Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Obchod a ulice

Prodavač se znechuceně odvrátí nad tvým cenovým návrhem, ale očka mu zajiskří. "Chceš mě ožebračit?" Zahromuje, ale ještě jednou se ke šperkům skloní.
"Dám ti zlaťák. A věř, že lepší nabídku tady od nikoho nedostaneš!"

Ajaj. Jak hypnotizuju dveře, vůbec jsem si nevšimla, že ke mě někdo jde. Už jsem ve městě dlouho nebyla, budu si zase muset začít dávat větší pozor. Usměju se na příchozího, snažíc se o milý tón i výraz.
"Je mi to líto, zrovna tu na někoho čekám." Nervózně se rozhlédnu po případných spojencích a ustoupím trochu víc k procházejícím davům lidí na ulici. "Můžeme se sejít třeba zítra, někde na pivo, co říkáš? Doporučíš nějaký podnik?"
Taktika prostě to co nejvíc zdržovat, než se Keo vrátí, by teoreticky mohla zabrat.

Obchod a ulice.

Pozerám na toho predavača a až sa mi kútik úst pohne, keď sa mi chce smiať z jeho ponuky. U nás v meste mi nikto nedával takéto smiešne ponuky, lebo vedeli že sa význam v cenách. Kradol som a predával dosť, preto ma takýto pajác za pultom nemôže prekvapiť.
Usmejem sa naňho a poviem hlasom, ktorým jasné dávam najavo, že sa nenechám osrať.
"Vidím že okrem súcitu máš aj zmysel pre humor. Čo keby sme preskočili všetky tie podcenové ponuky a začali reálne jednať. Alebo mám ísť niekde inde?"
Zdvihol som naňho obočie a vystrelil som sumu, ktorá je podľa mňa o niečo vyššia ako reálna cena šperkov.
"5 zlaťákov"



Vonku sa odtrhne jeden chlapík od skupiny stojacej na rohu ulice a vydá sa istým krokom priamo k Laureen. Pri tom ako sa približuje neodtrhne z nej oči. Pristúpi bližšie k nej a povie.
"Čav. Tak sme si hovorili s kamošmi, že by sme si dali pivo a že by si nám ho mohla zaplatiť. A za to budeme tvoja ochranka vieš, aby sa ti tu niečo nestalo. Veľmi ľahko ti tu niekto môže ublížiť."

Obchod a ulice

Protočím oči. "No jasně, kam bych chodila? Budu tu." Ujistím ho před tím, než zmizí v obchodě.
Najednou, když tu jsem sama, si připadám jako pěst na oko. Strčím ruce do kapes a snažím se tvářit jakože sem přesně patřím. Určitě mě tu někdo pozná. I když je to nesmysl. Co by tu dělali vojáci z Vraosu. A nikdo jiný mě přece poznat nemůže.
Když si všimnu skupinky chlápků, hned zase odvrátím pohled. Jenom nějací pitomci z ulice. Nepoznali mě, určitě ne.
Nic nepodnikám a jenom se modlím aby se Keo vrátil co nejdřív. Prodat pár šperků přece není na dlouho, žejo.


Plešatý muž opětuje tvůj pohled a očividně tě hodnotí a odhaduje. Až pak sklopí zrak ke šperkům. Dokonce si na to přinese lupu. Zaškaredí se.
"Je to poškrábanej starej šunt. Za to ti nikdo nic moc nedá." Ještě chvilku na to kouká. "Dám ti pět stříbrňáků, ale jenom proto, že mám soucit kvůli tvojí bábi."
Odloží lupu a nesmlouvavě na tebe kouká.

OBCHOD

Vezmem od Laureen šperky do ruky a pozriem na ne len tak letmo. Počúvam ako ma opravila v mojej historke a musím uznať, že má pravdu. Kto by to do nej povedal. Prikývnem a súhlasím, vyzerali by sme zúfalo a tak by nám dával pod cenu. Rozhodne by som to ale neprijal, pretože ako zlodej dobre viem, ako sa pohybujú ceny na trhu za takýto tovar. Lenže by bolo naozaj ťažké s ním smlouvat o cene, keby mal pocit, že sme zúfalý.

Ale s jej ďalším nápadom nesúhlasím. Nechápem prečo tu chce ostať a posiela ma dnu samého. Podľa mňa by sme sa nemali rozdelovať, ale Lau vyzerá byť rozhodnutá. Trochu sa zamračím, ale potom sa teda rozhodnem ísť sám. Keď jej pomaly púšťam ruku tak jej ešte poviem.
"Ale ostaň tu. Nikam nechoď jasné!"

