Cesta do města

Chcel som s Laureen pokecať, ale zdá sa že som to zle odhadol. Vraj sa na mňa nezlobí, len ma nechápe. Na pár sekúnd som sa zamyslel a len potichu odpovedal.
"To ani ja teba."
Tým naša debata skončila, ale ďalšie putovanie už nebolo také hnusné. Zdá sa mi že atmosféra sa trochu uvolnila. Niesom žiadny expert na ženy, takže len ťažko zistím, čo má Laureen v hlave, ale aj tak si uvedomujem, že mi záleží na tom čo si o mne myslí. Čo to vlastne znamená, že ma nechápe a dráždi ju to? Čo presne na mne nechápe, veď všetko je tak jasné. Páči sa mi, ale nemôžem byť s ňou. Hotovo. Jednoduché. Ale trapas to bol včera teda riadny. Už nikdy sa nesmiem dostať do takej situácie.

Po nejakej dobe sme došli k mostu a rieke. Potešil som sa z toho, ten zvuk tečúcej rieky bol úžasný. Laureen sa odhodlala ísť k vode ako prvá a ja som si neodpustil znova zopakovať svoj vtip, pretože predtým naňho Laureen nereagovala.
"Ešte že tu nieje tá žena so svojím veľkým bobrom..... chápeš?"
A so širokým úsmevom sledujem Laureen, či chápe ako to myslím.

No nič, zatial čo Laureen medituje na brehu, zhodím zo seba tričko a rozbehnem sa do rieky. Som odhodlaný, bežím ako kamzík presne do rieky. Polonahý, nebojím sa trochu studenej vody. A ako som bol rozbehnutý a odhodlaný sa do tej vody hodiť, hneď ako sa moja noha namočila, som zostal zmeravený stáť a len tak tak udržiavať rovnováhu aby som nespadol, pro tom ako som bol rozbehnutý. Stojím oboma nohami vo vode a pri tom kričím.
"Uaaaaa tá je aká studená do frasa!!! Sakra, do riti! Nemôžem dýchať!" A to mám namočené len nohy! Neviem čo by sa stalo, keby som do tej vody naozaj spadol. Zomrel by som. Toto je otázka života a smrti!
Pomaličky, so zatnutými zubami kráčam znova na suchý breh a z hlboka predýchavam túto smrtelnú udalosť.
Pozriem na Laureen a poviem.
"Myslím, že by sme mali pokračovať do mesta, táto voda je až príliš smrtelná!"

Cesta do města

"Děkujeme!" Zavolám za ženou, která očividně spěchá a vzápětí odjíždí. Chytnu měch, odzátkuju a rovnou, skoro na jeden zátah, vypiju celou půlku. Úplně cítím, jak se do mě společně s vodou vlévá nová energie. Při předávání měchu Keovi se na něj dokonce upřímně usměju! Možná to nakonec nebude tak hrozný. Za chvíli dorazíme do města, najdeme si nějakou prácičku a postupně se třeba vrátíme do normálního života.
Ještě se udiveně otáčím za "tažným" zvířetem. "Viděls to? Nemá být to zvíře menší?" Ptám se Kea polohlasem. Nerada bych, aby se ta žena nějak urazila. Na svoje domácí mazlíčky lidé bývají poněkud citliví. Ale tohle prostě bylo divný!

Podle Keových následujících slov poznám, že se mi nedařilo tvářit se, jakože se nic neděje tak dobře, jak jsem si myslela. Já že prý jsem divná. Pobouřeně se nadechnu, vzápětí ale splasknu a uhnu pohledem. Sice jsem to s ním chtěla probrat, ale když ta chvíle najednou přišla, nevím jak začít. Všechny ty slova, který jsem si říkala po cestě, mi teď přijdou jako nevhodný. A vlastně ani nevím, jestli se na něj zlobím. Chvíli nerozhodně postávám.
"Nezlobím se." Řeknu nakonec aspoň něco. Pomalu se zase vydáme na cestu a já dobře zvažuju další slova. Měli jsme to dořešit včera hned. Takhle s odstupem je to nějak těžší. Nepamatuju si, kdy naposled jsem tak moc zápasila se slovy. Nakonec si povzdychnu a usměju se.
"Jenom tě nechápu a to mě dráždí." Rozhodnu se pro sice odlehčený tón, ale upřímnou odpověď.
Možná by to mohlo být zase jako předtím.

