PROBLÉM

Laureen moje objatie opetovala a je to príjemné. Vlastne, som sa takto úprimne s nikým neobjal už celé veky. Ani si nepamätám kedy naposledy. Je to až príliš príjemné. Netuším prečo som sa tak rozcítil, to sa mi nepodobá. To nieje môj štýl, blbé emócie som pochoval a neťahám ich na svetlo sveta, ale teraz, mám čo robiť aby som udržal slzu v oku. Asi to, že som tu s ňou sám, ďaleko od ľudí, ďaleko od mesta a civilizácie, ďaleko od všetkých, pred ktorými sa musím pretvarovať, že som niekto, kto niesom.

Potom sa od seba odtiahneme a chvíľu na ňu pozerám. Snažím sa nahovoriť si, že to nieje nič reálne. Že ma to k nej priťahuje len preto, že sme tu sami. Je to logické, sám muž a žena spolu osamelý v chate, kto by necítil niečo také. Lenže je tu aj tá druhá strana mince. A to je tá, že si myslím že konkrétne Laureen je super. Myslím, že je to hrozné nemehlo a musím na ňu dávať pozor, ale je to svojím spôsobom roztomilé. A pritom, je hrozne silná. To čo sa jej stalo, je tisíc krát horšie ako to čo sa stalo mne a ona to aj tak ustála. Je silnejšia ako hocikto iný koho som stretol. A k tomu všetkému je to fakt kočka, aj keď sa snažím si to nepripúšťať, pretože by som mal problém. Ale vlastne ten už mám.

Pozerám na ňu a hrozne jej chcem dať pusu. Akože fakt veľmi hrozne, ale bojujem s tým. Opakujem si, že je to fakt dosť blbý nápad a dopadne to zle. Lenže ona nakoniec začne rozprávať a ja dúfam, že povie niečo čím ma od seba úplne odstrelí. Lenže tá ťava, mi len ukáže blbý hrniec a teší sa z neho. Teší sa z blbého hrnca, v ktorom si ani nemáme čo uvariť. Kašlem na nejaký čaj, je proste roztomilá a preto to nevydržím a moje telo to urobí samo od seba. Nahnem sa k nej a bez opýtania, bez náznaku, ju políbim. Ústa na ústa a vo mne vybuchnú milióny emócií. Tie dobré ako prvé, bolo to úžasné, ale hneď za nimi ma dobodali tie zlé emócie a myšlienky. Preto naša pusa netrvala dlhšie ako sekundu. Laureen ani nemohla stihnúť na niečo reagovať, pretože som sa hneď odtiahol a ustúpil od nej. Chytil som sa za ústa a začal sa v panike ospravedlňovať.
"Ou ou ou odpusť mi, to som nemal. To ... to bola blbosť. Ja som len .... ja som ... ehmmm" Chce sa mi okamžite újsť! Musím utiecť niekde von. V tom som dobrý.
"Vážne promiň a já idem ehm .... vietor .... teda vlastne oheň ... ano idem, založiť ten oheň." Ustupujem pomaly od nej a mierim pozadu ku dverám.
Čo som to len urobil! Prisahal som, že nikdy niečo také neurobím. Niesom môj posratý foter. Musí to počkať, musím to vydržať! Som slaboch sakra! Proste nemôžem, ešte nie, inak si to neodpustím. Teraz idem urobiť ten oheň a potom doňho skočím a zomriem, pretože teraz mám chuť zomrieť. Nie kvôli tomu, že som políbil Laureen, to bolo super a chcel by som ešte, ale kvôli tomu ..... áno že som políbil Laureen a to proste nemôžem.

Když v malé skříňce za postelí najdu sice starý, ale funkční menší hrnec, vítězoslavně jej zvednu nad hlavu. Bude čaj!
Jak se tak otáčím i se svojí kořistí, všimnu si Kea. Skoro se ho leknu. Jak jsem se přehrabovala starými krámy, vůbec jsem ho neslyšela vejít. Tváří se přinejmenším divně. Už chci prolomit to divný mlčení, když udělá pár kroků vpřed a já mám najednou co dělat sama se sebou. Srdce se mi rozbuší, znejistím. Polykám knedlík, který se mi usadil v krku. Výraz je možná trochu vyděšený.

