Pokračujeme

Laureen rozhodne, že budeme pokračovať v ceste. Viem, že som to navrhol ja, ale hneď ako sa rozhodlo, že ideme preč, tak sa mi zrazu nechce. Nesúhlasim tak úplne, pretože, nemáme sa kam ponáhľať. Máme oblečenie, jedlo, posteľ, bezpečie. Ak by sme tu ostali oddychovať ešte jeden deň, nič by sa tým nestalo. Tak ju skúsim ešte presvedčiť, ale nijak silno.
"Tak, nemáme sa kde ponáhľať. Teraz máme jedlo aj handry, možno by sme tu ešte mohli ostať." Ale nijak na tom netrvám, je to len nápad. Kľudne sa dám znova na cestu, tak za tým ešte doplním. "Ale to je len nápad, ak chceš byť čo najrýchlejšie v meste a zbaviť sa ma tak v pohode. A pre tvoju informáciu, nechcem aby si ma videla polonahého, pretože by si sa na mňa hneď vrhla ako maniačka. Mám voči svojmu okoliu aj istú zodpovednosť. Vedela by si o tom niečo, ak by si bola tak sexy ako ja!" Fuuu, táto poznámka mi vyletela z úst úplne sama a ja som sa až so širokým úsmevom potešil, že som znova v hre a dokázal som ju zložiť.

Zatial som si obliekol tričko a na to znova svoju bundu. Tlačím do hlavy ešte jedlo a snažím sa pripraviť psychicky na to, že vážne ideme von. Nevieme kam ten medveď išiel a dúfam, že sa mu vyhneme. Ak nie ... tak utekám rýchlejšie ako Laureen. Oh, na čo to len myslím, ale je to pravda. Ja dokážem aj vyšplnať na strom v prípade núdze, ale ona asi ťažko. Samozrejme ja sa jej budem snažiť pomôcť a pri tom zdochnem. Klasická smrť hrdiny! Ale ja som nikdy hrdina byť nechcel. vždy som si radšej vybral, prežiť, ako sa hrať na hrdinu.

A tak som sa vybral k mojej posteli ... ano k mojej, zhodil sa do nej a vychutnával si jedlo. Ak o hodinu vyrážame, tak chcem ešte nabrať silu.

Na samotě u lesa

Jestliže medvěda neviděl, nejspíš tu už není. Medvědi se neplíží a neútočí ze zálohy. Potichu přemýšlím, zatímco se Keo cpe. Dojdu si i pro svojí porci, tentokrát si tu klobásu dám taky. A ulomím kousek chleba i pro sebe. Sednu si na podlahu před postel, takže mám na Kea dobrý výhled a můžeme se bavit.
Zakousnu se do klobásy zrovna když začne zase mluvit. Zatímco koušu, přemýšlím o jeho slovech. Čím dřív odsud odejdeme, tím líp. Ten uzavřený prostor má na mě nějaký divný účinky. Potřebuju na vzduch a do města.
"Jestli nemáš nic proti, tak bych vyrazila. Ještě můžeme kus cesty ujít. A k přenocování snad něco vhodnýho najdeme." Nebude to nejspíš opuštěná chata. Ale sem se na noc může kdokoliv vrátit a v tu chvíli bych byla radši pryč.

Pak zase chce, abych se otočila. Začíná to být únavný. Vždyť je v tom horší než já a to jsem ženská! S povzdychnutím si ukousnu kus chleba a zavřu oči.
"Máš strach, že ti splasknou břišáky, když je uvidím, nebo co?" Se zavřenýma očima teda čekám, až vydá pokyn, že už můžu. Byla jsem slušně vychovaná a tak ani nepodvádím.
Až když vydá pokyn, tak na něj zvědavě upřu oči, jestli podá nějaké vysvětlení, proč je tak stydlivý, nebo se bude snažit to zakecat.

