PLNÝ VAK

Zrolujem dve kabáty do vaku a presuniem sa k policiam. Nejaké haraburdy len, prehrabávam to rukou a hľadám niečo čo sa zíjde. Našiel som hrebeň. "Oh ten sa zíjde mne aj Laureen," poviem si a hodím ho do vaku. Nejaký náramok, ktorý vyzerá cenne. Nemám čas ho obzerať a hodím ho do vaku. Za ním ide do vaku náhrdelník s nejakým symbolom. Za tým ešte dve prstene. "Toto sa bude dať predať." Nič viac zaujímavé tam nenájdem a nechám všetko rozhrabané a poprehadzované.

Prejdem rýchlo k stolu. V mise majú čerstvé ovocie. Všetko sypem do vaku. "Jabĺčka, hrušky, slivky mňam mňam."

Potom začujem hlasy ako sa približujú ku dverám. Okamžite sa strhenm a priskočím k okno odkial som tu vliezol. Chytnem sa okenice a som pripravený vyskočiť hneď ako sa dvere začnú otvárať. Sledujem kliku pozorne a nespúšťam z nej oči.

Hlasy sa približujú a ja už čakám kedy sa začnú otvárať dvere. Lenže jak sa hlasy približovali tak sa začali vzdialovať. Boli to len dve ženy prechádzajúce okolo. Z hlboka som si vydýchol a pozrel na Laureen. Znova som jej ukázal palec hore, že je to v pohode a rozbehol som sa do kuchyne. Viseli tam na háku nádherné klobásky. Šesť párov krásnych mäsitých klobások. Hneď išli do vaku. Bochník chleba šup ho tam. Kúsok slaniny dobre osolenej a pod stolom pytel zemiakov. Malý, asi tri kilá. Všetko som hodil do môjho vaku, ktorý je už plný. Viac sa tam toho asi nevojde. Aj keď, spomenul som si na Laureenu požiadavku a našiel som aj mydlo. Šup ho tam ešte. Zobral som aj veľký nôž.

Potom som priskočil ku krbu a našiel som tam kresadlo a poriadne vysušené seno na zapaľovanie, previazané špagátom. Toto som ešte nejak natlačil do vaku a vybral sa k oknu. Pozrel som na Laureen a pokýval hlavou, aby mi dala vedieť či je čistý vzduch. Nepočul som nikoho, ale chcel som jej potvrdenie.

A zase panika

Když odejde, skoro vyběhnu za ním. Ale jenom skoro. K smrti mě děsí představa opuštění bezpečnýho úkrytu. Absolutně nechápu, jak se tímhle může někdo živit.
A zase na mě útočí vlna pochybností o svém vlastním úsudku, šlo to udělat nějak jinak? Proč jsem mu to odkývala? Furt jsem si myslela, že vymyslím něco jinýho a najednou už na to nebyl čas.

Úzkostlivě se rozhlížím po pracujících tečkách na poli, i ve vesnici. Když Keo přeběhl celou tu vzdálenost a vlezl do okna, nikdo si ho nevšiml. Nikdo se jeho směrem neotočil. Copak jsou všichni slepí?? Ukazuje na mě zdvižené prsty. Taky bych na něj nejradši něco ukázala, ale nejsem žádnej sprosťák. Jen mi to tak prolítne hlavou, a zase musím potlačovat hysterický smích.
Měla bych se uklidnit. Jenže copak to jde? Nervy mám na dranc a to neuběhla ještě ani minuta, co vlezl dovnitř. Jak dlouho tam chce bejt? Co mu na tom tak dlouho trvá?

