Zase problémy?

"Takže chápu správně, že jsi nebezpečnej?" Oplatím mu otázku otázkou a pobaveně se křením. Jakmile jednou pochopíte, že cokoliv na tohle téma je třeba brát jako vtip, je najednou mnohem snadnější se s ním bavit.
Když ale zmiňuje další vesnici, povzdychnu si. "A nebo prostě po cestě můžeme sbírat borůvky a houby... jakmile se dostaneme na nějakou cestu, potkáme obchodníky, můžeme zkusit prodat ty... šperky. A koupit za to jídlo." Rozhodně lepší plán, než vykrádat další dům. Nejsem si jistá, že bych na to znova měla nervy.

Potom Keo najde lejno. Čerstvý. A prý že je to grizly. Moc se k tomu nepřibližuju, ale pátravě se rozhlédnu. Snažím se být potichu a poslouchat. "Jsi si jistej?" Hlas je tichý. Jako bych se snažila nevyplašit nic, co by se kolem nás mohlo pohybovat. "Tak prostě.. jdeme pryč..." Dodám ještě stejně potichu, protože mi to přijde jako rozhodně nejlepší nápad.
Snažím se prostě pokračovat naším směrem, jenom trochu zpomalím a dávám pozor, abych našlapovala co nejtišeji.

Niečo veľké

Usmejem sa na Laureen a ukončím našu tému jednou vetou.
"Tak tvojmu bráchovi nepovieme tú časť o kriminálnikovi, čo ty na to?" Jasné že len srandujem, ja sa sa ženiť rozhodne nechcem. Na to som ešte mladý a chcem toho ešte vela zažiť, nie chodiť do práce a starať sa o decká. Preto radšej zmením tému, lebo si ešte začne niečo nahovárať.
"Mohli by sme cestou natrafiť na nejakú vesnicu ešte, budeme potrebovať jedlo, netušíme ako dlho budeme kráčať až do mesta."

Kráčame lesom, prekračujeme vetvičky a snáď sa držíme smeru akým potrebujeme ísť. Pred nami sa ale niečo objaví. Veľká hnedá kôpka lejna. Drepnem si k tomu a vyzerá to byť naozaj čerstvé. Síce to môže byť kľudne od jeleňa alebo kravy, čo ja viem, aj tak poviem.
"Grizly!" Ja sám tomu neverím ale celkom sa teším na Laureenu tvár. A aj keby to bol grizly tak ten sa nám určite vyhne sám. Zvieratá sa predsa ľudí boja nie? Aspoň tak som to počul.
No s vážnou tvárou pozerám na Lau a čakám na to ako sa zľakne. Som unavený a hladný, ale dobrý fór ma vždy postaví na nohy.

Blábolení

Úsměv mi zase rychle schlípne. Jak je možný, že to ve městě nikdo neví? Přece se to muselo vyšetřovat. Neututláte vraždu guvernérovy manželky. Pokud to neututlá sám guvernér... Takovýhle věci by se přece dít neměly... stejně jako vraždy malých dětí. Najednou mě přejde veškerá chuť na nějaký hry. A klidně šlápnu vedle kamene na hlínu. Stejně už tu moc kamenů není a najednou se mi na ten další nechce skákat. Jsem utopená jako první. A je mi to jedno.
"Moc mě to mrzí." Zamumlám potichu, jenom abych něco řekla. I když mi je jasný, že zrovna teď se nehodí vůbec nic. Oba ponořený ve vlastních myšlenkách jdeme chvíli zase v tichosti. Mračím se na celej svět a přijde mi to všechno hrozně nespravedlivý. Tak náš guvernér, ke kterýmu všichni ve městě tak vzhlížejí, je vrah, a nikdo to neřeší. To je prostě absurdní. Už začínám spřádat plány na jeho odhalení a jak by to asi mohlo jít udělat, když Keo začne zase mluvit.

