Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Hlubina propasti
Družina
| |||
 | Tábořiště Přelézání skály, výroba jištění, léčení – zdrželi jste se déle, než byste byli bývali rádi a do soumraku zbývá jen něco málo přes hodinu, takže i kdybyste se vydali na cestu hned, dorazíte tam s posledními zbytky světla. Pořád se však jedná o lepší variantu než zůstat na odhalené skále s větrem dujícím kolem vás, a tak vyrazíte dále. Zobrazit SPOILER  Vichřici však nezvládla utišit úplně a po krátké poradě jste se s vědomím, že tábořiště je jen půl hodiny cesty, vydali dále. Snad do toho měl co říct nastupující večer, nebo možná pár kapek, které sem tam začaly padat z oblohy. | ||
| |||
 | Poslední úsek Vzhlédl jsem od práce právě včas, abych viděl, jak se pod Alberichovýma rukama Reviny ošklivé rány zatahují. Tak jsem schoval nástroje, nebudu muset vyrábět celou berli. Hůl postačí. Vstal jsem a podal výsledek své práce Revě. "Pro jistotu," pousmál jsem se na ni a pak už naslopuchal Theře a Varadorovi. "Jsme strhaní, na pokraji sil. Neměli bychom hnát, abychom se úplně nevyčerpali. Ale souhlasím, že bychom se měli aspoň pokusit dojít do tábořiště," přikývl jsem. Koneckonců, když nebude Thera nebo Reva moci pokračovbat dál, vždycky můžu vzít někoho na záda... | ||
| |||
 | Pokračování? Poslouchám, co říká Varador, ale mimo to ještě stále kontroluji zranění Revy zda jsou opravdu v pořádku a může normálně fungovat. Tedy... Normálně v rámci možností. „No, já v noci vidím celkem slušně, ale myslím si, že odpočinek nám všem jenom prospěje.“ přispěju se svým názorem. Zvlášť jestli má Thera pravdu tak by bylo lepší rovnou pokračovat k místu, kde můžeme rozdělat nějaký malý oheň, ohřát se a natáhnout se k odpočinku. Byl to dost náročný den a každý z nás odpočinek určitě potřebuje... | ||
| |||
 | Zázraky na počkání Jak se zdá Thera si z cesty sem pamatuje možná nejvíce z nás. Určitě více, než-li já. Omluvně jsem se na ní usmál, když jsem odtrhl pohled od Revy, kterou právě ošetřoval Alberich. "Abych pravdu řekl, tak si toho moc nevybavuju. A co to ano je zmatené a pomíchané....uhhh...Takový guláš v hlavě jsem neměl snad nikdy." Postesknu si v odpověď a zachytím v mysli slova Revy. "Ah, občas si říkám, že problémy přímo přitahuješ." Lehce jsem se zasmál v myšlenkách, abych trošku odlehčil atmosféru. Když jsem znovu pohlédl na Revu a spatřil, že její zranění jsou v podstatě tatam překvapeně jsem zamrkal jestli se mi to nezdá. "Páni." Vydechl jsem obdivně. Netušil jsem, že zůstalo Alberichovi tolik sil. O okamžik později se obrátím k cestě před námi a u srdce mě bodne osten výčitky. "Od chvíle, co jsme vyšli z jeskyně mě ostatní nepřestávají udivovat svou mocí a svými nápady. Budu se muset snažit být užitečnější." Zapřemýšlel jsem a napůl jsem se ohlédl k ostatním. "Jestli jsme toho schopni měli bychom vyrazit a zkusit dojít až do tábořiště. Pokud má Thera pravdu můžeme to stihnout ještě před setměním a mít snad relativně bezpečné místo k odpočinku. Jakmile se setmí nebudeme moci pokračovat nepamatuji si kolik z nás je na tom obdobně, ale my s Revou ve tmě nevidíme, takže postup po setmění by byl velmi riskantní. Jdeme?" Kouknu po ostatních a zabloudím pohledem i k Revě. Připravená?" Jako na povel z kapuce vykoukne nafialovělá hlava mé kočky Nishy a zeširoka zívne, pak se mi otře čumákem o ucho.
