PLÁN

Laureen navrhuje ísť sledovať západ, ale aj na to ju musím napomenúť.
"Vonku dosť prší a mraky už dávno zakryli slnko. Teraz by si západ nevidela, ale neboj, východ nám bude úplne stačiť."

Potom reagovala na tie ženu z Waargu.
"To počujem žiarlivosť v hlase? Neboooooj do Waargu asi nepôjdeme tak nemusíš žiarliť zlato."
A znovu na ňu hodím taký zvodný namyslený výraz. Ah, to ma asi nikdy neprestane baviť.

Co budeme dělat? No ja mám presnú predstavu, ale ako jej to povedať bez toho aby zas začala hučať. No rozhodne viem jedno, po tom čo mi prezradila, čo sa jej stalo, ju už nechcem opustiť. Minimálne kým nebudeme v meste a ona si tam nájde niečo, aby bola v pohode. Koniec koncov, som guvernérov syn a starať sa o občanov nášho mesta je moja povinnosť. A keď ju všetci opustili, tak ja to nemôžem zrobiť.

"Môj plán je .... predáme šperky, malo by nám to stačiť na cestu a aj na ubytovanie na pár dni v meste. A zatial si nájdeme niečo ako sa uživiť. Ak zrobím v meste zopár čistých prácičiek, tak si rýchlo urobím meno a potom ma budú volať aj na väčšie veci, kde je viac prachov."
Pozerám na ňu a čakám problémy, určite jej môj plán sedieť nebude, ale som ochorný si vypočuť aj jej plán ak nejaký má.

Plánování

Protočím oči v sloup. I když se tváří až nebezpečně vážně, moc dobře vím, že si dělá srandu. Na to jeho vtipkování si začínám pomalu zvykat. Dokonce se pobaveně zakřením. Je to syn guvernéra. A i když se s otcem nemají zrovna v lásce, bývá v těchhle lidech ta nadřazená pozice tak nějak zakořeněná. On to v sobě taky má, i když to zatím používá jenom občas a ve snesitelným množství. Všechny ty namyšlený pohledy a chování. Přesně to, co je k vidění na všech společenských událostech vyšších vrstev. Strávila jsem tam spoustu času. Jako šedá myš na pozadí, dávající pozor na děti. Nikdo si mě nikdy nevšímal. Moc dobře vím, že muži jeho formátu a postavení si nezačínají s obyčejnýma ženskýma z té sloužící vrstvy. Najdou si nějakou nafintěnou dámu, královnu večírků, milovnici koček a hedvábí. Takže se v tomhle ohledu najednou cítím úplně bezpečně.

Začne mi vysvětlovat světové strany. Kouknu na něj pohledem stylu jako vážně? Já přece vím, kde je na mapě která světová strana. Je tam takový ten namalovaný kompas... Ale... potom pokračuje... nikdy mě nenapadlo si to spojit do reality, s reálnými východy a západy slunce. To je teda trapas. Ale vlastně to dává smysl. Navzdory jeho až přehnaně samolibému úsměvu, se nadšeně usměju. Má pravdu... na východě slunce vychází, na západě zapadá! Dává to dokonalý smysl! Proč mě tohle nikdy nenapadlo? Vstřebávání nových vědomostí mi dělá dobře a ukládám si nový poznatek do paměti. "Musíme jít dneska sledovat západ slunce!"

Na jeho další nápady pokyvuju hlavou, než se dostane k těm ženám. U toho se zarazím. A pak zase zpátky k líbání. Přeskakuje z jednoho na druhý jako splašená kobylka. Musím se zasmát a blahosklonně na něj kouknu. "Schovej si to pro ty nejkrásnější ženy."
Pak se odmlčím a zase koukám na kámen na svojí pomyslnou mapu a snažím si vybavit co nejvíc podrobností. "Tak jo, takže na sever." Spokojeně se natáhnu pro kus chleba. Zase máme nějaký plán, kterého se můžu držet. Všechno bude dobrý.
"Co budeme dělat, až dorazíme do toho města?" Nikdy neuškodí mít dlouhodobější plán.

PLÁN

Našťastie začala znova rozprávať a nechcela sa líbat. Vnútorne mi odľahlo a keď sa opýtala že čo budeme dělat a predložila svoj plán, tak som to zabil presne opačným vtipkovaním. "Môžme sa líbat celú noc a potom ráno skočíme zas do vesnice po snídani." Ani jedno z toho neurobíme, ale mám rád keď na niekoho tlačím a má v očiach taký ten vyhúkaný strach. Preto som na tvári nahodil taký ten zlý šibalský pohľad, aby si myslela, že opravdu svoje slová myslím vážne.

