Na druhou stranu

"Nebudeme na něj nyní plýtvat síly. Máme dost vlastních problémů.......hmmm to ti teda děkuju."
Odvětil jsem v myšlenkách k Revě a mírně jsem se zamračil. Pak jsem se ale vlídněji usmál, když Ther přecházela na druhou stranu a přála nám štěstí.
"Uvidíme i tobě."
Souhlasil jsem a slétl očima na Albericha a Revu, která se jej snažila přesvědčit ať jde další, ale moc úspěšně to nevypadalo. Mírně jsem si povzdechl a počkal na signál od Ther.
"Je na druhé straně."
Konstatoval jsem posléze.
"Je rozhodnutý s ním nepohneš, nech ho znal se s Arvidem, třeba zná i nějaké jeho triky. Navíc je to trpaslík. Hory a jeskyně jsou jejich doména. A varovali jsme ho, není čas se kvůli tomu teď a tady hádat."
Odtušil jsem k Revě v myšlenkách a věnoval ještě pohled Alberichovi. Mírně jsem na něj kývl.
"Počkáme na tebe na druhé straně. Uvaž pak lano k sobě pevně. Pokud by se něco stalo. Budeme mít alespoň šanci ti pomoci."
Pak s dalším nádechem jsem si pevněji přitáhl batoh k tělu, založil po něj plášť aby nezavázel a přitáhl vrchní popruh aby mi nevypadla Nisha.
"Tak jde se na to."
S bušícím srdcem jsem začal postupovat po okraji na druhou stranu v naději, že kdyby mi to náhodou ujelo udrží mě provaz. Snažil jsem se soustředit hlavně na postup a ne na to, aby to ostatní zvládli taky, nebo na to, jaká hloubka je to dolů.

Nad propastí

Podívala jsem se s mírným úsměvem na trpaslíka.
„ Je od tebe velmi hezké, Alberichu, že chceš přejít poslední, ale teď je šance, že tvou váhu rozvrstvíme a udržíme ji, kdyby se ti nepodařilo třeba dobře došlápnout. Ale ve chvíli, kdy budeš poslední, může se stát že se lano serve, když tě potáhneme nahoru.“
Tiše jsem vydechla, ucítila jsem, jak mi lano trhá v rukou, když Mikhail dosáhl druhé strany. Pousmála jsem se a slétla pohledem k Theru.
„ Běž. Buď opatrná. A plášť schovej do brašny, čím míň možností, že tě strhne vítr, tím lépe. Lano je pomůcka, spoléhej se spíše na dobrý výběr místa, kam šlápneš.“
Dívala jsem se za ní, lano jsem pevně svírala v rukou a nepřipouštěla si, že přejde bezpečně už jen jeden. Další už to budou mít horší. Slyšela jsem, jak si Theru brouká a to mne donutilo k mírnému úsměvu. Trochu rozechvělému, je pravda, že se trochu bojím, ale já tohle zvládnu ustát. A hlavně to zvládnu přejít, i kdybych se proměnila v něco menšího, stabilnějšího.
„ Alberichu? Varadore?“
Ohlédla jsem se za nimi. Byla bych raději, kdyby šel Varador. Opravdu bych chtěla, aby byl v bezpečí. Byla bych klidnější.
„ Nehrajte si na hrdiny. Já se můžu proměnit... Třeba v pavouka, když to bude nutné, abych to přešla. Je třeba, abychom se tam dostali všichni, co nejvíc bezpečně.“

Přes propast

Ačkoliv skutečně Mikhailovi věřím, stejně jej úzkostlivě sleduji, jak se posouvá po skále dál a dál od nás. Upřeně ho pozoruji jako kdyby mohla snad moje pevnost pohledu jeho výkonu nějak pomoci. Když už se ztratí z mého dohledu, odvrátím raději zrak a ohlédnu se po ostatních, jak zodpovědně drží lano. Pomohla bych také, ale zdá se mi, že místa tam je pomálu a jsem si jistá, že bych jim moc síly nepřidala.

Když uvidím, že Mikhail za lano zatáhl ve znamení, že je na druhé straně, usměji se ulehčeně. Skutečně to dokázal. Tudíž je ta cesta možná! Takže tu skutečně možná všichni nezhyneme bídnou smrtí a na našich tělech nebudou hodovat orci! Z mých radostných myšlenek mě vytrhne nevyhrocená rozepře na téma, kdo půjde poslední. Já se k tomu nepřidám. Nahlas to nepřiznám, ale nechce se mi tu zůstávat jako poslední, protože se obávám toho zůstat tady sama. Což je svým způsobem humorné, protože než jsem poznala Mikhaila, tak jsem zásadně cestovala sama.

