V jednu chvíli jsem odhrnoval stanovou plachtu, v druhou zavadil zrakem o povrch Guardeta Bana, kvůli kterému se toho již tolik událo a stále se děje. V třetí chvíli slyším čaroděje vyslovit velmi nahlas mé jméno a proberu se. Byl jsem mimo. Dost mě to vyděsí. Také si uvědomím, že tu měl tenkrát šaman spoustu kůží a pokrývek přehozených přes onen kámen. Možná ho kryl, možná také krotil jeho sílu. Ale možná ho jen potřeboval uklidnit, aby byl schopen tu s ním vůbec vydržet.

Ten okamžik, ano, podle rozmístění ostatních to musel být pouhý moment, kdy jsem byl lapen jeho vůlí, se mě pokoušel vtáhnout do svého vesmíru, jako vás zoufalý neplavec stáhne pod hladinu, jen aby se sám vyškrábal z vody a zalapal po vzduchu. Cítil jsem právě takové zoufalství. Bylo velmi nakažlivé, to se musí nechat. Znásobené stovkami hlasů, staletími a nakonec i samotnou Mocí. Cítil jsem ji a to mě vyděsilo snad ještě víc. Nevěděl jsem najednou, co si s tím počít. S očima doširoka otevřenýma a upřenýma chvíli na Čtvrtého, chvíli na špičky svých bot, podíval jsem se na Geona. Byl na tom dost podobně. Křečovitý úsměv, oči mu div nelezly z důlků. Na něco takového jsme ani jeden nebyli trénovaní.

Čaroděj se začal plně věnovat Seanreh. Byla náhle tak nějak průsvitná, křehká. S Mocí už měla zkušeností fůru, ale v tu chvíli jsem o ni měl vážně starost. Tím spíš jsem to tam už nemohl vydržet. Musel jsem ven. Barbarovi to netrvalo snad ani deset úderů srdce déle a byl před stanem taky. A dobře že tak. Jeden z hlídkujících Nesmrtelných se válel v záškubech na zemi, druhý civěl tupě před sebe kamsi do dáli. Geon dusícího se barbara proplesknul a začal na něj řvát jakési rozkazy, kterým jsem sice nerozuměl, jelikož byly v řeči Nesmrtelných, ale dovedl jsem si dost dobře domyslet, jaký byl jejich obsah. Druhým jsem zatřásl, a jen co zaslechl sérii rozkazů i on, zatřepal hlavou a pohlédl na mě už jasným zrakem, ač značně udiveným.

A tak jsme se tam takhle navzájem hlídali dobrých několik směn. Sem tam jsme se já nebo Geon nejistě odvážili nahlédnout dovnitř, jsou-li oba naši přátelé stále při vědomí. Vždy to bylo stejné: Seanreh s rukama mírně pozdviženýma, prsty do všech stran, málem jí vlály i vlasy, zboku na ni upřeně hleděl Čtvrtý, v jedné ruce něco žmoulal, druhou si pročesával vous a pod něj si něco neustále brumlal. Bez hlásky jsme se zase odebrali ven starat sami o sebe.

Když se pak vypotáceli ven, měl jsem oči jen pro ten bledý obličej. Několik vlasů, které přímo lemovaly její tvář, bylo nasáklých potem a lepily se jí na čelo. Ale ty oči…, ty oči! Zestárly o několik desetiletí a jen pomalu se snažily rozkoukat v denním světle. Pak už jsem jasně viděl to, co už mnohokrát u vysílených kadetů na vedrem rozpáleném cvičišti pozdě odpoledne. Horní polovině těla přestaly sloužit vzpřimovače páteře, hlava šla dozadu, ramena na stranu, pak netaneční zhoupnutí v pase, nakonec to vzdaly nohy a podlomila se jí kolena. Čtvrtý byl připraven. Až jsem měl podezření, že přesně tohle očekával.

Čaroděj pokynul hlavou k jedné ze stanových koster opodál. Nebyl jsem si v tu chvíli jistý, jestli ta vzdálenost stačí. To jsem ještě netušil, že je to v podstatě jedno. Ať to byl úmysl nebo ne, řekl mi, abych se o ni postaral. Sám ji jen zběžně přejel pohledem a odběhl za strážnými. Geon mi podal nalezenou houni a já ji jemně přikryl. Nedalo mi to a chtěl jsem zkontrolovat životní funkce. Dotek mne spálil. Ne jako žhavý uhlík, spíš jako nejvymrzlejší kus ledu. Ne, žádné puchýře. Ne na kůži. Něco se mi vypálilo přímo tam dozadu do hlavy a já v tu ránu musel zavřít křečovitě oči a v bolestné grimase přijímal hodně zrychlenou a poněkud násilnou iniciaci.

Páteř mi zmrzla, aby ihned roztála v pramínek tekutého kovu. Neměl jsem vůbec ponětí, jestli jsem se nepomočil. Chlad a horko se mi přelévalo celým tělem, kolovalo v žilách a ochlupení mi vstávalo a zase lehalo snad několikrát během jediného okamžiku.

Barud o tom neměl potuchy. Když jsem se prudce nadechl a vyskočil na nejisté nohy, třesoucí se zimou a přitom s horkým čelem, probíral se tím, co zbylo z výbavy toho obydlí a otíral zrovna nějaký kotlík.
„Dáš si… čaj?“ Volal už za mými zády.

„Musím jet! Vrátím se.“ Křikl jsem přes rameno. Doběhl ke koním, vyšvihl se na toho svého a prudce vyrazil ke Skvaldanu.

Něco jsem viděl. Byly to podivně sinalé obličeje mužů, které jsem dobře znal. Stále se mi střídaly před očima ve zrychlujícím tempu. Některé se pokoušeli promluvit, ale nemohli. Snad zavolat mé jméno? Ta myšlenka byla strašlivá. Strašlivější však obava, co naleznu v pevnosti, až tam dorazím. Automaticky a bezmyšlenkovitě jsem začal štěkat rozkazy. Hnal jsem koně do trysku, kdykoli to terén dovolil a do toho řval nahlas.

„ZBRANĚ VEN! ZBRANĚ ZPĚT! SBALIT, HNED! ROTO, SEŘADIT! POKLUSEM VPŘED! KRYT! RYCHLE VPŘED! FORMACE! ČELEM VZAD! BRANOU VEN! KOLEM PEVNOSTI, POKLUSEM! PŘIDEJ, PŘIDEJ! STÁT! K ZEMI! PLÍŽENÍ! KE STUDNI! POHOV.“

Naberte si vodu, holomci, každý tolik co unese. Chci, abyste to tam vydrhli, slyšíte? Ze země se bude dát jíst! A jestli se nebude každej kámen jenom blejskat, tak budete žrát místo z talíře z prkýnka vod latrýny. Je to jasný? Proboha… jenom něco prosím dělejte. Cokoli.

Brána se otevřela až na mé zabušení. Předal jsem tomu šťastlivci koně, aby ho hned vytřel. Ačkoli on sám by potřeboval otřít pot z čela. Nevím, co dělal, ale zachránilo mu to život. Dál to bylo horší. Pobíhal jsem jako šílený po hradbách i ubikacích. Nacházel těla bez života. Ty, co dýchali, jsem poslal křísit další. Na všechny strany. S každým mrtvým, kterého jsem znal, se mi draly do očí další a další slzy. Dal jsem zvonit na poplach. Ale stav už to nejspíš nevylepšilo. Přeživší se mátožně zvedali z mokré země s hadrem v rukou. Jiní shazovali ze zad s nechápavými výrazy plnou polní. Celá pětina roty se ještě plazila po jednom z nádvoří. A já na ně hleděl z cimbuří a utíral si mokré tváře.

Barbaři, nikoli nesmrtelní. Mnoho jich bylo zalezlých ve stanech. Jen malá část si sekala dřevo na otop, vydělávala kůže nebo se oddávala tréninku se zbraní. Šamanův oteklý jazyk mu vylézal z úst jako nestvůrný červ a měl stejnou barvu jako jeho tvář, ve které svítila jen prázdná bělma.

Podporučík byl živ. Díkybohu. Už věděl, co má dělat a já na čerstvém koni uháněl zpět.
Sea už seděla a sklíčeně vypovídala své. Přikulhal jsem (na to druhé sedlo jsem nebyl zvyklý) k nim a zaslechl ta slova: „Musíme ho vzít s sebou.“

Čtvrtý se otočil na Geona a významně se naň zahleděl. Pak věnoval už tak zachmuřený pohled mně a stal se ještě více znepokojivým. Vyhrkl jsem, slzy znovu na krajíčku:
„Tak mu něco řekněte! Uklidněte ho. Už zabil víc lidí než ty neviditelný potvory, co si sem pro něj přišly…“

Guardet Bana

Sotva byly špičky táborových stanů na dohled, přepadla nás všechny temná předtucha. Stačil jeden pohled na naši malou jednotku, doposud zdánlivě klidná jízda se rázem změnila v nervózní našlapování. Koně ihned vycítili obavy svých jezdců a jen díky jejich pečlivému výcviku se nezastavili vprostřed cesty, čekajíce na další povely a své znepokojení dali najevo jen stříháním ušima. Předsunutá hlídka se pochopitelně vrátila s prázdnou, nikdo je nevítal, ani neodpovídal na smluvené signály. Ale liduprázdné ležení nebylo to jediné, co nám vykreslilo vrásky na čele.
Sotva jsme se dostali blíže, sesedli z koní a vstoupili na udusanou půdu, cosi na hranici vědomí zadrnkalo o mé už tak napjaté smysly. Zprvu plíživý šum nesoucí s sebou prapodivnou příchuť něčeho zatuchlého, ne prastarého! Sotva jsem vnímala hlášení jednoho z Jonasových mužů, když se zprvu nahodilé zvuky začaly postupně měnit v mnohem zřetelnější šepot. Znělo to jako slova v nějakém prastarém jazyce, kterým bych neměla rozumět, přesto mnou prostupovaly a zanechávaly za sebou matné odezvy na jejich význam, zatím však příliš vrtkavé, než abych je dokázala uchopit. Na okamžik mi zatlačily na spánky, než se rozplynuly do ztracena.

Všichni už byli mezitím opět připraveni k odjezdu. Času nebylo nazbyt a muži nasadili mnohem svižnější tempo, než na jaké jsem byla doposud zvyklá. Rozbolavělé tělo chvíli protestovalo, ale naštěstí dokázalo ustoupit vůli ženoucí ho do krajnosti. I Čtvrtý vypadal pohroužený do myšlenek.
"Ucítil snad to, co já?" napadlo mě hned. Bývala bych se ho i zeptala, ale rychlá jízda příliš nepřála rozhovorům. Až jsem měla pocit, že mě tohle malé dobrodružství pomalu učí i trpělivosti. Spoustu věcí bylo nutné nechávat na později. Nebyla jsem na to zvyklá, má horká hlava chtěla všechno řešit hned, mít ve věcech jasno, jenže tady se svět už ani zdaleka netočil kolem mě. I Jonas snad dával přednost šermířským lekcím před mým výkladem ovládání Moci. Jako by snad v máchání kusem železa byla nějaká věda! Sotva jsem dokázala jejich snahu ocenit, když došlo na sázky, získal moji důvěru vždy ten od pohledu větší a silnější. Často to také dopadlo v jeho prospěch. S magií to bylo mnohem složitější, zvlášť pro nenadané bylo téměř nemožné určit, s kým mají tu čest. Nehledě na to, že čarodějové tak mocní jako byl Čtvrtý dokázali pochopitelně svou moc velmi dobře skrývat. V těch vzácných chvilkách, co jsme na sebe zbyli, byl opět terčem mých zvídavých otázek.

Bylo to právě na jedné z kratších přestávek, kdy jsem se čistě ze zvyku zahleděla na malé hnízdečko hub vyrůstající ze spadlého a ztrouchnivělého kmene stromu a kromě jejich živoucí struktury čerpající život ze zdánlivě mrtvého kusu dřeva zahlédla i drobné nitečky energie táhnoucí se jako pavučina z konečků prstů ulpívající na zemině okolo. Jistě, netrvalo to dlouho a otisk disipoval, nicméně i tak jsem si uvědomila, že každým použitím své síly nechávám na daném místě značky. Pro běžné oko sice neviditelné, ale kdokoliv dostatečně nadaný by je zvládl zachytit. A možná i zpětně vyvolat, každý dotyk tu něco znamenal. Chvílemi ze mě nahromaděná magie unikala i samovolně, jako bych každému čaroději sama sebe nabízela jako otevřenou knihu k přečtení. Ovládnout i tyto niterné projevy bylo už na zcela jiné úrovni mistrovství, což ovšem neznamenalo, že bych se s tím hodlala jen tak smířit a nesnažila se rozvíjet své schopnosti dál. Věnovala jsem tomu rozhodně více úsilí než Jonas, kterému se sice nedala upřít snaha, ale stále jsme spolu nepřišli na způsob, jak jeho Moc správně uchopit.