Uvědomím si, že jsem mu neřekla znova všechny instrukce. Neřekla jsem mu, že toho nemá brát moc. Ale už jsem to říkala předtím, žejo? Jen to nejnutnější. To jsem určitě řekla. Snažím se uklidnit. Prsty zatínám do kůry stromu. Nikdo si ani nevšimne, že tam byl. Potom utečeme do jeskyně a budeme mít dobrý jídlo. A nikdo to nezjistí. Bude to stejný, jako by si jejich dítě prostě jenom dalo větší svačinu. Útroby se mi sevřou v novém návalu hrůzy... Co když kvůli nám potrestají nějaký dítě, který za nic nemůže?? Proto, že jim zmizí bochník chleba? A dítě bude samozřejmě tvrdit, že nic neprovedlo... Co jsme to udělali...

Sleduju okno, kde Keo zmizel. Pojď už ven... prosím, dělej... Zase se rozhlédnu. Nikdo si nás nevšímá. Srdce mi buší jako splašený. Co by si o mě asi tak pomyslel brácha... nejspíš by mě poklepal na rameni. Ah... Zase musím přemáhat hysterii. Tohle je špatný... velký špatný... Keo dělej, pojď už...!

IDE SA NA TO

Pusu som nakoniec nedostal, ale rozhodne som sa na tom dobre nasmial. Toto dievča je vďačný objekt na moje fórky. Snžím sa ju tým aj povzbudiť, keď uvidí ako som ja v pohode, tak možno to aj ona nebude brať tak drasticky. Ešte ju upokojím než odídem.
"Neboj, bude to v pohode, hlavne stráž a keby niečo zakrič. A nezabudni, stretko pri tom kroví ano?"
Sám netuším či by som tam trafil. Pravdepodobne nie a ona myslím že už vôbec nie, ale lepšie nejaký plán ako žiadny. A tak sa zohnutý vyberiem preč. V tom ma ešte chytí za rukáv a ja čakám zas nejaké poučné kecy. Už tak som rád, že sa mi podarilo ju presvedčiť aby tu ostala. Ťahať ju tam so sebou by bolo vážne riskantné. Otočím sa a ona ma požiada o mydlo. Kývnem hlavou, je pravda že mydlo sa zíjde a to by ma nenapadlo zobrať. Tiež by som sa rád umyl trochu.

Potom vyrazím. Idem prikrčený a držím sa za kermi a stromami, až dojdem ku kope naskladaných drevených klád, pripravených na rúbanie. Neďaleko zahliadnem sekeru zaseknutu v pni, na ktorom sa tie klády rúbu na menšie polená do krbov. Sekera by sa mohla tiež zíjsť. Cestou naspäť ju vezmem, teraz by mi len zavadzala.
Prebehnem popri kládach a čupnem si na konci. Medzi mnou a prvým domom je to nejakých päť metrov voľného pola. Čupím tam asi dvadsať sekúnd a sledujem okolie. Keď to vyzerá byť čisté tak prikrčený prebehnem až ku stene prvého domu. Zdá sa, že ma nikto nezahliadol. Pomaly sa presuniem k oknu, ktoré je vo výške mojej hlavy. Opatrne nahliadnem dnu. Nečakám dnu nikoho, pretože sa s komína nedymí. Z vedlajšieho domu áno, preto tam sa nechcem ani priblížiť.

Pozerám cez kúsok okna dnu a na moje potešenie vyzerá byť prázdny. Chytím sa rukami a vytiahnem sa do pol pása do okna. Nahnem sa dnu a preverím ešte raz celú miestnosť. Je to len jedna veľká miestnosť so vstupnými dverami a oknami na tejto strane. Perfektné. Vyložím nohu do okna a potom sa celý vytiahnem dnu. Zoskočím na druhej strane. Obzriem sa za Laureen a ukážem jej zdvihnutým prstom, že je to oukey.