VŠADE DOBRE ... V CHATE NAJLEPŠIE

Sedím opretý o dvere a som rád, že som dnu. Laureen začala triediť jedlo a mne už začínajú tiecť sliny pri pomyslení na klobásku. Opýta sa ma či som toho medveďa niekde videl. Čo je to za hlúpu otázku, vyzeralo to snáď, že vidím medveďa? Ak by tam niekde bol medveď tak utekám dnu rýchlosťou blesku! Kľudne by som cestou aj zahodil celý batoh, nech si ho medveď nechá, ale nech mňa nechá napokoji. Preto jej len nechápavo odpoviem. "Nie, prečo?"
Ale potom ma pochváli a to už je iná báseň pre moje uši. Mám rád keď ma ľudia chvália a vedia, že som v tom čo robím dobrý. Lenže ona príde až tesne ku mne. Stále si niesom istý, či všetky tie kecy predtým myslela vážne, ale pre istotu nepoviem o tričku ani slovo! Radšej naňho ani nemyslím, ak by náhodou vedela čítať myšlienky.
Vezmem si od nej jedlo a na perách sa mi objaví obrovský úsmev. Pohľad na klobásku a chlebík ma hneď naplnil šťastím. Ani na nič nečakám, ani sa nestihnem poďakovať, len si jedlo vezmem a hneď sa doňho zakusnem. Napchám si plné ústa a ešte vysmiaty pozriem na Laureen za to čo povedala. Som odvážny ochránca! Ten titul by som si nechal aj zarámovať.

Keď sa mi podarí prehĺtnuť čo mám v ústach tak prehovorím. "Takže, najedzme sa, oblečme sa a tak za hodinu by sme mohli vyraziť, čo ty na to? Alebo tu chceš prenocovať, pre istotu?" Sakra prečo som spomenul obliekanie! Idiot! Rdšej sa hneď postavím a prejdem k batohu. Napchám si do úsť ďalšie sústo a hľadám si nejaké tričko na seba. Viem, že som ich zobral viac. Niečo vylovím a roztiahnem si to pred sebou. To mi bude stačiť, klasické tričko sedlákov.
Veľmi rýchlo si to chcem obliecť aby Laureen nemala čas myslieť na to, že mi vráti to moje tričko. Preto na ňu len pozriem a znova poviem.
"Môžeš sa prosím otočiť?"

Riskování pro trochu žvance

On se vážně červená! Mám co dělat, abych udržela smích pod kontrolou. Skoro na mě ani nekoukne. Což je možná dobře, protože by musel vidět, jak silně mi cukají koutky a pak by to hned prokouknul. A to by byla škoda. Nevěřila bych, že ten, kdo na tohle téma hází jeden vtípek za druhým, se nechá nachytat na to samý tak snadno. Možná se z toho stane moje nová zábava.

Pak mě ale smích přejde, když vyleze opravdu ven. Jsem nervózní. Koukám se na všechny strany, ale všechno vypadá tak mírumilovně. Možná už bychom mohli klidně pokračovat v cestě. Méďa si už určitě našel jinou sváču. Jestli měl hlad, tak tu má přece plný les jídla. Proč by se měl starat o nedostupnou kořist zavřenou v chatě. Stejně se mi ale pohled na Kea na tom volným prostranství nelíbí. Přesně takhle musel on vidět předtím mě, a za zády grizzlyho. Co když pak nestihnu včas zabouchnout dveře?

Keo popadne batoh a pak... stojí... a kouká na mě. Co to dělá? Rozhlídnu se kolem a teď už s počínající panikou na něj významně vykulím oči a rukou naznačím, aby sebou hnul. Až potom zvedne batoh nad hlavu a usměje se. Možná má prostě jenom potřebu se předvádět. Ale jestli kvůli tomuhle divadlu umře a já tu pak zůstanu sama... no to si nechci vlastně ani představovat.
"Dělej!" Syknu tlumeně, jako bych se těch hlasitých zvuků bála. I když to moje předchozí vytí v chatě muselo být slyšet taky. Ale to jsme neměli otevřený dveře zatraceně!

