Zpátky v jeskyni

Vždycky jsem si myslela, že můj život bude děsivě jednoduchý. Do práce, z práce, vařit, starat se o manžela a o děti. Tak by to bylo správně. Tak by se mi to líbilo. Jenže veškeré moje vyhlídky na podobnou budoucnost se pomalu vypařují. Nemám ani práci, ani manžela, natož děti, a zkejsla jsem v týhle bryndě s někým, kdo se ani trochu nerozpakuje ukrást poctivým lidem jejich věci. Já se prostě musím dostat zpátky do města. Zkusit navázat tam, kde jsem skončila... určitě to nějak půjde.
Když začne Keo vyprávět o klobásách, zakručí mi v břiše. Kromě chabé snídaně jsme nic nejedli a teď, když už jsme v klidu, se to začíná projevovat. I když mi to je proti srsti, vážně se na to jídlo těším. Ale rozhodně nemám v plánu tohle dělat pravidelně. Jak vůbec může něco takovýho říct! Nemám teď ale srdce na to, se s ním hádat nebo mu kazit radost a tak jenom zamumlám: "Určitě to bude dobrý."

Po nějaký době se terén změní. Začíná to tu vypadat víc jako hory. Stromy ustupují, nahrazovány skalisky. Začneme sbírat dřevo na oheň. Zalituju, že s sebou nemám nějaký hrníček, abych mohla udělat čaj. Holt to musím vydržet do města. V reakci na Keovu poznámku jenom protočím oči. On si prostě nedá pokoj.
Už jsme nejspíš blízko. Nějaká místa poznávám a nějaká zase vůbec. Jenom najít místo, kudy jsme sešli dolů. Párkrát se musíme vracet, protože jsem byla přesvědčená, že jsme to přešli, jenom abych zjistila, že jsme šli dobře, jenom bylo potřeba ještě kousek dál. Keo za mnou jde naložený jak soumar. Ale jen ať si to užije, to má za to, že toho bral tolik.

Tak hodinku ještě bloudíme, než konečně najdeme to správné místo pro výstup. Zase s novou energií vyrazím. A po nějaké době špatného odbočování, vracení se a hledání, konečně dorazíme do cíle. Dokonce když jsme se vraceli z jedné špatné odbočky, jsem si všimla většího potoku s menším vodopádem, který předtím nebyl vidět. Radostí se zatetelím a nadšeně Keovi ukazuju svůj objev. Jestli vzal mýdlo, tak bych už dneska mohla být zase čistá. Ani to není moc daleko od jeskyně.

Nutno říct, že se během našeho bloudění poměrně hezky rozpršelo, takže do cíle dorazíme promáčení jak slepice. Není to zrovna teplý deštík, a díky tomu protivnýmu větru jsem vážně ráda, že už jsme zase schovaní. Proderu se skulinou do jeskyně a větve hodím konečně na zem. Snad k něčemu budou. Z obličeje setřu vodu.
Obrátím se ke Keovi. Definitivně jsem se rozhodla, že se na něj nebudu zlobit. Během cesty jsem měla možnost si to poměrně dobře promyslet. Souhlasila jsem s tím. A to, že jsem tam s ním nešla, je moje chyba. Prostě vzal, co uznal za vhodný. Můj výraz je tedy smířený. Zařeknu se, že ať už vyndá cokoliv, nebudu se rozčilovat.
"Tak ukaž co tam máš." Pobídnu ho s malým úsměvem, určitě se bude chtít chlubit. A já mám vážně hlad. Už mi to je jedno a mám v plánu se vrhnout na první jídlo, který z toho vaku vyndá.

