OBCHOD

Vezmem od Laureen šperky do ruky a pozriem na ne len tak letmo. Počúvam ako ma opravila v mojej historke a musím uznať, že má pravdu. Kto by to do nej povedal. Prikývnem a súhlasím, vyzerali by sme zúfalo a tak by nám dával pod cenu. Rozhodne by som to ale neprijal, pretože ako zlodej dobre viem, ako sa pohybujú ceny na trhu za takýto tovar. Lenže by bolo naozaj ťažké s ním smlouvat o cene, keby mal pocit, že sme zúfalý.

Ale s jej ďalším nápadom nesúhlasím. Nechápem prečo tu chce ostať a posiela ma dnu samého. Podľa mňa by sme sa nemali rozdelovať, ale Lau vyzerá byť rozhodnutá. Trochu sa zamračím, ale potom sa teda rozhodnem ísť sám. Keď jej pomaly púšťam ruku tak jej ešte poviem.
"Ale ostaň tu. Nikam nechoď jasné!"

Mám taký blbý pocit, ako by som ju už nikdy nemal znova vidieť. Som len paranoídny, ale aj tak som mal chuť jej dať pusu na rozlúčku. Ale to nesmiem. Už som to raz posral a druhý krát to neurobím.

Otočím sa a rýchlym krokom si to namierim priamo do obchodu so zmiešaným zbožím. Prejdem cez ulicu a vojdem dnu práve vo chvíly, keď iný zákazník vychádzal von. Zavriem za sebou dvere, porozhliadnem sa po obchode a napadne ma, že by som tu rovno aj niečo nakúpil, čo by sa mohlo zíjsť. Obchod nieje nijak veľký, ale ani malý. Drevené police po celom obvode a na nich rôzne veci zoradené ako tak v nejakom systéme. Na jednej strane šaty, veďla toho topánky a šperky, A na druhej strane náradie, veci do kuchyne a do domácnosti, zbrane a zbroj. A medzi tým všetko možné čo nemá vlastnú kategóriu.

Približne v strede je drevený pult a za ním postarší, plešatý chlapík, ktorému rastú vlasy len po bokoch hlavy. V očiach má jasne napísané, že je to obchodník a je skúsený. Len tak sa oblbnúť nedá. Preto sebaisto, tak ako za posledné roky, som pristúpil k pultu a hodil šperky priamo na stôl. Kradnuté veci som predával nonstop, ale v našom meste všetci vedeli kto som a nikto sa neodvážil ma spochybňovať. Predsa guvernérov syn, by nepredával kradnuté veci. Určite sú to len veci z domácnosti, které sa rozhodli vymeniť za novšie modely.

Tu to ale bude po prvý krát, tak dúfam, že môj odhodlaný pohľad bude predavačovi stačiť.
"Dobrý, rád by so predal tieto šperky, ktoré som zdedil po babičke. Koľko by ste za ne dal?"



Medzitým vonku stojí Laureen pri stene budovy a ľudia prechádzajú okolo ako vlniaca sa rieka. Neďaleko na rohu stojaca skupinka mužov sa akosi viac pohľadmi začala zaujímať o osamelú Laureen. Niečo si medzi sebou začali rozprávať, ale niekoľký z nich neodtrhnú z Laureen oči. Je ich asi pět a nevyzerajú ako partička gentlemanov. Zatiaľ nič viac nerobia, len ju sledujú a o niečom sa rozprávajú.

Ve víru města

Je to až zvláštní, co udělají s lidskou psychikou umytý vlasy a trocha vody. Najednou se cítím mnohem líp. Dokonce i věřím Keovu ujištění, že budeme v pohodě. Cesta hezky ubíhá a bez vyschlého hrdla se jde rozhodně líp.
Mám spoustu času přemýšlet. Co se vlastně stalo, co se stane, co bych měla dělat a co bych chtěla dělat. Vůbec nevím, jestli je reálný mojí nevinu dokázat. Třeba je do toho zapojeno až moc lidí a jen co do města vstoupím, skončím zase v řetězech. Možná bych prostě jenom mohla začít jiný život jinde. Ale to by vrahové zůstali na svobodě a to není spravedlivý. Nemohla bych se už nikdy kouknout do zrcadla. Měla bych dělat to, co je správné. Časem...

