Nakonec jsem onoho večera mnoho nepojedl. A ani nenaspal. Stařík mi ještě do časných ranních hodin dával přednášku o tom, co se děje napříč kontinentem. O dalších útocích, o kterých jsme my tam na severu neměli ani potuchy. Víno mi u toho klouzalo do hrdla samo, jak jsem zaměstnával ruce a přibližoval pohár k ústům častěji než bych činil za normálních okolností. Jenže tohle normální okolnosti nebyly. Naštěstí jsem si to včas uvědomil a nahradil džbán karafou s čistou vodou.

Chování barbarů nebylo pro mého opatrovníka zdaleka takovým překvapením, jak bych býval očekával. "Přestože jsou to divoši, mají velmi přímý styl jednání. Něco chci? Vezmu si to. Někdo mě napadne? Zabiju ho. Chci něco, co má někdo jiný? Vezmu si to a přitom ho zabiju. Nebo zabije on mě. Hotovo. To bylo sice dost zjednodušené, na druhou stranu má tohle jednání jisté nesporné výhody. Jednak je předvídatelné. A pak, jak je jednoduché, tak je skálopevné. Hrozí minimální riziko, že se nějaké poselství zkomplikuje a zašmodrchá v síti politických pletich. Buď jsou s námi nebo proti všem.

Byli proti všem. Do teď. Vlastně jinak - všichni byli proti nim. A navíc často každý sám. Až jistá spojenectví je dokázala zatlačit a udržet tam, kde jsou. Ano, oni si svým způsobem jen chtějí zase vzít, co jsme jim podle nich vzali. Území. Místo pro život. Oni to vidí tak, že nám neseberou úrodu, ale berou si, co vyrostlo na jejich půdě. A tedy jen v podobných případech nevyvraždí všechny, kteří se jim připletou třeba i náhodou při drancování do cesty. Když se brání a napadnou je při tom, pak ano. Nemilosrdně. Ale celé to podléhá té jejich jednoduché filozofii.

A teď sem do Anfernu míří vyslanci, dokonce i z Nesmrtelné říše, aby se smluvili na dalším postupu ve věci oněch neviditelných bytostí. Bude to výjimečný okamžik, hochu. Věřím, že na dlouhou dobu určí, v jakém vztahu budou lidé Hatriíje mezi sebou žít. Už se ani nejspíš nedožiju další velké změny, to si myslím. Proto je tak důležité, jak tento velký sněm dopadne. Krom jiného se bude volit třetí generál. Jinak by ani Kartézie nebyla usnášeníschopná. To bude první položka na pořadu."

Jdou na mě chmury. Někdo zavraždí generála. Generála! Našeho generála. A jde se dál? Jako by se nic nestalo? Vlastně, ano. Jistě... Jak také jinak. Když vám v poli padne druh, po jehož boku jste se léta prosekávali nepřátelskými liniemi, musíte stejně bojovat dál. Formace se semkne a na jeho místo nastoupí někdo jiný. Věnujete mu pak myšlenku, a když jsou na to podmínky a čas, tak dobrý pohřeb.

"Dlouho jsem přemýšlel, co ty potvory, ti ještěři nebocotoje, vlastně chtějí. Nešlo mi to na rozum. Někdy se objevili na nějakém úplně odlehlém místě u pobřeží, pomalu je u toho ani nikdo neviděl. To téměř doslova. Zaznamenal jsem si to podle zpráv do mapy, tady. Až jsem vyzvěděl od jednoho elfa, že se tam nejspíš nacházejí jistá silně magicky nabitá místa. Po čem jdou? říkal jsem si. Po magii? Sosají ji, nabíjí se nebo ji nějak kradou? Podle všeho ale tam, kde byli a zase odešli, tedy uspěli, to magické proudění už není. Nebo alespoň ne tak silné. Určitě ne tak silné, jako jsi zažil ty na onom kameni, o kterém jsi mi vyprávěl. Otázkou zůstává, o co se tedy snaží? O co jim jde?"

Kladu si stejnou otázku, když bloumám anfernskými ulicemi za ranního rozbřesku. Koně vedu za uzdu a doslova se ploužím k budově vrchního velitelství. Jsem unavený, vypadám zuboženě, zkrátka jako někdo, kdo strávil den a noc v sedle. To je v pořádku. Za své vzezření se nestydím. Nenosím zbroj proto, aby se blyštila na slunci. Dnes mi navíc bude k dobru utrmácený vzhled. Nebude nutné se ospravedlňovat. Naopak. Nikdo neví, že jsem přišel se zpožděním. Pouhých pár hodin, nutno podotknout. Navíc dobrovolně. Nakonec, mohl jsem si dát načas a přitáhnout pěkně s celou jednotkou, což by trvalo den a půl či dva. To jsem ovšem neudělal. Nevěděl jsem, co vím nyní. I tak jsem rozechvělý očekáváním věcí příštích. A ranním chladem.

