Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Hlubina propasti
Družina
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | //Ještě doplňuji: Revo, ty si na konci příspěvku hoď prosím na přírodu. Alberichu, ty si na konci příspěvku hoď prosím záchranný hod na moudrost. Mikhaile, ty si taky můžeš hodit záchranný hod na moudrost, ale budeš mít vyšší DC než Alberich. | ||
| |||
| Za svitu plamene Plácek před jeskyní je pokryt vrstvou hlíny, štěrku a jehličí, které v průběhu doby opadalo z borovice a keřů kosodřeviny. Sem tam se v této směsce najde i nějaká ta šiška, leč většinu, co bylo lehce dostupné, jste spotřebovali na oheň cestou sem. Správně jste si však vzpomněli, že hraničář hledal palivo do ohně, kde se dalo. Nedá se říci, že by byly spodní větve borovice vyschlé na troud, ale nasáklé vodou také ještě nejsou, a tak se Alberichovi s Mikhailem nějaký ten materiál podaří nashromáždit. Zobrazit SPOILER  Jeskyní se na chvíli rozlehlo ticho, když všichni hleděli do ohně, jako by vichřice venku neexistovala, dokud vás do reality nevrátil chladný závan větru... | ||
| |||
 | Doufám, že bezpečná jeskyně Seděla jsem na zemi a pozorovala jsem trpaslíka, který mne pečlivě ošetřoval. Když se ujal i kouzelného vyléčení, překvapeně jsem si ho prohlédla. V očích jsem měla vděk, ale taky trochu studu. „ Děkuju, Alberichu… Ale nemusel si to dělat. Vždyť… potřebujeme šetřit všechny síly, co nám zůstali…“ Skousla jsem si ret. Nohám se dost ulevilo. A vlastně i mě. Usmála jsem se vděčně na Albericha, to, co udělal, mi strašně moc pomohlo. „ Díky Alberichovi jsem v dobrém stavu. Zvládnu to ujít.“ Pousmála jsem se na Varadora a zvedla jsem se. Pohled mi zabloudil k holi, kterou mi nabídl Mikhail a i tu jsem s vděčným úsměvem přijala. „ Děkuju.“ Nohy sice jsou relativně zdravé, ale pořád trochu vratké a jakákoliv pomoc mi prospěje. Když se objevila Nisha, usmála jsem se na ní a vzhlédla jsem k nebesům, kde plachtila Yara. „ Jsem připravená.“ Podívala jsem se zpět na Varadora a pak po ostatních. „ Moc si z cesty nevzpomínám, omlouvám se.“ Přiznala jsem se sklesle, ale když nám všechno Theru tak pěkně popsala, snad to nebude tak velký problém dojít do nějakého bezpečného místa. Jak se vichr zhoršoval, raději jsem zavolala Yaru k sobě a skryla ji u sebe. Cesta pro mne je těžší, ale Yara je v bezpečí a nehrozí, že jí náhlý poryv strhne na skálu a zabije. „ Štěstí, že nás to nechytilo dřív. Neustála bych to na té skále, kdyby byly takové podmínky.“ Promluvila jsem se starostí k Varadorovi a Yaru ukryla pod plášť, když začalo krápat. „ Jsi v pořádku, Vare?“ Dívala jsem se po něm, opírajíc se tak nějak o hůl, s Yarou skrčenou u své hrudi postavenou na zápěstí a tak nějak jsem byla čím dál unavenější. Ten déšť tomu moc nepomáhal. Naštěstí ani ne za deset minut se objevilo naše malé tábořiště. Jeskyně s krásným pláckem, když tedy zrovna nelije jak z konve a nefučí. „ Já to zvládnu, Yaře se déšť samosebou nelíbí, ale přežije to.“ Odpověděla jsem Varadorovi, když jsem konečně mohla shodit kápi ze které mi crčela voda. Podívala jsem se na naši bardu, kterou oslovil také, když zmínila, že je strašně vyčerpaná, povzbudivě jsem se usmála. „ Už budeme mít klid, neboj.“ Pousmála jsem se a shodila jsem ze sebe mokrý plášť. Yaru jsem položila na zem, na hůl, kterou jsem zapřela mezi kameny, aby se jí dobře zasedlo na tyč a ohlédla jsem se po mužích, kteří se ujali toho, aby nám bylo fakt rychle teplo. Vymotala jsem z brašny karimatku a natáhla jsem ji na zem. „ Sedni si na to, alespoň zadek nebudeš mít na studeném.“ Usmála jsem se na Theru a usadila jsem se uprostřed, tak aby se vešla ona a ještě někdo další. Nejsem si úplně jistá, jestli dokážu teď ostatním nějak pomoct. | ||
