Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Můrdan - Ztracený svět
Družina
| |||
 | Trojice mezků byla tak nehorázně levná, že jsem váhal s jejich koupí jen naoko, abych dostál handlovacím tradicím. Ti se nyní, obtěžkáni částečně naší výbavou, částečně zásobami, netečně posouvali krok za krokem po písčité pěšině a pokukovali po drsné trávě rostoucí v trsech kam oko dohlédne. Noc proběhla nad očekávání dobře. Pokud si odmyslím to, že většina míst, které nám byly nabízeny k potenciálnímu noclehu, se od pohledu hemžila blechami a dozajista by nás do rána sežraly štěnice. Mám sice pocit, že několik vojáků, včetně těch mých, přečkalo noc u některých z méně šeredných obyvatelek pastevecké vísky, ale většina si stejně jako já vyházela proschlé seno před pronajatou stodolu a spala pod širým nebem. Z pitky sešlo, protože se ukázalo, že hlídka musí ráno vyrazit, aby mohla být vystřídána na strážnici, vzdálené celý den cesty. Měli jsme smůlu i štěstí, jak se to vezme, že jsme je vůbec potkali. Ale jídla jsme dostali víc, než jsme původně vůbec zamýšleli pořídit. Pak se už nedalo couvnout, odmítnout by bylo neslušné, nu a za ty ceny se to vyplatilo vzít, i kdyby se měla třetina zkazit a vyhodit. O tom však pochybuji. Když je co jíst, tak se to sní. Místní měli zprávy, které byly novinkami možná tak před několika lety. Nemělo cenu je ani poslouchat, natožpak je plašit aktualitami. Bylo však užitečné si nechat popsat nejlepší cestu do Lumburu. A při té příležitosti se naskytla ta výjimečná obchodní šance. Tři mezci za cenu jednoho, možná jednoho a půl. Ani jeden z nich nezačal k večeru kulhat, natož aby s chroptěním pošel, jak se skepticky sázeli dva z mých mužů. Šli bez známky únavy, až do utáboření. Už v noci začal vát nepříjemně silný vítr. Celý následující den jsme šli víceméně stále proti němu. Skloněni, v podrážděných očích slzy. Mezci na sobě nedali nic znát. Šli dál. Snad nám chtěli ukázat, kdo je tady místní a kdo cizinec. V duchu jsem nad jejich povahou kroutil hlavou. A vzpomněl si při té příležitosti na několik spolužáků z vojenské školy. Nevadilo jim chodit s plnou polní v plískanici den za dnem, dokud nedorazili do stanoveného cíle. Mlčky a trpělivě, krok za krokem. Ale někdo jim musel říct, kudy mají jít a nakonec, že jsou už na místě. Záleželo na veliteli, jestli a jak dlouho přežijí. Pevně doufám, že stále ještě poctivě a oddaně slouží. Ačkoli… Helgadu Stínovi? Higuainovi a jim podobným? Na už tak nakrčeném čele se mi vrásky ještě prohloubí. Už kvůli téhle straně v čele Kartézie bych měl pospíchat. Stejně tak i Čtvrtý a Seanreh s Barudem. Kde asi teď jsou? Lumburské hranice jsme překročili třetího dne v podvečer, když jsme minuli několik otesaných kvádrů zasazených v zemi po obou stranách cesty. Nejprve na nás hleděly vlantské barvy. Otočil jsem se, abych se utvrdil, že si pamatuji oficiální vlajkovou trikoloru Lumburu. Jenže z druhé strany byly oba kameny natolik ošlehané větrem, že zbytky oprýskané a opršené barvy šly jen těžko rozeznat. Vévodící zelená a žlutá barva vlaky by se zde dala snadno zaměnit s lišejníkem. Žádná stráž, žádná hlídka v dohledu. Jen ten zatracený vítr. Během dalších dvou dní jsme ho měli doslova plné zuby. Nejen větru, ale i toho, co s sebou přivál. Pyl, pach mršiny, liščí moči nebo dobytčího trusu, občas se zdálo, že kouř, ale žádný zdroj v dohledu nebyl. Nakonec se zdálo, že i sůl a rybinu. Že bychom se blížili? Krajina se záhy začala svažovat. Byla mírně kopcovitá, ale za horizontem vždy vykoukl jen další trochu menší vrch, až konečně zjevivší se modravý pás v dáli dal tušit opět mořskou hladinu. Toho odpoledne jsme narazili na vísku. Co se zdálky zdálo jako malá, kůly opevněná osada, kolem které se pase několik stád ovcí a koz, se zblízka ukázalo důmyslnou pevností. Dřevěné opevnění bylo hned dvojnásobné. Nevysoké leč početné strážní věže byly obsazeny po dvou ozbrojencích. Cestu k bytelné bráně nám zahradilo pět jezdců v brnění, čtyři z nich v rukou svírali těžká kopí. Pátý s taseným mečem povyjel jen o pouhý sáh kupředu a plechovým hlasem zachrčel: „Složte zbraně.“ Po těch slovech se hroty kopí sklonily přímo na nás. | ||
| |||
 | První hodiny, kdy mi cesta nedává na vybranou a vede mě neomylně k jihu, znovu přemítám, kam se vydám jako první. Do Brajčice? Ta cesta nejen že by byla zajížďkou, byť jen několikadenní, zároveň na mě jen její představa působí, jako bych se vrátil do nedávné minulosti. Trojúhelník Anfern, Mlčenlivé hory, Brajčice-Kilres by mě čekal ve velmi krátké době podruhé. I tím je mi tato varianta nesympatická. Výhoda takové zajížďky je jasná. Král Leanur. Mohl by mít důležité zprávy. Mohl bych s ním pěkně zčerstva probrat novinky z kartézského sněmu a přidat střípky událostí, kterých jsem se účastnil já sám. Se Seanreh. S Jonasem. O Yernovi bych ale pomlčel. Tedy o roli, kterou mu já osobně dávám. O nadějích, které do něj vkládám. O kolik bezstarostnější ta cesta byla naposled! Maličko se zastydím, když si uvědomím, že se mnou není Sean. Nemám o ni strach, ale nebýt mě.. Nejspíš by si užívala Hanoských všedních dní a nocí s jejími nápadníky a nic by jí nechybělo. Jednou jsem ji ale označil za jeden z klíčů k úspěchu a nyní už ani nedává smysl z tohoto pohledu slevit. Trochu větší obavu mám o Jonase. Přeci jen se zapletl s politikou. A ta si s bitvou s Nesmrtelnými příliš nezadá. Nakonec mi to nedá a v rozhodné chvíli strhnu koně z horského hřebenu k jihozápadu. Rozum přemýšlí, srdce jedná, rozhodnu se pro variantu dosud méně zvažovanou. Zničený klášter v horách. Vydám se nejdříve tam. Nemám přehled, kolik máme času. Co kdyby těch pár dní mělo nakonec rozhodovat? Takto budu přímo v záhorském podhůří. Mohu zjistit, zda Bakové opravdu střeží linii i za kelskými hranicemi a na vlastní oči si ověřit, jak je to vážné. A kámen… víme, že v linii chybí a je třeba vrátit ho na místo. Mohla by být chyba to příliš odkládat. Z Glonarových slov bylo jasně patrné, jak jsou Guardeta Bana pro harmonii Hattriíje důležité. Koník je milým společníkem a cesta vesele ubíhá. Navíc po nějaký čas mám příjemnou jistotu, že mě nikdo nebude hledat nebo pronásledovat. Živou duši abys pohledal! Byť jeden večer mám to štěstí, že narazím na zapadlou horskou salaš, kde mohu pohodlně a hlavně v teple přespat. Přes pořádnou zimu během nocí i ranních hodin cesta utíká rychle a příjemně. Nikde se příliš nezdržuji a krajina se mi mění před očima každým dnem. I když bych nakrásně mohl jet přímo přes Anfern, pro jistotu se mu vyhnu. Nemám důvod setkávat se s kýmkoliv z těch, kteří šli nejen po mém krku. Objedu ho přes okolní vesnice, což mou cestu spíše urychlí než naopak a pokračuji dál až k jedné z hlavních říčních tepen, Zrcadlové řece a pak pěkně proti proudu dál na jih. Dvanáctý den cesty překročím hranice do Kelsie. Po řece nebo podél ní putuje většina cestujících i obchodu. Přes řeku pak už několik dní mám tu čest hledět na území Bakska. Až na trochu fanatickou formu vyznávání své víry jsou Bakové nesmírně přátelští. Když se s nimi sejdete v kavárně, po pár minutách jsou schopni si s vámi povídat jako se starým známým. Nebo také s úhlavním nepřítelem, pokud projevíte nedostatek pochopení a úcty. „Nech Bakovi pocit, že rozhoduje, a udělá všechno, co chceš. Dokud nejde o peníze.“ To mi se smíchem prozradil jeden z jejich vůdců ten večer, kdy jsme si vychutnávali asi šestou cigaretu ubalenou z místní „akanabe“. Přiznám se, čekal jsem mnohem závažnější vyznání, když už jsem se s ním na tu cigaretovou stezku vydal. Vzpamatovával jsem se několik dní. A ještě o mnoho později jsem se dozvěděl, že to nebyl muž, kterého jsem měl v plánu vyzpovídat, ale jeho dvojče. Nelitoval jsem, moudro z jeho úst mi nakonec prokázalo možná větší službu, než kdyby se mi podařilo naplnit můj původní záměr. A tak zatímco už za tmy přemítám o svém mládí za řekou, v Baksku, přijde k mému ohni neznámý muž. I v mihotavém oranžovém světle plamenů je znát, že je dobře oblečen, jeho plášť je lemovaný kožešinou a zdobený stříbrně se lesknoucími výšivkami. Hlavu má holou až na černý cop na temeni hlavy. Tmavé oči pod výrazným obočím. „Smím si přisednout, pane? Tábořil jsem opodál, ale nemám čím rozdělat oheň.