Táborák

Keď na mňa začne pozerať celá nasraná. Už aj očakávam, že vybuchne, ale potom len odvráti zrak. Takže si vybrala byť urazená. Okay, s tým súhlasím. Za posledné hodiny, som myslel len na samé blbosti a bude to lepšie ak bude urazená. Ale potom prehovorí a omluví sa mi. Čo? To nedáva žiadny zmysel, prečo by sa omlouvala ona mne? Niečo mi tu nesedí, povedala to nejak divne.
Najednou mi je toho celého ľúto, nechcem aby bola smutná alebo sa na mňa hnevala. Ale musí to tak byť. A to všetko zas a len kvôli nemu. Kvôli tomu hajzlovi.
Z tváre mi zmizol úsmev a tiež sa tvárim nejak smutne a skloním zrak do zeme. Ak by nebolo jeho, môjho otca, tak by som bol určite iný a nemusel by som byť teraz na Lau zlý. Ona si to nezaslúži, ale nemôžem sa k nej ani priblížiť, nie skôr ako sa vrátime do Vraosu a niečo si vybavím.

Pokývem hlavou a zatvárim sa kyslo, snažím sa zmieriť so situáciou, ktorá tu nastala. Povzdychnem si a vyskočím na nohy.
"Idem sa pozrieť na ten oheň, predsa musíme dokázať tú blbosť nejak použiť."
Prišiel som k batohu, vyhrabal som pomôcky na výtobu ohňa a začla som si to obzerať. Snažím sa prísť na to ako to má fungovať a prečo nám to nefunguje. Lenže je tu vo vnútri akosi hustá atmosféra teraz, tak sa rozhodnem, že idem von.
"Ehm, ja .... pripravím vonku ohnisko. Nechám dvere otvorené a budem sa držať len tu blízko."

Absolútne sa mi tam nechce ísť, neviem ani prečo to robím. Mal som ostať v posteli a spať. Ale je to niečo ako .... pocit viny a preto chcem ten posratý oheň urobiť aby sa Lau cítila lepšie. Som totálny pako. Zožerie ma medveď pre dievča, s ktorým ani nemôžem byť. To je na hlavu.

A tak pomaličky otváram dvere chaty a vykukujem von, či neuvidím niečo podozrivé. Potom pomaličky a za stopercentnej opatrnosti zbieram vetvičky pri dverách. Keď ich už mám dostatok, snažím sa postaviť pyramídu. Stále sa držím pri dverách, ale ak budeme chcieť poriadny oheň, tak budeme potrebovať hrubšie vetve a konáre. A pre tie budem musieť ísť ďalej od chaty.

Keď mám malú pyramídu hotovú z malých tenkých vetvičiek, tak skočím dnu a vytiahnem trochu vysušenej trávy, čo som zobral z toho domu sedlákov. Prídem k pyramídke, ktorá je asi len meter vzdialená od chaty, položím si trávu na zem a začnem znova skúmať tú vec, ako s ňou vyrobiť oheň. Nechce sa mi teraz byť dnu pri Lau.

Prozření

Vypálí na mě sérii otázek a ve mě se pomalu sbírá vlna hněvu. Je pravda, že na naší malou lapálii s ohněm jsem už stihla zapomenout. Přece jenom je oheň něco, co se u nás doma považovalo za samozřejmost. Každý večer jsme topili v krbu. Bylo nezvyklý mít najednou odepřený teplý čaj a jídlo. Mohl na to ale upozornit nějak civilizovaněji. Už mu to chci vpálit zpátky, když pokračuje. Nestačím se divit. Tváře mi nahněvaně zčervenají a přes tvář se prožene bouřkový mrak. Už se nadechuji k prudké odpovědi, ale pak si to rozmyslím. Tak trochu mě to najednou probralo. Co přesně si myslím, že dělám? Přimhouřím přemýšlivě oči a ještě chvíli ho propaluju pohledem. Pak ale vztek vyprchá a já odevzdaně kouknu stranou.