HORA

Keď ma konečne milosť paní dobehne, tak sa po nej otočím. Myslel som si, že beží spolu so mnou. Ale nie, ona je na prechádzke. Ona si vážne želá aby nás chytili. Teraz som si už úplne istý.
Pozriem na ňu a poviem.
"Nie nieje to ťažké, bral som len to čo vážne potrebujeme ako si chcela. Ale teraz poď už, musíme rýchlo vypadnúť."
A veľmi rýchlou chôdzou som sa vybral smerom k hore. Teraz som ju už ale čakal, aby so mnou držala krok.
Po pár sto metroch sa na ňu začnem usmievať a chváliť sa čo som nám zohnal.
"Fuuu bola to čistá akcia! Ty a ja by sme mali spolupracovať. Keď sa trochu priučíš tak by sme boli fakt dosť dobré duo. Neuveríš čo mám. Klobásky!! A nie len tak ledajaké, tieto sú tie najvoňavejšie a najmäsitejšie klobásky aké som kedy videl. To si pochutnáme. Ale nenašiel som tam žiadny alkohol, to ma mrzí." Zatvárim sa trochu sklamane a rozhodím rukami.

Kráčame ďalšie tri hodiny a konverzácia medzi nami uviazla na mŕtvom bode.
Konečne sa začne terén trochu dvíhať do kopca a ja viem, že sme došli k našej hore. Nikto nás neprenasledoval a tak sa cítim ako frajer, že naša akcia vyšla. Vietor sa už ale ide zblázniť, ako stúpame vyššie a les dosť riedne, cítime návaly vetra. Búrka je už na spadnutie. Mračná sa nám búria nad hlavami a čakajú kedý nás budú môcť poriadne ochcať. Neznášam toto upršané obdobie. Okom stále sledujem Laureen a nezdá sa mi vo svojej koži. Asi je unavená. To aj ja, už sa teším ako sa konečne zvalíme a poriadne najeme. Som úplne vyšťavený.
Na konci lesa si ešte spomeniem a začnem zbierať suché popadané vetve. To poviem aj Lau.
"Nazbierajme ešte dostatok dreva na oheň. Zohnal som nám aj kresadlo. Dnes sa k sebe nebudeme musieť túliť..... iba ak by si chcela." Hodím po nej zvodný pohľad a potom sa dobre sám pre seba zasmejem.
Mám nazbieranú plnú náruč dreva. Do týchto končín nikto nechodí a tak sa tu povaluje hrozne vela polámaných vetví.

Snažím sa vetve držať v náručí aj spolu s vakom. Nevidím si poriadne pod nohy, ale kráčam do kopca. Nechávam Laureen ísť napred, pretože ja do našej jaskyne rozhodne netrafím, a pomaly už začína pršať...

Smíření

Prořítí se kolem mě jako divoká voda. A prý mám taky běžet. Jenom chvíli koukám na jeho mizející záda, a pak se konečně zmůžu aspoň na rychlejší chůzi. Povedlo se to. Máme pro co jsme přišli. Ale za jakou cenu? A můžu za to já. Neměla jsem se nechat tak ovládnout emocema, kdybych tam šla s ním, vzali bychom jenom to, co potřebujeme. Aspoň si to můžu namlouvat.

Najdu ho u křoví, jak klečí na zemi a směje se. Otevřu pusu, abych něco řekla, ale zase jí zavřu a zavrtím hlavou. Nemá to cenu, nepochopí to. Je to jenom kluk, který měl nejspíš těžkej život. A teď není správná chvíle na hádky. Přinutím se na svém bledém obličeji vykouzlit aspoň drobný úsměv. Slíbila jsem, že to všechno vrátím. A před zimou to udělám. Teď se potřebujeme dostat zase do bezpečí a dát se do kupy. Vyřešíme naší situaci a potom bude čas na napravování chyb. Cítím se mnohem líp, když mám zase plán a ta nepříjemná věc je tak nějak za náma.

"Tak pojďme." Snažím se vyhýbat pohledu na ten velký balík věcí, ale přesto se zeptám: "Chceš s tím pomoct?" Po tom výkonu by ho zase mohla začít bolet hlava a i když nerada, tak ty věci budu určitě používat taky.

