Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Hlubina propasti
Družina
| |||
 | Útěk „ Snažím se, Varadore…“ Zaúpěla jsem mu v hlavě a dál jsem se snažila šplhat po svém laně. Ne, že by byl Varador těžký, ale pořád to byla váha navíc a já nejsem až tak zvyklá kohokoliv vozit na hřbetě. Ať už koňském nebo pavoučím. „ Buď, opatrný, Varadore. Jestli je v něm něco špatně, nemusí to být ani jeho vina…“ Viděla jsem vyplašené, rozčilené světlo pod námi, ani jsem se nepotřebovala koukat. Obyvatelé této jeskyně nesouhlasili s tímto násilným výstupem a udělat jim tady ještě větší rozruch nebyl dobrý nápad. Kdo ví, co uměli dalšího, než jen vnuknout ty nepříjemné vjemy. Už ty samotné stačili na to, abychom si ublížili. Doufala jsem, že se neozve další skřek jako trest za to, co Varador udělal. Snad… snad se konečně ta stvoření uklidní. Snad… se gryf dostane ze svých pout. Kéž bych věděla, jak udělat víc. | ||
| |||
 | Myšlení v době boje *Proč mě nikdy nemůže poslechnout?! To je tím, že je trpaslík, nebo hůř... muž?!* prolétne mi podrážděně hlavou, když si Alberich zase dělá věci po svém. A místo, aby následoval mé výzvy! Jsem přece! Zamrkám a potřesu hlavou. Musím být hodně vyčerpaná, když se moje myšlenky stočily tímto směrem. Zamračím se ještě víc a podívám se na zoufalého gryfona uvězněného v zemi. Kord v mé ruce lehce poklesne. *Co to tady dělám?* zakousnou se do mě pochyby jako tesáky hladového vlka. *Co tady dělá ten gryffon? Je v něm něco jiného? Vypadá snad jinak, než ti předchozí?* zpracovávám i Alberichovi pokyny a snažím se hledat důvod proč by měl být ten gryfon jiný. Ovšem, sama tomu nedávám velké naděje, cítím, že jsem opravdu bojem unavená. (nature 6 + 3 + 1(bard stuff) ) | ||
| |||
 | Riskantní rozhodnutí "Tak nepadej a lez." Odvětil jsem místo toho k Revě, nepřipouštěl jsem si, že by mohla sletět dolů. Stačilo, že jsem si to dnes absolvoval já. Bezděky jsem vzhlédl nahoru odkud jsem tlumeně slyšel Mikhailův hlas. "Sakra voni si tam snad povídaj." Zaklel jsem nevěřícně a pak znovu pohlédl na gryfa dole. "To se mi jen zdá." Zavrtěl jsem pro sebe hlavou a zhluboka jsem se nadechl. Znovu jsem se pevněji chytil jednou rukou Revy a sevřel jí nohama v naději, že se jí udržím, nebo že nepovolí lano, které Mikhail držel. "Lez postarám se o toho opeřence dole......ne neboj nehodlám ho zabít." Ubezpečil jsem myšlenkou Revu a lehce jsem se dotkl diamantu zavěšeného na krku a pak namířil ruku důl směrem, kde se pachtlal gryf. "Měl jsem si všimnout dřív, že se zasekl. Pokud ho osvobodím, třeba dají konečně všichni pokoj a nechají nás v klidu odejít jak on tak ty divné poletující světýlka." Rozhodl jsem se. Zkroutil jsem prsty k sobě a mezi nimi se začala tvořit nazelenalá páchnoucí hmota, která se jich nedotýkala, ale nabalovala se do koule. "Požírá kámen a požírá tělo. Smrtící a přesto užitečná. Rozleptej skálu!" Prodchnul jsem svá slova magií, která se dál nabalovala do oné podivné koule velké asi 4 couly. Ještě okamžik jsem pátral očima, než jsem na jednom ze skalních výčlenků, kde byl gryf zaseknutý našel