*Ale žádné dobrodružství nebylo tak nebezpečné,* připomenu si a uhladím si vlasy z obličeje. Pak pohlédnu na Revu, která mě nabádá k tomu, abych šla jako další. Pozvednu obočí, když se zmíní o tom, že i Mikhail bude klidnější. Odolám touze podívat se při té myšlence směrem, kam zmiňovaný tesař odešel. Mohla bych ji vyvést z omylu a říct, že zas tak moc mu na mě nezáleží (asi), ale vlastně si tím nejsem tak jistá a hlavně mi nevadí jít jako další. Budu klidnější i já, že tuhle část mám už za sebou.

"Dobře, půjdu," přikývnu a mírně se na ni pousměji.

Ihned si začnu kontrolovat, jestli všechny moje věci na mě pevně drží a jestli mi něco z nich nebude překážet. Když uznám, že vše je v pořádku a Mikhail znovu zatahá na znamení, že je připraven, tak dojdu k provazům.

"Až dojdu, zase zataháme. Uvidíme se na druhé straně," usměji se na ně statečněji, než se cítím. Nejdéle se zastavím pohledem na Alberichovi. Reva i Varador mi přijdou jako zdatní lezci a jak jsem poslouchala, tak Reva si kdyžtak poradí, ale trpaslík na laně? Snažím se nemít předsudky, ale stejně to zní jako něco, s čím by mohl mít problém. "Hodně štěstí,"popřeji mu. (Používám bardic inspiration na Albericha).

Pak už nezbývá, než se dál na lezení. Ruce si několikrát zmáčknu v pěst, abych se ujistila, že budou fungovat. Možná je to hloupé a plýtvání dechem, ale začnu si broukat. Hudba mě uklidňuje a dovolí mi to soustředit se na něco jiného, než je sráz pode mnou.

Další cesta

Když slyším, že po mě chtějí podržet lano a jistit Mikhaila, nijak neodpovídám, přejdu k lanu a pevně si ho omotám kolem sebe, abych ho mohl postupně odvíjet a nechat mu tak dostatek volného provazu k práci. "Podle mě by měly jít první Tes a Reva. Jsou lehčí... Já klidně nakonec, pořád můžu ostatní jistit odsud." navrhnu svůj názor. Druhá věc je ta, že ostatní podle sebe udržím, zatímco kdyby se lano utrhlo se mnou, tak toho, kdo by zůstal zde by už neměli moc jak dostat přes obtížný úsek. K ostatním konverzacím se ale nevyjadřuju, vlastně mi do toho nic není a co si budeme, vlastně jsem se že skupiny bavil víc akorát s Arvidem když se ostatní popárovali.

// Další dva členové družiny můžou projít, aniž by si museli házet, za předpokladu, že půjdou po jednom a další dva lidi je budou jistit na straně, kde není lano upevněno.
Především proto, že Mikhailův konec lana je upevněný (ani tě na to nenechám házet - ten nápad byl docela dobrý).

Tesař

Stanul jsem s úlevou nohama na pevnější půdě a jak Reva říkala, třikrát jsem škubl lanem, protože se mi v hlavě zformoval jistý plán, jak lano lépe upevnit. Pomalu jsem došel ke dvojici stromků a pečlivě si rpohlédl puklinu, ve které byly zakořeněné. Pomalu jsem ze zad sundal batoh a po chvíli hledání vytáhl svoje tesařské kladivo a od boku torny odepnul jeden ze svazku pěti oštěpů (javelins), které jsem sehnal na svých cestách.

Chvíli jsem si to vyměřoval, pomocí svých nástrojů udělal na oštěpu zpětný zásek, za který se chytí lano a pak zarazil želenou špičku oštěpu do pukliny ve skále. Několika silnými údery kladiva jsem se pokusil ho zatlouct hlouběji, aby se zarazil co nejvíc. Když jsem byl hotov, navázal jsem lano jak na oba mladé stromky, tak na můj provizorně vytvořený kolík. Kůl. Ten by ml být nejstabilnější, stromky by už sloužily jen jako podpora.

A abych si byl extra jistý, ještě jsem lano chytil oběma rukama, zády se opřel o skálu a omotal si lano kolem předloktí. Víc toho v tuhle chvíli udělat nelze.

A tak jsem dvakrát škubl, aby lezl někdo další a nezbylo, než doufat.

