Moc dlouhý rukávy

Když Keo začne mluvit, zastavím se. Konečně to vypadá, že už ho i trochu vnímám. Šok pomalu odeznívá a přichází vystřízlivění. Zhluboka se nadechnu a poprvý se pořádně rozhlídnu po místnosti, kam jsme se to vlastně dostali. Skoro to vypadá, že už tu dlouho nikdo nebyl. Postel je nechutně špinavá. Tak nějak radši budu spát na zemi. A není tu žádný jídlo. Ještě jednou se kouknu z okna. Náš vak není zase tak daleko. A medvěd není nikde v dohledu. Třeba by...

Keo začne koktat a tak k němu zase obrátím pohled. Pochopím, že mluví o mojí blůzce. Zvědavě se snažím kouknout, co s ní vlastně mám. Rukou nahmatám skoro odhalená záda. Zamrazí mě, když si uvědomím, jak těsný to bylo. Mohla jsem tu teď být úplně stejně rozpáraná já. Když po mě Keo chce, abych se otočila, pobaveně se zasměju. Tohle většinou děláme my, ženy. Mužský přece nemají co schovávat. Ale poslušně se otočím. Koukám z okna a přemýšlím, zatímco Keo za mnou zápolí se svým oblečením. Když slyším Au, mám tendenci se hned otočit, a zjistit, co se děje, ale jeho další slova mě zastaví a tak se s protočením očí otočím zase k oknu.

Je to slabé místo týhle chaty. Zvládnul by ten medvěd prolézt oknem? Muselo by ho napadnout, že se to dá rozbít. Což asi udělá, jestli nás skrz okno zahlédne. Ale nikde nic není slyšet. Třeba už odešel a my bychom pro naše zavazadlo v pohodě stihli doběhnout.
To už mi ale Keo podává tričko. "Děkuju." Usměju se na něj. Má v sobě víc dobroty, než původně dával najevo a já jsem z toho najednou celá naměkko. Naše oči se střetnou jenom na chvíli, protože hned odvracím zrak a zase se otočím, abych se mohla převlíknout já. Jsem z toho nějaká nesvá, když jsem to já, koho zachraňují. Většinou to bývá obráceně. Ženy mají být ty, které pečují a starají se.
Jsem ke Keovi otočená zády a tak už mě ani nenapadne ho instruovat, aby se otáčel taky. Zbytky látky ze sebe už prostě strhnu, stejně je už nepoužitelný, a přehodím přes sebe to Keovo. Překvapí mě, jak hezky voní. Jenom je tak o pět velikostí větší, než bych potřebovala.

Otočím se zpátky ke Keovi čelem, a natáhnu ruce, do pozice zombíka. Vůbec mi nejsou vidět dlaně, rukávy mi volně přepadávají a plandají. "Tadáá." Mě ta teatrálnost prostě baví. S povzdychnutím se začnu prát s rukávy a s pomocí zubů se snažím upevnit je tak, aby mi tolik nepřekážely.
"Takže... jaký je plán? Zkusíme vyběhnout pro jídlo?" Zapředu v mezičase konverzaci.

Na samotce u lesa

Stále kľačím na jednom kolene pred Laureen a keď som povedal čo som vedel, aby som ju trochu ukľudnil, prehovorila. Medvedi lidi nežerou. A asi ju naplo na zvracanie, alebo jej trebalo prdnúť a zamaskovala to divným zvukom z úst. To občas robím ja. Pri nej ťažko povedať, ale zatial nevracia a ani necítim smrad.
No ... tak na to som len dvihol plecia a rozhodil rukami. "Tak, tento medveď je ľudožrút asi." Čo ja viem do riti?

