Je preč

Na môj návrh len niečo zabručí a potom ma už Laureen ťahá spať. Som unavený po dnešku veľmi, ale pri tomto tu chlapovi nezaspím. Sadnem si vedľa nej a podávam jej jednu klobásku. Ešte si dajme, kým nám to on všetko zožerie. Tie klobásky sú vážne božské.
Mám na sebe svoju koženú bundu a preto nechám Laureen aby sa normálne zabalila do kabáta. Moja bunda mi postačí a keď sedím takto pri nej tak máme aj trochu zdielané teplo.

O nejaký čas sa mi zdá, že Laureen zaspala. Ja sa presviedčam, že zaspať nesmiem. Ak teraz zaspím, zobudím sa na nôž v krku. To mi za to nestojí. Preto sedím v tme, poslúcham padať dážť a dýchať Laureen vedľa mňa. Prešli asi dve hodiny, keď ma už opustilo presvedčenie a začala ma premáhať únava. V jednu chvíľu mi spadla hlava a ja som sa mykol. Fu! Nesmiem zaspať! A tak som urobil starý trik, ktorý som sa naučil pri jednej príležitosti. Ak musíš ostať hore za každú cenu, vezmi nôž a drž ho zavesený hrotom nadol nad svojou rukou. Ak začneš zaspávať, ruka ti klesne a pichneš sa. A tak som to zrobil. Neviem ako dlho to trvalo ale pichol som sa asi päť hrát. No vedel som, že to funguje. A zakaždým keď sa ten chlap prevaľoval, tak som sa prebral úplne.

Začalo svitať. Nôž som mal akosi položený na svojích nohách a sedel som opretý o Laureen v polospánku. Hneď ako sa začal ten chlap dvíhať zo zeme ma to prebralo. Tváril som sa, že spím, ale nôž som stisol pevnejšie. Počúval som ho, kde sa pohybuje. Neviem čo robil, neodvážil som sa otvoriť oči, ale nakoniec odišiel preč.

S úľavou som sedel a čakal či sa vráti, no nejaký čas sa nevracal a tak moja myseľ úplne vypovedala službu a zaspal som. Až kým ma nezobudila Laureen. Pozerám na ňu s očami opuchnutými ako sova a snažím sa spamätať z toho krátkeho spánku. "Ano, je pryč, mali by sme aj my ísť, kým sa vráti." Telo mám celé stuhnuté, točí sa mi hlava a ledva sa dvíham na nohy po tejto úžasnej noci. Nakoniec sa ale postavím, idem nám zbaliť veci a pripraviť sa na odchod.

Přichází noc

Uleví se mi, když se Keo do konfliktu nepouští. Sedneme si kousek od východu z jeskyně, kde není ještě taková zima, i když noční chlad se už začíná projevovat v podobě husí kůže.
Trochu váhavě si od Kea vezmu nabízený kabát.
"Bude ti zima. Prostě budem spát jako včera." Zašeptám potichu. Mám najednou potřebu ve tmě tlumit hlas. Ticho je rušené jen venkovním deštěm a kapáním vody kdesi v jeskyni. Vejra se tam někde mezitím uvelebil, zabalený do pláště a nejspíš se chystá spát. Na položenou Keovu otázku totiž už jenom cosi zabručí, ale už není ochotný se bavit.
"Pojď spát. Ráno to vyřešíme." Zamumlám ještě na Kea a natočím se čelem ke stěně tak, aby se kdyžtak mohl opřít o moje záda. Dolehla na mě únava z celého dne, a navzdory nervozitě z nové společnosti usínám během chvilky.