“ Mávne rukou někam do tmy. Jistě, noci jsou i zde v údolí v této roční době chladné, byť oproti tomu, co jsem před pár dny zažil v horách je tu příjemně. „Jistě,“ pokynu k místu na druhé straně ohně. Intonací naznačím zájem o představení se nově příchozího, jak ostatně velí dobré mravy. Podle jeho spisovné kelštiny předpokládám, že mám před sebou vzdělaného muže. Ten sundá ze zad dlouhý meč a položí jej do trávy, přisune si jako sedátko jeden z padlých kmenů, kterých je tu v hájku, kde jsem se utábořil, dost, a konečně se usadí. Ještě chvíli šátrá ve své brašně, než ke mně natáhne ruku s jablkem. „Říkají mi Halzin, pane, drobný dárek za vaši pohostinnost,“ zazubí se na mě a já nyní mohu lépe vidět jeho překvapivě mladou tvář bez výraznějších rysů s výjimkou již zmíněného obočí a vyholené hlavy. S poděkováním jablko přijmu a spíše vyčkávám, zda bude můj společník ochoten říci mi o sobě víc či zda je typem, který naopak začne hovor otázkami. K mému mírnému překvapení ani jedno a tak mlčky hledíme do plamenů ohně či na nebe poseté jasnými hvězdami. Od nedaleké řeky se ozve štěkot psa a podivné pokřikování několika mužů. Občas jim do toho skočí i ženský hlas. Já i Halzin se ohlédneme tím směrem, ale nevěnujeme tomu větší pozornost. S postupujícím večerem okolí utichá. Mlčenlivá společnost mladíka mi je milá. Byť mou myslí na okamžik prolétla pochybnost, necítím, že by mi od něj hrozilo nějaké nebezpečí. A tak se omluvím, zabalím se do kabátu a deky a ulehnu, když hromádka větví na přikládání značně prořídne a já už poněkolikáté zívnu. Ráno na mě čeká jedno malé milé překvapení v podobě kotlíku s horkým čajem z listů maliníku, následované překvapením o hodně větším a nepříjemnějším. Můj kůň i s Halzinem jsou v tahu. | ||
| |||
| Stáda ovcí se před námi rozbíhají do stran, a když se jen trochu vzdálíme, opět se seskupí do jednolité huňaté masy a dál si pochutnávají na svěží zelené trávě. Soudě podle jejích dlouhých stébel, jež polehávají v přívalech větru od moře, byly sem ovce přihnány teprve před nedávnem. Přes odlehlost tohoto místa po půldni pochodu potkáváme ozbrojenou skupinu. Není příliš početná. Hraniční hlídka, odhaduji. Hledí na nás s podezřívavými výrazy a s obavami vyhodnocují naši výbavu. Neujde jim, že máme zbraně. Téměř nic jiného než zbraně. Je očividné, že jsme vojáci. Navíc máme cizí barvy. Ale co, už máme za sebou slušný kus cesty. Dám povel k odpočinku. To by mohlo tyhle hochy uklidnit. Zatímco se moje mužstvo ukládá do trávy a vybaluje něco zásob, vydám se hlídce v ústrety. Nejistě mi hledí za záda a ujišťují se, že jdu opravdu sám a nic se na ně nechystá. Přijdu až k nim a lehce pokývnu na pozdrav. „Buďte zdrávi! Je tu nějaký problém? Nevstoupili jsme, doufám, na nějakou svatou půdu, určenou pouze ovcím.“ Třeba je žertovný tón ještě víc uvolní a nepokusí se mě z nervozity probodnout. „Viděli jsme loď. Totiž…“ Jeden z hlídkujících se odhodlal ke komunikaci. O slušných mravech, jako je třeba pozdrav, se nejspíš ještě neučili. „Loď Nesmrtelných. Tak jsme mysleli…“ Hrome, dořekne ten kluk někdy nějakou větu? Chápavě přikývnu. „Ano, tou jsme sem byli přivezeni. Bylo to rychlejší. Zato to dost houpalo. Che, che. Ehm. Ale ta loď už nejspíš odplula, měla jen díru v boku a pár zlomených vesel. Takže můžete být klidní. O žádný nájezd se nejedná.“ Tři další mládenci zůstali jako tělesná stráž mluvčího, zatímco ostatní trochu poodešli a pozorují odpočívající muže kousek od nás. Musí jim být jasné, že by proti nám neměli šanci. Je nás víc. Kdyby navíc tušili, že jsou to do jednoho elitní vojáci kartézské armády, nejspíš by opravdu stačilo se jen zle podívat a zadupat. „Podívejte, my jen procházíme. Opravdu nehodláme drancovat nebo něco podobného. Jsme koneckonců vaši sousedé. Kartézie je, pokud si dobře pamatuji, s Vlantií v přátelském vztahu. A i kdyby se nakrásně něco změnilo, je nás tak málo, že bychom žádný klíčový obchvat vašich obranných linií nemohli provést.“ Že já pitomec tohle vypustil z úst! Okamžitě ještě víc znervózněli. Zmateně se teď rozhlíží a nevědí, jestli mě mají zajmout a předat vyšší šarži nebo troubit k ústupu a evakuovat nejbližší vesnici. „Tak já to zkusím říct přímo. Chceme do LUMBURU! Nehodláme se vůbec zdržovat. Nemáme ale moc jídla a ocenili bychom, kdybyste nás zavedli někam, kde zaplatíme za noc pod střechou, klidně na suché slámě, a kde můžeme koupit kus dobrého sýra.“ To konečně zabralo! Dali hlavy dohromady a ze šuškání a gestikulace jsem vyrozuměl, že se předhánějí v tom, čí tetička nám může prodat sýr, a kde by se dalo „ustájit“ dva tucty ramenatých chlapů. Než jsem se otočil, abych se připojil ke své jednotce a zpravil je o plánu na večer, ještě jsem za mládenci houknul: „A pokud nemáte i noční hlídku, rádi bychom vás pozvali na korbel piva!" | ||
| |||
| Je to boj. Návrat do těla je strašlivě nepříjemný. Na umění opustit jej je návrat to zdaleka nejtěžší. Čím děle je duše mimo tělo, tím méně se chce vrátit. Čím déle je duše mimo tělo, tím je tělo chatrnější a tím se nechuť k návratu ještě zvětšuje. Jen velmi ukázněná nebo velmi motivovaná mysl to nevzdá. Jen díky tomu, že mám oboje, se držím. Na chvíli se ukolébám pocitem, že to bude snadné. Nějaké děvče mi dá šálek čaje. Přeci před děvčetem nebudu vypadat jako nějaká troska! Posadím se dokonce na postel a napiju. Děkuji steče ve zvláštní chrčivý zvuk. Hlasivky. Musejí se rozhýbat, tak jako jsem to dokázal s některými svaly. Bolí to. Mlčím a zvolna přepadám dopředu. Před očima mám Dolní Patra. Nejhlubší místo světa. Kde tma je tak temná, že je skrz ni vidět tak, až si musíte clonit oči. Ta milá dívka mi spolu s nějakým mladíkem pomůže se položit zpět na lůžko, zachytili mě těsně před pádem na zem. Byl jsem v Dolních Patrech. Viděl jsem duše měnící se v abstraktní tvory. Opak záhorských bestií. Nádherní, absolutně volní, blízcí dokonalosti. Znovu je spatřit a zemřít. Zůstat mezi nimi. Nesmíš, Čtvrtý. Mé tělo vydá suchý kašlavý zvuk a mučí mě podivnou bolestí. Nevzdám to, zůstanu. Propadám se do spánku, než ke mně proniknou další hlasy. Bolí mě do uší. Slyším, co říkají, ale chtěl bych jim utéci a definitivně ztratit formu. Mám sen, stojím před skupinkou pravých duší, těch nádherných abstraktních bytostí, které se mi snaží vysvětlit, že k nim nepatřím. Ještě ne. Vyjadřují mi vděk a přeci mě vyhánějí. Vzrušeně se mezi sebou dohadují se, jak mě dostat pryč. Ale mě se u nich líbí, nechci jít pryč! Vypadají ustaraně a nejistě ve svých jinak dokonalých podobách. Nakonec mi něco připomenou a něco slíbí. Bodne to víc než údery hlasů do ušních bubínků. Tělo, potřebuji tělo. Na okamžik souhlasím, chci pryč, chytím se jakéhosi vlákénka.. sílí, rychle tloustne, tunel, žene mě ohromnou rychlostí nahoru, Glonar. Musíš se vrátit, ještě není tvůj čas, Čtvrtý. „Jistě, máte pravdu,“ řeknu sípavě doprostřed nějaké věty, kterou právě řekl mohutný chlupatý chlápek. Jsem zase v tom pokojíku, na lůžku. Snažím se na něj podívat pořádně, ale světlo všude kolem mě donutí zavřít oči a odvrátit hlavu. Jsem ve svém těle. Nesmím je opustit. Slíbil jsem to. Jsem ve svém těle. Nesmím je opustit. Slíbil jsem to. Jsem ve svém těle. Nesmím je opustit. Slíbil jsem to.. Drobná mantra, která mě nakonec milosrdně nechá znovu se pomalu propadnout do spánku. Lidé z místnosti jeden po druhém odcházejí. „Přijdu,“ pokusím se říci něco pro ně srozumitelného, než konečně hluboce usnu. Po dlouhé době celý.
