Pokračování cesty

Nějakou dobu to trvá, ale nakonec přece jen v rukou cítím záškuby lana vedoucího přes skálu. Taky je možné, že se předtím jen někde zaseklo... Kdo ví... Každopádně teď už vím, že se Reva nějak dostala na druhou stranu a já tudíž můžu vyrazit také. Ještě jednou se ohlédnu kolem sebe, abych se ujistil, že zde nenecháváme nic, co by nám mohlo chybět, a pomalu se vydám na cestu přes skálu. Vzhledem k tomu, že jsem podstatně nižší než ostatní si musím hledat vlastní úchyty, ale to pro mě není zase taková komplikace. Kdo kdy viděl trpaslíka, který by se nedokázal dostat přes kus skály...

// Předpokládám, že jsem tedy nějak přelezl... Pokud ne, neberte prosím zbytek v úvahu.

Když se pak dostanu k ostatním, rovnou si odvážu lano z opasku a zamířím k Revě. Sice to její zranění asi nebude nijak zvlášť vážné, ale určitě je bolestivé a stojí ji dost sil... (Hod na medicine 20 + 6)

V bezpečí

Pevně jsem držel lano, připravený na nejhorší, nohama se zapírajíc o skálu. Jako další přecházela Thera, slyšel jsem, jak si brouká, aby si dodala odvahy. Když se objevila za zatáčkou, začal jsem si broukat s ní stejnou melodii, snad abych ji povzbudil. A když už bal kousek od srázu, popošel jsem blíž a natáhl ruku, abych ji pomohl přejít poslední zrádný úsek a ona se mohla pustit lana.

"Zvládla si to skvěle, maličká," ujistil jsem ji, když stále pevně na pevné zemi. Uvědomnil jsem si, že ji držím za ruku a rameno možná až...křečovitě a uvolnil jsem sevření, couvajíc zpátky ke skalní stěně.

Nějakou dobu se nic nedělo, asi se ti tři dohadovali, kde půjde. Nakonec přešel Varador, bez větších potíží. Byl zjevně fyzicky zdatnější, než vypadal.

Jako další šla Reva, kterou na druhé straně jistil už jen Alberich. Vnímal jsem neklid, který sálal z mladého čaroděje v tu chvíli a docela jsem ho chápal. A jeho obavy se ukázaly jako oprávněné ve chvíli, kdy se lano napjalo. Sevřel jsem ho pevněji a zaklonil se, v obavě, že opory nevydrží, ale má práce byla očividně bytelnější než dívčina váha.

Slyšel jsem chrastění kamení a v první chvíli jsem chtěl skoro instinktivně vyrazit na pomoc, udělal jsem krok dopředu, ale v další chvíli se zarazil. Bude lepší, když zůstanu tady a budu jistit provaz a ostatní, než abych se vrhal do srázu a ohrozil nás oba. A navíc mě na zlomek vteřiny zachvátil nepopsatelně podivný pocit, jako kdyby mi podél páteře zažhnul stříbrný oheň a zablokoval na okamžik zádové svaly, společně s iracionálním pocitem, že kdybych opravdu hodně chtěl, mohu skočit a Revu prostě bezpečně chytit. Zmateně jsem zamrkal. Zešílel jsem snad? že by výpadky paměti z jeskyně byly známkou toho, že přicházím o rozum?

Ne! Musím se soustředit. Vrátil jsem se do reality právě včas, abych viděl Varadora, jak se natahuje, aby Reve pomohl. Pro jistotu jsem tentokrát opravdu popošel a chytil ho jednou rukou za opasek, kdyby je náhodou vítr nebo Reva, které se podlamovala krvácející noha, strhla zpátky.
Oddechl jsem si až ve chvíli, kdy byli oba bezpečně na 'pevné' zemi.

A zatahal jsem za lano, abycvh dal Alberichovi na srozuměnou, že může přejít. On snad zvládne Revu ošetřit.

Nad propastí

Slyšela jsem výkřik svého jména. Rozechvěle jsem se přitiskla ke stěně, když jsem překlouzla přes hranu za roh. Chvíli jsem se vydýchala a podívala jsem se na Varadora na druhé straně. Měl strach… Že já tak pitomě vtipkovala…
„Co myslí, že dělám?“
Zabrblala jsem si pro sebe, když jsem ho slyšela, jak mě pobízel, abych se držela. Nohy jsem měla v jednom ohni, jak to pálilo a bodalo. To není zrovna moc dobré.
Když ke mně natáhl ruku, byla jsem ještě daleko, ale snažila jsem se, přejít co nejrychleji. Kéž bych …
Šla jsem s jeho pomocí jsem se zachytávala kde to šlo, našlapovala jsem, jak nejlépe jsem mohla. Poslední krok a já se natáhla za Varadorovou dlaní, abych se ho zachytila. Křečovitě jsem ho sevřela a přitiskla jsem se k němu, hlavu schovanou na jeho hrudi, abych schovala těch pár slz, které se mi nahrnuly do slz. Ztěžka jsem vydechla, ani jsem se nesnažila potlačit třes. Úplně jsem zapomněla na to, že bych měla zatahat za to lano.
„ Promiň. Promiň…“