Že se blížíme k městu je znatelné ještě než jej skutečně zahlédneme. Z nesourodé krajiny se najednou stávají úhledně obdělané kusy půdy. Stromy téměř zmizely. Zmocňuje se mě nervozita. Jakmile pak vidíme první střechy, už stěží potlačuju paniku.
Průchod skrz bránu bude klíčový. Jestli nás nečapnou tam, tak už snad budeme v suchu. Koukám se střídavě před sebe a do země a připadám si hrozně nápadná. Jako bych měla na čele nápis CHYŤTE MĚĚ! Ale nikdo se za námi ani neohlédl. Prudce vydechnu zadržovaný vzduch.
A najednou... se ocitám v jiném světě. Všude se tlačí lidi, ruch a kravál mi doráží na ušní bubínky. A já se usmívám od ucha k uchu. Konečně civilizace! Po těch dnech v tichu je tohle jako balzám na duši. Asi by mi nevadilo se jenom celý den potloukat po trzích a poslouchat šum...
Keo mě chytne za ruku. Kouknu na něj a cítím jak rudnu. Zase uvnitř cítím to něco. Je to příjemný. Pak mě ale táhne někam stranou. S tichým povzdechnutím ho následuji. Ještě chvíli jsem si chtěla užívat ten dav.
Poslouchám, co mi povídá a přemýšlím.

Pak se hluboce nadechnu. Je to tady. Nesouhlasím s tím, ale co nadělám. Nějak začít musíme a nebylo by bezpečné hledat hned práci. Musíme se tu nejdřív porozhlídnout, zjistit co je nového... A musíme někde přečkat noc, kterou nezaplatíme jenom z hezkých úsměvů. Tak jo. Ale když už, tak pořádně. Vyštrachám z našeho provizorního vaku šperky a vtisknu je Keovi do dlaně. Svoji ruku tam ještě chvíli nechám.
"Tady jsou." Vím zcela určitě, že já to prodávat nemůžu. Každý by hned poznal, že neumím smlouvat a dostala bych špatnou cenu. Tak nějak doufám, že si Keo nevšimne, že chybí ty dva prstýnky. "Podívej, tuhle historku neříkej. Koupí to od tebe, ale těžce pod cenou. Jsou to v první řadě obchodníci, jde jim o jejich zisk. A s lidma v nouzi se obchoduje nejlíp, protože tu nabídku nemůžou odmítnout." Strávila jsem na trzích až moc času. Povzdychnu si. "Navíc ti stejně neuvěří. Bude říkat, žes to určitě ukradl. Asi je lepší se tak tvářit rovnou. Prostě se jenom zeptej, kolik za to dá a pak smlouvej, historky je zajímat nebudou." Teorie by mi šla skvěle, jako vždycky.
"Pak si pronajmeme pokoj a vymyslíme co dál." Usměju se na něj. "Já tu počkám, ať se ti líp smlouvá. Budu tady, jo? Ani se nehnu." Ukážu na místo, kde zrovna stojím a ustrnu bez jediného pohybu. Jakože fakt nikam nejdu.

MESTO

Po tomto absolútne osviežujúcom kúpeli, sme sa vybrali ďalej do mesta. Laureen s mokrými vlasmi vyzerá úžasne. Vyzerá vďaka tomu tak divočejšie a nie ako princeznička zo zámku, ktorá nenadáva a nekradne. Rozhodne ma to zbytočne zas len núti myslieť na ten polibek včera. To bola fakt trapárna. Konverzácia ale zatial vyzerá byť v pohode a tak s myknutím pleca jej odpoviem.
"Vieš čo? Áno chcel by som sa vrátiť, ale nechcem sa unáhliť. Potrebujem si všetko premyslieť, preto by som sa tu v meste chcel trochu zdržať. Určite budeme v pohode, uvidíš."