Mezitím Kdo začne mluvit sám. Pohled mi zjihne a aspoň trochu se uvolním. Pořád nechápu, co ho to najednou popadlo, nikam přece nejdu.
Ale nemám možnost na to něco říct, protože se ke mě skloní a obejme mě.
Nejsem od něj na takovou bezprostřední reakci připravená a tak v první chvíli ztuhnu. Ale pak už moje tělo reaguje instinktivně a objetí opětuji. Jedna ruka na záda (pořád v ní držím ten hrnec), druhá výš na krk, ochranitelské objetí zvládám na jedničku, jen jsem to nikdy nepoužila na nikoho dospělýho. Je to zvláštní, ale tak nějak mi přijde, že je to takhle správně. Vlastní hlavu si složím na jeho rameno.
Je to příjemný. Začnu se dokonce usmívat a poprvý mám skutečně pocit, že všechno bude dobrý. Nemůžu čekat žádný velký věci, ale jestli mi tahle cesta pomohla získat dobrého přítele, mohlo by skoro platit, že všechno zlý je pro něco dobrý. Aspoň trochu. Neuvěřitelný, co zmůže obyčejný lidský dotek.

"Nikam se nechystám." Zamumlám mu do ucha, jakmile mám hlas trochu pod kontrolou.

Nikam nespěchám a čekám, až to tak nějak přirozeně skončí. Pak se na něj zářivě usměju. Ta chvíle těsně po objetí, kdy jsme od sebe jenom malý kousek, a koukáme na sebe tak z blízka z očí do očí, mi skoro vezme dech. Abych předešla dalšímu tichu a rozpakům, zamávám nalezeným hrncem a snažím se soustředit na něj. Hlavně neudělat nic neuváženého. Guvernérův syn, guvernérův syn...
"Koukej co jsem našla." Už zase zním uvolněně, i když se tak ještě úplně necítím. "Najdeme vodu a můžeme si udělat čaj! Co říkáš?" Mám z toho vážně radost. A nějaká voda by se už docela šikla.

SPOMIENKY

Prekvapilo ma, že mi Laureen pomáhala zbierať vetvičky, ale to ticho bolo na nevydržanie. Pár krát som aj otvoril ústa, že niečo poviem, ale nič rozumné ma nenapadlo. Som rád, že to hnusné magnetické pole sa vytratilo, a už ma to k nej neťahá, ale takto som si to zas nepredstavoval, že budeme ticho. Páčilo sa mi, že sme srandovali a naťahovali sa a smiali sa. Je to už hrozne dávno čo som sa s niekym takto dobre bavil. Len sa mi nepáčilo akým smerom sa to uberalo celkovo. Myslím, že bolo zjavné ako ma chce dostať do postele a rovnako to mohlo byť zjavné aj z mojej strany a preto je dobre, že som to ukončil. Ale prečo sa teraz cítim tak previnilo? Sakra môžem to osrať, čo ma vlastne ona zaujíma ako sa cíti? Ale zaujíma ma to a teraz neviem čo s tým.

Takto so sebou vnútorne bojujem keď najednou Laureen pretne ticho tou vetou. "Za chvíli jsem zpátky." Celý ztuhnem a prestane mi byť srdce.


Pred šestnástimi rokmi:
Sedel som pred našim domom na zemi v prachu a hral som sa s drevenými panáčikmi, ktorí mali ruky a nohy pripevnené provázkami s malými zvončekami. Takže keď som sa s nimi hýbal tak zvončeky hrali v rozličných melódiách. Z vnútra som počul hádku. Otec sa znova hádal s mamou, aj keď mi to vždy prišlo tak, že kričí len on a ona sa hádať nechce, pretože je stále ticho. Niečo sa rozbilo vo vnútri a ja som sa prestal hrať. Pozrel som smerom na náš dom a práve vtedy sa otvorili dvere. Vyšla z nich moja mama a hrozne plakala. Kľakla si ku mne a naliehavo mi vysvetlovala, že musíme odísť. Ťahala ma za ruku a povedala. "Poď Keo rýchlo, musíme odísť a už sa nikdy nevrátime."
Ja som sa ale zaprel a nechcel som ísť. Opýtal som sa. "A čo ocko a Lerenc? idú tiež s nami?"
Pozrela na mňa a pokúsila sa ma ešte rýchlo presvedčiť. "Nie Keo, prosím musíme okamžite odísť. Ocko je hrozne zlý človek, musíme utiecť."
Ale to ma nahnevalo, ako môže povedať, že ocko je zlý človek. Ako malé decko som jej nahnevane odpovedal a vytrhol si ruku z jej dlane. "Nie! Ocko je dobrý a ty si zlá, že také hovoríš. Si zlá!" Otec mi často rozprával, čo robí všetko mama zle a aká je nemožná a zlá manželka. Takže tieto slová zo mňa len tak vyleteli.
Pamatám si ešte jej výraz v tvári, keď na mňa hladela po týchto slovách. Obrovské slzy jej ztiehli po lícach, už sa za mnou nenačiahla, len povedala.
"Za chvíli som zpátky." Postavila sa a odišla. O pár dní mi otec oznámil, že mama je mŕtva, vraj ju našli v lese, kde odišla a podrezala si žili.