Obzriem sa po veľkej miestnosti. Dve postele s obrovskými perinami napravo, niekoľko políc, komoda a skrýňa pri nich. Uprostred veľký stôl, na druhej strane kuchyňa s pecou a komínom. Dávam si tak tri munúty a potom vypadnem. Preto sa rýchlo presuniem ku komode a otvorím ju. Usmeje sa na mňa kopa oblečenia. Vytiahnem tričko s dlhým rukávom a na rýchlo urobím z rukávou uzol okolo otvoru na hlavu. Tým si vytvorím relativne veľký vak. Začnem doňho hádzať všetko oblečenie z komody. Netuším čo z toho mi bude dobré a čo padne Laureen, tak to beriem všetko. Predstavím si pri tom ako sa Laureen prezlieka a na perách sa mi objaví malý úsmev. Ale teraz nieje čas na také veci myslieť. Otvorím skriňu vedla a tam visia nejaké kabáty. "Perfekté", poviem si pre seba. To by nás malo zahriať večer. Rýchlo dve poskladám a pchám ich do svojho batohu.

Jde se na věc

Vytřeštěně na něj koukám, když mě nabádá, že mám chodit normálně. "Ale... takhle nás přece chytnou!!" Každopádně dělám co řekl a narovnám se. Připadám si ale značně nepatřičně a při každým hlasitějším zvuku nebo zapraskání sebou trhám.
Nevím jak, ale nakonec se nám vážně povedlo dostat se až na hranici lesa a vesnice, aniž by nás kdokoliv zastavil. Nikde žádný pasti, žádný hlídky. Páni, přece to nemůže být tak snadný! Zasloužili bychom si, aby nás někdo našel!

Krčím se za stromem a poslouchám Keův plán. Mračím se na něj, protože mě tu zase chce nechat. Zní to rozumně, ale nemůžu se ubránit dojmu, že má něco za lubem a nechce, abych u toho byla. Vykouknu zpoza stromů a chvíli sleduju vesnici. To volný prostranství mezi lesem a prvními domy na mě působí jako minové pole. Nedokážu se přimět tam vylézt. Udělám první krok a všechny hlavy vesničanů se otočí mým směrem. Určitě. Doufala jsem, že tu nikdo nebude! A on chce dovnitř lízt oknem. Jenom při představě, kolik bych toho mohla při tomhle kousku rozbít, se mi roztřesou kolena.
Nakonec teda s veškerým sebezapřením na jeho plán kývnu. Co když ho chytí uvnitř? Jak se odsud potom dostanu?

Z depresivních myšlenek mě vytrhne Keo, když zase začne mlet něco o upalování a puse. Zaraženě na něj koukám. Když se ale začne přibližovat s našpulenými rty, rychle se proberu. "Ah, přestaň!" Praštím ho do ramene. Není to žádná velká rána, jen takový plácnutí. Ale na bráchu to vždycky zabíralo a pak jsme se chechtali oba. I teď mi cukají koutky. Ale jestli se začnu smát, bude to hysterický smích, posilněný panikou, a to teď nikdo nechce.
Ještě chvíli koukám dolů a představuju si, že bych tam šla taky. Ale dělá se mi špatně jenom při tý myšlence. Nejspíš budu dost bledá v obličeji.

Keo už se chystá pryč, ale ještě než odejde, chytnu ho za rukáv. Koukám na něj a očividně se sebou svádím nějaký vnitřní boj. "Vezmi... půjč mi tam mýdlo, prosím." Můj hlas je tichý, zajíkavý, možná trochu nevěřícný, jak snadno se dá sklouznout.
A je to... jsem stejný kriminálník jako on. Jenže přístup k vodě jsem měla naposled před pár dny a od tý doby to šlo s hygienou dost z kopce. Jen co narazíme na nějaký potůček, musím využít situace. A vesničani si mýdlo umí vyrobit docela snadno. Nikomu chybět nebude. Snad.
Pak už ho pustím a mračím se na celý svět. Jsem zkažená, zatracená... Všechno vrátím, všechno...

