Zase zle

Chvíľu som ponorený do svojích myšlienok, keď ticho pretne Laureena otázka na matku. Potom ešte niečo rozpráva, ale počúvam ju no myšlienka mi už ostane zaseknutá na mámu. Keď Laureen dorozpráva a očakáva odpoveď, tak zo mňa len tak nejak mechanicky výjde tichým tónom a stále skloňenou hlavou.
"Mama je mrtvá ..... otec ju zabil." Pozerám si pod nohy a zapodávam hůl do hliny. Práve som kráčal neďaleko mraveniska a skoro som zapučil skupinku mravcov, keď hůl dopadla tesne vedla nich.
Uvedomujem si, že na ráno robím hrozne dusnú atmosféru a vlastne nikdy nikomu som to nepovedal, teraz mi to len tak vyletelo z pusy. Tak skúsim nejak zažehnať túto hroznú tému na niečo lepšie. Bolí ma hlava a clekovo mi nieje dobre tak aspoň nech sa bavíme o niečom príjemnom.
Odkašlem si a zatlačím slzy naspäť do očí. "Ehm, prepáč, mám aj brata ale nechajme to na inokedy ano? ... takžeeee ... brat sa ťa snaží provdat? Čo takto zlodej, kriminálnik a guvernérov syn? Vyhovoval by mu niekto taký za ženícha?" A konečne dvihnem hlavu a usmejem sa na ňu.

Zase špatně

Ajaj, zase špatně. Skoro si už začínám zvykat na ty výbuchy pokaždý, když se dotkneme tohohle tématu. A to o tom tentokrát dokonce sám začal! Vztahy v jeho rodině se zdají být hodně pod bodem mrazu.
Potom se omluví. No, to je rozhodně změna k lepšímu! Usměju se. "Tak budeme opatrní." Potvrdím mu předchozí slova a tak nějak jsem ráda, že nereagoval na moje řeči o rozdělování. I když z toho nemám dobrý pocit, abych ho zatahovala do svých problémů. Co mě to předtím napadlo? Jasně... to jsem ještě nevěděla, kdo to je, považovala jsem ho za zločince. Sice se nemá rád s tátou. Ale stačilo by mu s ním vycházet aspoň nějak a měl by před sebou dobrou budoucnost. Nezdá se, že by měl něco takového v plánu, ale stejně musím vymyslet, jak ho od sebe rychle odstřihnout, když to bude potřeba. Nemusí mít víc problémů, než už má.

Chvíli jdeme v tichosti. "A tvoje matka? Nebo nějací sourozenci?" Zeptám se opatrně. I když to je citlivý téma, jsem zvědavá. Není přece běžný, aby rodiče takhle vyštvali syna. "My už jsme třeba s bráchou samy." Začnu žvatlat uvolněným tónem, abych to trochu odlehčila a netvářil se pořád tak pohřebně. "Sice je to náročný, občas se vzájemně chceme zabít... hlavně když se snaží hrát si na tátu a snaží se mě zbavit tím, že mě provdá, ale jinak se máme rádi!" Dokončím s úsměvem. Vlastně mi ty naše hádky fakt chybějí, kdo by to byl řekl!

TAK KTO JE HORŠÍ?

Kěd začne Nairobi, teda vlastne Laureen rozprávať o svojom nízkom pôvode, chcel som ju hneď zastaviť. Povedať jej ako mne na týchto veciach nezáleží, Že radšej budem žiť s ľudmi nízkeho pôvodu ako s tou bandou kreténov čo si žijú v paláci. Lenže som sa nestihol ani nadýchnuť a stopla ma rečami o tom, ako mi môj táta odpustí. A o tom ako je na tom horšie, pretože je obvinená z vraždy dvoch detí. Je pravda, že je to horšie, ale aj tak zareagujem trochu podráždene.
"Ja nestojím o to aby mi ten hajzel odpúšťal a mám u prdele či sa zlobí. To on by mal prosiť o odpustenie! Nenávidím ho a dúfam, že ho už nikdy v živote neuvidím! Jedine prečo sa ma pokusí dostať naspäť je jeho pocit nadradenosti a moci. Nedovolí mi len tak sa stratiť. Musím byť extrémne opatrný a ty tiež!!"