To s Ethanem, jedním z jeho mužů, bylo nalézt společnou notu o dost snadnější. Co začalo pouhými pohledy a drobnými pokusy o konverzaci, se celkem rychle přerodilo v něco mnohem příjemnějšího. Jaká škoda, že byl jedním z těch, kteří zůstali v opuštěném táboře s vozy naloženými zásobami. Vím, že vzpomínka na jeho silné, bojem zocelené ruce vybledne snadno, tak jako tolikrát předtím, avšak ty krátké okamžiky, co jsme měli jen pro sebe, často téměř v utajení, mi dávali krom toho příjemného pocitu zakázaného i jistý druh klidu a bezpečí. Dojem, že je vše stále při starém a v pořádku. Pochopitelně to byl klam a snad bylo i lepší se jej co nejrychleji zbavit, nelpět tolik na minulosti, konečně zcela opustit bezpečí domovského přístavu, odstrčit tu skromnou loďku od mola a nechat se unášet nepředvídatelnými vlnami vstříc dalšímu kotvišti. Byl to právě on a nějaká z jeho zábavných průpovídek, co mě vrátila zpět na zem. K tomu, co se děje právě teď.

Skvaldan byl jen několik hodin cesty a na rozdíl od předchozího stanoviště doslova přetékal životem. Přítomnost Nesmrtelných mě zarazí, ale následná hlášení situaci osvětlí. Oceňuji, že si Jonas podporučíka neodtáhl do velitelského stanu, ale nechal ho hovořit i před námi. Ač jsem stála kousek opodál, muselo být jasné, že ke mně jejich slova dolehnou. "Sen o podivné mlze..." nic podobného jsem jaktěživ neslyšela, ale pokud to dokázalo vylidnit dva tábory, čelili jsme tu něčemu mimořádně silnému. K seslání podobného kouzla bylo zapotřebí jistě spoustu sil, pakliže byla zasažena tak široká oblast, musel být náš nepřítel jistě nedaleko. Ale nepadlo tu ani slovo o možném narušiteli. Že by se dokázal tak dobře skrývat a uniknout všem hlídkám? Ne, něco tu nesedělo. Než se mé úvahy stačily dostat dále, nasměroval nás podporučík k šamanovu stanu. Pochopitelně jsem následovala Čtvrtého a drze vstoupila dovnitř.

Mohutná postava klečící uprostřed kruhu tvořeného drobnými oblázky nešla přehlédnout. Na první pohled prostý oděv tvořený z volné haleny přepásané koženým opaskem byl ozdoben nespočtem kostěných i dřevěných náhrdelníků a dalších cetek, z nichž každá měla jistě svůj zvláštní význam. Sám stan byl ponořen v hustém, těžkém kouři z mnoha kadidelnic umístěných v jeho okrajích, kde doutnaly svazky bylin. Stačily pouhé tři nádechy, aby se mi z nich zatočila hlava. Lehce jsem pod jejich omamným účinkem zavrávorala, jen abych se střetla s vodnatým pohledem starého Nesmrtelného. Geon musel jeho slova překládat, hrozivé zkazky o jedu šířícím se napříč územím Nesmrtelných, nevyhnutelné zkáze a záštiplné kletbě hrozící usmrtit celé jedno pokolení. Pod nánosy pachů a horečnatého blouznění vrásčitého muže se však ukrývalo něco mnohem rafinovanějšího. Bylo pro mě ale příliš složité oprostit tu jednoduchou linku od všeho ostatního a naslouchat jejímu hlasu. Vše bylo zahaleno v přízračných mlhách. Jestli se Čtvrtému podařilo nahlédnout pod povrch, nenechal to na sobě znát; trpělivě naslouchal šamanovi a část jeho obav se mu zrcadlila ve tváři.

Až na jeho pokyn jsme po krátkém a neklidném spánku vyrazili směrem k táboru Nesmrtelných. Podivný šepot na hranici slyšitelnosti stále sílil, jak jsme se postupně přibližovali k našemu prvnímu cíli. Neznámá slova proudila ve smyčkách, jako by snad šlo o nějaké zaříkávání, dávno zapomenutou mantru sloužící k uklidnění rozbouřené mysli. Snažila jsem se ji zapamatovat, ale jednotlivé výrazy byly na hony vzdálené jakémukoliv srozumitelnému jazyku. Pocity, které s sebou zaříkání neslo, se mi ovšem nesmazatelně zapsalo do nitra. Možná až příliš snadno...

Ležení jsme nalezli v neutěšeném stavu, obnažené kostry stanů trčící ze země jako němí svědci neštěstí mi stáhly útroby tísní. Do zásob se už daly mouchy a nad místem se vznášel nakyslý puch rozkladu. Dvojice válečníků stále držela bdělou stráž nad tělem bez života, patřícímu patrně někomu významnému. Příliš jsem nečekala, že nás nechají jen tak projít, ale krátká rozmluva s Geonem je donutila ustoupit. Byla jsem Čtvrtému doslova v patách téměř uhranutá silou vyvěrající zpod těžkých kožešin. Sotva Čtvrtý kámen odhalí a před očima se mi zhmotní jeho magií nasáklé linie, ustrnu. Jako by mi někdo vložil hlavu do svěrače a utáhl ho klikou nadoraz, chaotické vzory obsažené v kresbě se mi začnou rozvíjet před očima, rozkvétají po celém plátnoví stanu, vedené roztřesenou rukou šíleného umělce a než se mi podaří nalézt v nich jakýkoliv řád, natáhnou se po mně a zcela mě oslepí. Zalapám po dechu, kdesi na okraji vědomí vnímám, jak před sebe natahuji ruku v zoufalém volání o pomoc, když mi mazlavá černota nejprve obalí tělo a pronikne každičkým otvorem dovnitř. Trvá to možná pár úderů srdce, co se ocitnu v neznámé místnosti zahalené ve stínu a skrze své průzračné ruce hledím na své tělo už zpola ponořené v mlze

"Ne, ne, ne....to se nesmí stát!" Křičím uvnitř vězení vlastní mysli a zoufale se snažím nalézt cestu ven.
"Kotva, potřebuji záchrannou kotvu!" Cokoliv, co mě dokáže pevně připoutat k realitě. Někdo, něco... Snažím se rozhlédnout se kolem sebe, nalézt ono pomyslné světlo na konci tunelu, cestu ven. A pak to zaslechnu, Čtvrtého hlas volající mé jméno, roztříští vystavenou iluzi jako desku ze skla. Několikrát se prudce nadechnu a zamrkám, než se mi konečně podaří plně si uvědomit sebe sama a zaostřit na čaroděje přede mnou. A nebyla jsem očividně jediná, kdo se nechal chytit do zrádných sítí kletby.
Čtvrtého vysvětlení mi zprvu nedává příliš smysl, ale dokáže mě spolehlivě přivést zpět a donutí zvídavou mysl alespoň na chvílí přestat naslouchat magickému kameni. Jeho síla je téměř hmatatelná, elektrizující, v nepravidelných pulzech prochází mým tělem a ježí mi chloupky na zátylku. Netuším, jakým způsobem ji vnímají ostatní, na kolik je pro ně tak neodolatelná, přitažlivá a zároveň neuchopitelná. Taková je ovšem jen na samotném povrchu, pokud se jí člověk otevře...

Zatímco čaroděj úkoluje ostatní, soustředím se na ty spodní proudy, vycházím jim v ústrety. Svoji vlastní Sílu si představím jako zářící kouli uvnitř své vlastní hlavy, zdroj světla stvořený k boji proti temnotě. Jak ta ke mně natahuje své nenechavé úponky, stavím jí do cesty svůj štít. Vím, že to nebude snadné, Čtvrtého pohled vydá za tisíc slov, ale vím, že na mě spoléhají. Pakliže se mi podaří rozklíčovat původce kletby, zachráníme spousty životů, je to můj první skutečný úkol. Všechny ty útrapy, které jsem musela po cestě přetrpět, předlouhé lekce a hodiny věnované kultivaci magie mě přivedly až sem. Nezklamu. Vím, že nemohu. Každý z nás má svou přidělenou roli, čaroděj i Jonas v těch svých přímo excelují, nemohu zůstat pozadu.

Spodní ret mám už celý zarudlý, jak jej ustavičně stiskám mezi zuby, co se navenek jeví jako maska odhodlanosti, těžko obstojí pod zkoumavým pohledem, přesto nehodlám jen tak ustoupit.
"Bude to jako když pracuji s drahokamy," chlácholím sama sebe a nemohu být dále do pravdy. Přesto ignoruji všechna varovné signály a znovu se natáhnu po moci kamene, tak jako nespočet šamanů přede mnou. Říkali, že v sobě udržuje všechny jejich vzpomínky, zaznamenává vzestupy a pády celé jedné civilizace, němý svědek jejich nekonečného zápolení. Myslí kloužu po jedné z linek vinoucích se ke středu, kde tuším jádro Guardet Bana a pomalu se nechávám zaplavovat emocemi prýštícími z kusu horniny jako gejzír. Strachy a obavy každého jednoho z nich, každého, kdo byl tak bláhový a sám se otevřel kameni a nechal ho nahlédnout do jeho nitra. Každé spojení vede oběma směry, k tomu, abych sama mohla odhalit podstatu magického předmětu, musím otevřít i sama sebe.

Jde to skoro samo, prostupuji dál, sebejistá ve své nevědomosti, aniž bych vnímala další, mnohem silnější proudy, co ze všech stran útočí, aby mne stáhly do nekonečného víru zatracení. I strach, jeden z nejsilnějších pocitů vůbec, v sobě nese mnoho vrstev. Vím, že k těm se potřebuji dostat, zjistit prapůvodce toho všeho. A jedna ze strun drnká mně velmi známou melodii.
"Stesk. Stesk po domově. Pocit ztráty a odtržení..."
Čtvrtý, střežící mou hmotnou schránku si rychle všimne těch drobných změn v postoji. na čele mi vyraší krůpěje potu a je horké na dotek. Zrychlený dech i tep, těkavý pohyb zpoza zavřených víček. Stačila jen chvilka zaváhání a co zprvu vypadalo jen jako souboj vůlí se náhle změnilo v noční můru.

Vrstvy vzpomínek se odlupují jedna za druhou, před očima vidím jejich odrazy, přelévají se jedna přes druhou, je tak těžké oddělit je od svých vlastních...Cítím to, co stovky nešťastných duší přede mnou, poklekali před kamenem, aby jim poskytl rozhřešení. Po jejich vzoru poklesnu v kolenou, proklouznu tak čarodějovu úchopu a vztáhnu k němu ruce. Sotva se bříšky prstů dotknu černých linií, začnou je obalovat. Žíly na předloktí ztmavnou a vystoupí zpod bledé kůže. Teď už pouhé zvolání mého jména nestačí, ani prudké odtržení od kamene. Zpoza rtů mi unikají slova v tom samém prastarém jazyce, jakým hovořil šepot kamene, uvězněná v dávné minulosti...

"Opuštěný a vykořeněný, příliš slabý na to, aby sám odolal zlu šířícímu se ze samotného dna země. Kdysi byli jedním, tvořili poslední linii obrany, stvoření k tomu, aby navždy uzamkli.."

Nebylo to poprvé, co byl Čtvrtý svědkem podobné ztráty kontroly. Každé nahlížení do samotné podstaty s sebou neslo svá rizika, mysl Seanreh byla stále příliš slabá, aby dokázala ustát nápor cizí moci. Sotva se její tělo začalo nepřirozeně škubat a z úst splývaly nesrozumitelné formule, bylo třeba zasáhnout. Snad nebude příliš pozdě, často i krátké vystavení se tak silnému zdroji mohlo mít fatální následky, nejednoho z čarodějů to dokázalo přivést k šílenství.

"Diarher medhmedam iraew, sirulres enemaneah ivitherem," zaburácel jeho hlas, zatímco držel její bezvládné tělo v náručí.
"Sirulres enemaneah ivitherem," zaznělo znovu a přes stan se přelila vlna očistné magie. Čtveřice mužů před stanem zpozorněla a Jonas, následovaný Geonem okamžitě vběhli dovnitř. Právě včas, aby viděli, jak se oči mladé ženy zprudka otevřely.

Nahlížela jsem na jednotlivé příběhy zpoza průsvitné opony jako nechtěný divák na zkoušce představení. Nepříjemný pocit, že jsem svědkem čehosi nepřístupného dávno přehlušila zvědavost a touha dostat se až na dřeň, k prapůvodnímu důvodu toho všeho. Podivná mlha, kletba, strach...někde tady musí být klíč, spojovací prvek toho všeho.
Si...les enem..... ...erem, podivný šepot nabýval na síle, stahoval mě pryč od dalšího vjemu. Protestovala jsem, bránila se, kopala kolem sebe, znovu se natahovala po vzpomínkách, snažila se je udržet, ale tlak byl příliš silný.
"Ne, pusť!" vyjde z mých úst ochraptěle a přes horní ret mi splyne tenký proud krve. Až její kovová příchuť a pohled do ustaraného obličeje Čtvrtého mě dostane zpět. Zalapám po dechu, chvilku to trvá, než si konečně uvědomím, kde jsem.