Vzpomněla jsem si totiž na svoje rady Lauře. Dáma by se neměla hádat. Dáma by měla být rozumnější a ustoupit muži, když to situace vyžaduje. Dáma je slušně vychovaná... V podstatě všechny jsem tu už porušila. Ano, ty poučky mi vždycky přišly naprosto ohavný a diskriminující, ale mezi vyšší smetánkou platný. Nepatřím mezi ně, a vzhledem ke svojí práci jsem se to musela naučit a začít se tím řídit. Svojí povahu jsem se naučila projevovat jenom doma před bratrem. A teď jsem si k tomu vybrala toho nejnevhodnějšího člověka pod sluncem. Zrovna guvernérova syna! Copak jsem se zbláznila? Sice se tak nechová, ale právě on je ta nejvyšší smetánka ze všech a já tu s ním vtipkuju a myslím na kdoví co. Události posledního týdne a ta neskutečná vzdálenost od města mi dovolili myslet si, že se můžu chovat jak chci. Jasně, kdyby to byl normální člověk, tak ano. Ale i když Keo vypadal, že si na tyhle manýry nepotrpí, nakonec toho má nejspíš taky dost a dává mi najevo, že jsem zašla mnohem dál, než bylo vhodné.

Potlačím všechny ty navztekané odpovědi a když se na něj znova podívám, jsem už zase vyrovnaná, smířená. Život prostě není fér. "Máš pravdu, přehnala jsem to, omlouvám se." Zvednu ruku, jako bych skládala přísahu. "Už žádné vtípky."
Potom se zrakem zabodnu do podlahy před sebou, začnu žvýkat klobásu a ponořím se do zamyšleného ticha.

Táborák

Našťastie si Laureen sadla na opačnú stranu. To mi dá dostatok priestoru aby som sa upokojil a trochu popremýšlal nad vecou. Cítim sa trochu trápne, že ma taká žaba takto dostala. A urobila to úmyselne! Asi som bol k nej až príliš milý a vycítila, že sa mi páči. Lenže nič nebude. Musím sa držať svojich pravidiel!! Niesom ako môj zákerný foter. Musím byť silnejší!

Je dobrý nápad vyraziť hneď ... ale ... nechce sa mi. Chcel by som sa túto noc poriadne vyspať a táto postel je fajn. Teda vôbec nieje fajn, ale je to lepšie ako spať na zemi v lese alebo v jaskyni na kameňoch. A ja sa nikde neponáhľam, mesto nám neújde. Takže ak Laureen neprotestuje, ja ostanem pekne na tejto posteli a ani sa z nej nepohnem.

Takže sa ma pýta čo budeme robiť. No to je dobrá otázka. Chcel som hneď povedať, že ja mám v pláne si ľahnúť a spať. Lenže ona by chcela robiť táborák. Ako keby sme to už neskúšali sakra. Nevieme si urobiť táborák, ta blbosť čo som ukradol proste nefunguje. A tak trochu podpichovačne si do nej rýpnem, aby som jej dal pocítiť, že to bude ako na začiatku, keď sa ma ešte bála. Radšej nech sa ma bojí a drží si odstup, bude to tak lepšie pre oboch.

"Táborák, je skvelý nápad, ale ako ho chceš udelat? Skúšali sme to, či máš nejaký nápad? Si snáď čarodejnica? Dokážeš zapáliť oheň len tak z ničoho? Alebo si dáš dole tričko a všade začnú horieť ohne?" Ooooo ano, tak táto poznámka mi vyšla. Tá ju uzemní na dosť dlho a prestane už blbnúť s tričkami.
Na perách mám trochu zákerný úsmev a po tom ako ma vyviedla z miery a dostala do rozpakov, cítim ako jedinú možnú sebaobranu - útok. A teraz som vycítil tú správnu chvíľu, kedy znova prebrať oťaže a ukázať jej kto tu vládne.

"Už som ťa prekukol dávno. Si myslíš, že našpúliš pery a vytiahneš si tričko a všetci ti popadajú k nohám. Ale oheň tým nezapáliš! Ale vieš čo? Že si to ty, ja sa ten oheň pokúsim zapáliť znova. A keď sa mi to podarí, budeš ma volať pán ohňa! A potom, ti dovolím sa so mnou líbat celú noc a kľudne môžeš byť aj nahá. Vlastne, budeš musieť byť iank ti nedovolím ísť k ohňu!" Som génius!!! Proste génius! Ak nechcem aby niekto niečo urobil, tak mu musím prikázať aby to urobil. Reverzná psychológia. Ooooh a aké múdre slová ovládam, že reverzná psychológia, som vážne génius. A holka teraz nebude vedieť čo robiť a asi sa rozplače, alebo urazí. Obe možnosti sú fajn, len nech si ju udržím ďalej od tela a už ma neťahá do takých hnusných pocitov. Pretože ak by bola pri mne zas tak blízko, asi by som to nevydržal a musel ju políbit. Radšej nech ma neznáša ona, ako zradiť sám seba.