Konečně se pohne. A já pořád nevidím žádný nebezpečí. Možná bychom se mohli najíst a přece jenom už vyrazit. Doběhne až k chatě a podá mi batoh. Ulehčeně ho od něj převezmu. Chci zabouchnout dveře, ale vytlačí mě od nich a začne... ah, dobře, chápu. Rychle se otočím a začnu se věnovat našemu zavazadlu. Dám dohromady jídlo a rozložím ho na jednu z košil.
Pak už Keo dává najevo, že se zase můžu otočit. Jsme uvnitř, máme jídlo a jsme na živu. Nervozita začne trochu ustupovat. "To je v pohodě. Když musíš, tak musíš..." Řeknu s potutelným úsměvem. Ale vlastně mi z toho vůbec není do smíchu, protože už bych si taky potřebovala odskočit, ale teď si ven prostě netroufám. Nějakou dobu to ještě vydržím. Prostě doufám, že už brzo vyrazíme.

"Tys toho medvěda někde viděl?" Zeptám se, nakukujíc zase z okna, jestli se tam někde neochomýtá. "Každopádně dobrá práce!" Otočím se k němu ještě s uznalým pohledem. Jasně, dělal to hlavně kvůli svýmu žaludku, ale jelikož já už mám taky pořádný hlad, jsem mu vděčná. Sedí tam jako hromádka neštěstí.
A když je chlap nešťastný, musíte ho nakrmit. Vezmu jednu klobásu, ulomím k tomu kus chleba a donesu mu jídlo přímo pod nos. "Odměna pro statečného zachránce našich zásob!" Prohodím slavnostně a s úsměvem mu obřadně porci předávám.

Rychle rychle rychle

Laureen nijak neprotestuje a ja som možno trochu dúfal, že sa ponúkne ona sama, že pôjde von. Že ma nejak presvedčí aby som tu ostal a ona po batoh dobehla. Ale nesmiem byť posera a proste to musím zvládnuť ja sám. Dúfam, že aspoň si bude uvedomovať to, že tu aj pre ňu riskujem život a bude mi vďačná!

Potom na mňa zvodne pozrela a sľúbila, že keď sa vrátim, tak si dá dole tričko. Čo!?! To nie, tak som si to ,,vďačná,, nepredstavoval. Ten jej mrk bol naozaj zvodný a ja som si ju hneď predstavil ako si dáva dole tričko. Myslím, že mi aj pohľad spadol automaticky na jej ... hrudník ... a na sto percent som sa začervenal. Nezmohol som sa na viac, len na vystrašený pohľad a zmätené otočenie sa na dvere. Vyschlo mi v krku. Sakra! Do riti ako sa to mohlo takto zvrtnúť? Ja som si stále robil z nej prdel len, nemal som v pláne s ňou nič mať a ona to asi vzala vážne a teraz sa chce predomnou vyzliekať? Čo len budem robiť? Cítim, že ma to k nej ťahá ako magnet a keď bude bez trička tak je pohroma na svete a ja to nezvládnem. Nie! To jej nesmiem dovoliť! Ale teraz neviem vôbec reagovať, potrebujem chvíľku sám pre seba. Utriediť si myšlienky a znova zoradiť priority v mojom živote.

Odblokujem železnú závoru na dverách a chytím kľučku. Radšej budem teraz vonku s medveďom ako tu s Laureen. Musela len srandovať. Určite len srandovala. Opakujem si, ale už je neskoro, proste ma to prekvapilo a spanikáril som pri predstave Laureen bez trička.
Bože to je trapas. Určite som celý červený, nenávidím sa. Chcem vypadnúť. Ešte mi povie aby som bol rýchly. No to určite! Tak rýchlo sa zas neplánujem k tebe vrátiť. Potrebujem sa ukľudniť a znova chytiť situáciu do svojích rúk, znova to otočiť a ja byť ten čo má navrch a do rozpakov privádza ju a nie ona mňa. Veď je úplne trapná v tejto sfére tak ako to že nado mnou vyhráva? Nevadí ... idem von a naspäť sa vráti znova sebavedomý a tvrdý Keo! To si sľubujem!