Mám taký blbý pocit, ako by som ju už nikdy nemal znova vidieť. Som len paranoídny, ale aj tak som mal chuť jej dať pusu na rozlúčku. Ale to nesmiem. Už som to raz posral a druhý krát to neurobím.

Otočím sa a rýchlym krokom si to namierim priamo do obchodu so zmiešaným zbožím. Prejdem cez ulicu a vojdem dnu práve vo chvíly, keď iný zákazník vychádzal von. Zavriem za sebou dvere, porozhliadnem sa po obchode a napadne ma, že by som tu rovno aj niečo nakúpil, čo by sa mohlo zíjsť. Obchod nieje nijak veľký, ale ani malý. Drevené police po celom obvode a na nich rôzne veci zoradené ako tak v nejakom systéme. Na jednej strane šaty, veďla toho topánky a šperky, A na druhej strane náradie, veci do kuchyne a do domácnosti, zbrane a zbroj. A medzi tým všetko možné čo nemá vlastnú kategóriu.

Približne v strede je drevený pult a za ním postarší, plešatý chlapík, ktorému rastú vlasy len po bokoch hlavy. V očiach má jasne napísané, že je to obchodník a je skúsený. Len tak sa oblbnúť nedá. Preto sebaisto, tak ako za posledné roky, som pristúpil k pultu a hodil šperky priamo na stôl. Kradnuté veci som predával nonstop, ale v našom meste všetci vedeli kto som a nikto sa neodvážil ma spochybňovať. Predsa guvernérov syn, by nepredával kradnuté veci. Určite sú to len veci z domácnosti, které sa rozhodli vymeniť za novšie modely.

Tu to ale bude po prvý krát, tak dúfam, že môj odhodlaný pohľad bude predavačovi stačiť.
"Dobrý, rád by so predal tieto šperky, ktoré som zdedil po babičke. Koľko by ste za ne dal?"



Medzitým vonku stojí Laureen pri stene budovy a ľudia prechádzajú okolo ako vlniaca sa rieka. Neďaleko na rohu stojaca skupinka mužov sa akosi viac pohľadmi začala zaujímať o osamelú Laureen. Niečo si medzi sebou začali rozprávať, ale niekoľký z nich neodtrhnú z Laureen oči. Je ich asi pět a nevyzerajú ako partička gentlemanov. Zatiaľ nič viac nerobia, len ju sledujú a o niečom sa rozprávajú.

Ve víru města

Je to až zvláštní, co udělají s lidskou psychikou umytý vlasy a trocha vody. Najednou se cítím mnohem líp. Dokonce i věřím Keovu ujištění, že budeme v pohodě. Cesta hezky ubíhá a bez vyschlého hrdla se jde rozhodně líp.
Mám spoustu času přemýšlet. Co se vlastně stalo, co se stane, co bych měla dělat a co bych chtěla dělat. Vůbec nevím, jestli je reálný mojí nevinu dokázat. Třeba je do toho zapojeno až moc lidí a jen co do města vstoupím, skončím zase v řetězech. Možná bych prostě jenom mohla začít jiný život jinde. Ale to by vrahové zůstali na svobodě a to není spravedlivý. Nemohla bych se už nikdy kouknout do zrcadla. Měla bych dělat to, co je správné. Časem...

Že se blížíme k městu je znatelné ještě než jej skutečně zahlédneme. Z nesourodé krajiny se najednou stávají úhledně obdělané kusy půdy. Stromy téměř zmizely. Zmocňuje se mě nervozita. Jakmile pak vidíme první střechy, už stěží potlačuju paniku.
Průchod skrz bránu bude klíčový. Jestli nás nečapnou tam, tak už snad budeme v suchu. Koukám se střídavě před sebe a do země a připadám si hrozně nápadná. Jako bych měla na čele nápis CHYŤTE MĚĚ! Ale nikdo se za námi ani neohlédl. Prudce vydechnu zadržovaný vzduch.
A najednou... se ocitám v jiném světě. Všude se tlačí lidi, ruch a kravál mi doráží na ušní bubínky. A já se usmívám od ucha k uchu. Konečně civilizace! Po těch dnech v tichu je tohle jako balzám na duši. Asi by mi nevadilo se jenom celý den potloukat po trzích a poslouchat šum...
Keo mě chytne za ruku. Kouknu na něj a cítím jak rudnu. Zase uvnitř cítím to něco. Je to příjemný. Pak mě ale táhne někam stranou. S tichým povzdechnutím ho následuji. Ještě chvíli jsem si chtěla užívat ten dav.
Poslouchám, co mi povídá a přemýšlím.