Myslím, že ani jeden z nás nebol úplne uvoľnený, keď sme sa približovali k mestu. Teda aspoň ja som bol nervózny dosť. Už z diaľky som videl stráže na hradbách a pred bránami. Ak dostali náš opis a zatknú nás, všetko sa končí. Obaja ideme do diery a čo je najhoršie, určite by nás rozdelili. V diere to nieje sranda. Vezni aj bachari si v podstate môžu robiť čo chcú s kým chcú. Pri troche šťastia, môj foter vybavil, aby som sa z diery dostal živý a maximálne dostanem pár krát od bacharov takú výchovnú. Ale z Laureen by tam narobili sekanú, ona by to tam nemala šancu prežiť. Tak na ňu pozriem a modlím sa aby nás neodhalili.

Prechádzame cez brány mesta a straže si nás absolútne nevšímali. Mesto je otvorené všetkým a obchod prekvitá. Hneď ako prejdeme cez bránu naskytne sa nám výhľad na celé mesto. Brány sú vyššie na kopci a mesto sa rozkladá nižšie z kopca. Na konci v diaľke vidíme prístav a vodu.

Je tu oveľa viac ľudí ako by som očakával. Na uliciach je tlačenica, každý niečo predáva alebo kupuje, ľudia po sebe kričia a proste to tu žije. Rozpoznám aj zopár gangov, ktoré to tu majú pod palcom. Nepoznám ich nijak po mene, ale keď vidíte partiu chlapov stojacích na rohu ulice a pozorujúcich ľudí, ktorí by boli ľahký ciel, tak hneď viete čo sú zač. Možno to vidím len ja, pretože som od fachu.

Keď musíme prejsť cez hustý dav ľudí, chytím Laureen za ruku. je to tak jednoduchý dotyk, ale pre mňa je akosi ťažký. Akoby, tým že ju držím za ruku sa niečo medzi nami naťahuje ako luk a môže to hocikedy vystreliť.
Pretlačíme sa cez dav a ja odtiahnem Lau na bok. Rozpoznávam značku na jednom obchode. To bude obchod so všemožným zbožím a tam od nás určite šperky odkúpi. Preto je práve teraz čas na rozhovor. Odstavím nás niekde bokom a stále držím Lau za ruku. Takto v meste je sa lepšie držať pokope.
"Lau, tam v tom obchode by sme mohli tie šperky predať. Máš ich niekde pri sebe? Drž sa našej historky. Sme manželia a zhorel nám dom. Preto sme tu a jediné čo sme zachránili boli tieto šperky...... A potom, premýšlala si už čo ďalej? Rozdelíme si prachy a chceš ísť svojou cestou? Alebo ... ehm ... si prenajmeme nejakú izbu spolu? Mohli by sme niečo zarobiť a potom by sme si mohli prenajať aj celý dom, niekde na kraji mesta. Tam by to malo byť najlacnejšie."
Nechápem sa. Ja vážne dúfam, že povie, že chce ostať spolu. Ešte pred pár dňami by som ju najradšej niekde nechal a ostal sám a teraz dúfam, že ostaneme spolu. Nechápem prečo. Asi to bude len preto, že nechcem ostať sám v cudzom meste. Áno, to bude určite preto!

Cesta do města

Zatímco si myju obličej ve studené vodě, Keo zase povídá něco o bobrovi. Tak trochu nechápavě se na něj otočím.
"A co by tu dělala? Jela přece na druhou stranu." Usměju se na něj a doufám, že mi neunikla nějaká pointa. "Stejně toho bobra nechápu. Nejsou to přece tažný zvířata." Prohodím a pokračuju v očistě obličeje.
Po chvilce váhání si namočím i vlasy. Sáhnu do našeho provizorního vaku pro mýdlo a pořádně je začnu drhnout. Cáká na mě studená voda, ale aspoň se nemusím nořit celá. Stejně tu na to nemám dost soukromí. A s umytými vlasy aspoň nebudu ve městě vypadat jako úplný strašák.