PADÁME

Keď mi dá Laureen vedieť, že vzduch je čistý, tak preložím jednu nohu cez okenicu, potom môj plný provizórny vak a tak druhú nohu. Zoskočím na zem a hneď sa rozbehnem k poukladaným kládam. Ani som sa neobzrel pretože som veril Laureen, že by ma zastavila ak by hrozilo, že ma niekto zbadá. Skočím do bezpečia lesa a ženiem si to k nej. Som natešený, som plný adrenalínu, som vzrušený a bežím k nej s úsmevom. A prvé čo mi povie je ... ,,Vrať to,, tá ženská sa snáď zbláznila. To sa mám otočiť a ísť to všetko vrátiť? Ani náhodou. Na tie klobásky mi už tečú sliny tak, že ledva stíham polykat.

Dobehnem až k nej a sledujem jej absurdný výraz v tvári. Keď som blízko prinej tak na ňu potichu zakričím, ale nespomalujem.
"Prestaň blbnúť a bež!!" Prefrčím okolo nej a bežím čo mi sily stačia. Vak drží len tak tak, preto ho držím pred sebou oboma rukami, aby sa nerozpadol. Bežím a neobzerám sa. Konáre ma občas šliahnu do tváre, ale to nevadí. Mám v sebe toľko adrenalínu, že nič necítim. Snažím sa bežať približne tým smerom ako sme sem prišli. Pomáha mi to, že vidím kúsok od nás tú vyšliapanú cestičku.

Zabehol sme kúsok a myslím, že som našiel to konktrétne krovie za ktorým sme sa schovávali. Pri ňom sa zastavím a padnem na kolená. Hrozne sa smejem a lapám po dychu. "Hahaaa vyšlo to! Posledná rada, keď už máš to čo si chcela, zmizni odtial ako prd vo vetre." Kľačím a predýchavam sa. Medzi tým doťahujem uzly na mojom novom vaku. Snažím sa ich utiahnúť tak pevne aby nič nevypadlo. "Je to vážne veľké tričko. V tom dome musí bývať pekne veľký pupkáč. Snáď nám niečo z tých vecí bude."
Usmievam sa sám pre seba a pripravujem sa na rýchly odchod naspäť do jaskyne. Vietor sa zdá byť rovnaký. Koruny stromov nám šumia nad hlavami a zhadzujú na nás lístie, ktoré nám šuští pod nohami.

Krádež

Když se po ulici najednou začnou přibližovat ty dvě ženy, strnu hrůzou a jenom je zpoza stromu sleduju. Co mám dělat? Mám na něj teď zavolat? Ale jak to mám udělat, aby mě ty dvě neslyšely? Možná bych mohla aspoň zakukat. Než se rozhodnu, tak naštěstí jenom projdou kolem a pokračují někam na pole. V ruce mají ošatky. Možná nesou svačinky pracantům.
U okna spatřím pohyb a vidím Kea, jak ukazuje zase prst. Jsem tak strnulá, že než se zmůžu na cokoliv, už je zase pryč. Co to sakra dělá, už má jít přece dávno zpátky!

Vzpomenu si na svoji úlohu a začnu se rozhlížet. Ty dvě ženy roznáší jídlo na poli, u některých osob se zastavují na delší dobu a nejspíš klábosí. Určitě ale půjdou za chvíli zpátky. Jinak nikde nikdo.

Pomalu se začínám odhodlávat, že za ním přece jenom půjdu a vytáhnu ho ven za ucho, když se zase objeví v okně. Vypadá, že už se chystá pryč. Úlevou se mi podlomí kolena a kdybych nebyla opřená o strom, už bych byla na zemi. Ještě jednou se rozhlídnu. Ženy pořád klábosí. A z vesnice sem nikdo namířeno nemá.
Rukou na něj několikrát mávnu, že může jít. Hlavně rychle...