prasklinu čnějící nad vodou, v úhlu, který by mohl odpovídat tomu, že postupuje dolů do nitra skály i pod vodu, takže až se koule vsákne do povrchu praskliny zateče a rozleptá bezpečně základ pod vodou. Tím, že bude leptat zevnitř a ne zvenku se zamezí její neutralizaci vodou až do okamžiku, kdy se skála zbortí a kyselina se s vodou smísí. Tím pádem, by ze strany mého kouzla nemělo hrozit ani vedlejší nebezpečí v tomto ohledu gryfovi, na kterého necílím. Tedy to vše za předpokladu, že se dostatečně dobře trefím a že bude mít kouzlo efekt, který jsem v praxi ještě ozkoušený neměl. (Barevná koule: 8+2+3 = 13 na zásah, pokud zasáhlo, pak 8+1+2+3= 14 Kyselinového poškození skalisku) | ||
| |||
 | Jinýma očima Podíval jsem na Albericha, na Theru, odvážně stojící čelem ke Gryfovi, dolů na visícího Varadora s Revou a nakonec zpátky na oba gryfy, mrtvého i živého. Kletba, říkala Aerie. Kletba, která stihla dva mladší samce, ale samici nikoli. Zdálo se mi to jako nějaká hádanka, na kterou jsem však neznal odpověď. A tak, jako vždy když jsem tápal, rozhodl jsem se najít svou útěchu a klid v modlitbě. Pevně jsem se zapřel nohama a omotal si provaz víc kolem předloktí, abych poskytoval kouzelníkovi jištění, ale pak jsem se zhluboka nadechl, zavřel oči a ještě pomaleji vydechl. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Zběsilý tlukot srce se pomalu zklidnil, strach se pozvolna rozplynul. Vytěsnil jsem naříkání zvířete, skřípění provazu i hukot vody kdesi hluboko dole a soustředil nyní veškerou poznost dovnitř, do svého nitra. A když se mi začaly bezhlesně pohybovat rty, snad jen Alberich mohl slyšet tichá slova. "Stříbrná Paní...prosím tě o pomoc. Kráčím po stezce, nad kterou se vznáší zlo, letící na ukradených křídlech. Je však ukryté hluboko, pokroutilo mysl těchto nebohých tvorů. Mé oči jsou slepé, nevidí. Prosím tě, Paní, pomoz mi. Pomoz mi prohlédnout stíny a klam, umožni mi vidět zlo v jeho pravé, odporné podobě, abych mohl vnést tvé světlo tam, kde je ho zapotřebí nejvíce a zahnal temnotu na ústup!" A sotva jsem dokončil tuto urputnou motlibu, prudce jsem oči opět otevřel a pohlédl na svět projasněnými smysly, jako kdyby ze mě někdo strhl těžký závoj. Nejen zrakem, sluchem, či jinými běžnými smysly, ale i něčím... dalším, něčím, co se nedalo tak snadno popsat. Vnímal jsem díru do temnot pod sebou, vnímal jsem mrtvolu prokletého gryfa a vnímal jsem i zběsile sebou tlukoucí gryfí matku. A čekal, zda mi bohyně odpoví... (Divine sense) | ||
| |||
 | Záchranné práce a krizová intervence S hlasitým zvukem zoufalství se Revě i Varadorovi zakously do hlavy další neutěšené myšlenky, přičemž velká pavoučice v první chvíli o pár centimetrů sjela dolů po svém lanku, ale zvládla se zastavit a kouzelníkovi na jejím hřbetě, který se držel rukama Mikhailova provazu, se podařilo nespadnout dolů, dokonce stále zůstal nohama zaháknutý kolem pavouka, jen se posunul trochu nahoru, ze zad za krk, či co to pavouci vlastně mají místo krku, a měl tak vynikající výhled do řady černých očí lesknoucích se jako korálky a kusadla nervózně cvakající o sebe (Reva wisdom save: 12, to stačí). | ||