Ještě dvakrát nebo třikrát se na nějakou dobu probudím v podobně zmateném stavu, kdy svou duši musím krotit a přemlouvat k setrvání v těle. S každým dalším probuzením je to o mnoho snazší. Brzy už do sebe zvládnu dostat i menší porce polévky. Když nyní otevřu oči, jen matný plamínek svíčky na stole proniká tmou. Za hlavou mi tepe Guardeta Bana. Silně cítím jeho přítomnost, která mi usnadňuje uvědomit si konečně jasněji, kdo a proč tu jsem. Už mě ani nenapadne, že by tělo nemělo být mou nedílnou součástí. A chce se mi na nočník. Opatrně se posadím na kraj postele. Je to mnohem snazší, když jste se svým tělem smíření, ať je jakkoliv zesláblé. Pomalu oslovím přítomného vojáka. Požádám ho o pomoc a diskrétnost. Až napodruhé dokážu artikulovat tak, aby pochopil. Je nutné si pomoci i posunky a gesty, ale i ty jsou poněkud neohrabané až komické. Voják mi ochotně a bez zaváhání vyhoví. V poli zažijete mnohem horší věci než vynášení nočníků. O něco později popocházím po pokoji. K oknu, nalokat se svěžího nočního vzduchu, ke kameni, zase si na chvíli lehnout, něco málo pojíst. Jde to. Bude to brzy dobré. Jen dostat z hrdla kloudná slova či věty je stále velmi namáhavé. Zkusím pohladit kámen a opatrně nasát jeho strukturu. Kromě běžné struktury, jakou má jakýkoliv jiný kámen, ale nic nenacházím. I jeho magická odezva je slabá. „..hé… sněte ho.. ven.“ Mluvení mi nejde a vojákův pohled sjede zpět k prázdnému nočníku. Podívám se mu zpříma do očí, dokud oční kontakt neopětuje. Takto to bude o mnoho jednodušší. Ten kámen tu chřadne. Je nutné ho vzít ven, na vzduch. Pro začátek aspoň na nádvoří. Nejlepší by bylo vrátit ho docela na jeho původní místo. Cítím v odpověď mužův silný strach. Má kámen spojený se všemi těmi úmrtími. Snad si myslel, že to, že je v blízkosti mé bezduché schránky, mu brání provést další zákeřné útoky. Usměju se a pečlivě mu to vysvětlím. Kámen sám je dobrý. Nesmírně důležitý. Kletba, která vše způsobila, je již pryč. Vezměte ho na nádvoří a následně jej vraťte na jeho původní místo. I ten stan, ve kterém byl, strhněte. Ale potom kámen dobře hlídejte. Na nevyřčenou otázku, zda totéž zopakuji či potvrdím veliteli pevnosti už jen kývnu a otočím se zpět ke kameni. Za mnou se ihned ozve vrznutí dveří, následované vzdalujícími se kroky.
Zbytek naší výpravy se po krátkém setkání se mnou vydal vstříc barbarům a dalším kamenům. Nemohu víc, než všem věnovat upřímné přání úspěchu. Osobně mě to pudí jinam. Najít chybějící kámen nebo aspoň nějakou k němu vedoucí stopu. Vzhledem ke všem známým okolnostem předpokládám, že nebude daleko od svého původního místa. Snad bude někde uzavřený, možná i na něm visela špína, kterou jsem ale zcela jistě smyl z celého soukamení Guardeta Bana. Věřím, že Seanreh dokáže brzy rozklíčovat celou síť kamenů. Přesně v tom přeci tkví její talent! Spolehlivě určit, jak má být rozmístěna, a najít případná slabá místa. A když dají bohové, třeba je i na dálku napravit. Není možné najít a obejít všechny osobně. Zvládneš to, děvče, věřím ti. Nemusíš už z nich mít strach, žádný další kámen teď není stižen kletbou – snad jedině ten ztracený kelský – ale tomu se podívám na zoubek já sám. Dejte na sebe pozor, moji milí. Když to vyjde, setkáme se poměrně brzy v Kilres. Mrzí mě, že se tak brzy musíme rozloučit, Jonasi, rád bych ti více pomohl. Jakmile bys měl pocit, že je tebe a tvých hochů třeba v boji proti monstrům, nech kámen kamenem a dělej, co umíš nejlépe. Ale věřím, že Baksko se dokáže udržet ještě dlouho a že diplomacie ti pomůže. Celého tě posune dál. Pokud to bude možné, nechávej zasílat zprávy o své misi a pohybu králi Vlantie. Buď na sebe opatrný! Musel jsem k nim mluvit v myšlenkách, stále jsem nebyl schopný souvislejší řeči. U Geona stačil pohled a pokývnutí. Co jemu budu vysvětlovat? Jeho oči mi stále víc připadají povědomé, jako oči vlastního bratra. Koho mi jen připomíná? Pochopili, přichystali se na cestu a vyrazili. Rozloučení nebylo takové, jaké by si kdokoliv z nás představoval, na druhou stranu s mým návratem se ostatním viditelně ulevilo. Vzrostla naděje i odhodlání uspět. Další den už se procházím chvílemi po pevnosti i v její těsné blízkosti. Vždy pak o to delší potřebuji odpočinek, ale rychle si zvykám na své tělo. Bude potřeba silné a fit. Během odpočinku se probírám došlými novými zprávami. Nic převratného. I já se proto pomalu připravuji na cestu. Poslední den věnuji ujištění se, že kámen je tam, kde má být, a v pořádku, sepsání několika stručných zpráv a výběru koně, kterého mi kartézané půjčí na cestu. Dobráčka už nechci. Ještě naposled v pevnosti přespím, srdečně poděkuji za péči a pohostinnost a s díky odmítnu vojenský doprovod. Nakonec vyjádřím hlubokou lítost nad všemi ztracenými v mlze, než sám otevřenou branou vyjíždím do mlhavé podzimní severské krajiny. Několik mužů mě pohledem vyprovází s pěstí na hrudi. Zhluboka se nadechnu vlhkého chladného vzduchu a s chutí pobídnu koně ke klusu. Sbohem, Skvaldane! | ||
| |||
| Vítr mi cuchá několik pramenů odrůstajících vlasů, v nichž se usadila slaná tříšť. Každou chvilku se mi na nose utvoří kapka a následně steče po tváři, dere se do úst, anebo je odváta a pleskne o můj plášť či o palubu. Na otírání tváře nemám čas ani prostor. Držím se zuby nehty dřevěného hrazení u boku lodi. Několik Nesmrtelných rytmicky zabírá vesly a já hledím na vzdálenou pevninu. Poryvy větru znemožňují využít plachtu, jak jsem pochopil. Můj pocit je teď takový, že pro útočící vlny jsme jen malá hračka, se kterou si nyní hodlají užít trochu zábavy. Před několika dny se od nás odpojila loď se Seanreh na palubě. Hleděl jsem za ní, dokud se nezměnila v tečku a následně nezmizela za další z velkých vln, kterých hodinu od hodiny přibývalo. Tam kdesi uvnitř jsem sice cítil bolestné sevření, zároveň však věřil, že do svého cíle dopluje bezpečně. Tak jako naše posádka. To jsem ještě netušil, co všechno zkusíme! Ale abych to vzal popořádku: Čtvrtý se probudil. Nebo jinak, vrátil se. Z výletu předlouhého. Jak pro jeho duši, tak pro nás na pevné zemi, jakož i naši trpělivost. Ačkoli to bylo v řádu desítek hodin, zdálo se to nekonečné. Sil se mu stále mnoho nedostávalo, ani sdílný nebyl tak, jak bychom si my, lační po jeho zkušenostech, přáli. Ostatně, tak už to má ve zvyku. Měli bychom být zvyklí. Ve zkratce, musíme teď najít co nejvíc těchto Guardeta Bana a postarat se, aby se jim nestalo to, co tomuhle. Jinak bychom se mohli s úspěchem celého snažení rovnou rozloučit. Bude to těžké, protože nám poloha všech není zatím známá, a navíc je k některým, o kterých máme tušení, velmi obtížný přístup. No a aby toho nebylo málo, měli bychom sebou hnout. Protože hrozba ze Záhoří se neúprosně blíží. Alespoň její poslové se evidentně činí. Od jednoho z lodivodů, se kterými měl dlouhé rokování Geon Barud, jsme dostali zprávy o dvou stopách. Jedním je nepochybně Guardeta Bana, nacházející se na současném rozmezí říše barbarů a trpaslíků. Šamanský stařešina, který z kamene poslední roky nespustil oči, prý tvrdí, že „vyhasíná“. Čtvrtý se při tom přirovnání zatvářil tajemně, ale