TAK IDEME SPOLU

Sakra, neskočila mi na to. Drží sa ma stále. Veď by som sa pre ňu vrátil, prečo to robí? Veď sa len na ňu pozriem a chce sa mi zomrieť. Pozrite sa na ňu ako chodí. Čo to robí dofrasa?
Trochu podráždene na ňu pozriem a poviem jej.
"Choď normálne, čo to stváraš?"
Ah, musím jej všetko vysvetlovať. Kvôli nej nás vážne zabijú.
"Došlapuj jemne, áno, ale tvár sa pri tom normálne. Ak nás niekto uvidí, stále sa vieme z toho vykecať, proste sa tvár, že sme v pohode. Ak sa budeš tváriť takto, tak nás rovno hodia do ohňa."
Nikdy by som si nepomyslel že budem mať vlastného učňa na vykrádanie domov. Ale musím sa s tým teraz zmieriť.

A tak sme išli asi ešte dalších sto metrov. Neďaleko nás som už videl aj vyšliapanú cestičku, ale schvalne som nás viedol hustejšími porastmi. V tom sa pred nami stromy trochu rozostúpili a ja som uvidel našu cielenú vesnicu.

Menšie údolie obklopené zo všetkých strán lesom. Trávnatá plocha na ktorej stojí dvanásť drevených budov. Niektoré sú väčšie, niektoré menšie. Ale všetký vyzerajú podobne. Z jednej strany tejto vesničky sa po dľžke údolia rozprestiera veľké pole. Z dvoch domov sa dymí z komína. Na jednom kraji vesnice je niečo ako stodola alebo stajňa. Je zavretá. Na druhom konci je kováč. Uprostred vesnice studňa. My sme skrytí za stromami o niečo vyššie ako je vesnica, preto máme na ňu dobrý výhľad.

Zameriam sa na vyhľadánie ľudí. Na poli som napočítal osem farmárov. Kováč niečo kuje v dielni a po dedine sa prechádza asi trinásť ľudí. Deti pobehujú všade naokolo. Počujem štekať psa ale nevidím ho.

Potom sa sústredím na najlepšiu cestu ako sa dostať k jednomu z domov. Tak by ma nebolo vidno. Keď ju po krátkej chvílke nájdem tak pozriem na Laureen a šeptom jej poviem.
"Vyzerá to dobre. Väčšina budov bude asi prázdna. Okná majú skoro všade pootvárané, takže dostať sa dnu nebude problém. Pozri tam." Ukážem na hromadu dreva, ktorá sa týči až do výšky človeka a nachádza sa na našej strane, pri výstupe z lesa. "Na tejto strane vyjdem z lesa a schovám sa za tie klády. Pozdľž nich prejdem až na koniec. Počkám na vhodnú chvíľu a tých päť metrov prebehnem až k domu. Nakuknem cez okno. Ak to bude čisté, tak sa vytiahnem dnu. Vezmem čo potrebujeme a rovnako sa dostanem naspäť. Ty ostaneš tu a budeš dávať pozor. Cez okno sa pozriem na teba a dáš mi vedieť či môžem vyskočiť von alebo nie. Pretože z toho okna nebudem mať výhľad na celú ľavú stranu chápeš?"

Pozerám na ňu a čakám kým mi môj plán odkývne. Po tom ešte navrhnem.
"Môžu ma upáliť ak to nevyjde, pusu pre šťastie?" a našpúlim pred ňu ústa. Je tak vystresovaná, že si nedokážem pomôcť a musím si z nej ešte vystreliť. Ja som to robil už mnoho krát. Cítim ako mi narastá adrenalín, a cítim vzrušenie, ale nie strach. Sedláci ma nemôžu chytiť. Ak by sa to posralo, proste vyskočím z okna a upalujem do lesa. Pohoda. A tak sa k nej približujem s našpúlenými perami a so všetkou námahou potláčam smiech.

Panika

Tak jo... to bude hračka. Nikdo nebude doma. To zvládnu. Jsem z celý situace tak hrozně nervózní, že si vůbec nevšimnu jeho přezíravého tónu. V rychlosti si z vlasů vymotám uvíznutý klacík. A snažím se dávat pozor. I když mi panika dost narušuje vnímání reality. Nepohnul se právě támhle ten strom? Není támhle někdo? Ne, dobrý... Všechno mu odkývu. Sejdeme se u křoví. Jasný, chápu!

