Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Hlubina propasti
Družina
| |||
 | TesařStanul jsem s úlevou nohama na pevnější půdě a jak Reva říkala, třikrát jsem škubl lanem, protože se mi v hlavě zformoval jistý plán, jak lano lépe upevnit. Pomalu jsem došel ke dvojici stromků a pečlivě si rpohlédl puklinu, ve které byly zakořeněné. Pomalu jsem ze zad sundal batoh a po chvíli hledání vytáhl svoje tesařské kladivo a od boku torny odepnul jeden ze svazku pěti oštěpů (javelins), které jsem sehnal na svých cestách. Chvíli jsem si to vyměřoval, pomocí svých nástrojů udělal na oštěpu zpětný zásek, za který se chytí lano a pak zarazil želenou špičku oštěpu do pukliny ve skále. Několika silnými údery kladiva jsem se pokusil ho zatlouct hlouběji, aby se zarazil co nejvíc. Když jsem byl hotov, navázal jsem lano jak na oba mladé stromky, tak na můj provizorně vytvořený kolík. Kůl. Ten by ml být nejstabilnější, stromky by už sloužily jen jako podpora. A abych si byl extra jistý, ještě jsem lano chytil oběma rukama, zády se opřel o skálu a omotal si lano kolem předloktí. Víc toho v tuhle chvíli udělat nelze. A tak jsem dvakrát škubl, aby lezl někdo další a nezbylo, než doufat. | ||
| |||
 | Na pokraji propasti - sil Ohlédla jsem se na Varadora, když jsem zaslechla jeho myšlenku. Zamračila jsem se a pohlédla znovu k nebesům, za Yarou. „ Mohu tam poslat Yaru, aby se po něm podívala. Ale je zvláštní, že tam nikde nebyla ani stopa po něm až na ten oděv…“ Odpověděla jsem mu a dál jsem držela lano. Jeho zmínka o tom, že bychom teď měly přejít já a Theru mi vykouzlila potměšilí úsměv na rtech. „ Drahý Vare, naposled půjdu já. Nejen, že jsem lehčí než ty… Ale ještě jsem schopná se proměnit v něco lépe vytažitelného, když by bylo hodně zle, ačkoliv tuhle možnost bych si ráda nechala na jinou příležitost.“ Pousmála jsem se. „ Tak jako tak, Theru by měla jít teď. I Mikhail bude víc v klidu, když ji bude mít tam… nepletu se?“ Podívala jsem se na dívku, bardku po našem boku. Už jen z toho, jak jí oslovil před pár chvilkami, už to že se znali. Bude lepší, když s ním bude co nejdříve. „ Neuškodí ti, když se o mě budeš trošku bát.“ Ušklíbla jsem se směrem k němu v myšlenkách a čekala jsem na znamení od Mikhaila | ||
| |||
 | Přes propast Z toho, co jsem tam dole viděl mi nebylo úplně nejlépe. Byl jsem si však jistý, že směrem dolů se odtud nedostaneme, bylo to příliš riskantní. "Dole na srázu jsem zahlédl kus oděvu našeho zaměstnavatele, ani stopa po něm. Nelíbí se mi to. Nevšiml jsem si žádných stop krve, nebo čehokoli jiného." Vyslal jsem myšlenku k Revě, když jsem se opět přiblížil do jejího dosahu. Pak jsem pomohl jistit lano společně s ostatními, když Mikhail přecházel na druhou stranu. Ulevilo semi, když to zvládl docela v pořádku a bezpečně. Štěstěna při nás tentokrát stála. Ale ještě jsme museli přejít my ostatní. "Teď by měly přejít děvčata, my s Alberichem podržíme lano. Ten, kdo půjde poslední by se měl asi k lanu uvázat, abychom ho udrželi, kdyby mu to podjelo." Navrhnu zbytku než bude přecházet někdo další. Nejsem zrovna dvakrát odvázaný z toho, co mě čeká, ale postavit se tomu musíme. "Mám jít poslední? Jsem jeden z nejlehčích." Koukl jsem na Albericha s otázkou v očích. Nevím, co z toho byla lepší možnost, jestli aby šel poslední on, nebo já. Každopádně jsem Nishu nechal pořádně se zavrtat do batohu, aby byla v bezpečí a alespoň ona si nemusela dělat starosti s tou dírou pod námi. Držel jsem lano a sledoval, kdo vyrazí další až nám Mikhail dá signál. | ||
| |||