s nadějí v očích pozvedl obočí a dlouze se zahleděl na svou učednici. V tomhle Seanreh nepochybně věří, jinak by ji nenechal jít samotnou. Ne po zkušenostech z uplynulých dní. Bylo smluveno, že ji na místo dopraví jedna z lodí. Po vodě bude cesta rychlejší, neboť u břehu jsou příznivé mořské proudy. Navíc souostroví chrání před nenadálými bouřemi. Tak bezpečné to ovšem být nemá. Radikální frakce z trpasličích řad se v pohraničí houfují a chystají nějakou akci. Nejspíše proti Nesmrtelným, jejichž nízká aktivita od Velkého sněmu (či spíše od prvního poražení neviditelné armády) dává trpaslíkům pocit, že mají konečně navrch. Už z toho důvodu Geon trval na tom, že se připojí. Seanreh si trochu nervózně zkousla spodní ret, ale jinak bylo znát, že ji čarodějova důvěra naplnila obrovskou hrdostí. I Barudova přítomnost ji značně uklidnila. A nejen ji. Mne nevyjímaje. Vzpomínka na její sinalou tvář, kdy bez sebe ležela zmožená temnou pastí nastraženou v kameni, mi na čele vyryje nejednu vrásku. Teď na to bude sama. Možná Nesmrtelný stařec by ji mohl být nápomocen. Ale kdyby se něco pokazilo a trpaslíci dělali problémy, bude zapotřebí někoho drsnějšího ražení, nicméně s prozíravostí taktika. Geon je perfektní. Další Guardeta Bana byl ukryt. Včas. Několik dní po jeho přemístění se kolem jeho původní polohy hemžily podivné bytosti, jejichž přítomnost bylo možno rozeznat pouze podle mlaskavých zvuků a stop, které po sobě zanechaly. Kámen je nutno vrátit a nejspíše nějak znovu aktivovat, pokud to nedokáže sám. Je nyní střežen v prastarém labyrintu na skalnatém útesu, který sice na mapě vypadá jako ostrov, je to však hotová pevnost. Velmi, velmi stará. Ještě z dob, kdy v těch místech první lidé zotročovali své vlastní plémě. Většina lidí ono místo ani nezná. Zbytek se na něj snaží zapomenout. Lumburští se ho před barbary ani nesnažili bránit. A to se ostrov nachází mezi jejich břehy. Ve své podstatě však nenáleží ani k Nesmrtelné říši, ačkoli nese v mapách její barvy. Zvláštní řád bojových mnichů ono místo stále obydluje a udržuje. Zda kámen jen tak znovu vydají, je otázka. Někdo možná udělal unáhlené rozhodnutí, když jim kámen svěřil „do úschovy“. A kdo vlastně? Jisté je, že kámen uchránil před záhorskými špehy. Víc se dozvím, až tam dorazím osobně. Zdá se, že tohoto úkolu se nikdo jiný nezhostí. Čtvrtý se musí ještě postavit na nohy. Jak ho ale znám, je schopen zesílit dřív, než by se u muže v jeho letech dalo čekat. Se svými dalšími kroky se nám svěřit nehodlal. Snad neměl důvěru v okolní vzduch, mnoho uší nablízku, samotný Guardeta Bana na stole v jeho pokoji… Možná nám jen nechtěl dělat těžkou hlavu. Stejně bychom nic neovlivnili. I tak se potřebujeme soustředit na naše vlastní mise. Rozloučil se s námi s tím, že se o „náš“ kámen už postará. „Jeho síla vám pomůže, pokud se jí budete potřebovat chytit. Měl by nyní zářit v krystalické astrální síti jako maják.“ Zněla nám jeho slova v hlavě, když jsme se loučili na pobřeží. Přijal jsem s rozpaky od Seanreh omluvy i poznámky, ve kterých jsem se zatím vyznal jako koza v petrželi. Snad jen to, že jsem se při tom lehce dotkl jejích jemných rukou, což způsobilo, že se mi napřímily chloupky na předloktích, bylo pro mne mnohem důležitější. O to překvapivější bylo následné objetí a přání. „Hodně štěstí.“ Štěstí, to jsem teď potřeboval jako sůl! Zpěněné vlny do nás narážejí zákeřně stále z boku, ať se loď posádka snaží natočit jakkoli. Občas mám pocit, že nás vodní masa převrátí. Zůstává však dlouho jen u toho, že všechny na palubě důkladně opláchne a zmizí, aby se vzápětí zase vrátila ještě s větší intenzitou. Odkud jen se ty vlny rozbíhají? Být rytířem, zvládla by jediná vlna zkosit celé šiky nepřátel. Kdyby je navíc počastovala slizkým šlemem z mořských řas, tak jako nás, přešla by je na válčení chuť. Za nynějších okolností to však vzdát nešlo. Lodivod chrlil z plných plic rozkazy na veslaře. Cítil jsem se zbytečně. Býval bych se také chopil vesla. Jenže jsem si ihned uvědomil, že oni jsou na to trénovaní většinu svého života. Tak jako já byl vojákem, oni se dokázali plavit kamkoli a za jakýchkoli podmínek. Každý rozkaz plnili precizně, každý záběr veslem na jedné straně byl doplněn tou správnou intenzitou na druhé straně. A ještě do toho ty neustálé koupele. Námořníci měli zaťaté zuby, až to vypadalo, že se smějí. A možná je lepší se smát osudu do tváře než brečet u bitvy, která dosud není prohraná. Jenže proud, vítr i útočící vlny nás přes všechno snažení hnaly na skaliska. Nejprve jsme přišli o několik vesel, které už nebyl čas vtáhnout do lodi a napřímit, když nás jedna z vln mrštila nešťastným směrem. Barbaři se až neuvěřitelně rychle a efektivně přeskupili. Věděli, že nyní musí hazardovat s větrem a dopomoci si plachtou. Buď to, anebo skončíme jako hromada třísek plujících po nazelenalých vodních pláních. Byla to šílená jízda. Tři z mých mužů se raději zabednili v podpalubí. Nechtěl jsem si připustit, že by se loď mohla potopit, ale kdyby se tak stalo, rozhodně bych nechtěl jít ke dnu jako jedna z beden nákladu. Raději zkusit plavat a porvat se s živlem s možností přístupu k vzduchu. Trvalo skoro půl dne vymanévrovat mezi skalnatými ostrůvky a pobřežím Vlantie, u kterého kvůli ostrým útesům také nebyla šance přistát. Pak se náhle něco změnilo. Námořníci jako by ožili. Někteří dokonce zpívali. Začínali mít dobrou náladu a já si uvědomil, že vítr už není tak intenzivní a tříšť, která mě pravidelně zkrápí, je teplá. Ke kamennému molu jsme přirazili bez jednoho stěžně, osmi vesel, s dírou v boku a bez čtyř členů posádky, které nenávratně spláchlo moře. Zatímco bledí kartézští vojáci vystupovali na vrávoravých nohách na pevninu, ošlehaní námořníci se zubili od ucha k uchu a vesele vylévali vodu z podpalubí. Nesmrtelní. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
| Stále ohromen hledím ani ne do očí jako do duše té dávné bytosti. Jeho větve mě chrání před jakýmkoliv nebezpečím. V mohutné koruně se jen pár posledních typických velkých roztřepených listů šepotavě třese v lehkém vánku a jejich šustění je jediným zvukem jinak ztichlého, našemu hovoru naslouchajícího hvozdu. Mocný javor uprostřed Doänských lesů, jehož kořeny prý sahají až za hranice Záhoří i moří. Kolosální strom, který podle elfů je jen napůl stromem a z druhé poloviny elfem. Když jsem za ním kdysi putoval a spatřil jej poprvé, neobtěžoval se věnovat mi jedinou myšlenku. Ahnáaj, jedna z elfských matek, které jsou oprávněny s ním rozmlouvat, se mne tenkrát snažila uchlácholit, že je to dobré, že na neelfa je to jeden z nejlepších možných výsledků a jistě jsem zanechal velmi dobrý dojem. Nechtěl jsem raději vědět, jak dopadla většina těch ostatních, kteří se strom pokoušeli oslovit. Dnes se zdá, že její slova byla pravdivá. Očistils Guardeta Bana, přítele, proto jsem tě vrátil na zem, čaroději. Nemáš tady nahoře ještě splněno. Náš hovor ani dnes netrvá dlouho. Strom na mne působí ospale a unaveně. Z jeho dalších myšlenek ale vyrozumím, že dva z kamenů Gurdeta Bana byly uneseny a je nutné je najít a vrátit zemi. Co