Pak se hluboce nadechnu. Je to tady. Nesouhlasím s tím, ale co nadělám. Nějak začít musíme a nebylo by bezpečné hledat hned práci. Musíme se tu nejdřív porozhlídnout, zjistit co je nového... A musíme někde přečkat noc, kterou nezaplatíme jenom z hezkých úsměvů. Tak jo. Ale když už, tak pořádně. Vyštrachám z našeho provizorního vaku šperky a vtisknu je Keovi do dlaně. Svoji ruku tam ještě chvíli nechám.
"Tady jsou." Vím zcela určitě, že já to prodávat nemůžu. Každý by hned poznal, že neumím smlouvat a dostala bych špatnou cenu. Tak nějak doufám, že si Keo nevšimne, že chybí ty dva prstýnky. "Podívej, tuhle historku neříkej. Koupí to od tebe, ale těžce pod cenou. Jsou to v první řadě obchodníci, jde jim o jejich zisk. A s lidma v nouzi se obchoduje nejlíp, protože tu nabídku nemůžou odmítnout." Strávila jsem na trzích až moc času. Povzdychnu si. "Navíc ti stejně neuvěří. Bude říkat, žes to určitě ukradl. Asi je lepší se tak tvářit rovnou. Prostě se jenom zeptej, kolik za to dá a pak smlouvej, historky je zajímat nebudou." Teorie by mi šla skvěle, jako vždycky.
"Pak si pronajmeme pokoj a vymyslíme co dál." Usměju se na něj. "Já tu počkám, ať se ti líp smlouvá. Budu tady, jo? Ani se nehnu." Ukážu na místo, kde zrovna stojím a ustrnu bez jediného pohybu. Jakože fakt nikam nejdu.

MESTO

Po tomto absolútne osviežujúcom kúpeli, sme sa vybrali ďalej do mesta. Laureen s mokrými vlasmi vyzerá úžasne. Vyzerá vďaka tomu tak divočejšie a nie ako princeznička zo zámku, ktorá nenadáva a nekradne. Rozhodne ma to zbytočne zas len núti myslieť na ten polibek včera. To bola fakt trapárna. Konverzácia ale zatial vyzerá byť v pohode a tak s myknutím pleca jej odpoviem.
"Vieš čo? Áno chcel by som sa vrátiť, ale nechcem sa unáhliť. Potrebujem si všetko premyslieť, preto by som sa tu v meste chcel trochu zdržať. Určite budeme v pohode, uvidíš."

Myslím, že ani jeden z nás nebol úplne uvoľnený, keď sme sa približovali k mestu. Teda aspoň ja som bol nervózny dosť. Už z diaľky som videl stráže na hradbách a pred bránami. Ak dostali náš opis a zatknú nás, všetko sa končí. Obaja ideme do diery a čo je najhoršie, určite by nás rozdelili. V diere to nieje sranda. Vezni aj bachari si v podstate môžu robiť čo chcú s kým chcú. Pri troche šťastia, môj foter vybavil, aby som sa z diery dostal živý a maximálne dostanem pár krát od bacharov takú výchovnú. Ale z Laureen by tam narobili sekanú, ona by to tam nemala šancu prežiť. Tak na ňu pozriem a modlím sa aby nás neodhalili.

Prechádzame cez brány mesta a straže si nás absolútne nevšímali. Mesto je otvorené všetkým a obchod prekvitá. Hneď ako prejdeme cez bránu naskytne sa nám výhľad na celé mesto. Brány sú vyššie na kopci a mesto sa rozkladá nižšie z kopca. Na konci v diaľke vidíme prístav a vodu.

Je tu oveľa viac ľudí ako by som očakával. Na uliciach je tlačenica, každý niečo predáva alebo kupuje, ľudia po sebe kričia a proste to tu žije. Rozpoznám aj zopár gangov, ktoré to tu majú pod palcom. Nepoznám ich nijak po mene, ale keď vidíte partiu chlapov stojacích na rohu ulice a pozorujúcich ľudí, ktorí by boli ľahký ciel, tak hneď viete čo sú zač. Možno to vidím len ja, pretože som od fachu.

