U její poslední otázky jsem se lehce pousmál. Avšak nejistě, protože jsem tuhle narážku okamžitě tak docela nepochopil.

Už jsem si u Seanreh zvykl, že často všechno zlehčuje. Třeba jak odmávla rukou tu přeměnu povrchu zemského. Vždyť to bylo nemožné, neuvěřitelné, přímo zázračné! Pak mlží okolo setkání se Čtvrtým a parafrázuje mne. A tak i teď jsem se snažil spojit si její slova s něčím, co sám dokážu. Vládnout zbraní? Tak to myslela? Ne.
Ona... mluví vážně!

Pohár mi málem vypadne z ruky.
"Moc? U mě?"
Zmateně se jí dívám přímo do očí a hledám náznak výsměchu. Ten však nepřichází. Zračí se v nich čirá zvědavost.

"To bude asi mýlka, já žádným Nadáním nevládnu. Ne magickým. To u toho kamene jsem vůbec neměl situaci pod kontrolou. Doslova jsem se jen vezl. Cítil jsem neuvěřitelnou sílu toho místa, to ano. Ale nic jsem neovládal. Myslím, že to chce někoho, kdo je v magii kovaný, aby potenciál kamene plně využil. Nebo aspoň pochopil."

Geon přikyvuje. Ale i on si mne zkoumavě prohlíží zpod svého hustého obočí.

Čas se seznámit

Hostinec na cestě

Lehce povytáhnu obočí a dokonce mi párkrát cuknou koutky, jak se Jonas snaží přijít s tím naprosto přesvědčivým zdůvodněním původu oné sloky. To nenápadné mrknutí bylo jistě také odedávna součástí celého představení. Využiji alespoň chvíle, kdy hovoří, abych si od obsluhy nechala donést i něco drobného k snědku. Miska křížal a oříšků bude příjemným doplňkem k vínu a alespoň mi nevleze tak rychle do hlavy. Podobně působí ale i poslední dovětek.
"Čekala bych, že pro někoho, jako jsi ty, budou podobné situace denním chlebem. Tedy možná až na to vytahování urozených dam z hlíny," utrousím. Jistě, v ten okamžik mi rozhodně do smíchu nebylo, ale nemohu tu přeci začít fňukat před vojáky, co tu skutečně co chvíli dávají svůj život všanc. Navíc jsme si za ty patálie mohli sami. V jejich společnosti se alespoň mohu cítit na chvíli bezpečněji, rozhodně více, než když jsme se Čtvrtým utíkali před neznámými pronásledovateli.
"A přitom je to tak jednoduché!" sama se také spiklenecky nakloním přes okraj stolu, jako bych vyzrazovala ta nejtemnější tajemství. "Stačí se natáhnout po vodě z okolí a šup, mohou se jít uprostřed mýtinky koupat." Nebo tak jsem si to zpětně vysvětlovala. Pravda je ovšem taková, že doteď přesně netuším, jak se mi tenhle husarský kousek povedl. Jakmile se bude mít Čtvrtý opět k světu, zasypu ho další salvou otázek.
"Ale ano, to se Nesmrtelným zcela jistě nestává," zazubím se na vedle sedícího Geona.

Kéž by to tak Jonase přivedlo na jiné myšlenky, místo toho pokračuje opět ve vážnějším duchu. A hovoří překvapivě dlouho. Za tu dobu, co jsem strávila s čarodějem, jsem si odvykla, že by mi kdokoliv (tedy až na přespříliš zdlouhavé lekce) věnoval více rozvitých vět. Byla to docela příjemná změna. Zvlášť v okamžiku, kdy začal Jonas popisovat působení onoho magického kamene, jsem zpozorněla a dokonce se lehce odtáhla a zapřela o opěradlo židle, abych mohla lépe sledovat i řeč jeho těla.
"Chceš říci, že by v těch kamenech mohly být uloženy něčí vzpomínky, že mohou sloužit jako vzájemně propojené kroniky uchovávající příběhy všech, kteří jsou schopni se na ně napojit? Možná je používaly místo knih," zasním se, má vlastní, divoká představivost mě začíná tahat po nespočtu linek, vytváří mi v mysli další barvité příběhy...
"Ah, omlouvám se, pokračuj," včas si uvědomím, že jsem Jonasovi tak drze skočila do řeči a nenechala ho domluvit. Kámen ostatně nebyl to jediné, co mě zajímalo. A i když pozorně poslouchám o jeho prvním shledání s čarodějem, čas od času se k těm myšlenkám vrátím.
"Určitě se k ním musím dostat, prozkoumat je....pokud je to opravdu tak, je to...fascinující, nepředstavitelné. Co všechno by s takovou zásobárnou vědomostí šlo stvořit? A co všechno by šlo zneužít jen k dalšímu ničení a zvůli." Ano, musíme se tam dostat rychle. Možná mě jen vlastní představy zavedly na scestí. Kéž by tomu tak bylo, ačkoliv jistá část mého já bude doufat v opak.

V Jonasově vyprávění lze jen těžko přehlédnout jisté paralely. "Ano, to zní jako Čtvrtý," pokývám znalecky hlavou, ale kromě občasného souhlasného zamručení tentokrát už počkám, než mě sám vyzve k odpovědi. Zpočátku dám najevo i jistou nelibost, s jakou mě uvedl. Jako bych se snad sama snažila do těch potíží dostat! A vůbec, viděl mě jen u jediné. To mu snad čaroděj stihl říct i o všech dalších?
"Kde jinde by snad měla být jeho nejvěrnější učednice? Vzal mě do učení a tak svého Mistra následuji tam, kam ho vrtkavý osud povede," pousměji se a znovu sáhnu po poháru s vínem, než pokračuji. "Také se u mě jednoho dne zjevil, zrovna, když jsem se hodlala utábořit, tedy bez své jednotky, pochopitelně," oči se mi potměšile zalesknout, ačkoliv se snažím udržovat vážný výraz. Co na tom, že jsem se rozhodla tábořit v nějakém smradlavém sklepě. Na podrobnosti se hrdinů neptají.
"Všiml si mého nadání a rozhodl se, že mi pomůže ho rozvíjet. I o tobě hovořil, že patříš mezi Nadané. Projevila se tvá moc i jinde, než u toho kamene?" Při posledních slovech lehce ztiším hlas, přesto je v nich patrný zájem.

Přisunu si s úsměvem na tváři židli ke stolu. Ještě schytám pár poplácání po zádech a ramenou od bujarých vojáků vybuzených zpěvem. Pak už je klid. K našemu stolu se přitočí obsluha pouze v případě, že máme prázdný džbán. Anebo na mávnutí.

"To mi křivdíš. Ta sloka se tam zpívá odedávna. Faktem zůstává, že si každý může najít něco, co v té písni pasuje na něj nebo někoho, koho zná. Všichni víme, že tam za městem šlo o život. O tom se nežertuje." Povytáhnu obočí a dotknu se rty okraje poháru. Pak, jako kdybych si to rozmyslel, nakloním se mírně dopředu a ztiším hlas.
"Stejně to je neuvěřitelné - dokázat vykouzlit bahno... To na bojišti si jeden vyčaruje bahno raz dva, jen ne tak, jak by se nám to hodilo." Mrknu na barbara a ten s širokým úsměvem vědoucně přikývne. Pak ale jeho rysy prudce zkamení, načež pronese: "To se ale Nesmrtelným nikdy nestává!"
No, viděl jsem jich pár utíkat jako zajíce. Ale to dostávali opravdu pěknou nakládačku. Pro jistotu změním téma.

"Ten kámen sice neuteče, ale měli bychom se tam dostat, co nejdříve to půjde. Nejspíš jde o čas. Nemám tušení, co tam hodláte dělat, ale když jsem na něm seděl..." Geon po mně švihne pohledem a donutí ten můj stočit na desku stolu. "Byl to ten nejdivnější pocit, který jsem kdy zažil. Jako bych se během okamžiku proletěl stovky mil a zažil několik životů. Je to jistě neobyčejné místo. Snad nám řekne víc a pomůže to rozklíčovat, odkud a proč se ty útoky berou."

"Je to něco, co bych Čtvrtému rád pověděl, ale zatím nebyla příležitost. A když jsme u toho... Jak jsem ho potkal? To on nejspíš potkal mě. Mám dojem, že si mne cíleně vybral. Jednoho dne prostě stál na místě, kde jsme se hodlali s jednotkou utábořit. Neřekl, kde se tam vzal. Hovořili jsme dlouho do noci. Pověděl mi asi to, co každému. Jenže já měl tak nějak pocit, že se mě to opravdu týká. Od té doby zažívám často zvláštní tlak vzadu v hlavě. Většinou to brzy přejde, třeba už po ranním nástupu. Ale vím, že tam ten pocit byl, když byla potřeba se nějak zásadně rozhodnout.

Že o mně mluví? O tom nic nevím. Ale po sněmu se toho hodně změnilo. Vlastně už před ním. Tedy... Když o tom tak mluvíme, nejspíš od chvíle, kdy jsem Čtvrtého potkal!" Zavrtím hlavou, jako bych chtěl ty myšlenky vyklepat ušima pryč.

"Tedy... A co ty? Že se umíš dostat do problému, to už víme. Jak se někdo takový octne s čarodějem na cestách, hm?"

Zasloužený odpočinek

Hostinec na cestě

"...a tak nóbl slečinka
s korunkou ze zlata
jak dlouhá, tak široká
zahučela do bláta..."

Toho velmi nenápadného mrknutí si vskutku nešlo nevšimnout, nakonec mi ani nezbylo nic jiného, než sledovat Jonasovo představení, ke kterému se brzy přidal i zbytek hostince. V půlce věty jsem jen omluvně pokrčila rameny a raději se pohodlně usadila se sklenkou vína, které mi též pomalu barvilo tváře do růžova. Při poslední sloce mi však téměř zaskočilo a musela jsem si hedvábným kapesníčkem setřít drobné slzy veselí z koutků. Všichni jeho muži nepochybně slyšeli o našem prvním setkání a určitě si jej stihli i za tu krátkou chvíli náležitě přibarvit.
"To ty útočníky jsem uvěznila do bláta! Já měla lem šatů možná lehce od hlíny a bodláčí," snažím se přehlušit bujarý ryk a napravit si alespoň před Garudem reputaci. Nezdálo se však, že by mne slyšel a mé máchání rukama si pochopitelně vyložil po svém. Raději jsem sáhla po poháru s čistou vodou, abych se trochu zchladila. Ruch pomalu utichal a nejeden pár očí byl upřený na velvyslance ve zbrani, jak si to nonšalantně vykračuje k našemu stolku, aby nás konečně poctil svou přítomností. Až na pár výjimečných okamžiků jsme toho spolu moc nenamluvili, Jonas patřil mezi velitele, co se rádi bratříčkují se svými muži, jako by mezi nimi nebylo rozdílu. Stále se nemohu rozhodnout, zda mi to přijde sympatické.

Ale vojáci ho poslouchali, dokonce to vypadalo, že k němu vzhlíží s obdivem i respektem. Pochopitelně jsem si po té nešťastné události za branami města vyhlédla pár z nich, co byli k nebohé ženě v nesnázích o něco sdílnější a především ochotní mi sem tam pomoci s kdejakou nezbytností. Možná jim to bylo dáno rozkazem, ale přesto jsem po tom všem byla vděčná i za společnost někoho jiného, než byl tajnůstkářský čaroděj. Ten mi naopak dělal starosti, jeho plán vyrazit tak časně z Anfernu jsem nepovažovala za rozumný. Stále mi přišlo snazší zajistit si ochranu uvnitř městských hradeb, než na cestě. Zvlášť ve stavu, v jakém byl. Mé protesty ovšem nepadly na úrodnou půdu a ani Jonas se mne nezastal, abychom výpravu alespoň o den odložili.

