V chate

Zopár minút sledujem situáciu, ale po medveďovi ani stopa. Chudák Laureen je celá bledá a vyzerá, že je v šoku. Asi by som ju mal trochu ukľudniť, ale vôbec netuším ako. Čo sa má v takých situáciach povedať alebo urobiť?
Posledný krát pozriem cez medzery v doskách a vyberiem sa k Lau. Sedí na zemi opretá o stenu so sklonenou hlavou a predpokladám, že asi nemá najlepšiu náladu, ale sme v poriadku nie?

Prídem k nej a kľaknem si pred ňu. "Hej, pozri na mňa, si v pohode že?" Budem musieť vymyslieť nejaký plán. Bude ten medveď tu dlho? Alebo mu už došlo, že nás nedostane a išiel zabíjať niekoho iného? Teraz ale chcem aby bola Laureen v pohode a pomohla mi s vymyslením plánu. "Obaja sme v pohode, tak musíme teraz vymyslieť plán ako sa z toho dostať. Ale rozhodne by som nejakú dobu teraz nevyliezal. Skúsme to tu prehľadať či nenájdeme niečo užitočné."
Pomaly zo mňa vyprcháva adrenalín a znova začínam cítiť únavu a miernu bolesť hlavy. Taktiež som aj dosť hladný. Sakra, prečo som nevzal batoh sem ale položil som ho vonku? Som hlupák.

Pozerám na Lau a dúfam, že mi pomôže a nebude tu len sedieť ako kôpka nešťastia. "Chápem ťa, ale teraz nieje čas len tak sedieť, musíme vymyslieť plán a vyrobiť si nejaké zbrane." Tak toľko k mojej motivačnej reči, nič viac ma už nenapadá a tak kľačím tesne pred ňou a čakám na jej reakciu. Ešte sa rozhodnem pre povzbudzujúce potlapkanie po pleci. Natiahnem ruku a potlapkám ju po pleci, ale pripomínalo to viac potlapkanie pitbula, ktorého sa bojím že ma kusne. Samozrejme Laureen sa nebojím, že ma kusne, ale bojím sa, že sa rozplače alebo začne od strachu vyvádzať. Ženské to tak často robia. Neraz sa stalo, že ma niekto načapal vo svojom dome. Chlapi poväčšinou zaútočili, ale ženy, začali plakať a kričať a robiť scény. Keď sa ženy zľaknú sú hrozné. Našťastie som mal vždy pripravenú únikovú cestu a tak som zmizol hneď a nemusel som ich riešiť. Ale tu nemám kde újsť a nemám ani potuchy ako zvládnuť panikarujúcu uplakanú ženskú. To začnem panikáriť aj ja.
Počul som ju ako predtým poVedala, že je v poriadku, ale nejak sa mi to nezdalo úprimné.

Na samotce u lesa

Když probíhám mezi futry malé chajdy, cítím trhající se látku na zádech. Vyjeknu. Proskočím dovnitř a už se jenom modlím. Bolest nepřichází. Netrefil mě! Navíc máchnutí prackou muselo medvěda zpomalit, takže Keo má šanci dveře zabouchnout. Přiskočím mu na pomoc a do dveří se zapřu. Vzápětí cítíme náraz. Otřese to celou chajdou. Za krk a do vlasů mi napadá padající smetí ze stropu.
Měli jsme tak děsně velkou kliku... Jakmile je jasný, že se sem medvěd jen tak nedostane, opřu se zády o dveře a sesunu se podél nich na podlahu. Obejmu si rukama kolena a hlavu o ně opřu. Vytvořím tak dokonalou hromádku neštěstí, která se občas otřese přidušeným vzlykem. Chci zpátky domů. Nechci už žádný jeskyně, žádný lesy, žádný medvědy. Chci prostě svůj domov, se svým krbem, s teplým čajem, a svým bezpečím. Nikdy jsem nebyla dobrodružná povaha. Ke spokojenosti mi stačí vážně málo. Jenže i to málo mi sebrali. Z mýho života nezbylo vůbec nic. A já už prostě nemůžu...