***

Ráno se probírám s prudkým trhnutím. Něco se mi zdálo, ale jakmile otevřu oči, poslední záblesk snu zmizí a já si to tentokrát vůbec nepamatuju. Dovnitř prosvítá slabé sluneční světlo. Bude nejspíš jen chvíli po rozednění.
Vzpomenu si na události poslední hodiny před spaním a s nepříjemným pocitem se posadím a rozhlédnu kolem. Keo spí. A Vejra nikde. Zmizelo nějaký jídlo, ale něco tu ještě nechal. Nečekané.
Jen velmi lehce zatřesu Keovi s ramenem. "Je pryč." Nevěřícně se rozhlížím. Jak se přes nás mohl dostat, aniž by nás vzbudil? Buď jsme k ránu spali vážně tvrdě a nebo se prostě umí pohybovat dost potichu. Jsem sice ráda, že tu není, ale tak nějak se mě ten špatný pocit drží jako klíště.

KLID

Napjato čakám čo na to náš nový spoločník odpovie a či dojde k boju o zásoby. V mysli sa modlím aby sa to nestalo. Keď povedal svoje a sadol si na zem tak som sa trochu ukľudnil. No ten kabát si aj tak nechal hajzel. Srdce mi bije ako šialené. V tom ma ale zo zízania naňho vytiahne Laureen. Na jej slová celkom s úľavou zareagujem a nechám to už tak. Beriem ako výhru to, že si ten hajzel neľahol k východu a neuveznil nás tu tým. Máme voľnú cestu. Vonku je ale poriadna búrka a už je aj dosť tma. Výjsť teraz von a kráčať po mokrých skalách v tme by bola pekná hlúposť. Neostáva nám nič iné len tu prečkať noc.

Zohnem sa a vezmem svoj kabát. Pozriem na Laureen a ticho jej poviem.
"Na, obleč si to, ja mám svoju koženú bundu." Ukázal som prstom na miesto blízko pri východe a povedal. "Sadneme si tam."

Nôž držím stále v ruke a prejdem k jedlu a vezmem dve klobásy. Pozriem na chlapa a kľudným, ale odhodlaným hlasom prehovorím.
"Nestojím o problémy, prežili sme a sme na slobode. A to nás čakala diera. Dúfam, že ani ty nestojíš o problémy a budeme spolu normálne vychádzať tútu noc. A ráno si všetci pôjdeme svojou cestou. Súhlasiš?"
Ten chlap môže byť nejaký vrah, násilník alebo len totálný magor. Rozhodne dnes spať nebudem. Nechám vyspať Laureen a ja budem strážiť.

Návštěva

Keo mě ignoruje. Jasně, jak jinak. A vyráží na záchrannou akci. Tenhle ochránářskej komplex mě dokáže rozzuřit. Můj brácha to má taky. A vždycky to nadělá víc škody než užitku. Zase se mi dokazuje, jak si jsou ti dva podobní. Určitě by si skvěle rozuměli. Teď se to ale nehodí. Keo před ním stojí s vytaženým nožem... chtějí se tu zabít kvůli kabátu?
Se vzrůstající panikou sleduju, jak se Vejra zachechtá. Není to ani moc uvolněný. A Kea přitom nespouští z očí. Smích jenom pro efekt? I když stojí poměrně uvolněně, tvář je víc soustředěná než doopravdy pobavená. Ruce drží blízko u boků a moc s nimi nehýbe. Vypadá připraveně. Jestli se na něj Keo teď vrhne, tak mu uhne a dost možná stihne tasit svojí dýku. Nenene, nic takovýho. Stoupnu si na nohy, obloukem obejdu Vejru a postavím se vedle Kea. Někdy v tu dobu chechot ustane. Vlastně nevím, co přesně chci dělat, ani proč jsem přišla.