přesně znamená vrátit zemi si nejsem jistý, ale pocit mám ten, že je nutné, aby všechny kameny měly kontakt se zemí a zároveň s nebesy. To je nyní těmto dvěma kamenům znemožněno a je tím zcela otupena moc Guardeta Bana jako celku a jeho schopnost chránit Hattriíji. Snad příliš nezáleží na tom, kde budou usazeny, byť jejich původní rozmístění rozhodně nebylo náhodné. Je také možné, že další kameny jsou v ohrožení a bude třeba je nejen chránit, ale celou linii znovu propojit a oživit. Jeden z kamenů je ten, který byl ve stanu barbarského tábora, a pravděpodobně je teď v moci kartézanů. Snad bude stačit depeše do Skvaldanu, aby se ukotvil do požadovaného stavu, nejlépe zpět na jeho místo, a zůstal bezpečně střežený. Druhý je ten z vyrabovaného kláštera v horách na jihu Kelsie. Tato má domněnka je tedy potvrzena. Netvoři cíleně narušili pradávnou ochrannou linii, která jim bránila pronikat ze Záhoří dál na severovýchod. Jenže strom mlčí. Usnul. Cítím, jak se hvozd kolem naopak probouzí do svého běžného švitořivého ruchu. Glonar toho nikdy neřekne moc. Ale tohle mohl dotáhnout. Jsem to opravdu já, kdo nemá tady nahoře ještě splněno? Horečně uvažuji. Jsem v srdci Doänu, uprostřed jeho nekonečných lesů. Mé tělo… kdo ví. Ve Skvaldanu? Nebo někde zakopané? Vyhrabané a sežrané dravou zvěří? Ne, to bych hned věděl. Je v pořádku a čeká na můj návrat. Jenže. Je to skoro na druhé straně Hattriíje! Jak dlouho dokážu tady nahoře existovat jen jako duše? Není tohle celé od elfů a Glonara nějaká poťouchlá léčka? K čemu mi je být nahoře, když tu nedokážu dost dlouho přežít!? Silně si dlaněmi přejedu z očí na spánky, abych si urovnal myšlenky. Žádná past, to je nesmysl. Proč jsem tedy zrovna tady? Popořadě, začalo to světlem. Ano, šel jsem za světlem. A za hlasem. Za hlasem Seanreh. To nemohla být past. A jestli ano, pak proklatě dobrá a já do ní vstoupil rád. Abych mohl světlo sledovat, využil jsem, či spíš mi byly z dobré vůle poskytnuty Glonarovy kořeny. Skutečně vedou napříč celičkým Můrdanem! To uvědomění je fascinující. Jen teď není čas na fascinaci. Zpět ke kořenům, dálnici vedoucí všemi směry, prostoru mezi světy. Mezi světem tělesným a duchovním. Tam se potřebuji vrátit. Tam má duše získá čas. A právě tam jistě znovu najde maják upředený v dívčině srdci a dojde, kam patří.
„Je něco takového možné, matko? Dokázala bys mě do těch chodeb dostat?“ ptám se o něco později. Drobná mladá elfka ještě daleko před prahem dospělosti se na okamžik zamyslí a proplete prsty obou rukou mezi sebou. Těch pár vteřin se nebývale vleče. „Pojď za mnou,“ vyzve mě nakonec a drobnými rychlými krůčky míří kamsi do hlubin hvozdu. Její bílé vlasy silně voní heřmánkem, její černá říza pak citrusovou vůní. Elfové si na vůně potrpí. Matky i druidi dobře vědí, jak mocně dokáží vůně ovlivňovat druhé. I běžní elfové si podvědomě důležitost čichového vjemu uvědomují, byť většinou nechápou přesně, proč jim na vůních tak záleží. „Mělo by to být tady“, zastaví matka náhle a ukáže na zem, pokrytou vrstvou tlejícího listí u svých nohou. „Mělo by?“ zeptám se nedůvěřivě, ale ona v odpověď jen pokrčí rameny. To mi stačí. Široký klikatý tunel vedoucí někam hodně daleko. Hladké stěny z pevného javorového dřeva. Zpola zalit mízou, jejíž vůně je doslova omamující, nesoucí samotný život. Po hladině této tekutiny oběma směry v hojném počtu plují loďky. Jedna za druhou. Většinou maličké, jiné větší, později narazím i na takovou, která zabírá téměř celý obří kořen. Zdají se být prázdné, ale svým zbystřeným vědomím jasně cítím, že tomu tak není. Nedokážu ale to, co v loďkách pluje, uchopit. Zcela se to vymyká běžným představám a zkušenostem. Spíše než bytostmi či věcmi daly by se nazvat informacemi, byť ani takový popis není zcela přesný. Glonar ve svých kořenech přesouvá z jednoho konce světa na druhý a zpět nejen zprávy, ale celistvé vědění. Loďka nese nejen strohou informaci vyjádřitelnou slovy, ale i nejrůznější vjemy, smyslové, emoční i další, dalece překračující lidské chápání. Jak dokonalé ve srovnání s depešemi převáženými posly na koních. Ba i holubí pošta by se tváří v tvář tomuto systému musela cítit zahanbena. Vše má ovšem svůj řád a tyto informace nejsou pro lidi. Ze snahy třeba jen jedinou z nich, úplně maličkou, pochopit, rozluštit, se mi brzy zatočí pomyslná hlava. I když touha po všem tom vědění nesmírně svádí, ovládnu se a začnu se soustředit na svůj původní záměr. Cítím, že zde v kořenech dokážu setrvat oproti zemskému povrchu mnohem delší čas, přesto bych jím neměl zbytečně plýtvat. Snad si budu moci dovolit loďky prozkoumat jindy, až budu s jistotou opět člověkem. Upřeně se zahledím do tmy v naději, že spatřím ono světlo, které mě dovedlo k prastromu. Jenže nic. Není to celé nesmysl? Nechtěl Glonar naznačit něco úplně jiného? Proč by se se mnou vůbec zdržoval, kdyby svá slova nemyslel vážně? Nemám nahoře ještě splněno! Jenže nahoře se, zatraceně, neobejdu bez těla!! Dál se už vznáším těsně nad hladinou a cesta náhle rychle ubývá. Brzy však začne být únavná. Kromě směru, počtu a velikosti loděk se nemění vůbec nic. Vzhledem k mnoha dlouhým nečitelným zakřivením kořenu netuším, zda se ještě přibližuji cíli nebo už dávno ne. Když pak začnu míjet první odbočky a křižovatky, začíná mi docházet, že to nebude tak snadné, jak jsem si představoval. Budu muset vycházet na povrch? S pramalou nadějí, že se objevím někde, kde se dokážu rychle zorientovat a vybrat správně směr další cesty? Stálo by to příliš sil. Rozluštit tajemství loděk? Dokázaly by mi poradit? Příliš riskantní. Pokračovat na náhodu dál? Zbytečné. Kdybych měl tělo, jistě bych se teď najedl a napil. Něco tak obyčejného vždy dokáže dát myšlenkám mnohem jasnější směr. Po chvíli to zkusím jinak. „Seanreh! Seanreh!! Ozvi se!! Ukaž mi cestu!!“ Opakuji to několikrát. Naladím se na chvíli, kdy jsem ji naposledy viděl. Široce rozevřenýma očima dlouho zírám do tmy. Cítím ji tak blízko! Jenže zcela bez efektu. Nic. Z nepřítomnosti ozvěny či jakékoliv jiné reakce mi naskakuje husí kůže. Nikdo mě nemůže slyšet. Nikdo. Zemřu tady. Kdyby aspoň ten zpropadený strom, vždyť mu hulákám přímo v kořenech. Jenže jemu je to jedno. „Guardeta Bana?“ zvolám zprvu váhavě. Jsou na mnoha místech. Jsou ve spojení se zemí, většina z nich. Glonar je nazval přítelem. A Seanreh byla v blízkosti jednoho z kamenů a – úplně se rozechvěju při tom pomyšlení – její volání neslo špetku jeho Moci. Tak maličko, že jsem si to prve neuvědomil. Možná si to jen nalhávám, ale když si tu chvíli, kdy jsem světlo sledoval, znovu přehrávám, nabývám jistoty, že tomu tak bylo. „Guardeta Bana! Guardeta Bana!!“ Zastavím na jedné z křižovatek: „Guardeta Bana!!“ A pak konečně skrz dokonale celistvý strop tunelu nějakým zázrakem propadne drobný modrý kamínek s růžovým žilkováním. Spadne do maličké lodičky a v té chvíli se promění v křišťál, z jehož středu vyzařuje matné, zlatavé světlo. To světlo, které hledám. Po kterém dlouhé hodiny, ne-li snad už dny, marně pátrám. Tehdy se smrštím do maličké kuličky a po posledním krátkém zaváhání vstoupím do loďky.
