Zrádná ulička

Ucítila jsem jak jsem začala zvedat ruce. Celá omámená, zmatená. A ten tlak nad hlavou, jako…
„ Ne!“
Zavrtěla jsem rázně hlavou a prudce stáhla ruce k tělu. To ne…nedovolím…
Zamrkala jsem. Trochu zmatená, ale Mikhail a jeho jednání mne dokázali velmi rychle uvalit zpět do reality. Překvapeně jsem zamrkala, když odstrčil Albericha stranou a sám se vydal do temnot.
Neměla jsem moc možností jak ho chytit nebo snad zastavit. Až snad… Pohled mi sklouzl k mému prstenu, než jsem rukou švihla. V dlani se mi zjevil bič, normálně by měl být obsypán trny, avšak pro tentokrát jsem nechtěla použít tu brutálnější sílu téhle zbraně. Ne, že by to s ním nebolelo tak jako tak, ovšem bez trnů alespoň nerozsekal tolik maso. Nenadělal tolik škod.
„ Varadore, vypadni!“
Křikla jsem za sebe, když bič svištěl vzduchem. Snažila jsem se Mikhaila chytit tak, abych mu nenadělala tolik škod na těle a také tak, abych mu ruce přivázala k tělu a mohla dostatečně škubnout, přesto jsem si neodpustila tu trochu bolesti, kterou mu to způsobí. Pořád by ho ta bolest mohla snad probrat. (11+6=17 Trnový bič)
A povedlo se mi ho zachytit. Sevřela jsem bič pevně v obou rukou a potáhla jsem k sobě, abych ho přitáhla dál od těch temnot. Kéž by to bylo všechno tak jednoduché. (ZH na moudrost 2+6=8)
Znovu jsem pocítila tu tíhu v hlavě, ten tlak, který mi tam hučel spolu s hlasy…