Postel vs podlaha

Tak ona takto, chce hrať proti mne mojou vlastnou zbraňou. Tak to teda nie kočka, na mňa si prikrátka, ak sa mňa snažíš dostať do rozpakov. To sa ti len tak nepodarí.
Pozriem na ňu a s úsmevom odpoviem. "No jasne, len chceš aby som opustil postel, aby si mi ju potom rýchlo ukradla. Pekne si ostaň na zemi sama, mne je tu dobre. Ale potom neplač, že ťa bolí prdel od tej tvrdej zemi."
Znova sa ešte viac pohodlnejšie uvelebím na posteli a povzdychnem si od únavy. Zavriem oči a takmer okamžite ma začne pohlcovať spánok. Už ani nepočujem nič okolo mňa, moje vedomie odcestovalo na dovolenku a moje telo rozvalené na posteli, začalo slabo chrápať.


Prídem domov a vidím svojho brata ako stojí vedľa otca. Obaja na mňa pozerajú a nepovedia ani slovo. Pýtam sa ich, čo sa deje, prečo tak na mňa civia. V ich rukách uvidím sekery, držia ich tak pevne až im z prstov kvapká krv ako sa im drevená rúčka zarýva do kože. Kričím na nich stále hlasnejšie, aby mi povedali čo sa deje. Prečo majú tie sekery? Ale oni neodpovedajú.
Najednou sa rozbehnú na mňa. Ich tváre sú stále rovnaké, zamračené a nahnevané. Dám sa na útek, ale hneď ako sa otočím vrazím do Laureen. Pýtam sa jej čo tu robí? Nesmie tu byť, moja rodina sa zbláznila. Sú to šialenci a chcú ma zabiť. Ona na mňa len pozerá a rukou ma pohladká po hrudi. Nahne sa ku mne a ide ma políbit. Stihnem len slabo namietať. "To nemôžeš ..." ale ona nepočúva a jej pery dopadnú na tie moje. Potom sa odtiahne a jej oči pozrú niekde za mňa a ja začujem strašný rev Grizlyho tesne za mojím chrbtom. Otočím sa a pozriem tej príšere priamo do papule. Stojí tesne za mnou a tie obrovské tesáky sa na mňa vyrútia a zakusnú priamo do mojej tváre...

Strhnem sa zo sna, celý spotený akoby som práve zabehol maratón. Netuším ako dlho som spal, ale pohľadom hneď hľadám Laureen.

Podlaha

A už tu máme zase toho starýho nesnesitelnýho Kea. Když se rozvalí na tý nechutný posteli, odhalí hruď a začne si po ní přejíždět prstem, nejspíš v domnění, že mě to má rozhicovat, nedokážu potlačit pobavený úšklebek. Jasně, tělo má vážně hezký a já se celkem ráda kouknu. A znám spoustu žen, co by za takovýho chlapa vraždily. Ale ten jeho namyšlený výraz je spolehlivý odpuzovač v podstatě k čemukoli. Ať už to bylo před chvílí cokoliv, je to pryč a já se zase trochu uvolním. Ani jsem si neuvědomila, že zadržuju dech. Nejspíš nějaký důsledek toho šoku. Ale jsme na živu, máme úkryt... všechno bude dobrý...

Sednu si ke stěně na druhou stranu místnosti a kouknu na něj s vyzývavým úsměvem. "Pojď ty ke mě, moje podlaha je čistější než tvoje postel. Kdoví kdo se po tom válel. Navíc je tu u mě víc místa." Poklepu vedle sebe na sice zaprášenou, ale jinak zcela ucházející podlahu. "Ale pak za sebe neručím." Dodám ještě po jeho vzoru. Ať už si to přebere jakkoliv.
Beru to jako vtip a tak se v klidu opřu o stěnu a ještě chvíli ho sleduju, přemýšlejíc, který zvrácený Bůh nebo hříčka osudu dali dohromady zrovna nás dva.

Postel

Chvílu Laureen sledujem ako stojí pri okne. To obrovské tričko jej už zakrýva aj prdel, takže už nemám na čo pozerať, ale je to tak lepšie.
Jej nápad so spaním nieje tak zlý, ja by som si rozhodne rád trochu pospal. Ona síce spala v noci tak neviem či teraz zaspí, v podstate je stále ešte len ráno.Ale tak aspoň bude strážiť, kým si ja pospím. Preto od nej odtrhnem zrak a pozriem na postel.
Stará drevená konštrukcia a na nej nechutne hnusný špinavý hnedý madrac. Pravedepodobne seno napchaté do látky, ale spal som už aj na horších miestach. Napríklad na ulici, v prasacom chlieve alebo v diere, kde ma na noc hodili stráže a môj fotrík ma z nej hneď na druhý deň dostal.

