Lítostivá srdce

Konečně nahoře

Pozvolna a s klidem

Prozření

Na povrchu
Alberich, Mikhail, Reva, Thera a Varador

Sotva se konec lana, kterým byl Varador přivázaný, dostal k okraji propadliny, popadly ho silné ruce a vytáhly nahoru. K Mikhailovu snažení se Alberich přidal bez váhání a oběma se jim tak povedlo kouzelníka dostat do bezpečí. Ten se s úlevou svalil na kameny a zhluboka oddechoval, jak mu žilami stále proudil adrenalinový náboj, který již nemohlo stravovat žádné fyzické ani mentální vypětí a proměnil se v lehký, a naštěstí pomalu ustupující, třas rukou vyčerpaných z pevného sevření, kterým se držely nejprve Revy, a pak provazu.

Všichni tři muži se s obavami dívali dolů na obrovského pavouka, který se zadními nohami přidržoval kamenů, ale hlavohruď měl stále strčenou dolů pod povrch země, protože se Reva rozhodla prozkoumat podzemní prostory, v nichž byli dosud uvězněni.

Zobrazit SPOILER

V Mikhailovi by se krve nedořezali, kdyby se otočil a uviděl Theru jít pomalým krokem ke griffonovi, ale líbezná slova písně ho pohladila na duši a v ten okamžik měl pocit, že našel ve všem tom zmatku alespoň chviličku klidu. Jak vzácný to stav, jenž jeho duše znala tak málo. „Pro teď jsou v bezpečí,“ uslyšel vedle sebe Alberichův bručivý hlas a ucítil, jak mu silná, přestože malá, ruka stiskla krátce rameno v povzbudivém gestu.
„Jsi celý?“ Zeptal se trpaslík také Varadora, který mohl vidět na čele jeho tváře zpola zakryté vousem hlubokou ustaranou vrásku. „Co tam dole je?“ Zajímal se, ale hned si ke kouzelníkovi klekl a se zamručením začal zkoumat krvácející ránu na jeho noze. „Jak se tohle stalo?“

Zatímco se všichni vzpamatovávali z boje a pádů, zněla jim v uších Theřina píseň, uklidňující a slibující, že vše bude v pořádku. Při prvních tónech sebou uvězněný griffon ještě párkrát zaškubal, ale nakonec jen svěsil hlavu a opřel si ji o kámen před sebou. Jedno velké tmavé oko, hluboké jako okno do duše, upíral na bardku, která se k němu blížila a jen čas od času vydal tichý nářek, škubnul křídlem nebo zahrabal ve štěrku pařátem, jako by věděl, že nemá šanci, ale touha po přežití mu nedovolovala se vzdát. A jako by ho svou písní přivolala, ucítila, jak jí vlasy pročísl jemný vítr, který načechral také griffoní peří, snad v náznaku onoho spojení, o němž zpívala. Ať už byla příčina v čemkoli, přísahala by, že ve tváři griffona viděla stejný výraz, jako cítila ve své vlastní ještě před chvílí – zlost pramenící ze zoufalství, z beznaděje, že nemůže ovlivnit věci, které se dějí.

Když dozpívala, pocit zmizel a zvíře pro ni najednou pozbylo všechny prvky personifikace, které v něm před chvílí viděla a zůstalo pro ni pouze nečitelný dravcem.

Útěk

Vzhůru jen vzhůru

Bolesti uvědomění

Táhni, podruhé!

Okamžik klidu v oku bouře
Alberich, Mikhail, Reva, Thera a Varador

Soustředěný a se smysly navzdory tomu rozostřenými, aby vnímal přítomnost Bohyně svou duší, ustrnul Mikhail na okamžik na místě. Svět kolem něj se trochu rozmazal a z ničeho nic z něj zářivě vystoupil jeden objekt. Nebyl to však griffon, pokoušející se vysvobodit z hromady kamení, byla to Aerie.