Po té odpovědi ze mě aspoň trochu spadlo napětí. Hodina utekla ani nevím jak, a za dalším ohybem cesty jsme spatřili most a zaslechli šumění vody. Zrychlím krok. Řeka je kamenitá, ale neteče tak prudce, jako ta, do které jsme spadli s vozem. Tvoří se v ní menší tůňky, ve kterých se půjde dát vykoupat.
"Sice to není sprcha, ale vana taky dobrý, ne?" Zazubím se na Kea a začnu sestupovat z cesty k řece. Kleknu si ke břehu a pořádně se napiju. Otřesu se. "Je to studený." Stejně jako všechny řeky u hor. Asi jsem nemohla očekávat vyhřívaný pramen. Nerozhodně se na vodu koukám a přemýšlím, jestli jsem dostatečně odvážná.

JÁ A HELENA

Na Heleninu otázku zareaguje žena s úsmevom. Vytiahne starý ošúchaný kožený mech plný vody a hodí jej ho.
"Kludne si to nechajte. A asi o hodinu tým smerom natrafíte na rieku. Je tam most. Majte sa."
Žena vydala divné zvuky z úst smerom na bobra a ten sa zaprel a rozhýbal voz. Pomalým tempom pokračujú ďalej po ceste.



Sledoval som ich ako sa od nás pomaly vzdialujú a ešte celý pobavený som za nimi zakričal.
"A máte hezkého bobra slečno!" To som si nemohol odpustiť a teraz so širokým úsmevom stojím na ceste a smejem sa z toho dvojzmyslu. Ani som sa neopýtal, či nás nevezme so sebou, pretože mi bolo jasné, že jej bobr by troch ľudí nezvládol.
S úsmevom ešte pozriem na Laureen a keď vidím mech s vodou, až sa mi oči rozžiaria. Na sucho polknem a čakám na Laureen kedy sa napije a dúfam, že mi dá tiež. Celú cestu je medzi nami nejaké napätie, ktoré sa mi vôbec nepáči. Asi som sa marne nazdával, že by spánok vymazal z naších hláv spomienku na včerajšok.
Ale ten hnusný pocit, ktorý ide z Laureen je už nepríjemný. Proste to nieje ona, vidím na nej že ju niečo štve. Teraz keď už máme vodu to aj mne trochu dvihne náladu a som ochotný sa s ňou rozprávať. Preto rezignovane na ňu pozriem a poviem.
"Okay o čo ide? Si nejaká divná celú cestu, chceš mi niečo povedať? Hneváš sa na mňa že?"

Ak povie, že nie, tak je to v pohode. Pokračujeme ďalej do mesta a tam sa uvidí, čo ďalej. Jedno ale viem isto. Keď sa napila z toho mechu a ja som uvidel jej mokré pery, znova som mal chuť sa k nej pritlačiť. To už ale nesmiem dopustiť. Včera som bol slabý a blbý.

Bobr???

Jelikož je Keo očividně přesvědčený, že nejlépe se věci vyřeší, když se o nich nemluví, neochotně na tu hru přistoupím. Občas po něm ale házím postranní pohledy, jenom abych viděla jak se tváří v nestřežené chvíli. Nic uspokojivého z toho ale nezjistím a tak mě moje frustrace užírá dál.
Jdeme sice více méně v tichosti, ale v lese je mnohem víc zvuků než v zavřené chatě a tak to není tak dusivé. Taky mám zase spoustu starostí s koukáním pod nohy a udržováním směru, což mě aspoň trochu zaměstnává.