Prídem k madracu a proste ho pretočím na druhú stranu. Odkopnem hnusného pavúka, ktorý sa tam uvelebil a obzriem si ten madrac. Aj z druhej strany je hnusný, ale nič čo by ma malo zabiť. Je to len hlina, keby som si ľahol vonku na lúku bolo by to to isté.

A tak som sa na postel zvalil a založil ruky za hlavu, rozopnutá bunda sa mi zosunula z oboch strán a tak tam ležím s holou hruďou a bruchom. Sám sebe si pripadám takto sexy, pretože mi to Selena často hovorila, že som takto sexy. Preto pozriem na Laureen a znova si z nej trochu vystrelím.
"Skvelý nápad, trochu si pospime. Ale máme tu len jednu postel. Pritúliš sa ku mne? Ale neručím potom za seba."
Pozriem na ňu zvodným pohľadom, teda aspoň si myslím že je zvodný, usmejem sa a prejdem si prstami po hrudi ako nejaký model.

Nie, ani na sekundu ma nenapadne, že by si Laureen reálne priľahla. Za ten čas som ju už odhadol. Ona je ten typ čo si radšej ľahne na tvrdú podlahu a ja s tým plne súhlasím. Keby to bolo obrátene, sám si ľahnem radšej na tú podlahu ako k nej. V týchto situáciach je lepšie si udržovať odstup. Je to fakt malá postel, ani neviem kde by sa tu natlačili dvaja ľudia. Tak či tak, ona teraz bude strážiť a ja si fajne pospím. Vlastne hneď ako som si ľahol, cítim že som unavený.

Takže ešte si z chuti vychutnám moju provokáciu a potom si pospím. Len dúfam, že keď sa zobudím, Laureen bude stále tu a nebude mi medveď žrať hlavu.

Moc blízko

Když mi začne rolovat rukávy, jsem to najednou já, kdo zrozpačití. Kdybych teď chtěla mluvit, budu určitě koktat. Nejsem zvyklá na to, aby mě někdo tak často vyváděl z míry. Bratra nepočítám.
Když mi pak kouká do očí z týhle vzdálenosti, jsem ztracená. Začne pracovat na druhým rukávu, ani se nepohnu, stojím jako přikovaná a nemůžu odtrhnout pohled. Ta chvíle mi přijde tak intimní, až mi vyschne v krku. Proč se každou chvíli chová tak nevypočitatelně a proč je najednou tak hodnej? Udělám zcela nevědomě půlkrok vpřed. Ocitnu se tak blízko, že by stačilo jenom trochu natáhnout hlavu a stoupnout si na špičky... Ve stejnou chvíli co jdu dopředu ale začne mluvit. To mě trochu probere.
Zamrkám a abych aspoň trochu zamaskovala co se právě stalo, otočím se k oknu. V duchu se profackuju. Musela jsem se úplně zbláznit. Guvernérův syn... zloděj... a kdo ví co ještě.. vzpamatuj se. Ale ta myšlenka na to, že je zloděj, mě už neznepokojuje tolik, jako prve, což je samo o sobě znepokojující. Zachránil mi život, ale to přece nic neznamená, že ne? Já mu taky pomohla, jsme si teď kvit.

Najednou mi ta chata přijde moc malá. Potřebovala bych se někam schovat a utřídit si myšlenky. Teď jsem akorát nervózní, protože bych měla něco říct. Musím to přece nějak zamluvit. "Taky mám hlad." Vyberu si to nejjednodušší.
Odstoupím od něj až k oknu. Je mi v tu chvíli jedno, jestli to je nebo není bezpečný. Koukám skrz sklo ven a snažím se zahlédnout jakýkoliv pohyb. Jelikož je okno dost špinavý, není to úplně snadný, ale aspoň se můžu chvíli soustředit na něco jinýho.
"Tak se asi teď můžeme trochu prospat my? A pak můžeme část noci jít.." Nápad století. Umožní mi to zavřít oči a na chvíli odsud zmizet. A až se probereme, budeme pokračovat v cestě.
"Jo a... děkuju." Dovolím si jeden rychlý pohled jeho směrem, když si zase vzpomenu na dobré vychování. Pak se zase otočím k oknu a koukám ven.