"Putovali jsme na koních, s šesticí mužů k barbarskému ležení, měli jsme za úkol nalézt ten zatracený kámen, odhalit jeho tajemství."
Vše se mi zdá zprvu tak vzdálené, jako by všechny ty vjemy nebyly mé vlastní. Naposledy jsem přeci byla Matronou rodu, určovala co je a není správné, obtěžkaná věkem rozhodovala o směřování celého kmene.
Ne Ne, byla jsem mladou ženou, co v náručí chovala mrtvé dítě, třetí v pořadí, zoufalá, že nejsem schopna na svět přivést nový život, zdrcená další ztrátou...

Čaroděj mě pomalu postaví na nohy, oči se mi pomalu začínají rozjasňovat, jak postupně ostří na detaily kolem nás. Na okamžik zaostří i na Jonase, v jejich odrazu probleskne prapodivný smutek, než se opět mé vlastní vědomí ujme vlády i nad tělem.
Všichni tři na mě hledí s očekáváním, chtějí odpovědi. Zmateně mezi nimi těkám pohledem, než se konečně přiměju ke slovům.

"Ten...kámen sem nepatří," můj hlas zní ochraptěle. Sotva ze sebe dostanu těch pár slov, křehká tělesná schránka mě zraní podruhé a upadnu do nevědomosti.

"Rychle, chyť ji," vykřikne Jonas, který si jako první všimne náznaku mdlob. Čtvrtý zareaguje okamžitě, nakonec byl připraven kdykoliv poskytnout oporu.
"Musíme ji dostat mimo působení kamene," pronese a kývne na barbara. Ten se okamžitě ujme mladé ženy a odnese ji kus opodál, do zbytků po jednom ze stanů. Najít mezi rozházenými zásobami náhradní plachtu není až takový problém.
"Ale co teď?" zamračí se s rukama založenýma v bok.
"Musíme počkat, než se probere," odvětí čaroděj. Ač se snaží působit sebejistě, i v jeho hlase zazní obavy.
"Než omdlela, slyšel jsem jí odříkávat nějaká slova, rozuměl jsi jim?" vloží se do hovoru Jonas. Odpovědí je mu ale jen strohé zavrtění hlavou.
"Dejme jí čas," ozve se naposled čaroděj, než oba muže postupně vyžene ze stanu a přikryje Seu kusem kožešiny.

Příjemné teplo a tíha kožešiny poskytující mi dočasné útočiště je jedním z prvních vjemů, co cítím po probuzení. Vše ostatní se teď jeví tak vzdálené. Protáhnu si ruce i nohy a zívnu, jako bych se probouzela z dalšího bujarého večírku. Stačilo by málo a pokoušela bych se nahmatat i toho, kdo se mnou lože sdílí tentokrát, ale cizí přítomnost zachytím ze zcela jiného směru. Natočím tvář směrem ke Čtvrtému. Až tehdy mi vše začne docházet. Zprudka vstanu a rozhlédnu se kolem.
"Kde...?" ani nestihnu doříct větu a čarodějova ruka mi přistane na rameni. Spolu s několika uklidňujícími slovy. Je v nich ale i jistá naléhavost.
"Co jsi viděla?" ač ta otázka nebyla vyřčena, je mi jasné, co teď čaroděje tíží nejvíc. Jako bych stále byla schopná se tak snadno napojit na pocity ostatních...
Zarazím se právě včas, abych se nepokusila proniknout i do jeho mysli. Chvíli mi trvá, než si konečně s jeho pomocí dám dvě a dvě dohromady.

"V tom kameni jsou skutečně uloženy emoce, nebo alespoň vzpomínky na ně. Nějakým způsobem do sebe ukládá prosby a přání všech, kteří se na něj dokázali napojit. Jako by snad byl živoucí, ale ne...nepřináší žádné odpovědi, jen v sobě uchovává vzpomínky," rozhovořím se, můj hlas je stále ochraptělý, jak mi mezitím vyschlo v ústech. Než pokračuji, požádám o pohád vody.
"Přicházeli k němu v časech největší nouze. Proto ten strach," na chvilku se zarazím, jako bych přemýšlela, jak dále skládat slova, "ale pod tím vším byl jen stesk po domově a úplnosti. Jestli to tedy dává smysl. Myslím, že ten kámen nebude odsud. Ať už původně sloužil k čemukoliv, musíme ho navrátit na jeho původní místo, stejně jako ty ostatní." Nakrčím obočí, jak se snažím usilovně vybavit vše, co jsem zjistila. Ano, kdysi byl jen jeden. Pečeť, co byla prolomena.

Jenže co ta mlha?
"Ta mlha...jestli vychází z toho kamene...nejspíš šlo o nějaký obraný mechanismus, aby zadržel to, před čím měl chránit. Něco tak mocného, co nemohlo být zničeno a bylo nejmocnějšími čaroději té doby spoutáno. A teď se to probudilo, hledá spojence a ..." rukou se chytnu za hlavu, jak mi v ní začne třeštit. I ta poslední slova, jako by snad nepatřila mně.
"Já...omlouvám se, víc nevím," zatvářím se téměř provinile, když si uvědomím, jak na mě najednou všichni zírají.
"Musíme odsud a ten kámen vzít s sebou," řeknu nakonec. Přes Geonovu tvář přelétne síť pochyb, nakonec tyhle kameny střežili po staletí, odpradávna byly centem jejich táborů a propůjčovaly jejich šamanům moc. Představa, že v minulosti mohly sloužit něčemu jinému se mu nezdála příliš pravděpodobná. Nakonec na každého z nás působil jinak, jako by se dokázal napojit na ty nejniternější obavy a ty akcentovat.

Možná jsem i já sama podlehla jeho kouzlu, alespoň to jsem si říkala, když jsme znovu vyrazili na cestu. Nejprve tedy zpět k táboru, abychom mohli doplnit zásoby a uklidnit jeho obyvatele. I tak mě trápily pochybnosti, vím, že jsem ani zdaleka neodhalila vše, dostat se přes všechny ty vrstvy byl nadlidský úkol, souhlasila jsem ale s tím, že se o to pokusím znovu, až opět načerpám síly. Vím, že jsem se přecenila a ač se mi možná podařilo zjistit alespoň něco, mohlo to být jednoduše mé vlastní zbožné přání. A i kdybychom měli hledat původní působiště kamene, nepodařilo se mi určit byť jen směr. Jediné, co jsem teď potřebovala, byl odpočinek.

Rázně jsem vstoupil do stanu a plně se spoléhal na Jonase s Geonem, pokud by snad došlo k nějakému nedorozumění s hlídkujícími barbary. Nezasáhnou ale a ochotně mě pustí dál. Na zátylku téměř cítím Saenrežin dech.
Všichni hned sklouzneme pohledem k hromadě kožešin uprostřed stanu. Někdo možná zapochybuje, zda je to, co hledáme, opravdu pod nimi, ale mě ta věc už pár stovek metrů přitahuje jako magnet. Tak silná je magie, kterou ukrývá. Proto prve ovlivnila Jonase i na tu ohromnou vzdálenost při pozorování tábora. Bez váhání kožešiny odhodím stranou, až konečně spatřím Guardeta Bana, první cíl naší výpravy. Zaplaví mě elektrizující aura Moci. Čekal jsem hodně, ale tohle mě přeci jen na chvíli zaskočilo. S takovou silou jsem se v Hattriíji setkal jen na několika málo místech. Síla a energie se tu dá doslova vdechovat.
Ani velký ani malý, tvarem nezajímavý balvan na první pohled oslní výraznou temně modrou barvou s černým žilkováním. Černé linie jako by vás chtěly neustále plést, měnily tvar, něco znamenaly, kreslily divotvorné obrazy, aby se těsně před tím, než je uchopíte a opravdu spatříte, staly znovu jen přirozeným vzorem zvláštního nerostu.

Ale nejen zrak se snaží ten kámen ošálit. Působí plíživě na všechny smysly, vyburcován strachem... zarazím se na okamžik. Kámen, emoce, strach? Jak to může souviset? Nedává to smysl, ale co tu smysl dává? A tak přijmu fakt, že kámen myslí a cítí emoce, byť celé to bude asi složitější. Jako by zdroj toho sahal až někam dál, někam hodně hluboko, hodně daleko. On se bojí, a tak se brání, i když už nemá před čím. Alespoň doufám. Barbaři i lidé to tu široko daleko pročesávali hned několikrát.
Jak to asi cítí moji společníci? Jak silně jim asi energie pulzuje v žilách? Udělá to něco s Geonem? Až tyto otázky mě donutí se podívat po ostatních. A bylo načase.
Seanreh, která celou dobu stála těsně za mnou, v nepřirozeně strnulé póze zírá na kámen a občas prudce vdechne, což vytvoří jakýsi štěkavý zvuk. Jonas si právě přitahuje k bradě jednu z kožešin, zatímco si na jiné ustlal. Následuje protáhlé zívnutí. A Geon? Ten už leží jen tak na holé zemi, nedaří se mu se nadechnout a sahá si nepřítomně na hruď. To bylo rychlé.

Okamžitě hlasitě zatleskám a uvolním trochu Moci.
"Geone Barude! Seanreh Chavares! Jonasi Yerne!! Vstávat!"
Jména, případně tituly, pokud si na nich majitel dostatečně lpí, mají velkou moc vrátit komukoliv uvědomění sebe sama. Barbaři hlídkující venku odkryjí kus plachty a zvědavě nahlédnou dovnitř, ale pohled na mě a na obnažený kámen je ihned donutí vrátit se na stráž tam venku.
Kouzlo naštěstí ihned zaúčinkuje. Moji druzi vypadají zprvu zmateně, ale ze zmatených pohledů se záhy stávají úlevné, se špetkou vděku. Není zač, však od toho tu jsem...

"Našel jsem klíč k té kletbě. To je dobrá zpráva, ale krátí nám to čas, který jsme tu mohli strávit. Příliš jsem důvěřoval šamanovi, že ta mlha je skutečná, nějaký jed nebo plyn. Šaman kletbu opravdu drží mimo pevnost, ale příliš nepochopil její podstatu. Ve skutečnosti působí jen a pouze na mysl.
Jak jsme se právě přesvědčili, je to jen v hlavách. Budeme se proto muset co nejdříve vrátit do pevnosti a přesvědčit o tom všechny ostatní, zejména barbary, kteří již měli ty sny. Zdálo se vám o mlze tady kolem, že?“
Souhlasná pokývnutí. U věty o přesvědčování sleduji zejména Jonase. Jeho dar vést, jeho dar mít důvěru druhých bude obrovským usnadněním situace.

"Kdyby se to o vás pokoušelo zas," zvednu jeden prst, "okamžitě přestaňte sledovat kámen!" Druhý prst. "Soustřeďte se na něco samozřejmého, a budete mít mnohem větší šanci odolat. Pomůže třeba takové to typické, že se štípnete a ono to bolí. Nebo choďte a sledujte, co všechno noha dělá, jak se ohne v koleni, když se zvedá, jak se dotkne země nejprve patou, jak se pokládá zbytek chodidla.. prostě učiňte vědomě něco důvěrně známého, absolutně skutečného, o to se pak můžete s jistotou opřít."

Podívám se na Jonase s Seanreh a zvednu třetí prst. "Vy máte jednu ještě lepší možnost. Stačí se lehce dotýkat své vlastní Moci. Vědomě. Nechrání to, ale dokud se jí dotýkáte, varuje vás, kdykoliv na vás někdo něco magického zkusí. V tu chvíli víte, že máte přikročit k bodu jedna a dva, což může být jinak téměř nemožné si uvědomit."
Otočím se na děvče. Tváří se vyjeveně. Ale vůbec ne vyděšeně. Táhne ji to k tomu kameni a já se ani trochu nedivím. On se sice brání, ale zároveň, přestože je i bez magie víc než zajímavý, si vynucuje pozornost. Nedokážu rozlišit proč, jestli je to záměr nalákat kořist do pasti nebo prostě prosí o pozornost, protože potřebuje pomoc.
"Netvař se tak, však jsme to probírali. Vím, že už se ti to nejméně jednou povedlo. Hledej zdroj, poruč mu, ať se přesune tam, kde ho nejlépe dokážeš sledovat. Hlava, srdce, konečky prstů, záleží jen na tobě." S mírným úsměvem spokojeně pokývnu hlavou, když vidím, že se o to pokouší.
Snad se Seanreh bude dařit a dokáže do celé věci vnést více světla. Nezbývá, než doufat. Bohužel si teď až bolestivě uvědomuji, jak moc po ní chceme. Jak málo jsem měl času ji na něco takového připravit. Alespoň se pokusím ji trochu uklidnit.
"Teprve až se budeš s jistotou dotýkat své Moci, zkus začít pracovat s kamenem. Buď opatrná, tohle není kousek kovu na šperk. Když se to nepodaří, nic se neděje. Pořád je to kámen a neuteče, můžeme to zkusit jindy. Hlavně si neubliž, hlídej si Moc, pořád. Nejen aby tě varovala, ale také ať případně víš, zda ti příliš rychle neuniká. Budu u tebe, kdyby se něco dělo. Nedovolím, aby se ti něco stalo. A, ač to může znít divně, buď na ten kámen hodná. Přinejmenším ze začátku, nemusel by se potom tak bránit."
"Dobře, zkusím to, Moc už cítím, šlo to mnohem snáz než kdy jindy. Přesunu ji a ukotvím si ji v hlavě." Odpoví lehce zasněně. Mírně se usmívá.
Výborně. Vím, že chvilku jí ještě příprava zabere. Její tvář je nyní zcela pohlcená soustředěním. Lehký průvan, vanoucí od vchodu k průduchu ve stropě, si nyní hraje s lemem její sukně. Vypadá v tu chvíli fantasticky. Starší, ženštější, smyslnější. Bezděky mi na mysli jako první vytane samotná bohyně Miai.