Při nálezu cesty se široce usměju. Mám chuť si povyskočit, ale furt se necítím ve svojí kůži a tak svoje normální chování krotím. Ani náhodou nejsem tak uvolněná jako na začátku. Každopádně cesta znamená civilizaci. Znamená lidi, kteří po ní cestují. Znamená, že už jenom stačí se jí držet a dorazíme do města.
Nad Keovou otázkou se musím chvíli zamyslet. Jsem přesvědčená, že bychom měli jít do leva. Hory jsou za námi a my potřebujeme jít nahoru. Ukážu teda správný směr a zase vyrážíme.

Nemusíme jít ani moc dlouho a slyším za náma kodrcání vozu. Usměju se. Civilizace! Když se otočím, ztuhne mi úsměv na rtech. Nemůžu uvěřit tomu, co vidím. Slyšela jsem, že houby mívají omamné účinky, ale až takhle? A dneska jsme přece žádný neměli. Nemůže to účinkovat tak dlouho. Jak jinak si ale vysvětlit, že ten vůz táhne... bobr? Sice jsem na živo žádný neviděla, ale v knížkách byli popisovaní jako mnohem menší.
Střelím pohledem po Keovi. Tváří se taky překvapeně, ale s ženou na voze se začne normálně bavit. Chce nasměrovat do města. A... cože? Žena Helena? Helena??? A jeho žena??? Šokovaně na něj koukám. Proč zrovna Helena?
Až odpověď paní mě vytrhne z mého malého bouřkového mraku. Snažím se teda tvářit normálně a na bobra radši moc nekoukám. Ještě několik hodin. To už není zase tak hrozný. Znamená to, že dneska už budeme spát v normální posteli. Teda, jestli se nám povede získat nějaké peníze.

"Neměla byste náhodou trochu vody?" Můj hlas zní nakřáple i mým vlastním uším. Skoro celé dopoledne jsem nepromluvila a od včerejšího dopoledne jsme nic nepili. Za hrnek vody bych v tuhle chvíli byla ochotná obětovat spoustu věcí. "Nebo nevíte jestli tu je někde řeka?"

HELE BOBR

Zdá sa, že je kríza zažehnána a stačilo sa dobre vyspať na to aby sme obaja zabudli na to včerajšie fiasko.
Lau sa ma opýta ako som sa vyspal. Musím uznať že mi jej hlas celkom chýbal. Keď sme včera pri ohni takmer ani slovko nepovedali. Tak jej celkom rád odpoviem.
"Bolo to fajn, cítim sa dobre, teda až na to, že potrebujem sprchu. Smrdím ako opica. Čo ty?"
Potom Lau ešte zbalí nejaké veci a môžeme vyraziť. Spoločne si vybavíme akým smerom sme to pôvodne šli a vyberieme sa tam. Stále idem veľmi ostražito a obzerám sa na všetky strany, pretože pán medveď tu môže niekde číhať na nás.

O miestnej geografii nemám absolútne žiadne znalosti, preto netuším čo mám Laureen odpovedať na jej predpoveď, že by sme mali naraziť na cestu. Tak len miknem plecami a poviem. "Vôbec netuším Laureen." mal som chuť vysloviť jej meno nahlas. Páči sa mi to meno.

Kráčame pomaly naším smerom a nezdá sa, že by sa grizly schovával niekde tu, pretože ani sa nenazdáme a prejdú dve hodiny. Les sa okolo nás zmenil a je omnoho riedší.
Sme dosť smädní, ale žiadny potom sme cestou nenašli a tak dúfam, že čoskoro na nejaký natrafíme. Blížime sa k menšej hore, ale než po nej začneme stúpať, les sa rozostúpi a pred horou narazíme na cestu.
Zdá sa, že je často používaná. Usmejem sa na Laureen, pretože to môže znamenať záchranu. Ale tiež ma stále v hlave straší predstava, že ma otcoví muži stále hľadajú a v meste to nebude také ľahké sa im vyhnúť.