Měla jsem co dělat, abych si zvládla obstarat vše potřebné na cestu, dát rodině vědět o dalších cestovatelských plánech a řádně se rozloučit s lordem Thormundem a pochopitelně mu přislíbit, že se o něm dobrým slůvkem zmíním. Žádost, kterou jsem jen stěží mohla odmítnout, zvlášť, když mi pokaždé vyšli vstříc. I v posledních dnech, kdy jsem se opět přestěhovala do blízkosti Čtvrtého, abych na něj mohla dohlížet a nepřiváděla své hostitele do možných problémů. Zvlášť poté, co mi na stolku zacinkal obsah jedné z postranních kapes omšelého pláště. Zuřila jsem! Měla jsem chuť obě náušnice rozdupat, nebo ještě lépe hodit je čaroději do tváře! To, že se nakonec nedostaly k madame de Vries mohlo způsobit spoustu problémů nejen nám, ale všem článkům přímo i nepřímo zapojeným do celé "operace". Šperk sám o sobě nebyl ničím výjimečným, jeho zadržení určitě nestálo za všechny potíže. Byla jsem odhodlaná Staříka konfrontovat, mnohokrát jsem si v hlavě přehrávala všechny možné scénáře, připravená na jakoukoliv odpověď. Ale jak už to se všemi příliš smělými plány dopadá, zřídkakdy přežijí první střet s nemilosrdnou realitou. Pohled na čarodějovu sinalou tvář a nepěknou podlitinu hyzdící polovinu unavené tváře mě donutil k ústupu. Nepomohly ani náznaky, že jsem si vědoma jeho malého tajemství a tak jsem raději svou horkokrevnost přesměrovala na jeho felčara a pomocníky, co měli přístup k jeho lůžku, abych se ubezpečila, že mu nebude nic chybět.

Z rozhovorů s Geonem a členy Jonasovy družiny jsem si postupně poskládala obrázek o tom, kdo stál za našim přepadem a ačkoliv mi možná unikaly některé drobné nuance celého konfliktu, rozhodla jsem se vzít celou záležitost i do vlastních rukou. Naše rodina měla četné kontakty a ne všechny byly vybudovány pouze za pomoci reputace mého otce, bylo na čase rozhodit sítě a dál nepředstírat, že jsem si jen postavila hlavu a utíkám před svými povinnostmi pod záminkou studia. Dříve nebo později by se k uším mého otce beztak dostaly zkazky, kdo další mi dělá na cestě společnost, bylo tak lepší mu vše sdělit osobně. Jako v každém z větších rodů, i u nás se po generace předávala jednoduchá šifra, s jejíž pomocí jsem do těch několika zdvořilostních frází dokázala vměstnat všechny zásadní informace a požádala otce, aby se na některé události podíval pozorněji a především...našel Rhyse. Cosi mi říká, že se naše cesty musí zákonitě protnout a ať už je zalezlý kdekoliv, někdo z otcových mužů ho najde, vyšle ten jednoznačný signál.
"Budeme si muset promluvit. O všem, co nás dostalo až sem." Nebude se mi to líbit, jistě mne to donutí přehodnotit celou řadu mých rozhodnutí, ale ať už se stane cokoliv, je třeba se tomu postavit čelem.

Jonas se od něj nemohl lišit víc, opovážlivě jsem zdvihla obočí a stiskla rty, jakmile si přisedl a natáhl po jednom z pohárů.
"To od tebe vůbec nebylo hezké," namítla jsem, ale tón postrádal jakékoliv náznaky ostrosti. "Řekla bych, že jsem teď na řadě, abych si vymyslela nějaké pasující rýmy," pokračuji v podobném duchu a dám mu chvilku, aby se u nás uvelebil. Nakonec na legrácky bude jistě čas později, což mu dám hned vzápětí jasně najevo.
"Ještě se neprobudil," pronesu o něco tišeji a blahosklonně vynechám část o tom, jak by mu den navíc jistě prospěl. "Hodláme vyrážet už zítra, pokračovat v tak vražedném tempu?" Jistě, přeháním, možná to zbytečně dramatizuji, ale obavy jsou určitě na místě. Čtvrtý se sotva dokázal už prvních pár hodin jízdy udržet v sedle a kodrcání vozu mu také zrovna neprospěje.
"Ten kámen tam snad ještě nějakou chvíli vydrží," dodám nespokojeně. Ne, že by mi o cíli naší cesty někdo sdělil příliš podrobností, především o tom, kudy se má naše cesta ubírat. Jistým způsobem jsem to chápala, ovšem mnohem obtížněji se mi pak cokoliv plánovalo.

Nehty lehce netrpělivě zaklepají o skleněný pohár, než jej znovu přiložím k ústům. Příjemně trpká tekutina obrousí některé hrany a víčka mi nepatrně poklesnou, jak zpod hustých řas upřeně pozoruji našeho nového hosta.
"Odkud se vlastně se Čtvrtým znáte? Během posledních dnů nehovořil snad o nikom jiném." Vybídnu ho k řeči. Však on se zbytek osazenstva jistě zvládne zabavit i bez něj. Jen doufám, že mi odpovědí nebude další odrhovačka.

Že se Čtvrtý čaroděj zmátožil natolik, aby byl schopen co nejdříve vyrazit, a ještě to sám požadoval, jsem přijal jako kladnou zprávu. Nutno podotknout, že se smíšenými pocity. Potřebovali jsme se pohnout, to ano. Nedat šanci případným dalším připraveným přepadům, přestože nyní již byla pravděpodobnost, že k něčemu podobnému dojde, mnohem nižší. Nízké riziko, taky riziko – říkával často Stařík. Ale také říkal (při našem nikoli posledním setkání): Nespouštěj ho z očí, Jonasi. Ten muž je nebezpečný! Je nebezpečný živý, ještě nebezpečnější však mrtvý. Obávám se, že jeho smrtí by nastal mnohem horší scénář.

Když jsem viděl jeho sinalý obličej, který na jedné straně zbarvovala velká podlitina, jedno oko bílé, druhé zalité krví, rozcuchaný vous a podmračený, až fanaticky umíněný pohled… Ne, neptal jsem se ho, zda si je jist, že chce vyrazit. Bylo mi jasné, že to už na něj zkoušel vojenský felčar. Věnoval jsem mu pokývnutí. Hned nato jsem ale nechal vypravit o jeden vůz víc. On se sice sebevědomě vyšplhal do koňského sedla, ale byla otázka, jak dlouho se tam v tomto stavu udrží. Když jsem zpozoroval, jak často křečovitě zavírá oči, dal jsem povel k odpočinku.

Pokračoval už docela ochotně na jednom ze zásobovacích vozů. Spojil jsem užitečné s nutným (a vlastně i příjemným) a vzal s sebou náklad pro náš výcvikový tábor tam v horách na severu u hranic. Docela se tam těším. Navíc hodlám část mužstva, které teď jede s námi, v táboře na čas nechat. Raději budeme pokračovat v menší skupině. Věřím, že na území Nesmrtelných nás od problémů ochrání pouhá přítomnost Geona Baruda.

Když jsme navečer v naší staré známé krčmě, musím se usmát. Vojáci, po cestě napjatí jako struny, se nyní uvolnili a tráví večer v družném hovoru. Pochopitelně, že dobrá třetina je buď na hlídce u vozů nebo již spí, protože budou hlídku střídat. U stolů v lokálu sedí mí věrní druhové z bitev na hranicích. Hranice… kde teď budou? Budou vůbec ještě nějaké? Ale to je píseň budoucnosti. A záleží, zda bude naše mise úspěšná. Z představy, že to celé mohlo skončit dřív, nežli vůbec začalo, mi stále ještě cuká levý žvýkací sval.

Šenkýřka postavila další džbán mezi mé spolehlivé elitní střelce. Drží se od ostatních trochu stranou. Je to jejich starý zvyk. Jsou na samotu zvyklí. Dojdu si k nim na chvíli sednout a dopiji si u jejich stolu pohár. Potěšilo je to. Pak přehlédnu ostatní stoly. Támhle jsou ohnivci. Divousové se mísí bez problémů s řadovými vojíny, ačkoli mají vyšší zařazení. Oni na to tolik nehledí. Znají svou cenu. A vědí, kde mají své místo, když přijde jejich chvíle. Pak teprve musí předvést, co umí. Teď se mají dobře pobavit, najíst a utužit morálku. I na ně je spoleh.

Kousek od stolu, kde sedí Geon s Seanreh (Čtvrtý ještě na večeři nesešel ze svého pokoje), zaregistruji jednoho z bývalých vojáků majora Higuaina. Cestoval se mnou už tehdy a vzal jsem ho nyní s sebou z kasáren schválně. Zvlášť po tom incidentu za branami města chci poslat jasnou zprávu, že cestujeme ve velkém počtu. Zítra ráno tohoto chlapíka pošlu s „důležitou“ depeší zpět do Anfernu. Nedělám si vrásky z toho, že se ta informace dostane k všemožným uším. To je její účel. Uvidíme, kdo se chytí. Minimálně v Kartézii by nám ale už nic hrozit nemělo. Čaroděj se už toho večera neobjeví. Jsem tomu rád. Opravdu potřebuje odpočívat. Zajistil jsem, aby na pokoj dostal horkou vodu na umytí i na léčivé čaje, stejně tak černý chléb, silný vývar a dobrý sýr přímo z místní farmy.

Voják nenápadně pokukuje po Seanreh. Jistě, je velmi hezká. Ale tenhle by spíš rád zaslechl, o čem se baví s Nesmrtelným. O důvod víc se ho zbavit. A o důvod víc mu jeho slídění překazit. Přitočím se ke stolu vedle, bouchnu pěstí do stolu a opřu jednu nohu o lavici. Vyrušení vojáci zvědavě vzhlédnou. A já spustím tu odrhovačku, které nikdo neodolá a musí se dozpívat až do konce. Slok je nekonečno a patří se, aby se nespletla slova, ani nezaměnilo pořadí. Postupně se přidávají další a brzy duní hostinec jednotným sborovým zpěvem.

Píseň je o životě, službě vlasti, odloučení od rodiny, ale také o vykutálených kamarádech a nejednom záletu s pokaždé jinou humornou finesou. Nálada je bujará a jak barbar, tak vyslankyně Vlantie se výborně baví. Nejednou vyprskne Seanreh smíchy a tvář jí pokrývá ruměnec ještě dlouhou chvíli poté, co zazní poslední tón.

Všichni hledí svlažit hrdla a já toho využiji a posadím se k těm dvěma. Pohlídám si, aby nedošlo na citlivé téma a k úniku nevhodných informací. V záloze mám ještě řadu písniček ještě těžšího kalibru.

Dotek minulosti

Opatrně scházím z vysoké skály cestičkou, kterou si na hoře kdysi doslova vynutily ruce trpasličích kameníků. Už dávno je do kluzka uhlazená a hrany schodů zakulacené větrem a deštěm. Kámen příjemně hřeje pod bosými chodidly, i když slunce se již skrylo za vrcholem a má strana hory spočinula ve stínu.
Hora je osamělá a tichá, k slyšení je jen neustálý hukot vodopádu občas přeťatý křikem orlů. Maminka umí vyprávět spousty nádherných příběhů o dávných časech, nejen o trpaslících, kteří tu žili a pracovali. V údolí pod horami prý žili elfové a lidé a ještě mnoho magických bytostí a všichni se měli dobře.
Nejraději bych se zvesela pustil do běhu a seskákal dolů jako kamzík, ale mám to zakázané, abych nespadl. Pohlédnu do nekonečné propasti pod sebou, která je zalita nekonečnými vodami vodopádu. Žádná závrať nebo strach, na tu ohromnou výšku jsem dávno zvyklý. Zlaté jezero má nyní svou typicky zlatou barvu přesně z poloviny. Polovina blíž hoře je tmavá, v té vzdálenější se odráží oslňující třpyt slunce. Jednou se vydám až dolů a půjdu najít tátu. Ale teď ještě nemůžu, maminka by se zlobila a bála by se o mě. Znovu se začnu soustředit na každý svůj krok a pokračuji v cestě k oltáři Miai. Cesta se s vodopádem záměrně kříží v místě, kde je hora vykousnutá a vodopád tak tvoří fantastický závěs poměrně rozlehlé, přímo k východu široce otevřené jeskynní prostoře.