Když se pak opravdu vysouká z okna a já vidím ten naditý provizorní vak, srdce mi poposkočí a zcela jistě vynechá jeden úder. To si ze mě dělá... V obličeji jsem najednou úplně bílá.
"Vrať to... musíme to vrátit. Nemůžeme..." Začnu mumlat, jakmile je aspoň trochu v doslechu.

PLNÝ VAK

Zrolujem dve kabáty do vaku a presuniem sa k policiam. Nejaké haraburdy len, prehrabávam to rukou a hľadám niečo čo sa zíjde. Našiel som hrebeň. "Oh ten sa zíjde mne aj Laureen," poviem si a hodím ho do vaku. Nejaký náramok, ktorý vyzerá cenne. Nemám čas ho obzerať a hodím ho do vaku. Za ním ide do vaku náhrdelník s nejakým symbolom. Za tým ešte dve prstene. "Toto sa bude dať predať." Nič viac zaujímavé tam nenájdem a nechám všetko rozhrabané a poprehadzované.

Prejdem rýchlo k stolu. V mise majú čerstvé ovocie. Všetko sypem do vaku. "Jabĺčka, hrušky, slivky mňam mňam."

Potom začujem hlasy ako sa približujú ku dverám. Okamžite sa strhenm a priskočím k okno odkial som tu vliezol. Chytnem sa okenice a som pripravený vyskočiť hneď ako sa dvere začnú otvárať. Sledujem kliku pozorne a nespúšťam z nej oči.

Hlasy sa približujú a ja už čakám kedy sa začnú otvárať dvere. Lenže jak sa hlasy približovali tak sa začali vzdialovať. Boli to len dve ženy prechádzajúce okolo. Z hlboka som si vydýchol a pozrel na Laureen. Znova som jej ukázal palec hore, že je to v pohode a rozbehol som sa do kuchyne. Viseli tam na háku nádherné klobásky. Šesť párov krásnych mäsitých klobások. Hneď išli do vaku. Bochník chleba šup ho tam. Kúsok slaniny dobre osolenej a pod stolom pytel zemiakov. Malý, asi tri kilá. Všetko som hodil do môjho vaku, ktorý je už plný. Viac sa tam toho asi nevojde. Aj keď, spomenul som si na Laureenu požiadavku a našiel som aj mydlo. Šup ho tam ešte. Zobral som aj veľký nôž.

Potom som priskočil ku krbu a našiel som tam kresadlo a poriadne vysušené seno na zapaľovanie, previazané špagátom. Toto som ešte nejak natlačil do vaku a vybral sa k oknu. Pozrel som na Laureen a pokýval hlavou, aby mi dala vedieť či je čistý vzduch. Nepočul som nikoho, ale chcel som jej potvrdenie.

A zase panika

Když odejde, skoro vyběhnu za ním. Ale jenom skoro. K smrti mě děsí představa opuštění bezpečnýho úkrytu. Absolutně nechápu, jak se tímhle může někdo živit.
A zase na mě útočí vlna pochybností o svém vlastním úsudku, šlo to udělat nějak jinak? Proč jsem mu to odkývala? Furt jsem si myslela, že vymyslím něco jinýho a najednou už na to nebyl čas.

Úzkostlivě se rozhlížím po pracujících tečkách na poli, i ve vesnici. Když Keo přeběhl celou tu vzdálenost a vlezl do okna, nikdo si ho nevšiml. Nikdo se jeho směrem neotočil. Copak jsou všichni slepí?? Ukazuje na mě zdvižené prsty. Taky bych na něj nejradši něco ukázala, ale nejsem žádnej sprosťák. Jen mi to tak prolítne hlavou, a zase musím potlačovat hysterický smích.
Měla bych se uklidnit. Jenže copak to jde? Nervy mám na dranc a to neuběhla ještě ani minuta, co vlezl dovnitř. Jak dlouho tam chce bejt? Co mu na tom tak dlouho trvá?

