Když máte celou knihovnu v hlavě

Sotva pohlédnu na krabičku v mé ruce a cítím, jak je lehká, mám co dělat, abych se udržela a nezačala s ní třást, abych zjistila, zda je uvnitř něco pevného, nebo měkkého a zda se to dá snadno rozbít. Místo toho se na krabičku zadívám, zatímco ji svírám v rukou, než si ji vyžádá Mikhail. Zamračím se a snažím se vzpomenout si na cokoliv, co se vztahovalo k magickým krabičkám, hudbou aktivující/deaktivující ochrany takových předmětů. Když jsem byla mladší a než jsem se pořádně vydala na cesty, strávila jsem dost času zabořená nosem v knížkách. Což je možná něco, co se k bardovi nehodí, ale dodnes umím zarecitovat některé příběhy z mých mladších let zpaměti. A magie je něco, co mě vždy dost fascinovalo, stejně jako hudba, takže doufám, že si můj - teď už tolik netrénovaný mozek - vybavil aspoň něco z tohoto odvětví.

Dál jsem se ke krabičce nenatahovala, když jsem ji předala dál do zvědavých rukou Mikhaila a Varadora. Pousmála jsem se mírně nad jejich zapálením pro věc. Vzpomněla jsem si na naprosto jinou chvíli, kdy jsme s přáteli ještě z jiného života taktéž zkoumali něco, co nešlo otevřít. Tehdy to byl hlavolam, co jsme vzali otci z jeho pracovny, teď je to mnohem závažnější hádanka.

"To si moc nepamatuju," přiznám trochu zkroušeně a opět nakrabatím obočím. Jak to, že si pamatuji věci v dávné minulosti, tak dobře a celou jeskyni tak mlhavě? Přijdu si jako kdybych ztratila část sil. Vždyť paměť má bardům sloužit, aby mohli zpívat písně a vyprávět oslavné příběhy hrdinů z jiných časů a světů. A já si nepamatuju, kdy jsem se v té jeskyni vysvlékla, jak jsem se zranila, nebo co mě tak vysílilo.

(hod 13 + 3 +1)

Tajemství malé skříňky a velké jeskyně

Mikhail mě trochu překvapil, když se tak rychle nahnul, Yara nesouhlasně zaskřehotala a roztáhla křídla. Mírně jsem se ušklíbla a pohladila ji po bříšku.
„ Klid, to nic. Vím, že se ti jeskyně nelíbí, ale to byl jen Mikhail.“
Promluvila jsem k ní tiše, laskavě. Velmi opatrně jsem se zvedla ze svého místa a ustoupila stranou.
„ Pojď si sem sednout, ať to můžete zkoumat spolu a netaháte to okolo ohně.“
Promluvila jsem na Mikhaila a přešla jsem na druhou stranu ohně, víc tam táhlo, ale snad jim průzkum nepotrvá moc dlouho.
Přestože jsem se zvedla, jsem dál pozorovala krabičku. Byla divná, nějak moc poutala pozornost. A navíc to místo, kde se měla nacházet…
„ Proč bylo tak nutné, abyste byli úplně potichu v té jeskyni. Muircheartach semnou a se všemi vašimi věcmi zůstal před … v jednu chvíli jste šli jen vy… Říkal, že to jinak nešlo… jen … si nevzpomínám na kontext. Nejsem… nejsem si jistá, jestli to bylo v kontextu toho, že jste tam šli, nebo toho, že jsme vůbec byli v té jeskyni.“
Protřela jsem si spánek. Bylo těžké si vzpomínat.
„ Říkal, že něco s horou nebylo v pořádku… že to takhle v přírodě nechodí. Je očividné, že to nebylo v pořádku, ale… co to bylo? Mohla to dělat ta krabička? Nebo to byla jenom… ochrana před tím, aby ji někdo vzal?“