Vrátí se k mýmu žvatlání. Možná bych si měla dávat větší pozor na pusu. Zase protočím oči, jako ostatně skoro vždycky, když začne s tímhle tématem. Navzdory chmurné atmosféře se ale pobaveně zašklebím, když si představím výraz bratra. "Těžko říct." Zamyslím se nad jeho reakcí, kdybych mu to podala takhle... "Guvernérův syn? Všema deseti. I když možná by se za mě styděl, ale to by nejspíš zvládnul překousnout. Zloděj a kriminálník? Jenom by ho zajímalo, jestli je dotyčnej nebezpečnej." Smutně se pousměju. Vždycky mi domů vodil jemu vyhovující mužský. "Většinou mi domů vodil obchodníky. Všechno to byli děsný nemehla, zajímal je jenom jejich obchod a nedalo se s nima normálně mluvit. Ale všichni vypadali, že by neublížili ani mouše."
To byl pro bráchu rozhodně plusový bod. Ale nikdy nepochopil, že to na sílu nepůjde. Proti všem jeho návrhům jsem byla už dopředu zaujatá, protože mě to neskutečně otravovalo. Člověk přijde unavený z práce a tam na vás u čaje čeká brácha s nápadníkem, a po vás se chce, abyste se zbytek večera bavila s někým, kdo vás vůbec nezajímá.

Skoro ani nepostřehnu, že jsme už před nějakou chvílí zapluli mezi kmeny stromů. Je tu příjemný chládek a stíny, které zcela korespondují s mojí náladou. Snažím se sledovat kde je slunce a soustředit se na sever, ale furt se mi vrací obrázek guvernéra, toho zábavnýho chlápka z bálů, jak vraždí svojí manželku, něčí matku... Prostě to není fér...

Zase zle

Chvíľu som ponorený do svojích myšlienok, keď ticho pretne Laureena otázka na matku. Potom ešte niečo rozpráva, ale počúvam ju no myšlienka mi už ostane zaseknutá na mámu. Keď Laureen dorozpráva a očakáva odpoveď, tak zo mňa len tak nejak mechanicky výjde tichým tónom a stále skloňenou hlavou.
"Mama je mrtvá ..... otec ju zabil." Pozerám si pod nohy a zapodávam hůl do hliny. Práve som kráčal neďaleko mraveniska a skoro som zapučil skupinku mravcov, keď hůl dopadla tesne vedla nich.
Uvedomujem si, že na ráno robím hrozne dusnú atmosféru a vlastne nikdy nikomu som to nepovedal, teraz mi to len tak vyletelo z pusy. Tak skúsim nejak zažehnať túto hroznú tému na niečo lepšie. Bolí ma hlava a clekovo mi nieje dobre tak aspoň nech sa bavíme o niečom príjemnom.
Odkašlem si a zatlačím slzy naspäť do očí. "Ehm, prepáč, mám aj brata ale nechajme to na inokedy ano? ... takžeeee ... brat sa ťa snaží provdat? Čo takto zlodej, kriminálnik a guvernérov syn? Vyhovoval by mu niekto taký za ženícha?" A konečne dvihnem hlavu a usmejem sa na ňu.

Zase špatně

Ajaj, zase špatně. Skoro si už začínám zvykat na ty výbuchy pokaždý, když se dotkneme tohohle tématu. A to o tom tentokrát dokonce sám začal! Vztahy v jeho rodině se zdají být hodně pod bodem mrazu.
Potom se omluví. No, to je rozhodně změna k lepšímu! Usměju se. "Tak budeme opatrní." Potvrdím mu předchozí slova a tak nějak jsem ráda, že nereagoval na moje řeči o rozdělování. I když z toho nemám dobrý pocit, abych ho zatahovala do svých problémů. Co mě to předtím napadlo? Jasně... to jsem ještě nevěděla, kdo to je, považovala jsem ho za zločince. Sice se nemá rád s tátou. Ale stačilo by mu s ním vycházet aspoň nějak a měl by před sebou dobrou budoucnost. Nezdá se, že by měl něco takového v plánu, ale stejně musím vymyslet, jak ho od sebe rychle odstřihnout, když to bude potřeba. Nemusí mít víc problémů, než už má.