| |||
 | Zase o trochu blíže bezpečí... že jo? Že jo? Obdivně jsme hleděla na Revu, která ačkoliv byla ošklivě zraněná na noze, mi zvládla odpovídat a ještě k tomu zněla tak statečně! Když začal Alberich pracovat, odvrátila jsem hlavu a poodešla jsem kousek dál. I když vím, že ji léčil, stejně to patřilo mezi věci, ve kterých se dvakrát nevyžívám a vidět je tudíž vážně nemusím. "Není zač," ujistím Revu, když mi poděkuje za nabízenou a odmítnutou pomoc. Je bolestně blízko pravdě a já sama netuším, jak se budu vláčet další cestu. Ale když je odhodlaná Reva pokračovat - a to mi přišlo že ta má aspoň relevantní důvod - tak jsem se rozhodla, že tady to zvládnu nějak taky. Varadorova omluva není podle mě na místě, sama mám z celé cesty dost zamotanou hlavu a bude asi potřeba to celé nějak dát dohromady. To, že bychom se měli dát na cestu, kvituji přikývnutím. Jsem si poměrně jistá, že moje informace jsou správné. Cesty si většinou pamatuji. *Tak proč si nepamatuji nic z cesty jeskyní krom té bolesti?* pomyslím si v duchu zamračeně a ozve se mi fantomová bolest v místě, kde jsem v jeskyni utržila zranění. Taktak se ovládnu, abych si to místo nezačala kontrolovat. Varador měl pravdu, je třeba pokračovat. Zaváhám, zda zmínit svou schopnost vidět lépe za šera, ale hádám, že když to bude potřeba, tak se to ukáže. Místo toho zabloudím pohledem na jeho kočku, která konečně zase ukázala svou hlavu a my tak víme, že je stále s námi. Tedy... s Varadorem. Pousměji se při tom pohledu. Na zvířatech je prostě něco uklidňujícího. A to jeden nemusí být v lesech přežívací elf, aby to viděl. Jen škoda, že jejich životnost je tak krátká... Cesta byla pro mě náročná. Půlku času jsem nevnímala a jen se soustředila na to, abych udělala krok a pak ten další. Párkrát jsem cítila, že už to dál nepůjde, obzvlášť, když se objevily před námi obtížnější úseky. Ale v těch chvílích mi přispěchal na pomoc Mikhail se svou neochvějností, jako kdyby nemusel podpírat po tak náročném dni (dnech?) dalšího člověka po té, co jsme sotva vyvázli z chřtánu jeskyně. Poddala jsem se možnosti se o něj opřít, a takjsem mu to občas příliš neulehčovala. S obavami jsem se začala mračit, když se objevil ten lijavec. Vak s věcmi jsem si vzala do své náruče, abych aspoň trochu uchránila loutnu od toho, aby nebyla promočená. Je to sice jen věc, ale hudba a z ní plynoucí pocity bylo prostě něco, čeho jsem si velmi cenila. Nedokázala jsem se usmát, když jsme spatřili jeskyni. Dokud jsem nedošla dovnitř, nesedla si zmoženě na zem a věci nepoložila ve vaku opatrně na zem, nezmohla jsem se ve tváři na vůbec žádný výraz. Až pak jsem dlouze vydechla a unaveně si promnula obličej. Nechápala jsem, kde se v Alberichovi a Mikhailovi bere tolik síly, aby ještě sháněli dřevo. "Jsem jenom hrozivě vyčerpaná, jinak mi nic není," ujistím Varadora. Když zmíní oheň, přikývnu. To by bylo moc hezké. Obejmu se rukama a čekám, co ostatní zvládnou, protože vím, že já teď chvíli fyzického nezvládnu nic. To, že vůbec jsem, je maximum toho, co zvládnu. Varador se pustí do rozdělávání ohně. Zvědavě sleduji jeho počítání. Je fascinující kolika schopnostmi takoví dobrodruzi, jací jsou v naší družině, disponují. "Hřeje a září a sílu mi dává Vyznání ohni, Poustevník Jirka Začnu tiše recitovat s pohledem do hořícího ohně. Přitáhnu si nohy k hrudi a obejmu je. Jakmile se objevil oheň, moje nálada se opravdu trochu zvedla. Zatím zmiňovanou sílu pokračovat necítím, ale minimálně se necítím tak zoufale jako když začala lít. Ještě chvíli se ale ani nehnu a dívám se do ohně s bradou opřenou o kolena. | ||
| |||