Vzpamatuju se tak po pěti minutách, kdy mi dojde, cože to vlastně dělám a že na mě Keo mluvil a že jsem přece naživu. Zvednu hlavu a snažím se ovládnout ten děsivý třes po celém těle. Zhluboka se nadechnu, vydechnu a zase nadechnu, abych měla jistotu nekolísajícího hlasu. "Jsem v pohodě.." Asi to nezní moc přesvědčivě, spíš pořád trochu přiškrceně, a tak se zkusím i usmát. S mojí aktuálně bledou tváří to musí vypadat jako škleb umrlce. "Děkuju."
Zase splácnu hlavu do spojených paží, který mám teď položený na kolenou, ale tentokrát už bez vzlykání. Už se jenom snažím zklidnit splašený srdce a vstřebat to, co se právě stalo. Od kdy se sakra medvědi vydávají po lidský stopě a útočí na ně? V žádných knížkách takovýhle chování popsaný nebylo. K čemu jsou knížky, který nevypovídají pravdu? A nebo je prostě divnej jenom tenhle konkrétní medvěd? Zase víc otázek než odpovědí. A já tu nemám ani náhradní oblečení. Nemáme tu ani jídlo. Všechno zůstalo venku.
To je zase den...

V PASCI

Sledujem Laureen ako sa rozbehla a za ňou beží tá kopa kostí, mäsa a chlpov. Papulu má tak veľkú, že by bez problémov odkusol Laureen hlavu a prehltol ju v celku ako hrozno. Na sekundu ma napadlo, že proste zavriem dvere, pretože to nemôže stihnúť, jedine čo pustí medveďa dnu a zomrieme obaja. Vážne som to chcel urobiť, ale tak nejak, keď som ju videl utekať, som to nezrobil. Nechala tam náš batoh s klobáskami, ale to mi bolo úplne jedno. Hlavne som chcel aby to stihla, nechcel som tu ostať sám. A rozhodne si nezaslúžila zomrieť takto.

Trvalo to sotva pár sekúnd a Laureen už bola pri mne a ja som hneď zatváral dvere. Lenže to monštrum bolo už tesne za ňou. Je neuveritelné ako rýchly dokáže byť taký obor. Obrovskou labou sa ohnal a chcel ju chytiť. Všimol som si dlhé aspoň desať centimetrové drápy ktoré z vrchu preleteli okolo Laureenej hlavy, prešli jej pomedzi vlasy a zachytili sa o tričko, ktoré jej vialo zopár centimetrov od tela. Drápy minuli jej kožu na zádech sotva o centimeter, ale všetkých päť drápov jej roztrhlo tričko na zádech po celej dĺžke. Za desivého zvuku trhania látky, prebehla okolo mňa a ja som zabuchol dvere. V poslednej chvíly, pretože hneď čo som ich zavrel vrazil medveď do nich celou váhou a nejaké dosky popraskali. Z celej steny aj zo stropu sa otriasol prach a nás zasypala biela vrstva. Ako keby vo vnútri snežilo.

Založil som rýchlo kovovú závoru ako zámok a ustúpil som od dverí. Z vonku sa ozvalo desivé zarevanie a bolo počuť ťažké dupanie okolo celej chaty, ako hľadal vstup dovnútra. Keď nenašiel tak za hlasitého vrčania sa vybral smerom k našemu vaku.

Až potom som sa obzrel okolo nás. V chate sa nachádzala kovová piecka bez komína. Jeden stôl a stoličky v hroznom stave, jedna veľmi špinavá postel bez vankúša a prikrývky, ale s madracom, zopár poličiek a na nich nejaké drevené cetky a rohy zvierat. V podstate nič užitočné, ale hlavne že sme nažive.

Potom sa s vyvalenými očami od strachu pozriem na Laureen. Roztrhané tričko na nej drží sotva zopár nitkami na vrchu a na spodku, ale inak vyzerá byť zdravá. Na ajtak sa jej vystrašene opýtam.
"Si v poriadku? Si celá? Tak toto bolo brutál tesné."
Potom sa rozbehnem k zabarikádovanej okenici a snažím sa cez ňu vidieť von, aby som zistil čo medveď robí, ale výhľad som mal hrozný a nevidel som ho. Pobehoval som tak od jedného okna k druhému a snažil som sa ho nájsť, ale nepodarili sa mi. Rozhodne viem, že teraz ma vonku nikto nedostane.

Útěk

Jakmile vidím, že Keo taky zpomalil, zastavím úplně, skloním se ke kolenům a prudce oddychuji. Na takovýhle výkony nejsem rozhodně stavěná a moje tělo mi to dává všemi možnými způsoby najevo. V boku mě píchá, takže ani dýchání není zrovna jednoduchý. A v tu chvíli na mě Keo začne mluvit. Prý že tam je nějaká chata. Jo jo, jasný... Nic neříkám, jenom tak kývu hlavou. Slyšela jsem něco jako že tu mám zůstat a přesně to mám v plánu.
Zatímco Keo se stará o chatu, můj splašený dech se postupně utišuje. Setřu si z čela pot a vydechnu. To zase byla akce! Navíc úplně zbytečná. Keo jenom panikařil. Nejspíš medvěd prostě jenom potkal medvědici. Nebo tak něco.