Konejšivě kolébán, strávím v loďce další neodhadnutelný čas. Konejšivě kolébán, nevnímám jej. Slabé světélko plující se mnou mi dává jistotu a klid. Konejšivě kolébán, konečně si uvědomím, že loďka stojí. Zřejmě už delší dobu. Že kamínek je pryč a světlo s ním. Tak tedy vzhůru k nekonečným nebeským výšinám nad hlavou.
Když se konečně propletu masou zeminy, zprvu mě zaskočí, že tma ani o trochu nezměnila svůj odstín. Napoví mi ovšem vlhký a zatuchlý vzduch. Pokračuji proto výš. Pohled, který se mi naskytne o chvilku později, už je o mnoho lepší. Nádvoří, pevnost, Skvaldan v konejšivém svitu odpoledního slunce. Tak přeci jen jsem tu. Namířím si to přímo k nejbližšímu z vojáků. Je to hodně mladý chlapík s až nepřirozeně světlemodrýma očima. V náručí drží otep větví, kterou nese k zásobám dříví na zimu. Zmateně přehmátne svůj náklad, aby mohl ukázat prstem k jednomu z křídel pevnosti. Pokojík za oknem je malý, ale nebývale zútulněný. Místo dvou vojenských lůžek je tu jedna pohodlná postel. Pod oknem malý stolek a dvě židle. Na stolku je připravené drobné občerstvení a na okenní římse je dokonce váza s čerstvými květinami. V hlavě postele je potom další stolek, jehož desku si pro sebe celou zabírá Guardeta Bana. Nedá mi to, přistoupím k němu a jemně se jej dotknu. Zdá se mnohem krásnější, než když jsem ho opouštěl, tak čistý! Jenže zároveň až k uzoufání slabý. Jeho Moc je cítit jen o málo víc než z tuctového kejklíře na tržišti. Přejedu pohledem k tělu. Neoplývá krásou jako kámen, působí ale podobně křehce. Kůže bledá, svalstvo až příliš ochablé, oční víčka zavřená bez jediného zachvění. U postele samozřejmě drží stráž voják. Bude mít tu čest ohlásit přítomným, že Čtvrtý se probral. Už není nač čekat. | ||
| |||
| Snad jsem jednal sobecky, vpadnout tak do toho přístřešku. Seanreh se ještě ani pořádně neprobrala. Čtvrtý mi věnoval přísný pohled, ale bylo v něm mnohem víc. I stejná bezmoc, jakou jsem pociťoval já. Musel jsem se smířit s tím, že on víc udělat nemohl. Bylo ho zapotřebí zde. Ta dívka byla jeho učednicí, jeho chráněnkou, jeho… Nástupkyní. Pochopil jsem. Vnitřně již dávno. Nyní se vše propojilo. Jestli někdo má být tím, co byl on, pokud on tu nebude, má to být ona. Měl za ni zodpovědnost, jako já za životy všech vojáků pod mým velením. Musel ji chránit. Musel jí pomoci. Musel tu být pro ni. A ještěže byl. Pochopili jsme všichni jasně, že měla namále. Takže znovu: Bylo to sobecké, ale nyní bylo potřeba s tím prokletým kamenem něco udělat. Čaroděj se konečně zvedl a odhodlaně vykročil tam, kam jsem ho v podstatě poslal. V následujících dnech si to ještě mnohokráte budu vyčítat. Barbar se vzdálil, nejspíš dohlédnout na nové stráže u stanu s Guardet Bana. Nevěděl jsem, kam s očima. Kam se sebou. A v ten moment mě chytily její útlé ruce. V první chvíli jsem sebou cukl. Vzpomínka na podivnou iniciaci a to, co jsem díky ní viděl, byla ještě stále živá jako otevřená rána, z níž se řine krev. Ale teď byl její dotek uklidňující, laskavý a něžný. Tvrdá skořápka mého odosobnění ztvrzená léty vojenského drilu začala mít povážlivé praskliny. Skrze ně to sice přímo nevytrysklo, jen prosakovalo, ale i tak to bylo uvolňující. Pověděl jsem jí vše. Bez příkras. Velmi mě zhrzoval fakt, že jsem mohl během naší společné cesty nabrat více zkušeností, jak se svou Mocí zacházet. Možná bych býval zachránil více životů. Kdyby… Ale ona, jako by vytušila moje sebeobviňující myšlenky, pohladila moji tvář a řekla něco, co mě nakonec postavilo na nohy. A sice, že kdyby nebylo Čtvrtého, možná bych se o své vnitřní síle ani nedozvěděl. Představa, že by se nic netušící hlídka nebo až zásobovací eskadra dostala do Skvaldanu, kde by nenašla na živu jedinou bytost, byla strašlivá, ale zároveň významně povzbuzující mé sebevědomí sražené na kolena. Tohle se musí Seanreh nechat. Svou něžnost dobře střeží pod rafinovaně úskočnou slupkou, ale když je zapotřebí, má ji a nešetří. Dlouho jí však na rameni nepláču. I já jsem ucítil, že se něčím naplnil vzduch vůkol. Pach nezachytitelný chřípím. Spíše se mi jen zvedly chlupy na pažích i zátylku. To už čarodějova učednice pádila za svým mistrem. Její obavy na sebe nenechaly dlouho čekat. Čtvrtý leží vedle Guardet Bana a nejeví jakékoli známky života! Jak je to možné? Vždyť tam nebyl tak dlouho. Pravdou je, že on s sebou neměl žádného sekundanta. Proto se od Seanreh nehnul na krok po celou tu dobu! Dokonce i po jejím „odpojení“ se o ni bál. Protože tohle bylo něco sakra silného. Stálo ho to tedy nakonec život? Křísíme ho marně. Až Sea přijde s vysvětlením, že náš čaroděj je mimo své tělo. V první chvíli je to dost neuvěřitelná informace, ale všichni se jí chytáme jak tonoucí stébla. Co bychom bez Čtvrtého asi tak dál podnikali? Sotva jsme se dali dohromady a začali tušit společný cíl. Dobrá tedy, začíná dlouhé vyčkávání. Jenže něco nám, nejen jí, ale i mně, říká, že bychom odsud měli co nejdřív odjet. Dám se tedy do příprav. Nejprve to nelehké. S velkým zármutkem požádám Skvaldan o skrovný doprovod na své další cestě. Zbytek absolutně musí zůstat na místě, už kvůli zbytku barbarů, kteří přežili ten masakr. Další se také navrátí do výcvikového tábora. Nemůže zůstat opuštěný navždy. Naštěstí se i k nám díky Geonu Barudovi přidává houf barbarských mužů a několik žen. Nemám důvod nevěřit v jejich loajalitu. Navíc se v budoucích několika hodinách přesvědčíme, nakolik jsou naší věci oddaní. Máme několik vozů. Ne tolik zásob, ale ty bychom měli být schopni dobrat po cestě dál do říše Nesmrtelných. Takový byl plán ještě před samotnou návštěvou onoho osudného kamene. Geon je dobrý vyslanec, ale jak víme, barbaři jsou poněkud nejednotní. Musíme si zajistit přízeň a slovo někoho obecně velmi významného. Čtvrtý se zmínil o jistém náčelnickém stařešinovi, který by si ho ještě mohl pamatovat. U těla čaroděje se střídají hlídky. Někteří zpívají, jiní mlčí, my bližší na něj mluvíme. Mě samotného nenapadlo nic jiného, než zopakovat, co jsem vylil ze svého nitra Seanreh. Znovu mi vytanou na mysli Staříkova slova. Je nebezpečný. Živý. Mrtvý ale ještě víc. Kdyby tak věděl, v jakém je teď stavu… Další den se pustíme do práce. Svaly barbarů i lidí se napínají, pot stéká a vsakuje do stejného místa. Okolo Guardet Bana. Nebyl ani tak hluboko v zemi, jak jsem si myslel. I tak to trvalo skoro celý den. Naložit ho byl úkol vpravdě nadlidský. Opět se projevila výhoda spolupráce. A znalost mechaniky. I tak se mi zdálo, že se vše povedlo jen díky tomu, že se na nás i kámen napjatě a soustředěně dívala Sea. Když jsem k ní však zpod vlasů slepených potem zvedl zrak, ona ho odvrátila. Možná to sblížení bylo ke