U brány ukážu pověření. Pustili by mě nejspíš dovnitř i tak. Jsem přeci jen důstojník. Ale takhle to bude rychlejší. Z početné patroly se odpojí dvojice strážných. Jeden z vojáků jde se mnou, druhý s rozkazem v ruce odchází informovat nadřízené. Počítám, že si mne tak jako tak nechají neodkladně zavolat. Stihnu snad alespoň ustájit koně a trochu se opláchnout. Obdržím několik zasalutování a zkoumavé pohledy od všech, které zde zatím potkávám.
A pak to přijde. Sotva jsem sundal postroj a nandal koni píci s trochou toho ječmene, je tu ten druhý od brány. Mám ho následovat.

Z mytí sešlo, ruce si jen tak opráším jednu o druhou. No, žádná velká vojenská paráda. Hledím vojákovi před sebou na záda, když mě vede přes nádvoří. Náhle se ozve rána. Kovová. A další. Vzhlédnu. Podél stěn i na ochozech stojí muži ve zbroji a rytmicky se bijí pěstmi v rukavicích do hrudních plátů. Vzdávají hold. Jejich pohledy jsou upřené na mě. Oni ví! Kdo jim to ale řekl, a co vlastně? Ten od brány, nejspíš. Začínám se už vnitřním vzrušením téměř třást. Vyřezávané, avšak těžké dveře do jednací místnosti se otevřou jakoby samy.

"Poručík Yern. Dostavil jsem se na váš rozkaz, plukovníku." Oslovil jsem muže s nejvyšší šarží v místnosti, ten právě vstával ze židle za velkým lakovaným stolem.
Další muž, se zvětšovacím monoklem na jednom oku, seděl poněkud stranou a rovnal si před sebou kupu lejster.

"Přijel jste bezodkladně, jak příkladné vojenské chování! Vaše pověst vás předchází, poručíku."
Očekávaný pohov nepřišel. Muž s bradkou a vlasy viditelně prokvetlými šedinami došel až ke mně. Ruce spjaté za zády rovnými jako prkno. Byl stejně vysoký jako já a zblízka si mne prohlížel. Jestli mě tím měl znejistit, povedlo se mu to. Hleděl jsem zprvu přímo před sebe, ale nedalo mi to a očima uhnul k němu. Všiml jsem si tedy, jak mírně nakrčil nos, když mu do chřípí pronikl pach mého zaschlého potu po dni stráveném na koňském hřbetě.
Zastavil se až za mými zády. Hraje si se mnou? Hluk z nádvoří nemohl neslyšet. Pravděpodobně si mě teď vychutnává, aby mi ukázal, kde je moje místo. V koutě na dečce. Hodnej pejsek. Tu máš kost.

"Rád jsem se s vámi setkal. Vlast je na vás hrdá. Tady nadpraporčík s vámi dojedná formality. Buďte silný."
Uslyšel jsem už jen vzdalující se kroky. Ještě pár vteřin jsem zíral do stěny před sebou a pozoroval kresbu zdiva. Pak jsem pohlédl na sedícího poddůstojníka. Oba jsme si evidentně byli vědomi, v jak paradoxní situaci jsme se ocitli. Já v pozoru, on v sedě. Odkašlal si a pokynul mi, abych se posadil naproti němu.
"Tedy, vrchní velitel vojsk, generál Fetrufew, vám tímto uděluje vyznamenání za statečnost, dále řád za službu prokázanou Kartézii, zde je vaše oficiální povýšení do hodnosti kapitána, to nabyde platnosti vaším podpisem, takže kdybyste byl tak laskavý... tady dole, děkuji. Z organizačních důvodů jsou všichni generálové zaneprázdněni, ehm, ani jeden se tedy nemohl vašeho povýšení zúčastnit osobně. Apanáž vám bude zvýšena automaticky a ukládána do kartézské národní vojenské banky jako doposud. Můžete se hned stavit ve skladu a nafasovat oficiální znaky hodnosti. Stačí se prokázat, ano, přesně, touto listinou. Pakliže je to vše... A abych nezapomněl, zde je ještě oficiální pozvánka na chystaný Velký sněm." Nervózně se zvedl, zbylé listiny a kalamář s brkem v náručí. Na odchodu se ještě otočil. "Blahopřeji."

