V jeskyni

Vezmu si od Kea kabát a zvědavě ho prohlížím. Je pravda, že v tomhle by zima být nemusela ani v noci. Zatím jej ale odložím vedle sebe. Suchá blůza mi k zahřátí stačila.
Pomalu žvýkám chleba a skoro se cítím zase jako normální člověk. Jenom si místo jeskyně představit svůj baráček.

Keo se začne omlouvat. Překvapeně vyvalím oči a sleduju co dělá. Krájí slaninu? Až když prozradí účel, zasměju se. Ještě na něj chvíli koukám a pak se teda zvednu a obřadně slaninu převezmu. Cítím se u toho stejně pitomě, jako předtím s tou houbou. "Ehh, děkuju. Tak teda... rande v jeskyni." Pobaveně se zakřením. "To by ale chtělo i ten čaj."
Pak se vrátím s povzdychnutím k tý omluvě. "Jsi protivnej... občas. Ale to hladový mužský vždycky, takže se nic neděje." Zářivě se na něj usměju, aby pochopil, že si i dělám trochu srandu. Zakousnu se do slaniny. Je to vážně mňamka.

"Takže... proč jsi nikdy z Vraosu neodešel, když jsi chtěl cestovat a nemáš to tam rád?" Zeptám se zvědavě na jednu z věcí, která mě zaujala už při rozhovoru v tý kleci. Pamatuju si to hlavně proto, že já to město zbožňuju a tohle mě překvapilo. Zase se uvelebím na kameni a trochu se uvolním.

V JASKYNI

Striedavo kušem do klobásy a do chleba a sledujem Laureen ako sa trápi s kresadlom. Nechápem čo je s ním zle a prečo to nejde.
Na jej poznámku o tom že ohoň netreba jej poviem. "Túto noc bude ešte chladnejšie ako tú minulú, pretože prší. Ale mali by sme byť v pohode lebo som zohnal aj kabáty."
Potom sa postavím a idem si zobrať suché oblečenie aj ja. Všetky tričká sú o velkosti slona. Ten chlap musí vážiť aspoň stotridsať kíl. Aj ja sa k Laureen otočím zády a zhodím zo seba mokré oblečenie. Veľmi rýchlo na seba hodím to suché obrovské tričko, kým je Lureen otočená, aby ma nevidela bez trička. Potom si svoju mokrú bundu položím na suché miesto a vytiahnem dve dlhé kabáty. Vyzerajú naozaj teplo plne ovčej vlny a tak si nechám ten väčší a menši podávam svojej novej kamoške.

Teraz keď si moje telo už uvedomilo, že má v sebe jedlo tak som sa ukludnil. Netušil som či sa vlastne za niečo na mňa hnevá alebo nie, ale akosi som podvedome mal chuť sa jej ospravedlniť, ako som sa správal.
"Počuj. Neviem .... ak ... ak som bol k tebe protivný niekedy, tak ma to mrzí, bol som hladný, a unavený, a bolela ma hlava. Vlastne stále ma bolí, ale po tých klobáskach je to oveľa lepšie." V skutočnosti by som tu bez nej ani nebol. Je až zvláštne čo si človek uvedomí po dobrej klobáske.

Potom si spomeniem a priskočím k naším veciam. Vytiahnem veľký nôž a usmejem sa na Laureen. Potom vytiahnem kúsok slaniny, ktorý som zbalil zo stola v dome. Hneď som z neho odkrojil poriadny kus a ten nakrájal na menšie kúsky. Sú dosť mäsité a tá vôňa je neodolatelná.
"Poď pozývam ťa na slaninu. Dáme si rande v jaskyni." A zasmejem sa.

Ešte som si spomenul, že som zabudol zobrať tú sekeru, keď som sa ponáhľal odtial preč. Sakra, tá by sa zišla.