Pozriem na Laureen a opýtam sa.
"Doľava, alebo doprava?" Mám pocit, že ona vie oveľa lepšie kam ideme a ako sa do mesta dostaneme. Vlastne celé toto bol jej plán ísť na sever. Počkám na jej rozhodnutie a vydáme sa tým smerom po ceste.

Kráčame asi hodinu, keď nám najednou z poza chrbta začne vrzgat nejaký koč. Hneď sa otočíme a vidíme ako sa k nám blíži, dosť nezvyčajný voz.

Ako sa blíži tak sa postavím do cesty a pokúsim sa ho zastaviť. Na voze sedí žena a ten voz ťahá ... Bobor. To som ešte nevidel. Udivene sledujem bobra az kým sa ozve žena z vozu.
"Želáte si? Ponáhľam sa."
Hned sa na ňu usmejem a začnem rozprávať.
"Zdravím, moje meno je Klaus a toto je moja žena Helena. Stratili sme sa a veľmi by sme potrebovali nasmerovať do mesta."

Žena sa obzrela aj po Laureen a potom odpovedala.
"Idete správne, tým smerom je mesto. Niekoľko hodín pěšky."

Zase na cestě

Keo na to nakonec vážně přišel a suché větvičky během chvíle olizují plameny. Radostí se zatetelím a potěšeně mu zatleskám. Tak teď už jenom vodu.
U ohně je nicméně nepříjemné ticho. Konverzace mi přijde nedokončená a já musím potlačovat nutkání o tom zase začít. Ale jemu to bylo nepříjemný, nejspíš by se o tom bavit nechtěl a bylo by to akorát horší. Než abych tomu všemu musela čelit, volím únik. Vůbec se mi to nepodobá, ale moje roztržitost nejde přehlédnout a možná bude i Keo rád, že na chvíli zmizím. Nesnáším, když se mi plány bortí jak domečky z karet.
Stále s hrncem v ruce se vydávám opatrně do lesa. Snažím se dávat pozor na co šlapu, ale stejně jako předtím při plížení do vesnice, ani teď nemám pocit, že bych se pohybovala potichu. Větvičky křupají, listy šustí, dokonce i můj dech mi přijde zbytečně hlasitý. Občas se zastavím a bedlivě poslouchám. Během jedné takové zastávky mě k smrti vyděsí veverka. Veverka! Medvěd se nejspíš rozhodl, že si vyhlédne snadnější kořist. Rozhodně mu fandím.

A i když hrozba sežrání medvědem nade mnou pořád visí, stejně neustále moji pozornost odvádí myšlenky na chatu. On mě normálně políbil! Ještě mě nikdy nikdo takhle nepolíbil. Musím se zachichotat při představě, co by na to asi řekl bratr. Nejspíš by vyletěl z kůže. Nemám nicméně žádnou zkušenost, jaké chování je po tomhle v normě a jaké už ne. Říkal, že to udělat nechtěl. Ale že se mu líbím. Jestli to udělat nechtěl, proč to udělal? Nelíbí se mi, když věci nedávají smysl. Potřebovala bych to s ním ještě rozebrat, ale na to se moc nadšeně netvářil. To mám dělat, jakože se nic nestalo? A je to normální, nebo ne tak úplně? Moje procházka mi přinesla akorát víc otázek než odpovědí a tak se znechuceně otáčím na cestu zpátky.

Vodu jsem nenašla. Musela bych se vrátit až moc daleko, k horám, kde jsme pili naposledy. Můžeme teda jenom doufat, že začne pršet. Abych se nevrátila úplně s prázdnou, nasbírám aspoň nějaké borůvky a maliny, které po cestě najdu. Zahlédla jsem i pár hub, ale bez vody je stejně nemá smysl sbírat, syrový se to dá jíst jenom v absolutní nouzi, kterou zatím nemáme.
Vrátím se, když už se stmívá. Nedá se říct, že bych si úplně pročistila hlavu, ale aspoň jsem se zabavila. Svůj ovocný úlovek nabídku i Keovi. Po zbytek večera zírám do plamenů a uzobávám borůvky. Udržuji zaryté ticho, protože si najednou nejsem jistá, jaké téma se hodí a jaké ne.