Potom sa postaví, prejde okolo mňa a začne sa prechádzať. Pri tom si všimnem jej úplne roztrhanú blúzku. Muselo to byť viac tesné uniknutie ako som si myslel. Z jej blúzky je len zdrap látky a Laureen vidím takmer celý chrbát. Už teraz viem, že jej budem musieť dať moje tričko. To je veľké aj mne, pretože som ho ukradol nejakému tlusťochovi, takže ona sa v ňom celá utopí, ale lepšie ako by tu pobehovala nahá ak sa ten centimeter látky čo jej blúzku drži pohromade roztrhne. A to ja nepotrebujem. Chcem jej to hneď povedať, že jej dám svoje tričko. Mám na sebe ešte svoju koženú bundu, takže budem v pohode, ale ona je teraz niekde inde. Premýšla nad tým, prečo nás ten medveď chce zabiť. Ja nepotrebujem vedieť prečo a či by sa tak mal alebo nemal chovať. Hlavné je, že to chce urobiť a my sa s tým musíme nejak poprať.

Preto vyskočím na nohy a chcem ju zastaviť, aby prestala panikáriť a aby sa prestala báť. Nepáči sa mi keď sa bojí. Ah, ako som sa vlastne dostal do tejto situácie? A prečo mi na tej pipke vlastne záleží. Stretol som vela pipiek a na žiadnej mi nezáležalo. Ah, to bude tou prírodou všade naokolo asi.
V skutočnosti vo vnútri panikárim aj ja, ale najprv vymyslime plán a až potom panikárme.

"Počuj, je jedno či to je v knižke alebo nie, proste nás ten Grizly chce na večeru. Súhlasím musíme tu počkať. Byť úplne ticho ako myšky, len si sadnúť a počkať a potom keď si budeme istý, že je to bezpečné, výjdeme von a pobežíme smerom ku kopcom. Tak buď prosím kľudná, všetko dobre dopadne."
Potom trochu zneistiem a prstom jej ukážem na blúzku. Pri tom trochu koktám.
"A .. ehm .. máš to roztrhané, len tak tak to drží, ak sa ti to roztrhne, tak ... ehm ... to celé .. spadne... a to by bolo hrozné. Teda, nie že by si... ,,to,, ... mala hrozné, myslím že je to ... fakt ... len ako, že by ... proste .... ti dám moje tričko...... sakra!" O čom to kurva kecám v tejto situácií? Momentálne sa Laureen bojím viac ako toho medveďa. Zhodím si zo seba koženú bundu, držím ju v ruke a prísne pozriem na Laureen. "Otoč sa, trochu súkromia!"
Počkám kým sa otočí, odídem na druhú stranu malej miestnosti a položím bundu na postel. Rýchlo prevliekam tričko cez hlavu a trochu sa mi zasekne o uši, pretože som neuvolnil šnúrky pod krkom a hlava nechce prejsť cez otvor. "Au, sakra, do prdele, posraté tričko! Nepozeraj sa!!!" Chvíľu s tým bojujem ale nakoniec sa mi hlava konečne pretlačí cez dieru. Rýchlo hodím tričko na postel a čo najrýchlejšie si chcem obliecť bundu na holé telo. Nemám svoje telo rád. Postavu mám atletickú, to by problém nebol, ale tie jazvy. Viem, že sa mi cez celý chrbát a ramená ťahajú dlhé jazvy krížom všetkými smermi ako pavučina. Cez celý chrbát, nedá sa ani o tom klamať, pretože každý vie, že niečo také vznikne len od bičovania. Je na to hnusný pohľad a preto to skrývam pred všetkými, preto je táto bunda to najlepšie čo rád nosím. Všetko zakrýva.

Rýchlo ju na seba hodím, ale nezapnem. Je mi v nej stále horúco, takže si dovolím byť teraz trochu vpredu odkrytý. Upravím si rukami trochu účes, zohnem sa pre tričko na posteli a idem ho podať Laureen.
Hádam, že teraz budem na rade ja čo sa musí otočiť.