Na samotě u lesa

Ta spontánnost se mi začala tak líbit, že se musím krotit, abych nově nabytou svobodu nepřeháněla. Bylo tak uvolňující prostě jenom vtipkovat a nemuset myslet na to, jestli to je nebo není vhodné. Hlavně když nemám za zadkem bratra, mračícího se při každým náznaku projevení nějakého vlastního názoru. Pchá! Až se vrátím, už to se mnou nebude mít tak jednoduchý, když teď vím, že to jde i jinak.
Z toho krátkýho zamyšlení mě zase probere Keo svojí odpovědí. Prý že to na něj neúčinkuje. Skoro mě to zamrzí, ale snažím si z toho nebrat nic moc osobně. Nemusí to nutně znamenat, že jsem ošklivá. Nejspíš má prostě jenom jiný vkus. Nikdy jsem si nepřipadala úplně ošklivě a kvůli jednomu názoru se svět nezboří, no ne? Pokrčím tedy rameny a předstírám, že mi to je úplně jedno.

Pro jednou ho poslechnu, vezmu si zbytek svojí klobásy a chleba, a posadím se zase na svoje místo u stěny, naproti posteli. Přemýšlím nad tím, že bychom tu ještě zůstali.
Má pravdu, že chata je dost zanedbaná na to, aby se sem někdo vracel na noc. A i kdyby, máme dobrou výmluvu. Ale co tu budeme celou tu dobu dělat? Do večera ještě pořád pár hodin zbývá. Ale jedna noc pod střechou vůbec nezní špatně. A ta Keova hlava nejspíš nějaký odpočinek taky uvítá.
"Co teda budeme dělat?" Zvědavě na něj koukám, co má v plánu. "Jestli tu chceš zůstat, máme ještě pár hodin do setmění..." Rozhlédnu se po chatě, kde toho ke zkoumání není zase tolik. "Mohli bychom si udělat táborák." Plácnu první bezpečnou věc, která mě napadne. Aspoň bychom nebyli natěsnaný tady uvnitř. Ne že bych z něj byla nervózní. Vůbec nejsem! Jenom mě lehce zneklidňují moje myšlenky a venku by to bylo určitě lepší. A ohni by se mohl grizzly třeba vyhnout.

Pošťuchování

Laureen to chce zhodiť na mňa, vraj ja môžem za to, že nieje tak sexy. Len sa zasmejem a s plnými ústami jej ešte odpovedám.
"To nieje len tým čo máš na sebe, ty to proste nemáš v sebe byť tak ..." v tom som sa zasekol pretože si začala dvíhať tričko. Trochu si odkašlem lebo mi zabehlo sústo v ústach, ale našťastie nespadlo tak hlboko aby som sa začal dusiť.
Pozerám na ňu s vytreštenými očami a ..... vlastne neviem na čo ani myslím. Jedna moja polovica na ňu kričí aby to nerobila, že čo blázní, nech sa správa ako slušná žena. A tá druhá polovica, keď vidí ako sa to tričko dvíha, má chuť na ňu zakričať aby neprestávala! Rozhodne sa ale prikláňam k tej prvej polovici, no niesom schopný zo seba vypustiť čo i len slovo. Len na ňu pozerám a čakám, čo sa bude diať.

Keď sa zasmeje a otočí, konečne dokážem prehltnuť jedlo čo mám v ústach. Ale ani som sa nestihol nadýchnuť, to tričko si vážne dala dole. Musím sám pred sebou uznať, že to bolo sexy, ako jej svetlé vlasy ladne pohladili jej nahú pokožku. Trvalo to len chvíľku, ale celý čas som od nej neodlepil oči a ... sakra ... veľmi nenápadne si prekrížim nohy aby ani náhodou nevidela, že sa jej podarilo to čo asi chcela. Pretože ma donútila za posledných pár hodín myslieť na samé blbosti! A hlavne sú to nezmysli. Ja a ona, nikdy, proste, nemôžme a hotovo. Teda nie nikdy, ale zatial nie.