AŽ MOC ROZTOMILÁ

To jej ,,tadáá,, je na mňa moc zlaté. Zdá sa, že to napetie už zo seba striasla. Nieje taká slabá pipka za akú som ju mal asi. Dokáže sa celkom rychle zdvyhnúť na nohy. S tými rukávmi čo jej prevísajú cez ruky je hrozne roztomilá. Myslím že až moc roztomilá na tento svet. Na tútu chvílu a na to čo sa jej stalo. Ako mohli niekoho tak roztomilého odsúdiť za vraždu detí? To nechápem. Chvílu tak na ňu pozerám ako bojuje s rukávmi a snaží sa ich zubami nejak upevniť.
Pokývem hlavou, pristúpim k nej a poviem. "Ukaž sem, pomôžem ti s tým." Vezmem jej jeden rukáv a začnem ho rolovať a skladať až k jej lakťu.
Na chvíľu sa jej zahladím pri tom do očí. Je tak stratená v tom tričku s dlhým rukávom, že je fakt stále rovnako roztomilá. Ako malé šteniatko, o ktoré sa treba posratať. Potom jej vezmem druhý rukáv a začnem skladať aj ten. Pri tom jej odpovedám na jej totálne strelený nápad niekde vybehovať.
"No ja sa odtialto ani nepohnem, ale ak ti chýba tvoj chlpatý kamoš a chce sa ti s ním pobehovať po vonku tak nech sa páči." Poviem jej to sarkasticky ale na koniec sa na ňu trochu usmejem. Potom pokračujem.
"Sme tu sotva päť minút a ty už myslíš na jedlo. Aj ja som poriadne hladný, ale vonku by som šiel najskôr až začne zapadať slnko. Keď je teraz ten medveď hore, tak večer asi pôjde spať. Hádam."

Keď jej upravím obe rukávy, tak mi až odľahne, že som rád, že má na sebe niečo ... celé. Bolo to fakt tesné, musíme sa odtialto dostať do mesta, inak tu obaja určite zomrieme. Chcel som hrozne cestovať a túlať sa po horách a prírode, ale už nechcem. Užil som si a mám dosť. Teším sa na mesto.

Moc dlouhý rukávy

Když Keo začne mluvit, zastavím se. Konečně to vypadá, že už ho i trochu vnímám. Šok pomalu odeznívá a přichází vystřízlivění. Zhluboka se nadechnu a poprvý se pořádně rozhlídnu po místnosti, kam jsme se to vlastně dostali. Skoro to vypadá, že už tu dlouho nikdo nebyl. Postel je nechutně špinavá. Tak nějak radši budu spát na zemi. A není tu žádný jídlo. Ještě jednou se kouknu z okna. Náš vak není zase tak daleko. A medvěd není nikde v dohledu. Třeba by...

Keo začne koktat a tak k němu zase obrátím pohled. Pochopím, že mluví o mojí blůzce. Zvědavě se snažím kouknout, co s ní vlastně mám. Rukou nahmatám skoro odhalená záda. Zamrazí mě, když si uvědomím, jak těsný to bylo. Mohla jsem tu teď být úplně stejně rozpáraná já. Když po mě Keo chce, abych se otočila, pobaveně se zasměju. Tohle většinou děláme my, ženy. Mužský přece nemají co schovávat. Ale poslušně se otočím. Koukám z okna a přemýšlím, zatímco Keo za mnou zápolí se svým oblečením. Když slyším Au, mám tendenci se hned otočit, a zjistit, co se děje, ale jeho další slova mě zastaví a tak se s protočením očí otočím zase k oknu.

Je to slabé místo týhle chaty. Zvládnul by ten medvěd prolézt oknem? Muselo by ho napadnout, že se to dá rozbít. Což asi udělá, jestli nás skrz okno zahlédne. Ale nikde nic není slyšet. Třeba už odešel a my bychom pro naše zavazadlo v pohodě stihli doběhnout.
To už mi ale Keo podává tričko. "Děkuju." Usměju se na něj. Má v sobě víc dobroty, než původně dával najevo a já jsem z toho najednou celá naměkko. Naše oči se střetnou jenom na chvíli, protože hned odvracím zrak a zase se otočím, abych se mohla převlíknout já. Jsem z toho nějaká nesvá, když jsem to já, koho zachraňují. Většinou to bývá obráceně. Ženy mají být ty, které pečují a starají se.
Jsem ke Keovi otočená zády a tak už mě ani nenapadne ho instruovat, aby se otáčel taky. Zbytky látky ze sebe už prostě strhnu, stejně je už nepoužitelný, a přehodím přes sebe to Keovo. Překvapí mě, jak hezky voní. Jenom je tak o pět velikostí větší, než bych potřebovala.