Na pokraji propasti - sil

Ohlédla jsem se na Varadora, když jsem zaslechla jeho myšlenku. Zamračila jsem se a pohlédla znovu k nebesům, za Yarou.
„ Mohu tam poslat Yaru, aby se po něm podívala. Ale je zvláštní, že tam nikde nebyla ani stopa po něm až na ten oděv…“
Odpověděla jsem mu a dál jsem držela lano. Jeho zmínka o tom, že bychom teď měly přejít já a Theru mi vykouzlila potměšilí úsměv na rtech.
„ Drahý Vare, naposled půjdu já. Nejen, že jsem lehčí než ty… Ale ještě jsem schopná se proměnit v něco lépe vytažitelného, když by bylo hodně zle, ačkoliv tuhle možnost bych si ráda nechala na jinou příležitost.“
Pousmála jsem se.
„ Tak jako tak, Theru by měla jít teď. I Mikhail bude víc v klidu, když ji bude mít tam… nepletu se?“
Podívala jsem se na dívku, bardku po našem boku. Už jen z toho, jak jí oslovil před pár chvilkami, už to že se znali. Bude lepší, když s ním bude co nejdříve.
„ Neuškodí ti, když se o mě budeš trošku bát.“
Ušklíbla jsem se směrem k němu v myšlenkách a čekala jsem na znamení od Mikhaila

Přes propast

Z toho, co jsem tam dole viděl mi nebylo úplně nejlépe. Byl jsem si však jistý, že směrem dolů se odtud nedostaneme, bylo to příliš riskantní.
"Dole na srázu jsem zahlédl kus oděvu našeho zaměstnavatele, ani stopa po něm. Nelíbí se mi to. Nevšiml jsem si žádných stop krve, nebo čehokoli jiného."
Vyslal jsem myšlenku k Revě, když jsem se opět přiblížil do jejího dosahu. Pak jsem pomohl jistit lano společně s ostatními, když Mikhail přecházel na druhou stranu. Ulevilo semi, když to zvládl docela v pořádku a bezpečně. Štěstěna při nás tentokrát stála. Ale ještě jsme museli přejít my ostatní.
"Teď by měly přejít děvčata, my s Alberichem podržíme lano. Ten, kdo půjde poslední by se měl asi k lanu uvázat, abychom ho udrželi, kdyby mu to podjelo."
Navrhnu zbytku než bude přecházet někdo další. Nejsem zrovna dvakrát odvázaný z toho, co mě čeká, ale postavit se tomu musíme.
"Mám jít poslední? Jsem jeden z nejlehčích."
Koukl jsem na Albericha s otázkou v očích. Nevím, co z toho byla lepší možnost, jestli aby šel poslední on, nebo já. Každopádně jsem Nishu nechal pořádně se zavrtat do batohu, aby byla v bezpečí a alespoň ona si nemusela dělat starosti s tou dírou pod námi.
Držel jsem lano a sledoval, kdo vyrazí další až nám Mikhail dá signál.

Na pokraji propasti - sil

Ohlédla jsem se krátce po Varadorovi, když se vydal k naší bardce, aby jí pomohl. Mírně jsem se pousmála a znovu se zadívala na Mikhaie, který přijal mé lano i plán.
„ Bude to dobré. Rozdělíme naše síly, a i když to potrvá déle, máme větší jistotu, že dostaneme na druhou stranu. Zachytíme tě, když se něco pokazí.“
Se starostí v očích jsem si muže prohlédla a podala jsem mu lano. Ten závan magie, který mnou prošel, mne překvapil. Příjemně, neucukla jsem, ale bylo to trochu nečekané. Usmála jsem se.
„ Děkuji.“
Mírně jsem pokývla hlavou na znamení úcty a pevněji došlápla na svůj ještě před chvílí pošramocený kotník. Bolest dost ustoupila.
Když si Varador lehl a podíval se dolů ze srázu, otřepalo mě. Rozhodně se mi nelíbilo, že takhle riskuje. Nikdo ho nejistil, kdyby se to s ním urvalo, tak ho nemáme šanci ani zachytit. Byla jsem jistá, že ani Meldrasovi se něco takového nelíbilo. Rozhlédla jsem se kolem a zadívala jsem se na nebesa, Yara tam létala svobodná a dohlížela na nás. Byla v pořádku, ale nemohla jsem s ní teď mluvit. Své poslední kouzlo jsem potřebovala šetřit alespoň do doby, než budeme mít bezpečný úkryt. Kdyby se něco opravdu pokazilo.
„ Až budeš na druhé straně, Mikhaile… dvě škubnutí že jsi na místě. Tři, když najdeš prostor kam uvázat to lano. Pokud tam bude možnost, uvážeš lano, škubneš znovu dvakrát a vydá se za tebou další.“
Promluvila jsem na něj, než vyrazil na nebezpečný přechod podél skalní stěny. Sevřela jsem lano v prstech a postupně pouštěla, jak se vzdaloval.
„ Alberichu, Varadore, chyťte to lano. Kdyby se urval, neudržím ho sama.“
Vydechla jsem a dál popouštěla bezpečně lano, aby Mikhail mohl přejít na druhou stranu.