Otvorím pomaly dvere a vykukujem von. Dvere som otvoril len na dvadsať centimetrov a sledujem okolie. Nikde nič. Vidím náš batoh nejakých desať metrov medzi stromami. Pomaly otváram dvere a vystrkujem hlavu aby som nakukol aj na druhú stranu. Nikde nevidím nič hnedé ani veľké ani chlpaté. Napínam uši aby som počul čo i len najmenší pohyb alebo praskajúce vetvičky. Chcel som od Laureen vypadnúť čo najskôr, ale teraz keď už mám dvere otvorené, sa mi už tak veľmi nechce ísť von. Radšej čeliť tej šelme tu vo vnútri, ako tej šelme tam vonku. Alebo ... nie, radšej si vyberám tú vonku.
Chcel som sa na Laureen ešte naposledy pozrieť, kým výjdem von a zomriem, ale neodvážil som sa. Cítil som sa trápne, za to ako ma dostala.

Vykročil som von pomalým krokom a rozhliadal som sa na všetky strany. Jedine som nevidel za tú našu chajdu a moja predstavivosť sa išla zblázniť. Miestami aj kvoli Laureen bez trička, ale hlavne preto, že som každú chvílu čakal, že ten Grizly stojí za rohom a vyskočí po mne.
Viem, že bol plán, rýchlo dobehnúť po batoh a rýchlo späť. Ale akosi neviem prinútiť nohy aby bežali. Tak len pomaly kráčam. Ako keď som v dome jedného ministra kráčal cez jeho izbu, zatial čo on spal so svojou ženou v posteli. Tak jemne som došlapoval, že nič nebolo ani počuť. Teraz som ale zle šlapol a podomnou praskla vetvička. V tom som myslel, že zomriem. Krv mi zastala v tele a čakal som, že teraz o mne vie celý les. Nikdy v živote, žiadna vetvička nepreskla tak hlasno ako práve táto. Bolo to akoby nejaký mág odpálil ten najsilnejší fireball na svete.
Chvíľu som ostal stáť a ani sa nepohol. Očakával som útok zo všetkých strán, čakal som že sa na mňa vrhne celý les s úmyslom ma zožrať. Ale nestalo sa. Prešlo pár sekúnd a nikde nič. Tak som už oveľa rýchlejšie urobil tých pár krokov a zobral náš batoh do ruky.

Otočil som sa a pozrel na našu chatu. A tam som uvidel tú krvilačnú šelmu stáť. Nemohol som sa ani pohnúť, len som tak stál a pozeral na ňu. A ona tam stála, pozerala na mňa a držala mi dvere....Laureen. Spomenul som si, že mi naozaj vážne moc treba čúrať. Ale ona na mňa pozerá. Ako to mám asi tak urobiť sakra? A plus, stále neviem či to tričko myslela vážne. Bojím sa ísť k nej dnu. Ten sen bol určite varovanie! Už neraz sa mi niečo stalo a ja by som prisahal, že sa mi to aj snívalo v tú noc. Vážne!

Do riti, stojím tu a kukám na ňu ako pako. Musím sa vzmužiť! Som chlap! Som tvrdý, drsný chlap! A ona je aj tak len moula. Bola moula už keď sme sa stretli a ja som tu ten čo je silnejší a čo má nad ňou moc. No tak. Proste keď niečo na mňa bude skúšať tak budem prísny a poviem ... ,,Laureen .... NIE!" Tak!