Znova si odkašlem, prekrížim nohy do dosť nepohodlnej polohy, ale tvárim sa, že presne takto to chcem a keď sa ku mne otočí tak si len mrmlem pod nos, aby som si dodal trochu tej stratenej sebadôvery, ale ona to môže počuť. "Vidíš? Môžeš tu byť kľudne aj nahá a nič by to so mnou nerobilo. Proste to nemáš v sebe." a pohľad strieľam všade možne, len nie na ňu. "Jo akurát dnes by tu prišiel niekto, kto tu očividne nebol už celé mesiace. Taký šťastlivci niesme ani my." Tak trochu sarkazmu mi vždy pomôže a nájdem svoje stratené ,,ja,, a pozriem na ňu.
"Mala by si tu už prestať robiť blbosti s tričkami, aj tak to na mňa nijak nezaberá, a zober si ešte jedlo. Sadni a oddychuj, ak tak chceš tak vyrážame o chvílu a čaká nás ťažká cesta." Len dúfam, že si sadne ďaleko odo mňa a nie ku mne na postel. Teraz potrebujem trochu osobného priestoru aby som sa ukludnil. Nenávidím ju a nenávidím seba. Mal som to pod kontrolou, kedy sa to tak zvrtlo?

Pošťuchování

Nejistě se na něj kouknu, když tu chce ještě zůstávat. Předpokládala jsem, že vyrazíme hned, jak to půjde. Ale svoje argumenty nestihnu říct, protože Keo zase začne vtipkovat. Zřejmě nalezl svoji ztracenou rovnováhu.
"Hohohooo... ty si teda věříš!" Zasměju se pobaveně. Vzpomenu si, co jsem předtím říkala s tím tričkem a ve tváři se mi objeví uličnický výraz. "Jasně že ti nepřijdu dost sexy, když mě oblíkáš do takovýchhle hadrů." Zatahám se za jeho tričko, co mám pořád na sobě a začnu si ho pomalu vytahovat nahoru. Zastavím se u břicha a sleduju jeho výraz. Chvilku tak zůstanu, aby se vytvořila aspoň chvilka napětí, jestli teda budu nebo nebudu pokračovat. "Je to takhle lepší?"
Pak se ale zasměju, otočím se k němu zády a přejdu k našemu vaku s oblečením. Tam si vyberu nějaký dámský tričko a rychle se převléknu. Je to mnohem lepší a necítím se v tom jako v pytli od brambor. Jestli se Keo dívá nebo nedívá na moje záda mi je úplně jedno.

"Takže..." zase se k němu otočím čelem a s cukajícími koutky. "Když tu zůstaneme, co když sem přijde někdo, komu to tu patří?" Vrátím se zase k původnímu tématu, abych mu dala čas se vzpamatovat. Já jsem prostě hrozně hodná.

Pokračujeme

Laureen rozhodne, že budeme pokračovať v ceste. Viem, že som to navrhol ja, ale hneď ako sa rozhodlo, že ideme preč, tak sa mi zrazu nechce. Nesúhlasim tak úplne, pretože, nemáme sa kam ponáhľať. Máme oblečenie, jedlo, posteľ, bezpečie. Ak by sme tu ostali oddychovať ešte jeden deň, nič by sa tým nestalo. Tak ju skúsim ešte presvedčiť, ale nijak silno.
"Tak, nemáme sa kde ponáhľať. Teraz máme jedlo aj handry, možno by sme tu ešte mohli ostať." Ale nijak na tom netrvám, je to len nápad. Kľudne sa dám znova na cestu, tak za tým ešte doplním. "Ale to je len nápad, ak chceš byť čo najrýchlejšie v meste a zbaviť sa ma tak v pohode. A pre tvoju informáciu, nechcem aby si ma videla polonahého, pretože by si sa na mňa hneď vrhla ako maniačka. Mám voči svojmu okoliu aj istú zodpovednosť. Vedela by si o tom niečo, ak by si bola tak sexy ako ja!" Fuuu, táto poznámka mi vyletela z úst úplne sama a ja som sa až so širokým úsmevom potešil, že som znova v hre a dokázal som ju zložiť.