"Nebuď tak upjatej, šak se může přijít přitulit." Sjede mě nepříjemným pohledem, ze kterýho mě mrazí v zátylku. Mračím se na něj jak bouřkový mrak. "Sou tu jenom dva kabáty, kočka si může dokonce vybrat ke komu." Zase se zachechtá a když mu stojíme v cestě, tak si prostě sedne na zadek na místě, kde zrovna stojí. Zabalí se do kabátu a Kea furt sleduje. "Budeš tu takhle vejrat celou noc?"
V tu chvíli vím zcela přesně proč že jsem přišla. Popadnu Kea za loket a jemným tahem se ho snažím přimět k pohybu na druhou stranu jeskyně. "Nech to být..." Mluvím tlumeně, ale s dostatečně rozhodným hlasem. Nejsem sice žádný bojovník, ale moc dobře vím, kdo vyhrává v souboji meč versus dýka. Nebudeme bojovat. A ráno prostě zmizíme dřív, než se tenhle stihne probrat. I špatný plán je aspoň nějaký plán.

PROBLÉMY

Celý čas toho chlapa sledujem a takmer ani nedýcham. Som stopar tak stopujem. Ten musí mať IQ ako kráva. Potom má ešte nejaké reči a následne vezme náš vak a začne sa v ňom hrabať. To sa mračím. Ako sa opovažuje. Nôž v mojej ruke stisnem pevnejšie, ale nepoviem ani slovo. Ak by nemal tie zbrane tak sa s ním v pohode pobijem a rozbijem mu ústa. Bijem sa celkom dobre, aspoň si to myslím. Barové bitky som absolvoval za posledný rok najmenej dvadsať krát. Lenže má meč a to je na mňa už trochu silná káva. Chcem odtialto vypadnúť. Vziať si naše veci a zmiznúť. Lenže vonku prší a je zas chladnejšie.

Potom sa postaví a naťahuje sa smerom k Laureen. Spozorniem ešte viac a som pripravený sa po ňom ohnať, ak by jej chcel ublížiť. Našťastie vzal jej kabát a vraj si ho berie. Eeee eee, to nie. To je jej kabát. Musíme odtialto vypadnúť a ten kabát bude potrebovať. Makali sme na tom aby sme tie veci zohnali. Celý deň sme na tom makali. Ani neviem čo robím ale postavím sa mu do cesty keď chcel ísť k východu z jaskyne.
Vnútorne sa celý trasiem tak, že ledva dýcham, ale navonok sa snažím tváriť sebaisto. Nieje to prvý krát čo stojím pred nejakým drňákom a tvárim sa rovnako drsne ako on. Lenže v meste som vážne strach nemal, vedel som že som chránený. Lenže tu mám strach aký som ešte nikdy necítil. No aj tak hodím masku drňáka, stojím mu v ceste a poviem. Pri tom schválne zhrubím svoj hlas, aby som zakryl, že sa mi trasie.
"Tak to nie kamarát. To je jej kabát. Ten si nevezmeš."
Tak a je to. Teraz tu zomrieme. Ja tu teraz zomriem, som si istý. Ani neviem čo robím a prečo riskujem život pre jej kabát doriti. A držím pevne nôž vedla svojej nohy. Musí ho vidieť, že ho mám v ruke, ale tak nejak chcem aby ho videl. Som napnutý ako struna, poznám typy ako je on, je to na sto percent vrah. A v spánku nás zavraždí. Ak siahne po zbrani som odhodlaný sa naňho vrhnúť a oddrgnúť ho preč, možno ho porezať, schmatnúť naše veci, zakričať na Laureen a utekať.

Návštěva

Vejra v klidu žvejká klobásu a na položenou otázku nejdřív vůbec nereaguje. Zamlouvá se mi čím dál tím míň a můj přátelský úsměv se stává čím dál tím víc křečovitý. Během Vejrovi večeře se na něj snažím moc nekoukat a tak si jenom Keo může všímat jeho výrazů. Za tou maskou chladného odstupu ti připadá, že vidíš něco víc. V jednu chvíli se výraz očí změní ze zkoumavého na odhodlaný. Jakoby v tu chvíli dospěl k nějakému rozhodnutí, o které se s námi ale nepodělil.