Když jsem konečně dost unavená na to, abych si šla lehnout, automaticky se svalím na podlahu. Nastrkám si pod hlavu ještě nějaké oblečení, přehodím přes sebe kabát a upadám do neklidného spánku. Přichází ke mě tváře ztracených dětí, ale je tam i Keo a taky Vejra. Byl to takový mišmaš, že ráno si z toho vůbec nic nepamatuju.
Když se vzbudím, jsem celá rozlámaná, vyprahlá a Keo ještě spí. A tak se jenom opřu o stěnu, sleduju ho a čekám, až otevře oči. Jen co pohne hlavou, tak rychle kouknu jinam. Až když se ozve, tak se na něj podívám, jako bych právě zjistila, že se vzbudil. Slabě se usměju. "Dobré ráno." Vlastní hlas mi zní tak trochu nakřáple. Potřebujeme najít vodu.
Vyskočím na nohy a když už můžu dělat rámus, přejdu ještě ke skříňce, kde jsem předtím našla hrnec. Mezi různým harampádím tam byla i lžíce, nožík a hrníček s utrženým uchem, jinak ale zcela funkční. Jestli tu někdo žil, nejspíš tu žil sám. Všechno vezmu a přihodím to k našemu nákladu. Není to krádež, protože sem na noc nikdo nepřišel a chata byla odemčená. Takže to tu prostě někdo nechal a ten komu to patřilo se sem už nejspíš nikdy nevrátí.

Potom Keovi krátce přikývnu a prosmýknu se i s naloženým pytlem ven. Hlavně pryč z toho uzavřenýho prostoru. Čerstvý ranní vzduch je tak osvěžující! Pořád se mě drží drobná úzkost ze včerejška, z té nedořešené záležitosti. Nejspíš mě to bude ještě nějakou dobu hlodat a já si prostě musím dávat pozor na jazyk. Nicméně další hodiny v tichosti už prostě nevydržím.
"Tak jak ses tu vyspal?" Na chvíli se před chatou zarazím, že nevím kudy. Pak si ale vzpomenu na poučky ohledně určování směru a zkusím se zase trefit. "A jdeme.. tímhle směrem?" Ukážu předpokládaný sever a po odsouhlasení rychle vyrážím.

"Jestli si to pamatuju dobře, měli bychom někdy narazit na cestu. Je to obchodní spojka, budou tam jezdit obchodníci s vozy a se zbožím. Třeba se nám povede někoho přesvědčit, aby nás svezl." Dávám nahlas dohromady plán na dnešní den, s pohledem zabodnutým přímo před sebe na terén. Přijde mi to jako bezpečné téma.

AŤ UŽ PŘESTANE

Povedala že sa jej to líbilo. To mi malilililinko doplní stratené sebavedomie a zmizne mi ustarostený výraz z tváre. Aj keď stále rozpráva, ja myslím len na to, aby s tým prestala. Je to tak desne trápne toto riešiť. Ona sa v tom snáď vyžíva. Ale asi moje myšlienky počula, pretože zmenila reč zase na tej čaj. Na to jej odpoviem.
"Ja neviem, ak by tu bol niekde potok, asi by sme ho počuli. Ale nemyslím si, že je dobrý nápad ísť teraz niekde ďalej od chajdy."
Pri tom študujem ten prístroj na škrtanie a niečo si všimnem. Má to drssý kovový povrch, ale z jednej strany je to hladke a z druhej drsné. Je možné, že sme to škrtali zo zlej strany. Tak si to otočím a skúsim vykresať iskru. A ono to fakt fungovalo, Niekoľko iskier sa rozleti okolo mňa.
Prekvapene ale s nádejou pozriem na Laureen. Možno budeme mať oheň. Tak som sa lepšie k tomu nahol a skusil som s tým škrtnúť pri suchej slame, ktorú som dal pod vetvičky. A škrtal som dovtedy, až sa jedna neuchytila a slama nezačala dymiť a potom horieť. Rýchlo som začal prikladať lístie a vetvičky a pomaly sa oheň rozháral stále viac.