Chvíli jdeme v tichosti. "A tvoje matka? Nebo nějací sourozenci?" Zeptám se opatrně. I když to je citlivý téma, jsem zvědavá. Není přece běžný, aby rodiče takhle vyštvali syna. "My už jsme třeba s bráchou samy." Začnu žvatlat uvolněným tónem, abych to trochu odlehčila a netvářil se pořád tak pohřebně. "Sice je to náročný, občas se vzájemně chceme zabít... hlavně když se snaží hrát si na tátu a snaží se mě zbavit tím, že mě provdá, ale jinak se máme rádi!" Dokončím s úsměvem. Vlastně mi ty naše hádky fakt chybějí, kdo by to byl řekl!

TAK KTO JE HORŠÍ?

Kěd začne Nairobi, teda vlastne Laureen rozprávať o svojom nízkom pôvode, chcel som ju hneď zastaviť. Povedať jej ako mne na týchto veciach nezáleží, Že radšej budem žiť s ľudmi nízkeho pôvodu ako s tou bandou kreténov čo si žijú v paláci. Lenže som sa nestihol ani nadýchnuť a stopla ma rečami o tom, ako mi môj táta odpustí. A o tom ako je na tom horšie, pretože je obvinená z vraždy dvoch detí. Je pravda, že je to horšie, ale aj tak zareagujem trochu podráždene.
"Ja nestojím o to aby mi ten hajzel odpúšťal a mám u prdele či sa zlobí. To on by mal prosiť o odpustenie! Nenávidím ho a dúfam, že ho už nikdy v živote neuvidím! Jedine prečo sa ma pokusí dostať naspäť je jeho pocit nadradenosti a moci. Nedovolí mi len tak sa stratiť. Musím byť extrémne opatrný a ty tiež!!"

V tom sa už zastavím a dojde mi, že som reagoval možno trochu agresívne.
"Prepáč, to som nechcel kričať na teba, to len ta téma ma vždy rozčúli. Môj otec je vážne sviniar."
Cítim sa z toho teraz zle, mala takú dobrú náladu a ja som to teraz posral. Som blbec. Preto teraz kráčam so sklonenou hlavou a obloha sa nad nami stratila pod korunami stromov. Hůl v ruke mi pomáha kráčať, aj keď sa o ňu nijak extra nazapieram. Len tak ju mám v ruke a zapichujem ju pred seba a pomáhami sa posúvať v pred. V lese je príjemne. Je to hustý les, ale nie tak aby sme nemohli v pohodke kráčať medzi stromami.

Po kamenech do lesa

"Já tě ne...!" Nadurdím se okamžitě, ale v tu samou chvíli mi dojde, že si dělá zase srandu. Jak je kruci možný, že se nechám tak snadno nachytat na takový absurdnosti. Líbezně se usměju a přehnaně zamrkám, jak jsem zhruba vídávala mrkat takový ty nafintěný paničky na bálech. "Chci říct... jasně, úplně tě žeru." Pak rozpustím laškovný výraz a nahradím jej protočením očí. Sama sobě slíbím, že na tohle už se znova nachytat nenechám.

Na jeho vysvětlení ohledně sledování severu přikyvuju. Jenom doufám, že umí lízt na stromy. A taky doufám, že to bude umět sledovat, i když se slunce nad námi bude pohybovat. Teď je to ještě dobrý. Vzhlédnu, rukou si cloníc oči. Jo, Slunce je furt na tý správný straně. Skoro kvůli tomu spadnu z kamene. Ale jenom skoro. Kontroluju Kea, jestli náhodou nešlápnul na hlínu. Ale zatím se oba držíme, i když po sestupu už kamenů povážlivě ubývá.