| Na pokraji propasti - sil Ohlédla jsem se krátce po Varadorovi, když se vydal k naší bardce, aby jí pomohl. Mírně jsem se pousmála a znovu se zadívala na Mikhaie, který přijal mé lano i plán. „ Bude to dobré. Rozdělíme naše síly, a i když to potrvá déle, máme větší jistotu, že dostaneme na druhou stranu. Zachytíme tě, když se něco pokazí.“ Se starostí v očích jsem si muže prohlédla a podala jsem mu lano. Ten závan magie, který mnou prošel, mne překvapil. Příjemně, neucukla jsem, ale bylo to trochu nečekané. Usmála jsem se. „ Děkuji.“ Mírně jsem pokývla hlavou na znamení úcty a pevněji došlápla na svůj ještě před chvílí pošramocený kotník. Bolest dost ustoupila. Když si Varador lehl a podíval se dolů ze srázu, otřepalo mě. Rozhodně se mi nelíbilo, že takhle riskuje. Nikdo ho nejistil, kdyby se to s ním urvalo, tak ho nemáme šanci ani zachytit. Byla jsem jistá, že ani Meldrasovi se něco takového nelíbilo. Rozhlédla jsem se kolem a zadívala jsem se na nebesa, Yara tam létala svobodná a dohlížela na nás. Byla v pořádku, ale nemohla jsem s ní teď mluvit. Své poslední kouzlo jsem potřebovala šetřit alespoň do doby, než budeme mít bezpečný úkryt. Kdyby se něco opravdu pokazilo. „ Až budeš na druhé straně, Mikhaile… dvě škubnutí že jsi na místě. Tři, když najdeš prostor kam uvázat to lano. Pokud tam bude možnost, uvážeš lano, škubneš znovu dvakrát a vydá se za tebou další.“ Promluvila jsem na něj, než vyrazil na nebezpečný přechod podél skalní stěny. Sevřela jsem lano v prstech a postupně pouštěla, jak se vzdaloval. „ Alberichu, Varadore, chyťte to lano. Kdyby se urval, neudržím ho sama.“ Vydechla jsem a dál popouštěla bezpečně lano, aby Mikhail mohl přejít na druhou stranu. | ||
| |||
 | Za rohem Posílen důvěrou ostatních, podařilo se Mikhailovi překonat obtížný úsek cesty a zmizel ostatním z očí. Když pak zase opatrně vykoukl zpátky, měl ve tváři radostný výraz, protože viděl, že na druhé straně je skála mnohem více zvětraná, navíc kus dál po cestě byly dva stromy v místě, kde se stezka trochu rozšiřovala a do rýhy u skalní stěny napadalo dost hlíny, aby zvládly zakořenit... Ne příliš velké, ale lano by se kolem nich uvázat dalo a za předpokladu, že by svázala dvě lana k sobě, dosáhla by zpět k ostatním. // Asi takhle, ale stromy mají užší kmeny, jsou opravdu mladé Zobrazit SPOILER  | ||
| |||
| Mikhailova cesta. Naslouchal jsem Revě a Voradorovi. Měli pravdu. Bylo to nebezpečné. Ale nemůžeme tu zůstat a vrátit se k jeskyni...otřásl jsem se, sotva jsem si na její temné ústí vzpomněl. Výšek se nebojím, ale něco v té temnotě...ne, nevrátíme se tam. Nicméně uznám, když je můj vlastní nápad nemoudrý a tak jsem přikývl a přijal od druidky její lano. Ve chvíly, kdy se při předání moje silné, od sekery mozolnaté prsty dotkly drudčiny ruky, stalo se něco...něco podivného. Začalo to v mém zátylku a vzápětí mi to rozvibrovalo páteř, doprovázené zvukem, který jsem zdánlivě slyšel jen já, jako kdyby někdo prudce drnkl na loutnovou strunu vyrobenou ze stříbra a hvězdného prachu. Ten pocit mi projel páteří, odrazil se zpátky a skrz ruku vletěl vstříc druidčině kůži, jako losos plavající zběsile proti proudu. A ať už to bylo co chtělo, mířilo to neomylně ke zraněným místům těla. (Healing hands, celé sexy 2 hitpointy) Zamrkal jsem. Co to bylo? Moc Stříbrné paní? Ale její jméno jsem přece nyní nevzýval, modlil se jen Alberich. Abych zahnal tu celou podivnost, jen jsem přikývl. "Dobrá tedy," a s tím jsem začal lana vázat dohromady. Pak jsem si upravil zbroj tak, aby byla váhově rozložená co nejvíc rovnoměrně, zkontroloval a dotáhl popruhy batohu a uvázal si lano kolem pasu, nejlépe tak, aby se mi do něj nepletlo vybavení. Od téhle činnosti jsem vzhlédl když promluvila Therasie. Její upřímná slova, téměř dětský lesk v očích....to všechno se nabalilo na starou vzpomínku, na minulost a slova, kdy tohle pronášela jiná dívenka se stejně zelenýma očima. Ale...ta už není. Už nikdy tohle neřekne. Už nikdy nebudu její hrdina, tak jak otcové bývají... Úsměv věnovaný bardce začal jako neuvěřitelně naplněný starou, zahrabanou bolestí, než se přetavil a překoval v něco téměř zatvrzele odhodlaného. Protože