Tento úspech ma naozaj potešil a my sme sa mohli ohriať pri ohníku.

Po zvyšok večera sme sa veľmi nerozprávali. Neviem na čo myslela Laureen, ale ja na samé blbosti. Povedala, že sa jej to líbilo. Keby to nepovedala, tak som v pohode a bral by som to tak, že sa jej to nelíbilo, ale opak je pravdou a teraz mi to lozí po rozume celý čas.
Keď si nakoniec ľahám do postele, Laureen sa rozhodne, že bude spať na zemi. Za to som jej hrozne vďačný, pretože ak by chcela spať pri mne na posteli, tak celú noc by som ani oko nezažmúril.

V noci som spal ako zabitý, ani raz som sa neprebral a ráno bolo celkom fajn. Síce sa cítim hrozne špinavý a chcel by som si niekde umyť tvár, ale inak sa cítim oddýchnutý a pri sile. Laureen už je hore, tak jej len poviem "Dobré ráno." Pamatám si na včerajšok, ale tak nejak mi to príde vzdialené. Nechcem to už riešiť a cítim sa už fajn, tak sa postavím, trochu sa natiahnem a opýtam sa.
"Máme zbalené? Si pripravená vyraziť?"

Tak to zamluvíme?

Čím víc mluví, tím víc rudnu. Na konci jeho proslovu jsem červená až za ušima a koukám do stromů za ním. Proč přesně jsem se do týhle konverzace vůbec pouštěla? Jak jsem si myslela, že to dopadne? Měla jsem se prostě propadnout podlahou v chajdě a bylo by to!
Nedokážu stát jen tak klidně. Podle mě docela nenápadně vztáhnu ruce a začnu mezi prsty motat pramen vlasů. Když se zase skloní k zapalování ohně, mám možnost se na něj podívat.

Já že se mu líbím? Snažím se odhadnout, jak moc vážně to asi myslel. Neříkal předtím něco o tom, jak neumím být svůdná? Dělal si srandu předtím, nebo teď? Nebo se to vzájemně nevylučuje? Jak se v tom má člověk vyznat? Můj absolutní nedostatek zkušeností s těmahle vztahovýma věcma mě právě teď dohání. Veškerý moje seznamovací akce byly většinou pod dohledem bratra. A když už náhodou ne, tak to nikdy nedošlo takhle daleko. Jenom zdvořilostní fráze. Vlastně jsem nikdy neměla možnost, poznat někoho cizího takhle do hloubky a strávit s ním tolik času. Ale skoro se zdá, že čím víc času s někým strávíte, tím víc jste z něj zmatený. Nedává to smysl.
"Nemusíš se omlouvat, mě se to líbilo." Zase mi pusa jede rychlejc, než mozek. Nahlas jsem chtěla říct jenom tu první část. Právě jsem mu nejspíš nabila zásobu vtípků na celou cestu. Přešlápnu z nohy na nohu a pokračuju.
"A vždyť to ty jsi předtím mluvil o krasavicích z Waargu... Tak jsem myslela, že s nima chceš.. eh.. no to je jedno.. pochopila jsem, asi." Nepochopila. Jenom se to snažím zamluvit. Ale je to chlap, jasně že jsem nepředpokládala, že by na ně chtěl jenom koukat.

Zhluboka se nadechnu, jak se snažím najít ztracenou koncentraci a vnitřní klid. Rozbouřený emoce ale zatím nehodlají ustoupit. A tak se vrátím k původnímu plánu. Udělám čaj. Takový čaj totiž dokáže vyřešit spoustu věcí. "Potřebujeme najít vodu. Máš tušení kde?" Začnu se rozhlížet, jestli mi něco v terénu neporadí směr.
Takhle na vzduchu je to lepší. Nemáte ten pocit uzavřenýho prostoru. Jsem si celkem jistá, že dokud budeme venku, zvládnu se od něj držet dál poměrně jednoduše. Pomalu si totiž uvědomuju, že se mi taky líbí. Je s ním sranda. A pod vší tou maškarádou projevuje i jisté známky inteligence. Achjo.