Tohle. Byla. Šaráda! Uchopím obě vyznamenání a v první chvíli mám chuť s nimi mrštit o stěnu. Drtím je v rukou, ale rychle se mi jejich ostré hrany zaříznou do dlaně a tím se probudí i chladné uvažování. Bylo to připravené. S cílem mě rozhodit. Tenhle plukovník mě schválně chtěl ponížit. Proč? Protože se mě bojí! Bojí se o svou pozici. Tak takové je to tedy v kruzích vyššího velení?! Jeden se snaží vyšplhat po zádech druhého? Ušlapat ty pod sebou, aby se nedrali nahoru? Kde je bratrství ve zbrani? Jednota v službě své zemi? Možná mimo tyto zdi. Za těmito dveřmi určitě. Pryč odsud, jen pryč!

Vyjdu rázným krokem ke skladu. Ať to máme tedy rychle za sebou. Balík s kapitánskou uniformou a vyšívaným pláštěm jsem si hodil jen tak přes rameno, koně nechal ustájeného, kde je. Spěchám uličkami, těmi dávno známými a přece zapomenutými uličkami starého Anfernu. Jak lépe se dýchá, když jsem to vejce plné chladu, jedu a zášti s pouhou skořápkou vojenské čistoty nechal za sebou. Jak se uvolňují svaly v tváři, když kolem je méně a méně lidu. Až v jedné zapadlé zahradě se starým olivovníkem sedl jsem do jeho stínu a ponořil ruku do malé kašny s chladnou vodou. A pak už jen nabírám plné dlaně té čiré tekutiny, jako bych se chtěl očistit od toho nechutného zážitku, chrstnu si ji nejprve do tváře, pak na zátylek, otřu si mokrýma rukama krk kolem dokola. Nestačí to. Voda dostává slanou chuť, jak se smísila s prachem a potem z mých vlasů i tváře a stekla do úst. Ještě jednou. Znovu. U mých nohou se tvoří kaluž. Není to nic než chvilková úleva. Tohle chce koupel. Ještě chvilku posedím a zády opřen o kmen hledím do nebe, které prosvítá skrz olivové větve obalené drobnými lístky. Co si pamatuji, tohle mě vždycky dokázalo uklidnit. Vzpomenu si na dědu. Na les. Jak krásné a bezstarostné bylo mé dětství.

Když v Staříkově sídle konečně pořádně nechám odmočit špínu, odrbu suchou kůži a natřu se vonným olejem, obléknu se do volného pohodlného oblečení a lehnu si do pohovky na prostorné terase plné opečovávaných stromků a keřů, zkusím se konečně zrelaxovat. Urovnávám si myšlenky i pocity. Rozhoduji se pro praktické přijetí stavu věcí. Tohle například boj opravdu ulehčuje. Nemáte čas myslet na to co by kdyby nebo na deset věcí naráz. Je jediná cesta, přímá, na jejímž konci je buďto život nebo smrt. Teď se mi v hlavě větví potenciální možnosti, kterými se osud může vydat. Jak jen to ten Stařík dělá? Musí mít tolik informací. Jak odhadne míru jejich důležitosti a pravděpodobnost dalšího vlivu na jeho "obchody"?

Ne. Až do Velkého sněmu se pro mě nic nezmění, takže je zbytečné si s tím dělat těžkou hlavu. Čas věnuji sobě. Cvičení, tréninku, zápasu a šermu, ale také četbě a párkrát vyrazím i do ulic. Vždy jen na chvíli, protože město doslova vře. Ulice přetékají a lidské vlny hučí hlasitěji než příboj. Raději se uchýlím do ústraní. Už proto, že jsem si všiml, jak na mne v davu několikrát kdosi ukázal a špital přitom jinému cosi do ucha.