je pořád ještě zachránit můžu. Je ano. A udělám to. "Děkuji, maličká..." řekl jsem tiše. Nakonec mi Alberich požehnal, což jsem kvitoval s vděkem a navázal i jeho lano. Pro jistotu. Zkontroloval jsem naposledy všechny uzly, kývl na ostatní, ať se tedy chopí provazu, postavil se ke stěně a vydal se opatrně, krůček po krůčku, vpřed, s rukama přitisknutýma ke zdi. Nedíval jsem se dolů. Vlastně...vlastně jsem na chvíli úplně zavřel oči, vybavujíc si v mysli jasně zářící obrazec. Ona vedla mé kroky doteď. Nechám se vést i nyní. "V temnotě světlem, ty která daruješ svobodu a svítíš na cestu poutníkům, veď mé kroky. Veď mé kroky, Měsíční paní, ať dovedu tyto ztracené duše do bezpečí.." "V temnotě světlem..." Tichá modlitba pokračovala dál, jak jsem se začal posouvat podél skalní stěny. (Akrobacie natural 20, guidance 2, inspiraci šetřím) | ||
| |||
| Průzkum terénu Opatrný pohled z výšky není nikdy tak úspěšný, jako když se může člověk v klidu nadechnout a pohlédnout do hloubky s o něco menší závratí a pocitem pevné půdy pod tělem. Skála těsně pod chodníčkem byla prudká – aspoň 3 metry byla v podstatě svislá, teprve poté se svah začal mírně naklánět tak, že osoba přidržující se lana by byla schopná se dolů dostat po nohou. Přesto však by byly problémem ony 3 metry, kde by se to muselo zvládnout pouze na laně. Ačkoli byla skála v těch 3 metrech členitější, nebyl tam žádný kmen stromu, o který by se dalo zavázat lano. Snad kdyby se zatloukl nějaký předmět do některé ze spár místo skoby? Vyžadovalo by to jistou dávku zručnosti a čas, také by bylo třeba vymyslet, jak během cesty převazovat lana, protože ani všechna tři svázaná dohromady by nebyla dost dlouhá. | ||
| |||
 | Další cesta... Jsem sice o něco unavenější než před chvílí, ale to jde poznat snad jen na tom, jak se zvedám ze země. Rovnováhu ale najdu celkem rychle a ještě trochu upiju ze své polní lahve, abych se osvěžil. Vidím, že se Mikhail chystá hledat nám cestu a já mu v tom rozhodně nijak nebráním. Ale mohl bych mu ještě trochu pomoci. Vydám se tedy směrem k němu. „Kdyby bylo třeba, měl bych taky mít kus lana.“ oznámím ještě „Každopádně, buď opatrný.“ ...tahle výprava nás už stála dost... pronesu ještě, na chvíli se dotknu jeho předloktí a pár vteřin tak setrvám. Vlastně stejně jako u Tes. (používám cantrip Guidance) | ||
| |||
| Jen trochu odvahy Pocit úlevy, který přišel díky modlitbě našeho trpaslíka byl až prazvláštní a nečekaný. Nebylo to tak markantní, jak by mohlo být ale rozhodně vítané a nápomocné. Když zároveň Therasia přijala mou ruku pomohl jsem jí na nohy. Byl jsem rád, že se také dala trošku dohromady. Musíme fungovat, všichni spolu. "Mé vzpomínky na jeskyni jsou stále roztrhané na kousky a nejasné, ale jsem si jist, že máš pravdu. Dostali jsem se sem, dostaneme se i zpět." Kývl jsem s úsměvem a pustil bardčinu ruku, když nalezla rovnováhu. Zatímco ostatní realizovali plán přešel jsem znovu k okraji skaliska trošku dál od něj jsem si lehl a pomalu jsem se po břiše přisunul blíže k okraji a pohlédl dolů. Zamrazilo mě z té výšky, ale naštěstí díky tomu, že jsem ležel se mi nezatočila hlava. Soustředil jsem se na to, co jsem chtěl zjistit a pátral po jiné schůdnější cestě, nebo čemkoli, co nám pomohlo v sestupu, přesně tak, jak jsem měl v původním plánu. Nisha se mi za krkem zavrtěla a posunula se více do batohu. Věřím, že pokud je tu jiná lepší cesta, najdu ji. (Hod na přírodu: 18) Jakmile jsem si byl jistý, že jsem si vše prohlédl pořádně, opět jsem se od okraje odsunul a postupně posbíral na nohy. Znovu jsem se otřásl. Až tady jsem si začal uvědomovat, že tyhle pořádné výšky nejsou zrovna něco, co bych vítal. Než jsem se rozhodl svým společníkům sdělit cokoli, co jsem zjistil, dal jsem si chvilku, abych si utřídil myšlenky. Stejně zatím zápasili s lanem a přípravou na přelez. | ||
| |||
 |
| ||