Z mého očistného rituálu mě vytrhne až Keův řev. Vyděšeně k němu otočím pohled. Má namočené nohy a řve jako by ho někdo vraždil. Když pochopím smysl jeho jančení, začnu se smát. Mužský. Nic nevydrží. I když i já se už teď děsím okamžiku, kdy si budu muset vlasy přehodit na záda. Začnu je omývat a zbavovat mýdla. Zatínám zuby pokaždé, když se musím vodou dotknout pokožky na hlavě.
Zatímco Keo vylézá na břeh, nadechnu se a rychle ponořím celou hlavu. Vlasy pod vodou pár vteřin promáchám a nakonec se s rozechvělým nádechem vynořím. Rozhodně mě to poměrně intenzivně probralo!
Když potom Keo prohodí, že je řeka smrtelná, a to se zcela vážným výrazem, vyprsknu znova. I když už ne tak přesvědčivě, protože mi v tom brání drkotající zuby.

Vymáčknu z vlasů přebytečnou vodu a hodím je na záda. Zasyčím a drkotání zubů se ještě zintenzivní. "J-j-j-jsi c-c-c-citlivka!" Procedím skrz zuby napůl se smíchem, napůl se zadrženým dechem.
Už se nicméně postavím na nohy a pomalu vylezu zase zpátky na cestu. Prostě musíme jít, a bude zase teplo.
"Až přijdeme do města..." Začnu zase s plánováním. "Prodáme nejdřív ty tvoje věci." Už to beru za jeho věci - kdy jsem se tak hrozně zkazila? Jen lehkým dotykem ověřím, že oba prstýnky jsou stále schované v mojí kapse. Jsem stále odhodlaná zachránit alespoň je. "Potom zjistíme jaká je situace, jestli nás někdo hledá nebo tak. Pak se ubytujeme. Potom zkusíme najít nějakou práci... A potom? Máš v plánu se vracet?" Nevyjádřil se mi k tomu úplně přesně a já mám zase potřebu mít nějaký přesný plán.
Je hrozně lákavý začít žít prostě nový život a všechno ostatní hodit za hlavu. Pořád mě ale straší skutečnost, že by mě to jednou dohnalo. Jak se mám někde začlenit bez očištěného jména.
Čekají nás náročné dny. Co když si pobyt v hostinci nebudeme moct dovolit? Skončíme na ulici?
Snažím se nemyslet negativně a tak se radši soustředím na rozhovor.

Cesta do města

Chcel som s Laureen pokecať, ale zdá sa že som to zle odhadol. Vraj sa na mňa nezlobí, len ma nechápe. Na pár sekúnd som sa zamyslel a len potichu odpovedal.
"To ani ja teba."
Tým naša debata skončila, ale ďalšie putovanie už nebolo také hnusné. Zdá sa mi že atmosféra sa trochu uvolnila. Niesom žiadny expert na ženy, takže len ťažko zistím, čo má Laureen v hlave, ale aj tak si uvedomujem, že mi záleží na tom čo si o mne myslí. Čo to vlastne znamená, že ma nechápe a dráždi ju to? Čo presne na mne nechápe, veď všetko je tak jasné. Páči sa mi, ale nemôžem byť s ňou. Hotovo. Jednoduché. Ale trapas to bol včera teda riadny. Už nikdy sa nesmiem dostať do takej situácie.

Po nejakej dobe sme došli k mostu a rieke. Potešil som sa z toho, ten zvuk tečúcej rieky bol úžasný. Laureen sa odhodlala ísť k vode ako prvá a ja som si neodpustil znova zopakovať svoj vtip, pretože predtým naňho Laureen nereagovala.
"Ešte že tu nieje tá žena so svojím veľkým bobrom..... chápeš?"
A so širokým úsmevom sledujem Laureen, či chápe ako to myslím.

No nič, zatial čo Laureen medituje na brehu, zhodím zo seba tričko a rozbehnem sa do rieky. Som odhodlaný, bežím ako kamzík presne do rieky. Polonahý, nebojím sa trochu studenej vody. A ako som bol rozbehnutý a odhodlaný sa do tej vody hodiť, hneď ako sa moja noha namočila, som zostal zmeravený stáť a len tak tak udržiavať rovnováhu aby som nespadol, pro tom ako som bol rozbehnutý. Stojím oboma nohami vo vode a pri tom kričím.
"Uaaaaa tá je aká studená do frasa!!! Sakra, do riti! Nemôžem dýchať!" A to mám namočené len nohy! Neviem čo by sa stalo, keby som do tej vody naozaj spadol. Zomrel by som. Toto je otázka života a smrti!
Pomaličky, so zatnutými zubami kráčam znova na suchý breh a z hlboka predýchavam túto smrtelnú udalosť.
Pozriem na Laureen a poviem.
"Myslím, že by sme mali pokračovať do mesta, táto voda je až príliš smrtelná!"