Zpátky v jeskyni

Nějak se nemůžu zbavit dojmu, že to celý špatně skončí. Budu si s ním muset promluvit, ale po minulých zkušenostech se mi to téma vůbec nechce otevírat. Aspoň ne tady. Vážně se ho bojím? Možná trochu.
Když si ale cpe do pusy klobásu a u toho žvatlá nesmysly, vypadá jako úplně jakýkoliv hladový chlap. "Máš dost zvrácený choutky." Okomentuju jeho proslov a místo klobásy sáhnu radši po chlebu, který vypadá poměrně čerstvě a jako bonus ničím nepřipomíná Diův penis. Z jablka mi zbyla už jenom stopka. A chleba rychle zaplácne prázdný žaludek.

Dojdu ke stěně jeskyně, nastavím spojené dlaně a naberu trochu dešťové vody. Opláchnu si obličej a nakonec se i vydatně napiju. Hned se cítím líp. Bude to těžký, ale nakonec to nějak zvládnu. Jako ostatně vždycky.

Někde za mnou se Keo vzteká. Povzdychnu si. Přejdu k odhozenému křesadlu a se zájmem si ho prohlídnu. Někdy jsem četla jak to funguje a v rodině tak často zapalovali krb. Ale sama jsem to nikdy nedělala. Měli k tomu vždycky ale ještě ostrý kámen. Keo tu nějaký má. Zkusím párkrát vykřesat jiskry, ale nic se neděje. "Možná potřebujeme prostě jenom jiný kámen." Projdu se po jeskyni a nějaké nasbírám. Ale ani z jednoho nelétají jiskry. Zamračím se a zkouším to s větší silou. Nic. Nemám ráda, když nefunguje něco, co by fungovat mělo. Možná tu jsou prostě jenom špatný kameny a musíme se porozhlídnout venku. Ale tam se mi teď nechce.
"Zase tak nutně oheň nepotřebujeme. Čaj stejně nemáme v čem udělat." Řeknu nakonec a odložím křesadlo vedle naskládaných větviček.

Jak se moje tělo pomalu adaptovalo na klidový režim, začíná mi být v mokré košili zima. Nemůžu si teď dovolit nastydnout. Prohrabu se teda oblečením a vezmu si jednu dámskou halenku. Je příjemná na dotek a mohla by i trochu zahřát. Kousek poodejdu, otočím se ke Keovi zády a začnu rozepínat knoflíky na košili. Pak se rychle převléknu a uhladím záhyby nového svršku. Rozpažím ruce a prohlížím, jak mi to sedí. Žena, která to nosí, musí být na rozdíl ode mě docela vysoká. Rukávy mi trochu plandají a stejně tak délka blůzy mi jde skoro až pod zadek. Ale jinak to sedí docela dobře, spodek blůzy zastrčím do kalhot, rukávy trochu vyhrnu a je to. V aspoň jednom čistým kousku oblečení se cítím hned líp. Až přestane pršet, půjdu se vykoupat a zkusím z kalhot dostat tu největší špínu.
Prozatím si ale sednu k našemu provizornímu stolu z druhé strany než je Keo a ulomím si ještě kousek chleba.

Zpátky v jeskyni

Skladám vetvičky do malej pyramídy, netuším či to robím dobre, môj otec ma nikdy nevzal do prírody na opekačku. Tak musím teraz improvizovať. Stále mi to padá a nedarí sa mi. V tom sa opyta Laureen na kouř. Na chvílku sa zamyslím a potom poviem.
"Cez deň áno. Tak vieš že je niekto doma, podla kouře z komína. Ale večer, zistíš že je niekto doma len podľa svetla. Pretože v noci kouř nevidno." Svoju odpoveď šifrujem do múdrych rád, ktoré som sa naučil pri kradnutí. Teraz keď sme zločinecká dvojka, ju musím toho veľa naučiť.

Keď sa poteší z hrebeňa a mydla, ktoré drží v ruke, tak sa usmejem. Vedel som, že sa jej bude páčiť. A tak trochu namyslene a uštipačne odpoviem. "Nemáš za čo. Pre teba čokoľvek drahá."

Na jej pochvalu sa len hlboko ukloním.