Otočím se k Barudovi a plesknu ho přes rameno.
"Kámen nech na ní, úplně ho vypusť, a dávej pozor na všechno okolo, rozumíš?" Zazubí se v odpověď a vrátí mi ránu dvakrát tak silnou. To bylo jednoduché, rozumí.

Ještě Jonas. Vyjukaně těká pohledem po celém stanu, hledá, čeho by se chytil. Jemu jsem dotek Moci ještě nevysvětloval. Možná to téma nakousla Seanreh při těch několika krátkých hovorech, u kterých jsem nebyl, ale spíše ne. Přejdu k němu a upřeně se mu zahledím do očí. Přestanu se křenit a mnout si rameno a tiše promluvím.
"Rozostřený pohled, bolest vzadu v hlavě, možná dokonce lehce za hlavou, pokud by to bylo možné. Tak jsi to popisoval. To jsi cítil, když jsi se poprvé díval na tento stan. To bylo varování! Už tehdy jsi to uměl. Musí to teď být ještě mnohem silnější. Pojď, a najdi to místo. Ono opravdu může být mimo tvé tělo. Chyť ho. Představ si, že ho držíš v ruce. Představ si, že je to člen tvojí jednotky. Osobní stráž. Že je to normální. Stiskni ho silněji a rozkaž mu, ať ti nezpůsobuje bolest, když to není nutné, ale ať tě pěkně nakopne, pokud na tebe někdo něco zkusí. Nebo tak nějak podobně. Možná úplně jinak." Poslední větu doprovodím mávnutím ruky, protože mi přijdou mé rady až příliš manipulativní. Moc je natolik proměnlivá, že bych těmi přirovnáními mohl Yerna naopak ještě více zmást. I on potřebuje vědět, že některé věci nejdou hned.
"Nemusí to vyjít, může to dnes být úplně jinak. V magii si ani stokrát ověřeným trikem nemůžeš být jistý. Ale stojí to za pokus."
Vidím pochybnost v jeho tváři, vidím jasně, že je na kolbišti, které je docela jiné, než na jaká byl léta zvyklý. Ovšem s tím už se musí vypořádat.

Stále častěji těkám pohledem k Seanreh. Její velká chvíle se blíží. Nevypadá nervózně, právě naopak. Zdá se, že sílu tohoto místa správně uchopila a využila ve svůj prospěch. Jen tak dál.

"Kdyby to nešlo, vezmi Geona a přidejte se k těm dvěma venku a hlídejte se navzájem. Určitě si zjistěte, jak se ti hoši jmenují. Může vám to zachránit život. Já budu plně soustředěný na Seanreh, bude z nás v největším nebezpečí." Dokončím šeptem, aby nikdo jiný nemohl ta slova zaslechnout. Je to kámen, jsou to linie, ale je tu ona mysl, vědomí. Pokud by příliš zasahovalo do hry, jsem připravený zasáhnout také. Intuice mi však napovídá, že to je jen slupka, probuzený mechanismus. Že to hlavní zde zůstává kamenem. Pevným, starým a ve své přirozenosti nevědomým.

Pomalu se přesunu k dívce a krátkým pohledem do jejích očí se okrajově spojím s její myslí, abych vycítil případné extrémní emoce, například bolest či strach nebo třeba ztrátu vědomí. Nakonec zaujmu pozici starého písmene Hio, písmene ochrany a bezpečí a v tichosti vyčkám, než sama usoudí, že je čas.

2/2
„Žádný známky boje. Museli se zdekovat narychlo, v hodovní síni sou ještě nedojezený talíře. Do něčeho se už pustily zvířata, ale vodhaduju to na dobrý dva tři dny.“

Hodovní síň jsme říkali velkému stanu s několika prkennými stoly a seslemi z kulatiny. Voják, který mi podal hlášení, tu strávil mnoho měsíců. Některé společně se mnou. Kývl jsem na znamení, že rozumím. Zamyšleně jsem se podíval na Baruda. Barbarský vyslanec se taktně držel stranou, jako by se najednou nechtěl vměšovat do vnitřních záležitostí Kartézie. Ale bylo vidět, jak pozorně přejíždí tábor svým zrakem, tu a tam se na něco zaměří o chvilku déle. Pak zaujatě uhnul pohledem stranou. Oba jsme civěli na lišku s jakousi poloohlodanou kostí v tlamě. Drzounka. Kdyby tu byli lidé, ani by se nenechala zahlédnout.

Rozhodl jsem nechat tu všechny vozy. Stejně vezly hlavně zásoby pro tento tábor. Pevnost měla jinou zásobovací trasu. Deset mužů na obranu nestačí, ale na udržení provozu ano. Dál jsme vyrazili téměř okamžitě. Cítil jsem podivné bodání v pravém spánku, když jsem těm mužům kynul na rozloučenou. Snad tu nebudou mít jinou práci než umýt všechno to nádobí… a odhánět lišky.

Do Skvaldanu to bylo jen několik hodin. Hnal jsem všechny. Nervozita či chtete-li zlé obavy ze mě nutně musely být cítit, takže nikdo nezaprotestoval. Ani Seanreh, která s čarodějem klusala vzhůru na těch nejspolehlivějších a nejkrotších koních zhruba vprostřed našeho útvaru. První úleva nastala, když jsem zahlédl třepotat se na nejvyšší strážní věži kartézskou vlajku. Druhá pak, spatřivše pohyb na baštách. Třetí úlevu po projetí branou pevnosti následoval údiv. Skvaldan byl krom „našich“ plný Nesmrtelných!

Pohybovali se tam docela volně. Nikoli na strategicky důležitých místech, ale bylo jich zkrátka všude jak much. Nebylo těžké si domyslet, odkud jsou. Ale já potřeboval zjistit: proč!? Barbar v kartézské pevnosti = zajatec. To platilo ještě donedávna. Nyní byl tento stav jasným potvrzením vzájemné důvěry, solidarity a opatrné snahy o spojenectví. O našem příjezdu bylo velení informováno, takže jsem správně předpokládal, že se mi vysvětlení dostane ještě na nádvoří.

Majora Higuaina již dávno vystřídal střízlivý podporučík, který se ve zdejším kraji celkem vyznal a nové situaci se tedy dokázal pružně přizpůsobit. Udělal na mě dobrý dojem už ze svého vzezření a také tím, že cestou nám v ústrety ještě něco řešil s jedním z barbarů a když ho odmávnul ten poslušně přitakal a spěchal splnit zadaný úkol. Ten chlapík byl zkrátka muž na svém místě a já v skrytu duše doufal, že nepatří k Helgadově klice.

„Kapitáne.“
„Podporučíku. Tábor byl opuštěný. Povídejte. Co se tu u všech všudy děje? Proč tu máme tolik… hostů?“ Cítil jsem na zátylku pohled Geona Baruda, který kráčel krok za mnou.

„Uprchlíci, pane. Přišli požádat o azyl předevčírem. Jen několik hodin po posádce výcvikového tábora. Ty ostatně také přivedl jeden z Nesmrtelných. Oni… mají strach. Všichni měli stejný sen. Všichni do jednoho.“ To už u nás stojí i Čtvrtý. Seanreh je na doslech, jak jinak.

„Vím, že to zní zvláštně,“ pokračoval podporučík, „ale všichni si jej pamatují a obsah je, řekněme, znepokojivý.“
Povytažení mého obočí pochopil jako pobídku, aby pokračoval.
„Každý ve snu viděl sám sebe, jak spí. U země se válela hustá bílá mlha. Ta začala pomalu stoupat, až pohltila jejich lůžko. V příštím okamžiku se viděli mrtvé - udušené. Tak se probudili. Zároveň nemohli několik okamžiků vůbec dýchat. Další noci to bylo prý horší. Posádce pevnosti se nic takového nezdálo, pane. Nově příchozím se tu také ulevilo. Je to docel a záhada, ale…“

„Kdo je všechny přivedl?“ Čtvrtý se zeptal přímo a rázně, aniž by se zdržoval formalitami. Podporučík byl však zřejmě obeznámen se složením naší výpravy. Pouze ke mně v rychlosti zalétl pohledem jakoby pro svolení, a když jsem nic nenamítal, ukázal k jednomu ze stanů, kterých bylo podél obvodu nádvoří plno.

„Nějaký jejich šaman. Je od té doby zalezlý. Ale mně tvrdil, že měl vizi o tomto místě. Prý je bezpečné.“
Po těch slovech se od nás čaroděj s barbarem beze slova odpojili a namířili si to přímo k dotyčnému stanu. Tohle jsem rád nechal na nich.
Věcně jsem si vyměnil s podporučíkem praktické informace o stavu posádky, zásob a hlášení hlídek. K novinkám z Anfernu jsme nedošli. Ti dva se vraceli.

„Tohle bych moc nešířil,“ začal polohlasně Barud. „Prý je tu bezpečno pouze dočasně. On to zaříkáváním udržuje vně. Ale jestli někdo, nejspíš tady Čtvrtý, něco neudělá, dostane se to i sem. Je to jen otázkou času.“

„Ten čas teď ale musíme využít a dostat se co nejrychleji ke kameni.“ Čaroděj se s vážnou tváří otočil a mávnul na Seanreh.

Když jsme za rozbřesku vyrazili v doprovodu málo početné skupinky ozbrojenců, netušil jsem, jaký pohled se nám naskytne na barbarské ležení. Připomínalo tržnici po bujaré oslavě. Všechno rozházené, opuštěné. Plachty stržené, kostry stanů obnažené i s vybavením. TEN stan ale stál na svém místě a před ním dva Nesmrtelní. Nešlo si nevšimnout třetího. Ležel vedle nich s rukama na hrudi, v obličeji fialový. Právě mu položili k nohám jeho štít. Snad ho v příštím životě ještě užije.

Neovládl jsem se. Později jsem na to nebyl příliš hrdý. Jenomže to splnilo svůj účel a Čtvrtý nám mezi osmi očima konečně něco pověděl. Něco… víc. Víc o svých záměrech. Ne tolik o sobě. O sobě mi toho řekl dost pouhým pohledem. Ač jsem z něj zpočátku cítil jen vztek, vzpurnost a povýšenost, bylo tohle vše záhy vystřídáno tvrdou sebekázní, takovou, co dokonce potlačuje sebelásku. Ten muž je na sebe neuvěřitelně tvrdý, došlo mi. A pak se tam zableskla chlapecká očka. A byla v nich pokora, ale hlavně strach. Tak je to. Obavy. O sebe? Nikoli. O budoucnost. Přihořívá. O osud miliónů životů. Života jako takového.

Když tedy konečně sedíme u cesty, dozvíme se nejprve útržky příběhu, kde hlavní roli sehrál šperk, Seanreh roli oběti a čaroděj roli zachránce. Barbar na sobě nedá moc znát, ale já jsem ohromen. Při pouhé představě toho celého dobrodružství musím v duchu před oběma smeknout. A je toho víc. Pronásledovaní byli dál a stále jsou. Nyní i já. Higuainem či Helgadem Stínem? Někým jimi najatým? Ale tak co už. „Volný“ jsem se necítil už opravdu velmi dlouho a evidentně hned tak nebudu. Tím spíš, mám-li vést vojsko nějaké neuvěřitelné aliance.
Nad tím se mi chce zasmát. Jenže si uvědomuji, že smích je v této formě obrana před něčím nepochopitelným, nepřijatelným pro aktuální stav mysli. Tak jen tak s pozdviženým obočím kroutím hlavou. Než ztuhnu. Já mám v sobě Moc? Jakou, no jakou… Těžko zařaditelnou a netypickou. Jistě. Jak jinak. Jenže jak mluví dál, něco se mi tam vzadu v hlavě zase ozve. Jen to tentokrát nebolí. Jen tak mírně tlačí, jako kdyby to kývalo, že ano, že tak to je a já byl tupec, co to neviděl. Nebo nechtěl vidět?