Uvědomím si, že jsem mu neřekla znova všechny instrukce. Neřekla jsem mu, že toho nemá brát moc. Ale už jsem to říkala předtím, žejo? Jen to nejnutnější. To jsem určitě řekla. Snažím se uklidnit. Prsty zatínám do kůry stromu. Nikdo si ani nevšimne, že tam byl. Potom utečeme do jeskyně a budeme mít dobrý jídlo. A nikdo to nezjistí. Bude to stejný, jako by si jejich dítě prostě jenom dalo větší svačinu. Útroby se mi sevřou v novém návalu hrůzy... Co když kvůli nám potrestají nějaký dítě, který za nic nemůže?? Proto, že jim zmizí bochník chleba? A dítě bude samozřejmě tvrdit, že nic neprovedlo... Co jsme to udělali...

Sleduju okno, kde Keo zmizel. Pojď už ven... prosím, dělej... Zase se rozhlédnu. Nikdo si nás nevšímá. Srdce mi buší jako splašený. Co by si o mě asi tak pomyslel brácha... nejspíš by mě poklepal na rameni. Ah... Zase musím přemáhat hysterii. Tohle je špatný... velký špatný... Keo dělej, pojď už...!

IDE SA NA TO

Pusu som nakoniec nedostal, ale rozhodne som sa na tom dobre nasmial. Toto dievča je vďačný objekt na moje fórky. Snžím sa ju tým aj povzbudiť, keď uvidí ako som ja v pohode, tak možno to aj ona nebude brať tak drasticky. Ešte ju upokojím než odídem.
"Neboj, bude to v pohode, hlavne stráž a keby niečo zakrič. A nezabudni, stretko pri tom kroví ano?"
Sám netuším či by som tam trafil. Pravdepodobne nie a ona myslím že už vôbec nie, ale lepšie nejaký plán ako žiadny. A tak sa zohnutý vyberiem preč. V tom ma ešte chytí za rukáv a ja čakám zas nejaké poučné kecy. Už tak som rád, že sa mi podarilo ju presvedčiť aby tu ostala. Ťahať ju tam so sebou by bolo vážne riskantné. Otočím sa a ona ma požiada o mydlo. Kývnem hlavou, je pravda že mydlo sa zíjde a to by ma nenapadlo zobrať. Tiež by som sa rád umyl trochu.

Potom vyrazím. Idem prikrčený a držím sa za kermi a stromami, až dojdem ku kope naskladaných drevených klád, pripravených na rúbanie. Neďaleko zahliadnem sekeru zaseknutu v pni, na ktorom sa tie klády rúbu na menšie polená do krbov. Sekera by sa mohla tiež zíjsť. Cestou naspäť ju vezmem, teraz by mi len zavadzala.
Prebehnem popri kládach a čupnem si na konci. Medzi mnou a prvým domom je to nejakých päť metrov voľného pola. Čupím tam asi dvadsať sekúnd a sledujem okolie. Keď to vyzerá byť čisté tak prikrčený prebehnem až ku stene prvého domu. Zdá sa, že ma nikto nezahliadol. Pomaly sa presuniem k oknu, ktoré je vo výške mojej hlavy. Opatrne nahliadnem dnu. Nečakám dnu nikoho, pretože sa s komína nedymí. Z vedlajšieho domu áno, preto tam sa nechcem ani priblížiť.

Pozerám cez kúsok okna dnu a na moje potešenie vyzerá byť prázdny. Chytím sa rukami a vytiahnem sa do pol pása do okna. Nahnem sa dnu a preverím ešte raz celú miestnosť. Je to len jedna veľká miestnosť so vstupnými dverami a oknami na tejto strane. Perfektné. Vyložím nohu do okna a potom sa celý vytiahnem dnu. Zoskočím na druhej strane. Obzriem sa za Laureen a ukážem jej zdvihnutým prstom, že je to oukey.