Cesta do města

"Děkujeme!" Zavolám za ženou, která očividně spěchá a vzápětí odjíždí. Chytnu měch, odzátkuju a rovnou, skoro na jeden zátah, vypiju celou půlku. Úplně cítím, jak se do mě společně s vodou vlévá nová energie. Při předávání měchu Keovi se na něj dokonce upřímně usměju! Možná to nakonec nebude tak hrozný. Za chvíli dorazíme do města, najdeme si nějakou prácičku a postupně se třeba vrátíme do normálního života.
Ještě se udiveně otáčím za "tažným" zvířetem. "Viděls to? Nemá být to zvíře menší?" Ptám se Kea polohlasem. Nerada bych, aby se ta žena nějak urazila. Na svoje domácí mazlíčky lidé bývají poněkud citliví. Ale tohle prostě bylo divný!

Podle Keových následujících slov poznám, že se mi nedařilo tvářit se, jakože se nic neděje tak dobře, jak jsem si myslela. Já že prý jsem divná. Pobouřeně se nadechnu, vzápětí ale splasknu a uhnu pohledem. Sice jsem to s ním chtěla probrat, ale když ta chvíle najednou přišla, nevím jak začít. Všechny ty slova, který jsem si říkala po cestě, mi teď přijdou jako nevhodný. A vlastně ani nevím, jestli se na něj zlobím. Chvíli nerozhodně postávám.
"Nezlobím se." Řeknu nakonec aspoň něco. Pomalu se zase vydáme na cestu a já dobře zvažuju další slova. Měli jsme to dořešit včera hned. Takhle s odstupem je to nějak těžší. Nepamatuju si, kdy naposled jsem tak moc zápasila se slovy. Nakonec si povzdychnu a usměju se.
"Jenom tě nechápu a to mě dráždí." Rozhodnu se pro sice odlehčený tón, ale upřímnou odpověď.
Možná by to mohlo být zase jako předtím.

Po té odpovědi ze mě aspoň trochu spadlo napětí. Hodina utekla ani nevím jak, a za dalším ohybem cesty jsme spatřili most a zaslechli šumění vody. Zrychlím krok. Řeka je kamenitá, ale neteče tak prudce, jako ta, do které jsme spadli s vozem. Tvoří se v ní menší tůňky, ve kterých se půjde dát vykoupat.
"Sice to není sprcha, ale vana taky dobrý, ne?" Zazubím se na Kea a začnu sestupovat z cesty k řece. Kleknu si ke břehu a pořádně se napiju. Otřesu se. "Je to studený." Stejně jako všechny řeky u hor. Asi jsem nemohla očekávat vyhřívaný pramen. Nerozhodně se na vodu koukám a přemýšlím, jestli jsem dostatečně odvážná.

JÁ A HELENA

Na Heleninu otázku zareaguje žena s úsmevom. Vytiahne starý ošúchaný kožený mech plný vody a hodí jej ho.
"Kludne si to nechajte. A asi o hodinu tým smerom natrafíte na rieku. Je tam most. Majte sa."
Žena vydala divné zvuky z úst smerom na bobra a ten sa zaprel a rozhýbal voz. Pomalým tempom pokračujú ďalej po ceste.