Jsem až příliš zadumaný nad tím vším novým, než abych měl nějaké další otázky. Jen přikývnu, že rozumím a jim je jasné, že se s tím musím nejdřív vnitřně popasovat.

Magicky talentovaná šperkařka z Vlantie je mi v dalších dnech ochotnou mentorkou. Polovině toho, co říká, mám problém porozumět. Dobré čtvrtině (vysvětlené podruhé) rozumět ani nebudu a tajně rezignuji, i když naoko se snažím tvářit chápavě a trochu zadumaně. Když ale dojde na to bahno tenkrát za městem, pochopím, že někdy je to nouze, která vybičuje tělo i mysl k dosažení netušených možností. Tomu rozumím. Voda teče shora dolů, protože může, protože má. Proto je to pro ni snadné. Když ale nemůže jinak, vytryskne ze skalní pukliny jako silný gejzír. Protože zkrátka musí.

Golvudovu statku jsme se vyhnuli. Nebylo by mi milé mu tam opět vměstnat regiment. Sice by to zkousnul, ale Nesmrtelného by třeba snést nemusel. Nehodlal jsem to riskovat. A navíc tu byla ta děvečka…

Nebyl nakonec žádný problém se vždy někde utábořit. U místních jsme nikdy nenarazili na nepochopení. Nepošlapali jsme úrodu, vyklestili přerostlá křoviska u cesty, nechali nějaký ten peníz za ochutnávku lokálních výpěstků. A vždy se západem slunce jsme si s Geonem zašermovali. Neuvěřitelně rychle si mě přečetl. Kartézský způsob boje byl natolik systematický, že bojovník jeho formátu měl brzy hned několik platných fint, jak úspěšně proniknout mojí obranou. Štěstí, že jsem na takového protivníka nenarazil, když šlo o život. Nemusel bych tu už být. Takhle jsem byl nucen začít své zažité postupy měnit. Improvizovat a nechat se vést těmi nenápadnými nuancemi v řeči jeho těla. Nebyl jsem jediný, s kým si občas zacvičil. Pár mých mužů se dychtilo utkat v „přátelském“ duelu. O dvě tři zazvonění kovu o kov později se váleli v trávě a Barudovo ostří se jim vznášelo výmluvně pouhý palec od některé z důležitých částí těla. Na zklamané obličeje odpovídal barbar naprosto neutrálním výrazem. Pomohl soupeři vstát a věnoval mu lehké pokývnutí. To bylo vše. Mezitím Seanreh s čarodějem obcházeli okolí a zkoumali kdovíproč kůru stromů.

Byli jsme už horskému vojenskému táboru na dohled a já věděl, že je něco v nepořádku. Nikde žádný kouř. To bylo znepokojující. Poslal jsem několik průzkumníků na všechny strany, já s doprovodem několika mužů vyrazil na koni rovnou doprostřed výcvikového střediska. Nikde ani noha. Ani hlídka, ani stráž, ani velitel, ba ani kuchař.

Odpovědi

Hostinec, později zastávka u kapličky na cestě

Večerní rozhovor v hostinci mi přinesl příjemné rozptýlení, ačkoliv se Jonas nejednou na mé popichování zatvářil poněkud kysele. A vlastně to bylo možná právě proto; s tím, jak vzduch v místnosti těžkl, stále častěji jsem sahala po poháru lahodného vína a jakákoliv nespokojenost mého společníka mi tak víc než cokoliv jiného přinášela jistý druh potměšilého pobavení. Jak si okolní temnota ukrajovala stále víc a postupně nutila i ty nejvytrvalejší lojové svíce ke kapitulaci, stírala i z mé tváře poslední zbytky vážnosti. Dopady svého večerního hýření jsem však plně pocítila až v okamžiku, kdy jsem se musela zvednout od stolu a popřát si s oběma muži dobrou noc. Bylo jediným štěstím, že se mi už v ten okamžik způsobně ukláněl. Malátnost jsem z obličeje setřela i s jedním neposedným pramenem havraních vlasů a vyrazila vstříc napuštěné vaně, která už čekala v mém pokoji. Ještě donedávna všední maličkost, nyní okázalý luxus, který musel být vykoupen několikadenním trmácením se v sedle či drkotavém voze.

Až když jsem konečně v pokoji osaměla a otevřela jedno z oken dokořán, abych se mohla dosyta nadýchat večerního vzduchu, část těžkosti ustoupila. Na nočním stolku už byla také připravena karafa se studenou vodou, kterou jsem mileráda těch několik číší červeného rozředila. Největší úleva přišla až ve chvíli, kdy jsem se mohla odstrojit z šatů, jejichž pevné švy zanechaly na několika místech své otisky. Musela jsem si připustit, že v přestrojení za děvečku mi bylo nakonec přeci jen pohodlněji. Ještě kdyby tak jejich oděvy nebyly zhotoveny z tak hrubých materiálů! Jenže v nějakém venkovském hábitu by mě už tuplem nikdo z nich nebral vážně. Nechala jsem úmyslně mysl klouzat po podobných povrchnostech, zatímco jsem z šatů poskládala úhledný uzlíček a konečně nejprve prstem nohy vyzkoušela teplotu vody. Přesně odpovídala mým představám a zakrátko jsem se do vany s úlevným vydechnutím ponořila celá.

Bylo o čem přemýšlet. Sotva jsem dovolila těžkým víčkům, aby mne uzamkly před okolním světem, začaly se vzpomínky, zjitřené alkoholem, přelévat jedna přes druhou. Všechny ty okamžiky radostí i strastí, na které bylo konečně možné pohlédnout s jistým odstupem mě svou tíhou donutily prudce otevřít oči ve výrazu čirého zděšení.
"Šílenství, naprosté šílenství," zaúpěla jsem nahlas do ticha přerušeného jen šplouchnutím vody, jak jsem se lokty zapřela o hrany vany. Několik kapek dopadlo i na zem a rychle se vpilo do mezer mezi těžkými, dřevěnými prkny.
Ne, teď už skutečně není cesty zpět. I kdybych se rozhodla pověsit celé tohle dobrodružné putování na hřebík, stěží bych se vůbec dostala zpět. Život by už nikdy nebyl takový, jako dřív. Naše osudy už byly natolik propletené, že nebylo ani v silách toho nejzkušenějšího šperkaře jednotlivá vlákénka rozpoutat. I kdyby se tak stalo, zbylo by na tom mém až příliš hmatatelných otisků. Trhlinky toužící se znovu napojit, ačkoliv spřádání jakýchkoliv pout a přijímání zodpovědnosti za ně patřilo mezi mé nejniternější strachy. S každým dalším uzlíkem člověk přicházel o kousek pomyslné svobody.
"Ach Seo, nenaložila sis toho na svá bedra tentokrát až příliš?"

Zbytek očistného rituálu jsem provedla zcela mechanicky, bez špetky obvyklé radosti a péče. Až při pohledu do zrcadla jsem se zamračila na svůj odraz, když mě z panických úvah alespoň na okamžik vytrhla starost o znatelně tmavší odstín mé pleti. Vskutku, pobyt venku propůjčil mé jindy až alabastrově bílé pleti lehce olivový nádech, nos i tváře se pokryly drobnými pihami. Další maličkost, na kterou bude třeba si zvyknout.
"Už opravdu nebude nic jako dřív," posteskla jsem si v duchu, ale teplá vana s počínající únavou začala dělat své. Nakonec pokud to mám zvládnout, budu muset být silnější než kdykoliv předtím. S touto myšlenkou jsem se pomalu soukala do bezpečí přikrývek a již déle nebránila spánku, aby mne sevřel do svých osidel.

Sny se mi tu noc vyhýbaly, ráno dokonce ani nezbylo památky po víně. Probudil mě ruch vkrádající se do pokoje skrze otevřené okno společně s chladným vánkem. Ještě v posteli jsem se protáhla, než jsem nakráčela k provizornímu toaletnímu stolku, abych se upravila. Věděla jsem, že mám dostatek času, nikdo by nečekal, že vstanu tak brzy. Užívala jsem si těch několik momentů klidu a snažila se zachytit alespoň útržky hovorů z nádvoří. Vlasy jsem si vyčesala do spleteného drdolu, aby se mi už žádné neposedné prameny nelepily na tvář. Kdybych před pár dny neodeslala s nejvyšší důležitostí jeden malinkatý balíček, bývala bych si na chvilku připnula i jedny velmi nevšední náušnice. Cosi na hranici vědomí mi našeptávalo, že se Čtvrtý už před námi přestane schovávat.

Provedla jsem posledních pár úprav, uhladila lemy a krajky zdobící výrazné šaty barvy uzrálých švestek a pomalým, elegantním krokem sešla po točitém schodišti vedoucím do spodního patra taverny. Všechny předchozí starosti byly pečlivě uzamknuty za maskou obvyklého, šibalského úsměvu. Kočičí oči, jako by v místnosti hledaly svoji příští hračku. Bylo tu až nebývale rušno, což mi vyhovovalo, když jsem si od obsluhy vyžádala snídani. Alespoň bylo co pozorovat. Jonas už pochopitelně dávno jedl a brzy jsem se i dozvěděla, co tu způsobilo takový poprask. Čtvrtý byl konečně na nohou a ba co víc, tvářil se, že má energie na rozdávání.

Ta jej neopustila ani ve chvíli, kdy jsme vyráželi. Přecházel od jedné skupinky k druhé, s každou prohodil několik veselých slov a hezky si členy Jonasovy jednotky obmotával kolem svého prstu.
"No jen se na něj podívej, sotva zvládne stát na nohou, už rozdává své rozumy," zaševelím směrem ke Geonovi a než stihne cokoliv namítnout, umlčím ho zdvihnutou dlaní. "Zase si se všemi pohrává. Poskakuje tu, jako by měl ten svůj kabát plný vší!" Ne, ve skutečnosti mě těšilo, že byl znovu při síle, ovšem v jeho jednání nešlo nechytnout jisté vzory. Občas po něm tak vědoucně blýsknu pohledem. Čekám, že si nás zanedlouho sám pozve na kobereček.
Sotva nás ale seznámí se střípky budoucích plánů, přeruší náš hovor přispěchavší posel. Sebere si Jonase s čarodějem stranou a mně tak nezbude nic jiného, než se marně snažit šponovat uši a odhadovat z jejich gest, co důležitého měl na srdci. Hovoří s nimi dlouho, vychrlí nespočet vět, na které se mu dostane nepoměrně kratších odpovědí.
"Zajímalo by mě, co tam celou tu dobu řeší.....a, že by..." pronesu jakoby mimoděk směrem k barbarovi, když vidím, že se od nich cizí muž vzdaluje. Jenže Kartézan ho chce ještě chvilku pro sebe. Podle řeči jeho těla je snadné vyčíst nespokojenost, k uším nám dolehne i jeho zvýšený hlas, avšak obsah slov je stále utajen.
"No tedy," vydechnu, skoro až obdivně. Zrovna od něj bych nečekala, že se na čaroděje tak utrhne.

Místo toho, aby ho Čtvrtý na místě uklidnil, nechá si zavolat i mě s Geonem. Věnuji mu několik zvídavých pohledů, ale barbar si jako obvykle zachovává svou mlčenlivou tvář. Vyškrábeme se až k malé kapličce uprostřed polí. Všimnu si, že v drobné, časem i nepřízní počasí oprýskané váze je čerstvě natrhaná kytice a někdo už i stihl vymést všechen nanesený prach. Pole oproti tomu působí neutěšeně, hrubé brázdy a seschlé stonky po sklizených plodinách trčí do výše a hrozí neopatrnému chodci, že jej pořežou nad kotníky. Cestu tak volím pečlivě, než se konečně usadím na jednom z kamenů. Jak příhodné!

Už jen čekám na chvíli, kdy konečně spustí a dá mi jakoukoliv záminku promluvit. A netrvá to dlouho. Jonas s barbarem po sobě hází překvapené pohledy, jako by je snad informace o náušnicích zcela minula. Přitom jsem je zmiňovala nejednou, uprostřed řeči si ale jen sotva vzpomenu, zda i v jejich přítomnosti. Jaká škoda, že je teď nemám na sobě, celé to mohlo být mnohem působivější, čaroděje doslova propaluji očima, tohle je totiž jen začátek! Zpočátku pochopitelně zapírá, dokonce předstírá údiv!
"Jen se nedělejte, víte o každém záhybu toho prašivého hadru! Celý je skrz na skrz prosáklý magií, jak jsme všichni viděli," připomenu události z mýtiny poblíž Anfernu a nespokojeně propletu ruce na prsou. A místo toho, aby to vzal zpět a snažil se nás uklidit, si ještě přisadí.
"A tohle má být výhrůžka?" přivřu oči a zlobně našpulím rty, jako bych se chystala k dalšímu výpadu.
S tím, jak postupně mírní tón, se začnu uklidňovat i já. A možná i trochu kvůli poplašenému pohledu Jonase. Pravda, kdyby Čtvrtý chtěl, nadělá z nás všech mrknutím oka smaženky.
"Tak nám to dokažte," neodpustím si to poslední drobné popíchnutí.