Obzriem sa po veľkej miestnosti. Dve postele s obrovskými perinami napravo, niekoľko políc, komoda a skrýňa pri nich. Uprostred veľký stôl, na druhej strane kuchyňa s pecou a komínom. Dávam si tak tri munúty a potom vypadnem. Preto sa rýchlo presuniem ku komode a otvorím ju. Usmeje sa na mňa kopa oblečenia. Vytiahnem tričko s dlhým rukávom a na rýchlo urobím z rukávou uzol okolo otvoru na hlavu. Tým si vytvorím relativne veľký vak. Začnem doňho hádzať všetko oblečenie z komody. Netuším čo z toho mi bude dobré a čo padne Laureen, tak to beriem všetko. Predstavím si pri tom ako sa Laureen prezlieka a na perách sa mi objaví malý úsmev. Ale teraz nieje čas na také veci myslieť. Otvorím skriňu vedla a tam visia nejaké kabáty. "Perfekté", poviem si pre seba. To by nás malo zahriať večer. Rýchlo dve poskladám a pchám ich do svojho batohu.

Jde se na věc

Vytřeštěně na něj koukám, když mě nabádá, že mám chodit normálně. "Ale... takhle nás přece chytnou!!" Každopádně dělám co řekl a narovnám se. Připadám si ale značně nepatřičně a při každým hlasitějším zvuku nebo zapraskání sebou trhám.
Nevím jak, ale nakonec se nám vážně povedlo dostat se až na hranici lesa a vesnice, aniž by nás kdokoliv zastavil. Nikde žádný pasti, žádný hlídky. Páni, přece to nemůže být tak snadný! Zasloužili bychom si, aby nás někdo našel!

Krčím se za stromem a poslouchám Keův plán. Mračím se na něj, protože mě tu zase chce nechat. Zní to rozumně, ale nemůžu se ubránit dojmu, že má něco za lubem a nechce, abych u toho byla. Vykouknu zpoza stromů a chvíli sleduju vesnici. To volný prostranství mezi lesem a prvními domy na mě působí jako minové pole. Nedokážu se přimět tam vylézt. Udělám první krok a všechny hlavy vesničanů se otočí mým směrem. Určitě. Doufala jsem, že tu nikdo nebude! A on chce dovnitř lízt oknem. Jenom při představě, kolik bych toho mohla při tomhle kousku rozbít, se mi roztřesou kolena.
Nakonec teda s veškerým sebezapřením na jeho plán kývnu. Co když ho chytí uvnitř? Jak se odsud potom dostanu?

Z depresivních myšlenek mě vytrhne Keo, když zase začne mlet něco o upalování a puse. Zaraženě na něj koukám. Když se ale začne přibližovat s našpulenými rty, rychle se proberu. "Ah, přestaň!" Praštím ho do ramene. Není to žádná velká rána, jen takový plácnutí. Ale na bráchu to vždycky zabíralo a pak jsme se chechtali oba. I teď mi cukají koutky. Ale jestli se začnu smát, bude to hysterický smích, posilněný panikou, a to teď nikdo nechce.
Ještě chvíli koukám dolů a představuju si, že bych tam šla taky. Ale dělá se mi špatně jenom při tý myšlence. Nejspíš budu dost bledá v obličeji.

Keo už se chystá pryč, ale ještě než odejde, chytnu ho za rukáv. Koukám na něj a očividně se sebou svádím nějaký vnitřní boj. "Vezmi... půjč mi tam mýdlo, prosím." Můj hlas je tichý, zajíkavý, možná trochu nevěřícný, jak snadno se dá sklouznout.
A je to... jsem stejný kriminálník jako on. Jenže přístup k vodě jsem měla naposled před pár dny a od tý doby to šlo s hygienou dost z kopce. Jen co narazíme na nějaký potůček, musím využít situace. A vesničani si mýdlo umí vyrobit docela snadno. Nikomu chybět nebude. Snad.
Pak už ho pustím a mračím se na celý svět. Jsem zkažená, zatracená... Všechno vrátím, všechno...