Sledoval som ich ako sa od nás pomaly vzdialujú a ešte celý pobavený som za nimi zakričal.
"A máte hezkého bobra slečno!" To som si nemohol odpustiť a teraz so širokým úsmevom stojím na ceste a smejem sa z toho dvojzmyslu. Ani som sa neopýtal, či nás nevezme so sebou, pretože mi bolo jasné, že jej bobr by troch ľudí nezvládol.
S úsmevom ešte pozriem na Laureen a keď vidím mech s vodou, až sa mi oči rozžiaria. Na sucho polknem a čakám na Laureen kedy sa napije a dúfam, že mi dá tiež. Celú cestu je medzi nami nejaké napätie, ktoré sa mi vôbec nepáči. Asi som sa marne nazdával, že by spánok vymazal z naších hláv spomienku na včerajšok.
Ale ten hnusný pocit, ktorý ide z Laureen je už nepríjemný. Proste to nieje ona, vidím na nej že ju niečo štve. Teraz keď už máme vodu to aj mne trochu dvihne náladu a som ochotný sa s ňou rozprávať. Preto rezignovane na ňu pozriem a poviem.
"Okay o čo ide? Si nejaká divná celú cestu, chceš mi niečo povedať? Hneváš sa na mňa že?"

Ak povie, že nie, tak je to v pohode. Pokračujeme ďalej do mesta a tam sa uvidí, čo ďalej. Jedno ale viem isto. Keď sa napila z toho mechu a ja som uvidel jej mokré pery, znova som mal chuť sa k nej pritlačiť. To už ale nesmiem dopustiť. Včera som bol slabý a blbý.

Bobr???

Jelikož je Keo očividně přesvědčený, že nejlépe se věci vyřeší, když se o nich nemluví, neochotně na tu hru přistoupím. Občas po něm ale házím postranní pohledy, jenom abych viděla jak se tváří v nestřežené chvíli. Nic uspokojivého z toho ale nezjistím a tak mě moje frustrace užírá dál.
Jdeme sice více méně v tichosti, ale v lese je mnohem víc zvuků než v zavřené chatě a tak to není tak dusivé. Taky mám zase spoustu starostí s koukáním pod nohy a udržováním směru, což mě aspoň trochu zaměstnává.

Při nálezu cesty se široce usměju. Mám chuť si povyskočit, ale furt se necítím ve svojí kůži a tak svoje normální chování krotím. Ani náhodou nejsem tak uvolněná jako na začátku. Každopádně cesta znamená civilizaci. Znamená lidi, kteří po ní cestují. Znamená, že už jenom stačí se jí držet a dorazíme do města.
Nad Keovou otázkou se musím chvíli zamyslet. Jsem přesvědčená, že bychom měli jít do leva. Hory jsou za námi a my potřebujeme jít nahoru. Ukážu teda správný směr a zase vyrážíme.

Nemusíme jít ani moc dlouho a slyším za náma kodrcání vozu. Usměju se. Civilizace! Když se otočím, ztuhne mi úsměv na rtech. Nemůžu uvěřit tomu, co vidím. Slyšela jsem, že houby mívají omamné účinky, ale až takhle? A dneska jsme přece žádný neměli. Nemůže to účinkovat tak dlouho. Jak jinak si ale vysvětlit, že ten vůz táhne... bobr? Sice jsem na živo žádný neviděla, ale v knížkách byli popisovaní jako mnohem menší.
Střelím pohledem po Keovi. Tváří se taky překvapeně, ale s ženou na voze se začne normálně bavit. Chce nasměrovat do města. A... cože? Žena Helena? Helena??? A jeho žena??? Šokovaně na něj koukám. Proč zrovna Helena?
Až odpověď paní mě vytrhne z mého malého bouřkového mraku. Snažím se teda tvářit normálně a na bobra radši moc nekoukám. Ještě několik hodin. To už není zase tak hrozný. Znamená to, že dneska už budeme spát v normální posteli. Teda, jestli se nám povede získat nějaké peníze.

"Neměla byste náhodou trochu vody?" Můj hlas zní nakřáple i mým vlastním uším. Skoro celé dopoledne jsem nepromluvila a od včerejšího dopoledne jsme nic nepili. Za hrnek vody bych v tuhle chvíli byla ochotná obětovat spoustu věcí. "Nebo nevíte jestli tu je někde řeka?"