Tajemná skříňka

Když jsem zjistil, že v mém batohu se nic nového nenachází zase jsem vše uskládal zpátky a nechal svůj plášť roztažený schnout opodál. Znovu jsem usedl do tureckého sedu a přelétl pohledem ostatní. Když se Thera zmínila, že onu věc má patrně ona zbystřil jsem a pak slétl očima na Albericha.
"Tak proto jsi byla v jednu chvíli tak vyčerpaná."
Zamumlal jsem pro sebe ale sám jsem si vlastně nebyl jistý, jestli má vzpomínka na tu její vůbec navazuje. Raději jsem zaplašil chaos v hlavě a sledoval, jak skřínku studuje Mikhail. Jakmile si jí prohlédl dostatečně natáhl jsem k němu ruku.
"Mohu? Bude to sice chvíli trvat ale zjistím, co je ta věc zač. Po všech stránkách doufám."
Pousmál jsem se na ně unaveně a počkal, až mi podají tu podivnou krabičku. Zkoumavě jsem si jí letmo prohlédl. Byla pěkná to se musí nechat, ale dost lehká.
"To není úplně přívětivé."
"Doufám, že nám náš proradný kouzelník z krabičky nevzal obsah. No uvidíme."
Zabručel jsem spíše pro sebe, než k ostatním a pak jsem se začal soustředit. V jedno ruce jsem držel před sebou krabičku, druhou jsem nad ní začal přejíždět lehce se jí dotýkat a pohybovat prsty okolo ní.
"Sharma der torrwal. Sharma normi. Il yatha rarrka......"
A v podobných formulích pokračuji v dračím jazyce následujících 10 minut, kdy si mumlám, náhodně kreslím do vzduchu rozličné znaky a po těch deseti minutách se dotknu levým ukazováčkem prostředku čela.
Sharma kerrvu rakesh!"
Oči mi úplně zbělaly, zornice zmizely a já se rozhlédl po světě úplně jinýma očima. Očima magie. (Seslal jsem rituálně Najdi magii)
"Krok první zjisti jestli to má magickou auru."
Zadíval jsem se na krabičku jestli září aurou nějaké magické školy, pokud ne pak je to jen okrasná krabička a důležitý je její obsah. Podle toho, co uvidím budu volit další postup.

Mihkhail, přední expert na všechno dřevěné

Nevím, jesli to byla ona jako smola hutná temnota a nebo nedostatek spánku, ale měl jsem tady z toho místa divný pocit. Proto když Theru vytáhla náš nbalezený poklad, rychle jsem schoval ten svůj zpátky na dno batohu. A stejně jako ostatní jsem si začal prohlížet tajemnou kazetu. Ale nedíval jsem se na tajemné obrazce, nepozastavoval se nad absencí zámku či pantů.

Co mě neuvěřitelně zaujalo, byla metoda skládání dřeva a jeho různé typy, které byly vidět. "Ukaž, ukaž, děvče. To je parádní práce, panečku, to se jen tak nevidí tohle..." zabručel jsem a přesunul se po zemi blíž k bardce, abych si mohl kazetu lépe prohlédnout. Přejel jsem mozolnatými prsty po intarziích, kloubem ukazováku na krabičku poklepal a dokonce k ní krátce přičichl.

Snažil jsem se určit jednotlivé typy dřeva, odkud mohlo pocházet. Také působ, jakým byla krabička sestrojena a sestavena dohromady mě velice zajímal. Jaké nástroje mohly být přitom použity? A dokonce, dle vyschlosti, případných kazů a ošetření dřeva, jak by celý podivný předmět mohl být asi tak starý?.

Bylo to tak fascinující, že jsem na malý okamžik zapomněl i na ten zenokojivý, mrazivý pocit v zátylku a podivné vjemy, které zde zdánlivě působily...

(Investigation nat 20)

Doufám, že bezpečná jeskyně

Déšť, praskající oheň, plamínky prozářená klidná, ale neznámá jeskyně. Zneklidňující kosti na hranici stínů. Popravdě, snažila jsem se dívat na plameny nebo na své společníky, ale kosti ve stínech přitahovali můj pohled až příliš často. Odpočíval tu mrtví, nepohřbený v uctivém hrobě. Usmála jsem se na Theru, když se usadila po mém boku, a ještě trochu víc, když se pustila do zpěvu. Bylo to příjemné. Když však spustil i Varador, překvapeně jsem se na něj ohlédla, úsměv na rtech se mi rozšířil ještě víc.
S mírným úsměvem jsem pozorovala plamínky ohně a ty dva naše zpívající, poslouchajíc o čem vlastně zpívají a představovala jsem si jaké by to asi bylo teď sedět u krbu doma. Co asi dělají? Vědí to? Jestli ano, blázní matka z toho, že jsem málem spadla?
Zachvěla jsem se a zlehka zavrtěla hlavou, abych se zbavila nepříjemného pocitu vyvolaného vzpomínkami na domov. Nikdy jsme se tam s Varem nezdrželi moc dlouho, nikdy nás neopustilo naše cestovatelské nadšení, vždyť jsme tak žili celý život.
Na chvíli jsem se ztracená ve vzpomínkách, že jsem si ani v první chvíli neuvědomila to ticho. Přestali zpívat. Rozhlédla jsem se, pohledem zůstala viset na Varadorovi, který se ujal slova.
Potichu jsem vydechla, natáhla jsem nohy k ohni, abych si začala ohřívat chodidla a pustila jsem se do prohrabování batohu. Tak nějak pochybuji, že bych ho u sebe měla já, to spíše Varador, jestli pro něj šla Theru, tak možná ona. Jakmile ji vytáhla, přeskládala jsem věci zpět do svého batůžku a krátce jsem na její krabičku pohlédla.
„ Tyhle věci mi tolik neříkají, jen s tím otvíráním tajemných věcí opatrně. Pokud to bylo tak moc chráněné, že si ani nepamatujeme, co se v jeskyni dělo, mohlo by to být chráněné i teď.“
Při těch slovech jsem se podívala na Vara, Měla jsem o něj trochu obavy, protože to je on, kdo to bude zkoumat. Ohlédla jsem se na chvíli přes rameno a podívala jsem se po Yaře, jak je na tom, mírně jsem jí pohladila po bříšku a pousmála jsem se. Vzala jsem si ji na ruku a přitáhla do tepla k sobě, ale ne moc blízko k ohni.
„ Myslíte, že je to tady dost bezpečné? Ty kosti tam nejsou moc uklidňující…“