Vykročím smerom k nej a víťazne sa usmejem a dvihnem batoh nad hlavu, že ho mám. Už cvalom dobehnem naspäť do chatrče a podám batoh Laureen. Otočím sa, že ešte vybehnem von sa vyčúrať, ale ... zdalo sa mi, že tam niekde vonku som počul šušťať lístie a prasknúť vetvičku a tak už sa necítim nejak odvážne. Lenže ja už vážne musím! Preto len zakričím na Laureen. "Nepozeraj!"
Pootvorím dvere, pozriem či je čistý vzduch, natlačím sa na rám dverí, aby Laureen nemohla nič vidieť a začnem čúrať von. Proste len tak stojím vo dverách a čúram. Samozrejme čakám len kedy priskočí medveď z poza dverí a odkusne mi môjho pipi. Neviem čo by som potom robil. Ale aspoň by som sa už nemusel báť Laureen. Táto predstava ma desí a rozosmieva zároveň. Keď dokončím, čo som začal, vydám zo seba len slastné povzdychnutie. "Aaaaaaaaaaaah!" To je úlava. Rýchlo si zaviažem nohavice a zabuchnem dvere. Zamknem, otočím
sa na Laureen a poviem. "Prepáč mi to, bolo to absolútne neslušné, ale ja som už musel a tam vonku je nasratý medveď!" Pri tom si ale uvedomím, že z celého toho stresu, som celý vyklepaný a ešte sa mi trochu klepú ruky. Tak sa zosuniem popri dverách na zem, sadnem na zadok a snažím sa to celé predýchať.

Riskování pro trochu žvance

Keo bez varování vyskočí na nohy a poplácá mě po stehně. Sice to bylo jako když chválíte za něco svýho psa, ale i tak mě překvapí pocit, že by mi nevadilo, kdyby tam tu ruku nechal.
Rozhodně bych neměla mít takovýhle myšlenky. A už vůbec ne ohledně guvernérova syna. Jediný, co můžu dostat, je kamarádství. I když ani to by někteří konzervativci nemuseli schroustnout. Ale přesně tak se chová. A tak je to více méně v pořádku. Všechny ty směšný myšlenky a pocity, který ohledně něj mám v posledních hodinách, jsou daný jenom touhle situací a společně prožitým nebezpečím. Kdybychom se potkali ve městě, za jiných okolností, přesně bych věděla, kde je moje místo. Jenom tady se na to tak snadno zapomíná a takhle uvolněně jsem se už dlouho necítila... A tak je přirozený, že má pak člověk potřebu navazovat bližší vztah. Určitě je to daný jenom tím, kde jsme. Prostě se jenom potřebuju dostat do města a tohle přejde. Určitě jo. Umím být profesionál. Umím být racionální.

Chce jít ven. Nelíbí se mi to, ale hlad už mi taky svírá útroby a rozhodně bych něco ráda zakousla. Zatímco mluví, přejdu k oknu a koukám, jestli nezahlédnu pohyb. Ale všude je klid. Možná by stálo za to, jít se trochu protáhnout. Ale co když tam ta mrcha někde furt čeká? Na druhou stranu je to medvěd. Neměl by snad mít trpělivost na nějaký zdlouhavý číhání na kořist. Když nikde nic neregistruji, přejdu spolu s Keem ke dveřím. Nervózně přešlápnu z nohy na nohu. Medvěda jsem sice nikde neviděla, ale to neznamená, že nečíhá za prvním stromem. I když to je nesmysl. Tak se snad nemám čeho bát.
Keo se pak ještě snaží být vtipný a handluje o tričko. Protočím oči.
"Samozřejmě. Budiž ti motivací, že když se sem vrátíš, tak si to sundám." Svůdně na něj mrknu a sleduju jeho výraz. Pak už to ale nevydržím a krátce, nervózně se zasměju.
Než vyrazí ven, zvážním. "Budu tě krýt. Prostě buď rychlej." Mám v plánu podržet mu otevřený dveře a koukat mezi stromy po první známce nebezpečí.

RISK JE ZISK

Keď prejde Laureen do protiútoku a začne pomaly až zavýjať, keď ma napodobňuje, nezmôžem sa na viac len že si zakryjem dlaňou oči a smejem sa. Nečakal som také niečo od nej. Nechce sa mi veriť, že je taká hravá a uvoľnená. Prišla mi ako celkom upjatá ale úprimná osoba. Ale vidím že sa učí rýchlo, veď má aj od koho, od najlepšieho.