Potom som sa ale rozhodol, že ju nebudem viac trápiť a začal som sa vyjadrovať k jej plánu. Vďaka tomu, že niesom obyčajný buran, tak som ako malý chodil do školy a poznám svetové strany.
"Západ je tam kde slnko zapadá, východ je tam kde slnko vychádza. A krížom cez to je sever a juh. Sever je na ľavo od východu a napravo od západu. Takže ráno pozrieme kde vychádza slnko a pojdeme naľavo." Namyslene sa usmejem, že aký som múdry a potom ešte poviem.
"Ale toto by ma nenapadlo. Dobrá práca. Takže ráno vyrazíme na sever, ďalej od Vraosu. Nájdeme civilizáciu a necháme sa odniesť do iného mesta. Napríklad do Nighálu. Alebo do Waargu. Počul som, že tam majú tie najkrajšie ženy....." potom sa trochu zaseknem a poviem, "Ale do Vraosu sa potom aj tak musím vrátiť, len niečo dokončiť." A aby som zahnal zlé myšlienky znova zavtipkujem.
"Takže, čo to líbaní?"

Zeměpis

Na jeho první otázku pokrčím rameny. "Možná chtěli něco po jejích rodičích a měla to být i nějaká msta? Jejich otec nepřišel ani k soudu. Ale nevím, jenom hádám."
Udělá mi zvláštní radost, že se chce do Vraosu taky vracet. Mohlo by to znamenat, že mě tu ještě nějakou dobu nenechá trčet samotnou. Jenom přikývnu hlavou.
Jeho poslední poznámce se zasměju. Furt jsem se tak úplně z toho dnešního dobrodružství nevzpamatovala, ale už to aspoň zvládám brát v klidu. Člověk se přizpůsobí. "Tak řekněme, že to je vzájemná výpomoc." Uzavřu a zakřením se na něj. Bylo hezký zjistit, že i můj společník má smysl pro humor.

Už nic neříká, jenom se tak divně usmívá. To je přesně taková ta trapná chvilka ticha, kterou nesnáším. Kdy jsme si oba řekli smutný příběhy a teď nikdo neví, co dál. Prolomení první zdi, projevení důvěry, a pak jsme z toho oba celý tumpachový. Možná jsem to trochu přehnala s dramatičností. Ale měla jsem pocit, že by to jinak nedávalo smysl. Tak kouknu zase na svoje ruce a snažím se vymyslet, čím tu chvíli rozptýlit. Povolím sevřené pěsti. Klouby mi mezitím úplně zbělaly.

Zhluboka se nadechnu. Už dávno jsem zjistila, že to pomáhá skoro na všechno. "Takže, co teď? Co budeme dělat zítra?" Všechny moje plány byly jenom zhruba do téhle chvíle. Bezpečný místo, jídlo, nějaký základní vybavení... "Jak se dostaneme do nějakýho města, když pořádně nevíme, kde jsme?"
Pak mě ale něco napadne. Nad mapami jsem nějaký čas strávila. Teď tu sice žádnou nemám, ale... Nakloním se dopředu a se zakaboněným výrazem začnu prstem naznačovat kreslení na kameni. "Z Vraosu jsme vyjeli myslím severní bránou? Nebo západní?" Jiná možnost už není. Ale ten začátek cesty mám jako v mlze, moc jsem nevnímala, kudy jedeme. "Tady jsou jenom jedny hory. Nějaký vesnice budou nejspíš všude v podhůří..." Ukazuju prstem imaginární hory a možný trasy, kudy jsme mohli jet. "Jestli jsme jeli na sever, tak nějaký větší město by teoreticky mělo být tady..." Zapíchnu prst vítězoslavně do kamene. Pak mi ale úsměv vyhasne. "Potřebujeme jít asi na sever... jenom.. jak poznáme, kde je sever?" Zakončím svoje zeměpisecký pokusy a přemýšlím, co vím o určování směru ve volný přírodě. Ve městě to bylo jednoduchý. Ale tady nějak nevím, podle čeho se orientovat.
Kouknu tázavě na Kea, jestli náhodou nemá lepší orientační smysl.

Rozhovor v jeskyni

"Máš pravdu, je to dosť divné. A čo také mohli chcieť od šesť ročného dievčatka?" Opytal som sa, ale viem, že to určite vedieť nebude. Je to aj tak absurdné. Zavraždiť malé deti, od ktorých niečo chcete. Ak ich zabijete tak to už nedostanete. To je prvé pravidlo. Nikdy nezabíjaj človeka čo ti dlží prachy.