---

„Maminko, viděl jsem Miai!“ Ani nezvedla oči od krájení a solení masa.
„Ale jdi, maličký, jak bys ji mohl vidět? Odevzdal jsi oběť, jak jsem ti řekla?“
„Ano, maminko! A maminko, já viděl Miai, doopravdy! Byla taková krásná a trošku strašidelná a taky osamělá, docela jako ty, maminko. A řekla mi, že staré časy mohou ožít a co mám udělat, aby se sem vrátili trpaslíci a elfové a jednorožci a víly a všichni!“
Až nyní mě začala pořádně poslouchat. Otočila se na mě prudce s očima přísnýma a trochu vyděšenýma. Mé přirovnání k Miai bylo hodně trefné.
„Teď si ze mě nesmíš dělat legraci, rozumíš? Řekni mi hezky popořádku, co se doopravdy stalo.“ Se zakrváceným nožem v ruce vypadá skoro děsivě.

---

Vím, že v noci maminka hodně plakala, ale připravila mi na cestu co nejvíce zásob a pečlivě vše zabalila spolu s nejnutnější výbavou na dlouhou cestu, která mě čeká. Jen sestup z hory mi zabral celý den. Na břehu Zlatého jezera strávím svou první noc. Poprvé v životě sám. Vnitřně však cítím, jako bych skokově dozrál, cítím otcovu blízkost, prostupující všechnu tu spoustu vody kolem. Ráno naposled pohlédnu na jezero, vodopád a horu. Vypadá monumentálně, takto zdola, nikdy jsem netušil, že je tak obrovská. Ze hry na velké dobrodružství malého chlapce se stává skutečnost a na mých tvářích během toho dne slzy nestíhají oschnout. V hlavě mi tepe maminčin hlas mísící se s hlasem bohyně.
Dál a dál k severovýchodu. Přes hory o mnoho větší, než jaké jsi opustil. Najdi elfy, trpaslíky, lidi a barbary a sjednoť je, přiveď je zpět. Tvůj život bude dlouhý, buď trpělivý… Varuj je před tím, co cestou uvidíš.

---

Krčím se ve větvích dávno mrtvého keře, oblast živých rostlin je už dávno daleko za mnou. Hlas Miai už je dávno daleko za mnou a nemohu jej žádat o útěchu a radu. Život je dávno za mnou. Skutečně tam někde vpředu existuje svět, kde žijí lidé a další bytosti? Cesta zpět je uzavřená. Místo, kudy jsem včera proklouzl… jedno z mnoha zemětřesení v těchto končinách otevřelo v zemi průrvu širokou sto metrů! Hned za mými patami. Dlouhou nevím jak, nešel jsem hledat možnou cestu zpět. Dopředu a dál. Třesu se v zimnici i strachem. Jsem slabý a vyhladovělý. Jedno z těch monster, co šplhá podobnými prasklinami z hlubin země na povrch, právě čenichá v mojí stopě. Tohle konkrétní vzdáleně připomíná býka, z něhož v místech, kde by měla být hlava a ocas, vylézá odporný tlustý červ. Možná dva, na každé straně jeden. S průsvitnou kůží, pod kterou jsou vidět černá tepající srdce. Odlepí se od země a skryjí se do býčí schrány, která neomylně míří přímo k mému úkrytu.
Zoufale se snažím být neviditelný, ochromen hrůzou, neschopen nějaké akce. Monstrum zastaví dva kroky před mnou a z díry v krku se tlačí rosolovitý červ, jehož podivně drobná tvář se zastaví těsně u mé. Aniž by se mě dotkl, cítím, jak mě ochmatává, jak zkoumá moji strukturu, jak je zaujatý mojí myslí.

Neviditelný.. dobré. Víc… nápad?

„NE! Táhni, ty bestie!“ Konečně se proberu ze sevření strachu. Ta věc mi krade myšlenky! Trhnu jednou ze suchých větví po červovi, který zaskočeně zmizí v útrobách býčího těla. Prchám. Dlouho prchám. Utíkám, dokud nepadnu únavou.

---

Jsem o další rok nebo i víc starší. O mnoho zkušenější. Stále malý chlapec. Nejhorší část cesty, samotné srdce Můrdanu je daleko za mnou. Krajina znovu ožila, ale nepřibližuje se pestrosti a živosti, jakou měla v mém rodišti. Monstra z hlubin se stala běžnou součástí mých dnů, zdá se, že míří stejným směrem, jako já a to mě nutí ke spěchu. Začínám pochybovat o slovech bohyně, nabádajících mě k trpělivosti. Alespoň jsem se naučil před monstry skrývat. Skrývat své emoce a vědění, dokonale se ovládat.
Až jednoho dne majestátní mlhavá stěna velehor se mlčenlivě tyčí přede mnou. Jsem náhle plný naděje a nových sil. Jsem blízko. A i když mi v cestě stojí vskutku kolosální překážka, stejné, ne-li horší už jsou za mnou. Překážka hor se mi zdá maličká, vždyť je hmatatelným důkazem, že jdu stále správným směrem. Že všechny ty prožité hrůzy a utrpení nebyly marné. Že věčné skrývání se, všechny ty okliky, odbočky a nekonečné kilometry dávaly smysl. Někde za těmi horami je opravdový, úplný život.
A tyto velehory, zatím, slouží jako mocný mlčenlivý štít chránící vše za ním před bytostmi temnoty. Ty se, v mnoha podobách, šikují v podhůří a snaží se přizpůsobit svá ohavná těla tak, aby dokázala hory přejít. Nebo se plavit mořem a hory obeplout. Drobnými krůčky se jim to daří, viděl jsem náznaky plovacích blan, obratných kopýtek kamzíků, dokonce i tu a tam monstrum s chomáčem čerstvého peří na hlavě.
Ještě máme čas, ale není nekonečný.

---

„….. zcela v pořádku. Nejlepší bude, když ho nebudeme budit.“

Už se stalo.
Zvednu se do sedu a rozhlédnu se kolem. Hlava se mi roztočí jako káča a já si zase rychle lehnu a pro jistotu i zavřu oči. Můj stav se ale lepší doslova s každou vteřinou. To jen ten prudký pohyb. Teď už opatrně otevřu oči a otočím hlavu k hlasům. Podle prostého vzhledu místnosti a chodby za otevřenými dveřmi hádám, že jsem v péči vojenského lékaře v některých kasárnách. Ten se právě marně snaží těmi otevřenými dveřmi z pokoje vystrčit Seanreh. Třeba mi dá nějaký tajný recept, jak na to. Teď už pomalu a opatrně se opět posadím.

„Té se jen tak nezbavíte, pane doktore, to já vám můžu říct s naprostou jistotou!“
„Čtvrtý!“ To slůvko práskne vzduchem trochu vyčítavě, ale hlavně s radostnou úlevou. Děvče se protáhne kolem doktora v beznaději kroutícího hlavou a obejme mě, dokonce lehce políbí na tvář.
„Ale ano, jsem v pořádku.“ Odpovím na nevyřčený dotaz, takže Seanreh po prudkém nadechnutí pouze zavře ústa. Načež se do mě stejně pustí a zavalí mě sprškou výtek, obav a čerstvých informací o tom, co se přihodilo po mém omráčení. Geon a Jonas jsou tedy také v pořádku. Díky bohům.
„Měl byste ještě odpočívat, ideálně dva až tři dny. Pan doktor to říkal.“
Doktor přitaká: „Ano, bylo by to vhodné.“
Zakroutím mírně hlavou. Vzpomenu si náhle na svůj sen. Nebyl to tak úplně sen, to ožily některé moje vzpomínky. Ještě máme čas, ale není nekonečný.
„Dejte mi dvě až tři hodiny. Zodpovědně posoudím, na co se cítím, ale předpokládám, že to bude dobré. Pokud Jonas nemá zásadní důvod se zdržet více, ať jsou za tři hodiny všichni připravení vyrazit.“

„Mohu se na něco zeptat?“ ozve se nervózně Seanreh. Oči upírá na noční stolek vedle mého lůžka a podivně našpulené rty svědčí o tom, že si je právě zevnitř okusuje. Podívám se stejným směrem. Na stolku, o nějž je opřená má brašna, leží také můj kabát. Úhledně složený a zjevně perfektně vykartáčovaný. Na několika místech vyspravený, soudě dle úhledného švu na jedné z kapes, která se už neodchlipuje jako ještě včera. I knoflíky jsou na svém místě s novou jistotou a nepochybuji, že všechny.
„Ach, děkuji! Uznávám, že drobnou správku nutně potřeboval! Je to od tebe laskavé!“
Sklopí oči k zemi, kývne a odejde. Až po nějaké době mi dojde, že to nebylo ono, o čem se mnou chtěla mluvit. Zajímalo ji něco úplně jiného, než jestli mi náhodou nevadí, že dala do kupy můj kabát. Jenže já byl myšlenkami ještě u svého dětství, u Záhorských monster, u svojí matky, bohyně Miai. Marně vzpomínal, jak mě oslovovaly. A dívčin podtón jsem si uvědomil pozdě. Možná jsem svou ukvapenou odpovědí o něco přišel. Snad bude ještě příležitost se na to znovu zeptat.
„Opravdu chcete po takové ráně hned cestovat, pane?“ Lékař, zřejmě zvyklý jednat s vojáky direktivně, se ozve až příliš opatrně, jako by náhle nevěděl, co si může a nemůže dovolit v mém případě. „Je velmi pravděpodobné, že se dostaví nevolnost, závratě, bolest hlavy a další příznaky. Někdy to trvá i týdny, než se vše uklidní.“
„Jsem čaroděj.“ Pomohu si jednoduchým trikem, vždyť co může vojenský lékař vědět o tom, jak se léčí čarodějové? Nejspíš ale bude znát historky, že schopnost regenerace čarodějů je lepší než u jiných smrtelníků. A ještě více historek, co takový špatně naložený čaroděj může druhým provést. „Vím, že je to přesně tak, jak říkáte, ale hodlám to riskovat. A platí, co jsem slíbil. Rozhodnu se zodpovědně podle svého pocitu. Nepojedu, pokud budu sotva stát na nohou.“
Mírně neochotně, ale kývne a otočí se k odchodu: „Přinesu vám nějaké čaje. Na teď i na cestu. A nechám vzkázat, že jste v pořádku a hodláte vyrazit co nejdříve.“

Snad lékaři, který mi záhy přinesl slíbené čaje, zprávu pozdržel, snad byli oba zaneprázdněni přípravami na cestu (které probíhaly samozřejmě bez ohledu na to, kdy budu schopen vyrazit já, jsme v Kartézii), ale vnitřně očekávaná okamžitá návštěva Jonase a Geona se nekonala.
Opustil jsem tedy, když motání hlavy téměř úplně polevilo i při chůzi, ošetřovnu a vydal se je vyhledat sám. Přecházím prostorné cvičiště, kde i nyní je několik vojáků, na první pohled velitelé a zkušení bojovníci. Uprostřed této skupinky právě něco ostatním vysvětluje a názorně ukazuje, co provede příliš protažený sek těžkého meče – Geon Barud. Sotva se ke mně stočí první pohledy, odloží meč, otře si zpocené ruce do kalhot a vyrazí mi vstříc.
„To byl trik!“ zavolá.
Pousměji se, ale nakrčím nechápavě obočí. O čem to mluví?
„Ta rána pěstí do země! Myslíš, že jsem si nevšiml? Místo aby byli povzbuzení tvým vyřazením, většina z nich začala utíkat! A to ještě byla pěkná chvilka před tím, než dorazil Jonas a jeho chlapi. Zachránilo mi to krk, na mou čest!“
Cítím na sobě pohledy velitelů plné respektu, až bázně. Připadám si trochu neohrabaně, což podpoří náhlé bodnutí ve spánku. Snad jsem se rozhodl opravdu zodpovědně.
„To bylo to nejmenší, co jsem mohl udělat. Sám bych byl dávno ztracený. To tys zachránil krk mně, Geone.“
Opět to symbolické položení rukou na ramena toho druhého. Tohle není hra na respekt, tohle je upřímná vzájemná úcta. Jsem vděčný, že osud provázal naše cesty.