V tu chvíli se ale řev ozve znova. Blízko. A za mnou. Strnu na místě. Velmi, velmi pomalu se otočím. Když vidím tu obrovskou hlavu, jsem přesvědčená, že moje srdce právě vynechalo jeden nebo dva údery. Přesně takhle obrovský medvěd byl na tý zdi sira Trelyho, ale na zdi to vypadalo míň nebezpečně. Dokud po mě medvěd nevyráží, tak se nehýbu. Jenom se ho snažím hypnotizovat. Hodnej méďa... otoč se a běž zase zpátky. Někam do svýho kutlochu. Já bych ti nechutnala, věř mi... Jsem ale tak vyděšená, že ani nemluvím nahlas. Jenom mu vysílám telepatické zprávy.
V tu chvíli ale za mnou zařve Keo a s tím zvukem se dá do pohybu i medvěd, jakoby ho to pohnalo. Ajaj, asi nejsme na stejné vlně. Dám se na útěk. Letím tam, kde před chvílí zmizel Keo. Do chaty. Už nekoukám napravo ani nalevo a prostě jenom doufám, že ta Keova chajda je dostatečně bytelná, aby vydržela útok medvěda.

Útěk

Ani neviem ako dlho sme utekali, ale veľmi rýchlo som začal strácať silu. Nič som nejedel od rána a ani nespal. Našťastie začala Laureen spomalovať ako prvá a tak som sa mohol tváriť, že som zastal kvôli nej. Úplne zadychčaný som zastavil a povedal jej.
"Okay, v pohode ... nezdá sa, že by nás prenasledoval. Ak chceš oddýchneme si."
Keď som sa ale pozrel pomedzi stromy tak som uvidel niečo zvláštne. Akoby to tam do lesa nepatrilo. Urobil som pár krokov a obišiel niekoľko stromov. Bola to lesná chata. Natrafili sme na chatu uprostred lesa. Sme ako Marienka a Janíčko, rozhodne by sme do tej chaty ísť nemali, ale presne to hodlám urobiť.

Po šeptu zakričím na Laureen. "Hej! Poď sem. Je tu nejaká chata. Idem dnu, možno tam nájdeme nejakú zbraň, a zbraň potrebujeme! Ostaň tu." Nečakám ani na jej povolenie, alebo jej námietky, ktoré určite chcela mať. Prednášku o tom ako sa kradnúť nemá a ako mám vziať len to čo potrebujeme. Pravdepodobne tu ani nič nebude, kto by nechával cenné veci takto v lese.

Zhodil som zo seba vak a položil ho na zem, asi desať metrov od chaty. Nôž mám zasunutý za opaskom. Pozrel som sa na Laureen a mrkol na ňu jedným okom so širokým úsmevom. Toto ma baví. Vlámať sa niekde, to je moje. Podišiel som bližšie a nakukol cez medzery v doskách, ktoré boli z vnútra pribité na oknách. Nič som dnu nevidel, skúsil som dvere a otvorili sa. Na prvý pohľad vo vnútri nikto nebol a tak som vošiel dnu.

V tom som začul celkom neďaleko od nás znova ako medveď silno zareval. Išiel po našej stope, zvuk išiel presne odkial sme práve prišli. Lenže tento krát bol ovela bližšie. Ovela ovela bližšie! Zapraskali suché konáre, na ktoré niečo stúplo. Len som sa vykukol z dverí a pozrel na Laureen, ktorá bola ešte vonku. Čo som ale uvidel mi zastavilo srdce. Laureen a za ňou obrovská hlava Grizlyho! Stál len niekoľko metrov za ňou a pozeral sa na ňu ako keby to bola večera. "Beeeež!" Zakričal som na ňu a dúfal som, že vezme aj batoh v ktorom máme zásoby a aj teplé oblečenie. Rukou som jej pri tom ukazoval, aby bežala ku mne, skryjeme sa tu do chaty.

Útěk

Pokračujeme tiše, každý zabraný ve svých myšlenkách. Ty moje jsou pro tentokrát poměrně aktuální. Každou chvilku se rozhlížím a hledám nějaké nebezpečné zvíře. Co já vím, jak velká zvířata se v lese normálně pohybují. Jediný medvěd, kterýho jsem kdy viděla, byla vycpaná trofej jednoho šlechtice. Při vzpomínce na to dvoumetrový monstrum se zachvěju, nic takovýho bych živý potkat vážně nechtěla.