škodě. Snad bylo brzy... Nejspíš v tom ale byl současný stav Čtvrtého, co ji přimělo se uzavřít. Klade si to za vinu. Jak jí rozumím! Dáme se do pohybu. Kámen i tělo jsou blízko sebe. Na jednom z vozů. U něj se střídají „vypravěči“. Je nás jen několik, ale své soukromé chvilky si vlastně velmi niterně prožíváme. Nemálo těch, co cestují s námi, už zlomilo hůl. Jenže na tom těle bylo opravdu něco zvláštního. Mrtvé zkrátka nebylo. Nebo se tak alespoň nechovalo. Když tu Seanreh přiběhne s krystalem! Jsme s Geonem shodou okolností poblíž a všimneme si jejího vzrušení. Přijdu blíž jen natolik, abych si všiml několika věcí. Seanreh má kolem sebe viditelné pole zvlněného vzduchu, což vypadá jako nějaká bublina. Dále si uvědomím, že kámen, který byl šedočerný s bílým žilkováním je nyní spíše skvrnitý. Šedé skvrny s bílými jsou zhruba stejně velké. Černých míst je na něm pomálu. Je docela určitě jiný. Když jsme ho dostávali ze země a pak na vůz, měl jsem možnost si ho zblízka a sakra dobře prohlédnout. Umanu si, že až bude příležitost, musím se Sean zeptat, zdali si toho také všimla. Nakonec mě ale zaujme náš barbarský přítel, který hledí směrem na moře. Sleduji, kam se dívá a můj pohled brzy padne na několik objektů, pohupujících se v dálce na vlnách. Musí to být lodě. Lodě Nesmrtelných. Není pochyb o tom, že míří k nám. | ||
| |||
|
| ||
| |||
| Rozčilený, zoufalý, nešťastný. Je pozdě! A nemůžu dělat vůbec nic, je třeba držet Seanreh. Zde, v našem světě, v naší době. Je téměř nemožné mluvit a zároveň zůstat v kontaktu s něčí myslí. S jistou zkušeností lze alespoň ovládat své fyzické tělo a zastat jednoduché činnosti. Seanreh jsem zachytil jen proto, že jsem na to byl připraven. A zatím ve Skvaldanu umírají lidé. Jen kratičce dám strážným pár pokynů, když mi přeběhne po zátylku mohutné mravenčení. Okamžitě strhnu pohled k Jonasovi, který si zatím vzal Seanreh do své péče. Jen co se dotkl jejího těla, spatřil to také. Pro mě mravenčení, pro něj to musel být pořádný šok. Kolik viděl? Co v té jediné chvíli prožil, získal, ztratil? Co my všichni? Vzpamatoval se ale okamžitě. Vyskočil na nohy, vyhledal můj pohled a vyrazil. S mírnou starostí smíšenou s úlevou hledím na jeho záda, tryskem mířící k pevnosti. Kéž není úplně pozdě. Šaman je mrtev. To vím s jistotou. A další jej budou následovat. Kolik, bohové, kolik!? Nejbližší hodiny věnuji Seanreh. Není ve vážném nebezpečí, ale nesmí se odpoutat. Nesmí se rozhodnout jít pryč. Intenzivně s ní komunikuji v myšlenkách, opakuje stále dokola podobné fráze. Neboj, děvče, všechno je v pořádku. Nechoď za nimi, nejsou skuteční. Jsou to přeludy, chtějí tě splést. Seanreh, slyšíš mě? To jsem já, Čtvrtý. Skutečný, živý člověk. Jsem u tebe. Ukvapil jsem se. Byla to moje chyba. Přeludy už jsou pryč, zůstaly tam ve stanu, u kamene. Zbavím nás jich a pak teprve kámen prohlédneš. Už to bude hračka, uvidíš. Vím, že to dokážeš. Teď odpočíváš. Ležíš na zemi, Geon pro tebe chystá čaj. Slyšíš, jak láme větve na oheň? Cítíš můj dotyk? Opatrně ji chytnu za zápěstí a odsávám poslední cáry vizí hrůz smrti, které jí v kruzích stále víří hlavou. Konečně se její tělo uvolní a ona otevře oči. Téměř ve stejnou chvíli se vrátí Jonas. Vlasy se mu lepí na čelo, hruď se divoce zvedá a klesá. Musel hnát koně tryskem tam i zpět. Jeho pohled jasně potvrzuje naše nejhorší obavy. Sean, ještě dost zmatená, do toho začne se svou nesourodou výpovědí. Něco málo z toho chápu, většinu vůbec. Vzpurně se zadívám na hlavní stan. Z očí mi tečou slzy. A do zad mi udeří Yernova výzva:„Tak mu něco řekněte! Uklidněte ho!“ Má pravdu. Tolik zbytečně mrtvých. Mnohé z nich znal, jeho bolest se mi vpíjí do srdce a násobí tu mou. Pohlédnu nahoru na svah. Jonas je nemůže vidět, ale já.. duše mrtvých. Je jich celá dlouhá řada. Neochotně se blíží ke stanu. Ani teď nemají mít klid? Žal rychle přechází ve vztek a vztek v čin. Mnoho věcí je jasnějších. Samotný kámen není jedinou mocí, která ve stanu sídlí. A nějaký čas je již dokonce výrazně slabší ze dvou zcela odlišných sil. Mezi zuby drtivě sevřenými procedím nesrozumitelnou kletbu a udělám první krok. Torzo barbarského tábora je nepřirozeně tiché. Měl by tu ve velkém řádit hmyz a ptáci. Další krok. Špinavou rukou si přejedu po obličeji, kde zůstane dlouhá šmouha – snad symbol bojového malování, jež barbaři rádi využívají. Třetí a čtvrtý krok, zatímco duše dál neslyšně míří ke kameni, volány strašlivou mocí, matoucí živé a svazující mrtvé. Zakroutím hlavou v úžasu, když spatřím, že táboru se vyhýbají i oblaka. Vprostřed nekonečné bílé a šedé nad našimi hlavami zírá modré oko jasného nebe. Bez dalšího váhání dojdu pevným krokem až ke kameni. Nevím, nakolik v tom byl záměr, ale ukrýt se přímo u kamene bylo z pohledu protivníka geniálním tahem. Moc kamene mu poskytovala ochranu. Vždyť v době útoku ještěrů jsem temnotu cítil až v Kilres – na ohromnou vzdálenost! Jenže pak už nic. A ona si tu celou tu dobu seděla jako žába na prameni a předla mlhu. A s každým úspěchem sílila, jak těžila Moc z mrtvých. Bičuju hluboký smutek a lítost v sobě a tavím jej ve vztek, upřímnou zlobu. Její proud je tak silný, že se stává téměř hmotný. Prochází mýma rukama a mění se v Moc. „Tak pojď, popovídáme si,“ pronesu zlověstně směrem ke kameni. Ta výzva ale nepatří Guardeta Bana, patří stínu, který kámen ovíjí, svazuje, vysává jako parazit svého nedobrovolného hostitele. Nyní už je dokážu jasně oddělit. Krátkým gestem posílím ochranu mysli, zejména oblast rozlišování. Musím se udržet sebe, svých myšlenek, svých citů a vzpomínek, nesmím přijmout za své nic z toho, co mi bude podsouváno. Odpověď na mou výzvu přichází nečekaně rychle. Nával obrazů – to všechno vrhl i na Seanreh? Pokud ano, to děvče je ještě silnější, než jsem doufal. I přes tu odpornou změť se dokázalo dotknout kamene! Teď se však Stínův výpad neškodně, vlna za vlnou, tříští o masivní zeď pečlivě vystavěnou před mou hlavou. Nechám jej mrhat silami, dokud sám nepostřehne marnost svého konání. Netrvá mu to dlouho. Cítím z něj zřetelně nespokojenost a opovržení. Pak mě začne pozorněji zkoumat. Zprvu opatrně, pak zprudka, jako kdyby mě polil vědrem nechutného páchnoucího slizu, leze mi všude, plní mi nejen tělesné otvory, ale i každý pór na pokožce, snaží se protkat mě svou špínou a sobeckým zájmem ovládat, vlastnit a ničit, jak jen se to zrovna víc hodí. Ozve se stejně slizký hlas: „Tys zabil Kladivo? Jo? Neštítíš se sám sebe?