Netrvá dlouho a dorazí i Seanreh s novopečeným velvyslancem ve zbrani, kterého konečně někde našla, aby mu oznámila, že jsem při smyslech. Jonas se opatrně optá na můj stav, který se naštěstí nehorší.
"Jsem připraven vyrazit. Stejně jako všichni ostatní." Rozhlédnu se kolem dokola. Největší ruch je za dlouhou nízkou budovou. Stáje. V tom směru se můj pohled na chvíli zastaví. Tam očekávám většinu našeho doprovodu.

Když nasedám na koně a sleduji Jonasova záda, uvědomuji si, že k tomu muži nemám žádný vztah. Že jsem o něm dosud uvažoval spíše jako o nástroji než o člověku. Měřil jeho Moc, jeho schopnosti, jeho potenciál. Žalostný přístup, čaroději, měl by ses stydět! Odteď si dám tu práci a budu sledovat jeho myšlenky, pocity a skutky pohledem lidství, protože to je to, oč usilujeme, co zachraňujeme.

Velký sněm byla především politická hra. Přetahování o zodpovědnost jednotlivých států, strach ze ztráty byť jen části moci, vyžadování záruk pro případ krize a tak dále. Dobrou polovinu přiostřených reakcí různých stran stejně jako nekončících hádek jsem nedovedl pochopit. Až zpětně mi dovysvětlil celou tu mocenskou hru Stařík.

Pro mě byla ta sešlost zkrátka jedno překvapení za druhým. Nejprve barbar s trpaslíkem. Pak volba třetího generála. Helgadova výtezoslavná tvář. Vlastně, ne, zrovna jeho samolibost žádným překvapením nebyla. Ale výsledek volby překvapil mnohé. To ovšem záhy přebil proslov barbarského vyslance s kančím zubem na krku. I na mne působí jeho řeč. Vrací se mi vzpomínky na dění v šamanově stanu a vybavuje se mi jeho mručivý zpěv a zaříkávání.

Ze zasnění mě vytrhne jiný hlas. Už jsem ho přeci někde... No jistě! Čaroděj. Čtvrtý čaroděj. Ano, je to on. Ten, se kterým jsem se setkal bezprostředně před událostmi na hranicích. Stojí v lóži nade mnou. Tlumočí do obecné řeči obsah proroctví Nesmrtelných. Barva jeho hlasu neproniká do morku kostí jako barbarova, zato mu teď všichni napjatě naslouchají. Nikdo se neodvažuje ho přerušit. S zdá se, že si konečně uvědomují obsah a váhu jeho slov.

Až později, když přijde na praktické jednání, vyjde najevo, že i "Kančí zub" ovládá kelštinu. To když trvá na tom, že se oné výpravy za magickými kameny mám účastnit já.

Já? Hrkne ve mě a pocítím na sobě víc pohledů než při ranním nástupu jednotky. Proč já? Dochází mi to vzápětí. On generálům nevěří. Ctí jejich slovo. To možná. Ale činy obou dvou (o třetím nemá ani cenu zatím mluvit) byly vždy mířeny primárně proti Nesmrtelným. Jen ten poručík... vlastně, kapitán, ale tehdy ještě poručík Yern konal v souladu s vnitřním pocitem. V souladu s proroctvím. Nakonec zůstalo u kapitána, ač to chvílemi vypadalo všelijak. Ani major, natož plukovník. Kdepak. Velvyslanec ve zbrani! Tak zaznělo rozhodnutí z úst generála Fetrufewa. Polknu. Ale aspoň si nemusím zase jít nafasovat novou uniformu.

Nakonec ale na velitelství přeci jen musím. Tentokrát mě přijal generál. Generál Ol. Byl bych raději za Fetrufewa, ale i tak je to nesmírná čest. A pořád lepší nežli novopečený třetí generál, Helgad Stín. Toho chlapa už vidět nepotřebuji. Zvlášť teď ne.

"Posílejte nám průběžná hlášení, kapitáne. Budeme dělat, co se dá, abychom odsud vaši diplomatickou misi podpořili. Zároveň musíme ovšem koordinovat podporu strategických cílů. Pomůže nám, když vaše zprávy budou obšírnějšího rázu. Rozumíme si...?"
Mám donášet na sousedy. Pochopil by to i tupec.

Moje úloha je však jiná. Doufám, že mi brzy Čtvrtý poodhalí víc. Před odjezdem mě však ještě čekal oběd s mým opatrovníkem. Vjel jsem do dvora a ani nestačil sesednout. Stařík přebral plátěný raneček od jednoho ze sloužících, který ke mě mířil a gestem ho odmávl. Pak mi jej sám vložil na klín a s čelem plným starostlivých vrásek pohlédl nahoru do mých zmatených očí.
"Obávám se, že oběd si vezmeš s sebou. Podařilo se mi zachytit korespondenci mezi Higuainovými spojkami. Kančí zub. Ani se to nepokoušeli zvlášť kódovat. Čtvrťák a krasotinka... Jim všem hrozí nebezpečí, jakmile budou za branami Anfernu. Pober muže, kterým věříš a mějte oči na stopkách. Na ozbrojený oddíl si snad netroufnou."
Poslední větu už volal směrem za mými vzdalujícími se zády.

Mnou vybraná hrstka spolehlivých mužů, kteří se řízením osudu dostali v době konání sněmu z kasáren za městem na ústředí a mohl jsem je tudíž opět převelet (rozuměj naverbovat - dal jsem jim na vybranou), se teď chystalo poobědvat v anfernské vojenské kantýně. Už byli usazení za dlouhým stolem, před sebou džbány, zbraně opřené o zeď za zády, čekali na jídlo. Vpadl jsem tam jako velká voda. O pár okamžiků později vstoupila do sálu šenkýřka s dlouhým tácem plným uzeného masa a s údivem shledala, že po opuštěném stole se kutálí převrhnutý pohár.

V hostinci, kde jsem měl vyzvednout zbytek výpravy, jsem seznal, že Čtvrtý určil nové místo shledání. Za městem. Oblak zlého tušení kdesi v mé hlavě nabyl na objemu a ještě více zčernal. Severní anfernskou branou jsme projeli téměř plným tryskem. Třeba jsou mé obavy plané, chlácholil jsem se. Nepomohlo to.

Když z remízku vyklopýtala ona dívka, ve tváři naléhavost a směsici strachu i překvapení, rychlým gestem jsem přiměl jednotku k maximální obezřetnosti. Zastavili jsme hned u ní, většina sesedla a dva ihned zaklekli za jejími zády, se štíty u země. Byla to ona, zahlédl jsem ji v jednu chvíli na sněmu, avšak pouze z dálky. Cinkot kovu o kov nedaleko dával jasně tušit, že není dobojováno. Pobídl jsem opět koně, ale když jsem míjel ji, Seanreh (jak zvláštní jméno, vlantské?), střetl jsem se na okamžik s jejím pohledem. Velké oči plaché laně mne provázely tam, odkud prchla. Už v nich nebyl toliko strach o sebe samu. Spíše prosba a obava o své společníky. Musel jsem se přinutit hlavu otočit opět ve směru zvuků boje.

Geon Barud - Kačí zub zrovna vytahuje čepel z útrob... kartézského vojáka? A v jeho blízkosti se nachází mnohem víc nehybných těl. Zarazím koně a zbytek mých mužů se v rozestupech vydá zajistit místo. Barbar mírně zavrčí. Je stále v bojové pohotovosti a drží si od nás distanc na více než délku ostří. Couvá k jednomu z těl. Jdu pomalu k němu. Zdá se, že mne poznal. Shledal, že mí vojáci si všímají více okolí nežli jeho a tak se plně věnuje ležícímu muži. Čtvrtý! Nesmrtelný si po okamžiku nehybného napětí úlevně odfrkl a opřel se v sedě o břízu.
"Ta naše mise mohla skončit dřív než začala, milý kapitáne. Kde jste se courali?"
Než jsem se stačil rozhodnout, jestli se mu omluvit nebo ho na oplátku sjet za to, že změnili místo schůzky, mávl odevzdaně rukou a cukl koutkem. Barbarský humor. Já zapomněl.

Poháním k věcné rychlosti. Zběžně jsme prohlédli padlé. Žádný přeživší. Stopař nahlásil několik raněných, kteří vyklidili pole. K čertu! Takhle nezjistím, co byli zač. Na mrtvolách nic zvláštního. Ale jsou přestrojení. Užitý materiál je jiné kvality a podobné detaily. Teď je však prioritou dostat nás do bezpečí. Tedy hlavně čaroděje. Oba. Zde není radno se zdržovat.

Naložili jsme bezvládného Čtvrtého do sedla před stopaře. Geon i Seanreh dostali koně. Mám tedy o dva muže méně. Ale aspoň nahlásí v Anfernu, co se stalo a snad se povede, aby se tohle přepadení vyšetřilo. Když už jsme pobízeli koně směr mé oblíbené kasárny, kde plánuji doplnit stav jednotky, otočila se Seanreh i s koněm a dojela kus zpátky k mýtině. Zmateně jsme za ní hleděli a sahali znovu po zbraních, abychom byli připraveni ji v případě potřeby bránit. Sebrala ze země cosi jako starou deku.
"Jeho plášť tu nesmíme nechat. Neodpustil by nám to."

Přepadení

Mýtina za hradbami Anfernu

Záhy je mi jasné, proč Čtvrtý zvolil právě tohle místo a donutil nás na chvilku opustit hradby města, které pomalu začaly působit spíše tísnivě. Od ukončení Velkého sněmu jsem jen stěží popadala dech, opět se toho odehrálo příliš a dozvuky vyřčených slov stále rezonovaly v mojí mysli. Tím spíš, že jsem po sluncem zalité louce kráčela po boku barbara. Obraz, který bych si nedokázala vysnít ani v těch nejdivočejších představách. Lehký podzimní vánek mi nadzvedával vlnité kadeře, které jsem čas od času prstem znovu navracela za ucho. Bylo to ale spíše z prachobyčejné nervozity, která činila dost z mých pohybů podivně nemotorných. Prsty jsem obvykle nechávala spletené, aby mi necestovaly po tváři víc, než bylo nutné. Geon na mě rozhodně zanechával velmi silný dojem, už jen to, jak se nade mnou čněla jeho mohutná postava a pokaždé, co promluvil, se mi až příliš jasně vracela vzpomínka na jeho dechberoucí přednes před celým sněmem. Určitě to nemohl způsobit jen samotný starý jazyk, on sám oplýval nevšedním charismatem, které mne zanechávalo alespoň zpočátku zcela bezradnou. Jasně jsem v tom rozeznávala i stopy svých, teď tak často zatracovaných zlozvyků. Ale cožpak mohl někdo jako já zůstávat chladný a hluchý vůči síle hlasu? Nějakým zvláštním způsobem jsem dospěla k názoru, jak moc to souvisí i s mým vlastním nadáním, ta má přecitlivělost vůči všem vjemům, ať už jde o drobné záchvěvy energie prýštící z každičké částečky země. Jak moc je obtížné do téhle jemné, pavoučí sítě byť jen nevědomky nahlédnout a zadrnkat na jednotlivá vlákna? Pohnout něčím srdcem či celou horou, obojí má v sobě neuvěřitelnou sílu...