A tak si zakrývam tvár a smejem sa, lebo niesom zvyknutý, že niekto položí mňa do takejto situácie. Vždy si užívam pohľad na ľudí z tej druhej strany, keď uvádzam do rozpakov ja ich. Zmôžem sa len na "Jooj určite som to takto nepovedal, a rozhodne som nezavýjal ako kojot!" Pozerám na ňu a je rozkošná keď sa smeje. Ale celá táto scéna mi zrazu príde až príliš intímna. Sedíme tu spolu sami dvaja, široko ďaleko nikto. Bavíme sa a cítime sa dobre a ja myslím na ten sen, proste som sa rozhodol, že to musíme seknúť, pretože začínam mať debilné myšlienky. Nijak zle ani trápne som to neukončil, proste tak normálne. Smejem sa a úplne s dobrou náladou som vyskočil na nohy. Cestou som si ale neodpustil a poťapkal som ju po stehne s úsmevom. Kamarátsky. KAMARÁTSKY!! Presviedčam sám seba, ale fakt je že som sa jej proste len chcel dotknúť. A za to sa na seba teraz hnevám.

A tak som vyskočil na nohy a nahodil som trochu nepríjemnú tému.
"Myslím, že idem von. Donesiem nám batoh. Začína mi byť trochu zle, pretože som od rána nič nejedol a tiež potrebujeme ten kabát. Nemalo by tu byť zima tak ako v jaskyni, ale kto vie, možno sa ochladí príliš. A .... tiež mi treba hrozne čúrať. A tu pred tebou nebudem! Takže, vybehnem von, a hneď som naspäť."
To je hrozný nápad. Nechcem ísť von, nechcem byť roztrhaný a zožraný! Ak by tu bol hocikto iný, tak presvedčím jeho aby šiel von. Ale Laureen nemôžem poslať von. Tá by ešte cestou zablúdila, alebo sa skúsila s tým grizlym porozprávať. A tiež nechcem, aby sa jej niečo stalo, ale to je vedlajšie, určite mi nej nezáleží. Je to tak, som si istý. Na sto percent! Som zlý bezcitný drsňák a nezáleží mi na nej. Ja som rýchlejší takže to zvládnem rýchlejšie. To je ten dôvod, prečo ju nechám pekne tu sedieť v bezpečí.
Sakra. Bojím sa, ale musím sa o nás postarať ako správny chlap!

Hneď ako som to povedal, mi došlo, že vážne musím ísť tam vonku. Pozriem smerom na dvere a možno už je na mne aj vidno, že sa mi tam nechce.
Pozrel som ešte na Laureen a pokúsil som a o vtip, aby som vrátil stratenú náladu.
"Ak by som zomrel .... odkazujem ti to tričko čo máš na sebe. Ale ak sa vrátim, chcem ho naspäť jasné! .... Fuu ... je to len akoby som šiel do obchodu. Na skok. A hneď som naspäť." Samozrejme, že tričko naspäť nechcem, ale prišlo mi to vtipné. A tak tam stojím a pomaly sa pripravujem psychicky na to, čo musím urobiť.

Povídání v chajdě

Když se představí a prozradí svoje skutečné jméno široce se usměju. Z tý jeho náhlý otevřenosti mám překvapivou radost. Skoro se bojím mluvit, abych to něčím nezkazila. "Kendrik..." Chvíli to jméno převaluju na jazyku. "Mě se to líbí. Určitě lepší než Lerenc. Ale máš pravdu, Keo je nejlepší." Navíc už jsem na to zvyklá. Bylo by divný mu začít říkat Kendriku. Na tyhle novoty se těžko zvyká, navíc on to jméno očividně nemá v oblibě. Uložím si to tedy jenom do paměti jako takovou zajímavost.

Pak se zase vrátí ke svému snu. S pozdvihnutým obočím ho sleduju. Když se dostane k té části s roztaženýma nohama, obrátím oči v sloup a odvrátím pohled, koutky mi ale cukají. Kecá. Kdyby se mu tohle vážně zdálo, nikdy by to nepřiznal. I přesto mi ale tváře lehce zrudnou. Ve společnosti, ze který pocházím, jsou takovýhle témata naprosto tabu. Schytáte leda tak pohoršený pohled. Tohle je tak nějak zvláštně osvěžující. Když začne ale vydávat ty zvuky, už se neudržím a rozesměju se nahlas. V mezičase do něj dloubnu loktem. "Ty tak hrozně kecáš..." Směju se, zatímco mi moje slova potvrzuje.