HELE BOBR

Zdá sa, že je kríza zažehnána a stačilo sa dobre vyspať na to aby sme obaja zabudli na to včerajšie fiasko.
Lau sa ma opýta ako som sa vyspal. Musím uznať že mi jej hlas celkom chýbal. Keď sme včera pri ohni takmer ani slovko nepovedali. Tak jej celkom rád odpoviem.
"Bolo to fajn, cítim sa dobre, teda až na to, že potrebujem sprchu. Smrdím ako opica. Čo ty?"
Potom Lau ešte zbalí nejaké veci a môžeme vyraziť. Spoločne si vybavíme akým smerom sme to pôvodne šli a vyberieme sa tam. Stále idem veľmi ostražito a obzerám sa na všetky strany, pretože pán medveď tu môže niekde číhať na nás.

O miestnej geografii nemám absolútne žiadne znalosti, preto netuším čo mám Laureen odpovedať na jej predpoveď, že by sme mali naraziť na cestu. Tak len miknem plecami a poviem. "Vôbec netuším Laureen." mal som chuť vysloviť jej meno nahlas. Páči sa mi to meno.

Kráčame pomaly naším smerom a nezdá sa, že by sa grizly schovával niekde tu, pretože ani sa nenazdáme a prejdú dve hodiny. Les sa okolo nás zmenil a je omnoho riedší.
Sme dosť smädní, ale žiadny potom sme cestou nenašli a tak dúfam, že čoskoro na nejaký natrafíme. Blížime sa k menšej hore, ale než po nej začneme stúpať, les sa rozostúpi a pred horou narazíme na cestu.
Zdá sa, že je často používaná. Usmejem sa na Laureen, pretože to môže znamenať záchranu. Ale tiež ma stále v hlave straší predstava, že ma otcoví muži stále hľadajú a v meste to nebude také ľahké sa im vyhnúť.

Pozriem na Laureen a opýtam sa.
"Doľava, alebo doprava?" Mám pocit, že ona vie oveľa lepšie kam ideme a ako sa do mesta dostaneme. Vlastne celé toto bol jej plán ísť na sever. Počkám na jej rozhodnutie a vydáme sa tým smerom po ceste.

Kráčame asi hodinu, keď nám najednou z poza chrbta začne vrzgat nejaký koč. Hneď sa otočíme a vidíme ako sa k nám blíži, dosť nezvyčajný voz.

Ako sa blíži tak sa postavím do cesty a pokúsim sa ho zastaviť. Na voze sedí žena a ten voz ťahá ... Bobor. To som ešte nevidel. Udivene sledujem bobra az kým sa ozve žena z vozu.
"Želáte si? Ponáhľam sa."
Hned sa na ňu usmejem a začnem rozprávať.
"Zdravím, moje meno je Klaus a toto je moja žena Helena. Stratili sme sa a veľmi by sme potrebovali nasmerovať do mesta."

Žena sa obzrela aj po Laureen a potom odpovedala.
"Idete správne, tým smerom je mesto. Niekoľko hodín pěšky."

Zase na cestě

Keo na to nakonec vážně přišel a suché větvičky během chvíle olizují plameny. Radostí se zatetelím a potěšeně mu zatleskám. Tak teď už jenom vodu.
U ohně je nicméně nepříjemné ticho. Konverzace mi přijde nedokončená a já musím potlačovat nutkání o tom zase začít. Ale jemu to bylo nepříjemný, nejspíš by se o tom bavit nechtěl a bylo by to akorát horší. Než abych tomu všemu musela čelit, volím únik. Vůbec se mi to nepodobá, ale moje roztržitost nejde přehlédnout a možná bude i Keo rád, že na chvíli zmizím. Nesnáším, když se mi plány bortí jak domečky z karet.
Stále s hrncem v ruce se vydávám opatrně do lesa. Snažím se dávat pozor na co šlapu, ale stejně jako předtím při plížení do vesnice, ani teď nemám pocit, že bych se pohybovala potichu. Větvičky křupají, listy šustí, dokonce i můj dech mi přijde zbytečně hlasitý. Občas se zastavím a bedlivě poslouchám. Během jedné takové zastávky mě k smrti vyděsí veverka. Veverka! Medvěd se nejspíš rozhodl, že si vyhlédne snadnější kořist. Rozhodně mu fandím.