Hrany se záhy obrousily a přes několik prvních pár oťukávacích vět jsme celkem plynule přešli k mnohem poutavějším a osobnějším tématům. Čtvrtý vyrazil napřed, rozložil si svůj prastarý plášť kousek od nás v trávě a já se tu a tam letmým pohledem vždy ujišťovala, zda je stále na místě. Ač se ke mně barbar snažil být vstřícný a projevoval velmi upřímný zájem o mé dovednosti, čarodějova tichá přítomnost mě uklidňovala. I ve chvílích, kdy jsem se opatrně snažila vyptávat i na barbarské zvyky, o kterých jsem ale vůbec nic netušila a nejednou se tak dopustila i drobných společenských přešlapů. Ne všechny učebnice historie, kterými se honosila naše objemná knihovna, byly zrovna akurátní...a nedá se říci, že bych kterékoliv z nich věnovala dostatek času, který by si jistě zasloužila. Žádný spis by mě však nedokázal připravit na něco takového, až jsem si při patrně třetím "...doposud jsem byla jen obyčejnou šperkařkou...", cítila poněkud hloupě. Nechtěla jsem se zbytečně podceňovat, když už do mě dokonce i Čtvrtý vložil svou důvěru, ale ani se chvástat úspěchy. Najít právě teď tu správnou míru bylo obtížné.
"Ano, rozumím řeči kamenů," převalovala jsem to slovo opatrně na rtech, "tedy spíše je dokážu cítit, číst. Pokud se nějakého z nich dotknu s jasným úmyslem, je to podobné, jako když ladíte struny loutny. Zadrnkáte na každou z nich a hledáte tu správnou harmonii, okamžik, kdy i vámi zvuk prostoupí, zarezonuje kdesi uvnitř a náhle víte, že jste splynuli v jedno. Tu povolíte, jinde zataháte a realita před vámi se začne ohýbat dle vaší vůle." Rukama při svém proslovu napodobuji držení opravdového nástroje, až ke konci se trochu zarazím, jak niterné přirovnání jsem použila. Tváře mi lehce zahoří. Zatímco si sama musím přiznat, nakolik mne motivuje právě touha znovu a znovu zažívat ten všeobjímající pocit, stočím raději svá slova k odlehčenějším tématům. "Stále se musím mnohému naučit, právě proto jsem požádala Čtvrtého, aby mě přijal jako svou žačku," sklouznu ke jmenovanému pohledem a v koutcích mi zacuká. Pochopitelně si neodpustím nějakou tu poznámku, čímž ke své úlevě značně odlehčím celkovou atmosféru. Pak už se spíše snažím naslouchat, dozvědět se co možná nejvíce o Guardet Bana a dalších místech spojovaných s čímkoliv posvátným. Nejsem historik ani vyučený čaroděj, vede mě pouhá intuice a nejspíš už i nutkavá potřeba nacházet ve všem vzory. Kolikrát je má zbrklost možná ke škodě, ale s dobrým vedením bych snad byla schopná být přínosem. Mou mysl prozatím v tomto ohledu nezatěžuje příliš paradigmat, naopak stále se snažím vydláždit si svou vlastní cestu bez ohledu na občasné kritické pohledy ostatních.

Přesto nechci a nemohu brát mé doporučení Čtvrtým na lehkou váhu. Ač jsem po něm prahla od samotného začátku, příliš jsem si nedovedla představit jeho tíhu, co mi teď tak tlačí na ramena. Byl to právě Geonův proslov, co mi až příliš jasně připomněl, že úkol, kterého se mám zhostit, není žádná hra. I čaroděj zvážněl a po dlouhém naléhání se rozhodl prozradit mi mnohem víc. Tím rozhodujícím okamžikem byl ale nejspíš výslech vězněné ženy, ani teď nedokážu z hlavy vypudit obraz jejích zlomených očí. Válka proti temnotě. Znělo to tak vzdáleně a nepředstavitelně, nebýt hmatatelných důkazů o tom, jak se její úponky stačily vklínit mezi naše řady.
Naše kroky pomalu vedly k postavě uvelebené na provizorní dece. Jakmile se k čaroději donesly zvuky našich kroků, sám vyskočil na nohy a konečně se rozhodl věnovat nám svoji pozornost. Abych se vzápětí hanbou téměř propadla do země.
"To nemůže...!" dlaně zdvihnu v obranném gestu a divoce zakroutím hlavou. Tohle se určitě nestalo! Jen matně si vybavuji konkrétní okamžiky, ale na druhou stranu...tohle by si bohužel nevymyslel. A pokračuje dál, trochu škodolibě mi připomene tu chvíli i s dalším, ne zrovna příjemným dovětkem. Opět lehce nakrčím nos. "No jistě, stále ta samá výmluva," opáčím, ale těžko by v tom kdokoliv hledal útok či snad hořkost. Tedy ne, že by mi Čtvrtý věnoval pozornost, místo toho se druží s Geonem a vyměňují si navzájem žertíky. Pochopitelně se hned chytnu příležitosti, kdy promluví v můj prospěch.
"Do průšvihu mě dostalo leda to, že jsem nevěděla vůbec nic. Je to snad nějaká zvláštní výsada vás mužů, že nás považujete buď za příliš hloupé nebo křehké, že nám neřeknete nic? Naprosto lhostejní k našim obavám. Ženská představivost dovede být barvitá i krutá," opáčím a část nespokojenosti se promítne i do tónu hlasu. Není složité si domyslet, co všechno se mi teď honí hlavou a ke komu se z části upínají mé myšlenky. Jistě, tehdy jsem se z vlastní pohodlnosti neptala, ale teď, když pokládám naprosto jasné otázky, odpovědi nechtějí přicházet.

Otřepu se rychle, dobrovolně nechám naši výměnu přerodit v žert, ačkoliv úsměv, který nakonec Čtvrtému ukážu, má nejednu ostřejší hranu. Chtěla bych se cítit uvolněněji, ale vidina blízké budoucnosti tomu nenapomáhá. Chtěla jsem cestovat, stát se součástí něčeho většího, ovšemže to znamenalo zpřetrhat některé vazby, nebo je alespoň na nějakou chvíli odsunout, jenže to nebylo ani zdaleka tak snadné. Už jsem se ale slovy zavázala a nehodlala nic z toho brát zpět. Sotva se však stačím nadechnout k dalším slovům, všimnu si, jak oba muži ustrnou. Chvíli zmateně očima pátrám po okolí, ať už je rozrušilo cokoliv, nezaznamenala jsem nic. Pevně semknu rty, napjatě očekávám, co se stane dál. Šramot v křoviscích oznámí přítomnost někoho dalšího. Jistě, stále nám tu minimálně jeden chyběl do počtu. Cosi mi ale napovídalo, že tahle společnost nebude až tak vítaná.
Čísi ruka mě rázně tlačila k zemi a než jsem se stihla pořádně vzpamatovat, hodil na mě Čtvrtý svůj plášť. Několikrát jsem rychle přikývla a schovala se v menší proláklině. Tep se mi okamžitě zrychlí, s tím, jak náhle přijdu o možnost se rozhlédnout.
"Co se děje?" ptám se příliš pozdě. Tlumeně ke mně doléhají neznámá slova a vzduch kolem se zatetelí, nasáklý magií. Zaštípe na patře. Vůbec netuším, co Čtvrtý udělal, stěží zvládám ovládat svůj dech. Vzpomínky na události ve městě jsou až příliš živé.
Cítím, jak se třesu, rukama obejmu vlastní ramena, nehty se mi bolestivě zaryjí do kůže i přes látku šatů. Obklopená tmou o to jasněji vnímám dalšími smysly. Zakrátko uslyším vzdalující se kročeje.
"Nechali mě tu? Jen tak?" tělo mi zachvátí panika. Vím, že by mě čarodějův plášť měl skrýt, přesto si náhle připadám opuštěně a bezradně. Z dálky ke mně doléhají další zvuky, slévají se v jednu odpornou kakofonii, nejsem s to rozeznat, co se na okraji palouku odehrává, myslí mi procházejí jen ty nejčernější scénáře.
Musím...musím něco udělat, cokoliv!
Kousnu se do rtu, na patře pocítím tu nasládle kovovou příchuť. Dlaněmi se dotknu země, prsty tentokrát zaryji do hlíny. Když mne poslouchá kámen...
Jenže mé myšlenky jsou příliš roztěkané, na stéblech trávy ulpívá jen chladný pot, nevnímám žádné vzory, odezva jednoduše nepřichází.
Jak je to vůbec dlouho, co se tu tak pateticky schovávám? Ztrácím pojem o čase. Nemohu tu přeci jen tak bezděčně ležet a ukrývat se. Hluk je až příliš vzdálený, kdyby se mi alespoň podařilo proplížit k městu, přivolat pomoc...

Dlouho neváhám, odhodím čarodějův plášť a vyskočím na nohy, na okamžik téměř oslepená slunečním světlem. Zamžourám do dálky, tam kdesi na okraji lesa vidím míhat se barvy kartézských. Vida, přeci nám přišli na pomoc! Okamžitě mi spadne kámen ze srdce, jak vyklopýtám z prohlubně a ještě na ně zamávám.
Pohledu Čtvrtého si všimnu až příliš pozdě, ruce mi okamžitě klesnou k tělu. S hrůzou sleduji, jak jej jeden z útočníků kolenem pošle k zemi. O několik kroků ustoupím. Všimli si mě, trojice mužů už se vydává mým směrem. Barbar dalšímu zasazuje smrtelnou ránu, ale i na něj je přesila příliš početná.
"Kdo a proč?" Těžko se mi uvažuje nad čímkoliv. Vím, že bych měla utíkat, využít toho, že se nerozhodli po mně rovnou pálit šípy, ale nohy mě přestávají poslouchat.
"Utíkej," zaslechnu Geonův zhrublý hlas, ale ani jeho příkaz mě nedokáže přinutit k pohybu. Útočníkům je to jasné, skoro jako by si i tuhle chvíli vychutnávali, tu bezmoc čišící z mé tváře. Nemám nic, co bych mohla použít na svou ochranu. Jaký by vůbec mělo smysl bojovat, když dostali i čaroděje? I zvuky boje téměř utichly, neměla jsem však odvahu podívat se tím směrem, kde jsem barbara spatřila naposled.

Nohy, jako by mi vrostly přímo do země a já cítila každičký dopad podbitých podrážek, každičké hrubé zlomení stébla trávy, hroudy z hlíny drolící se pod jejich vahou.
"Ne...ne...nepřibližujte se!" Mysl řvala, ale z úst nevyšlo jediné slovo. "Musím je zastavit!"
Tělem mi projela horkost, všechny svaly se bolestivě napnuly, jako by za mě něco popotahovalo. Zacloumala mnou podivná závrať, v ústech chuť zetlelého listí. Žaludek se tomu vzpříčil, stažený nepřirozenou křečí.
Místo, kam právě dopadla noha muže kráčejícího v čele, náhle ztmavlo. Země, nasáklá vodou, se pod ním propadla, lepivé bahno ho obemklo až do výše lýtek. Dvojici kráčející v jeho patách záhy potkal podobný osud.
Zmateně se po sobě otáčeli, dokud se jejich pohledy opět nestočily ke mně, žhnoucí nenávistí.
V hrdle mi vyschlo, vrávoravě jsem udělala několik kroků vzad, když mě tělo konečně začalo alespoň z části poslouchat. Tohle mohla být naše poslední šance. Z opatrných kroků se rázem stal úprk.

A pak jsem ho spatřila. Muže oděného ve zbroji, v doprovodu několika dalších. Natáhla jsem k němu dlaň, než jsem si uvědomila, jak hrdě nosí stejné barvy jako naši útočníci. Krátce jsem se ohlédla za sebe, trojici mužů se už podařilo vymanit z dočasného vězení. Tedy jsem byla v pasti.
"Zaútočili na nás....Čtvrtý...," vyhrkla jsem dřív, než mi kruté poznání znovu zalepilo rty. Stěží jsem odolala tužbě poklesnout v kolenou, naopak jsem se z posledních sil napřímila. Pokud už mě mají zajmout, chci si zachovat alespoň poslední zbytky důstojnosti, prosit o milost mohu později. Nepříjemná pachuť žluči se mi dere do úst, vím, že za okamžik nejspíš začnu dávit, snažím se tomu zabránit. Už se znovu neohlédnu, nevidím tak překvapené pohledy svých pronásledovatelů, ani to, jak na rychlo mění své plány...

Jak si zkrátit čekání na kapitána?