Na samotce u lesa

Prý se mám na něj podívat. Zvednu hlavu. Poslouchám ho a tiše přikyvuju. Jasně. Má pravdu. Ale furt mi to vrtá hlavou, takže Kea zase tak bedlivě neposlouchám. "Neměl by se takhle chovat..." Zamračím se. "Medvědi přece... nežerou lidi!"
Pomalu se přestávám třást. Sezení a dýchání pomáhá dostat se z nejhoršího šoku. Když mě pak Keo poplácá jako svýho psa, musím zase pro změnu ovládat nutkání se hystericky rozesmát. Nemůžu se teď smát. Měl by mě za blázna. Unikne mi teda jenom zdušené cosi. Výsledek zní všelijak. Může to být zdušený smích, ale třeba i potlačované zvracení.

Postavit se na nohy každopádně zní jako dobrý plán. Takže to udělám a začnu přecházet sem tam po místnosti. Cáry blůzy za mnou vlají jako za nějakou bílou paní. Ale zatím to drží, takže to neřeším. Stejně tu nic jinýho nemám. Nemůžu dostat z hlavu tu rozzuřenou palici medvěda. "Všechny knížky říkají, že jsou medvědi všežravci. Jasně, uměj si ulovit maso. Ale nejsou to vlci, aby kořist stopovali. Co je tohle za divnýho medvěda?" Pak se zastavím, protože mě něco napadne. Něco mnohem důležitějšího. "A jak se odsud dostanem? Jak zjistíme, že už je pryč??" Můj hlas při poslední otázce získal trochu hysterický podtón. Ale je to určitě jenom právě tím zažitým šokem. Nejsem hysterka! A tak se snažím zase dýchat a mnout si spánky. Pomáhá to jenom trochu.
Začnu zase pochodovat po místnosti a snažím se přemýšlet. Občas vykouknu z okna. Na naše jídlo a oblečení. Je to jenom kousek, stačilo by vyběhnout a zaběhnout. Zase pochoduju. Ani trochu se mi ven nechce. Ale nemůžeme tu být přece pořád. Tak co budeme dělat?
"Počkáme... prostě počkáme. Ta mrcha tu nemůže být přece furt..."

V chate

Zopár minút sledujem situáciu, ale po medveďovi ani stopa. Chudák Laureen je celá bledá a vyzerá, že je v šoku. Asi by som ju mal trochu ukľudniť, ale vôbec netuším ako. Čo sa má v takých situáciach povedať alebo urobiť?
Posledný krát pozriem cez medzery v doskách a vyberiem sa k Lau. Sedí na zemi opretá o stenu so sklonenou hlavou a predpokladám, že asi nemá najlepšiu náladu, ale sme v poriadku nie?

Prídem k nej a kľaknem si pred ňu. "Hej, pozri na mňa, si v pohode že?" Budem musieť vymyslieť nejaký plán. Bude ten medveď tu dlho? Alebo mu už došlo, že nás nedostane a išiel zabíjať niekoho iného? Teraz ale chcem aby bola Laureen v pohode a pomohla mi s vymyslením plánu. "Obaja sme v pohode, tak musíme teraz vymyslieť plán ako sa z toho dostať. Ale rozhodne by som nejakú dobu teraz nevyliezal. Skúsme to tu prehľadať či nenájdeme niečo užitočné."
Pomaly zo mňa vyprcháva adrenalín a znova začínam cítiť únavu a miernu bolesť hlavy. Taktiež som aj dosť hladný. Sakra, prečo som nevzal batoh sem ale položil som ho vonku? Som hlupák.