Teraz keď mi Laureen povedala tie slová, úplne ma to vrátilo naspäť. Bolo to akoby som počul svoju mamu, úplne rovnaký hlas aj štýl akým to povedala. Keď zašla za chatu, len som nehybne kľačal pri ohnisku bez ohňa. Predtým, pred šestnástimi rokmi, som to bol ja kto mamu odohnal a tým ju aj zabil. Urobil som teraz to isté? Odohnal som Laureen od seba a už sa nevráti? Ostal som tu znova sám? Nechcem aby odišla a ja som ostal sám.
Po nekonečných sekundách čo bola preč som začul kroky ako sa vracia. Vynorila sa zpoza chaty a vošla do domu. Spadol mi zo srdca taký veľký šuter že skoro urobil dieru do zeme. Prial som si aby to bola mama, aby sa vrátila tak ako Laureen. Aby sa z ničoho nič objavila a vošla do nášho domu.

Keď mi srdce začalo znova biť, vyskočil som na nohy a vbehol do domu za Laureen. Doslova som tam vbehol a chvílu na ňu len pozeral. Ani netuším čo vlastne som chcel povedať. Mal som len zrazu neskutočnú chuť jej niečo povedať. Aby už nebolo ticho a aby neodišla. Aby neodišla kvôli mne za to, že som bol na ňu protivný. Hocičo len nech neodíde kvôli mne.
Pristúpil som k nej bližšie a stále som nemal na jazyku žiadne slová. Toto som nikdy nerobil, netuším čo by som mal povedať. Ale tak nejak konečne zo seba nejaké slova vytlačím.
"Já .... prepač mi to. Nechcel som byť na teba zlý, teda chcel som, pretože som mal trochu strach, ale už nebudem. Chcem aby si ostala so mnou!"
Je to akoby som to hovoril Laureen a zároveň to boli slová, ktoré som nikdy nemal šancu povedať svojej mame. Chcel by som toho povedať ešte omnoho viac, ale na to už nemám síl ani slovnú zásobu v tejto situácií a preto len v rýchlosti skočím tesne k Laureen a obíjmem ju. Silno si ju pritisnem a moja hlava sa zohne k jej krku. Proste som ju len chcel objať, tak ako by som objal svoju mamu na rozlúčku. O ňu som prišiel, ale o Laureen neprídem. Poznám ju len pár dní, ale tak nejak som sa na ňu už namotal a ostať tu bez nej, mi najednou príde ako keby som ostal úplne sám na celom svete. A tak tisnem svoje ústa na Laureen krk a snažím sa nevypustiť ani jednu slzu, aj keď ich mám na krajíčku. Nesmiem vypustiť ani jednu slzu, to by bolo mega trápne. Už teraz keď som ju objal mi to príde, že som dosť trápny, ale chcel som to urobiť a napäto očakávam ako na to Lau zareaguje. Možno sa na mňa stále hrozne hnevá a odtiahne sa, alebo mi strelí facku. Uvidím, ale zatial ju objímam a je mi to fuk.

Divná atmosféra

Když kolem mě prochází s tím, že jde zapálit oheň, pokývám hlavou, aniž bych vzhlédla. Ať tě klidně sežere medvěd. Vzápětí si ale za tu uraženou myšlenku skoro nafackuju. No tak. Umím být přece rozumná. Musím to umět. Vždycky jsem to uměla.
Ještě chvíli sedím, rovnám si myšlenky, koušu klobásu a poslouchám, jak venku Keo sbírá větvičky. Ve skutečnosti mám uši napnutý a jsem připravená vyskočit, kdyby potřeboval pomoct.
Nakonec to sebelitování vzdám. Svět byl vždycky nefér. Člověk by neměl být něco víc jenom proto, že se dobře narodí. A přesto to tak funguje. Ale Keo za to nemůže.