Neodolal som a odtrhol som si kúsol klobásky a prežúvam ju v ústach s dostatočne farebnými poznámkami. "To je eufória, ako keby mi ju do úst nasrali samotní bohovia svetla a radosti. Toto je nový spôsob orgazmu. To nieje klobása, to je penis samotného Zeusa. "

Potom sa pobavene vrátim k vetvičkám a konečne sa mi podarilo postaviť celkom schopnú pyramídu. Do stredu som dal trochu vysušeného sena a zobral kresadlo. S tým našťastie pracovať viem a tak po zopár škrtnutí ..... mi to stále nechytlo. Škrtám a škrtám dookola, ale žiadne iskry mi nelietajú. Niečo robím zle asi, alebo je to pokazené.
A tak sa snažím ešte mnohokrát, až vybuchnem od nervov a hodím to kresadlo o zem.
"Tá posratá vec nefunguje!!" zakričím od hnevu, prejdem k vyloženému jedlo a odtrhnem si kúsok chleba. Nahnevane si sadnem na zem a prežúvam.

Zpátky v jeskyni

V reakci na jeho pochvalu se mi úsměv o něco rozšíří. Je to od něj milý. I když jako předtím, byla to spíš náhoda a výsledek lezení do každý skuliny. Ty hory vypadají prostě všude stejně, ale nechtěla jsem to vzdát. Je to tak dobře skrytý místo, že nás tu nemůže nikdo najít. Ledaže... "Neprozradí nás kouř?" Zeptám se opatrně, když Keo začne rovnat větvičky. Ještě než se pustím do otevírání vaku, rozhlédnu se po jeskyni. Taky bychom se tu mohli udusit. Ale je tu dost mezer a škvír po stranách, aby to fungovalo jako přírodní komín. Když se to zapálí támhle u tý stěny, tak snad.

Rozvážu provizorní vak a s hlubokým nádechem se pustím do vybalování. Nejdřív mi to proti mojí vůli dělá vážně radost. Najdu totiž mýdlo a dokonce myslel i na hřeben! "Jéé, děkuju!" Neudržím se a nadšeně vyjeknu.
Je pravda, že moje vlasy po těch čtyřech dnech rozhodně potřebují učesat. Chvilku se z objevu raduju a pak pokračuju dál. Nějaký ovoce, hrušky, jablka... všechno dobrý věci. Nevydržím to a do jednoho jablka se rovnou zakousnu. Ah... nejlepší jídlo na světě! Pak začnu tahat klobásy, o kterých mluvil a hned lituju, že jsem jako první kousla do jablka.
Pak se dostanu k oblečení. V tom domě žije nejspíš nějaký pár. Keo vzal jak mužské, tak dámské svršky. To pánské je docela velké, dámské takové normální. Vezmu jednu z halenek, položím jí na kámen a udělám z toho náš stůl, na který vyskládám všechno jídlo.

Pak se na mě mezi oblečením něco zaleskne. Nejdřív to považuju jenom za knoflík, ale když se pro to natáhnu, držím v ruce prsten. Polije mě hrůza. Musím si sednout. Co to provedl? Co jsem ho to nechala udělat?
Možná to nechtěl vzít a bylo to jenom omylem v kapse kabátu. Jo... to bude určitě ono. Když se ale v rychlosti přehrabuju dalším oblečením, najdu ještě jeden prsten a nějaký náhrdelník a náramek. Sedím tam jak hromádka neštěstí. Šperky i zbytek oblečení nechám uvnitř a už se v tom dál nehrabu. Co jsme to udělali? Ty věci mají nejspíš pro někoho velkou cenu...

Nijak to nekomentuju, jsem úplně zticha a přemýšlím. Nemůžu ho nechat to prodat. Tohle musíme vrátit. Jenom nevím, jak to zvládnu. Koukám na Kea, jak připravuje oheň. Nenechá mě to udělat. V náhlém popudu hrábnu do vaku a vezmu oba prsteny. Když už nic jiného, tak zachráním aspoň tohle. Strčím si je do kapsy kalhot společně s listy jahodníku, které jsem si předtím natrhala na čaj, aby mě náhodou neprozradila jasná vyboulenina. Vím, že se prsteny používají jako symboly lásky. To nemůžeme nikomu vzít. Ještě nevím kdy, ani jak, ale do toho domu se jednou vrátím.