Proto, když se za náma ozve ten řev, v první chvíli ztuhnu. Jako by tomu můj mozek odmítal uvěřit. Kouknu na Kea a hledám u něj radu. Co teď? Neznělo to zase tak blízko. Jak rychle taková potvora dokáže asi běžet? Z Keovy reakce usuzuju, že asi dost rychle.
Tak trochu zpanikařeně běžím za ním. Zatím se mi daří držet krok, ale jen tak tak. Keo má přece jenom delší nohy a moje kondice rozhodně není stavěná na běhání. Držím se teda jenom asi prvních pět minut, kdy mě pohání strach a adrenalin. Potom začínám přes všechnu svoji snahu zaostávat. Navíc mám tendence se pořád ohlížet, snažím se zahlídnout nebo zaslechnout cokoliv, co by nás mohlo pronásledovat. Pokud delší dobu nic nevidím, začnu zpomalovat ještě víc a tak nějak doufám, že mi Keo někam neuteče.

GRIZLY

Laureenin nápad o borůvkach a houbach nechám len tak preletieť okolo mňa. Borůvky z jednej strany a houby z druhej. Pošteklili ma na ušiach a leteli ďalej, do neznáma, niekde, kde už o nich nikdy nebudem počuť. Chuť surovej huby mám doteraz v pamäti a bojím sa, že to už nikdy z nej nedostanem. Život je zákerný, určite jedného dňa, keď budem na smrtelnej posteli, bude moja posledná spomienka na chuť surovej huby. To bude hnusný koniec a odchod z tohto sveta.

Preto ma viac zaujíma to hovno na zemi ako surové huby. Laureen nezačala vyvádzať ako som čakal a som z toho trochu sklamaný. Ale nebudem už viac tlačiť na pílu, napravím si batoh na rameni a kráčam ďalej. Premýšlam o čom sa mám s Laureen baviť, ale nič ma nenapadá. Obaja sme úplne z tak odlišných svetov. Z jedného mesta a zároveň z úplne iného sveta. Je to na sto percent, že ak by sme sa nestretli za takýchto okolností, ale za iných, tak by sme sa proste hneď od seba pratali preč, aby sme náhodou od seba niečo nechytili. Ona by ma brala ako zločinca a ja ju ako nejakú trapku čo miluje pravidlá a zákony. Možno sme sa z nejakého dôvodu mali takto stretnúť. Možno ju mám zachrániť z jej mizerného života. A možno ona mňa. Oh ... premýšlam nad debilitami, som hrozne unavený a mám pocit, že sa znova ozýva otras mozgu.

A tak kráčame na sever, keď sa za našimi zády, niekoľko sto metrov, ozval hlasný rev zvieraťa. Rozhodne to nebol zajac ani líška, bol to rev ako od mamuta. Alebo vážne grizlyho.

Strhol som sa a otočil. Nemohol som ho vidieť, išlo to vážne z ďaleka ... ale nie až tak z ďaleka ako by som si prial. Ten rev bol vážne hrozivý a nohy mi radili aby som začal utekať čo najrýchlejšie viem a čo najďalej. Pozrel som sa na Laureen a len jej povedal potichu. "Bežme!"

Rozbehol som sa, smer sever, a nemal som v pláne sa zastaviť už nikdy. V hlave mi pulzovala bolesť a v koženej bunde som sa veľmi rýchlo začal potiť. No to bolo vedlajšie, dôležité bolo utiecť čo najďalej. Vyšplhať sa na ten kopec čo som si určil ako náš dnešný cieľ. Medvede určite nevedia šplhať na kopec nie? Sú veľké a ťažké, že? Hlavou mi bežia myšlienky, ale ani netuším či nás prenasleduje alebo nie.

Zase problémy?

"Takže chápu správně, že jsi nebezpečnej?" Oplatím mu otázku otázkou a pobaveně se křením. Jakmile jednou pochopíte, že cokoliv na tohle téma je třeba brát jako vtip, je najednou mnohem snadnější se s ním bavit.
Když ale zmiňuje další vesnici, povzdychnu si. "A nebo prostě po cestě můžeme sbírat borůvky a houby... jakmile se dostaneme na nějakou cestu, potkáme obchodníky, můžeme zkusit prodat ty... šperky. A koupit za to jídlo." Rozhodně lepší plán, než vykrádat další dům. Nejsem si jistá, že bych na to znova měla nervy.

Potom Keo najde lejno. Čerstvý. A prý že je to grizly. Moc se k tomu nepřibližuju, ale pátravě se rozhlédnu. Snažím se být potichu a poslouchat. "Jsi si jistej?" Hlas je tichý. Jako bych se snažila nevyplašit nic, co by se kolem nás mohlo pohybovat. "Tak prostě.. jdeme pryč..." Dodám ještě stejně potichu, protože mi to přijde jako rozhodně nejlepší nápad.
Snažím se prostě pokračovat naším směrem, jenom trochu zpomalím a dávám pozor, abych našlapovala co nejtišeji.