TAK IDEME SPOLU

Sakra, neskočila mi na to. Drží sa ma stále. Veď by som sa pre ňu vrátil, prečo to robí? Veď sa len na ňu pozriem a chce sa mi zomrieť. Pozrite sa na ňu ako chodí. Čo to robí dofrasa?
Trochu podráždene na ňu pozriem a poviem jej.
"Choď normálne, čo to stváraš?"
Ah, musím jej všetko vysvetlovať. Kvôli nej nás vážne zabijú.
"Došlapuj jemne, áno, ale tvár sa pri tom normálne. Ak nás niekto uvidí, stále sa vieme z toho vykecať, proste sa tvár, že sme v pohode. Ak sa budeš tváriť takto, tak nás rovno hodia do ohňa."
Nikdy by som si nepomyslel že budem mať vlastného učňa na vykrádanie domov. Ale musím sa s tým teraz zmieriť.

A tak sme išli asi ešte dalších sto metrov. Neďaleko nás som už videl aj vyšliapanú cestičku, ale schvalne som nás viedol hustejšími porastmi. V tom sa pred nami stromy trochu rozostúpili a ja som uvidel našu cielenú vesnicu.

Menšie údolie obklopené zo všetkých strán lesom. Trávnatá plocha na ktorej stojí dvanásť drevených budov. Niektoré sú väčšie, niektoré menšie. Ale všetký vyzerajú podobne. Z jednej strany tejto vesničky sa po dľžke údolia rozprestiera veľké pole. Z dvoch domov sa dymí z komína. Na jednom kraji vesnice je niečo ako stodola alebo stajňa. Je zavretá. Na druhom konci je kováč. Uprostred vesnice studňa. My sme skrytí za stromami o niečo vyššie ako je vesnica, preto máme na ňu dobrý výhľad.

Zameriam sa na vyhľadánie ľudí. Na poli som napočítal osem farmárov. Kováč niečo kuje v dielni a po dedine sa prechádza asi trinásť ľudí. Deti pobehujú všade naokolo. Počujem štekať psa ale nevidím ho.

Potom sa sústredím na najlepšiu cestu ako sa dostať k jednomu z domov. Tak by ma nebolo vidno. Keď ju po krátkej chvílke nájdem tak pozriem na Laureen a šeptom jej poviem.
"Vyzerá to dobre. Väčšina budov bude asi prázdna. Okná majú skoro všade pootvárané, takže dostať sa dnu nebude problém. Pozri tam." Ukážem na hromadu dreva, ktorá sa týči až do výšky človeka a nachádza sa na našej strane, pri výstupe z lesa. "Na tejto strane vyjdem z lesa a schovám sa za tie klády. Pozdľž nich prejdem až na koniec. Počkám na vhodnú chvíľu a tých päť metrov prebehnem až k domu. Nakuknem cez okno. Ak to bude čisté, tak sa vytiahnem dnu. Vezmem čo potrebujeme a rovnako sa dostanem naspäť. Ty ostaneš tu a budeš dávať pozor. Cez okno sa pozriem na teba a dáš mi vedieť či môžem vyskočiť von alebo nie. Pretože z toho okna nebudem mať výhľad na celú ľavú stranu chápeš?"

Pozerám na ňu a čakám kým mi môj plán odkývne. Po tom ešte navrhnem.
"Môžu ma upáliť ak to nevyjde, pusu pre šťastie?" a našpúlim pred ňu ústa. Je tak vystresovaná, že si nedokážem pomôcť a musím si z nej ešte vystreliť. Ja som to robil už mnoho krát. Cítim ako mi narastá adrenalín, a cítim vzrušenie, ale nie strach. Sedláci ma nemôžu chytiť. Ak by sa to posralo, proste vyskočím z okna a upalujem do lesa. Pohoda. A tak sa k nej približujem s našpúlenými perami a so všetkou námahou potláčam smiech.