Okay som rád, že máme aspoň podobný plán. Dostať sa do iného mesta. Tu v divočine sa dlho neuživíme. A tiež som rád, že nijak nereagovala na mojú ponuku, že jej pomôžem. Ak by to vzala ako sľub, tak by som musel jej už pomôcť. Ale do Vraosu sa musím tiež vrátiť.
"Aj ja sa musím vrátiť do Vraosu, mám tam nejaké nedokončené záležitosti."

A potom sa rozhodla zasrandovať z čoho mám radosť a hneď sa toho chytám.
"Tak ty sa staráš o mňa? Myslel som že to ja sa starám o teba." Zasmejem sa a ukážem na všetko jedlo, ktoré sme získali hlavne mojou zásluhou. "Žiadne hnusné surové huby, ktoré máš ty tak rada" A drgnem do nej trochu lakťom.
Potom sa ale trochu zastavím a pomyslím sa. Sakra, toto je taká ta dojemná intímna chvíľka, keď si vymieňame smutné príbehy a možno sa bude chcieť líbat. Oooh len to nie, prosím prosím prosím ať sa nechce líbat.

Pozriem na Laureen a usmejem sa trochu kŕčovito. Snáď si to nešimne.

Rozhovor v jeskyni

Usměju se na něj, je hezký, že se tak snaží. Tak nějak zvláštně se mi ulevilo.
"Víš, celý mi to přišlo takový prapodivný. Někdo to potřeboval na někoho hodit. Možná jenom proto mě tam ti čtyři nechali naživu." Svoje šílený teorie jsem ještě nikomu neřekla. Měla jsem ale dost času o tom přemýšlet ty tři dny, co jsem byla zavřená. "Jakoby to bylo celý naplánovaný. Soud taky nebyl moc dlouhej. Skoro jakoby už byli rozhodnutý dopředu. Nikdo mě neposlouchal..." Zaskřípu zuby, když si vzpomenu na tu bezmoc, kterou jsem cítila. Ale v žádným případě nemůžu začít brečet, proto rychle pokračuju dál.

"Já.. mám svoje plány. Chtěla bych se tam jednou vrátit. A zjistit kdo a proč to udělal." Je to tak absurdní představa, že se usmívám skoro omluvně. "Teď je to asi trochu zcestný.. ale až se dám trochu dohromady.
Takže, jak říkáš.. můžeme začít klidně v jiným městě... Každopádně to je asi to, co mě drží při smyslech."

Pak se na něj podívám o něco veseleji. "Navíc, poslední den na nějaký smutnění nemám čas. Starám se totiž o jednoho hladovýho mládence."

HOROR

So zatajeným dychom počúvam čo Laureen rozpráva. Stále som čakal, že pointa bude, ako ich okradli, alebo že tým deťom dal niekto facku a z toho má Laureen teraz problémy. Ale keď povedala ako tie deti zavraždili, spadla mi sánka a neveriacky som na ňu pozeral. To snaď nehovorí vážne. Oproti nej sú moje problémy absolútne nepodstatné. Mne stači doliezť za fotrom, odprosiť sa mu, prijať zopár rán a budem v pohode. Ale ona je úplne v hajzlu. Na totálku. Nechápem, ako vôbec vládze fungovať ďalej.

Postavil som sa a prešiel k nej. Oprel som sa o stenu vedľa nej. Teraz mi bolo ľúto ako som sa správal k nej. A absolútne netuším čo by som mal v takejto chvíli povedať, tak len proste rozprávam.
"Ty si nevinná? Ty tu v tejto jaskyni ani nemáš byť. To je .... ako to že stále vládzeš ísť ďalej aj po takom niečom?" Ja som zrobil dosť blbých a zlých vecí a stretol som veľa ľudí čo zrobili veľa blbých a zlých vecí, ale ak ich chytili tak som vedel, že všetci si to zaslúžili. Ale ak ju obvinili neprávom a chceli ju zavrieť do jamy na doživotie za vraždu detí, to je horor. Pozerám na ňu a neviem čo mám povedať, bojím sa že začne plakať a to rozhodne nechcem. Čo budem robiť ak začne plakať? Sakra, už mi bežia po rozume nápady ako jej pomôcť. Ale to nemôžem, jasne? Nedá sa. Chytia ma a hodia fotrovi k nohám a ten po pošle do jamy. Ale ju tam pošlú na doživotie. A z otcových prednášok, ktoré mi tak rád dával, viem čo sa v jamách a doloch robí. Dievča ako je ona, by tam neprežila. Vezni, vezenkyne aj dozorci sú tam úplne zvieratá.
"Já .... ak by sme boli v meste, ako guvernérov syn na opačnej strane zákona, mám kontakty. Určite by som dokázal zistiť, kto boli tí chlapi. Mesto zas nieje až tak veľké. Ale teraz, keď sme tu, tak potrebujeme len peniaze a musíme utiecť čo najďalej. Našiel som aj nejaké šperky, ak ich predáme, budeme mať na jedlo a aj na odvoz kočom do iného mesta dostatočne ďaleko. A tam by sme sa už mohli nejak uchytiť a začať znova. Čo ty na to?"

