Pokec nad krabičkou

Zamyšleně jsem pozoroval krabičku, když Thera drnkala a zpívala. Měl jsem chvilku zvláštní pocit, jakoby se mi pohnula v ruce, ale potřeboval bych ideálně delší chvíli na bližší prozkoumání. To nás však už zastavila Reva, která si všimla Alberichova volání a ihned se za nimi rozhodla zpívat.
"Ale vždyť on nechtěl, abychom za nimi hned běželi."
Povzdechl jsem si v duchu.
"Buď opatrná."
Vyslal jsem k ní myšlenku, než se vzdálila.
"Nisho, dohlédni na ní prosím."
Kočka líně zívla, zvedla se, protáhla a pak tichými krůčky začala ťapkat v patách Revy, tak aby nebyla moc vidět ale zůstala jí nablízku. Vrátil jsem se pohledem ke krabičce a Theru. Tohle bylo taky důležité vyřešit.
"Hmmm neviděl jsem nic, ale měl jsem pocit na chvilku, že se rozvibrovala."
Zamyšleně jsem hleděl na krabičku a přemýšlel.
"Zatím ale nejsem schopný přijít na to, proč nebo jak na to hudba působí. Ani, jak nám to pomůže v jejím otevření. S něčím tak složitým jsem se asi ještě nesetkal. Zdá se, že transmutační magie dokáže být velice záludná."
Zabručel jsem ne úplně spokojeně.

Výsledky pokusů

Soustředěně sleduji krabičku, popaměti drnkám do strun a přidávám zpěv, přesně tak, jak jsem se to učila, jak jsem to uměla, čím jsem žila. Má mysl se snažila zpracovávat to, co viděla. Otcovi učené stránky z knih ve vzpomínkách šustily, ale žádná z nich neměla správnou odpověď na to, co vidím a nevidím. Byl to pocit tomu jako když se jeden pro něco natahuje a má to téměř na dosah chce to ještě kousek, kousíček, úplně prťavý kousilínek!

Přestanu hrát okamžitě a struny utlumím vlastními prsty, sotva mě Alberich a Reva okřiknou. Trochu se i nakrčím, jak jsem něco takového nečekala. Na tváři nemám ale vyděšený výraz, jako spíš trochu zmatený a podrážděný. Zkuste kočce ukrást myš zahnanou do kouta, seberte dítěti cukrkandl, na který se těšilo, ukradněte vdavekchtivé dívce hozenou svatební kytici třesně před tím, než se jí pevně sevřou prsty kolem stonků květin, a dostanete takový pocit jaký jsem teď cítila já. Byla jsem okradena o vzpomínku, o výsledek, o odpověď!

"Viděl jsi něco, Vare?" špitnu tiše k jedinému ze skupiny, který ještě poblíž mě zůstal. Očima kmitnu k němu, k odcházející Revě a pak zpět ke krabičce a pak k Varovi. "Myslím, že to nějak na hudbu reaguje, ale ne... přímo. Z toho, co si pamatuji z otcových knih je jen několik kategorií předmětů tohodle typu. Buď dělají něco ze své vlastní podstaty, nebo něco - třeba magie v podobě hudby, což jsem si já myslela - na ni působí, a nebo ona krabička působí na něco jiného..." šeptám rychle, neboť se bojím, že stejně jako ta finální informace, mi utečou i tyhle vzpomínky. Bylo by dobré, aby je kdyžtak někdo další věděl.

"Mám pocit, že něco... dělala. Ale nevím co. Neotevřela se na hudbu, ani s ní hned neinteragovala... Ale ... něco přece jenom dělala..." šeptám a frustrovaně si zajedu prsty do vlasů. Struny loutny pořád držím prsty druhé ruky, aby náhodou nevydala nějaký zvuk.

Tajemství jeskyně

Zamračeně jsem se dívala na krabičku. Byla to pořád jenom krabička. Pěkná, ale krabička. Až mě to iritovalo, jak vlastně nic neznamenala. A přesto znamenala nejspíše opravdu hodně, proč jinak by byla tak moc chráněná.
Přesto mě něco donutilo odtrhnout pohled, ten sípavý zvuk z chodby, kam šel Mikhail s Alberichem. Zvedla jsem hlavu, zpozorněla jsem a ještě víc se zamračila. Vzápětí jsem se zvedla na nohy Yaru odložila na klacek a chytila jsem Theřinu ruku, kterou drnkala o loutnu.
„ Ššššt.“
Zapštila jsem na ni naléhavě, načež jsem se otočila a vyrazila s rukou na scimitaru rovnou za Mikhailem a Alberichem.

Dolehne k nám píseň Tery a já slyším, jak se v jeskyni probudilo něco dalšího. Něco, s čím se teď fakt potkat nechci. Sice se snažím pomoct Mikhailovi, ale přesto ještě zakřičím na ty, co jsou v přední části jeskyně. "Přestaň zpívat! Nechte tu krabičku na pokoji!" zavolám na ně a doufám, že mě poslechnou.