Jeho vysvětlení zní věrohodně, ačkoliv si tuhle historku mohl stejně dobře na místě vymyslet, zatím ale vždy skutečně stál na naší straně, nedůvěra tu nebyla na místě, nemohla jsem dovolit, aby mi zakalila myšlenky a podkopala vše, co se do tohoto okamžiku podařilo vybudovat.
"Omlouvám se," hlesnu nakonec, "ležely tam opravdu dlouho, to v nejednom vzbudí mnohá podezření." Dodám smířlivě. "Zvláště teď bychom takové zdánlivé drobnosti neměli přehlížet." Možná už to byl způsob, jak přenést pozornost od jistých podrobností, které čaroděj do svého vyprávění zahrnul. Ač mi to někdy připadalo už jako dávná historie, na její odhalení před dalšími jedinci jsem nebyla ještě připravená. Naštěstí se v této záležitosti nikdo příliš nevrtal, ač to značně ovlivnilo i okamžik, kdy jsem vlastně poprvé poznala Jonase. Ten konečně pokládá otázku, která snad každého z nás svrběla na jazyku.

Odpověď na ni není zrovna uspokojivá. Jak by ale také mohla být? Cožpak je možné si jen tak snadno vydláždit cestu k něčemu tak obrovskému, co tu Čtvrtý naznačuje. Záchrana samotné Hattriíje, převzetí velení nad armádami spojených zemí. To vše stále zahalovala mlha nejistoty a nejasností. Byly to cíle, které nebylo možné pouhou lidskou myslí uchopit, zvlášť když se proměnné měnily doslova ze dne na den. Zítřejšího rána může přiběhnout posel se zprávou o vyhlášení války. Cokoliv...může se stát naprosto cokoliv. Na chvilku mě to samotné vědomí přemohlo, musela jsem si prsty promnout spánky, abych všechny ty chaoticky se proplétající linie vyhnala z hlavy.
"Snad nějaká odvrácená stránka mého nadání, touha nalézat linie, spojovat nespojitelné..." Bylo až příliš snadné se v té pavučině ztratit. Musila jsem koncentrovat své myšlenky na ten jediný pevný bod, kotvu pevně zachycenou na dně rozbouřeného moře. Kámen, na kterém snad i sama udělám stojku, pokud se nikdo nebude dívat.
Váhavě přikývnu, jakmile zmíní mé jméno, i když mi zbytek věty, naštěstí, vyšumí jako ta mořská pěna do ztracena.

"Přátelství je asi to nejcennější, co je možné nabídnout," pronesu zamyšleně, k vlastnímu překvapení. Očima hned zahanbeně kmitnu stranou. Nebývá zvykem, že bych cokoliv pronášela až s takovou vážností. Proudy čarodějových myšlenek se ale kroutí jinými směry. Po chvíli je to už tak mé obvyklé já, kdy s teatrálně zdviženým nosem pronáším obligátní: "Vidíš, já ti to říkala!" Úsměv mi ale záhy na rtech zamrzne, jakmile jsem vyzvána, abych Jonase sama učila.
"Já?" nevěřícně zalapám po dechu. Představa, že budu muset ještě někoho dalšího provádět těmi všemi nezáživnými úkony a nutit poslouchat hodiny nudné teorie, u kterých jsem sama usínala...
"Ale budu vyžadovat absolutní poslušnost," otočím se s naprosto vážnou tváří na Jonase, "studium magických umění není jen tak ledajaká věc!" Odporovat čarodějovu přání by nemělo smysl, tak ať je to alespoň po mém.

Nálada se příjemně odlehčila, další otázky už nám budou z úst splývat v mnohem příjemnějším duchu. Přesto si ode mě Čtvrtý vyslouží ještě jedno zdvihnuté obočí. "Oh! S jakým tajemstvím nás hodláte ještě napínat? Odnesl jste si kromě náušnic i něčí boty?" záměrně vyženu rozhovor do absurdna. Od věcných záležitostí je tu Jonas nebo náš doposud tichý společník, přesto mi to nedá...

"Proč až teď?" otáži se, načež se lehce zamračím, když si uvědomím, jak hloupě ta otázka zněla. "Tedy, proč se daly události tak rychle do pohybu až teď? Muselo to ke všemu směřovat dlouhé roky," těžko hledám ta správná slova, jak popsat nepopsatelné, "co bylo tím prvním impulzem, co vás donutilo jednat?" Zkusím to znovu. Mohly jsme ty náznaky vidět už dříve a úmyslně si před nimi zakrývaly oči?

V první chvíli do mě vjede vztek. Co si ten cucák myslí? Nic, co zaznělo na sněmu a po něm, nepochopil? Nevěří, že to, co děláme, je správné?
Jenže chápu lidi, jejich mysl, city, potřeby. Můj pohled sice zůstane ostrý a přímý a zavrtává se jeho adresátovi hluboko do hlavy, ale není tam zloba. Je tam odhalení mé vlastní nahoty. Je tam odhalení, že ten velký Čaroděj, co pořád všechny straší, sám přesně neví, před čím. Že nemá žádný precizní vojenský plán, jak zvítězit. Krom toho, vítězství vám žádný plán nikdy nezaručí. Yern to ví. Ví, co musíte mít, abyste měli vůbec šanci. Kombinaci správných dovedností, materiálu, vůle a odvahy, víru ve vás samé.

Můj pohled trvá daleko přes vhodnou míru, pustím ho až ke svým strachům a nejistotám. Jen na krajíček, ale ať vidí! Ať vidí, že jsem jako on, jako každý z jeho vojáků, že jsme si rovni. Že za všemi těmi znalostmi, zkušenostmi a obrovskou mocí se skrývá duše chlapce. Zranitelná, nejistá a toužící po klidu a bezpečí. Že tu nejsem ten, který řekne, kdo si kam má stoupnout a ono to všechno dobře dopadne.
„Pokud si můžeme dovolit krátkou pauzu, udělejme to hned. Promluvíme si. Zavolám Geona a Seanreh. Přizvi kohokoliv dalšího.“

Zanedlouho už jsme všichni čtyři rozesazeni po kamenech u maličké kapličky mezi dvěma sklizenými poli. Zbytek doprovodu využil přestávku k dřívějšímu obědu, aby se následně znovu nezastavovalo.
Jediný barbar vypadá uvolněně. Seanreh i Jonas se tváří poněkud upjatě, až přísně. Něco jsem jim udělal? Dobrá otázka. I když to tak není, jejich optikou to nejspíš vypadá tak, že já je zapletl do těchto dobrodružství. To já, který jsem přišel odnikud, jsem ukázal zrovna na ně a řekl, pojďte, budete dělat, co řeknu. Všichni tři upírají pohled na mě.
Teď nezačít chrlit informace, ty samé jako vždy. Ať se do mě sami pustí, ať řeknou, co je tíží. Pokud jim odpovím trochu smysluplně a citlivě, může se mezi námi leccos vyjasnit.

„Tak prosím. Jsme tu. Jsme tu, myslím, proto, že ode mě chcete vědět. Nevím přesně co, takže... ptejte se. Pokud by někdo chtěl mluvit jen mezi čtyřma očima, je to samozřejmě možné.“
Teď si já prohlížím své společníky a čekám, jak na výzvu zareagují. Chvála bohům, již nepůsobí tak zarputile. Podívají se po sobě navzájem, než pohledy skončí u Seanreh. Ne právě galantní způsob projevu Dáma má přednost, hlavní důvod však je ten, že Sean už má něco na jazyku, je zjevně připravenější na takové vybídnutí a z jejího postoje je to patrné. Na čele se jí vytvoří jemná, zajímavě tvarovaná vráska. Ještě si stihnu pomyslet, jak moc se to hodí k její moci chápat linie věcí, než spustí.

„Vy jste měl celou dobu ty náušnice! Kliďánko jste si je nosil v kapse!? Můžete mi to vysvětlit? Už jsem je samozřejmě nechala doručit madame de Vries, ale to zpoždění! To zbytečné nebezpečí, které to pro nás znamenalo! Co jste s nimi vůbec chtěl dělat?“

Jsem upřímně zmaten. Nakloním hlavu na stranu a soustředěně sleduji každé slovo. O jakých náušnicích je řeč? Já měl v kapse někdy nějaké náušnice? Chvíli tápu, ale jak věty přibývají, začíná mi být jasnější, o co jde. Kabát! Vyspravovala můj kabát. Musely být tam.

„Já měl TY náušnice v kapse svého kabátu?“ Mluvím důrazně a pomalu, téměř po slabikách, abych měl čas to vstřebat. Pokrčím rameny a vydechnu prudce nosem.
„Jestli ano…… potom mi je tam musel někdo dát. Snad sis všimla, že v kapsách nic nenosím. Bylo v nich cokoliv dalšího krom prachu či listí?“
Seanreh mě sleduje s pramalou důvěrou, ale lze jí to zazlívat? Moje odpověď je krajně nevěrohodná. Jonas a Geon pochopitelně vůbec netuší, o co jde, ale minimálně barbara díky tomu debata velice zaujala a soustředěně naslouchá. Zřejmě je to pro něj příjemné zpestření před očekávaným strašidla, bububu, kameny, magie, odvaha a tak. Neboj Barude, na to také dojde. Možná dříve, než bys chtěl, a nejen ve slovech.
Sjedu všechny tři ukazovákem, načež rozhodím rukama:
„Do háje! Copak nechápete, že kdybych trochu chtěl, donutím vás, abyste věřili, čemu jen budu chtít? Že na nás právě padá nebe a zachránit se lze jedině stojkou na hlavě? Na kameni, když jsme u toho? V jedné řadě byste byli nohama vzhůru a gratulovali si, jak jste na to nebe vyzráli!
Jsem s vámi, ne proti vám! Chci vám pomoci a potřebuji pomoc od vás. Teď a tady jsem s vámi proto, abych vám řekl maximum možného. Pravdu.“
Dokončím mírně a pomalu. Snad pochopili.

Je opravdu možné, že ten šperk u mě nás vystavil nebezpečí, že právě kvůli němu mě a Seanreh sledovali i do Kartézie. Teď už je to na kurýrovi, ať je to kdokoliv, aby náušnice doručil právoplatné majitelce. I když jde o tu nebezpečnou babu de Vries. Promítám si chvíli události v Kilres a pak mi to dojde. Obrátím se k Seanreh.

„Napadá mě, jak jsem k nim mohl přijít. Ve starých celách – tam, kde tě věznili – jsem se chvíli skrýval před tvými únosci v jedné tmavé tajné místnosti, kterou od druhé oddělovala jen velká těžká skříň. Měl jsem zrovna odloženou brašnu i s kabátem, protože jsem skříň chtěl odsunout, když jsem ty chlápky v druhé místnosti zaslechl mluvit. Chvíli jsem jejich hovor poslouchal, jenže najednou jeden z nich zavelel a začali tajný vchod otevírat. Skočil jsem v rychlosti do kouta za nějakou desku, možná překocený stůl, bylo tam dost různého harampádí. Vstoupil ovšem jen jeden z těch mužů, pobyl sotva pár vteřin a zase odešel. Ani světlo s sebou neměl, dopadalo ho tam jen trochu mezerou mezi posunutou skříní a stěnou. Tehdy jsem jeho počínání vůbec nepochopil, ale neměl jsem čas nad tím dumat, události se hned nato rozeběhly až příliš rychle.
Teď už to smysl dává. Šel tam schovat ty náušnice. První, co mu přišlo pod ruku, byl jakýsi pohozený ošuntělý kabát. V tom šeru víc rozpoznat nemohl. A tak šperk strčil do kapsy, doufaje, že až se věci uklidní, hezky v klidu se pro něj vrátí.“
Má dedukce je u konce, pravděpodobnost, že tak se to stalo, se blíží jistotě. Jonas zírá na Seanreh s respektem a účastí. I barbar vypadá překvapeně.

„Unesli tě? A věznili? To mi je moc líto,“ pronese Jonas.
„Hm.“ Geon jen zamručí, jeho výřečnost je docela v tahu.
„Čtvrtý mě zachránil dřív, než se mi stihlo stát něco opravdu nepříjemného. Vlastně to bylo jen.. Zkrátka, hrozně jsem se bála, šíleně, nejvíc v životě.“ Polkne a podívá se na mě. Rty mám stažené do úzké linky. Jak moc tomu rozumím. Také jsem zažil chvíle ochromení, pocit naprosté bezmoci. Na to se nedá připravit.
„Neřešme to, už je to za mnou. I díky tomu strašnému zážitku jsem nakonec poznala Čtvrtého a jsem za to vděčná. S těmi náušnicemi to zní logicky. Nemám důvod vám nevěřit. Čas na vaše otázky, copak jste chtěli probrat?“ Obrátí se Seanreh na Geona a Jonase, aby od nepříjemných vzpomínek byla co nejdříve pryč.