Niečo veľké

Usmejem sa na Laureen a ukončím našu tému jednou vetou.
"Tak tvojmu bráchovi nepovieme tú časť o kriminálnikovi, čo ty na to?" Jasné že len srandujem, ja sa sa ženiť rozhodne nechcem. Na to som ešte mladý a chcem toho ešte vela zažiť, nie chodiť do práce a starať sa o decká. Preto radšej zmením tému, lebo si ešte začne niečo nahovárať.
"Mohli by sme cestou natrafiť na nejakú vesnicu ešte, budeme potrebovať jedlo, netušíme ako dlho budeme kráčať až do mesta."

Kráčame lesom, prekračujeme vetvičky a snáď sa držíme smeru akým potrebujeme ísť. Pred nami sa ale niečo objaví. Veľká hnedá kôpka lejna. Drepnem si k tomu a vyzerá to byť naozaj čerstvé. Síce to môže byť kľudne od jeleňa alebo kravy, čo ja viem, aj tak poviem.
"Grizly!" Ja sám tomu neverím ale celkom sa teším na Laureenu tvár. A aj keby to bol grizly tak ten sa nám určite vyhne sám. Zvieratá sa predsa ľudí boja nie? Aspoň tak som to počul.
No s vážnou tvárou pozerám na Lau a čakám na to ako sa zľakne. Som unavený a hladný, ale dobrý fór ma vždy postaví na nohy.

Blábolení

Úsměv mi zase rychle schlípne. Jak je možný, že to ve městě nikdo neví? Přece se to muselo vyšetřovat. Neututláte vraždu guvernérovy manželky. Pokud to neututlá sám guvernér... Takovýhle věci by se přece dít neměly... stejně jako vraždy malých dětí. Najednou mě přejde veškerá chuť na nějaký hry. A klidně šlápnu vedle kamene na hlínu. Stejně už tu moc kamenů není a najednou se mi na ten další nechce skákat. Jsem utopená jako první. A je mi to jedno.
"Moc mě to mrzí." Zamumlám potichu, jenom abych něco řekla. I když mi je jasný, že zrovna teď se nehodí vůbec nic. Oba ponořený ve vlastních myšlenkách jdeme chvíli zase v tichosti. Mračím se na celej svět a přijde mi to všechno hrozně nespravedlivý. Tak náš guvernér, ke kterýmu všichni ve městě tak vzhlížejí, je vrah, a nikdo to neřeší. To je prostě absurdní. Už začínám spřádat plány na jeho odhalení a jak by to asi mohlo jít udělat, když Keo začne zase mluvit.

Vrátí se k mýmu žvatlání. Možná bych si měla dávat větší pozor na pusu. Zase protočím oči, jako ostatně skoro vždycky, když začne s tímhle tématem. Navzdory chmurné atmosféře se ale pobaveně zašklebím, když si představím výraz bratra. "Těžko říct." Zamyslím se nad jeho reakcí, kdybych mu to podala takhle... "Guvernérův syn? Všema deseti. I když možná by se za mě styděl, ale to by nejspíš zvládnul překousnout. Zloděj a kriminálník? Jenom by ho zajímalo, jestli je dotyčnej nebezpečnej." Smutně se pousměju. Vždycky mi domů vodil jemu vyhovující mužský. "Většinou mi domů vodil obchodníky. Všechno to byli děsný nemehla, zajímal je jenom jejich obchod a nedalo se s nima normálně mluvit. Ale všichni vypadali, že by neublížili ani mouše."
To byl pro bráchu rozhodně plusový bod. Ale nikdy nepochopil, že to na sílu nepůjde. Proti všem jeho návrhům jsem byla už dopředu zaujatá, protože mě to neskutečně otravovalo. Člověk přijde unavený z práce a tam na vás u čaje čeká brácha s nápadníkem, a po vás se chce, abyste se zbytek večera bavila s někým, kdo vás vůbec nezajímá.

Skoro ani nepostřehnu, že jsme už před nějakou chvílí zapluli mezi kmeny stromů. Je tu příjemný chládek a stíny, které zcela korespondují s mojí náladou. Snažím se sledovat kde je slunce a soustředit se na sever, ale furt se mi vrací obrázek guvernéra, toho zábavnýho chlápka z bálů, jak vraždí svojí manželku, něčí matku... Prostě to není fér...