Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Hlubina propasti
Družina
| |||
 | Rozhodování Úsek před vámi, který jde vidět, než se chodníček stočí kolem hrany skály a zmizí v dohledu, je dlouhý asi 10 metrů. Pokud tady to lano už jednou drželo, měl by být způsob, jak ho připevnit znovu – logická myšlenka, která se bezpochyby Mikhailovi honila hlavou, když obhlížel skalní stěnu u začátku místa, kde se ze stezky stával uzoučký chodníček. Fučící vítr a starost o ostatní však rozptylovaly jeho pozornost a nevšiml si ničeho, co by mohl jako úchyt použít (neúspěchu v hodu na pátrání: 2). | ||
| |||
 | Cesta zpět není "Zní to schůdněji a méně riskantně. I tak to však bude obtížné." Kývl jsem nad nápadem Revy a koukl po Mikhailovi, co on na to. "To mě mrzí. Mé vzpomínky na jeskyni jsou dost zmatené. Nevím, co se přesně stalo. Arvida je mi však líto." Přiznal jsem v myšlenkách Revě a věnoval jí soucitný pohled. Pak jsem si všiml, jak je na tom Therasia a že Alberich se rozhodl nám, nějak pomoci. "Jak vlastně? Co umí. Nevzpomínám si moc dobře." Nechal jsem Revu chystat, co potřebovala a přešel jsem Therasii, jak tam tak vyčerpaně seděla a nabídl jsem jí ruku. "Všichni jsme vyčerpaní a otřesení tím, co se stalo, ale tady zůstat nemůžeme. Provizorní úkryt jistě po cestě někde bude. Bohužel nepamatuji si, kde jsme odpočívali naposledy, ale určitě si toho všimneme. Nebude to však tady. Musíme dál, kdo ví, co z té jeskyně může přijít. Pojď zvládneme to. Dostali jsme se všichni spolu až sem, dostaneme se i dál." Pousmál jsem se na ní přátelsky a počkal jestli ruku přijme. Pokud ano pomohl jsem jí pomalu na nohy. Nebyl jsem sice žádný silák, ale naštěstí Therasie nebude z těch nejtěžších z nás. Pak jsem svou pozornost opět zaměřil na ostatní. "Delej, co umíš zkusím mezitím taky nějak přispět." Kývl jsem na Albericha a opatrně a obezřetně jsem začal přecházet plácek, který jsme obývali a nahlížet z jeho okraje dolů, abych se podíval jestli neexistuje schůdnější cesta, kdybychom se třeba slanili níže, nebo opatrně sešlapali jinudy, než jsme přišli. Dávám si však pozor, aby se pode mnou neudrolil okraj takže nechodím až tak blízko a také dbám na silný vítr, který fouká, aby mne nestrhl. | ||
| |||
 | Cesta zpátky, do neznáma... Pořád ještě se snažím nějak vzpamatovat z toho, co se stalo v jeskyni, ale nějak se mi to nedaří. Párkrát jsem už v životě kocovinu měl, ale takovéhle okno se mi ještě nepodařilo. A když se tak koukám po ostatních, vidím, že na tom jsou dost podobně. To mě jen utvrdí v tom, že tohle nebyl žádný sen, ale dost nepříjemná realita. Když letí kouzelník dolů ze srázu, jen se za ním dívám a přes plnovous můj výraz není zrovna čitelný. Rozhodně se mě jeho smrt nedotkne tolik, jako dávného přítele a člověka, kterému jsem toho hodně dlužil. To nejmenší, co můžu udělat, je pomoct aspoň těm, kvůli kterým se obětoval. Možná v nich viděl něco víc než já nebo se prostě jenom opět objevila jeho skutečná povaha skrytá pod vrstvami ostražitosti a mlčení... Vidím, že Reva i Var teď mají jeden druhého, Mikhail to nějak zvládá a spolu se zamilovaným párečkem už plánují jak se odsud dostat. Přejdu tedy k Tes a položím jí ruku na rameno. "Bude to v pořádku. Dostaneme se odtud." oslovím ji tiše a chvíli nechám ruku položenou. | ||