Keď musíme prejsť cez hustý dav ľudí, chytím Laureen za ruku. je to tak jednoduchý dotyk, ale pre mňa je akosi ťažký. Akoby, tým že ju držím za ruku sa niečo medzi nami naťahuje ako luk a môže to hocikedy vystreliť.
Pretlačíme sa cez dav a ja odtiahnem Lau na bok. Rozpoznávam značku na jednom obchode. To bude obchod so všemožným zbožím a tam od nás určite šperky odkúpi. Preto je práve teraz čas na rozhovor. Odstavím nás niekde bokom a stále držím Lau za ruku. Takto v meste je sa lepšie držať pokope.
"Lau, tam v tom obchode by sme mohli tie šperky predať. Máš ich niekde pri sebe? Drž sa našej historky. Sme manželia a zhorel nám dom. Preto sme tu a jediné čo sme zachránili boli tieto šperky...... A potom, premýšlala si už čo ďalej? Rozdelíme si prachy a chceš ísť svojou cestou? Alebo ... ehm ... si prenajmeme nejakú izbu spolu? Mohli by sme niečo zarobiť a potom by sme si mohli prenajať aj celý dom, niekde na kraji mesta. Tam by to malo byť najlacnejšie."
Nechápem sa. Ja vážne dúfam, že povie, že chce ostať spolu. Ešte pred pár dňami by som ju najradšej niekde nechal a ostal sám a teraz dúfam, že ostaneme spolu. Nechápem prečo. Asi to bude len preto, že nechcem ostať sám v cudzom meste. Áno, to bude určite preto!

Cesta do města

Zatímco si myju obličej ve studené vodě, Keo zase povídá něco o bobrovi. Tak trochu nechápavě se na něj otočím.
"A co by tu dělala? Jela přece na druhou stranu." Usměju se na něj a doufám, že mi neunikla nějaká pointa. "Stejně toho bobra nechápu. Nejsou to přece tažný zvířata." Prohodím a pokračuju v očistě obličeje.
Po chvilce váhání si namočím i vlasy. Sáhnu do našeho provizorního vaku pro mýdlo a pořádně je začnu drhnout. Cáká na mě studená voda, ale aspoň se nemusím nořit celá. Stejně tu na to nemám dost soukromí. A s umytými vlasy aspoň nebudu ve městě vypadat jako úplný strašák.

Z mého očistného rituálu mě vytrhne až Keův řev. Vyděšeně k němu otočím pohled. Má namočené nohy a řve jako by ho někdo vraždil. Když pochopím smysl jeho jančení, začnu se smát. Mužský. Nic nevydrží. I když i já se už teď děsím okamžiku, kdy si budu muset vlasy přehodit na záda. Začnu je omývat a zbavovat mýdla. Zatínám zuby pokaždé, když se musím vodou dotknout pokožky na hlavě.
Zatímco Keo vylézá na břeh, nadechnu se a rychle ponořím celou hlavu. Vlasy pod vodou pár vteřin promáchám a nakonec se s rozechvělým nádechem vynořím. Rozhodně mě to poměrně intenzivně probralo!
Když potom Keo prohodí, že je řeka smrtelná, a to se zcela vážným výrazem, vyprsknu znova. I když už ne tak přesvědčivě, protože mi v tom brání drkotající zuby.

Vymáčknu z vlasů přebytečnou vodu a hodím je na záda. Zasyčím a drkotání zubů se ještě zintenzivní. "J-j-j-jsi c-c-c-citlivka!" Procedím skrz zuby napůl se smíchem, napůl se zadrženým dechem.
Už se nicméně postavím na nohy a pomalu vylezu zase zpátky na cestu. Prostě musíme jít, a bude zase teplo.
"Až přijdeme do města..." Začnu zase s plánováním. "Prodáme nejdřív ty tvoje věci." Už to beru za jeho věci - kdy jsem se tak hrozně zkazila? Jen lehkým dotykem ověřím, že oba prstýnky jsou stále schované v mojí kapse. Jsem stále odhodlaná zachránit alespoň je. "Potom zjistíme jaká je situace, jestli nás někdo hledá nebo tak. Pak se ubytujeme. Potom zkusíme najít nějakou práci... A potom? Máš v plánu se vracet?" Nevyjádřil se mi k tomu úplně přesně a já mám zase potřebu mít nějaký přesný plán.
Je hrozně lákavý začít žít prostě nový život a všechno ostatní hodit za hlavu. Pořád mě ale straší skutečnost, že by mě to jednou dohnalo. Jak se mám někde začlenit bez očištěného jména.
Čekají nás náročné dny. Co když si pobyt v hostinci nebudeme moct dovolit? Skončíme na ulici?
Snažím se nemyslet negativně a tak se radši soustředím na rozhovor.