Pak začne plácat něco o upalování a já mám co dělat, abych to ve svým stavu pochytila. To znamená, že když ho chytěj, tak ho rovnou upálej? Takže tu pak zůstanu sama. Na to nemám nervy. Nemůžu tu jen tak sedět, zatímco se Keo bude smažit na hranici. Beze mě ho tam určitě chytěj. Nebude se z toho umět vykecat. A pak ho upálej. Musím jít s ním. Dohlídnout, že se vrátí. A že toho nevezme tolik, aby ho za to někdo upaloval.
Skrčená a po špičkách ho následuju. Přesně tak, jak se zloději pohybují ve všech divadelních hrách, který jsem viděla. Nohy hezky nahoru, došlápnout na špičku, taaak... Jenom to nefunguje a klacky mi pod nohama praskají úplně stejně. Jsem si jistá, že když jsme šli lesem předtím, bylo to mnohem tišší. Při každým prasknutí se mi obličej křiví do takové té ups grimasy.
Snažím se napodobovat to, co dělá Keo a vytrvale jdu za ním. Prosím, hlavně ať nikdo není doma, nikdo nesmí být doma...

KLIEŠŤ

Ta ženská vážne nemá žiadne skúsenosti v tomto obore. Mám ale čas ju teraz niečo učiť? Asi budem musieť, pretože je to klíště. Tá sa ma len tak nepustí. A tak sa postavím a porazenecky vydýchnem a pretočím očami. Potom začnem vysvetlovať.
"Musíme ísť cez deň, keď sú všetci na poli, alebo niekde pracujú. Večer budú všetci doma, a ako im potom asi vezmeme nejaké šaty a jedlo?"
Pozriem na ňu zatvárim sa tak, že teraz to snáď už chápe. Amatérka. Ak potrebujem niečo ukradnúť z nejakého domu, tak tam musím ísť cez deň keď majitel nieje doma. Logické.
Potom reagujem na druhú časť jej otravnosti.
"A nechytia ma, v tomto som celkom dobrý. Ale v prípade, že sa to poserie, stretneme sa tu pri tomto kroví ano?"

Je mi jasné, že ma nenechá ísť samého a musím tak dávať pozor aj na jej prdel. Aj keď, práve ma niečo napadlo.
"Počuj. Dávaj si ale pozor nech ťa nechytia. V tomto kraji je zvykom, že zlodejov rovno upalujú. Bez súdu. V takýchto vesniciach majú ešte staré zákony. Môjho kamoša tak upálili. Chytili ho a hneď ešte v ten deň bol ako hrianka. Ale ak ma tu počkáš, tak ja sa určite vrátim."
Hovoril som to veľmi potichu a presvedčivo, nahodil som aj trochu strachu do tváre aby to bolo ešte viac autentickejšie. Teraz by tu mohla ostať a nemotať sa mi pod nohami. Pomaly vykročím smerom kam zmizli tie deti a tento krát už idem úplne opatrne a sledujem všetky strany, aby ma niekto neprekvapil.

Panika

Tak já jsem nemehlo? Chci začít potichu soptit, když mi dá prst na pusu. Mám chuť ho do něj kousnout, třeba by mě pak bral i trochu vážně. Ale odolám pokušení a poslouchám jeho plán. Panika se zase vrátí.
"Chceš tam naběhnout jen tak... za bílýho dne?" Ptám se nevěřícně. "Co když tě chytěj?" A já tu zůstanu v křoví, dokud mě něco neprozradí nebo nesežere.
Začnu se taky hrabat opatrně na nohy a tím mu uvolním ruku. Z vlasů si snažím vytřást co největší množství listí. "Jdu s tebou." Nevinně se na něj usměju. Tak to přece bylo v plánu od začátku, ne? Půjdeme tam oba. Jsou tam děti. Co když jim něco udělá? Furt mi neřekl, jaký druh kriminalistiky provozuje. Musím ho hlídat. Stejně tam umřeme oba. Co si vůbec myslím, že tu děláme? Neměli jsme sem vůbec chodit. To je konec...

