Tajemství malé skříňky a velké jeskyně

Prohlížela jsem si krabičku tak jak si ji Varador obracel v prstech až jsem nakonec zakroutila hlavou.
„ Ne, promiň, ale nic druidského na ní nevidím. Kdyby tam byla nějaká stopa z tohoto okruhu, dokázala bych ji odhalit.“
Pohlédla jsem Varadorovi do očí, ale nakonec jsem se rozhlédla kolem po jeskyni, pohledem na chvíli směrem i k Alberichovi a Mikhailovi, jak se vydávají někam do zákrutů jeskyně. Zůstala jsem sedět, jen jsem se za nimi dívala, než mi zmizeli z očí.
Var nakonec krabičku vzdal a navrhl Theru, aby zkusila svůj zpěv. Se zájmem jsem se na ni zaměřila, když Vara zastavila, pohledem jsem klouzala po krabičce. Dívka spustila svým krásným hlasem, skoro jsem se zasnila, ale snažila jsem se dát pozor jestli se na krabičce něco nezměnilo.

(Pátrání – s výhodou – 3+2=5)

Zpívání je lék

Přestanu hledět k okraji jeskyně. Temnota venku a pochmurné počasí neposkytují mojí unavené mysli vůbec žádnou útěchu. U ohně v jeho teple se cítím lépe. Zatímco ladím loutnu, sleduji Varadora a Revu, jak společně zkoumají krabičku. Evidentně ani oni dva si příliš s ní nevěděli rady. Krabička nebyla rozhodně obyčejná, i když magii jsem z ní neviděla unikat. Doladím loutnu a zarazím se. Zamrkám. Zdálo se mi to?

"Počkej, počkej. Držte to tak, ať na to vidím. Něco jsem... zahlédla," vyhrknu jejich směrem, když se Varador chce krabičky zbavit předáním jí někomu jinému. Projedu struny prsty. "Něco chci zkusit. Sledujte ji, jestli se něco změní."

Nad výběrem skladby nepřemýšlím. Předtím kouzelník tvrdil, že stačí zpívat. Nechtěl po mně nic konkrétního, tak možná by to mohlo stačit i teď. A nebo by to aspoň mohlo reagovat a já bych se mohla od čeho odrazit a začít hledat tu správnou skladbu. Myšlenky se mi předhání a já se musím soustředě nadechnout, abych je zvládla zastavit.

*Nejdřív musím zjistit, jestli vůbec hudba magii aktivuje,* upozorním se. A pak začnu hrát a zpívat.

odkaz

Záhadná krabička

Trošku nespokojeně jsem mlaskl nad krabičkou a vzhlédl k děvčatům, které tu jako jediné zbyly, když Mikhail a Alberich šli zkoumat jeskyni.
"Hmm nezdá se, že by byla zavřená pomocí kouzla. Ale ani nemá tradiční víko, nebo zámek. Obávám se, že vzhledem k ořezům a rytinám na ní by se mohlo jednat o kombinaci určitých stlačení bodů na krabičce, ale nepřišel jsem na to jakých. Další možnost je, že je třeba něco na krabičce přečíst, nebo by třeba mohl fungovat tvůj zpěv."
Pohlédl jsem na Theru, ale pak jsem se zase zamračil na krabičku.
"Nejsem si ale ničím z toho jist. Na druhou stranu se mi nechce tu krabičku prostě rozbíjet to by byla škoda, zvláště když nevíme jestli to uvnitř je křehké nebo ne. Zkuste se na ní někdo podívat."
Zvedl jsem se a přešel podat krabičku Theru a Revě, zároveň jsme si k nim dřepl, abych na ní stále dobře viděl. Udržoval jsem si koncentraci kouzla. Pokusil jsem se zároveň té, která bude krabičku zkoumat pomoci odhalit její význam tím, že jsem jí ukazoval detaily, kterých jsem si všiml, zkosené hrany a další drobnosti, které by mohly uniknout. Třeba se jí pak bude pracovat lépe. (Pokud je to možné té, která zkoumá krabičku pomáhám, aby získala na hod výhodu.)

Do temnoty

Zamrkal jsem, zatímco mi v duhovkách pohasínalo stříbrné světlo a zamračil se. Něco se tu stalo. Něco s tak silným emocionálním vyzařováním, že se to otisklo do skály. Něco se tu stalo. Ale co? Zhluboka jsem se nadechl, ohlédl se na skupinku a pak následoval Albericha do chodby. Neměl by tam jít sám. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Ani trochu.