Pozerám na Lau a dúfam, že mi pomôže a nebude tu len sedieť ako kôpka nešťastia. "Chápem ťa, ale teraz nieje čas len tak sedieť, musíme vymyslieť plán a vyrobiť si nejaké zbrane." Tak toľko k mojej motivačnej reči, nič viac ma už nenapadá a tak kľačím tesne pred ňou a čakám na jej reakciu. Ešte sa rozhodnem pre povzbudzujúce potlapkanie po pleci. Natiahnem ruku a potlapkám ju po pleci, ale pripomínalo to viac potlapkanie pitbula, ktorého sa bojím že ma kusne. Samozrejme Laureen sa nebojím, že ma kusne, ale bojím sa, že sa rozplače alebo začne od strachu vyvádzať. Ženské to tak často robia. Neraz sa stalo, že ma niekto načapal vo svojom dome. Chlapi poväčšinou zaútočili, ale ženy, začali plakať a kričať a robiť scény. Keď sa ženy zľaknú sú hrozné. Našťastie som mal vždy pripravenú únikovú cestu a tak som zmizol hneď a nemusel som ich riešiť. Ale tu nemám kde újsť a nemám ani potuchy ako zvládnuť panikarujúcu uplakanú ženskú. To začnem panikáriť aj ja.
Počul som ju ako predtým poVedala, že je v poriadku, ale nejak sa mi to nezdalo úprimné.

Na samotce u lesa

Když probíhám mezi futry malé chajdy, cítím trhající se látku na zádech. Vyjeknu. Proskočím dovnitř a už se jenom modlím. Bolest nepřichází. Netrefil mě! Navíc máchnutí prackou muselo medvěda zpomalit, takže Keo má šanci dveře zabouchnout. Přiskočím mu na pomoc a do dveří se zapřu. Vzápětí cítíme náraz. Otřese to celou chajdou. Za krk a do vlasů mi napadá padající smetí ze stropu.
Měli jsme tak děsně velkou kliku... Jakmile je jasný, že se sem medvěd jen tak nedostane, opřu se zády o dveře a sesunu se podél nich na podlahu. Obejmu si rukama kolena a hlavu o ně opřu. Vytvořím tak dokonalou hromádku neštěstí, která se občas otřese přidušeným vzlykem. Chci zpátky domů. Nechci už žádný jeskyně, žádný lesy, žádný medvědy. Chci prostě svůj domov, se svým krbem, s teplým čajem, a svým bezpečím. Nikdy jsem nebyla dobrodružná povaha. Ke spokojenosti mi stačí vážně málo. Jenže i to málo mi sebrali. Z mýho života nezbylo vůbec nic. A já už prostě nemůžu...

Vzpamatuju se tak po pěti minutách, kdy mi dojde, cože to vlastně dělám a že na mě Keo mluvil a že jsem přece naživu. Zvednu hlavu a snažím se ovládnout ten děsivý třes po celém těle. Zhluboka se nadechnu, vydechnu a zase nadechnu, abych měla jistotu nekolísajícího hlasu. "Jsem v pohodě.." Asi to nezní moc přesvědčivě, spíš pořád trochu přiškrceně, a tak se zkusím i usmát. S mojí aktuálně bledou tváří to musí vypadat jako škleb umrlce. "Děkuju."
Zase splácnu hlavu do spojených paží, který mám teď položený na kolenou, ale tentokrát už bez vzlykání. Už se jenom snažím zklidnit splašený srdce a vstřebat to, co se právě stalo. Od kdy se sakra medvědi vydávají po lidský stopě a útočí na ně? V žádných knížkách takovýhle chování popsaný nebylo. K čemu jsou knížky, který nevypovídají pravdu? A nebo je prostě divnej jenom tenhle konkrétní medvěd? Zase víc otázek než odpovědí. A já tu nemám ani náhradní oblečení. Nemáme tu ani jídlo. Všechno zůstalo venku.
To je zase den...

V PASCI

Sledujem Laureen ako sa rozbehla a za ňou beží tá kopa kostí, mäsa a chlpov. Papulu má tak veľkú, že by bez problémov odkusol Laureen hlavu a prehltol ju v celku ako hrozno. Na sekundu ma napadlo, že proste zavriem dvere, pretože to nemôže stihnúť, jedine čo pustí medveďa dnu a zomrieme obaja. Vážne som to chcel urobiť, ale tak nejak, keď som ju videl utekať, som to nezrobil. Nechala tam náš batoh s klobáskami, ale to mi bolo úplne jedno. Hlavne som chcel aby to stihla, nechcel som tu ostať sám. A rozhodne si nezaslúžila zomrieť takto.