V tom sa už zastavím a dojde mi, že som reagoval možno trochu agresívne.
"Prepáč, to som nechcel kričať na teba, to len ta téma ma vždy rozčúli. Môj otec je vážne sviniar."
Cítim sa z toho teraz zle, mala takú dobrú náladu a ja som to teraz posral. Som blbec. Preto teraz kráčam so sklonenou hlavou a obloha sa nad nami stratila pod korunami stromov. Hůl v ruke mi pomáha kráčať, aj keď sa o ňu nijak extra nazapieram. Len tak ju mám v ruke a zapichujem ju pred seba a pomáhami sa posúvať v pred. V lese je príjemne. Je to hustý les, ale nie tak aby sme nemohli v pohodke kráčať medzi stromami.

Po kamenech do lesa

"Já tě ne...!" Nadurdím se okamžitě, ale v tu samou chvíli mi dojde, že si dělá zase srandu. Jak je kruci možný, že se nechám tak snadno nachytat na takový absurdnosti. Líbezně se usměju a přehnaně zamrkám, jak jsem zhruba vídávala mrkat takový ty nafintěný paničky na bálech. "Chci říct... jasně, úplně tě žeru." Pak rozpustím laškovný výraz a nahradím jej protočením očí. Sama sobě slíbím, že na tohle už se znova nachytat nenechám.

Na jeho vysvětlení ohledně sledování severu přikyvuju. Jenom doufám, že umí lízt na stromy. A taky doufám, že to bude umět sledovat, i když se slunce nad námi bude pohybovat. Teď je to ještě dobrý. Vzhlédnu, rukou si cloníc oči. Jo, Slunce je furt na tý správný straně. Skoro kvůli tomu spadnu z kamene. Ale jenom skoro. Kontroluju Kea, jestli náhodou nešlápnul na hlínu. Ale zatím se oba držíme, i když po sestupu už kamenů povážlivě ubývá.

Pak začne zase pro změnu docela vážný rozhovor. Nebo se tak aspoň tváří. Snad jakoby očekával, že teď je ten správný čas, kdy zmizím. Nicméně se krátce zamyslím, jak správně odpovědět. Vážně na něj kouknu, jak to situace vyžaduje.
"Jsi guvernérův syn, takže úplně jiná liga... Vlastně bych se s tebou vůbec neměla bavit, abych tě neurážela svým nízkým původem." Žertuju vlastně jenom částečně, lehce se pousměju. Zase tolik ale nepřeháním. Za normálních okolností, kdybych věděla, kdo to je, bych se na něj vůbec neodvážila promluvit. "Tobě táta určitě odpustí, nemůže se zlobit věčně." Krátce se odmlčím a smutně si povzdychnu. "Kdežto já... jsem oficiální zločinec. To pro tebe není bezpečný držet se mě." Rozhovor se dostává někam, kam vůbec nechci. Ale už jsme začali a tohle jsem si vůbec neuvědomovala. Smutně schlípnu a přeskočím na další kámen, ale už tak nějak odevzdaně, bez předchozí radosti. "Asi bychom se měli ve městě rozdělit? Jestli tě se mnou někdo chytne, můžou tě obvinit z horších věcí, než je jenom pár krádeží."
Tak a bylo to venku. Sem jsem se vůbec nechtěla dostat. Ale dává to smysl. Nemůžu přece ohrožovat další lidi. I když mě děsí představa, zůstat na to sama, budu si muset poradit.

DO LESA

Laureen to berie ako hru. Nemám jej to za zlé, ale ja som unavený a mám náladu na bode mrazu. Len kvôli nej sa držím, aby som nebol protivný a nervózny. Teraz na to nieje čas a jej bezstarostnosť ma aj trochu ukľudňuje. Mne ale náš včerajší hosť robí starosti. Bol divný, už som stretol podobné tipy. Divní sú vždy tí najhorší.

Skákať po kameňoch berie ako hru, kto spadne sa utopil. Ja to beriem ako to čo som sa naučil ... zanecháš stopy a chytia ťa. Preto keď som sa prechádzal po domoch, v ktorých som nemal čo hľadať a bral som veci, ktoré by som brať nemal, tak som sa sústredil hlavne na to, aby som nezanechal žiadne stopy.
Je fajn že sa ma nepýta na môj spánok, aj tak by som jej neodpovedal. Nechcem aby sa zbytočne trápila tým či som ja spal alebo nie. Nechcem aby sa trápila?? Sakra som divný. Potrebujem sa jej zbaviť skôr, ako ma nakazí ešte viac tou starostlivosťou. Ale, tak nejak sa jej zbaviť nechcem.