| |||
 | Zmatená a vyděšená *Tam, tam ten trs trávy! Už jen tam!* popoháním se k tomu, abych vůbec dokázala klást nohu před nohu a pospíchat směrem ven z jeskyně. A sotva mám trávy na dosah, doslova a do písmene se na ni zhroutím. Zavzlykám z čirého zoufalství nad tím, že bych se ještě měla hýbat a natož chodit. Takhle vysílená jsem se necítila ještě nikdy! Jedině pohrůžka o orcích a dalších nestvůrách mě donutila se zvednout na své nohy a plahočit se zpět k čarodějově laboratoři. "Né!" vyjekla jsem, když vidím pád na smrt. Nataženou ruku jsem držela ještě chvíli před sebou a zalkla se šokem z té hrůzy. Ruce se mi najednou třásly a já cítila, jak se mi oči opět plní slzami. Ne, že bych pro toho čaroděje cokoliv cítila, ale smrt byla děsivá, obzvlášť když se odehrávala mě hned očima. Fičivý vítr mě nakonec rozpohybuje a já jsem schopná odklopýtat od okraje skály blíž k ostatním. Nechápu, jak se Mikhail a Varador rychle dokázali vzpamatovat a hned plánovali, jak se odsud dostaneme. Smrt dalšího člena naší skupiny jako kdyby jim byla naprosto volná. Možná jsem skutečně byla taková slečinka, za kterou mě zbytek party měl. Ano, frfňala jsem, když jsem musela nést příliš těžký náklad a ano, hledala jsem si místo na spaní tak, aby bylo co nejměkčí, ale došla jsem až sem. A to, jak všichni ví od začátku naší výpravy, jsme sem šla jako nezkušený dobrodruh a potulný bard, jež hledal nové nápady na písně. Jak jsem až doposud byla velmi výřečným členem naší skupiny, teď jsem neměla pořádně slova pro to, co se dělo. "Já už nemůžu," přidala jsem se ke konverzaci naprosto neužitečně. Rukama jsem se objímala jak to jen šlo a záviděla našich hrdličkám, že měli ke komu se přilepit a mít se od koho nechat podpírat. Bílé vlasy se mi lepily do obličeje a zima se do mě zakousla jako vzteklý hladový pes. Pohlédla jsem ale směrem k Mikhailovi, který vytahoval lano z vlastního rance. Když ho Reva podpoří, sama začnu přemýšlet nad věcmi, kromě toho, že v duchu stále naříkám nad vlastním osudem. "Nebylo cestou něco, kde bychom se mohli schovat, naše tábořiště je dost daleko, ne?" ptám se dál trochu zoufale a i já se snažím si vzpomenout na to, co bylo před jeskyní. Neříkal Arvid něco o nějaké skrýši? Nepotkali jsme cestou něco, nebo někoho, kdo by něco takového zmínil? Ach, jak moc jsem si přála, aby něco takového bylo! | ||
| |||
 | Na pokraji propasti - sil Křik, který se velmi rychle vzdaloval, když náš bezpáteřní kouzelník spadl z římsy, byl opravdu nepříjemný a toho hrozného pocitu jsem se nedokázala zbavit ani když jsme na chvíli zastavili. Opírala jsem se o Varadorovo rameno, kulhala jsem mu po boku a nebyla moc schopná zapojit vyčerpanou hlavu. Před očima jsem měla několik neurčitých obrazců toho, co se dělo v jeskyni a nebyla jsem schopná si na nic z toho vzpomenout pořádně. Ale Varador byl tady a byl v pořádku. Žili jsme. Uvědomovala jsem si jen to, že jsme tam přišli o našeho hraničáře, pro něhož kouzelník neměl ani půl slova politování. Arvid mi tam zachránil život, kulhání se časem dá dohromady. Pohlédla jsem trošku zmateně směrem k Mikhailovi, který se ujal toho, že nás převede. Otřásla jsem se na chvíli se zadívala dolů. „ Možná…“ Odkašlala jsem si a zadívala jsem se na Mikhaila. „ Možná bychom to mohli udělat tak, že budeme jistit lano tady, než přejdeš přivázaný na druhou stranu. Je to… asi deset sáhů… já mám ještě jedno lano. Pokud lano udržíme, po jednom můžeme přeručkovat. Toho posledního budete jistit na druhé straně. Půjdeme pomaleji, ale je to jistější než se navázat všichni na jedno lano.