Otočím se zpátky ke Keovi čelem, a natáhnu ruce, do pozice zombíka. Vůbec mi nejsou vidět dlaně, rukávy mi volně přepadávají a plandají. "Tadáá." Mě ta teatrálnost prostě baví. S povzdychnutím se začnu prát s rukávy a s pomocí zubů se snažím upevnit je tak, aby mi tolik nepřekážely.
"Takže... jaký je plán? Zkusíme vyběhnout pro jídlo?" Zapředu v mezičase konverzaci.

Na samotce u lesa

Stále kľačím na jednom kolene pred Laureen a keď som povedal čo som vedel, aby som ju trochu ukľudnil, prehovorila. Medvedi lidi nežerou. A asi ju naplo na zvracanie, alebo jej trebalo prdnúť a zamaskovala to divným zvukom z úst. To občas robím ja. Pri nej ťažko povedať, ale zatial nevracia a ani necítim smrad.
No ... tak na to som len dvihol plecia a rozhodil rukami. "Tak, tento medveď je ľudožrút asi." Čo ja viem do riti?

Potom sa postaví, prejde okolo mňa a začne sa prechádzať. Pri tom si všimnem jej úplne roztrhanú blúzku. Muselo to byť viac tesné uniknutie ako som si myslel. Z jej blúzky je len zdrap látky a Laureen vidím takmer celý chrbát. Už teraz viem, že jej budem musieť dať moje tričko. To je veľké aj mne, pretože som ho ukradol nejakému tlusťochovi, takže ona sa v ňom celá utopí, ale lepšie ako by tu pobehovala nahá ak sa ten centimeter látky čo jej blúzku drži pohromade roztrhne. A to ja nepotrebujem. Chcem jej to hneď povedať, že jej dám svoje tričko. Mám na sebe ešte svoju koženú bundu, takže budem v pohode, ale ona je teraz niekde inde. Premýšla nad tým, prečo nás ten medveď chce zabiť. Ja nepotrebujem vedieť prečo a či by sa tak mal alebo nemal chovať. Hlavné je, že to chce urobiť a my sa s tým musíme nejak poprať.

Preto vyskočím na nohy a chcem ju zastaviť, aby prestala panikáriť a aby sa prestala báť. Nepáči sa mi keď sa bojí. Ah, ako som sa vlastne dostal do tejto situácie? A prečo mi na tej pipke vlastne záleží. Stretol som vela pipiek a na žiadnej mi nezáležalo. Ah, to bude tou prírodou všade naokolo asi.
V skutočnosti vo vnútri panikárim aj ja, ale najprv vymyslime plán a až potom panikárme.

"Počuj, je jedno či to je v knižke alebo nie, proste nás ten Grizly chce na večeru. Súhlasím musíme tu počkať. Byť úplne ticho ako myšky, len si sadnúť a počkať a potom keď si budeme istý, že je to bezpečné, výjdeme von a pobežíme smerom ku kopcom. Tak buď prosím kľudná, všetko dobre dopadne."
Potom trochu zneistiem a prstom jej ukážem na blúzku. Pri tom trochu koktám.
"A .. ehm .. máš to roztrhané, len tak tak to drží, ak sa ti to roztrhne, tak ... ehm ... to celé .. spadne... a to by bolo hrozné. Teda, nie že by si... ,,to,, ... mala hrozné, myslím že je to ... fakt ... len ako, že by ... proste .... ti dám moje tričko...... sakra!" O čom to kurva kecám v tejto situácií? Momentálne sa Laureen bojím viac ako toho medveďa. Zhodím si zo seba koženú bundu, držím ju v ruke a prísne pozriem na Laureen. "Otoč sa, trochu súkromia!"
Počkám kým sa otočí, odídem na druhú stranu malej miestnosti a položím bundu na postel. Rýchlo prevliekam tričko cez hlavu a trochu sa mi zasekne o uši, pretože som neuvolnil šnúrky pod krkom a hlava nechce prejsť cez otvor. "Au, sakra, do prdele, posraté tričko! Nepozeraj sa!!!" Chvíľu s tým bojujem ale nakoniec sa mi hlava konečne pretlačí cez dieru. Rýchlo hodím tričko na postel a čo najrýchlejšie si chcem obliecť bundu na holé telo. Nemám svoje telo rád. Postavu mám atletickú, to by problém nebol, ale tie jazvy. Viem, že sa mi cez celý chrbát a ramená ťahajú dlhé jazvy krížom všetkými smermi ako pavučina. Cez celý chrbát, nedá sa ani o tom klamať, pretože každý vie, že niečo také vznikne len od bičovania. Je na to hnusný pohľad a preto to skrývam pred všetkými, preto je táto bunda to najlepšie čo rád nosím. Všetko zakrýva.