Pak se zdá, že zvážní. Začne vykládat o druhý verzi snu. Nemám v plánu nechat se tak snadno nachytat. Ale přesně na ten polibek jsem myslela, než usnul. I když to je absurdní a naprosto nereálný. A tak zase odvrátím pohled. Proč jsem si sakra sedala tak blízko. Klidním bušící srdce. O nic přece nejde. Dělá si srandu. Hlavně klid a nadhled...
"Tak to teda ne... svoje sny na mě neházej. Tvoje hlava, tvoje myšlenky, tvoje sny." Zkusím na to aspoň nějakou slabou obranu.
Pak už ale začne řvát jako medvěd. Vážně už jsem chtěla být vážná, ale tohle nejde. Začnu se zase chechtat a připadám si jak puberťák. Takhle jsem se naposledy bavila.. no.. s dětma. Ale s někým zhruba mýho věku vlastně asi nikdy.

Udělá mi radost, když mi taky trochu přihraje na to, udělat si pro změnu srandu z něj a trochu mu to vrátit.
"Nojo, je to tak. Byl jsi celý žhavý.. Volal jsi Lauu, ach, oo, Lauuuuuu." Chtěla jsem napodobit vlčí zavytí, ale někde v půlce se mi zlomí hlas, protože se začnu děsně smát.

Povídání v chajdě

Neveriacky pozriem na Laureen. "Čo? Len tri hodiny? Cítim sa vyspatý, ako keby som spal celý deň. Určite už nieje zajtra?" Usmejem sa na to a v zapetí mi úsmev trochu zmrzne, keď sa Laureen postaví a sadne si vedľa mňa. Ah, to je teraz až priveľmi blízko, ale snažím sa zachovať chladnú hlavu. Poškriabem sa vo vlasoch a trochu prihlúplo sa na ňu usmejem, keď sa ma opýta na moje meno. Tak toto nie, tak dobre sa až nepoznáme. Alebo? Nejaký kúsok mňa jej to chce povedať. Rozumná časť mojho mozgu sa snaží presvedčiť tu blbú časť ale márne. Rozhodol som sa, že jej to prezradím.
"Vieš, nemám svoje meno rád, preto používam prezívku Keo. Tak ma volala moja mama, keď som bol ešte malý. Nikdy mi nepovedala inak. Preto som sa rozhodol, že sa budem volať Keo. Občas ale musím použiť aj pravé meno, hlavne keď som chcel dosiahnúť nejaké výhody za to kto som. Tak, teší ma, ja som Kendrik." Zdvihenm oči a pozriem na ňu. Na perách zadržujem smiech, pretože sa cítim za to meno hrozne. Kendrik a Lerenc.... už len tie mená hovoria o mojom fotrovi čo je to za krutého človeka.