Šok

Na druhou stranu jsem se dostal docela v pohodě, šlo to lépe, než jsem čekal. Ne že bych i tak neměl srdce až v krku. Ještě chvíli mi zběsile bouchalo, když jsem stanul na plošině u Mikhaila a Therasie.
"Fuh...doufám, že je to první a poslední takový přechod. Nerad bych si to opakoval."
Usmál jsem se na své společníky a ohlédl za sebe, abych počkal, až přejde Reva. Zachvění lana znamenalo, že vyrazila. Čekal jsem a sledoval ohyb, kdy se už konečně objeví, ale stále nic a pak výkřik, lano se napnulo.
"REVO!"
Křikl jsem a přiskočil k okraji propasti a křečovitě sevřel mezi prsty lano, jako bych zrovna já mohl mít sílu jej udržet, kdyby se někde za mnou přervalo.
"Revo slyšíš mě?! Co se stalo?!"
Nic, byla moc daleko.
"Drž se!"
Zakřičel jsem, až se to odráželo od skal. Bylo mi úplně jedno, kdo nás slyší, nebo jak před ostatními vypadám. (Hod na sílu 6)
Držel jsem lano, co se dalo, ale nepřišlo mi, že by má síla byla ta rozhodující. Byl jsem napnutý, jako luk a nervózní, když lano povolilo. Ze srdce mi spadl kámen, až když se Reva objevila a zamířila konečně k nám. Měl jsem co dělat, aby se mi úlevou nepodlomila kolena. Čekal jsem dál na ní.
"Ještě kousek pojď zvládneš to, dej mi ruku."
Natáhl jsem směrem k ní ruku, když se blížila. Dávalo to větší jistotu asi nám oběma a navíc byla to šance, jak odvést její pozornost od strachu, který jí určitě musel svírat, protože krev na jejích nohách nebyla nic pěkného.
"Už aby byla na druhé straně."
Snažil jsem se jí případně navigovat, kde jsou dobré úchyty pro nohu, nebo ruku, které jsem sám předtím použil a stále jsem čekal, až jí budu moci chytit za ruku a pomoci přetáhnout k nám.

Nad propastí

Ze rtů se mi vydral výkřik. Můj pád a zadutí větru bylo nečekané a mělo velmi bolestnou dohru. Podjela mi noha, dosedla jsem na zem, kamení a sráz mi roztrhaly nohavice a kůži. Hluboko. Krev se mi vyvalila a já chvíli nebyla schopná se zvednout. Držela jsem se trochu křečovitě lana, oči zavřené, srdce skoro v krku. Jasně, mohu se změnit a dojít tam jinak.
Žiješ Revo… Zvedej se a nezdržuj…
Vydechla jsem a pootevřela jsem oči. Otřásla jsem se nad pohledem dolů a podívala jsem se k nebesům. Yara se vznášela notný kus nad mnou.
Znovu jsem se nadechla a vyškrábala jsem se na bolavé nohy. Kdyby mi Mikhail nepomohl, nejspíš bych teď tady spadla dolů a byl by konec.
Koutkem oka jsem se ohlédla za Alberichem, lano se napínalo, jak ho pevně držel, a já cítila jsem se třesu, od toho se třáslo i to zatracené lano. Pak jsem se znovu zadívala vpřed a vydala jsem se za ohyb a za ostatními. O poznání pomaleji, o to víc jsem sledovala, kam našlapuji. Po nohou mi stékala krev z ran a z rukou zase zbarvovala lano.
Když jsem přešla za roh, první jsem pohledem zabloudila k Varadorovi. To bude kázání, až přejdu na druhou stranu…
Zachvěla jsem se a sevřela lano znovu o kousíček dál a pokročila znovu blíž k nim.

Nad propastí

S trpaslíky nikdy nic nehne…
Pohlédla jsem na Varadora a mírně jsem se pousmála. Ucítila jsem dvě škubnutí, když Theru dorazila na druhou stranu. Trošku jsem se zachvěla. Teď Varador.
„ Vím, že je. Nebudu ho víc přemlouvat. Je to jeho rozhodnutí. Alespoň budu brzy znovu u tebe.“
Dívala jsem se jak se Varador chystal na přechod nad propastí.
„ Klid. Zvládneš to.“
Povzbudivě jsem se na něj usmála a sevřela pevně lano v prstech. Dívala jsem se na Varadora, jak přecházel, soustředila jsem se na každý jeho pohyb a na to, jak se náhodně opíral o lano, abych ho byla schopná udržet, kdyby se něco pokazilo. Pak zmizel za rohem a já jsem znervózněla. Dokud jsem neucítila dvě cuknutí, napětí nepovolilo. Teprve chvíli po tom, jsem se oklepla a ohlédla na Albericha.
„ Mrzí mne, co se tam v jeskyni stalo. I když si nedokážu moc spojit, co vlastně se dělo.“
Kousla jsem se do rtu.
„ Chtěla jsem, abys přešel hlavně kvůli tomu, že jsi byl jeho přítel.“
Začala jsem balit svůj plášť, abych ho skryla pod batoh a náhodou mne nestrhl poryv větru, pak jsem se chytila lana a zadívala jsem se směrem, kterým krákorala Yara.
„ Dokázal ji tam uklidnit.“
Pronesla jsem tiše a opatrně jsem vstoupila na okraj srázu, abych mohla přejít na druhou stranu.
„ Budeme tam na tebe čekat.“
Ohlédla jsem se s úsměvem na Albericha. Popravdě, trochu se mi ulevilo, že nejdu poslední, i když mě záhy zachytil pocit zahanbení. Měla bych být poslední já. Přešla bych třeba jako myš, nebo něco takového, drobného, co ani neuvidí za okraj srázu. Alberich mohl být tou dobou už na druhé straně. (12 akrobacie na přechod)