| U jeskyně Vyrazili jsme tedy dál. Nisha mi na rameni zůstala jen chvíli. Pak pohlédla k nebi a znovu se zavrtala do útrob batohu. Jak milé, že mi nechala k dispozici alespoň kápi mého pláště. O něco později jsem ho dost uvítal, protože začalo pršet. "Zdá se, že se na nás dnes příroda nebetyčně zlobí." Vyslal jsem k Revě myšlenku a stáhl jsem si kápi více do obličeje. Bylo mi jasné, že budeme všichni promočení. Tyhle hory byly věru nepřívětivé místo. Už abychom byli odtud pryč. Šinul jsem se společně s ostatními občas kontroloval pohledem děvčata jak to zvládají. Nebo upravil na zádech batoh, když se Nisha ve svém úkrytu převalila. Alespoň trošku sucha skýtal až onen polotunel za nímž jsme tábořili. Všem nám asi bylo jasné, že dnes venku tábořit by bylo o zdraví. Jakmile jsme byli trochu z deště úlevně jsem shodil z hlavy promočenou kápi a otřel si vodu z obličeje. "Doufám, že ta výprava za to opravdu stála." Zabručel jsem spíše pro sebe a rozhlédl se. Mikhail a Alberich se už vydali hledat něco na podpal. Slétl jsem očima na Revu a Theru. "Jste obě v pořádku? Teda kromě toho, že jsme všichni promočení až to hezké není?" Optal jsem se jich a pak jsem zabloudil pohledem k ostatním. "Jestli najdete něco na podpal. Můžu rozdělat oheň věřím, že mi zbylo dostatek sil, abych přiživil dřevo magickým ohněm." Oznámil jsem jim, aby si nedělali zbytečné starosti s rozděláváním mokrého dřeva. Věřím, že by se mi mohlo podařit jej zapálit i tak. Pokud se jim podařilo nasbírat dřevo a připravit ho na podpal přešel jsem k hromádce promnul jsem si prochladlé ruce a trošku je protřepal, abych je zahřál. Pak jsem se zasoustředil a probudil ve svém nitru magickou jiskru. Zadíval jsem se na hromádku dřeva. A vztáhl před sebe ruku. "Vyriarffy!" (7+5 = 12 na Ohnivou střelu) Zamumlal jsem v mnohem drsnějším a zvláštnějším jazyce, než u mě bylo běžné. Někteří si možná v ten moment vzpomenou, že jej užívám, pro většinu svých kouzel. Pokud by se mezi námi našel někdo, kdo zná dračí řeč, pak by poznal ji a to, že kouzlím ohnivou střelu. Zároveň jsem luskl prsty. V ruce mi vyšlehly jiskřičky, které zažehly plamen v ruce. Na okamžik mi hraje zaplály plamínky i v očích, pak jsem však poslal ohnivou kuličku na nasbírané dřevo, abych to zapálil. Samozřejmě opatrně, ne tak abych to tam rozmetal na kusy, jako když bych na někoho útočil. | ||
| |||
 | U jeskyně Vidím, že Mikhail se vydal najít něco na podpal a já se rozhodl mu jít pomoct. Ostatní vypadají cestou dost zmožení, tak to bude asi na nás. Třeba se podívají aspoň po vnitřku jeskyně jestli uvnitř nezůstalo něco, co by se dalo zapálit. I když otázkou je, jestli oheň vlastně potřebujeme. Vařit nemáme pořádně co a tak velký, abychom se všichni usušili, určitě neuděláme. Nebo spíš na něj tady nenajdeme dostatek paliva. Vidím, že Mikhail se soustředí spíš na zem, já se snažím najít nějaké suché větvičky na spodních větvích stromů v naději, že na ně tolik nepršelo nebo by třeba aspoň nebyly navlhlé tolik... (survival = 17 - hod 13 + Wis 4) | ||
| |||
| U jeskyně Světla pomalu ubývalo, ale náš náročný den ještě nebyl ani zdaleka u konce. Malý tunel jsme sheldali jako nevhodný a i přes únavu pokračovali dále, klopýtajíc přes kamení vpřed. Revě nakonec moje hůl posloužila a Thru jsem na složitějších úsecích cesty podpíral a pomáhal jí. A aby toho nebylo málo, kus před tábořištěm se spustil lijavec. Takže když jsme došli k našemu tábořišti, bylo jasné, že dneska venku nocovat nebudeme. A že budeme potřebovat oheň. Takže jsem se začal rychle rozhlížet po věcech, které by mohly dobře hořet i navlhlé, třeba borové šišky, či snad zachránit nějaké relativně suché, dobré dřevo. A pokud jsem takové našel, začal jsem ho skládat v jeskyni kus za ústím, aby ještě více nenamoklo. ( 11 = hod 6, survival 3 a pokud mi uznáš tesařství, tak ještě +2) | ||