Rýchlo ju na seba hodím, ale nezapnem. Je mi v nej stále horúco, takže si dovolím byť teraz trochu vpredu odkrytý. Upravím si rukami trochu účes, zohnem sa pre tričko na posteli a idem ho podať Laureen.
Hádam, že teraz budem na rade ja čo sa musí otočiť.

Na samotce u lesa

Prý se mám na něj podívat. Zvednu hlavu. Poslouchám ho a tiše přikyvuju. Jasně. Má pravdu. Ale furt mi to vrtá hlavou, takže Kea zase tak bedlivě neposlouchám. "Neměl by se takhle chovat..." Zamračím se. "Medvědi přece... nežerou lidi!"
Pomalu se přestávám třást. Sezení a dýchání pomáhá dostat se z nejhoršího šoku. Když mě pak Keo poplácá jako svýho psa, musím zase pro změnu ovládat nutkání se hystericky rozesmát. Nemůžu se teď smát. Měl by mě za blázna. Unikne mi teda jenom zdušené cosi. Výsledek zní všelijak. Může to být zdušený smích, ale třeba i potlačované zvracení.

Postavit se na nohy každopádně zní jako dobrý plán. Takže to udělám a začnu přecházet sem tam po místnosti. Cáry blůzy za mnou vlají jako za nějakou bílou paní. Ale zatím to drží, takže to neřeším. Stejně tu nic jinýho nemám. Nemůžu dostat z hlavu tu rozzuřenou palici medvěda. "Všechny knížky říkají, že jsou medvědi všežravci. Jasně, uměj si ulovit maso. Ale nejsou to vlci, aby kořist stopovali. Co je tohle za divnýho medvěda?" Pak se zastavím, protože mě něco napadne. Něco mnohem důležitějšího. "A jak se odsud dostanem? Jak zjistíme, že už je pryč??" Můj hlas při poslední otázce získal trochu hysterický podtón. Ale je to určitě jenom právě tím zažitým šokem. Nejsem hysterka! A tak se snažím zase dýchat a mnout si spánky. Pomáhá to jenom trochu.
Začnu zase pochodovat po místnosti a snažím se přemýšlet. Občas vykouknu z okna. Na naše jídlo a oblečení. Je to jenom kousek, stačilo by vyběhnout a zaběhnout. Zase pochoduju. Ani trochu se mi ven nechce. Ale nemůžeme tu být přece pořád. Tak co budeme dělat?
"Počkáme... prostě počkáme. Ta mrcha tu nemůže být přece furt..."

V chate

Zopár minút sledujem situáciu, ale po medveďovi ani stopa. Chudák Laureen je celá bledá a vyzerá, že je v šoku. Asi by som ju mal trochu ukľudniť, ale vôbec netuším ako. Čo sa má v takých situáciach povedať alebo urobiť?
Posledný krát pozriem cez medzery v doskách a vyberiem sa k Lau. Sedí na zemi opretá o stenu so sklonenou hlavou a predpokladám, že asi nemá najlepšiu náladu, ale sme v poriadku nie?