Snažím sa ju nejak zapojiť do plánovania, aby už nemyslela na to čo sa stalo.

Příběh

Šokovaně na něj koukám. Syn guvernéra. Páni. To je skoro jako princ! A já tu s ním klidně jen tak klábosím! Neměla jsem sice šanci jeho otce poznat osobně, ale párkrát jsem ho letmo zahlédla na několika významných událostech. A samozřejmě jsem slyšela, co se o něm říká. Měl by být spravedlivý a vždycky se držet práva. Právě jemu jsem chtěla přednést svou záležitost, jenom kdyby mě někdo u toho zatracenýho soudu poslouchal. Ale nebylo mi to umožněno.
Každopádně když Keo mluví dál, můj pohled se kaboní. Takže možná spravedlivý vůdce, ale mizerný otec. I takových mezi námi chodí dost. Po jeho poslední poznámce se letmo zašklebím. "To mě mrzí... musí být těžký vyrůstat v takový rodině."

A pak se zeptá na mě. Povzdychnu si a opřu se o stěnu. Asi jsem mu ten příběh slíbila, ale najednou jakoby se mu nechtělo ven. Takhle jsem to ještě nikomu nevyprávěla. Celý soud byl jako v mlze. Tohle je jiný.
Zadívám se kamsi nahoru ke stropu a začnu potichu vyprávět.

"Jak jsem říkala, pracovala jsem jako guvernantka v jedný rodině. Možná je budeš znát. Jmenují se Lowenovi. Pracovala jsem s jejich dvěma dětma, mladší Jacob, tři roky, starší Laura, šest let." Snažím se o neutrální tón, jakobych vykládala učivo.
"Vychovávala jsem je, učila je, uspávala je. Byla jsem s nima skoro pořád. Jejich otec je velmi vytížený muž, zasedá v radě a doma se z nějakého důvodu nikdy moc neukazoval. A jeho manželka si zase ráda užívá život, je pořád pryč na nějakých večírcích. Nebo je doma, ale chce mít klid." Rty se mi stáhnou do přísné čárky. Je očividné, že ty dva za jejich nezodpovědný přístup k dětem nemám vůbec ráda.
"No a jednou... Potřebovala jsem si něco zařídit. Jedna moje zákaznice potřebovala urgentně sušené bylinky. Říkala jsem, že jsem ve volném čase bylinkářka... Zázvor, jasanové listy, pampelišky, furt si to pamatuju... měla bolesti a chtěla něco, co jí uleví.
Paní Lowenová mi ale nechtěla dát volno, měla něco domluveného ve městě. Tak jsem vzala děti sebou." Hlas se mi trochu zadrhne a na chvíli ztichnu.

"Šli jsme jednou z postranních uliček, chodila jsem tamtudy tisíckrát, nemělo to být nic nebezpečnýho. Děti byly na procházky zvyklý, pořád jsme někde trajdali. Ještě jsme se smáli, ukazovala jsem jim nějaký broučky... Jacob je chtěl zašlápnout, ale Laura je bránila." Můj úsměv je smutný.
"A pak se tam objevili čtyři chlápci. Dvojice z každý strany. Přišlo mi to, jakoby tam na nás snad čekali, ale to je nesmysl, nikdy jsem neměla nepřátele a nemohli vědět, že půjdu zrovna tudy. Řvali na Lauru, že jim má něco vrátit. Něco, co patří někomu důležitýmu a ona prý ví kde to je. Takový nesmysl!
Samozřejmě jsem se snažila děti bránit. Jenže ti chlápci byli čtyři a byli silný. Bylo prd platný, že jsem děti schovávala za sebe... A oni pak... Jacoba hodili na zem a prošlápli mu hlavu. Hrozně hladce.. jako bys šlápnul na meloun. A Laura.. prostě jí zlomili vaz. A pak... zmizeli stejně rychle jako přišli a nechali mě tam." Spolknu dva knedlíky v krku, kvůli kterým se mi hlas stává tak trochu zajíkavým. Zhluboka se nadechnu.
"Našli mě nějaký vojáci. Pak jsem šla k soudu. A obvinili z toho mě." Dořeknu stručně důvod, proč jsem tady, jako bych na detailní popis už neměla sílu. Sklopím pohled k zemi na svoje zaťatý pěsti.
"Byly jako moje vlastní děti..." Dodám teď už úplně potichu na závěr.