“ Jak to ví? Dokázal se dotknout mých myšlenek nebo těží z Seanrežiných obav a zkouší to na mě? Každopádně zahrál na citlivou strunu. Donutil mě na maličký okamžik zaváhat a okamžitě zaútočil. Drobným šrámem, který jsem si dostatečně neuvědomil, pronikl do mého těla a jedno z chapadel se okamžitě mou nervovou soustavou prodralo až téměř k mysli. To přiblížení mu stačilo, aby mě poznal. Na poslední chvíli jsem po něm střelil celou v uplynulých minutách nakumulovanou Mocí a donutil jej se s bolestným řevem stáhnout zpět. Hluboko. Tak hluboko, že jsem chvilkově pocítil zcela jinou Moc. Čistou, stálou, pevnou jako základy samotné země, dávající pocit jistoty a bezpečí. Moc Guardeta Bana. Čas k nadechnutí byl jen kratičký, Stín kámen hned znovu zahalil, z nečekaného úderu se oklepal až příliš rychle. Mám před sebou mocného nepřítele. Při vědomí, že nedokáže ovlivnit hmotu, opatrně jsem odložil své fyzické tělo. Je to vždy nebezpečné, ale pro mě tak bude snazší mu vzdorovat. Duši a mysl mohu mnohem snáze chránit a transformovat do libovolných podob. „Já vím, kdo jsi!“ ozve se. „Opravdu? Povídej.“ Nechám jej mluvit, je to vždy lepší než naopak. „Jsi Maličký. Jsi Zbabělý. Skrýváš se v keřích. Naučil jsi mě neviditelnost, vzpomínáš? Chtěl jsem tě pozřít už tenkrát. Ale utekl jsi. Nebyl jsem ještě dost silný.“ Jsem slabý a vyhladovělý. Jedno z těch monster, co šplhá podobnými prasklinami z hlubin země na povrch, právě čenichá v mojí stopě. Tohle konkrétní vzdáleně připomíná býka, z něhož v místech, kde by měla být hlava a ocas, vylézá odporný tlustý červ. Možná dva, na každé straně jeden. S průsvitnou kůží, pod kterou jsou vidět černá tepající srdce. Odlepí se od země a skryjí se do býčí schrány, která neomylně míří přímo k mému úkrytu. Vzpomenu si na svůj nedávný sen a otřesu se. Oni se učí z pouhých představ! Proto ti ovládaní, chlapec v kobkách či herold, dokázali být neviditelní! Kolik už monstra sežrala duší a vysála myslí? Kolik už toho o nás vědí? O našich způsobech, taktikách boje, magických a technologických možnostech? Kolik už toho umí? Kolik? Má zuřivost vypukne naplno. Už mě nebrzdí potřeba se chránit, žene mě touha po pomstě, po zničení protivníka. „Beitklam!!“ zakřičím. Nejde o žádné mocné zaklínadlo, ve skutečnosti to ve staré řeči znamená něco jako „Ty parchante!“ Úder je divoký a já se jako prudce vystřelený ohnivý šíp zavrtávám do mysli svého soka. Jde to podezřele hladce. Řve a svíjí se v křeči. „Beitklam!!“ Řvu já a všechen svůj vztek vrhám do útoku. Rozhazuji přihrádky vědomostí, shazuji obrovské regály s knihami a svitky a pálím je za sebou ohnivými explozemi. Cítím Stínův děs, cítím, jak s každým zničeným písmenkem bolestně skučí. Dobře ti tak, zloději zlodějská! „Naučím se to všechno znovu! Všechno!“ vykřikne náhle divoce. Pomalu se vzpamatovává z šoku. Neřeším už, jestli jeho mysl je sdílená nejen pro učení, ale i pro zapomnění. Mé zbožné přání, abych tímto jediným výpadem otupil všechna záhorská monstra už není důležité. Nejsem myslitel. Jsem vichřice, tajfun, uragán, řádím tady a teď a gumuji záznam za záznamem. „Beitklam!!“ Ten parchant nemá cit. Uspořádání a obsah jeho mysli na to jasně poukazuje. Shromažďuje, vysává a sílí jako tupá houba nacucaná vodou. Nevadí, i já jsem teď bezcitný. Ničitel. „Udělám ti tu trochu svinčík, ty svině! Vysuším tě a rozdrtím na prach!“ „Zastav!!“ Jeho hlas práskne jako bič. Náhle není plný děsu, je v něm špetka povýšenosti, pánovitosti, sebevědomí. Kašlu na to. Jsem výbuch sopky, jsem peklo samotnému peklu. Ničím. Můj let ale už zdaleka není tak rychlý. Plameny za patami záhy hasnou a chabě čadí. Najednou je pro mě obtížný každý další pohyb. Temnota kolem houstne, pavučina Stínovy mysli je tuhá a lepkavá a stahuje mě zpět. Nevadí, sotva jsem začal. Sáhnu po Moci, abych se uvolnil a pokračoval ve svém explozivním rozletu, a zatrne mi. Nedokážu se Moci dotknout. Myšlenka vázne, ruka v medu se mění v ruku v ledu. Pálí mrazem, nejde s ní hnout. Hra skončila, kometa zhasla. Vše se zpomaluje a ztrácí ve stínech. Ve Stínu. Sežere mě. Pohltí mě a zjistí všechno. S vypětím všech sil donutím led puknout a pomaličku, kousek po kousku se dál posouvám k Moci. Musím se jí dotknout, musím. Pokud to nedokážu, pak je nejspíš konec nadějím. Jonas přijde na řadu první. Budou vědět, že je klíčem. Cítím Stínův vztek, jeho nenávist. Zloba proti zlobě, boj o milimetry. Oba jsme celou svou vůlí zaujati naší přetahovanou. Získává navrch, můj pohyb sice dál spěje šnečím tempem, jenže opačným směrem. Zoufale hledám pohledem pomoc. Nadělal jsem tu masivní nepořádek, ale ohně dohořívají. Co bylo zničeno, bylo zničeno, jenže stále je tu několik úhledně uspořádaných polic. Chci to zničit všechno! Všechno! Ne, chci pryč! Chci se dostat pryč! Chci ten bláznivý výpad přežít! Polorozbité dveře vzadu v knihovně jako by se pohnuly. Podívám se tam lépe, pohlédnu skrze ně a za nimi spatřím duše mrtvých. Mnoho téměř bezvládných, již „vytěžených“, v jakýchsi železných koších. Dvě spoutané okovy na stěně, nabodnuté na podivné trychtýře, připravené k těžbě. A celý zástup čerstvě zemřelých v hrůze čeká, co se bude dít. Lidé a barbaři, také ženy a děti. Několik duší kartézských vojáků se snaží zcela marně vyrazit ony dveře. Obestírá mě nevolnost z toho, co se může stát. Nakyslé sliny se mi hrnou do úst. Polknu a probodnu pohledem svého protivníka. Znovu ve mně zabublá spravedlivý hněv. „Beit… klam…“ Pustím lano, o které se taháme, a poslední zbytky sil věnuji intenzivnímu telekinetickému úderu proti dveřím. Ty se rozletí na milion třísek a duše se začnou hrnout ven. Stín je natolik zesláblý, že je již nedokáže ovládnout, nemá naději je zkrotit. A mrtví si rázem berou zpět vše, co jim patří. Bez servítek. Načež okamžitě míří kamsi pryč, do říše mrtvých, na kterou museli čekat déle, než je správné. Způsobený chaos se stává téměř absolutním. Stínovo zmatení musí být na hranici snesitelnosti, pokud by byl obyčejným myslícím tvorem, musel by přinejmenším zešílet, ještě mnohem spíš by byl dávno mrtvý. Ztěžka zvednu pohled a snažím se jej ještě jednou najít. Ale je pryč. Přeci jen je po něm? Zdechnul? Uprchl? Záleží na tom? Nejsem schopen si už klást ani takto snadné otázky. A je mi to jedno. Ztrácím schopnost střízlivě uvažovat. Musím se okamžitě vrátit do svého těla! Třesu se námahou, abych vůbec zaostřil do skutečného světa. Stan. Rozházené kožešiny. Guardeta Bana. Jeho žilkování už není černé. Je bílé, s lehkým nádechem pastelově růžové. Krásný, silný a pevný. Takový, jaký má být. Usměju se. Ve stanu se vznáší ne zcela čerstvá stopa několika barbarů. Venku je chladno a tma. Znejistím a pátrám usilovněji. Kolik uběhlo času? Ještě jednou prohlédnu stan i jeho bezprostřední okolí. Mé tělo je pryč. Bezvládné jej nejspíš odnesli. A s ním i naději, že bych se dokázal vrátit včas. | ||