“ Odepla jsem své lano z batohu a natáhla ruku k Mikhailovi. Když Var promluvil, sklonila jsem pohled. Jméno našeho hraničáře, který nás doprovázel, vyvolal vzpomínku. Na tvrdou botu, která mě nakopla, abych spadla do správného místa. „ Já? Zmatená… smutná… Arvid mě skopl do bezpečnějšího místa a bojím se, že to ho stálo život…“ [/i]Odpověděla jsem sklesle na Varovu myšlenku svou vlastní. „Dostaneme. Dostanu tě odsud, jakýmkoliv způsobem. Jen doufám, že tu ta možnost vůbec bude.“ Zachvěla jsem se a podívala jsem se ze srázu dolů. Já bych možná v proměně ještě nějak slezla, ale co Varador? Jak ho dostat dolů? Reva  | ||
| |||
| Na pokraji sil Nevím, co se stalo s Arvidem, jsem z toho zmatený. Vlastně si nejsem ani úplně jistý, co se dělo v té zpropadené jeskyni, natož jak dlouho. Jediné, co vím jistě je, že nás pořádně pocuchala a vyvázli jsme jen tak tak. Náš zaměstnavatel nás i přes náš stav, únavu a vše ostatní hnal, jako psy v obavě o svůj holý život. Už nějakou dobu jsem si všímal, jaký vlastně je. Na nás mu vůbec nesešlo, byli jsme jen prostředky, postradatelné prostředky. Možná i proto, když se zřítil do hlubin propasti byl to sice šok, ale rozhodně jsem nad ním nijak zvláště netruchlil. Byly to problémy navíc, ale na tom muži bylo něco zvláštního, něco zlého. Nabízel a lákal hezkými slůvky, ale jaká byla pravda? Kdo ví. Podpíral jsem Revu, když jsme se dostali na úbočí hody. Žádná velká výhra, ale zatím jsme byli naživu. Nishu jsem cítil stále schoulenou v kapuci, která se zavrtávala do torny, jak jen to šlo. Nedivil jsem se ji. Taky bych raději zalezl a někde se prospal. Unaveným pohledem jsem přelétl všechny přítomné. První, kdo se trochu vzpamatoval byl Mihail. "Mohla by tu být jiná schůdnější cesta! Všichni jsme k smrti unavení, fouká a brzy se setmí, jestli budeme svázaní dohromady bez pevné opory, pokud to někomu z nás podjede sletíme dolů všichni a nezachrání nás svaly nikoho z nás!" Snažil jsem se přehlušit fučící vítr. "Někteří z nás jsou rádi, že stojí, jak přelezeme tu stěnu? Arvid přesně věděl, co dělá." Poslední věta spíše vyšuměla do vytracena. Když jsem si vzpomněl na Arvida rozhlédl jsem se kolem sebe ve snaze vzpomenout si na co se při hledání schůdných cest zaměřoval. Vzpomenout si jestli třeba někde neodložil věci pro zpáteční cestu, jestli se nezmínil, že zpátky to bude lepší třeba jinudy, i když to bude delší ale bezpečnější. Slétl jsem očima k Revě. "Jak jsi na tom? Tady máš v hlavě takový zmatek?" Vyslal jsem k ní své myšlenky. Bylo to mnohem jednodušší, než mluvit. "Vydrž dostaneme se odsud." Pokud se cítila dost silná, tak jsem jí přestal podpírat, abych se mohl více soustředit na hledání něčeho, co by nám pomohlo. | ||
| |||