Dojím a po chvilkovým boji sama se sebou vyjdu před chatku. Beze slov pomáhám s nošením větví. Během toho se snažím najít nějaký ostřejší kameny, než které byly v jeskyni, se kterým by to třeba šlo zapálit. Vhodné kousky nosím k chatě, aby si z toho Keo pak nějaký vybral.
"Za chvíli jsem zpátky." Zamumlám, když se v okolí chaty nic nehýbe a jsem si celkem jistá, že je to bezpečný. V rychlosti obejdu chatu, vyprázdním močový měchýř a vrátím se zase zpátky.
Že mě nic nesežralo mě docela povzbudí. Možná bychom už přece jenom mohli vyrazit na cestu. Jít v týhle atmosféře je vždycky lepší, než jenom celý večer zaraženě sedět u ohně.
Ale svitla mi naděje, že bych třeba mohla mít čaj. Jestli někde seženeme vodu... a nějaký hrneček. Když už je nasbíráno dost dřeva, tak zalezu zase dovnitř a začnu šmejdit po pokoji, jestli nenajdu něco užitečného k vaření. Aspoň zase na chvíli zmizím z dohledu Kea. To ticho prostě není ani trochu příjemný.

Táborák

Keď na mňa začne pozerať celá nasraná. Už aj očakávam, že vybuchne, ale potom len odvráti zrak. Takže si vybrala byť urazená. Okay, s tým súhlasím. Za posledné hodiny, som myslel len na samé blbosti a bude to lepšie ak bude urazená. Ale potom prehovorí a omluví sa mi. Čo? To nedáva žiadny zmysel, prečo by sa omlouvala ona mne? Niečo mi tu nesedí, povedala to nejak divne.
Najednou mi je toho celého ľúto, nechcem aby bola smutná alebo sa na mňa hnevala. Ale musí to tak byť. A to všetko zas a len kvôli nemu. Kvôli tomu hajzlovi.
Z tváre mi zmizol úsmev a tiež sa tvárim nejak smutne a skloním zrak do zeme. Ak by nebolo jeho, môjho otca, tak by som bol určite iný a nemusel by som byť teraz na Lau zlý. Ona si to nezaslúži, ale nemôžem sa k nej ani priblížiť, nie skôr ako sa vrátime do Vraosu a niečo si vybavím.

Pokývem hlavou a zatvárim sa kyslo, snažím sa zmieriť so situáciou, ktorá tu nastala. Povzdychnem si a vyskočím na nohy.
"Idem sa pozrieť na ten oheň, predsa musíme dokázať tú blbosť nejak použiť."
Prišiel som k batohu, vyhrabal som pomôcky na výtobu ohňa a začla som si to obzerať. Snažím sa prísť na to ako to má fungovať a prečo nám to nefunguje. Lenže je tu vo vnútri akosi hustá atmosféra teraz, tak sa rozhodnem, že idem von.
"Ehm, ja .... pripravím vonku ohnisko. Nechám dvere otvorené a budem sa držať len tu blízko."

Absolútne sa mi tam nechce ísť, neviem ani prečo to robím. Mal som ostať v posteli a spať. Ale je to niečo ako .... pocit viny a preto chcem ten posratý oheň urobiť aby sa Lau cítila lepšie. Som totálny pako. Zožerie ma medveď pre dievča, s ktorým ani nemôžem byť. To je na hlavu.

A tak pomaličky otváram dvere chaty a vykukujem von, či neuvidím niečo podozrivé. Potom pomaličky a za stopercentnej opatrnosti zbieram vetvičky pri dverách. Keď ich už mám dostatok, snažím sa postaviť pyramídu. Stále sa držím pri dverách, ale ak budeme chcieť poriadny oheň, tak budeme potrebovať hrubšie vetve a konáre. A pre tie budem musieť ísť ďalej od chaty.