Zatial som si obliekol tričko a na to znova svoju bundu. Tlačím do hlavy ešte jedlo a snažím sa pripraviť psychicky na to, že vážne ideme von. Nevieme kam ten medveď išiel a dúfam, že sa mu vyhneme. Ak nie ... tak utekám rýchlejšie ako Laureen. Oh, na čo to len myslím, ale je to pravda. Ja dokážem aj vyšplnať na strom v prípade núdze, ale ona asi ťažko. Samozrejme ja sa jej budem snažiť pomôcť a pri tom zdochnem. Klasická smrť hrdiny! Ale ja som nikdy hrdina byť nechcel. vždy som si radšej vybral, prežiť, ako sa hrať na hrdinu.

A tak som sa vybral k mojej posteli ... ano k mojej, zhodil sa do nej a vychutnával si jedlo. Ak o hodinu vyrážame, tak chcem ešte nabrať silu.

Na samotě u lesa

Jestliže medvěda neviděl, nejspíš tu už není. Medvědi se neplíží a neútočí ze zálohy. Potichu přemýšlím, zatímco se Keo cpe. Dojdu si i pro svojí porci, tentokrát si tu klobásu dám taky. A ulomím kousek chleba i pro sebe. Sednu si na podlahu před postel, takže mám na Kea dobrý výhled a můžeme se bavit.
Zakousnu se do klobásy zrovna když začne zase mluvit. Zatímco koušu, přemýšlím o jeho slovech. Čím dřív odsud odejdeme, tím líp. Ten uzavřený prostor má na mě nějaký divný účinky. Potřebuju na vzduch a do města.
"Jestli nemáš nic proti, tak bych vyrazila. Ještě můžeme kus cesty ujít. A k přenocování snad něco vhodnýho najdeme." Nebude to nejspíš opuštěná chata. Ale sem se na noc může kdokoliv vrátit a v tu chvíli bych byla radši pryč.

Pak zase chce, abych se otočila. Začíná to být únavný. Vždyť je v tom horší než já a to jsem ženská! S povzdychnutím si ukousnu kus chleba a zavřu oči.
"Máš strach, že ti splasknou břišáky, když je uvidím, nebo co?" Se zavřenýma očima teda čekám, až vydá pokyn, že už můžu. Byla jsem slušně vychovaná a tak ani nepodvádím.
Až když vydá pokyn, tak na něj zvědavě upřu oči, jestli podá nějaké vysvětlení, proč je tak stydlivý, nebo se bude snažit to zakecat.

VŠADE DOBRE ... V CHATE NAJLEPŠIE

Sedím opretý o dvere a som rád, že som dnu. Laureen začala triediť jedlo a mne už začínajú tiecť sliny pri pomyslení na klobásku. Opýta sa ma či som toho medveďa niekde videl. Čo je to za hlúpu otázku, vyzeralo to snáď, že vidím medveďa? Ak by tam niekde bol medveď tak utekám dnu rýchlosťou blesku! Kľudne by som cestou aj zahodil celý batoh, nech si ho medveď nechá, ale nech mňa nechá napokoji. Preto jej len nechápavo odpoviem. "Nie, prečo?"
Ale potom ma pochváli a to už je iná báseň pre moje uši. Mám rád keď ma ľudia chvália a vedia, že som v tom čo robím dobrý. Lenže ona príde až tesne ku mne. Stále si niesom istý, či všetky tie kecy predtým myslela vážne, ale pre istotu nepoviem o tričku ani slovo! Radšej naňho ani nemyslím, ak by náhodou vedela čítať myšlienky.
Vezmem si od nej jedlo a na perách sa mi objaví obrovský úsmev. Pohľad na klobásku a chlebík ma hneď naplnil šťastím. Ani na nič nečakám, ani sa nestihnem poďakovať, len si jedlo vezmem a hneď sa doňho zakusnem. Napchám si plné ústa a ešte vysmiaty pozriem na Laureen za to čo povedala. Som odvážny ochránca! Ten titul by som si nechal aj zarámovať.