"Tak už jsi vzhůru? To nejhorší jsi raději prospala? He ty moje potvůrko." S lehkým úsměvem jí podrbu pod bradou. Tiché zapředení mě uklidní. Nisha se mi uvelebí napůl v kapuci, napůl na rameni, aby měla o všem svůj vlastní přehled. | ||
| |||
| Tak se uvidí, kdo je tady frajer... Možná... Nebo si usmažím ruce... Zkoumám pečlivě všechna zranění Revy. Na chvíli se naše pohledy střetnou a pár vteřin se do sebe vpíjí. Už chápu, proč někteří staří trpasličí mágové nekoukali ostatním do očí moc dlouho. Viděli věci, které občas vidět nechtěli a já mám nyní ten pocit částečně také. Nakonec se ale odtrhnu a sklopím pohled zpět ke zraněním. Mé prsty jsou nyní podstatně ohleduplnější a jemnější než mohli ostatní vidět dříve a já se postupně lehce dotýkám všech zraněných míst za tichého odříkávání modlitby. Magicky nadanější z naší skupiny by možná cítili víření magie proudící od bohyně mýma rukama, ale i ti ostatní mohou vidět, jak se zranění postupně zatahují až po nich zbývají pouze drobounké jizvičky a téměř neznatelné modřiny... Používám Cure wounds = +12 HP pro Revu (d8 = 5 + Spell Modifier = 4 + Disciple of Life = 3) | ||
| |||
| Poctivá práce Zatímco se ostatní bavili mezi sebou a já naslouchal jejich rozhovoru spíš napůl ucha, prohlížel jsem si onen pár stromů vyrůstajících z půdy. Nejdříve jsem odvázal, rozdělil a smotal naše lana, byla by přeci škoda je tu nechávat. Pak jsem si znaleckým okem vybral jednu trochu silnější větev, vytáhl sekeru a odeskl jsem pořádně dlouhý kus a pak několik kratších. Sedl jsem si na zem a zatímco Alberich prohlížel Reve nohu, já se s pomocí svých nástrojů pokusil vyrobit pro ni jakousi stabilní berli, aby mohla noze cestou odlehčit. (Mám v equipu carpenters tools a podle toho co tam je bych měl bejct shopnej vyrobit nějakou hrubou berli, ne jen hůl. Bude potřeba nějakej hod?) | ||
| |||
 | V relativním bezpečí „ Neměla jsem v plánu uklouznout po tom, co mě málem srazil vítr.“ Odvětila jsem v myšlenkách, přesto jsem se tvářila omluvně. Jakmile mne usadil dál od propasti, oddechla jsem si a velice opatrně jsem si začala oddělávat roztrhanou látku, nacucanou krví, z ran. Ruce se mi třásly, docela to bolelo, a teď když jsem byla víc v klidu bylo to asi jen horší, protože adrenalin začal opadat. Brzy nad mnou stanul Alberich, který přešel ani nevím jak. Jako by tak chodil každý den. Trochu jsem se zachvěla a zadívala jsem se na něj, když mi začal kontrolovat rány. Zamrkala jsem, když se ozval Varador v mých myšlenkách. „ Musím, nezůstanu tady.“ Odpověděla jsem mu stejným způsobem a sklouzla pohledem na Theru. „ Zatím žiju. Bolí to, ale zvládla jsem dojít až sem, takže zastavovat se na moc dlouho… stejně nesmíme.“ Tiše jsem vydechla, když mi trpaslík pohnul nohou a zadívala jsem se na něj. V tom pohledu bylo něco zvláštního, co dokázal postřehnout v tu chvíli jenom on. „ Takže jsme asi hodinu cesty od tábora. To není tak zlé, jak by mohlo být.“ Ohlédla jsem se na Theru, která si dokázala vzpomenout na to, kam máme jít. Já mám v tuhle chvíli v hlavě takový zmatek, že mám problém vzpomenout, co jsem včera vlastně jedla, natožpak, jak daleko to ještě máme. „ Nemůžu tě zatěžovat Theru tím, že poneseš moje brašny. Pokud to bude opravdu špatné, vyléčím se, ale raději bych tyhle zdroje šetřila, dokud to nebude opravdu nutné. Jsi ale moc hodná. Děkuji.“ Usmála jsem se na dívku, za to, že mi nabídla svou pomoc. Všichni jsme vyčerpaní, ale ona tu cestu nesla obzvlášť špatně. Bude jedině dobře, když jí zůstanou síly na pokračování dál. | ||
| |||