Trvalo to sotva pár sekúnd a Laureen už bola pri mne a ja som hneď zatváral dvere. Lenže to monštrum bolo už tesne za ňou. Je neuveritelné ako rýchly dokáže byť taký obor. Obrovskou labou sa ohnal a chcel ju chytiť. Všimol som si dlhé aspoň desať centimetrové drápy ktoré z vrchu preleteli okolo Laureenej hlavy, prešli jej pomedzi vlasy a zachytili sa o tričko, ktoré jej vialo zopár centimetrov od tela. Drápy minuli jej kožu na zádech sotva o centimeter, ale všetkých päť drápov jej roztrhlo tričko na zádech po celej dĺžke. Za desivého zvuku trhania látky, prebehla okolo mňa a ja som zabuchol dvere. V poslednej chvíly, pretože hneď čo som ich zavrel vrazil medveď do nich celou váhou a nejaké dosky popraskali. Z celej steny aj zo stropu sa otriasol prach a nás zasypala biela vrstva. Ako keby vo vnútri snežilo.

Založil som rýchlo kovovú závoru ako zámok a ustúpil som od dverí. Z vonku sa ozvalo desivé zarevanie a bolo počuť ťažké dupanie okolo celej chaty, ako hľadal vstup dovnútra. Keď nenašiel tak za hlasitého vrčania sa vybral smerom k našemu vaku.

Až potom som sa obzrel okolo nás. V chate sa nachádzala kovová piecka bez komína. Jeden stôl a stoličky v hroznom stave, jedna veľmi špinavá postel bez vankúša a prikrývky, ale s madracom, zopár poličiek a na nich nejaké drevené cetky a rohy zvierat. V podstate nič užitočné, ale hlavne že sme nažive.

Potom sa s vyvalenými očami od strachu pozriem na Laureen. Roztrhané tričko na nej drží sotva zopár nitkami na vrchu a na spodku, ale inak vyzerá byť zdravá. Na ajtak sa jej vystrašene opýtam.
"Si v poriadku? Si celá? Tak toto bolo brutál tesné."
Potom sa rozbehnem k zabarikádovanej okenici a snažím sa cez ňu vidieť von, aby som zistil čo medveď robí, ale výhľad som mal hrozný a nevidel som ho. Pobehoval som tak od jedného okna k druhému a snažil som sa ho nájsť, ale nepodarili sa mi. Rozhodne viem, že teraz ma vonku nikto nedostane.

Útěk

Jakmile vidím, že Keo taky zpomalil, zastavím úplně, skloním se ke kolenům a prudce oddychuji. Na takovýhle výkony nejsem rozhodně stavěná a moje tělo mi to dává všemi možnými způsoby najevo. V boku mě píchá, takže ani dýchání není zrovna jednoduchý. A v tu chvíli na mě Keo začne mluvit. Prý že tam je nějaká chata. Jo jo, jasný... Nic neříkám, jenom tak kývu hlavou. Slyšela jsem něco jako že tu mám zůstat a přesně to mám v plánu.
Zatímco Keo se stará o chatu, můj splašený dech se postupně utišuje. Setřu si z čela pot a vydechnu. To zase byla akce! Navíc úplně zbytečná. Keo jenom panikařil. Nejspíš medvěd prostě jenom potkal medvědici. Nebo tak něco.