Keď mám malú pyramídu hotovú z malých tenkých vetvičiek, tak skočím dnu a vytiahnem trochu vysušenej trávy, čo som zobral z toho domu sedlákov. Prídem k pyramídke, ktorá je asi len meter vzdialená od chaty, položím si trávu na zem a začnem znova skúmať tú vec, ako s ňou vyrobiť oheň. Nechce sa mi teraz byť dnu pri Lau.

Prozření

Vypálí na mě sérii otázek a ve mě se pomalu sbírá vlna hněvu. Je pravda, že na naší malou lapálii s ohněm jsem už stihla zapomenout. Přece jenom je oheň něco, co se u nás doma považovalo za samozřejmost. Každý večer jsme topili v krbu. Bylo nezvyklý mít najednou odepřený teplý čaj a jídlo. Mohl na to ale upozornit nějak civilizovaněji. Už mu to chci vpálit zpátky, když pokračuje. Nestačím se divit. Tváře mi nahněvaně zčervenají a přes tvář se prožene bouřkový mrak. Už se nadechuji k prudké odpovědi, ale pak si to rozmyslím. Tak trochu mě to najednou probralo. Co přesně si myslím, že dělám? Přimhouřím přemýšlivě oči a ještě chvíli ho propaluju pohledem. Pak ale vztek vyprchá a já odevzdaně kouknu stranou.

Vzpomněla jsem si totiž na svoje rady Lauře. Dáma by se neměla hádat. Dáma by měla být rozumnější a ustoupit muži, když to situace vyžaduje. Dáma je slušně vychovaná... V podstatě všechny jsem tu už porušila. Ano, ty poučky mi vždycky přišly naprosto ohavný a diskriminující, ale mezi vyšší smetánkou platný. Nepatřím mezi ně, a vzhledem ke svojí práci jsem se to musela naučit a začít se tím řídit. Svojí povahu jsem se naučila projevovat jenom doma před bratrem. A teď jsem si k tomu vybrala toho nejnevhodnějšího člověka pod sluncem. Zrovna guvernérova syna! Copak jsem se zbláznila? Sice se tak nechová, ale právě on je ta nejvyšší smetánka ze všech a já tu s ním vtipkuju a myslím na kdoví co. Události posledního týdne a ta neskutečná vzdálenost od města mi dovolili myslet si, že se můžu chovat jak chci. Jasně, kdyby to byl normální člověk, tak ano. Ale i když Keo vypadal, že si na tyhle manýry nepotrpí, nakonec toho má nejspíš taky dost a dává mi najevo, že jsem zašla mnohem dál, než bylo vhodné.

Potlačím všechny ty navztekané odpovědi a když se na něj znova podívám, jsem už zase vyrovnaná, smířená. Život prostě není fér. "Máš pravdu, přehnala jsem to, omlouvám se." Zvednu ruku, jako bych skládala přísahu. "Už žádné vtípky."
Potom se zrakem zabodnu do podlahy před sebou, začnu žvýkat klobásu a ponořím se do zamyšleného ticha.

Táborák

Našťastie si Laureen sadla na opačnú stranu. To mi dá dostatok priestoru aby som sa upokojil a trochu popremýšlal nad vecou. Cítim sa trochu trápne, že ma taká žaba takto dostala. A urobila to úmyselne! Asi som bol k nej až príliš milý a vycítila, že sa mi páči. Lenže nič nebude. Musím sa držať svojich pravidiel!! Niesom ako môj zákerný foter. Musím byť silnejší!

Je dobrý nápad vyraziť hneď ... ale ... nechce sa mi. Chcel by som sa túto noc poriadne vyspať a táto postel je fajn. Teda vôbec nieje fajn, ale je to lepšie ako spať na zemi v lese alebo v jaskyni na kameňoch. A ja sa nikde neponáhľam, mesto nám neújde. Takže ak Laureen neprotestuje, ja ostanem pekne na tejto posteli a ani sa z nej nepohnem.

Takže sa ma pýta čo budeme robiť. No to je dobrá otázka. Chcel som hneď povedať, že ja mám v pláne si ľahnúť a spať. Lenže ona by chcela robiť táborák. Ako keby sme to už neskúšali sakra. Nevieme si urobiť táborák, ta blbosť čo som ukradol proste nefunguje. A tak trochu podpichovačne si do nej rýpnem, aby som jej dal pocítiť, že to bude ako na začiatku, keď sa ma ešte bála. Radšej nech sa ma bojí a drží si odstup, bude to tak lepšie pre oboch.