Potom si povzdychnem a pokračujem. Akosi som sa zobudil s ukecanou náladou, to sa mi nestáva často.
"Noooo a ten sen. Bola si tam ty, to bola tá lepšia časť. Bola si úplne nahá a volala si ma k sebe. Rozťahovala si nohy ako elfka na gryfonovi a kričala si ooo Kea ano, ano oooo Keo" To už nevydržím a začnem sa neskutočne smiať. Občas zablúdim k nej pohľadom, že ako sa tvári a potom to už stopnem. "Niee niee, srandujem. Neboj bola si oblečená a všetko."
Tú časť s polibkom by som asi mal vynechať, to by mohlo byť zbytočne trápne, že sa mi také veci snívajú. Na druhú stranu, možno ju tým privediem do rozpakov a to ja robím hrozne rád. Ale možno tým privediem do rozpakov len sám seba. Lenže teraz keď som na to pripravený tak by som mal byť v pohode. Tak si z nej vystrelím aspoň. "Ale teraz vážne. Bola si tam a pristúpila si ku mne a políbila si ma." Pozriem na ňu a prepálim ju očami, chcem aby sa začala cítiť ťažko a aby sa stydela za to čo robí v mojich snoch. "Bolo to pekné a .... mokré. Nevedel som, že máš na mňa takú slabosť. Vieš čo sa hovorí, svoje myšlienky vkládaš druhým do snov." Neviem či sa to hovorí, ale znie to úplne múdro a presvedčivo, takže sa to kľudne hovoriť môže. Keď na ňu pozerám tak mi oči na mikrosekundu padnú na jej pery a tá mininanomikro sekunda stačila na to, aby mi to nahlodalo celé sebavedomie a začal som sa cítiť ťažko ja, pretože som si hneď pomyslel, aké by to bolo ju políbiť naozaj. Ale zakrývať svoje pocity viem celkom slušne, teda aspoň si to myslím, tak hneď odvrátim zrak a snažím sa ignorovať tep srdca, ktorý mi zosilnel v krčných tepnách a tlačí mi viac krvi do hlavy. Snáď sa nezačnem červenať. Sakra, sám seba som z toho vyviedol z miery, musím to hneď zakecať kým si niečo všimne.
"Takže potom sa tam objavil ten medveď, stál tesne za mnou a keď som sa otočil ... WRAAAGH kusol mi priamo do hlavy!" Možno trochu detsky som zakričal a napodobnil medveďa a rukami urobil drápy a vysmiaty som znova už nabral odvahu pozrieť na tu bloncku vedľa mňa. Musím uznať, že s ňou je celkom sranda. Takto otvorene s ľudmi nerozprávam a je to trochu úľava, niekomu vykecať čo mám naozaj v hlave a tak. A ešte zo mňa vyletí. "Vážne som povedal, že ťa milujem?" Dúfam len že to nie, to by bolo hrozneeeeee trápne!

Povídání v chajdě

"Nic zásadního jsi neříkal, jenom že mě miluješ." Vrátím mu jeho vlastní medicínu a pobaveně sleduju, jak se bude tvářit.

Když potom začne vyprávět co se mu zdálo a od toho plynule přejde k vyprávění o svým životě, poslouchám skoro se zatajeným dechem. Většinou na jakékoliv zmínky o svojí rodině reagoval podrážděně a teď začal mluvit sám od sebe.
Neměl to jednoduchý. Najednou mě mrzí, že jsem na něj byla tak tvrdá ohledně těch krádeží. S takovým dětstvím, a s tak tragickou ztrátou mámy, se vlastně ani nedivím, že dělá všechno pro to, aby nějak uškodil otci.
Pak zastřihám ušima, když zmiňuje svoje jméno. Takže Keo je jenom přezdívka nebo zkrácenina?
A pak se najednou zarazí uprostřed věty a vypadá to, že tenhle rychlý vhled do jeho života skončil. Vrátí se ke svému snu. Moc zajímavý. Možná trochu samolibě se usměju, ale nekomentuju to.

Rozhodnu se nejdřív odpovědět na jeho otázky. "Myslím, že utekly asi tak dvě nebo tři hodiny? Nemám na to úplně odhad. Medvěda jsem neviděla, neslyšela." Na druhou stranu jsem se o to ale ani moc nesnažila. Do chaty se nám ale nedobýval a to je důležitý. "A chvíli jsem nejspíš spala taky."
Pak se zvednu, pomalu k němu přejdu a sednu si vedle něj na postel. Je sice nechutná, ale sedět na tom není tak odpudivé, jako kdybych si na matraci měla položit hlavu. A Keovi se takhle bude třeba líp mluvit.
"Nechceš mi to dopovědět?" Zeptám se opatrně. Vlastně trochu čekám výbuch vzteku, ale když jste na to připravení, nemůže vás to pak moc rozhodit. "Třeba.. hmm.. Keo je jenom zkrácenina?" Zeptám se zvědavě a koukám jak se tváří. Podle toho se rozhodnu, jestli budu ve zvídavých otázkách pokračovat nebo radši zmlknu.