"Dobrá práce." Pochválím ho nakonec s největším sebezapřením a slabým úsměvem. Na víc se nezmůžu. Radši ať nemá žádný podezření a myslí si, že to vypadlo cestou.

Zpátky v jeskyni

Blúdime po tej skale už hodinu a ten studený dážď mi už lezie na nervy. Rád by som vytiahol kabáty, ale sú niekde na spodku. A teraz sa mi dobre drží aj batoh a aj vetve mi prestalo padať na zem. Lenže som tak unavený a tak hladný, že už si chcem sadnúť. Nehnevám sa na Lureen, že to nevie nájsť. Ja sám netuším kde sme.

Poteší sa že našla vodopád. "Ano, ak by práve nepadala voda úplne všade tak by ten vodopád mal aj zmysel." Poviem jej trochu mrzuto, ale stále s pobavením v hlase. Aj tak sme celý mokrý. Jediná výhoda tejto hlúpej prechádzky je, že je Laureen celá mokra a šaty sa jej lepia na zadok, takže aspoň mám na čo pozerať.

Potom konečne tú prekliatu jaskyňu našla. Hrozne som sa potešil. Neveril som ako sa môžem tešiť z tejto posratej jaskyne.
Keď sa s vecami len tak tak pretlačím cez priechod a pritom mi popadali všetky vetve na zem, tak som musel Laureen pochváliť.
"Ty si to našla! Tak to klobúk dole. Skvelá práca."

Chce vidieť môj úlovok a s veľkým úsmevom jej podávam vak. Tá bude koukat keď uvidí všetku tú dobrotu čo som nakúpil.
Keď jej ho dám tak sa vraciam do priechodu pozbierať spadnuté vetvy.

V jaskyni to na niektorých miestach preteká a padá tam zopár rovných prúdikov vody. Po stenách sa tiež vytvorilo niekoľko mokdých čiar, ale inak to tu vyzerá byt suché. Slnko ešte len pomaly zapadá, preto tu máme ešte svetlo, ale tmavé mraky na oblohe to rýchlo menia. Ja sa snažím spomenúť si ako založiť okeň, skôr ako bude úplná tma. V krbe som oheň zakladal velakrát, ale netuším či to rovnako funguje aj takto bez krbu.

Zpátky v jeskyni

Vždycky jsem si myslela, že můj život bude děsivě jednoduchý. Do práce, z práce, vařit, starat se o manžela a o děti. Tak by to bylo správně. Tak by se mi to líbilo. Jenže veškeré moje vyhlídky na podobnou budoucnost se pomalu vypařují. Nemám ani práci, ani manžela, natož děti, a zkejsla jsem v týhle bryndě s někým, kdo se ani trochu nerozpakuje ukrást poctivým lidem jejich věci. Já se prostě musím dostat zpátky do města. Zkusit navázat tam, kde jsem skončila... určitě to nějak půjde.
Když začne Keo vyprávět o klobásách, zakručí mi v břiše. Kromě chabé snídaně jsme nic nejedli a teď, když už jsme v klidu, se to začíná projevovat. I když mi to je proti srsti, vážně se na to jídlo těším. Ale rozhodně nemám v plánu tohle dělat pravidelně. Jak vůbec může něco takovýho říct! Nemám teď ale srdce na to, se s ním hádat nebo mu kazit radost a tak jenom zamumlám: "Určitě to bude dobrý."

Po nějaký době se terén změní. Začíná to tu vypadat víc jako hory. Stromy ustupují, nahrazovány skalisky. Začneme sbírat dřevo na oheň. Zalituju, že s sebou nemám nějaký hrníček, abych mohla udělat čaj. Holt to musím vydržet do města. V reakci na Keovu poznámku jenom protočím oči. On si prostě nedá pokoj.
Už jsme nejspíš blízko. Nějaká místa poznávám a nějaká zase vůbec. Jenom najít místo, kudy jsme sešli dolů. Párkrát se musíme vracet, protože jsem byla přesvědčená, že jsme to přešli, jenom abych zjistila, že jsme šli dobře, jenom bylo potřeba ještě kousek dál. Keo za mnou jde naložený jak soumar. Ale jen ať si to užije, to má za to, že toho bral tolik.