Pak je tu náhle určený den. Stařík se se mnou rozloučil toho dne již brzy ráno s tím, že ještě musí leccos zařídit, a že se tedy uvidíme na radnici.
Ve své nové kapitánské uniformě s vyznamenáními a pochopitelně hlavně díky pozvánce se konečně usazuji ve třetím patře sněmovní věže. Po obvodu se o zábradlí z okrového kamene porůznu opírají různí významní lidé. Obchodníci, uznávání politici nebo kartézští vojenští hodnostáři. Někteří spolu družně hovoří, jiní stejně jako já napjatě vyčkávají, kdy už to konečně začne. Já se ke kraji netlačím, ze svého místa vidím dost dobře na podium s křesly a řečnickým pultem z čirého křišťálu. Většina čestných míst je již obsazena. Oba generálové sedí vedle sebe a naklonění k sobě se o něčem tiše dohadují, pokyvujíce hlavami. Generál Fetrufew je mohutný muž s dávno šedivými vlasy, duší i vystupováním rozvážný vůdce. Generál Ol, tmavovlasý, mnohem menší postavy, ovšem s bystrýma očima (prý je chytrý jak liška, vynikající stratég) a chybějící rukou, o kterou přišel v dávném tažení proti Nesmrtelným. Vzpomněl jsem si na jednookého Golvuda. A pak jsem se rychle rozhlédl, jestli neuvidím Staříka. Ten ve spojení s barbary věří, zvlášť po mém líčení událostí na severu.

Nikde jsem ho nezahlédl. Není ovšem divu, ochozy začínají "praskat ve švech", jak se obecenstvo i ze zadních míst k sezení hrne k zábradlí, protože do dalšího čestného křesla dosedl barbar! Pokývnutím hlavy se pozdravil s kartézskými generály, kteří mu s kamennými tvářemi pozdrav opětovali. Stejně tak již usazení zástupci Vlantie, Lumburu i Bakska. Na Kelsijského vyslance se ještě čeká. Pár elfů a trpaslíků bylo "po ruce" v čestných lóžích nad schodištěm. To zas tak divné nebylo. Odedávna bylo pódium určené pro lidskou alianci. A nyní zde sedí Nesmrtelný! Věží to rázem šumí jak v úlu. Barbar s neohroženým výrazem zvedl hlavu a pomalu a pozorně si prohlíží všechny ty překvapené, pobouřené či jen zvědavé tváře. Systematicky hledí do očí jednomu po druhém. Ti jen výjimečně svůj pohled neodvrátí. Aby o chvilku později znovu na ten zjev pohlédli, nemohou si pomoci. Plášť s límcem z kožešiny - jak typicky barbarské. Z vysokých jezdeckých bot ční kalhoty z měkké pískově žluté kůže stažené širokým pásem pobitým mnoha cvočky, které září. Musejí být do nich vsazeny nějaké drahokamy. Rozhalená košile z hrubého lnu odkrývá krom chlupaté hrudi stříbrný řetěz, na němž se houpe veliký zub. Zub kance.

Konečně přicházejí vyslanci Kelsie a Tymárie. Člověk a... Vida! Za Tymárii byl vyslán trpaslík v honosném hedvábném šatu a bradou zastřihnutou do špičky. Alespoň tohle jistě diplomatické gesto poněkud mírní všeobecné rozčarování. Křesel se nedostává pouze zástupcům Hattámu a Doänu. Jediné zůstává prázdné. Nikoli však na dlouho. Přichází ceremoniář a několikrát těžkou zdobenou holí udeří o zem, čímž zjedná náhlé ticho. Pak se přesune za řečnický pult. Jakmile započne slavnostní řeč, aby tak zahájil Velký sněm, podium se začne velmi pozvolna otáčet. Všichni zúčastnění tedy mají možnost vidět řečníkovi do tváře. Alespoň většinu času.

Vítá čestné hosty ze všech koutů Hattriíje, načež se věcně dostává k prvnímu bodu jednání. Volba "třetího ze tří". Jen v rychlosti shrne běžně známá fakta o předčasném odchodu generála Gormana z tohoto světa a vyhlašuje jména dvou nových kandidátů. Oba přicházejí z ochozu, ale stanou na roveň sochám po obvodu pódia. Plukovník Zer Nikow a plukovník Helgad Stín. V tváři mi škubne. Druhý jmenovaný nejenže figuroval na hlavní depeši od majora Higuaina, poznávám v něm toho arogantního zmetka z velitelství, co mi dal sežrat mé povýšení a nebyl ani ochotný mi připnout metál s příslušnými poctami!

Ceremoniář vytahuje zpod pultu a pokládá na něj něco jako počítadlo. Má dvě řady a v každé jsou dvě sady kamenů, světlé a tmavé, přičemž se střídají. Přítomní generálové vstávají a každý z nich přemísťuje po jednom z kamenů z jedné strany na druhou. Dále sestupují po schodech další Kartézané s hlasovacím právem a jeden po druhém přistupují k pultu, aby podpořili jednoho či druhého kandidáta. Poslední, ač je to zvláštní, jdou k počítadlu samotní kandidáti. Nikow vede o jediný kámen! Stín si pochopitelně dává hlas a tak vyrovnává. A pak se stane něco neuvěřitelného, protože plukovník Zer Nikow dává hlas svému oponentovi!