Stojím na mýtině zalité ještě příjemně hřejícím podzimním sluncem. Nikde nikdo. Nos plný vůně usychajícího býlí, v uších bzučení hmyzu a všude, kam se podívám, poletují lehká bílá chmýříčka. Někdy osaměle, jindy ve velikých chomáčích. Po chvíli čekání zaváhám, jestli jsem tu správně, ale pak jen rozprostřu na zem kabát, lehnu si na záda a odpočívám.

Velký sněm byl opravdu mimořádný. Ještě teď se vzpamatovávám z šoku, jak snadné bylo dosadit na uvolněný post generála Kuplíři požadovanou osobu.
Prochází mnou úleva smíšená s podivným pocitem zodpovědnosti, skoro provinilosti. Jenže vše to přicházelo tak nějak samo. I dál se děly věci. Zvolení plukovníka Helgada generálem následoval odvážný návrh generála Fetrufewa dosadit na uvolněné místo plukovníka Jonase Yerna. Jenže mnoha přítomným nebylo po chuti, aby někdo, kdo byl před pár dny poručíkem, skočil tak vysoko. Mnoho dalších by s barbary raději bojovalo, než vyjednávalo či dokonce spolupracovalo. Byla z toho vleklá tahanice, několikrát odložená a přerušená dalšími méně zásadními volbami a nakonec razantním vstupem barbarského vyslance do hry.
Až poté se více než posty začaly řešit věci, které mě osobně zajímaly více, než všechny zbylé přítomné dohromady. Byla to náročná porada, ale z jejích výsledků jsem nadšen. I díky depeši od krále Leanura, která dorazila v průběhu večera. Potvrzovala zásadní ztrátu objemu staré magie z artefaktů trůnního sálu. Informace o dalších útocích neviditelných bytostí přesně pasovaly na odhad barbarů, že k útokům bude docházet na místech, kde stojí kouzelné kameny, v barbarštině zvané Guardeta Bana. O takovém kameni hovoří i dávné prameny onoho kláštera na jihu, právě kolem něj byl kdysi klášter vybudován.
Jonas Yern byl nakonec jmenován velvyslancem ve zbrani. Pozoruhodný kartézský post, který vůbec nevoní sousedním zemím. Muž na této pozici je zároveň diplomatem a zároveň je mu ponecháno velení nad jeho hodnosti (nejvýše kapitána) odpovídajícímu množství mužů. V případě, že uzná za vhodné konat diplomacii silou, pak může. Pokud by takový krok učinil důstojník bez titulu velvyslance ve zbrani, byl by takový akt vyhlášením války. Alespoň tolik o tom vím. Když jsem si spočítal jedna a jedna, ten post je pro něj, pro mě, pro všechny - naprosto ideální! A je mi jasné, kdo v tomto směru tahal za nitky. Stařík se přímo vyznamenal.

Na kraji mýtiny cosi zašramotí. Chvíli dál ležím v předstírané nevědomosti, protože si chci ještě trochu utřídit myšlenky, ale brzy to vzdám, když slyším Geon Baruda v živém rozhovoru s Seanreh.

Ano, Seanreh. Trochu jsem se orosil, když se v již neoficiálním pokračování velkého sněmu Geon zeptal Vlantských vyslanců, zda znají někoho, kdo dokáže číst kameny. Zatímco vyslanci zmateně štěbetali, kdo z jejich alchymistů by snad mohl dokázat číst kameny, chápat je, cítit, nejlépe jim rozumět, já už se smiřoval - Vážně smiřoval, Čtvrtý? Nejsi tak trochu rád? - s vědomím, že budu ještě nějaký ten den putovat světem i se svou žačkou. Nakonec jsem ji s úsměvem do této role sám nominoval.
Barbaři nemohli zvolit lépe, když poslali na sněm právě Geona Baruda. Když vstal v celé své mohutnosti a spustil před sněmem starou barbarštinou, všichni, včetně připravených tlumočníků, na něj chvíli užasle zírali. Mně bylo jasné, proč zahájil svou řeč takto. Stará řeč Nesmrtelných má dar působit na emoce, aniž byste jí museli rozumět. A tak všichni přítomní brzy měli stažený žaludek v očekávání čehosi temného a nepříjemného, když hovořil o nebezpečí, o kterém jsem prázdnou obecnou Kelštinou už tolikrát hovořil já. Připadal jsem si jako pitomec, když jsem ho poslouchal. Desítky let mě ani nenapadlo tento nástroj použít. Ale co už. Teď je teď a já měl tam dole na pódiu právě teď silného spojence. "Tak překládejte, co říká!?" Když generál Ol vykřikl na bezradné tlumočníky, vyložil jsem si to jako vyzvání a svolení promluvit až z dalekého čtvrtého ochozu:
"Nechť samozvané země Kartézie, Kelsie, Vlantie, Hattám, Tymárie, Doän, Lumbur i Baksko pochopí," cítil jsem skoro fyzicky udivené pohledy, které se na mě upřely, a zesílil hlas, který se chytře navrženými prostorami dobře nesl, "že Nesmrtelní nemají zájem jim brát půdu, ženy, majetek nebo životy. Nesmrtelní si přejí žít! Zlo, jež se blíží, je strašnější, než naše sekyry a oštěpy. Je strašnější, než prolhané jazyky vašich vládců. Strašnější, než cokoliv si umíte představit!"
Byla to o dost delší řeč. Dobrá řeč. Vyvolala hodně strachu a nejistoty, aby pak vrátila naději a vůli postavit se neodvratnému. Ve správné chvíli přešel Geon Barud do předpisové spisovné Kelštiny, ve správné chvíli se opřel o dobrou znalost nejen momentálně vládnoucích a dalších vlivných rodů, ale i jejich historie a odzbrojil tak všechny přítomné, kteří by chtěli tvrdit, že řeč nějakého zaostalého tupého barbara nelze brát vážně.
Na závěr řeči nechal předvést svého vězně. To se stáhl pro změnu žaludek mně. Pro oči všech přítomných totiž byl tento tvor neviditelný. Jen obojek a pouta se divoce zmítala ve vzduchu. Bez dovolení jsem seběhl až dolů a prodral se s tichým souhlasem generálů skrz ochranku na podium. Lítostivě jsem zíral do míst, kde byl vězeň. Požádal jsem o sejmutí svého náramku - rušičky a poté jsem tiše pronesl očišťující zaklínadlo. I přesto, že jsem jej záměrně hodně tlumil, neslo se ozvěnou celou věží, až se vzduch chvěl.
„A s t a r B e í h e r m! H e r v e n d e t B r a í m!“
Vězeň se objevil. Žena. Učinila tolik zlého proti své vlastní vůli! I její následný výslech jistě ovlivnil pohled generálů na události posledních týdnů. Střípky informací do sebe zapadaly až příliš snadno. Nyní už bylo jasné všem, že hlavním cílem sněmu a zejména následných zákulisních jednání nebudou posty v armádě, ale blížící se válka proti temnotě.

Zvednu se na loktech a zamžourám proti sluníčku na dva nově příchozí. Je to Seanreh a Geon Barud. Vyskočím a udělám pár kroků těm dvěma vstříc. Mile se usměju na dívku.
"Vypadáš báječně jako vždy, Seanreh! Chtěl bych se ti hned teď omluvit za trochu toho tajnůstkářství. Musela jsi být velmi rozčilená, když jsi mi dokonce začala tykat!"
Zarazí se. Zřejmě si to ani neuvědomila.
"Tam na sněmu, těsně po volbě generála. Přemýšlel jsem o tom. A moc rád bych ti slíbil, že už ti budu říkat úplně všechno. Ale neslíbím. Neber si to osobně, prosím. Je to jen proto, že by to mohlo ohrozit naše záměry. Nejen naše záměry. Hlavně tebe."
Nečekaje odpověď, obrátím se k mohutné postavě Geona Baruda a po barbarsku si vzájemně položíme ruce na ramena ve znamení úcty.
„Díky Čtvrtý, díky za vše.“
„Není za co děkovat, co bych bez tebe svedl?“
Rozesměje se.
„Možná již po těch letech pochybuješ, ale svou práci odvádíš tak dobře, jak jen je možné. Rozesels pochybnost po celé Hattriíji. A bez ní by nesvedl nikdo nic! Probrali by se, my všichni bychom se probrali, až když by bylo dávno pozdě! Takto, snad, máme ještě dost času se připravit. Jediný čas dokáže objektivně posoudit naše činy. Až čas nám poví, co jsi dokázal. A čas neošálíš. Čas je daný. Tempo mnohých věcí je dané. Když bychom se postavili zlu dříve, byli bychom připraveni lépe?“
Významně se podívá na Seanreh. Jako by byla nepostradatelným klíčem. Ale to je hodně přehnaná naděje. Děvče, které sotva chápe, co je magie! Na druhou stranu, není to jen pár dní, co jsem objevil kouzlo světla, schopnost sejmout kletbu? Co jsem se přiblížil svému pravému jménu? Vše má svůj čas. V odpověď jen zadumaně přikývnu.
„Vidíte, i Geon Barud si myslí, že byste mi měl říkat všechno otevřeně!“ ozve se Seanreh. Barbar se usměje.
„To jsem neřekl,“ namítne, „ale dáma má naprostou pravdu, když tvrdí, že si to myslím.“
„Věděla jsem to! Copak vám mohu pomáhat, když vím jen… jen.. prostě jen něco. Navíc, po uplynulé noci už toho vím dost na to, abych…“
Zvednu ruce nad hlavu: „Vzdávám se, vzdávám se! Vyhráli jste. Ale zapomeňte potom někde vykládat, že vás Čtvrtý dostal do průšvihu. Jasné?“
Oba se spokojeně zubí. Právě Geon dal dohromady naši výpravu. Formálně jí bude velet Jonas. Já a Seanreh bychom měli zkusit poodkrýt záhadu Guardeta Bana, magických kamenů, v racionální rovině, jelikož barbaři je chápou spíše emočně, tuší, co kameny jsou, proč tu jsou, cítí povinnost je chránit, nevědí ale, co vše mohou znamenat či dokázat a zejména jak s nimi pracovat. To vědění je dávno zapomenuto.
Jonasův úkol je především dostat nás rychle a bezpečně k již objevenému kameni, abychom jej mohli prozkoumat, zajistit ještě lépe jeho bezpečnost a potom hned pokračovat do zemí na východě a tam jednat o možnostech jednotné Hattriíjské obrany.
Zda si s sebou vezme i vojenský oddíl nebo vyrazíme v malé skupince, si chtěl novopečený velvyslanec nechat projít hlavou až po odpočinku, bude to pro nás tedy překvapení. Byť času není nazbyt, vždy je lepší dělat rozhodnutí svěží, než ve spěchu a únavě, navíc odpočinout jsme si potřebovali po dlouhých nočních hovorech všichni, proto jsme Jonasovo rozhodnutí ocenili.