Tak hodinku ještě bloudíme, než konečně najdeme to správné místo pro výstup. Zase s novou energií vyrazím. A po nějaké době špatného odbočování, vracení se a hledání, konečně dorazíme do cíle. Dokonce když jsme se vraceli z jedné špatné odbočky, jsem si všimla většího potoku s menším vodopádem, který předtím nebyl vidět. Radostí se zatetelím a nadšeně Keovi ukazuju svůj objev. Jestli vzal mýdlo, tak bych už dneska mohla být zase čistá. Ani to není moc daleko od jeskyně.

Nutno říct, že se během našeho bloudění poměrně hezky rozpršelo, takže do cíle dorazíme promáčení jak slepice. Není to zrovna teplý deštík, a díky tomu protivnýmu větru jsem vážně ráda, že už jsme zase schovaní. Proderu se skulinou do jeskyně a větve hodím konečně na zem. Snad k něčemu budou. Z obličeje setřu vodu.
Obrátím se ke Keovi. Definitivně jsem se rozhodla, že se na něj nebudu zlobit. Během cesty jsem měla možnost si to poměrně dobře promyslet. Souhlasila jsem s tím. A to, že jsem tam s ním nešla, je moje chyba. Prostě vzal, co uznal za vhodný. Můj výraz je tedy smířený. Zařeknu se, že ať už vyndá cokoliv, nebudu se rozčilovat.
"Tak ukaž co tam máš." Pobídnu ho s malým úsměvem, určitě se bude chtít chlubit. A já mám vážně hlad. Už mi to je jedno a mám v plánu se vrhnout na první jídlo, který z toho vaku vyndá.

HORA

Keď ma konečne milosť paní dobehne, tak sa po nej otočím. Myslel som si, že beží spolu so mnou. Ale nie, ona je na prechádzke. Ona si vážne želá aby nás chytili. Teraz som si už úplne istý.
Pozriem na ňu a poviem.
"Nie nieje to ťažké, bral som len to čo vážne potrebujeme ako si chcela. Ale teraz poď už, musíme rýchlo vypadnúť."
A veľmi rýchlou chôdzou som sa vybral smerom k hore. Teraz som ju už ale čakal, aby so mnou držala krok.
Po pár sto metroch sa na ňu začnem usmievať a chváliť sa čo som nám zohnal.
"Fuuu bola to čistá akcia! Ty a ja by sme mali spolupracovať. Keď sa trochu priučíš tak by sme boli fakt dosť dobré duo. Neuveríš čo mám. Klobásky!! A nie len tak ledajaké, tieto sú tie najvoňavejšie a najmäsitejšie klobásky aké som kedy videl. To si pochutnáme. Ale nenašiel som tam žiadny alkohol, to ma mrzí." Zatvárim sa trochu sklamane a rozhodím rukami.

Kráčame ďalšie tri hodiny a konverzácia medzi nami uviazla na mŕtvom bode.
Konečne sa začne terén trochu dvíhať do kopca a ja viem, že sme došli k našej hore. Nikto nás neprenasledoval a tak sa cítim ako frajer, že naša akcia vyšla. Vietor sa už ale ide zblázniť, ako stúpame vyššie a les dosť riedne, cítime návaly vetra. Búrka je už na spadnutie. Mračná sa nám búria nad hlavami a čakajú kedý nás budú môcť poriadne ochcať. Neznášam toto upršané obdobie. Okom stále sledujem Laureen a nezdá sa mi vo svojej koži. Asi je unavená. To aj ja, už sa teším ako sa konečne zvalíme a poriadne najeme. Som úplne vyšťavený.
Na konci lesa si ešte spomeniem a začnem zbierať suché popadané vetve. To poviem aj Lau.
"Nazbierajme ešte dostatok dreva na oheň. Zohnal som nám aj kresadlo. Dnes sa k sebe nebudeme musieť túliť..... iba ak by si chcela." Hodím po nej zvodný pohľad a potom sa dobre sám pre seba zasmejem.
Mám nazbieranú plnú náruč dreva. Do týchto končín nikto nechodí a tak sa tu povaluje hrozne vela polámaných vetví.