"Táborák, je skvelý nápad, ale ako ho chceš udelat? Skúšali sme to, či máš nejaký nápad? Si snáď čarodejnica? Dokážeš zapáliť oheň len tak z ničoho? Alebo si dáš dole tričko a všade začnú horieť ohne?" Ooooo ano, tak táto poznámka mi vyšla. Tá ju uzemní na dosť dlho a prestane už blbnúť s tričkami.
Na perách mám trochu zákerný úsmev a po tom ako ma vyviedla z miery a dostala do rozpakov, cítim ako jedinú možnú sebaobranu - útok. A teraz som vycítil tú správnu chvíľu, kedy znova prebrať oťaže a ukázať jej kto tu vládne.

"Už som ťa prekukol dávno. Si myslíš, že našpúliš pery a vytiahneš si tričko a všetci ti popadajú k nohám. Ale oheň tým nezapáliš! Ale vieš čo? Že si to ty, ja sa ten oheň pokúsim zapáliť znova. A keď sa mi to podarí, budeš ma volať pán ohňa! A potom, ti dovolím sa so mnou líbat celú noc a kľudne môžeš byť aj nahá. Vlastne, budeš musieť byť iank ti nedovolím ísť k ohňu!" Som génius!!! Proste génius! Ak nechcem aby niekto niečo urobil, tak mu musím prikázať aby to urobil. Reverzná psychológia. Ooooh a aké múdre slová ovládam, že reverzná psychológia, som vážne génius. A holka teraz nebude vedieť čo robiť a asi sa rozplače, alebo urazí. Obe možnosti sú fajn, len nech si ju udržím ďalej od tela a už ma neťahá do takých hnusných pocitov. Pretože ak by bola pri mne zas tak blízko, asi by som to nevydržal a musel ju políbit. Radšej nech ma neznáša ona, ako zradiť sám seba.

Na samotě u lesa

Ta spontánnost se mi začala tak líbit, že se musím krotit, abych nově nabytou svobodu nepřeháněla. Bylo tak uvolňující prostě jenom vtipkovat a nemuset myslet na to, jestli to je nebo není vhodné. Hlavně když nemám za zadkem bratra, mračícího se při každým náznaku projevení nějakého vlastního názoru. Pchá! Až se vrátím, už to se mnou nebude mít tak jednoduchý, když teď vím, že to jde i jinak.
Z toho krátkýho zamyšlení mě zase probere Keo svojí odpovědí. Prý že to na něj neúčinkuje. Skoro mě to zamrzí, ale snažím si z toho nebrat nic moc osobně. Nemusí to nutně znamenat, že jsem ošklivá. Nejspíš má prostě jenom jiný vkus. Nikdy jsem si nepřipadala úplně ošklivě a kvůli jednomu názoru se svět nezboří, no ne? Pokrčím tedy rameny a předstírám, že mi to je úplně jedno.

Pro jednou ho poslechnu, vezmu si zbytek svojí klobásy a chleba, a posadím se zase na svoje místo u stěny, naproti posteli. Přemýšlím nad tím, že bychom tu ještě zůstali.
Má pravdu, že chata je dost zanedbaná na to, aby se sem někdo vracel na noc. A i kdyby, máme dobrou výmluvu. Ale co tu budeme celou tu dobu dělat? Do večera ještě pořád pár hodin zbývá. Ale jedna noc pod střechou vůbec nezní špatně. A ta Keova hlava nejspíš nějaký odpočinek taky uvítá.
"Co teda budeme dělat?" Zvědavě na něj koukám, co má v plánu. "Jestli tu chceš zůstat, máme ještě pár hodin do setmění..." Rozhlédnu se po chatě, kde toho ke zkoumání není zase tolik. "Mohli bychom si udělat táborák." Plácnu první bezpečnou věc, která mě napadne. Aspoň bychom nebyli natěsnaný tady uvnitř. Ne že bych z něj byla nervózní. Vůbec nejsem! Jenom mě lehce zneklidňují moje myšlenky a venku by to bylo určitě lepší. A ohni by se mohl grizzly třeba vyhnout.