Pak začne zase pro změnu docela vážný rozhovor. Nebo se tak aspoň tváří. Snad jakoby očekával, že teď je ten správný čas, kdy zmizím. Nicméně se krátce zamyslím, jak správně odpovědět. Vážně na něj kouknu, jak to situace vyžaduje.
"Jsi guvernérův syn, takže úplně jiná liga... Vlastně bych se s tebou vůbec neměla bavit, abych tě neurážela svým nízkým původem." Žertuju vlastně jenom částečně, lehce se pousměju. Zase tolik ale nepřeháním. Za normálních okolností, kdybych věděla, kdo to je, bych se na něj vůbec neodvážila promluvit. "Tobě táta určitě odpustí, nemůže se zlobit věčně." Krátce se odmlčím a smutně si povzdychnu. "Kdežto já... jsem oficiální zločinec. To pro tebe není bezpečný držet se mě." Rozhovor se dostává někam, kam vůbec nechci. Ale už jsme začali a tohle jsem si vůbec neuvědomovala. Smutně schlípnu a přeskočím na další kámen, ale už tak nějak odevzdaně, bez předchozí radosti. "Asi bychom se měli ve městě rozdělit? Jestli tě se mnou někdo chytne, můžou tě obvinit z horších věcí, než je jenom pár krádeží."
Tak a bylo to venku. Sem jsem se vůbec nechtěla dostat. Ale dává to smysl. Nemůžu přece ohrožovat další lidi. I když mě děsí představa, zůstat na to sama, budu si muset poradit.

DO LESA

Laureen to berie ako hru. Nemám jej to za zlé, ale ja som unavený a mám náladu na bode mrazu. Len kvôli nej sa držím, aby som nebol protivný a nervózny. Teraz na to nieje čas a jej bezstarostnosť ma aj trochu ukľudňuje. Mne ale náš včerajší hosť robí starosti. Bol divný, už som stretol podobné tipy. Divní sú vždy tí najhorší.

Skákať po kameňoch berie ako hru, kto spadne sa utopil. Ja to beriem ako to čo som sa naučil ... zanecháš stopy a chytia ťa. Preto keď som sa prechádzal po domoch, v ktorých som nemal čo hľadať a bral som veci, ktoré by som brať nemal, tak som sa sústredil hlavne na to, aby som nezanechal žiadne stopy.
Je fajn že sa ma nepýta na môj spánok, aj tak by som jej neodpovedal. Nechcem aby sa zbytočne trápila tým či som ja spal alebo nie. Nechcem aby sa trápila?? Sakra som divný. Potrebujem sa jej zbaviť skôr, ako ma nakazí ešte viac tou starostlivosťou. Ale, tak nejak sa jej zbaviť nechcem.

Tak vymenili sme si komplimenty a je to fajn, preto aj keď som úplne rozbitý, tak si neodpustím nejakú poznámku.
"Niesom úplne marný? Tak to preto ma tak veľmi miluješ?" a trochu sa zasmejem.



A potom sa pýta dosť podstatnú otázku. Ja viem o orientácií v lese úplne hovno, ale používam pri tom len logické myslenie.
"Proste pôjdeme a keď bude možnosť, výjdeme na lúku alebo vyšplháme na strom aby sme skontrolovali kde je slnko." Logické.

Preskočíme ešte zopár kameňov a potom už začnú byť dosť veľké medzery. Pomaly schádzame do lesa a ja už aj cítim trochu hlad. Ale teraz nie, vydržím to do obeda. To bude slnko priamo nad nami, tak si dáme prestávku. Pred vstupom do lesa som našiel na zemi pekný rovný konár. Zdvihol som ho a odlomil bočné vetvičky. Je z neho pekná, celkom rovná hůl a tak sa o ňu podopieram a pomáha mi držať tempo. Dosť ma znovu bolí hlava a som rád, že ideme zo slnka do lesa. Pekne do tieňa a do chládku.

Skúsim nejak začať rozhovor tak poviem prvé čo ma napadne.
"Takže, ako to vnímaš, že som guvernérov syn? Chceš sa ma stále držať? Vieš, že po mňe pôjdu. Otec to tak nenechá, je posadnutý. Aj v druhom meste si budem musieť dávať pozor a vyhýbať sa strážcom. Bude pre teba bezpečnejšie, ak sa odo mňa budeš držať ďalej." Sklopím zrak do zeme a trochu ma to aj rozosmutní. Po tom včerajšku, som vážne rád za jej spoločnosť. Keby som bol sám, tak sa poseriem a utečiem z tej jaskyne pred tým magorom.