Je mi líto, že se nepovedlo zapálit ten oheň. Kdyby to tíživý ticho prolamoval aspoň zvuk praskajících větviček, možná by nebylo tak tíživý.

ROZHOVOR

Tlačíme do hlavy slaninu a chlieb a Laureen sa pýta zas na tému, o ktorej sa baviť nechcem. Ale predpokladám, že by som to už asi mal povedať. Nech vieme obaja na čom s tým druhým sme. Tiež ma zaujíma ako sa sem dostala a keď jej niečo prezradím ja, určite niečo prezradí aj ona mne.

Tak si sadnem k suchej stene a opriem sa o ňu. Pozriem do zeme a na chvíľu sa zamyslím, ako jej to povedať a vysvetliť.
"Prečo som neodešel? No .... nemohol som. Skúsil som to mnoho krát ...... ale vždy ma našli a hodili naspäť do toho smradľavého mesta. Tak som to nakoniec vzdal a začal som robiť toľko problémov koľko bolo len v mojích silách, aby som .... svojmu otcovi ukázal, že ma nemôže už viac ovládať."
Potom som pozrel na Laureen a trochu s výčitkami v očiach dodal.
"Môj otec je ..... guvernér Vraosu."
Pozerám chvíľu na ňu, čo si pomyslí o tom, že tu sedí s guvernérovým synom. Rozhodne to pomenovanie nenávidím. Ak by som mohol tak by som jeho synom nikdy byť nechcel a ani to nikomu neprial. A keď už som jej to takto povedal, tak som to už musel dokončiť.
"To on ma nechal zajať, asi keď mu už so mnou konečne došla trpezlivosť a hodil ma expresom do klece. Vraj tam kam pôjdem ma naučia sa správať..... no, povedal by som že som vyhral. Som preč z Vraosu, ale aj tak som nečakal, že by bol schopný ma takto hodiť do diery, alebo do dolu k vrahom a zabijákom." Rozhodne som ale presvedčený, že keď naše telá nenašli, tak otec urobí všetko preto aby ma našiel. Preto som sa nemohol ani v tej vesnici objaviť len tak a poprosiť o pomoc. Nesmú ma nikdy nájsť.

Potom ako vždy to skúsim nejak zaklincovať vtipom, aby to nebola taká vážna atmosféra.
"Tak som skončil tu s tebou a asi to budeš ty kto ma bude musieť naučiť sa správať." Trochu sa na tom zasmejem a ešte dodám.
"A čo ty? Ako si teda skončila tu?"

V jeskyni

Vezmu si od Kea kabát a zvědavě ho prohlížím. Je pravda, že v tomhle by zima být nemusela ani v noci. Zatím jej ale odložím vedle sebe. Suchá blůza mi k zahřátí stačila.
Pomalu žvýkám chleba a skoro se cítím zase jako normální člověk. Jenom si místo jeskyně představit svůj baráček.

Keo se začne omlouvat. Překvapeně vyvalím oči a sleduju co dělá. Krájí slaninu? Až když prozradí účel, zasměju se. Ještě na něj chvíli koukám a pak se teda zvednu a obřadně slaninu převezmu. Cítím se u toho stejně pitomě, jako předtím s tou houbou. "Ehh, děkuju. Tak teda... rande v jeskyni." Pobaveně se zakřením. "To by ale chtělo i ten čaj."
Pak se vrátím s povzdychnutím k tý omluvě. "Jsi protivnej... občas. Ale to hladový mužský vždycky, takže se nic neděje." Zářivě se na něj usměju, aby pochopil, že si i dělám trochu srandu. Zakousnu se do slaniny. Je to vážně mňamka.

"Takže... proč jsi nikdy z Vraosu neodešel, když jsi chtěl cestovat a nemáš to tam rád?" Zeptám se zvědavě na jednu z věcí, která mě zaujala už při rozhovoru v tý kleci. Pamatuju si to hlavně proto, že já to město zbožňuju a tohle mě překvapilo. Zase se uvelebím na kameni a trochu se uvolním.