Nastalý lomoz v okolním stromoví dává tušit, že Jonas upřednostnil vzít s sebou vojáky. Jenže mě zas píchne v zátylku varovný pocit. I na Geonově tváři vidím náznak znepokojení. Kabát, který ještě leží tam, kde jsem jej použil jako deku, již dávno nasál strukturu mýtiny a tak už jen jednoduchým dotykem na správném místě aktivuji jeho maskovací schopnost.
„Buď tiše a ani se nehni! Skryj se pod kabát, nebudeš vidět!“ syknu naléhavě na Seanreh a ne zrovna jemně ji povalím na zem do blízkého dolíku. Kabát přehodím přes ni. Sám popojdu o pár kroků dál a těkám očima po okolí, které je náhle podezřele tiché. Vyměníme si pohledy s barbarem, který již uvolňuje svinutou kožešinu u své torny. Zcela evidentně je v ní zabalený meč.
„Navilista berhenda.“ Ze rtů mi splyne optické kouzlo zmatení, které by mělo pozorovatelům dát pocit, že stojíme o pár kroků dál, než skutečně stojíme. A právě na to místo po troše dalšího šustění listí a praskání větviček dopadne hotová sprška šípů.
Vrhnu kratičký pohled na barbara, abych se ujistil, že smýšlí stejně jako já. Vyrazíme co nejrychleji po té salvě pryč z mýtiny. Směrem k cestě. Mezi stromy máme šanci se skrýt. Na mýtině nejsme víc než snadná kořist. Před okamžikem romanticky okouzlující, nyní protivně všudypřítomné chmýří se mi snaží zalepit očí i ústa a nos.
Stihli jsme to mezi stromy před další salvou šípů. Tak trochu dle očekávání není volná ani pěšina vedoucí k hlavní cestě. Uhnu před úderem sekery, a nakopnu útočníka, krotícího setrvačnost těžké zbraně, kolenem mezi nohy. To už je čepel mého druha v boji zbarvená krví. Co se to děje? Ti muži jsou kartézští vojáci! Tumáš! Loket tvrdě přistane na spánku nejdrzejšího z nich. Kdo je poslal? A jsou to opravdu vojáci? Uniformami možná, stylem boje ne tak jistě. Dalšímu prošlápnu ve správnou chvíli ze strany koleno, i čarodějům se obvykle hodí vyznat se v pár špinavých tricích. Barbar dává svým protivníkům zabrat o hodně víc než já, jeho pohyby jsou stejně promyšlené a jisté jako jeho řeč. Přesto se nezdá, že bychom dokázali vzdorovat dlouho. Někomu nevoní naše výprava? Helgad? Nesmysl, vždyť Kuplíři… Kdo jiný mohl vědět, že tu budeme a takto nás překvapit? Přesila pozvolna narůstá, jak přibíhají ti, co po nás prve stříleli. Musím sáhnout k dalšímu kouzlu, dokud jsme živí a zdraví. Ještě si dovolím krátký pohled na mýtinu v obavě, že snad Seanreh není dost dobře ukrytá nebo někdo z útočníků spatřil, když jsem ji skrýval, a hledá ji tam. A ten krátký pohled mi je osudný. Ta praštěná holka právě vylézá z úkrytu ven! Rozčilením jsem ztratil zásadní vteřinu času. Tempo času je dané.. Mohl zrovna teď běžet pomaleji! Padnu na koleno a udeřím pěstí o zem. Těžko vyslovitelná hláska připomínající skřípání dávno nepromazaného rumpálu mi vyjde z hrdla. Emoce strachu vytryskne do okolí. Měla by zasáhnout většinu protivníků a získat nám potřebný čas a třeba i donutit Seanreh se včas znovu ukrýt. Jenže koleno mířící na můj spánek už zastavit nestihne a kratičký zášleh bolesti je jen rozhrnutím opony prázdnoty.

Velký sněm

Anfern

Úhledně složený list s kupou poznámek teď tvoří záložku v deníku, kam si pod přísným dohledem Čtvrtého musím zapisovat veškeré poznatky získané na cestách. Pro případné budoucí generace bude tento omšelý spis vázaný v hrubé kůži, ještě lepkavé od vosku, možná tím nejcennějším odkazem. Nakonec vlastně i pro mě, samotné by mi z čarodějových výkladů praskla hlava, navíc mě ani neváhal zkoušet. Na vše se pochopitelně vyptával v těch nejméně vhodných chvílích, kdy jsem myšlenkami utíkala do velmi vzdálených končin. A že těch momentů přibývalo. Ač se mi po použití snad všech možných fíglů podařilo z čaroděje vymámit alespoň zlomek toho, co věděl, bylo toho k pochopení celé situace až zoufale málo. Připadala jsem si v tom všem jednoduše ztracená, svět vysoké politiky jednoduše nebyl pro mě, alespoň ne teď. Ostatně i můj otec mne často odbýval a své cenné rady si šetřil pro svého jediného syna. Musela jsem si tak své místo najít sama, i svůj okruh zájmů. A jak už to tak bývá, v hovorech s ostatními dívkami jsem se jen stěží dostala dále než ke spekulacím, který z mužů je zrovna tou nejvhodnější partií, což byla pochopitelně i záležitost, které jsem se mileráda vyhýbala. Projevit před rodiči byť jen špetku zájmu by mohl znamenat konec všem mým dobrodružstvím. To ovšem ale ani zdaleka neznamenalo, že bych snad chtěla zůstávat věčně sama, kdo by mohl tušit, kam až mě některé z mých, možná poněkud nešťastných, voleb zavedou?
"Chcete snad, abych jen tiše seděla vedle vás a hloupě přikyvovala? Pokud mi toho neřeknete víc, jen těžko vám budu k užitku!" Zkusila jsem to naposled, když už byly brány města skutečně na dohled. Jenže ani tohle staříka nezlomilo. Možná chtěl právě tohle, nestranného, nicnetušícího pozorovatele. Nebo jen ozdůbku, kterou mohl sem tam předhodit někomu pro potěchu oka, aby jej obměkčil. Nelíbilo se mi nic z toho, ačkoliv by to rozhodně nebylo poprvé, co bych podobné divadýlko musela strpět. Místy to bývávalo možná i zábavné, ale ne ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že se nelítostná kola osudu dala znovu do pohybu. Vždy bylo lepší nevědomost jen předstírat. I tak jsem se snažila neklesat na duchu, Čtvrtý toho měl od těch posledních událostí dost a nebylo na místě přidělávat mu další starosti, ač bylo často obtížné držet zvědavost na uzdě.

Anfern bylo město překypující životem, snad ještě větší, než jaké jsem ho očekávala. Jakmile nás po krátkém dotazování vpustili dovnitř, doslova jsem pookřála. Konečně mi bylo mé rodové jméno i seznam rodinných přátel k užitku, ještě mi ochotně nechali zavolat posly, abych se některým z nich mohla ohlásit a rovnou je požádat o drobnou laskavost, například o možnost složit u nich alespoň na pár večerů hlavu. Trochu mě překvapilo, když čaroděj stejnou nabídku odmítl, mohlo mu to poskytnout alespoň nějaký čas, aby se zotavil a nemusel o sobě dávat přespříliš vědět, ale hned vzápětí mi došlo, že teď ocení spíše soukromí. A já možná též, je toho opravdu hodně, co si musím nechat projít hlavou a konečně jsem měla pocit, že jsme se oba dostali do bezpečí, obklopeni hradbami chránícími naše křehké životy před veškerým nebezpečenstvím číhajícím tam venku.
"Pokud si to rozmyslíte, jste samozřejmě vždy vítán. Pan Orivine by se určitě mohl přetrhnout, jen aby vám zajistil veškeré pohodlí,"ujistila jsem ho. Jeho pozvání mělo neomezenou platnost, nejen Lord Thormund, ale i spousta dalších by pochopitelně ráda hostila někoho tak významného. Muži, který se proslavil obchodem s kořením, se alespoň dalo věřit, alespoň tak mi to bylo dokola opakováno, i s tím lítostivým dovětkem, že jeho nejstarší syn, Theodor, měl už ženu a dokonce dvě děti. Sama jsem mu byla pochopitelně velmi vděčná, ač mi takto narychlo mohl nabídnout jen trochu skromnější pokoj pro méně vážené hosty. Stále to znamenalo střechu nad hlavou a měkkou postel s nevyčerpatelnou zásobou polštářů. I ve světle posledních událostí bylo těžké na ně nemyslet.

Naše první kroky ale vedly zcela jiným směrem, sotva jsem si cestou stačila koupit pytlík oříšků obalených v karamelu, abych sladkostmi zažehnala veškeré obavy.A k čarodějově radosti mi i na chvilku zalepí ústa a nemohu se tak zbytečně vyptávat. Kéž bych si při tom všem nepřipadala jako páté kolo u vozu, přípravy mého nového působiště ještě nějakou chvíli zaberou a do té doby budu Čtvrtému mileráda dělat společnost. Brodivý Pták byl možná zdejší legendou, mně však přišel jako každá druhá lepší krčma. Naštěstí o dost lepší než ty, které jsme měli možnost navštívit na cestách a trocha hřejivého vývaru s čerstvě upečeným chlebem přišla vhod. Zvlášť, když jsme tentokrát nikam nespěchali a mohla jsem si poručit svoji vytouženou sklenku červeného vína, no možná i dvě. Čaroděj mě záhy opustil, když si tak "nenápadně" vyměnil těch pár posunků s mužem usazeným u krbu. Vypadal podobně staře, snad kolegové? Ani jsem se nestačila zeptat a už k němu vykročil. Na chvíli jsem osaměla, snažila jsem se příliš nehledět jejich směrem, ale čas od času mi k nim pohled i tak sklouzl. Jejich výrazy zůstávaly vážné, nezřídka přímo zachmuřené. Jak ráda bych si tu vyhlédla nějaký jiný objekt zájmu, jenže jak se ukáže i tentokrát, některá přání by možná mohla zůstat nevyslyšena.

O podrobnostech schůzky mi toho Čtvrtý moc neřekne, z těch několika málo neurčitých vět vypadne krom očividného zájmu nad volbou třetího generála i jedno jméno - Jonas Yern. Co je na tom muži tak zvláštního, proč je tak důležitý? Nelze si nevšimnout té jemné změny tónu čarodějova hlasu kdykoliv ho zmíní.
"Kdo je ten Jonas? Někdo důležitý, o kom bych měla vědět?" Rod Yern mi nic neříkal, pokud se tedy o nějakém vůbec dalo hovořit. Jakou měl s tím vším vlastně spojitost? Čtvrtý opět mlžil a já mu dávala svou nespokojenost jasně najevo, dokud nepustil aspoň chlup informací. Jistě, vlk se nažral a koza zůstala celá, ale bylo to alespoň něco. Vedl jednotky na severu, byl to zřejmě on, kdo se setkal s ještěrolidmi útočícími na opevnění Nesmrtelných. To ale nemohlo být všechno! Chtělo to ještě několik přímých pohledů a lehčích ženských úskoků, aby z něj vypadlo, že je i on Nadaný. To už značně upoutalo i mou pozornost, tedy krom zmínek o jeho charismatu a dalších pochvalných slov. Vycházet to z úst kohokoliv jiného, ještě pojmu podezření, že se mi ho snaží prodat. Čaroděje jsem ale neměla důvod podezřívat.
Nakonec jsem se rozhodla zde i dnešní noci přenocovat, co jsem tak pochopila z vyprávění svého společníka, čekala ho ve městě ještě spousta práce a příprav kolem Velkého sněmu. Času na cenné lekce magie bylo tak zoufale málo, když už nic jiného, umožňovaly mi alespoň soustředit se na něco jiného a i když napětí pozvolna rostlo, vždy jsem si našla způsob, jak si Čtvrtého trochu dobírat. Byla to vcelku příjemná hra, s jasně danými pravidly, tak krásně odvádějící pozornost od všeho ostatního. Udržovala mne při smyslech do té chvíle, než muselo přijít osamění se vším, co jej obvykle provází. Až příliš mnoho příležitostí pro rozmrzelost a přemýšlení.