Tak vymenili sme si komplimenty a je to fajn, preto aj keď som úplne rozbitý, tak si neodpustím nejakú poznámku.
"Niesom úplne marný? Tak to preto ma tak veľmi miluješ?" a trochu sa zasmejem.



A potom sa pýta dosť podstatnú otázku. Ja viem o orientácií v lese úplne hovno, ale používam pri tom len logické myslenie.
"Proste pôjdeme a keď bude možnosť, výjdeme na lúku alebo vyšplháme na strom aby sme skontrolovali kde je slnko." Logické.

Preskočíme ešte zopár kameňov a potom už začnú byť dosť veľké medzery. Pomaly schádzame do lesa a ja už aj cítim trochu hlad. Ale teraz nie, vydržím to do obeda. To bude slnko priamo nad nami, tak si dáme prestávku. Pred vstupom do lesa som našiel na zemi pekný rovný konár. Zdvihol som ho a odlomil bočné vetvičky. Je z neho pekná, celkom rovná hůl a tak sa o ňu podopieram a pomáha mi držať tempo. Dosť ma znovu bolí hlava a som rád, že ideme zo slnka do lesa. Pekne do tieňa a do chládku.

Skúsim nejak začať rozhovor tak poviem prvé čo ma napadne.
"Takže, ako to vnímaš, že som guvernérov syn? Chceš sa ma stále držať? Vieš, že po mňe pôjdu. Otec to tak nenechá, je posadnutý. Aj v druhom meste si budem musieť dávať pozor a vyhýbať sa strážcom. Bude pre teba bezpečnejšie, ak sa odo mňa budeš držať ďalej." Sklopím zrak do zeme a trochu ma to aj rozosmutní. Po tom včerajšku, som vážne rád za jej spoločnosť. Keby som bol sám, tak sa poseriem a utečiem z tej jaskyne pred tým magorom.

Po kamenech

Kráčej jen po kamenech. "Tu hru znám!" Největší sranda je to ve městě. Když je na cesty použitý mix barevných variant kamenů. S dětma jsme takhle skákali třeba jenom po tmavších, nebo naopak světlejších barvách. "A kdo spadne z kamene, ten se utopil." Krátce se zasměju a začnu skákat z kamene na kámen, aniž bych stoupla na hlínu. Teď to jde snadno. Až se dostaneme dolů a do lesa, nejspíš už to taková sranda nebude a nejspíš se utopíme oba.

"Vyspala jsem se v rámci možností dobře... Ale postel to nebyla." A ještě dlouho nebude. Bylo by supr potkat nějakou hospodu a mít čím zaplatit ubytování. "Tebe se na kvalitu spánku asi radši neptám." Rychle po něm střelím pohledem. Vypadá, že každou chvíli usne ve stoje.

"Jsem fajn?" Zářivě se na něj usměju. Tohle se rozhodně podobá lichotce víc než cokoliv jinýho, co zatím vypustil z pusy. "Víš, ty taky nejsi úplně marnej." Oplatím mu a přeskočím pár dalších kamenů.
Bylo tak jednoduchý vypustit z hlavy včerejší večer. Zadívám se na krajinu před sebou.
"Jak pak v lese poznáme, že jdeme furt na sever?" Rozhodnu se začít nějakým dalším vzděláváním. Určitě na to budou nějaký fígle. Aspoň v to moc doufám. Snadno by se tam jinak dalo nechtěně se stočit na jinou stranu.

Znova na ceste

Som unavený a nemám ani chuť na jedlo. Znova ma bolí hlava a je mi aj blbo od žalúdka. Stále osm po včerajšku trochu vyklepaný, keď takto v divočine proti vám stojí magor s mečom, nieje to žiadna sranda. Preto sa len poriadne napijem vody, umyjem si tvár a som pripravený vyraziť. To už aj vyšla von Laureen pripravená. Tak som vzal náš zbalený vak, prehodil si ho nejak cez plece a vyrazil smerom, ktorý ukázala. Batoh je už o dosť ľahší. Chýba v ňom oblečenie čo máme na sebe a jeden kabát. A nejaké jedlo. Svoje špinavé a potrhané tričko, ktoré som mal na sebe keď ma zabásli som nechal tam, nebolo ani moje obľúbené. Slnko pekne hreje, ale aj tak si nechávam svoju bundu na sebe. Akosi mi je chladno. Som príliš unavený.