Záměrně vyhledám pohledem našeho velitele a pokynu mu, aby se ujal slova. Promluví rozvážně a bez emocí.
„Víme od vás spoustu věcí. Víme, že čelíme nebezpečí, které se špatně popisuje, dokonce dokáže být neviditelné. Víme, že jedině jednota a odvaha a tak dál nám pomůže zachránit Hattriíji či dokonce odhalit a osídlit další země v Záhoří. Já bych ale rád věděl, co můžeme konkrétně my čtyři pro úspěch udělat? Mám v podstatě jen jediný dotaz.
Jaké máte plány, čaroději?“

Chvíli si rovnám myšlenky, než se dám do odpovědi.
„Chci se vám nejdřív omluvit za nejistotu, kterou jsem nejspíš způsobil. Je logické, že jste v nejistotě. Pořád vás nechávám v nejistotě. Možná vás to překvapí, ale to vše pramení z mé nevědomosti, zaneprázdněnosti a zejména – mé vlastní nejistoty. Nemám totiž jasné plány. Ne daleko dopředu.
Skoro všechny moje dlouhodobé vize s Velkým sněmem došly svého naplnění. Které trvají? Získat na naši stranu zbylé vládce. V krátké době se stalo tolik věcí, že je už i pohodlným vladařům Hattriíjských zemí jasné, že se blíží něco velkého. Je třeba se jim připomenout, předvést, nenechat je znovu zapochybovat. To je plán. Jeho zadání je ale vágní a my všichni se musíme zamyslet nad jeho ideálním provedením a dát mu jasnější kontury.
Sbírat a třídit informace. To je další zásadní, nikdy nekončící úkol. A v případě potřeby všeho dalšího nechat a zasáhnout tam, kde to bude nejvíce třeba.
Jasných a blízkých plánů mám minimum a jak jsem zmínil, s každou novou zprávou se mohou měnit. Nejhmatatelnější cíl je prozkoumat ten kámen. Před pár týdny bych to chápal jako ztrátu času. Jenže teď se zdá, že informace, které máme šanci u něj získat, mohou být naprosto zásadní. Nemusíme také zjistit vůbec nic, ale máme Seanreh a s ní solidní naději. Mimochodem, nevybral jsem si já ji, jak jsi zmínil tam na cestě, Jonasi. Osud mi ji přivál do cesty. A ona sama se na mě nalepila jako svízel na nohavice.
Osud mi přivál do cesty také Geona.“ Kývnu na barbara a pak dál hovořím zejména k velvyslanci ve zbrani.

„A tebe. Můj plán, ještě než dorazíme ke kameni, je trochu více tě poznat, a pomoci ti ve tvém úkolu, kterým by, podle mě, mělo být dát dohromady a vést armádu, jakou Hattriíja nikdy neměla a snad již nikdy později potřebovat nebude.
Nezapomeň, prosím, že já nejsem ten, kdo vybojuje zásadní bitvy. To jsi ty. Každý z nás má nějakou roli v příběhu, který se odehraje, a každý z nás se může a musí svobodně rozhodnout, kterou cestou se bude ubírat. Já nejsem váš velitel. Ani spasitel. Přítel a rádce, chcete-li. Průvodce a učitel, možná. Ne velitel, ne spasitel.“
V bezděčných lehkých pokývnutích a zamyšlených výrazech vidím, že je to jasné. Není to asi radostné zjištění, ale ve výsledku by mělo přinést úlevu a posílení víry v sebe sama.
„Ještě něco jsem chtěl říct, než věci samy vyplavou na povrch a ze mě bude zase nedůvěryhodný tajnůstkář.
Předně, Jonasi, bys měl vědět, že máš v sobě Moc. Takovou netypickou, těžko zařaditelnou do magických příruček. Ale je tam a tuším, že bude sílit. Souvisí s tvou osobností a vůdčími schopnostmi. Budeš-li mít zájem, můžeme se věnovat cvičením, která umožňují sledovat ji v sobě a kontrolovat. Pokud si dělá, co chce, může to mít nepříjemné následky. Spoustu z této nudné teorie ti může předat i Seanreh, kterou jsem tímto způsobem trýznil už dost dlouho.“
Mrknu na Seanreh, jejíž výraz hovoří nad všechna existující slova souhlasu.

Podívám se znovu z jednoho na druhého v obavě, že to, co řeknu dál, bude daleko za jejich dovednostmi chápat a odpouštět. A pak se rozhodnu si to přeci jen nechat pro sebe. Ta věc se netýká přímo kohokoliv z nich, byť svým dosahem tak trochu nás všech. Na druhou stranu, je to věc, kterou už nezměníme. Co je, zatraceně, na tom, že jsem ovlivnil volbu generála Kartézie? Hned dvakrát. Komu pomůže, když to bude vědět?
Jonas teď bude potřebovat řešit sám sebe, pochybuji, že by ho odhalení vlastního magického nadání nechalo v klidu.
„Nemusíte hned taky vědět všechno," zahuhlám polohlasně nerudným dědkovským tónem. "Nějaké další otázky?“

Dáma. Houby neužitečná žena. Učednice, zatím. Ale dáma. Bílá nebo černá? Každopádně klíčová. Nebo je to věž? Kdo jsem tedy v této hře já? Pěšák... Možná kůň. Nejdu zrovna přímou cestou. Stařík mě tuhle exotickou hru nutil hrát dlouho do noci a opouštěl komnatu, když já jsem s kruhy pod očima přemýšlel, jak se mu podařilo opět vyhrát. Nicméně je mi jasné, kdo je v téhle naší malé velké hře král. V tomhle má Seanreh pravdu.

Ozval se střelec.
"Stojku na tom kameni nikdo neudělal už hezky dlouho. Dobrých pár století je ten NEobyčejný kus horniny střežen a zkoumán nadanými z řad Nesmrtelných. Generace šamanů u nich prožily většinu svých životů. Je to těžké. O to těžší, že přístup k tolika dalším zvláštním kamenům nám byl... odepřen."
Geon hořkou řeč zapije hořkým nápojem. Doleju mu a on nový pohár okamžitě znovu vyprázdní. Žízeň. V hospodě začíná být vydýcháno, dusno, šaty se nepříjemně lepí na tělo. I Seanreh si začíná přihýbat.

Kde tak šperkařky obvykle táboří, když zrovna nemají doprovodnou jednotku? Tím nejspíš myslí své obdivovatele. Musí jich být celé zástupy.
Nakonec jsem si rozmyslel a nezačal se na to vyptávat. Nejspíš by odpověď zněla stejně vyhýbavě, jako všechny předešlé. Ani já jsem neměl ve zvyku odkrývat karty, pokud nebyly sázky ukončeny. Jenže tohle mi přišlo jako otevřená hra. Tak třeba později po cestě.

Všichni se potřebujem před spánkem opláchnout, takže se postupně z lokálu vytratíme. Vojákům není třeba vysvětlovat, že čím později půjdou na kutě, tím hůře se jim bude vstávat. Před námi je mnoho mil, které s kocovinou ubíhají mnohem pomaleji. Barbarovi věnuji pokývnutí se semknutými rty, dámě poklonu s pohledem upřeným na špičky jejích střevíců. Odfoukne pramen černých kadeří, které začínají mít tendenci se lepit na obličej, otočí se jako na obrtlíku a s decentně podkasanými šaty stoupá ke svému pokoji.

Do rána je klid. Čeká nás navíc překvapení v podobě Čtvrtého čaroděje v neuvěřitelné formě. Vysloužil si tím uznalé pohledy mnoha členů našeho konvoje. Družně se s nimi dává do řeči. Nakonec se propracuje až ke mně. Cítím se poctěn? Polichocen? Ne. Ale to spolknu. Mám tu svou úlohu. Prosím. K službám. Než se stihnu začít ptát zas já, dojede nás bakský posel.
Jeho vzkaz vyslechneme v relativním soukromí. Gesta ale vidí z povzdálí všichni, kdo se dívat chtějí a ta řeč je jasná. Všichni si očividně oddechnou. Beru to tak, že je to dobré znamení. Nebo alespoň o překážku méně.

Ještě si třídím myšlenky, když čaroděj přijde s komickou vložkou na koni. Jsme ještě stranou všech. Prach za poslem se pomalu usazuje. Najednou to ze mne vyletí:
"Proto jste si ji vybral? Protože vždycky, když jde o něco vážného, překroutí to v žertování? Tehdy jste mi žádné legrácky nevyprávěl. Naopak. Zněl jste smrtelně vážně. Dokonce zoufale. Teď se ale věci hýbou podle vás, tedy až na mírné nepříjemnosti, jako je pokus vás zabít.
Toho koně jste si vybral sám. Je to rychlejší a svobodnější než na voze. Nebo ne? Ale pokud je libo, dám vám klidně svého. Jenom mi už nemažte med kolem pusy, protože to nepotřebuju. Raději bych věděl, na čem jsem. Kam tahle mise povede? Protože ať se na to dívám z jaké strany chci, přijde mi hodně přitažené za vlasy, že jakkoli mocný čaroděj, jakkoli dobrý válečník, bůhvíjak nadaná šperkařka a já, ať už mám hodnost a titul jaký chci, kdo se v tom má vůbec vyznat... máme zachránit kontinent!"

Opravdu náročný den je za mnou. Chvílemi jsem myslel, že mi praskne hlava. Několikrát jsem za povinného dohledu vojáků vyzvrátil na kraji cesty stále skromnější obsah svého žaludku. Zuby nehty jsem se držel, abych netlumil bolest kouzly. Pokud by šlo o život, budiž. Kdybych kvůli bolesti nemohl usnout, dobrá. Jinak použití této berličky vnímám jako promarněné zdroje, projev slabé vůle, cosi nedovoleného.
Využívám dokonalého bezpečí v obklopení Jonasem jistě odpovědně vybraných lidí a mlčky trpím. Nesoustředím se na nic a když, je to jen ve snaze vnímat něco jiného než nevolnost a bolest. Příliš velká mezera mezi prkny, úsek hřívy padající na druhou stranu koňského krku než ten zbytek, drobné rozdíly ve výbavě vojáků, topoly u polní cesty. Později často střídám vůz s koněm, změna vždy na chvíli uleví. Držím se vprostřed skupiny, nechci být vpředu, kde se pohybují známé tváře. Nechci, aby mě viděla Seanreh. Nikdo se ani nesnaží se mnou promluvit, jistě vypadám dost zle, a tak mi vždy jen úslužně pomohou, s čím zrovna potřebuji.

Když si konečně lehnu do postele v jakémsi hostinském pokoji, špinavý, oblečený a dokonce i obutý, i přes značný hluk dole v sále okamžitě tvrdě usnu.
Probudím se nad ránem. Pohlédnu směrem k pootevřenému oknu. Svítání přijde velmi brzy. Není to ještě vidět, ale zřetelně to cítím. Mé smysly jsou ostré jako obvykle. Motolice je pryč. Sáhnu si opatrně na spánek. Je pořád oteklý a na dotek bolestivý, stejně jako okolí oka, ale to už si zaslouží jen pousmání. Jsem stále oblečený, ale boty mi někdo sundal a přikryl mě dekou.
„Jste vzhůru, pane? Mohu pro vás něco udělat? Máte tu připravený čaj, pane,“ ozve se šeptem z druhé strany místnosti a vrzne postel. Je to logické, po všech těch událostech, že mám dokonce i v pokoji bdělou hlídku.
„Je mi skvěle, díky za optání. Čaj si s radostí vypiju, hned jak na něj uvidím. A pak bych se rád trochu opláchl.“
Vojenská kázeň má něco do sebe, ale vyžaduje ještě větší kázeň velitelů než jejich podřízených. Tou poslušností se dá až příliš snadno opít. Naštěstí velitelem nejsem a tak si ty chvíle, kdy o cokoliv si řeknu, hned se vyplní, užívám.
Za světla v mžiku zapálené svíčky mocnými doušky vyprázdním šálek a doliju si z konvice teplejší, a ještě jeden. Čtvrtý šálek čaje si vědomě odepřu a dám žaludku prostor si zase zvyknout nosit nějaký obsah. Pak vyrazíme na dvůr ke studni, kde mi další z vojáků, mající pro změnu hlídku tady venku, ochotně vytáhne pár věder vody. Vzduch i voda jsou dokonale chladné, mysl je projasněná tak, že včerejšek působí jen jako historka pokažená špatným vypravěčem.
„Co vlastně je na tom vašem novém velvyslanci,“ pronesu jakoby mimochodem, když si polonahý poněkolikáté oplachuji vousy, „tak zajímavého, že byl s námi poslaný na cestu smrdící kouzly?“ Řečnická otázka. „Jistě, vyžádal si ho jako doprovod ten barbar. Ale jaký je? Jaký je Jonas velitel? To budeš vědět, nemýlím se?“
Otočím se ke svému osobnímu strážci, z jehož výrazu mi stále ještě velmi hustá tma brání cokoliv vyčíst. Určitě se stejně neprostupně i tváří, ale kdo ví. Dokončím mytí, rychle se vydrhnu do sucha a oblékám se, abych neprochladl příliš.
„Nejlepší ze všech.“ Ozve se nečekaně ze tmy. „Dokáže překonat strach a vždy udělat správné rozhodnutí. Nedělá rozdíly, krom těch praktických. Každého dokáže využít v tom, co umí nejlépe. Myslí na prospěch každého jednoho z nás úplně stejně jako na svůj. Jednou například, tam v horách, jsme měli mít stopařský výcvik, jenže jsme narazili na zatoulanou zraněnou ovci. Namísto do tábora, kde jsme měli vše přichystané, jsme tři dny a tři noci pomáhali místním sehnat dohromady rozehnané stádo včetně sedmiletého pasáčka, který se bál vrátit domů, aby nedostal výprask. Máma toho kluka plakala štěstím.
Výprask, byť jen slovní, tehdy dostal Jonas. Snad mu to dlouho i bránilo v další kariéře. Jenže pro nás to byla ta nejlepší stopařská lekce v životě. Pane. Od té doby, jakmile to jde, sloužím v jeho oddíle. A bylo toho víc. Asi o půl roku později, no to vám musím říct, jeli jsme do Hattámu…“
Měl jsem štěstí. Voják byl velice sdílný. Snad že zprvu neviděl můj obličej a pak už jen byl rád, že to má komu říct. Poseděli jsme nad dalším čajem, tentokrát ještě horkým, něco lehkého jsem i posnídal, sepral hůř než magií páchnoucí rukáv kabátu, než ráno probudilo hostinec do nebývalého šumu a činnorodosti.