Prídem k nej a kľaknem si pred ňu. "Hej, pozri na mňa, si v pohode že?" Budem musieť vymyslieť nejaký plán. Bude ten medveď tu dlho? Alebo mu už došlo, že nás nedostane a išiel zabíjať niekoho iného? Teraz ale chcem aby bola Laureen v pohode a pomohla mi s vymyslením plánu. "Obaja sme v pohode, tak musíme teraz vymyslieť plán ako sa z toho dostať. Ale rozhodne by som nejakú dobu teraz nevyliezal. Skúsme to tu prehľadať či nenájdeme niečo užitočné."
Pomaly zo mňa vyprcháva adrenalín a znova začínam cítiť únavu a miernu bolesť hlavy. Taktiež som aj dosť hladný. Sakra, prečo som nevzal batoh sem ale položil som ho vonku? Som hlupák.

Pozerám na Lau a dúfam, že mi pomôže a nebude tu len sedieť ako kôpka nešťastia. "Chápem ťa, ale teraz nieje čas len tak sedieť, musíme vymyslieť plán a vyrobiť si nejaké zbrane." Tak toľko k mojej motivačnej reči, nič viac ma už nenapadá a tak kľačím tesne pred ňou a čakám na jej reakciu. Ešte sa rozhodnem pre povzbudzujúce potlapkanie po pleci. Natiahnem ruku a potlapkám ju po pleci, ale pripomínalo to viac potlapkanie pitbula, ktorého sa bojím že ma kusne. Samozrejme Laureen sa nebojím, že ma kusne, ale bojím sa, že sa rozplače alebo začne od strachu vyvádzať. Ženské to tak často robia. Neraz sa stalo, že ma niekto načapal vo svojom dome. Chlapi poväčšinou zaútočili, ale ženy, začali plakať a kričať a robiť scény. Keď sa ženy zľaknú sú hrozné. Našťastie som mal vždy pripravenú únikovú cestu a tak som zmizol hneď a nemusel som ich riešiť. Ale tu nemám kde újsť a nemám ani potuchy ako zvládnuť panikarujúcu uplakanú ženskú. To začnem panikáriť aj ja.
Počul som ju ako predtým poVedala, že je v poriadku, ale nejak sa mi to nezdalo úprimné.

Na samotce u lesa

Když probíhám mezi futry malé chajdy, cítím trhající se látku na zádech. Vyjeknu. Proskočím dovnitř a už se jenom modlím. Bolest nepřichází. Netrefil mě! Navíc máchnutí prackou muselo medvěda zpomalit, takže Keo má šanci dveře zabouchnout. Přiskočím mu na pomoc a do dveří se zapřu. Vzápětí cítíme náraz. Otřese to celou chajdou. Za krk a do vlasů mi napadá padající smetí ze stropu.
Měli jsme tak děsně velkou kliku... Jakmile je jasný, že se sem medvěd jen tak nedostane, opřu se zády o dveře a sesunu se podél nich na podlahu. Obejmu si rukama kolena a hlavu o ně opřu. Vytvořím tak dokonalou hromádku neštěstí, která se občas otřese přidušeným vzlykem. Chci zpátky domů. Nechci už žádný jeskyně, žádný lesy, žádný medvědy. Chci prostě svůj domov, se svým krbem, s teplým čajem, a svým bezpečím. Nikdy jsem nebyla dobrodružná povaha. Ke spokojenosti mi stačí vážně málo. Jenže i to málo mi sebrali. Z mýho života nezbylo vůbec nic. A já už prostě nemůžu...

Vzpamatuju se tak po pěti minutách, kdy mi dojde, cože to vlastně dělám a že na mě Keo mluvil a že jsem přece naživu. Zvednu hlavu a snažím se ovládnout ten děsivý třes po celém těle. Zhluboka se nadechnu, vydechnu a zase nadechnu, abych měla jistotu nekolísajícího hlasu. "Jsem v pohodě.." Asi to nezní moc přesvědčivě, spíš pořád trochu přiškrceně, a tak se zkusím i usmát. S mojí aktuálně bledou tváří to musí vypadat jako škleb umrlce. "Děkuju."
Zase splácnu hlavu do spojených paží, který mám teď položený na kolenou, ale tentokrát už bez vzlykání. Už se jenom snažím zklidnit splašený srdce a vstřebat to, co se právě stalo. Od kdy se sakra medvědi vydávají po lidský stopě a útočí na ně? V žádných knížkách takovýhle chování popsaný nebylo. K čemu jsou knížky, který nevypovídají pravdu? A nebo je prostě divnej jenom tenhle konkrétní medvěd? Zase víc otázek než odpovědí. A já tu nemám ani náhradní oblečení. Nemáme tu ani jídlo. Všechno zůstalo venku.
To je zase den...