| |||
| Táhni! [/i]Už už jsem byl připravený tahat Varadora nahoru, ale ozval se s instrukcemi, že tahat nemáme. Zmateně jsem nakrčil obočí a povzdechl si. Čarodějové vždycky musí věci něčím složitým a nepochopitelným komplikovat. No dobrá. Otočil jsem se po Theře, která se odhodlala statečně čelit gryfovi, aby nám získala čas. "TAK SEBOU ALE HNĚTE! NEMÁME MOC ČASU!" Na okamžik jsem pustil rukou držadla štítu a položil ji na Alberichovo rameno, trpaslík sotva stál na nohou. 'Paní, pomoz tomuto statečnému bojovníkovi porkačovat v jeho cestě!' Mezi prsty mi zazářilo krátce měkké bílé světlo a zacelilo některé rány. Pak jsem znovu vzal do ruky štít a čekal, ža druidka a kouzelník začnou konečně šplhat. (Lay on hands, 5 životů) | ||
| |||
|
| ||
| |||
| Útěk Stoupala jsem vzhůru, i když mi všechno říkalo, abych se vrátila a pomohla mu. Musím odsud dostat Varadora. Musím… Dívala jsem se nahoru, když spadlo dolů k nám lano a Varador se začal uvazovat. „Neudržíš mě, pokud spadnu… Nech se vytáhnout, pokud to jen trochu půjde…“ Vydechla jsem. Tahle situace nebyla vůbec dobrá. Vůbec… A pak najednou znovu prolétlo mou hlavou ostré řinčení těch tvorů. (ZH s Výhodou na moudrost 8+4=12) Dělala jsem, co se dalo, abych se udržela na svém lanku, úplně jsem se zastavila v pohybu. | ||
| |||
| Obtížná rozhodnutí Zatnul jsem zuby, když nám ti tvorečkové pustili do hlav další silnější serenádu toho, co cítil dole ve vodě ten gryf. Zatnul jsem zuby, abych emoce potlačil a pevněji jsem se chytl Revy. "Revo lez! Nemůžeme mu nijak pomoci a mám obavu, že kdybychom ukončili jeho trápení budou ty vjemy o to horší." Vyslal jsem myšlenku a slétl pohledem dolů na gryfa. Ne mé moci nebylo jej zachránit a zabít jej moudré také nebylo. Nechtěl jsem rozhněvat ty podivné bytosti více, než už byly. Vím, že Reva má ráda přírodu a živé tvory v ní, ale v tomto případě nebylo jak změnit průběh událostí. Bezmoc byla na místě, ale ochromit se jí jsme si nemohli dovolit. Vzhlédl jsem nahoru, kde nám Mikhail spouštěl lano. Obrnil jsem svou mysl proti vlivu těch tvorů a snažil se je nevnímat, snažil jsem se myslet na to hlavní. Na to, abychom se s Revou dostali ven. "Dostaneme se pryč." Ubezpečil jsem jí a sám jsem se natáhl pro lano, které nade mnou viselo a přivázal jsem se k němu. Jen pro jistotu, kdyby se něco zvrtlo. Hezky pevně kolem pasu, ale lézt jsem si netroufal, bude bezpečnější, když se budu držet. "Pokud náhodou spadneme budu tě držet, provaz nás snad udrží, ale budeš se pak muset případně proměnit zpátky." Předložil jsem svůj plán. "Jsem přivázaný lezeme s Revou nahoru, moc za to netahejte ale buďte připraveni, nerad bych zhuknul dolů." Houkl jsem na ty dva nahoru. Světélka v tomto přitemnělém prostředí byla konejšivá. "Thera." Pousmál jsem se pro sebe a znovu se pevněji chytil. | ||
| |||
| Opět pohromadě – skoro "Varadore! Revo! Spustím vám lano!" Ozval se Mikhailův hlas vysoko nad Revou a Varadorem ve chvíli, kdy se druidka rozhodla začít se vytahovat po svém pavoučím lanku zpátky nahoru. | ||