 | Musíme dál Jen jsem bezradně přihlížel, jak se náš zaměstnavatel zřítil ze skály a zmizel s křikem kamsi dolů. Při tom pohledu se mi sveřel žaludek. Kouzelník byl bezpáteřní zmetek, nesnesitelný vševěd a sobecký parchant...ale tohle si nezasloužil. Teď už je tvůj osud v rukou Pána mrtvých, čaroději. Nechť je k tobě Kelemvor milostiv... To byla ale poslední myšlenka, kterou jsem, alespoň nyní, čaroději věnoval. Pohlédl jsem se na své nynější společníky a na cestu, která nás čekala. A nebyly to příjemné vyhlídky. Všichni byli unavení a dobití, Reva s Therasií se sotva držely na nohou. Musíme se dostat do tábora. A musím je tam dostat v jendom kuse, teď, když byl Arvid pryč. Musím je udržet naživu! Já... Potřásl jsem hlavou a zamrkal. Nesmím takhle přemýšlet. Zaťal jsem zuby a pokusil se soustředit, vzpomenout si, jak nás sem hraničář dostal. Použil lano, ale k čemu ho přichytil? Začal jsem se rozhlížet po pusté skalní stěně a přitom jsem se prohrabával svou, zdá se, notně děravou pamětí, abych si rozpomněl, jak to hraničář provedl. Zatraceně, zdálo se to tak dávno... Napínal jsem oči i paměť, abych našel skoby, úchyty, cokoliv, co by nám mohlo pomoct při cestě zpátky. Přitom jsem shodil ze zad batoh a vytáhl z něj vlastní kotouč lana. Bude dost dlouhý? Bude to stačit? "Když se mi nepodaří lano na nic uchytit, půjdu první a přivážu ho k sobě, zbytek se může navázat za mnou..." Snažil jsem se znít sebevědomě a přesvědčivě, ale cítil jsem se skutečně tak? Selune, doufám, že budu mít dost síly... MIKHAIL | ||
| |||
| Zvedá se vítr Z jeskyně jste se vypotáceli z posledních sil. Nejprve vyšel ven Alberich, rychlým pohledem zkontroloval okolí a zavolal zpět do jeskyně: „Pojďte, nikdo tady není a půda je pevná.“ Na chvíli se zarazil a když ostatní vyšli ven, viděli, jak se dívá zpět směrem k jeskyni a ve tváři má zamyšlený výraz. Zobrazit SPOILER „Musíme jít, tady nesmíme zůstat“, pronesl Mikhail, když se jako poslední vynořil z ústí jeskyně, a podíval se na Albericha: „Přece… Vždyť jsme tam před chvílí teprve vešli….?“ Dořekl už jen sám pro sebe a podíval se po okolí, jako by mu mohlo něčím napovědět. „Musíme jít!“ zopakoval po něm mistr kouzelník a všechny vás vytrhl z rozjímání. „Není to tady bezpečné a dovnitř se vrátit nemůžeme. V laboratoři v Hůrce můžu zjistit více, ale tady nezmůžeme nic a u ústí téhle jeskyně rozhodně nechci být, až padne tma. Hory jsou plné orků a jiných nestvůr, které po nás půjdou!“ Prohlásil rezolutně, a protože to byl on, kdo si vás najal, jako jediný nepůsobil zmateně a vypadal, že ví, co dělá, rozhodli jste se ho poslechnout. ……………………………….. Ve snaze dojít k poslednímu tábořišti, kde jste nocovali na cestě do jeskyně, jste se vydali z plácku před jeskyní na cestu. Snažili jste se vybavit, kudy jste předtím šli a bez hraničáře, který byl vám našel nejprůchodnější místa, jste brzy byli vyčerpáni ještě více, což se stalo osudným mistru Muircheartachovi. Therasie, která šla ve skupince za ním, podvědomě natáhla ruku, aby mu pomohla, ale neměl šanci stihnout cokoliv udělat s mohla tak jen sledovat, jak padá dolů. | ||
| |||
| „Uááááááááááááááááááááááááááááááá!!!“ Zobrazit SPOILER Kouzelník byl zmetek. Zobrazit SPOILER Byli jste již v útrobách hory, když se ukázalo, že je vašim úkolem spustit pasti, aby se v nich nechytl on, a hlavní předností družiny neměla být škála dovedností, nýbrž postradatelnost. Nakonec jste se vypotáceli zpět na denní světlo: | ||