V tu chvíli se ale řev ozve znova. Blízko. A za mnou. Strnu na místě. Velmi, velmi pomalu se otočím. Když vidím tu obrovskou hlavu, jsem přesvědčená, že moje srdce právě vynechalo jeden nebo dva údery. Přesně takhle obrovský medvěd byl na tý zdi sira Trelyho, ale na zdi to vypadalo míň nebezpečně. Dokud po mě medvěd nevyráží, tak se nehýbu. Jenom se ho snažím hypnotizovat. Hodnej méďa... otoč se a běž zase zpátky. Někam do svýho kutlochu. Já bych ti nechutnala, věř mi... Jsem ale tak vyděšená, že ani nemluvím nahlas. Jenom mu vysílám telepatické zprávy.
V tu chvíli ale za mnou zařve Keo a s tím zvukem se dá do pohybu i medvěd, jakoby ho to pohnalo. Ajaj, asi nejsme na stejné vlně. Dám se na útěk. Letím tam, kde před chvílí zmizel Keo. Do chaty. Už nekoukám napravo ani nalevo a prostě jenom doufám, že ta Keova chajda je dostatečně bytelná, aby vydržela útok medvěda.

Útěk

Ani neviem ako dlho sme utekali, ale veľmi rýchlo som začal strácať silu. Nič som nejedel od rána a ani nespal. Našťastie začala Laureen spomalovať ako prvá a tak som sa mohol tváriť, že som zastal kvôli nej. Úplne zadychčaný som zastavil a povedal jej.
"Okay, v pohode ... nezdá sa, že by nás prenasledoval. Ak chceš oddýchneme si."
Keď som sa ale pozrel pomedzi stromy tak som uvidel niečo zvláštne. Akoby to tam do lesa nepatrilo. Urobil som pár krokov a obišiel niekoľko stromov. Bola to lesná chata. Natrafili sme na chatu uprostred lesa. Sme ako Marienka a Janíčko, rozhodne by sme do tej chaty ísť nemali, ale presne to hodlám urobiť.

Po šeptu zakričím na Laureen. "Hej! Poď sem. Je tu nejaká chata. Idem dnu, možno tam nájdeme nejakú zbraň, a zbraň potrebujeme! Ostaň tu." Nečakám ani na jej povolenie, alebo jej námietky, ktoré určite chcela mať. Prednášku o tom ako sa kradnúť nemá a ako mám vziať len to čo potrebujeme. Pravdepodobne tu ani nič nebude, kto by nechával cenné veci takto v lese.

Zhodil som zo seba vak a položil ho na zem, asi desať metrov od chaty. Nôž mám zasunutý za opaskom. Pozrel som sa na Laureen a mrkol na ňu jedným okom so širokým úsmevom. Toto ma baví. Vlámať sa niekde, to je moje. Podišiel som bližšie a nakukol cez medzery v doskách, ktoré boli z vnútra pribité na oknách. Nič som dnu nevidel, skúsil som dvere a otvorili sa. Na prvý pohľad vo vnútri nikto nebol a tak som vošiel dnu.

V tom som začul celkom neďaleko od nás znova ako medveď silno zareval. Išiel po našej stope, zvuk išiel presne odkial sme práve prišli. Lenže tento krát bol ovela bližšie. Ovela ovela bližšie! Zapraskali suché konáre, na ktoré niečo stúplo. Len som sa vykukol z dverí a pozrel na Laureen, ktorá bola ešte vonku. Čo som ale uvidel mi zastavilo srdce. Laureen a za ňou obrovská hlava Grizlyho! Stál len niekoľko metrov za ňou a pozeral sa na ňu ako keby to bola večera. "Beeeež!" Zakričal som na ňu a dúfal som, že vezme aj batoh v ktorom máme zásoby a aj teplé oblečenie. Rukou som jej pri tom ukazoval, aby bežala ku mne, skryjeme sa tu do chaty.

Útěk

Pokračujeme tiše, každý zabraný ve svých myšlenkách. Ty moje jsou pro tentokrát poměrně aktuální. Každou chvilku se rozhlížím a hledám nějaké nebezpečné zvíře. Co já vím, jak velká zvířata se v lese normálně pohybují. Jediný medvěd, kterýho jsem kdy viděla, byla vycpaná trofej jednoho šlechtice. Při vzpomínce na to dvoumetrový monstrum se zachvěju, nic takovýho bych živý potkat vážně nechtěla.