Další den cesty jsem k nepoznání. Opět ve své obvyklé pohodě. Ne. Ve větší pohodě. Jsem nezvykle družný a veselý. Hovořím s vojáky, úplně klidně jim vykládám, že jsem čaroděj, byť ne moc schopný čaroděj. „Považte, přesvědčit aspoň Kartézii, že je třeba jednat, mi trvalo desítky let!“ Zcela otevřeně jim vykládám o strašlivých bestiích, které čekají za horami, abych jim druhou rukou vlil důvěru v to, že společně se jim dokážeme postavit a objevit obrovský svět, ke kterému nám blokují přístup.
Směji se povedeným žertům a i těm méně povedeným žertům se směji. A nejvíc těm vlastním. Podivín, tenhle Čtvrtý... myslí si asi nejeden ze spolucestujících. Ještě vás v tom utvrdím, nebojte se. Na druhou stranu, má dobrá nálada dokáže být nakažlivá a tak, pokud přeci jen byl nad naší výpravou stín pochyb a zejména nejistoty, rozhodně se ztenčil.
Každý také už ví, že čarodějové se opravdu uzdravují rychleji, než běžní smrtelníci. Nejsem jeden z nejlepších jen tak a dokázal bych samoléčbu brzdit a nechat ji na fyzickém těle, ale čas šetřit svoje léta je pryč. Teď jde o dny, které můžeme ukrást protivníkovi. A abychom postupovali rychle, musím být v dobré pohodě. Už po poledni jsou bělma obou mých očí bílá, boule poloviční a jen lehce podbarvená. Večer budu s jistotou plně v pořádku. Dívejte se, kdo je tu s vámi, Čaroděj. Vyprávějte, přehánějte. I kdyby potom v nejtemnější chvíli zmizel a nedorazil včas, stále budete mít naději. A toho nejlepšího velitele.
„Hlídejte si ho chlapci, za každou cenu! On ještě všem těm králům, náčelníkům a generálům ukáže!“

Čekají nás dobře dva týdny cesty. Protlačím se do čela průvodu. Najdu si vhodnou chvíli a zvědavě se vyptám našeho velitele na přesnější plány. Můj odhad Jonas potvrdí.
„Čtvrtý den dorazíme do tábora v horách – blízko místům, kde jsme se poprvé setkali. Tam necháme většinu mužstva a dál budeme pokračovat v malém počtu. Přes hory to tak bude rychlejší a jednodušší. Mnoho úseků je zcela prosto jakýchkoliv cest a osídlení.“
Nenechám si ujít výraz Seanreh, která při té zprávě zalapá po dechu. Ještě velmi nedávno by její reakce byla mnohem efektnější, nakonec si rozmyslí i jakoukoliv připomínku.
„Veselé noci v komfortních hostincích budou tedy stále vzácnější?“ Otážu se naoko nešťastně a zaskočeně, než se dám do smíchu.

Chvilku na to nás dožene rychlý posel. Je mi povědomý, určitě jsem ho nedávno někde viděl. Žádá o svolení promluvit s kartézským velvyslancem ve zbrani Jonasem Yernem a čtvrtým čarodějem. Jonas bez zaváhání pokyne svým mužům, aby se drželi v diskrétní vzdálenosti.
„Nuže?“ vyzve pak posla.
„Pane, měl jsem tu čest zúčastnit se velkého sněmu vaší země, což je pro mě poctou na věky věkův. Rád bych vám vyřídil okamžitou reakci mého pána, jenž byl také účasten.“
Tak proto povědomá tvář. Baksko zvládlo na sněm včas doručit hned tři z osmi jeho cechovních mistrů, dá se tedy očekávat celkem zajímavá zpráva, pokud se na něčem hned usnesli a vyslali posla s úkolem nás dohnat. Ani já ani Jonas jej nerušíme, čekáme, až bude pokračovat. Spěchal dost, potřebuje si vydechnout.
„Jmenuji se Bajar Hán, jsem synem Urmetikiho Hána. Můj pán Lejar ban Sedar je pak hlavou cechu hornického. Jednoho z nejvlivnějších. Spolu s mistrem cechu textilního Tejarem ban Rudikim a zejména mistrem v naší zemi veleváženého loveckého cechu Hazikem ban Rúdašem byli spolu se mnou též účastni sněmu. Tito tři pánové vzkazují doslova toto:
My, vážení mužové říše Bakské, Hazik ban Rúdaš, syn Uruta Rúdaše, mistr cechu loveckého, Lejar ban Sedar, syn Lejara Sedara, mistr cechu hornického a Tejar ban Rudiki, syn Bítase Rudikiho, mistr cechu textilního, vzkazujeme své upřímné sliby Jonasi Yernovi, synovi statečného Tadease Yerna, velvyslanci ve zbrani hrdé Kartézie.
Sliby, že vše, co je v naší moci, učiníme, aby vůle cechovní rady i vůle našeho ctěného remiana, jenž spojuje naši říši s bohy, vyzněla navěky v tomto smyslu:
Jonasi Yernovi, synovi statečného Tadease Yerna, velvyslanci ve zbrani hrdé Kartézie i jeho vojsku bude kdykoliv umožněn vstup do naší země, pakliže bude vstupovati s dobrými úmysly k požehnanému Baksku. Vždy bude moci od našeho lidu očekávati podporu a zázemí přiměřenou situaci a konkrétnímu místu.
Vždy se mu dostane i naší maximální vojenské pomoci, pakliže vstoupí v zájmu ochrany naší země před společným nepřítelem. Tato pravomoc nenáleží komukoliv dalšímu. Ani kartézským generálům ani vojákům pod velením kohokoliv jiného. V takových případech platí současná povinnost, tedy vstup na požehnanou bakskou půdu pouze předem oznámený a cechovní radou schválený.
Čtvrtému čaroději, jehož pravý původ není znám a jehož základní výchovy ujala se dobrá bakská rodina, když jako malý chlapec z velikých hor přišel, pak vyřizujeme díky za jeho činy a víru v trvalé přátelství. Právě on nám, prvnímu a jedinému štítu před přicházející hrůzou, dal víru a naději.
Všichni víme, že právě naši vojáci nyní nasazují životy, když brání zatím ojedinělým vpádům podivných bytostí temnoty z hor. Kelsie je měkká a podhůří již před lety opustila. To naše krev zatím chrání Můrdan.
Přejeme přízeň bohů vaší misi!“
Bakští poslové mají ohromně trénovanou paměť. Jen zřídka nosí listiny, většinou se zprávy naučí nazpaměť. Včetně spleti těžko srozumitelných jmen.
Je to Jonas, kdo by měl odpovědět, ale dochází mi, že je vržen do diplomatických vod pravděpodobně bez valné průpravy a proto se nejdříve podívá na mě stejně jako já na něj.
Seskočím z koně, dám si levou ruku na břicho a pravou na zátylek a lehce se ukloním.
„Nemám co ke konání, než vyjádřit svůj dík.“
Jonas se však nerozhodne mě napodobit. Je to prostě vojevůdce. Přirozená autorita. Nakonec lépe, že ho diplomatické obezličky nezdržují v cestě k jádru věcí. Zůstane na koni. Po kartézsku se uhodí pěstí do hrudi:
„I já děkuji za dobrou zprávu. Kéž i ostatní mistři a ramian pochopí a společně zvítězíme.“
Posel trochu vyjukaně odcouvá, než ho odchytí a odvede k zásobovacím vozům jeden z vojáků.
„Mám ve zvyku nechat posla odpočinout a občerstvit, než ho propustím,“ řekne mi uvolněně Jonas v reakci na povytažené obočí, které vzhledem k otoku asi vypadá dost křečovitě.
„Bakská mluva, a nejen ta, je sice nakadeřená a vyumělkovaná, ale když se něco řekne, tak to platí. Také je fakt, že právě tihle tři pánové platí za ty, jejichž hlasy jsou v Radě zásadní. S podporou Bakska jako celku tedy lze reálně počítat.“
Nevím, zda Yern chápe dosah té zprávy.
„Máme Kartézii, máme Baksko, napůl Vlantii (Leanur odpustí, ale věřím, že nás v tom nenechá) a napůl, zcela neuvěřitelně, Nesmrtelné. To je nějaký základ! Z toho už něco upečeme! Jen bych co nejdříve potřeboval pořádného koně, Jonasi. Ten dobráček, kterého jste mi přidělili, se nedá donutit ani ke klusu.“ Kopnu koníka do slabin a trhnu uzdou, načež koník udělá dva poplašené kroky do strany a udiveně na mě pohlédne. Můj smích se zase rozezní po okolí.
"Vidíš?"

Zvídavě nakloním hlavu na stranu v odpověď na Jonasovo citelné zmatení.
"Opatrně chlapče, ještě ti ta sklenka upadne," uteče mi potměšilá myšlenka v domnění, že se tu na mě snaží hrát nějaké divadlo. Nemůže si přeci myslet, že si ho Čtvrtý vybral kvůli jeho schopnosti elegantně máchat mečem. Nebo mu snad pravé důvody zatajil? Jestli jsem teď něco vyzradila...
Prsty si prohrábnu husté, havraní vlasy a těch pár neposedných pramenů znovu zastrčím za ucho, zatímco přemýšlím, jak se z celé situace co nejlépe vykroutit. Zjevně jsme si získali i barbarovu plnou pozornost, který též vypadá překvapen. To by se čaroději podobalo! Možná to nakonec celé plánoval od samotného začátku, musel tušit, že si nenechám nic pro sebe a budu se vyptávat.

"A působil ten kámen podobně i na ostatní? Nebo ho mohli objímat, provádět na něm třeba stojky, ale stále pro ně byl jen obyčejným kusem horniny?" zkouším to dále. "Opravdu si myslíš, že si tě Čtvrtý vybral jen tak? Vždyť je to úplně jasné, buduje si svoji vlastní družinku, stejně jako ve všech těch divokých románech, co jsem měla tu čest číst. On je naším vůdcem, já pochopitelně zastávám pozici krásné, neužitečné ženy a na tebe zbývá role našeho vtipálka. Zhostil ses ji vskutku dokonale," popíchnu ho, stále lehce pobavená jistou absurditou celé situace. Byla bych v podobném duchu pokračovala snad i dále, ale možná mi bylo Jonase i trochu líto, sama jsem nakonec ještě nedávno byla v dost podobné pozici a pranic se mi nelíbila.

"Ale teď vážně," vydechnu a rysy v tváři náhle ztratí tu typickou uvolněnost, "sám čaroděj mi to vyzradil. O jeho skutečných úmyslech vím jenom málo, popravdě jsem doufala, že mi pomůžeš vyplnit všechny mezery a objasníš mi, o co tu jde. Ani já neumím svoji moc dobře ovládat, donedávna jsem si jí ani nebyla vědoma. Ve volném čase jsem vyráběla šperky a snažila se najít způsob, jak jim vtisknout osobitost," lehce pokrčím rameny, náhle mi to připadá jako vzdálená vzpomínka, očima se zahledím kamsi do dáli. Nebýt té jedné zakázky, možná se stále hrbím nad stolkem v dílně mistra Melioriho a snažím se opatrně do dalšího náhrdelníku vsadit opracované drahokamy.