"Sem stopař, tak stopuju." Z pusy mu vyletí kousek nespolknuté klobásy. Jestli by měl na něčem zapracovat, jsou to zcela jistě zásady stolování. "A právě teď se hodlám vychrápat." Nahodí úsměv, který vypadá na jeho tváři hrozně nepřirozeně a očima se zabodne do Kea. "Ještě nějaký votázky, kluku?" S tím se otočí, nedojedenou klobásu si strčí do pusy tak, že mu ještě půlka čouhá z pusy a začne se přehrabovat v našem vaku. Nic moc ho očividně neuspokojí, ale pak si všimne kabátu, který mám položený vedle sebe. Natáhne se po něm, vezme do ruky a chvíli si jej prohlíží. Pokýve spokojeně hlavou
"Pučim si to zlato." A aniž by se na mě podíval, odchází se uvelebit k východu z jeskyně.
"Eh.. jasně." Pípnu jenom a tak trochu vyděšeně ho sleduju. Ani mě nenapadne protestovat. Stejně to není můj kabát, žejo. Už se ani nesnažím usmívat. Ten chlap mě děsí. Chová se s takovou suverenitou, kterou se pyšní buď vyšší vrstva společnosti, nebo naopak ta nebezpečná spodina, která už nemá co ztratit. Ani s jedněma nechci mít nic společnýho.

Příjemný večer je tímto nejspíš u konce. Pro jistotu zatáhnu Kea za rukáv, aby si aspoň sednul a nedělal žádný blbosti.

KLOBÁSA

Atmosféra by sa dala krájať a ja som celý napätý. Ten chlap nevyzerá priateľsky, ale zatial neurobil nič nepriatelské, len rozpráva ako totálny kretén.
Laureen sa pridá k ,,normálnej,, konverzácií a hneď na to sa dozvedáme, že náš nový spolubývajúci odstránil stopára strážcov. To je dobrá správa. Výborná správa. Ale to že je tu teraz s nami on, už tak dobrá správa nieje.

Byť to na mne, tak teraz okamžite ujdem z jaskyne, keď uvolnil východ a išiel k nášmu jedlu. Lenže je tu aj Laureen. A tak nejak by som ju tu s ním nenechal. A tiež ju nechcem ťahať do dažďa a bez jedla. Kurva odkedy mi záleží na niekoho pohodlí.
Možno, ale bude v pohode, len je trochu divný. Viem ale jedno, nesmiem mu ukázať strach. Musí mať pocit, že som preňho rovnako nebezpečný ako on pre nás. Preto keď začne jesť tak sa postavím k Laureen a nôž držím už za stehnom, aby to nepôsobilo, že sa mu chcem vyhrážať. No aj tak sa snažím mať hrubší hlas a pokojne sa ho opýtam, ale mám pri tom tvrdý a neústupný tón.
"Takže, ponúkol som ťa naším jedlom. Čo hodláš robiť teraz, prečo si nás stopoval?"

Držím sa pri Laureen, bez toho aby som spustil chlapa z oči a čakám čo odpovie.

Návštěva

Vidím Kea, jak sahá po noži a zatrne mi. Tak zlý to snad zase nebude!
Když pak ale koukám na nově příchozího, po zuby ozbrojeného, jsem najednou trochu klidnější, že se umí bránit aspoň Keo. Začne se s ním poměrně v klidu bavit. Taky bych něco řekla, ale z toho chlápka jsem byla nervózní už v kleci, natož takhle, kdy na nás kouká jako na kořist.
Chci ale pomoct s navozováním přátelské atmosféry a tak se usměju.
"Já jsem Laureen. A tohle Keo." Představím nás a tak nějak čekám, že Vejra sdělí i svoje jméno. Ale je stejně málomluvnej jako předtím. "Jídlo a ty šaty jsme si půjčili ve vesnici." Snažím se vysvětlit hromadu jídla a oblečení.