ČO SOM ČAKAL?

Zatiaľ čo sa snažím čo najrýchlejšie opustiť miestnosť a radšej si vyberám spoločnosť nasratého grizlyho, Laureen tam len tak stojí a je na nej vidno, že je z toho v šoku. Prečo som to urobil? Som kretén. Už teraz sa cítim ako ten najväčší hajzel na planéte. Preto hrdinsky so stiahnutým chvostom opúšťam chajdu a sadám si k pripravenému ohnisku. Beriem do ruky tu blbosť, s ktorou sa má akože zapáliť oheň, ale aj keď si ju prevraciam v rukách, tak nevnímam to čo vidím. Premýšlam nad tým čo sa teraz stalo a prečo som to vlastne urobil. Občas nejakú vetvičku posuniem, aby to vyzeralo, že naozaj na niečom pracujem, ale stále som myšlienkami tam v chajte. Čo teraz asi Laureen robí? Ak nechcela odísť doteraz, tak odteraz už určite bude chcieť. Alebo možno nie, neviem, ale najradšej by som bol, keby sme obaja na toto fiasko zabudli a boli v pohode.

Po milión rokoch vyjde Laureen z chajdy a mne sa zastaví srdce. Tvárim sa, že sa snažím prísť na ten mechanizmus ako funguje tá blbosť a ani na ňu nepozriem. Nechcem nadviazať očný kontakt! A tak nejak dúfam, že nejakým zázrakom zabudla na to čo som urobil.
Ale nie .... môj život nemôže byť ľahký, pretože Laureen, začne rozprávať presne o tom. O tej jedinej veci, o ktorej sa ja momentálne rozprávať nechcem.

Ale počúvam ju, čakám kedy príde z jej úst nejaký verdikt.
Máme potreby?!! Sakra ona si snáď myslí, že som ju chcel znásilniť či co? A že sa rozptýlim s nejakou inou krásavicou?!! To snáď nemyslí ani vážne. Po týchto jej slovách sa už celkom výrazne mračím do neviditelného ohňa, ktorý som zatial nedokázal vytvoriť. Aj keď som sa nechcel o tom baviť, tak musím niečo povedať, pretože teraz ma má za nejakého kreténa, čo ho len poháňajú hormóny a potrebuje si uľaviť.
"Wooow, počkaj! To ... to nieje tak ako si myslíš." Zamračene sa na ňu otočím a dokážem jej aj pozrieť do očí. Aj keď ma to stojí veľa úsilia. "To nieje tak, že mám len´POTREBU´a chcel som si s tebou uľaviť. Nechcem sex, ani s tebou a ani s nijakou inou ženskou v meste. Taký ja niesom." Akože chcem sex, ale nieje to žiadna moja priorita. Znova odvrátim zrak a pozriem do svojho imaginárneho ohňa. Prestanem sa mračiť a poviem už kľudnejšie. "Urobil som to preto ..... lebo sa mi páčiš." Tak, povedať pravdu je trápne, ale lepšie ako keby si mala myslieť, že som len jeden z tých kreténov čo myslia iba vtákom. V meste som ich stretol veľa a viem o čom hovorím. Ale ešte dopoviem aby som to nejak uzavrel. "Pozri, ja viem že to bola blbosť, prepáč mi to, nemal som ti dať pusu len tak bez opýtania. A chápem, že sme spolu len dočasne a po príchode do mesta chceš ísť svojou cestou. Bola to len moja blbosť, prišla si mi tam vo vnútri hrozne roztomilá, tak som ti dal pusu, len taký skrat. Tak to môžme hodiť za hlavu a skúsme sa dostať do mesta v celku."