A i když hrozba sežrání medvědem nade mnou pořád visí, stejně neustále moji pozornost odvádí myšlenky na chatu. On mě normálně políbil! Ještě mě nikdy nikdo takhle nepolíbil. Musím se zachichotat při představě, co by na to asi řekl bratr. Nejspíš by vyletěl z kůže. Nemám nicméně žádnou zkušenost, jaké chování je po tomhle v normě a jaké už ne. Říkal, že to udělat nechtěl. Ale že se mu líbím. Jestli to udělat nechtěl, proč to udělal? Nelíbí se mi, když věci nedávají smysl. Potřebovala bych to s ním ještě rozebrat, ale na to se moc nadšeně netvářil. To mám dělat, jakože se nic nestalo? A je to normální, nebo ne tak úplně? Moje procházka mi přinesla akorát víc otázek než odpovědí a tak se znechuceně otáčím na cestu zpátky.

Vodu jsem nenašla. Musela bych se vrátit až moc daleko, k horám, kde jsme pili naposledy. Můžeme teda jenom doufat, že začne pršet. Abych se nevrátila úplně s prázdnou, nasbírám aspoň nějaké borůvky a maliny, které po cestě najdu. Zahlédla jsem i pár hub, ale bez vody je stejně nemá smysl sbírat, syrový se to dá jíst jenom v absolutní nouzi, kterou zatím nemáme.
Vrátím se, když už se stmívá. Nedá se říct, že bych si úplně pročistila hlavu, ale aspoň jsem se zabavila. Svůj ovocný úlovek nabídku i Keovi. Po zbytek večera zírám do plamenů a uzobávám borůvky. Udržuji zaryté ticho, protože si najednou nejsem jistá, jaké téma se hodí a jaké ne.

Když jsem konečně dost unavená na to, abych si šla lehnout, automaticky se svalím na podlahu. Nastrkám si pod hlavu ještě nějaké oblečení, přehodím přes sebe kabát a upadám do neklidného spánku. Přichází ke mě tváře ztracených dětí, ale je tam i Keo a taky Vejra. Byl to takový mišmaš, že ráno si z toho vůbec nic nepamatuju.
Když se vzbudím, jsem celá rozlámaná, vyprahlá a Keo ještě spí. A tak se jenom opřu o stěnu, sleduju ho a čekám, až otevře oči. Jen co pohne hlavou, tak rychle kouknu jinam. Až když se ozve, tak se na něj podívám, jako bych právě zjistila, že se vzbudil. Slabě se usměju. "Dobré ráno." Vlastní hlas mi zní tak trochu nakřáple. Potřebujeme najít vodu.
Vyskočím na nohy a když už můžu dělat rámus, přejdu ještě ke skříňce, kde jsem předtím našla hrnec. Mezi různým harampádím tam byla i lžíce, nožík a hrníček s utrženým uchem, jinak ale zcela funkční. Jestli tu někdo žil, nejspíš tu žil sám. Všechno vezmu a přihodím to k našemu nákladu. Není to krádež, protože sem na noc nikdo nepřišel a chata byla odemčená. Takže to tu prostě někdo nechal a ten komu to patřilo se sem už nejspíš nikdy nevrátí.

Potom Keovi krátce přikývnu a prosmýknu se i s naloženým pytlem ven. Hlavně pryč z toho uzavřenýho prostoru. Čerstvý ranní vzduch je tak osvěžující! Pořád se mě drží drobná úzkost ze včerejška, z té nedořešené záležitosti. Nejspíš mě to bude ještě nějakou dobu hlodat a já si prostě musím dávat pozor na jazyk. Nicméně další hodiny v tichosti už prostě nevydržím.
"Tak jak ses tu vyspal?" Na chvíli se před chatou zarazím, že nevím kudy. Pak si ale vzpomenu na poučky ohledně určování směru a zkusím se zase trefit. "A jdeme.. tímhle směrem?" Ukážu předpokládaný sever a po odsouhlasení rychle vyrážím.

"Jestli si to pamatuju dobře, měli bychom někdy narazit na cestu. Je to obchodní spojka, budou tam jezdit obchodníci s vozy a se zbožím. Třeba se nám povede někoho přesvědčit, aby nás svezl." Dávám nahlas dohromady plán na dnešní den, s pohledem zabodnutým přímo před sebe na terén. Přijde mi to jako bezpečné téma.