Furt na nás zírá. Přeskakuje pohledem z jednoho na druhýho. Vypadá, jakoby o něčem přemýšlel. Nakonec se zadívá na Kea s takovým zvláštním výrazem. "Dobrej stopař vás vždycky najde." První dvě slova zdůrazní a v teatrálním gestu ukáže na sebe.
Takže nás sledoval. Našel tuhle jeskyni a rozhodl se v ní utábořit. Dobře, to dává smysl. Jenom jsem nervózní z toho kontextu. Vůbec neodpovídá na naše otázky. Jakoby si vedl nějaký svůj vlastní rozhovor. Vůbec se mi nelíbí.
"Takže jsi nás sledoval." Začnu mlít, jenom aby tu nebylo takový ticho. A taky protože jsem nervózní. "To je super. Dobře, že jsi to ty a ne vojáci." Vážně se snažím o uvolněný rozhovor, ale asi se mi to nedaří úplně tak jak bych chtěla. Ale teď poprvý jsem aspoň získala jeho pozornost. Podívá se na mě a ošklivě se zašklebí. Přejede mi mráz po zádech.
"S jejich stopařem si nemusíte dělat stresy. Potkal sem ho." Jeho úsměv se rozšíří, ale v očích je krutý výraz. Kdyby měl kápi, tak nejspíš nějak takhle bych si představovala smrtku. Poklepe si rukou na zbraně u boku, jakoby to všechno vysvětlovalo, a zasměje se nějakému nejspíš osobnímu vtipu.

Zděšeně polknu a radši už zmlknu. Pevně doufám, že se zase brzo rozdělíme a nebudeme muset trávit v jeho společnosti moc dlouhou dobu. Skoro to ale vypadalo, že tuhle noc to budeme muset zvládnout.
Vejra se v jednu chvíli uvolní ze svojí ztuhlé pozice, přejde k našemu jídelnímu stolu a začne žvejkat jednu z klobás. Vydává u toho odporný zvuky a tak se odvrátím a prostě koukám na stěnu. Dochází mi, jak velkou kliku jsem měla s Keem. Představa, že bych tam na tom břehu jako prvního našla tohohle... no... to si asi vůbec nechci představovat. Budu muset Keovi zítra říct, že ho mám vlastně docela ráda.

Návšteva

Keď sa Laureen začne hnevať že nežiarli, tak skoro zomriem od smiechu. Dobre sa na tom bavím a keď vidím jej tvár, keď pochopila, že presne o to mi išlo, tak to bolo vtipnejšie ešte viac.
Nakoniec sa predsa len rozhodne aby sme šli do Waargu. Len aby mi dokázala, že nežiarli, to je jasné. Ale áno, z Waargu sa dá Isť do Vraosu loďou. Je to rýchlejši aj lacnejšie.
"Dobrý nápad, loďou ísť z prístavu bude oveľa lepšie. A nemusíš sa báť, Waargske ženy ma nezaujímajú."

A potom sme začuli kroky a šúchanie oblečenia ako sa niekto trepe do našej jaskyne. Ako prvé ma napadlo, že nás našli stráže a komplet som zbledol. Ale napadli mi aj vesničania a s tými nebude taká rozumná reč ako so strážcami, ktorí vedia kto som a nezabili by ma.
Urobil som rýchly skok ku slanine. Ale o tú mi nejde. Ide mi o ten veľký nôž, ktorý je pri nej. Schmatol som ho do ruky a čakal kto sa objaví.

Je to jeden z naších spoluvezňov. Moja prvá myšlianka je, že sa poteším. Sme traja a to máme väčšiu šancu sa niekde dostať. Lenže hneď ako prehovoril mi došlo, že je to nejaký zmrd.