Příslib zítřejší prohlídky města ty nejhorší myšlenky hravě rozptýlil, ale ani tentokrát nám štěstí zrovna nepřálo. Nervózně přešlapující mladík ve vojenské uniformě okamžitě zbystřil, jakmile nás viděl scházet ze schodů, což samo o sobě nevěstilo nic dobrého. I přes jeho opakovaná ujištění mi trochu zatrnulo. Předvolání k výslechu? To nevěstilo nic dobrého, nejistota se mi usadila v útrobách jako klubko hadů, sotva jsem dokázala do sebe vpravit snídani. Město náhle působilo téměř nepřátelsky, za každým stínem jsem čekala nějaký úskok a pohledy lidí mi byly nepříjemné. Snažila jsem se kráčet vzpřímeně, bradu lehce vystrčenou, přezíravým pohledem si měřit všechny obyvatele, které jsme míjeli, ale pro zkušeného pozorovatele nebylo obtížné ze strnulosti ramen vyčíst obavy.
Jindy bych jistě ocenila architekturu radnice, kochala se každičkým detailem, v nestřežených okamžicích zkoumala bříšky prstů struktury použitého materiálu, ale teď jsem na nic z toho neměla zrovna náladu, ačkoliv se mě Čtvrtý čas od času pokusil rozptýlit a povědět mi něco o historii této významné budovy. Většinu času jsem tak kráčela mlčky a volila spíše zdvořilostní fráze. Prohlídka netrvala zrovna dlouho, možná to nakonec byla i čest, že jsme měli tu vzácnou příležitost prohlédnout si i ty části, které byly většině návštěvníků k jejich štěstí zapovězené.
Vyslýchací místnost alespoň nepůsobila tak ponuře jako sklepení, ve kterém mě předtím zavřeli, ale úlevu mi to i tak nepřinášelo. Poručík Sibs, jak se nám představil, vypadal navzdory všemu uvolněně, skoro jako by celý proces byl už nějakým předem připraveným představením, ke kterému jsem ovšem nedostala scénář. Trochu strnule jsem ho pozdravila, pokusila se dokonce o úsměv, než jsem přijala nabízenou židli a nechala se usadit. V hlavě se mi pochopitelně rozbíhal nespočet cest, jakými se rozhovor mohl vydávat, ale zmínka o mém otci mě překvapila a naprosto odzbrojila. Až posléze jsem si uvědomila, jak přehnaně jsem reagovala. Přeci jsem mu psala, že jsem v pořádku, nebylo nutné dělat si o mě obavy, rozhodně ne na cestách v tak vážené společnosti. Kéž by to však u toho zůstalo.

Jakmile došla řeč na pokus o vloupání, sama jsem se natočila k čaroději a zvídavě zdvihla obočí. Opravdu dokázali naši pronásledovatelé vklouznout do města? Při té představě mi přešel mráz po zádech, naše přestrojení je přeci mělo setřást! Slova se ujme čaroděj, postupně rekapituluje naše zážitky, snažím se tvářit neutrálně, nedávat najevo jakékoliv emoce, jen čas od času přikývnu, dávajíc mu tak zapravdu. V duchu si možná i oddechnu, že je většina dotazů vedená jeho směrem, sama si v tom všem stále připadám příliš nejistá a není nic horšího než nevědoucí svědek. Jenže za chvíli dojde řada i na mě. Už jsem doufala, že je celá záležitost u konce, než Sibs vyložil na stůl řadu portrétů. Při pohledu na hrubý nákres muže s ostře řezanou tváři zpola zahalenou plavými vlasy ve mně hrklo. Oba muži si toho pochopitelně všimli. A bylo, co vysvětlovat. Jen najít ta správná slova...

"Ano, znám toho muže," začala jsem zeširoka, "jmenuje se Rhys. Nějakou dobu se spolu scházíme, naposled jsem ho viděla před několika týdny. Vím, že poté zadal mému mistrovi zakázku na výrobu šperku, který jsem měla sama zhotovit a doručit do Kilres do rukou madame de Vries...." zbytek příběhu už stačil převyprávět Čtvrtý. Pochopitelně jsem se pokoušela doptávat, zda o Rhysovi něco nevědí, než mi došlo, že jsem to jen já, kdo má přinášet odpovědi. S lítostí a jistou dávkou studu jsem tak musela přiznat, jak málo toho o svém milenci vlastně vím. Nikdy nebyl důvod se vyptávat a každý z nás si rád uchovával aspoň část svého života pro sebe, těžko to však dokázalo zmírnit moji náklonnost k němu, tu smutnou pravdu, že mi na něm začalo i celkem záležet. Představa, že se dostal do problémů, nebo je možná sám jejich strůjcem, mě trápila. Snažila jsem se být nápomocná, v dobré víře, že mu tak mohu pomoci, ačkoliv mne po celou dobu hlodaly i pochybnosti. Chyběl mi, tak prosté to bylo, dala bych cokoliv, abych mohla znovu usínat v jeho náruči, zvlášť teď. Cosi z toho hlubokého citu, který mne samotnou zaskočil, se promítl i v mém hlase, donutilo mne to odhodit po dlouhé době i veškerou přetvářku, až jsem se pak sama za tu chvilku slabosti i styděla.

Odcházela jsem rozpolcená, být součástí něčeho většího už neznělo tak lákavě, když se krutá pravda začala vynořovat ve svých temnějších odstínech. Provázelo mne to většinu mého života, ale nabyla jsem pocitu, že mám to privilegium být ke všemu lhostejná a vybírat si jen to, co lahodilo mému oku. To vše se právě teď otřásalo v samotných základech a ač se čaroděj snažil dopady zmírnit, nepadala jeho slova zrovna na úrodnou půdu. Pokusila jsem se přemoct, sotva jsme opustili budovu radnice, část tíhy z ramen opadlo, ale i tak bylo těžké soustředit se na cokoliv jiného než na to, co se odehrálo mezi těmi čtyřmi chladnými stěnami. Očarovat svíčky, aby vydržely déle hořet...zatraceně, jak nám tohle může pomoct?
"Omlouvám se, je to moje chyba. Nečekala jsem, že se věci mohou tak zvrtnout," téměř jsem zaúpěla. Existovalo vůbec něco horšího než sebelítost? Tak nerada jsem tomu propadala, ale teď se jednoduše vše tak nádherně sešlo a s radostí sobě vlastní mi podrazilo nohy. Netušila jsem, co s tím, řešit jakékoliv potíže zrovna nepatřilo mezi mé nejsilnější stránky. Soustředit se na jednotlivé lekce bylo takřka nemožné, myšlenky se mi pokaždé rozutekly jinam a s každým dalším neúspěchem se to jen zhoršovalo. Čtvrtý se mě snažil i tak chválit, ale znělo mi to neuvěřitelně ploše. Nechtěla jsem mu ale křivdit, raději jsem se s ním toho večera rozloučila.

Nutnost dostát všem společenským povinnostem mě přeci jen donutí nasadit obvyklou masku přístupnosti. Orivine mě přivítá s vřelostí sobě vlastní, dokonce si vyhradí i čas na to, aby se se mnou osobně setkal, vyptal se na má studia i na to, jak se daří mému otci. Tento společenský rozhovor nakonec přivítám a ještě se mohu seznámit i s Theodorovou ženou, která mě dostala na starost, což samo o sobě dokazuje, jak moc si zde přátelství mého otce váží. Je mi jasné, že je nemusí spojovat zrovna nejčistší motivy, ale ať už se kvůli mně přetvařují jakkoliv, cítím jen vděk. Zvlášť ve chvíli, kdy se konečně mohu zachumlat v těžkých, péřových peřinách a nechat se odnést do říše snů.

Další dny byly mnohem radostnější, bylo až s podivem, jak málo stačí pro to, abych dokázala zahnat všechny chmury. Prvního večera jsem se dlouho převalovala, pod tíhou samoty toužila zaplnit to prázdné místo po svém boku, ale únava nakonec udělala své. Pro tentokrát mě z postele nedostanou ani první paprsky slunce, doslova si užívám tu možnost lenošení a vylezu až krátce před polednem. Dokonce mi nachystají i šaty, ve kterých se mohu ukáta na společném, rodinném obědě. Skoro, jako by se nic nestalo, veškeré hovory kloužou jen po povrchu, nikdy se nedotknou jakéhokoliv citlivého tématu.
Možnost prohlédnout si město v doprovodu Mireille neodmítnu, naopak to přímo uvítám, i když se v pozdním odpoledni musím omluvit a dorazím na místo, které jsme si určili s Čtvrtým. Přijde mi poněkud roztěkaný, ale i přesto mě nešetří. Možná se mi to jen zdá, ale nudné teorie jen přibylo, jako by se mermomocí snažil shrnout vše podstatné, než se rozloučíme. Jistě, jednou to přijít muselo, ale jak už ukázala historie, nebyla jsem na podobné věci zrovna připravená. Přítomnost Čtvrtého se pro mne stala jistotou, které jsem se velmi nerada vzdávala. Lhala bych, kdybych tvrdila, že v tom nebylo víc než jen pouhý vztah učitele a žáka, touha dostat se k vědomostem, které mi doposud byly skryty. Vděčila jsem mu za mnohé, ale tím spíš jsem si neodvažovala nárokovat si jeho čas a pozornost, ač bych možná byla ráda součástí jeho světa, se vším, co to obnáší.

Snažila jsem se tak vstřebat z jeho lekcí co nejvíc, bylo to možná i poprvé, co jsem skutečně naslouchala a nenechávala průchod potměšilým choutkám. O to více odměřeněji jsem působila, ve volných chvílích jsem navštěvovala všechny své známé, snažila se posílit vzájemné vztahy a vše. co mi jindy bylo tak vlastní, uzamykala hlouběji do sebe.
Takové to tedy je, břímě dospělosti.
Když mi však Čtvrtý oznámil, že se bude osobně účastnit volby třetího generála, skoro jsem vypěnila. Hodlal se na tu událost vypravit sám. Cožpak mě v této záležitosti už úplně odepsal? Aniž bych se sama musela příliš snažit, objevily se okolnosti, které mi nepřímo rozkazovaly použít všech dostupných prostředků, abych mohla čaroději doručit tu veledůležitou zprávu. I kdyby k tomu prapodivnému setkání nedošlo, snažila bych se na místo dostat, nechat si ujít takovou příležitost jednoduše nebylo v mé povaze. Samozřejmě mě to nakonec dostane do problémů, ale zpráva musela být doručena.
Nebyl až takový problém domluvit si další schůzku s poručíkem Sibsem, byl to milý, ba dokonce velmi okouzlující muž, kéž bych se mu pár dnů zpět tak srdceryvně nezpovídala a neseznamovala ho s veškerými detaily mého vztahu s Rhysem. Byla bych vlastně schopná zajít někam dál, než za několik úsměvů a lichotek? Možná i ano, ač jsem nikdy nechtěla využívat muže k podobným účelům, najednou mi ta představa nepřišla až tak špatná. Těžko říci, co mě nakonec zarazilo, snad pouhý fakt, že to nakonec ani nebylo potřeba. Zjistila jsem si, kam čaroděje usadili a zajistila si místo hned vedle něj. Zpráva, kterou mu musím doručit, nesnese odkladu. Už jen samotný fakt, že přišli za mnou, jsou si vědomi našeho vzájemného spojení, vyvolával celou řadu otázek.

Krejčí mi naštěstí zvládl doručit šaty včas, rudý samet dokonale obtahoval mé křivky, ještě zdůrazněné pevně sešněrovaným korzetem. Na svém vzhledu jsem si protentokrát dala velmi záležet, měla jsem konečně příležitost zvrátit veškeré škody, které na mně zanechalo cestování a noci strávené pod širým nebem. Poslední dny jsem tak strávila přípravami právě na tuto příležitost, pochopitelně jsem se snažila zjistit víc o zmíněném Helgadovi, ale zprávy i něm mě zrovna dvakrát nepotěšily, málokdo o něm dokázal říct cokoliv pozitivního. Proč by se zrovna člověk jako on měl zhostit tak důležité role? Čaroděj určitě bude vědět! Tím spíš jsem se s ním musela setkat.
Vypadal tím zaskočen stejně jako já. K jeho smůle jsem kromě vzhledu té ženy nebyla schopná sdělit mu jakékoliv doplňující informace, ani by nebylo jasné, jak by v tuto chvíli byl Čtvrtý schopen volbu nástupce jakkoliv ovlivnit. Se zatajeným dechem jsem tak společně s ním sledovala sčítání hlasů. A nebyla pak jediná, kdo nevěřícně zalapal po dechu, když oponent položil rozhodující kámen ve prospěch Helgada. Otočím se ke Čtvrtému s otázkou: "To je tvá práce?" Hovořím tiše, nechci, aby mou otázku zaslechli i ostatní, přesto mi to svým způsobem nepřišlo správné, ač mi zatím plně nedocházelo, co to může znamenat.
"Myslím, že mi dlužíš pár odpovědí," šeptnu, "není mi příjemné být jen pouhým pěšákem ve vaší velké hře." Čelo mi zvrásní několik hlubokých linek. Měla jsem dost času k přemýšlení, dost času na to, abych se rozhodla, že chci učinit ten další krok. Ať už je cena jakákoliv.