Snažím sa vetve držať v náručí aj spolu s vakom. Nevidím si poriadne pod nohy, ale kráčam do kopca. Nechávam Laureen ísť napred, pretože ja do našej jaskyne rozhodne netrafím, a pomaly už začína pršať...

Smíření

Prořítí se kolem mě jako divoká voda. A prý mám taky běžet. Jenom chvíli koukám na jeho mizející záda, a pak se konečně zmůžu aspoň na rychlejší chůzi. Povedlo se to. Máme pro co jsme přišli. Ale za jakou cenu? A můžu za to já. Neměla jsem se nechat tak ovládnout emocema, kdybych tam šla s ním, vzali bychom jenom to, co potřebujeme. Aspoň si to můžu namlouvat.

Najdu ho u křoví, jak klečí na zemi a směje se. Otevřu pusu, abych něco řekla, ale zase jí zavřu a zavrtím hlavou. Nemá to cenu, nepochopí to. Je to jenom kluk, který měl nejspíš těžkej život. A teď není správná chvíle na hádky. Přinutím se na svém bledém obličeji vykouzlit aspoň drobný úsměv. Slíbila jsem, že to všechno vrátím. A před zimou to udělám. Teď se potřebujeme dostat zase do bezpečí a dát se do kupy. Vyřešíme naší situaci a potom bude čas na napravování chyb. Cítím se mnohem líp, když mám zase plán a ta nepříjemná věc je tak nějak za náma.

"Tak pojďme." Snažím se vyhýbat pohledu na ten velký balík věcí, ale přesto se zeptám: "Chceš s tím pomoct?" Po tom výkonu by ho zase mohla začít bolet hlava a i když nerada, tak ty věci budu určitě používat taky.

PADÁME

Keď mi dá Laureen vedieť, že vzduch je čistý, tak preložím jednu nohu cez okenicu, potom môj plný provizórny vak a tak druhú nohu. Zoskočím na zem a hneď sa rozbehnem k poukladaným kládam. Ani som sa neobzrel pretože som veril Laureen, že by ma zastavila ak by hrozilo, že ma niekto zbadá. Skočím do bezpečia lesa a ženiem si to k nej. Som natešený, som plný adrenalínu, som vzrušený a bežím k nej s úsmevom. A prvé čo mi povie je ... ,,Vrať to,, tá ženská sa snáď zbláznila. To sa mám otočiť a ísť to všetko vrátiť? Ani náhodou. Na tie klobásky mi už tečú sliny tak, že ledva stíham polykat.

Dobehnem až k nej a sledujem jej absurdný výraz v tvári. Keď som blízko prinej tak na ňu potichu zakričím, ale nespomalujem.
"Prestaň blbnúť a bež!!" Prefrčím okolo nej a bežím čo mi sily stačia. Vak drží len tak tak, preto ho držím pred sebou oboma rukami, aby sa nerozpadol. Bežím a neobzerám sa. Konáre ma občas šliahnu do tváre, ale to nevadí. Mám v sebe toľko adrenalínu, že nič necítim. Snažím sa bežať približne tým smerom ako sme sem prišli. Pomáha mi to, že vidím kúsok od nás tú vyšliapanú cestičku.

Zabehol sme kúsok a myslím, že som našiel to konktrétne krovie za ktorým sme sa schovávali. Pri ňom sa zastavím a padnem na kolená. Hrozne sa smejem a lapám po dychu. "Hahaaa vyšlo to! Posledná rada, keď už máš to čo si chcela, zmizni odtial ako prd vo vetre." Kľačím a predýchavam sa. Medzi tým doťahujem uzly na mojom novom vaku. Snažím sa ich utiahnúť tak pevne aby nič nevypadlo. "Je to vážne veľké tričko. V tom dome musí bývať pekne veľký pupkáč. Snáď nám niečo z tých vecí bude."
Usmievam sa sám pre seba a pripravujem sa na rýchly odchod naspäť do jaskyne. Vietor sa zdá byť rovnaký. Koruny stromov nám šumia nad hlavami a zhadzujú na nás lístie, ktoré nám šuští pod nohami.