Držím v ruke nôž, ale on má aj meč. Nieje to prvý krát čo stojím proti niekomu s mečom, ale je to prvý krát čo mám v ruke nôž ja. V meste som to nepotreboval. Všetci vedeli kto som, nikto sa mi reálne neodvážil ublížiť. Áno dostal som nakládačku mnoho krát, aj ma porezali, ale nikto by mi nesiahol na život. Vedeli čo by s nimi urobili stráže za vraždu guvernérovho syna. Lenže tu je to iné. On je kriminálnik. Možno vrah a nič nás tu nechráni. Rozhodne sa nenechám tu zabiť v posratej jaskyni. Vyschlo mi v hrdle, ruka s nožom sa mi klepe, ale držím ju tak aby to on nevidel, že sa mi klepe. Nesmie vidieť, že sa ho bojíme, to je hlavné pravidlo kriminálnikov. Preto sa snažím pôsobiť, čo najviac ako niekto, kto vie ten nôž použiť. Vie že sme tiež vezni, ale nevie čo dokážeme. Čo ale dokážem dobre, je vykecať sa z problémov. Vždy som sa vykecal a musím aj teraz.

Stojí pri východe z jaskyni a my sme tu prakticky zahnaní ako myši do kúta. Tak naňho prehovorím.
"Hej ... Myslel som že si stráž. Prežil si to? To je dobré, sme na slobode, fajne sme im ušli čo?" Pozriem na jeho meč, nejaká klobása mi nestojí za to zdochnúť tu. "Si hladný? Dáš si klobásu?" Stojím ale pevne na zemi a som napnutý ako struna. Hneď ako bude možnosť tak odtialto vypadneme. Nájdeme si niečo iné. Zoženieme si jedlo, to nieje problém, problém bude ak zomrieme.

Návštěva

Nervózně se ošiju. "A co když východ slunce prospíme?" Tady nejsou žádní kohouti, kteří by nás vzbudili. A nějaké světlo sem sice prosvítá, ale není ho zase tolik, aby nás spolehlivě vzbudilo.
Když začne mluvit o žárlení, pobouřeně se nadechnu. "Já nežárlím, ty pitomče..." Chvíli na něj nevraživě koukám, jak si vůbec něco takovýho může myslet? Ale až pak mi dojde, že to byl jenom další vtípek. Dostal mě. Odevzdaně si povzdychnu a zavrtím hlavou. "Pojedeme do Waargu. Mělo by to být taky přístavní město, můžeme se tam odsud dostat zpátky do Vraosu, až budeme připravený." A ty se tam pro mě za mě vyspi s každým koho potkáš. Pomyslím si už jenom pro sebe.

A pak se konečně dostane k vysvětlování jeho plánu. Pokývám hlavou, ale podezíravě na něj kouknu. "Co přesně znamená..." Ale větu nedokončím.
Zaslechla jsem totiž šramot, ozývající se někde u vstupu do jeskyně. Zní to přesně jako když jsme se sem dostávaly my dva. Jako by se někdo prodíral dovnitř. Stihnu se ale jenom zděšeně rozhlídnout, není se tady kde schovat. Tak se zase pohledem vrátím ke sledování vstupu a čekám.

Dovnitř se prodere nějaký chlap... K mému neskonalému údivu ho poznávám. Zcela určitě je to Vejra. Ten jeden ze zajatců, který s náma byl v kleci. Ještě teď si pamatuju jeho výraz, kterej byl celou cestu stejnej, vytřeštěnej, nepřítomnej. I teď na nás kouká s očima vyvalenýma víc, než by bylo třeba. Takže to přežil ještě někdo další? Možná vylezl až dál po proudu. Nebo naopak dřív. Mohl vylízt i na druhý straně řeky a někde se schovat, než jsme se stačili vzpamatovat a proto jsme ho neviděli. I jemu v očích nakonec probleskne poznání. Má stejně otrhaný šaty, jako měl v kleci, ale u pasu se mu houpe opasek s mečem a dýkou. Je mokrej od deště.

"Vy jste se sem vrátili? Chyba..." Jeho hlas je chraptivý, jako by nebyl moc zvyklý na mluvení. Pak si všimne našich zásob. "Copak jste mi to přinesli?" Zatím se nehýbe a přeskakuje mezi námi pohledem, jakoby zjišťoval, co od nás může čekat.