Proto, když se za náma ozve ten řev, v první chvíli ztuhnu. Jako by tomu můj mozek odmítal uvěřit. Kouknu na Kea a hledám u něj radu. Co teď? Neznělo to zase tak blízko. Jak rychle taková potvora dokáže asi běžet? Z Keovy reakce usuzuju, že asi dost rychle.
Tak trochu zpanikařeně běžím za ním. Zatím se mi daří držet krok, ale jen tak tak. Keo má přece jenom delší nohy a moje kondice rozhodně není stavěná na běhání. Držím se teda jenom asi prvních pět minut, kdy mě pohání strach a adrenalin. Potom začínám přes všechnu svoji snahu zaostávat. Navíc mám tendence se pořád ohlížet, snažím se zahlídnout nebo zaslechnout cokoliv, co by nás mohlo pronásledovat. Pokud delší dobu nic nevidím, začnu zpomalovat ještě víc a tak nějak doufám, že mi Keo někam neuteče.

GRIZLY

Laureenin nápad o borůvkach a houbach nechám len tak preletieť okolo mňa. Borůvky z jednej strany a houby z druhej. Pošteklili ma na ušiach a leteli ďalej, do neznáma, niekde, kde už o nich nikdy nebudem počuť. Chuť surovej huby mám doteraz v pamäti a bojím sa, že to už nikdy z nej nedostanem. Život je zákerný, určite jedného dňa, keď budem na smrtelnej posteli, bude moja posledná spomienka na chuť surovej huby. To bude hnusný koniec a odchod z tohto sveta.

Preto ma viac zaujíma to hovno na zemi ako surové huby. Laureen nezačala vyvádzať ako som čakal a som z toho trochu sklamaný. Ale nebudem už viac tlačiť na pílu, napravím si batoh na rameni a kráčam ďalej. Premýšlam o čom sa mám s Laureen baviť, ale nič ma nenapadá. Obaja sme úplne z tak odlišných svetov. Z jedného mesta a zároveň z úplne iného sveta. Je to na sto percent, že ak by sme sa nestretli za takýchto okolností, ale za iných, tak by sme sa proste hneď od seba pratali preč, aby sme náhodou od seba niečo nechytili. Ona by ma brala ako zločinca a ja ju ako nejakú trapku čo miluje pravidlá a zákony. Možno sme sa z nejakého dôvodu mali takto stretnúť. Možno ju mám zachrániť z jej mizerného života. A možno ona mňa. Oh ... premýšlam nad debilitami, som hrozne unavený a mám pocit, že sa znova ozýva otras mozgu.

A tak kráčame na sever, keď sa za našimi zády, niekoľko sto metrov, ozval hlasný rev zvieraťa. Rozhodne to nebol zajac ani líška, bol to rev ako od mamuta. Alebo vážne grizlyho.

Strhol som sa a otočil. Nemohol som ho vidieť, išlo to vážne z ďaleka ... ale nie až tak z ďaleka ako by som si prial. Ten rev bol vážne hrozivý a nohy mi radili aby som začal utekať čo najrýchlejšie viem a čo najďalej. Pozrel som sa na Laureen a len jej povedal potichu. "Bežme!"

Rozbehol som sa, smer sever, a nemal som v pláne sa zastaviť už nikdy. V hlave mi pulzovala bolesť a v koženej bunde som sa veľmi rýchlo začal potiť. No to bolo vedlajšie, dôležité bolo utiecť čo najďalej. Vyšplhať sa na ten kopec čo som si určil ako náš dnešný cieľ. Medvede určite nevedia šplhať na kopec nie? Sú veľké a ťažké, že? Hlavou mi bežia myšlienky, ale ani netuším či nás prenasleduje alebo nie.