//Příroda 2+4 =6 -.-

Ukaž, co máš v batohu

Raději se snažím nemyslet na kosti, co se válejí uvnitř jeskyně. Soustředím se na ty méně děsivé věci, jako Revu a ostatní z naší družiny. Reviny nabídku toho, abych si sedla k ní na karimatku, jsem využila. Akorát jsem si přehodila plášť taky, aby na karimatku vůbec nekapal. Nechtěla jsem, aby se jí její dobrota vůči mě zle oplatila.

"Děkuji," řeknu tiše k ní a pousměji se na ni.

Ale pak se už pohledem věnuji jen ohni. Překvapí mě, když se k mému zvukovému projevu přidá Varador. Ano, jednou nebo dvakrát jsem jim to zazpívala na cestě jsem, ale nečekala jsem, že si ji někdo celou zapamatuje a co víc, že zvládne se ke mně připojit tak malebným způsobem. Zvednu k němu pohled, ale když vidím, že míní pokračovat, tak se mírně pousměji, než se vrátím k tomu jedinému, co mi na světě vlastně jde, zpěvu. Kdybych si nebyla jistá, že loutna by potřebovala trochu ladění, než bych ji mohla použít, vytáhla bych i ji. Takhle nám musely stačit naše hlasy a musím říct, že v té jeskyni to znělo opravdu příjemně.

Až po skončení - teď už hádám naší - písně jsem odtrhla pohled od plamenů a podívala se po ostatních. Všimla jsem si, jak Varadorův pohled se změnil, jak něco, co jej tížilo, už nebylo tak zdrcující. Pousmála jsem. *Hudba je opravdu magická,* pomyslím si. Pak nás pobídne Varador a já si s tím uvědomím jednu věc. Připomene se mi nová vyboulenina v mém vaku, kterou si spíše vymýšlím, než že by tam skutečně byla. Bezmyšlenkovitě podrbu Nishu, která se dost možná dožaduje spíše jídla, ale já jí nic takového prozatím nenabídnu. Jsem příliš zamyšlená nad tím, co si vlastně pamatuji. Svraštím čelo námahou.

"V jeskyni jsem pro něj šla já," hlesnu zamyšleně a vak rychle otevřu a s jistotou sáhnu po daném předmětu, který si sice pořádně nepamatuji, ale za to vím, jak věci do vaku skládám. Je v tom určitý řád a tahle malá dřevěná bedínka do něj příliš nezapadá. "Mistr Muircheartach mě pro něj poslal na takovou příšernou plošinu. Nademnou viseli krápníky, měla jsem lano kolem pasu a..." odmlčím se a střelím pohledem po trpaslíkovi, jako kdybych čekala, že sám něco doplní. Doufám, že tenhle detail výpravy si ostatní moc nepamatují. Pak trochu zostuzeně odvrátím zrak a pokračuji s vysvětlením. "Mircheartech říkal, abych pro ni došla a než ji vezmu, abych zazpívala. Možná byla opředená ochranným kouzlem a píseň to mohla prolomit?" nadhodím zatímco vytahuji předmět ven.

(tak Wisdom nic moc... 11+6)

Počkal jsem než se oheň rozhoří a pak jsem se k němu obrátil i já. Že zad jsem shodil plášť, ale kroužky jsem nijak nečistil jako Mikhail. Na to mám svůj recept a zatím to vypadá, že funguje. Rez na nich prakticky není... Takže je třeba jen usušit plášť a nechat vyschnout boty. Když po nás Varador chce vyskládat věci, jen souhlasně přikývnu. Začnu vyndavat z batohu deku, rezervní košili, malou láhev pálenky, nějaké to jídlo...