A tak sa vyberieme s Lau na sever. Skúsim s ňou nejak pokecať.
"Kráčaj len po kameňoch, aby sme nezanechávali žiadne stopy, ak by nás chcel ten magor znova stopovať." Netuším či to bude fungovať, o stopovaní viem veľké hovno, ale dáva mi to zmysel, na kameňoch sa stopy nezanechávajú.

"Tak, ako si sa vyspala?" Skúsim trochu nezáveznej konverzácie. Po včerajšom večeri som rád, že mám ako spoločníčku práve Laureen. Je milá, zlatá, trošku nemožná, hlavne s tými jej morálnymi zábranami, ale s tým dokážem žiť. A rozhodne sa na ňu pozerá lepšie ako na toho čuráka. Keby som ... keby bola proste iná situácia, tak by som mal o ňu aj záujem. Ale tak zisťujem, že aj ja mám isté morálne zábrany. Je to fajn zistenie, že niesom na tom až tak zle. Ale celkovo som hrozne rád, že som tu s ňou.
"Ehm ... a som rád, že som ušiel z basy s tebou. Si fajn."
Tak a to by bolo vyčerpanie komplimentov na dnešný deň až až.

Slnko začína hriať stále viac a viac a vyzerá to na pekný deň. Niesme tak vysoko na skalách a zostúpiť do lesnatej časti nám nepotrvá dlho, potom sa už len predierať lesom, až kým nenatrafíme na niečo od čoho sa budeme môcť odraziť ďalej. Pozriem ešte do dialky smerom kam ideme. Nieje vidno nič, len les, v dialke nejakú lúku, a potom na horizonte zas nejaké vysoké kopce, za ktoré už nieje vidno. Takže náš plán je dojsť k tým kopcom a zistiť čo je za nimi.

Další den

Tetelím se blahem, když Keo potvrdí, že to mám správně. Páni, je úplně něco jinýho si o světových stranách číst v knížkách a pak to určovat doopravdy! Teď už se nemůžu nikdy ztratit! Získávání nových vědomostí je tak opojné. Když lezu dolů z kamenů, křením se od ucha k uchu. Jakmile seskočím dolů, možná trochu teatrálně se ukloním.
"Zase tolik věcí nemáme." Prohodím, zatímco lezu zpátky do jeskyně. Když budeme šetřit, tak by nám jídlo mohlo vydržet i na zítřek a pak už třeba narazíme na nějakýho obchodníka. Zakousnu k snídani kousek klobásy s chlebem, u stěny do spojených dlaní nachytám trochu vody, kterou se osvěžím a napiju, a jsem připravená k odchodu. Keo mezitím někam zmizel, a tak naskládám věci do našeho provizorního rance a vyrážím ven.

Vzpomenu si na vodopád, který jsem předchozí den objevila, a trochu posmutním. Chtěla jsem se vykoupat, ale včerejší počasí a nečekaná návštěva to trochu zkomplikovala. Dneska to ale vypadá zase na hezký den bez deště, tak třeba narazíme na nějakou další tůňku, až se udělá ještě o něco tepleji. Teď se mi do studené vody nechce.
Kea najdu u potoka. "Takže na sever... to je tudy." Ukážu rukou směr a spokojeně se zašklebím.
Jsem ráda, že máme plán, který v sobě konečně obsahuje nějaké město. Být zase v civilizaci bude super. Možná i proto se na cestu vydám poměrně svižným krokem. Čím dřív tam budeme, tím lépe!

ŠIKULKA

Ráno je ťažké, a Laureen ma zavaluje otázkami. Hrozne sa mi chce spať, ale tá jej energia s akou sa zobudila, mi príde až rozkošná. Preto mi nelezie na nervy, čo je za podobnej situácie úplne bežné. Keď na mňa chrlí otázky, tak s opozdením jej na všeko odpovedám, s očami privretými ako zombik. "Spal som, nebola mi zima neboj. Myslím, že sa vráti a nechcem v tejto jaskyni ostať už ani minútu." Medzi tým mi aj priložila ruku na čelo, čo bolo trochu divné, ale ak sa ma chce dotýkať tak jej nebudem brániť.