Keď sa mi podarí prehĺtnuť čo mám v ústach tak prehovorím. "Takže, najedzme sa, oblečme sa a tak za hodinu by sme mohli vyraziť, čo ty na to? Alebo tu chceš prenocovať, pre istotu?" Sakra prečo som spomenul obliekanie! Idiot! Rdšej sa hneď postavím a prejdem k batohu. Napchám si do úsť ďalšie sústo a hľadám si nejaké tričko na seba. Viem, že som ich zobral viac. Niečo vylovím a roztiahnem si to pred sebou. To mi bude stačiť, klasické tričko sedlákov.
Veľmi rýchlo si to chcem obliecť aby Laureen nemala čas myslieť na to, že mi vráti to moje tričko. Preto na ňu len pozriem a znova poviem.
"Môžeš sa prosím otočiť?"

Riskování pro trochu žvance

On se vážně červená! Mám co dělat, abych udržela smích pod kontrolou. Skoro na mě ani nekoukne. Což je možná dobře, protože by musel vidět, jak silně mi cukají koutky a pak by to hned prokouknul. A to by byla škoda. Nevěřila bych, že ten, kdo na tohle téma hází jeden vtípek za druhým, se nechá nachytat na to samý tak snadno. Možná se z toho stane moje nová zábava.

Pak mě ale smích přejde, když vyleze opravdu ven. Jsem nervózní. Koukám se na všechny strany, ale všechno vypadá tak mírumilovně. Možná už bychom mohli klidně pokračovat v cestě. Méďa si už určitě našel jinou sváču. Jestli měl hlad, tak tu má přece plný les jídla. Proč by se měl starat o nedostupnou kořist zavřenou v chatě. Stejně se mi ale pohled na Kea na tom volným prostranství nelíbí. Přesně takhle musel on vidět předtím mě, a za zády grizzlyho. Co když pak nestihnu včas zabouchnout dveře?

Keo popadne batoh a pak... stojí... a kouká na mě. Co to dělá? Rozhlídnu se kolem a teď už s počínající panikou na něj významně vykulím oči a rukou naznačím, aby sebou hnul. Až potom zvedne batoh nad hlavu a usměje se. Možná má prostě jenom potřebu se předvádět. Ale jestli kvůli tomuhle divadlu umře a já tu pak zůstanu sama... no to si nechci vlastně ani představovat.
"Dělej!" Syknu tlumeně, jako bych se těch hlasitých zvuků bála. I když to moje předchozí vytí v chatě muselo být slyšet taky. Ale to jsme neměli otevřený dveře zatraceně!

Konečně se pohne. A já pořád nevidím žádný nebezpečí. Možná bychom se mohli najíst a přece jenom už vyrazit. Doběhne až k chatě a podá mi batoh. Ulehčeně ho od něj převezmu. Chci zabouchnout dveře, ale vytlačí mě od nich a začne... ah, dobře, chápu. Rychle se otočím a začnu se věnovat našemu zavazadlu. Dám dohromady jídlo a rozložím ho na jednu z košil.
Pak už Keo dává najevo, že se zase můžu otočit. Jsme uvnitř, máme jídlo a jsme na živu. Nervozita začne trochu ustupovat. "To je v pohodě. Když musíš, tak musíš..." Řeknu s potutelným úsměvem. Ale vlastně mi z toho vůbec není do smíchu, protože už bych si taky potřebovala odskočit, ale teď si ven prostě netroufám. Nějakou dobu to ještě vydržím. Prostě doufám, že už brzo vyrazíme.

"Tys toho medvěda někde viděl?" Zeptám se, nakukujíc zase z okna, jestli se tam někde neochomýtá. "Každopádně dobrá práce!" Otočím se k němu ještě s uznalým pohledem. Jasně, dělal to hlavně kvůli svýmu žaludku, ale jelikož já už mám taky pořádný hlad, jsem mu vděčná. Sedí tam jako hromádka neštěstí.
A když je chlap nešťastný, musíte ho nakrmit. Vezmu jednu klobásu, ulomím k tomu kus chleba a donesu mu jídlo přímo pod nos. "Odměna pro statečného zachránce našich zásob!" Prohodím slavnostně a s úsměvem mu obřadně porci předávám.