Tak týmto to považujem za uzavreté, znova sa zameriam na to ako zapáliť okeň a o pár dní budeme v meste a všetko bude ako po starom. Tomu musím veriť.

Co se právě stalo?

Ne že bych si myslela, že můj nápad na udělání si čaje, když nemáme žádnou vodu, bude mít nějakou velkou odezvu, ale takovou reakci jsem nečekala. Skoro ani nestihnu doříct větu a najednou cítím jeho rty na svých. Skutečnost, že se nijak neodtahuju, neprotestuju, ale naopak se k němu s dychtivostí natáhnu, mě vážně vyděsí.
Keo se ale hned odtáhne a vypadá zděšeněji než já. Skoro bych až začala mít výčitky, že jsem se nechala políbit. Bylo to tak rychlý, že šok i zmatené emoce přichází až dodatečně.
Očividně to udělat nechtěl. Proč by to ale potom dělal? Možná chtěl, ale nemůže? Jasně, guvernérův syn... Ta nerovnost mezi náma pořád visí a bohužel není způsob, jak se toho zbavit. Ani jeden už se znova nenarodíme.
Než stihnu cokoliv říct, Keo vykoktá omluvu a mizí venku. Já tam jenom stojím s ještě pořád pootevřenými rty a snažím se zklidnit najednou splašené srdce. Couvá ode mě jako od nějaké harpyje, která se na něj vrhne, jenom co se otočí. To zamrzí.

Když zmizí venku, prudce vydechnu zadržovaný dech a opřu se o stěnu chajdy. Vůbec nic nejde podle plánu. Nesnáším, když věci nejdou podle plánu. Kdyby se tu neobjevil ten šílený medvěd, nic z toho by se nestalo, my bychom se nemuseli schovávat v týhle chatrči a nemuseli bychom řešit tuhle patálii.
Když jste zmatení ze svých emocí, je potřeba zapojit rozum. To funguje vždycky. A to já přece umím.
Není nutný se tu schovávat za stěnou. Jsme přece dospělý. Prostě to proberem. Nejsem ale schopná se ode zdi odlepit. Zmocňují se mě návaly paniky, což je něco, na co nejsem úplně zvyklá. A tak panikařím už i z toho, že panikařím. Je to směšný. Ale není mi do smíchu. Možná jenom trošku. Zbláznila jsem se?

Po chvíli probírání se zmatenými myšlenkami se přece jenom vydám ven. Snažím se působit aspoň trochu vyrovnaně, i když se mi to nejspíš moc nedaří. Keo vypadá hrozně roztržitě. Je mi ho líto. Působí jako člověk, který chce být někde úplně jinde. Chápu ho. Musíme se ale už dostat jenom do města. Tam se můžeme rozdělit a celý tohle zmatení odezní, jakmile kolem nás bude víc lidí.
"Keo?" Zůstanu stát u dveří chajdy a nechávám mu tak dost prostoru. Co jsem to chtěla říct? Vysychá mi v krku.
"No, ehh, totiž.. chci říct.." Zhluboka se nadechnu a zkusím to znova. "Myslím, že to je normální. Jsme tu sami, ve stresu... ale jinak už v pořádku. Je přirozený, že máme nějaký.. eh.. no.. potřeby." Zrudnu a rychle pokračuju. "Až dorazíme do civilizace, určitě se to zase vrátí do normálu. Ty se rozptýlíš s nějakou krasavicí a já budu pracovat." Další hluboký nádech. Proč jsem tohle říkala? "Chci tím říct, že se nemusíme teď cítit nějak špatně... nebo tak. Byla to jenom pusa, no ne?" Lehce se usměju a snažím se to nějak zakončit a uklidnit ho.

Logika je neúprosná a nedá se proti ní říct vůbec nic. I když mnou cloumají pochybnosti, jestli to vážně byla jenom pusa. Bylo to víc než příjemný. Líbilo se mi to. A i teď musím odolávat nutkání jít k němu blíž. Je to děsivý. A smutný. Teď už mi je jasný, že loučení bude bolestivý...