Po kamenech

Kráčej jen po kamenech. "Tu hru znám!" Největší sranda je to ve městě. Když je na cesty použitý mix barevných variant kamenů. S dětma jsme takhle skákali třeba jenom po tmavších, nebo naopak světlejších barvách. "A kdo spadne z kamene, ten se utopil." Krátce se zasměju a začnu skákat z kamene na kámen, aniž bych stoupla na hlínu. Teď to jde snadno. Až se dostaneme dolů a do lesa, nejspíš už to taková sranda nebude a nejspíš se utopíme oba.

"Vyspala jsem se v rámci možností dobře... Ale postel to nebyla." A ještě dlouho nebude. Bylo by supr potkat nějakou hospodu a mít čím zaplatit ubytování. "Tebe se na kvalitu spánku asi radši neptám." Rychle po něm střelím pohledem. Vypadá, že každou chvíli usne ve stoje.

"Jsem fajn?" Zářivě se na něj usměju. Tohle se rozhodně podobá lichotce víc než cokoliv jinýho, co zatím vypustil z pusy. "Víš, ty taky nejsi úplně marnej." Oplatím mu a přeskočím pár dalších kamenů.
Bylo tak jednoduchý vypustit z hlavy včerejší večer. Zadívám se na krajinu před sebou.
"Jak pak v lese poznáme, že jdeme furt na sever?" Rozhodnu se začít nějakým dalším vzděláváním. Určitě na to budou nějaký fígle. Aspoň v to moc doufám. Snadno by se tam jinak dalo nechtěně se stočit na jinou stranu.

Znova na ceste

Som unavený a nemám ani chuť na jedlo. Znova ma bolí hlava a je mi aj blbo od žalúdka. Stále osm po včerajšku trochu vyklepaný, keď takto v divočine proti vám stojí magor s mečom, nieje to žiadna sranda. Preto sa len poriadne napijem vody, umyjem si tvár a som pripravený vyraziť. To už aj vyšla von Laureen pripravená. Tak som vzal náš zbalený vak, prehodil si ho nejak cez plece a vyrazil smerom, ktorý ukázala. Batoh je už o dosť ľahší. Chýba v ňom oblečenie čo máme na sebe a jeden kabát. A nejaké jedlo. Svoje špinavé a potrhané tričko, ktoré som mal na sebe keď ma zabásli som nechal tam, nebolo ani moje obľúbené. Slnko pekne hreje, ale aj tak si nechávam svoju bundu na sebe. Akosi mi je chladno. Som príliš unavený.

A tak sa vyberieme s Lau na sever. Skúsim s ňou nejak pokecať.
"Kráčaj len po kameňoch, aby sme nezanechávali žiadne stopy, ak by nás chcel ten magor znova stopovať." Netuším či to bude fungovať, o stopovaní viem veľké hovno, ale dáva mi to zmysel, na kameňoch sa stopy nezanechávajú.

"Tak, ako si sa vyspala?" Skúsim trochu nezáveznej konverzácie. Po včerajšom večeri som rád, že mám ako spoločníčku práve Laureen. Je milá, zlatá, trošku nemožná, hlavne s tými jej morálnymi zábranami, ale s tým dokážem žiť. A rozhodne sa na ňu pozerá lepšie ako na toho čuráka. Keby som ... keby bola proste iná situácia, tak by som mal o ňu aj záujem. Ale tak zisťujem, že aj ja mám isté morálne zábrany. Je to fajn zistenie, že niesom na tom až tak zle. Ale celkovo som hrozne rád, že som tu s ňou.
"Ehm ... a som rád, že som ušiel z basy s tebou. Si fajn."
Tak a to by bolo vyčerpanie komplimentov na dnešný deň až až.

Slnko začína hriať stále viac a viac a vyzerá to na pekný deň. Niesme tak vysoko na skalách a zostúpiť do lesnatej časti nám nepotrvá dlho, potom sa už len predierať lesom, až kým nenatrafíme na niečo od čoho sa budeme môcť odraziť ďalej. Pozriem ešte do dialky smerom kam ideme. Nieje vidno nič, len les, v dialke nejakú lúku, a potom na horizonte zas nejaké vysoké kopce, za ktoré už nieje vidno. Takže náš plán je dojsť k tým kopcom a zistiť čo je za nimi.