Pošťuchování

Laureen to chce zhodiť na mňa, vraj ja môžem za to, že nieje tak sexy. Len sa zasmejem a s plnými ústami jej ešte odpovedám.
"To nieje len tým čo máš na sebe, ty to proste nemáš v sebe byť tak ..." v tom som sa zasekol pretože si začala dvíhať tričko. Trochu si odkašlem lebo mi zabehlo sústo v ústach, ale našťastie nespadlo tak hlboko aby som sa začal dusiť.
Pozerám na ňu s vytreštenými očami a ..... vlastne neviem na čo ani myslím. Jedna moja polovica na ňu kričí aby to nerobila, že čo blázní, nech sa správa ako slušná žena. A tá druhá polovica, keď vidí ako sa to tričko dvíha, má chuť na ňu zakričať aby neprestávala! Rozhodne sa ale prikláňam k tej prvej polovici, no niesom schopný zo seba vypustiť čo i len slovo. Len na ňu pozerám a čakám, čo sa bude diať.

Keď sa zasmeje a otočí, konečne dokážem prehltnuť jedlo čo mám v ústach. Ale ani som sa nestihol nadýchnuť, to tričko si vážne dala dole. Musím sám pred sebou uznať, že to bolo sexy, ako jej svetlé vlasy ladne pohladili jej nahú pokožku. Trvalo to len chvíľku, ale celý čas som od nej neodlepil oči a ... sakra ... veľmi nenápadne si prekrížim nohy aby ani náhodou nevidela, že sa jej podarilo to čo asi chcela. Pretože ma donútila za posledných pár hodín myslieť na samé blbosti! A hlavne sú to nezmysli. Ja a ona, nikdy, proste, nemôžme a hotovo. Teda nie nikdy, ale zatial nie.

Znova si odkašlem, prekrížim nohy do dosť nepohodlnej polohy, ale tvárim sa, že presne takto to chcem a keď sa ku mne otočí tak si len mrmlem pod nos, aby som si dodal trochu tej stratenej sebadôvery, ale ona to môže počuť. "Vidíš? Môžeš tu byť kľudne aj nahá a nič by to so mnou nerobilo. Proste to nemáš v sebe." a pohľad strieľam všade možne, len nie na ňu. "Jo akurát dnes by tu prišiel niekto, kto tu očividne nebol už celé mesiace. Taký šťastlivci niesme ani my." Tak trochu sarkazmu mi vždy pomôže a nájdem svoje stratené ,,ja,, a pozriem na ňu.
"Mala by si tu už prestať robiť blbosti s tričkami, aj tak to na mňa nijak nezaberá, a zober si ešte jedlo. Sadni a oddychuj, ak tak chceš tak vyrážame o chvílu a čaká nás ťažká cesta." Len dúfam, že si sadne ďaleko odo mňa a nie ku mne na postel. Teraz potrebujem trochu osobného priestoru aby som sa ukludnil. Nenávidím ju a nenávidím seba. Mal som to pod kontrolou, kedy sa to tak zvrtlo?

Pošťuchování

Nejistě se na něj kouknu, když tu chce ještě zůstávat. Předpokládala jsem, že vyrazíme hned, jak to půjde. Ale svoje argumenty nestihnu říct, protože Keo zase začne vtipkovat. Zřejmě nalezl svoji ztracenou rovnováhu.
"Hohohooo... ty si teda věříš!" Zasměju se pobaveně. Vzpomenu si, co jsem předtím říkala s tím tričkem a ve tváři se mi objeví uličnický výraz. "Jasně že ti nepřijdu dost sexy, když mě oblíkáš do takovýchhle hadrů." Zatahám se za jeho tričko, co mám pořád na sobě a začnu si ho pomalu vytahovat nahoru. Zastavím se u břicha a sleduju jeho výraz. Chvilku tak zůstanu, aby se vytvořila aspoň chvilka napětí, jestli teda budu nebo nebudu pokračovat. "Je to takhle lepší?"
Pak se ale zasměju, otočím se k němu zády a přejdu k našemu vaku s oblečením. Tam si vyberu nějaký dámský tričko a rychle se převléknu. Je to mnohem lepší a necítím se v tom jako v pytli od brambor. Jestli se Keo dívá nebo nedívá na moje záda mi je úplně jedno.

"Takže..." zase se k němu otočím čelem a s cukajícími koutky. "Když tu zůstaneme, co když sem přijde někdo, komu to tu patří?" Vrátím se zase k původnímu tématu, abych mu dala čas se vzpamatovat. Já jsem prostě hrozně hodná.