NEMEHLO

Práve jej rozprávam náš nový plán, keď to nemehlo začne padať. Máva rukami a ja sa snažím ju udržať, lenže čím viac sa snažím ,tým viac ona panikári a tak padáme na zem. Zvalili sme sa tam ako dve sudy s pivom. Listy pod nami zašuchotali a vetvičky popraskali. Stále sa jej držím za brucho a teraz mi leží na tej ruke, takže aj keby som chcel ďaleko sa od nej nedostanem. Hneď pozerám po deťoch či to naše antré počuli. Ale zdá sa že nie. Nevidím ich ale počujem ako sa bavia a behajú.

Potom sa to nemehlo na mňa otočí a pýta sa ma čo to delám. Za iných okolností by to mohlo byť aj celkom vzrušujúce. Ležíme vedľa seba v lístí, ona sa ku mne otočí, naše tváre su od seba vzdialené len pár centimetrov, jej pery vyzerá fakt dosť sexy aby som odolal. Ale tento krát musím odolať, pretože mi lezie na nervy! "Ja čo delám? Čo ty deláš ty nemehlo." Potom sa pýta na plán a ja jej dám prst mojej druhej ruky k puse a urobím. "Pššššššt."
Obzerám sa a zdá sa mi že deti odbehli preč, ich kroky sa vzdialujú a veľmi rýchlo sa strácajú z dosluchu.
Pozriem na Laureen a poviem.
"Tak ešte raz. Ty ostaň tu a ja idem do vesnice. Vrátim sa brzo jasné? Teraz to bude nebezpečné." A si príliš veľké nemehlo aby som ťa bral so sebou. To by sme zařvali hrozne rýchlo.
Snažím sa vytiahnuť svoju ruku z pod nej a pomaly vyraziť tam, kam šli tie deti.

Zmatek v křoví

Jsem tak mimo, že když mě bere za ruku a odvádí k nějakýmu křoví, ani moc neprotestuju. Jenom musí párkrát cuknout, abych se dala do pohybu, protože jsem furt přesvědčená, že když se pohnu, tak nás to odhalí. Kupodivu se po pár krocích nic nestalo a to mi dodalo trochu odvahu k dalším krůčkům. Dřepnu si do křoví a mám v plánu se otočit a zeptat se, jaký je ten skvělý plán, když ho ucítím hned za sebou, s hlavou hned u mýho ucha, jak něco šeptá.
Tak moc mě to vyvede z rovnováhy, že leknutím zavrávorám, chvíli mávám rukama, snažíc se chytnout v podřepu balanc, ale pak se převrátím rovnou do křoví a Kea strhnu s sebou. Chvíli prskám listí a větvičky. A pak ztuhnu. Nevím, jestli mám být rozčílená nebo se smát. Ale je to celý tak absurdní, že se nakonec potichu směju, celá rudá v obličeji. Děti byly dost daleko a v lese se určitě pohybuje spousta zvířat, takže tenhle malý rozruch by vůbec nemusely zpozorovat. Aspoň v to moc doufám.

Kdybych se teď soukala na nohy, tak nejspíš udělám už moc hluku a tak prostě zůstávám na boku v pozici, do který jsem spadla. Hlavu položím na zem do listí. Už je to stejně jedno. A otočím se ke Keovi, kterej je na tom dost podobně.
"Co to děláš?" Zeptám se velmi potichu. Ale nějak do toho nedokážu dostat dostatek ostrosti a tak se z toho stává konverzační otázka na ukrácení dlouhé chvilky v křoví. "Jaký je plán?" Nejspíš mi to chtěl říct předtím, jenže jsem ho jaksi neslyšela.