 | Všichni spolu na druhé straně Odvrátila jsem oči od provazu, když jsem zaslechla, že si někdo přede mnou brouká tutéž skladbu. Na rtech se mi krátce zachvěl úsměv, než jsem se dál soustředěně posouvala jeho směrem a broukala si společně s ním. Měla jsem se na co upnout svou myslí a věděla jsem, že tam na mě někdo čeká. A to mi pomohlo udržet si sevření na laně dostatečně pevné, abych došla až na druhou stranu. Sevřela jsem Mikhailovu ruku, když ji ke mně natáhl a s vděčností jsem se k němu přimkla, když mě přitáhl k sobě na pevnou zem, kde mi v případě špatného kroku nehrozil pád do chřtánu skalisek. "Děkuju, Mikhaile," usměji se na něj. Všimnu si, jak jeho pevné sevření najednou povolí a jak ode mě odstoupí, jako kdyby něco provedl. Nehodlám se ho na to ptát a místo toho se sama také vydám dál od srázu. Až pak se odvážím pohlédnout zpět na cestu, kterou jsem absolvovala. A najednou se cítím hrdá sama na sebe. JÁ TO DOKÁZALA! TUHLE ŠÍLENOU VĚC JSEM PŘELEZLA! Tedy, ne že bych hodlala brát všechen úspěch na sebe. Ale vzhledem k počasí a mému vysílení jsem byla opravdu na sebe pyšná. A tak jsem se začala i trochu usmívat. A tak jsem s úsměvem, ale s dodržením společenských konvencí a nenarušení osobního prostoru, vítala Varadora na téhle straně prolákliny. Byla jsem ráda, že byl v pořádku tady. S napětím a myšlenkami již upnutými na postup ostatních jsem napjatě čekala, jestli se nakonec objeví Alberich nebo Reva. Aneb rozhodnutí, kdo z těch dvou má tvrdší hlavu. Leknu se však, když se rozlehne okolím Revin výkřik. Vykulím oči a krve by se ve mě v té chvíli asi nedořezal. Nedivím se tedy tomu, že Varador začal zoufale volat její jméno. Pouze jsem odhadovala, jak moc je pro něj důležitá. Naštěstí, a bohům za to patří dík, se Reva i tak dostala na naší stranu propasti. Vzhledem k tomu, že Varador a Mikhail jí přispěchali napomoc, nezbývá na mě než nepřekážet. *V tom jsem aspoň dobrá,* pomyslím si trochu hořce. "Jak ti je?" zeptám se starostlivě k Revě, když už je bezpečně tady na zemi a Varador ji posadil na zem. Prohlížela jsem si její zranění, ale ze vzdálenosti několika kroků. Nebyla jsem zkušeným medikem, a tak jsem nechtěla vnucovat své rady. Alberich byl na tohle určitě lepší. Když je řeč o našem většinou nevrlém trpaslíkovi, ohlédla jsem se a zjistila, že náš malý přítel neměl s přelézáním pražádné problémy. *Asi jsem ho dost podcenila,* uvědomím si. Neohroženě se odpoutal a vyrazil pomoci naší zraněné společnici. Přišlo mi fascinující, jak všichni z mých kolegů jsou ostřílení v těchto dobrodružstvích a v hlavě se mi začala rozeznívat nová melodie. Ukončil ji až Varador se svou otázkou. Zamyslím se. Vzhledem k tomu, že jsem se cestou kochala okolím, tak jsem si ji docela pamatovala. "Za čtvrt hodinu se cesta trochu rozšíří a budeme si moct sednout. Ale nebudeme moc krytí před rozmary počasí. Pak už je to jen pár minut k místu, kde se cesta narazí na skálu a je tam takový polotunel, jestli si pamatujete.... No a v tu chvíli to je tak... polovinu hodiny, než bychom došli do tábořiště, kde jsme předtím spali," odpovím Varadorovi (nature check - 13 + 3). "Záleží jak to zvládne Reva, ale... minimálně k tomu polotunelu bychom mohli dojít, ne? Odpočinout si trochu a pak uvidíme, jak dál?" navrhnu nesměle. "Mohla bych ti kdyžtak vzít nějaké věci," nabídnu Revě, abych jí trochu pomohla. Nést ji bohužel nemohu. Na to bych sílu neměla. A už i ty věci pro mě asi budou víc než dost. Cítím se unavená, ale vidina úkrytu mi dává trochu sil do žil. | ||
| |||
| V relativním bezpečí Konečně se Reva dostala na druhou stranu. Stiskl jsem jí ruku a přitáhl k sobě. To, že mě někdo drží za pásek jsem v podstatě ani nezaznamenal. Úlevně jsem si vydechl, když byla v bezpečí a vyčítavě jsem na ní pohlédl. "Tohle mi už nedělej." Pohled mi slétl k zakrvácené noze. Pomohl jsem jí poodejít dál a případně se někam posadit, ať nohu tolik nezatěžuje. Pokud se k nám dostal i Alberich byl jsem opravdu rád. Chtěl jsem se na Revina zranění podívat a zkusit je alespoň provizorně ošetřit, ale Alberich byl rychlejší a jeho rozhodný výraz i jistota v tom, co dělá, byla až neuvěřitelná. Zůstal jsem však stát poblíž a přelétl ostatní pohledem. "Vzpomíná si někdo, jestli je tady někde poblíž nějaký úkryt? Bylo by docela fajn načerpat trochu sil, než půjdeme dál. Nevzpomínám si moc, jaká cesta byla dál." Zatvářil jsem se pochybovačně, protože mezery v hlavě mi nebyly vůbec příjemné. Vždy jsem byl hrdý na to, kolik si toho dokážu zapamatovat ale teď? Měl jsem jisté pochybnosti. "Zvládneš to?" Slétl jsem očima tázavě na Revu. | ||