Neměla na sobě nános zla ani dobra, ale zářila božskou energií. Ať už byla čímkoli, její existence nebyla poháněna pozemskými silami. I když – přimhouřil oči, které před okamžikem překvapením rozevřel. Něco, něco je jinak. Stejně jako známka božské magie z Aerie zářilo něco pozemského, skoro jako aura kouzelníků a čarodějů. Ani jedna z těchto magických stop nepřevyšovala tu druhou a byly velice lehké, nenápadné… A ta božská vypadal částečně zabarvená do podobného nádechu, jak Alberichova aura, jež jej pro vidoucí označovala za kněze Sharindlar. Odstín trpasličí bohyně však vypadal nově a jako by do božské části aury přibyl teprve nedávno.

Therasie, bojující s vyčerpáním, potřepávala hlavou, jak se snažila ujasnit si myšlenky. Něco tady přece musí být, ale nic ji nenapadalo (10 bohužel nestačí), protože kletby – ty jsou přece magie. A magie se nemá moc ráda s čímkoli jiným! Ve zlosti dopustila, aby v mysli upadla do litanie „Kdybych jen bývala v Kamenné Hůrce udělala něco jinak, nemusela jsem tady být…“. Vzpomínala na rozhovory kouzelníků, když jim hrála u odpoledního čaje. Na vášnivé diskuse o možnostech kombinace zdrojů energie a sil, na legendy o mistrech, kteří si chodili do hor zpívat, prý kvůli ozvěně.

Pche! Co by kouzelníci mohli vědět o hudbě? A tady v těch horách, kde, jak se zdá, nic nedrží pohromadě a rozpadá se na prvočinitele? Nezastavily by ani jednu uniklou notu! A že o tom jako bard něco ví. Vztek s sebou odnesl logiku a vlna asociací dospěla do fáze, že hledala útěchu ve vzpomínkách na písně. Výkřik griffona zezdola, který zazněl před chvílí, také příliš nepomohl, protože jí ten zvuk pronikl až do nitra kostí a pokryl tělo husí kůží. Některé věci je opravdu těžké spoutat, jak to bylo v té baladě?

odkaz
(//Není to sice nejnovější písnička, ale doporučuji si ji pustit kvůli nápovědě v textu ;)
…Že jsem tvůj vládce, jen tolik poslouchej,
tvoji písni dám mříž železnou.
Tobě jen, i když sám nejsem příliš rád,
přeji víc než-li smrt blaženou.
Píseň mou, pane můj, nikdo nespoutá,
bude znít, i když já, budu spát.
Bude znít, i když bouře se rozpoutá,
pane můj, na to krk, můžeš dát…

Co se děje nahoře odhadl Varador stejně dobře, jako situaci v podzemí. Nějak se prostě nic nedělo… A bylo na čase to změnit. Se zadostiučiněním namířil nechutnou kouli uplácanou ze světelného slizu na problémovou skálu a s úsměvem sledoval, jak se z praskliny, kterou si vyhlédl, a v níž koule před chvílí zmizela, začal linout kouř. Nejprve trochu, pak čím dál tím více. Rudě svítící světýlka na chvilku zablikala a přešla do méně intenzivního odstínu barvy. Kouzelník vycítil jejich pohyb a zdálo se mu, že mu na okraj mysli proniká cizí zvědavost.

Zatímco se Reva pomalu soukala nahoru, sem tam jedním ze svých očí zkontrolovala také situaci dole, kde se ve zmatku plácal už jen griffon. Kyselina působila rychle, a tak ve chvíli, kdy se chystala přelézt přes okraj díry ve stropě, se s hlasitým zahřměním kus skály odlomil a křičícího griffona odplavil proud. Tahle cesta se skutečně ukázala jako náročná, běželo jí hlavou. Kdo by to byl řekl? V Kamenné Hůrce bylo tolik lovců, které si místní kouzelnická komunita najímala. Copak je možné, aby o tomhle místně nikdo nevěděl? Po cestě do Sundabaru sice s Varadorem slyšeli divoké zkazky o poddolovaných horách, kde trpaslíci hloubí tunely a hledají skryté poklady, ale tohle vypadalo přírodně. Na stěnách nebyly žádné náznaky záměrné činnosti a úprav. Divoké místo v srdci okolní civilizace, která se rozkládala kolem Netherských hor. Proč sem vlastně s Muircheartachem šli?