Keď už stojím a prezerám si naše veci, čo všetko zmyzlo, tak Laureen vyletí a kričí Slunce a Východ a pri tom letí z jaskyne von. Ja za ňou len zakričím, ale asi ma už ani nepočula.
"Kľuuud, východ dokážeme rozpoznať až do obeda, kedy nám bude slnko nad hlavou. Slyšíííš?"
V som si pomyslel, že ona tam vybehla len tak. Ak tam ten magor niekde je tak musím ísť za ňou. Ooooh ta je tak blbá.

Unavený, rozbitý a trochu podráždený sa deriem cez chodbu von a v ruke držím nôž. Výjdem na svetlo, ktoré ma trochu oslepí. Obzerám sa okolo a hľadám Lau aj toho kreténa, z ktorého mi naskakuje husia koža. Lau nájdem vyššie na skale, kýve mi, tak len dvihnem ruku, akože zakývem naspäť. A potom ju sledujem čo tam nacvičuje. Rozťahuje ruky a točí sa tam ako vrtuľa. Vymenuje všetky svetové strany akoby z toho práve odpovedala v škole pre malé deti.
Mračím sa na ňu sám pre seba si hovorím. "Proste naľavo od slnka, nieje to také ťažké."
Ale nakoniec sa na ňu usmejem a so zdvihnutým palcom zakričím. "Výborne, šikulka! Podme sa zbaliť" Usmievam sa na ňu hrdo, ale v hlave mi bežia myšlinky ako, To dievča je marné, ale zachránila mi život a preto teraz zachránim ja ju.

Obzriem sa ešte naokolo a keď toho chlapa nevidím, tak vleziem do jaskyne a balím nám veci do batoha. Potom sa ešte poriadne skočím napiť do potoka a keď nevidím Laureen nikde naokolo, tak sa do potoka vyčúram. Pomyslím si, že keby to teraz niekto po prúde pil, tak by to bola desná sranda.

Východ Slunce

Keo zní nějak divně a tak se na něj ohlídnu. Vypadá vážně příšerně. Zhruba jako člověk, který celou noc probděl.
"Ty jsi celou noc nespal?" Prudce se nadechnu, když mi dojde možná příčina. "Byla ti zima?" Sbírám se na nohy a sahám mu na čelo, jestli náhodou nemá horečku. Přece jenom, může mít nějaký vnitřní zranění, na který jsme předtím nepřišly. Ale kromě opuchlých očí se zdá být v pořádku.
"Myslíš, že se vrátí?" Zeptám se pochybovačně. Vzal si kabát, najedl se. Dost možná byly tohle jeho hlavní úmysly. Třeba není tak nebezpečný, jak vypadal. Teď, když je pryč, mi ta myšlenka ani nepřijde úplně absurdní. "Nepotřebuješ tu ještě zůstat a trochu se vyspat?" Dnešní ráno je evidentně ránem mých otázek. Trochu se zamračím. Tohle ráno zjevně nebude jedním z těch intelektuálně nejsilnějších.

Venku se rozednívá, světla přibývá. V tu chvíli mi to dojde. "Slunce!" Vykřiknu nesouvisle, zatímco se hrabu urychleně na nohy. Z toho prudkého pohybu zavrávorám jenom trošku. "Východ!" Pronesu zděšeně, a aniž bych čekala na odpovědi na svoje poslední otázky, rychle se ženu ven z jeskyně. Musíme přece zjistit, kudy máme jít!
Když se dostanu před jeskyni, úplně zapomenu na jakoukoliv opatrnost. Prostě se snažím dostat na nejvýše položené místo, což v sobě zahrnuje trochu šplhání na pár blízkých kamenů. Pak jsem ale nahoře a mám poměrně dobrý výhled alespoň na část krajiny. Jestli se mezitím Keo dostane ven, nadšeně na něj seshora zamávám.
Slunce už je vykouklé celé, ale je ještě dobře vidět, z jakého směru vylezlo. Ukážu tam rukou. A jenom doufám, že to mám správně. Chvíli přemýšlím. A představuju si mapu a kompas. Chvíli šermuju rukama, jak si pro sebe ukazuju různý světový strany. "Východ... západ..." Obě ruce rozpažené, levá ukazující na východ, pravá na západ. Levačku pak pomalu přesouvám s prstem ukazujícím před sebe. "Jih" A pak ukážu za sebe a obličej se mi nadšeně rozzáří. "Sever! Musíme jít tam!"
Kouknu na Kea, aby mi směr potvrdil.