Velký sněm

U Brodivého ptáka. Tenhle hostinec je poněkud profláklý podnik, který musíte navštívit, když se v Anfernu chcete něco dozvědět. Na druhou stranu - pokud nechcete, aby celý Anfern okamžitě věděl, že jste do něj dorazili, vyhněte se Brodivému ptáku. Poškrábu se ve vlasech, ale jsem rozhodnutý. Má přítomnost už je stejně informací napůl veřejnou a snadno zjistitelnou. Nevím, na koho natrefím. Může to být někdo od Kuplířů, může to být někdo z Fetrufewových spojek, může to být někdo jiný. V Anfernu se momentálně schází tak pestrá společnost, že to může být třeba i někdo zajímavý z okolních zemí. Věřím osudu. Vcházím dovnitř na způsob slepého zákazníka a hledám si místo u jednoho ze stolů více vzadu, abych měl čas prohlédnout si přítomné. Hosté jsou již ve společnosti a nevěnují mi žádnou pozornost nebo jde o neznámé tváře.
Až ten starý muž u krbu je mi povědomý, toho znám, zdejší inventář. Muž věrný Kartézii až za hrob, ten co ví a zná každý drb a dokáže je složit v perfektně padnoucí mozaiku. Zajímalo by mě, pro koho dělá nebo zda je opravdu nestranný a hraje jen a jen pro svou vlast. Za těch pár let, co jsem ho neviděl, mu hodně zešedivěl a zřídnul vlas. Oči má ale stejně bystré jako vždy. Při pohledu na mě mu v nich blýskne. Z místa u stolu proti tomu jeho odsune džbánek a nahradí jej pohárem: "Neznáme se?"
"Mě zná hodně lidí. Já jsem ten, který děsí malé děti historkami o příšerách za horami." Přijmu pozvání a usednu naproti němu. Kývne ve smyslu, ano, už vím, kdo jste, ale sám se s představováním obtěžovat nehodlám. Naliju si víno, přivoním a ochutnám. Uh, kartézské tmavé, někdy se mu říká černé. Někteří zarytí vlastenci to prostě přehánějí. Všimne si mého úšklebku a na tváři se mu rozlije úsměv. Vějířky vrásek úplně všude. Opravdu hodně zestárl. Objednám si purosské červené a zatím střídám pohled do ohně v krbu se studiem starcovy tváře. Dlouho sedíme mlčky. Váhám, jestli bych měl znát jeho jméno, ale spíše byl náš jediný rozhovor zde před lety veden ve zdejším duchu neříkat nic, co není nezbytně nutné.
Konečně se napiju s potěšením, ale stařík využije situace a ještě než polknu, začne. Pěkně zostra. Vyzná se. I bez magie dovede většinu věcí, které dokážu já.
"Nikdy jste Gormana neměl v lásce, že?"
Chvíli na něj hledím a neskrývám překvapení.
"Nebudu vám lhát, neměl. Nikdy. I když měl spoustu vynikajících vlastností, nechtěl mír. Tedy to, co si ze srdce přeji já." Pokrčím rameny, můj hlas je dokonale klidný až bezbarvý. Na jazyk se mi dere jednoduchá obezlička na rozvinutí konverzace, ale tohoto muže se nemohu zeptat "A vy?" Jistě by mi dal přednášku na téma, proč nemůže jinak, než mít v úctě všechny tři generály a považoval by mě hned na začátku za hulváta, což nepotřebuji. Téma zesnulého generála musíme nechat na později, možná jej opustit úplně. Už tak jsme nezačali moc šťastně.
Zkusím zdánlivě neutrální otázku na jednoho z mnoha. Jedna z příčin, proč jsem vůbec tady. Tento muž by s trochou štěstí mohl něco vědět.
"Znáte poručíka Jonase Yerna?" otáži se. A vida, Čtvrtý čaroděj vrací úder - tolik emocí jsem ve tváři starého muže absolutně nečekal! Dává si na čas s reakcí, ale vidím dost, abych předešel protiotázkám a bez ptaní se pokusil vysvětlit, že za mým zájmem není nic zlého.
"Setkal jsem se s ním a jeho oddílem před pár týdny v horách. Pohostili mě a nechali přespat ve svém táboře a já si s poručíkem hodně dobře popovídal. Ten hoch umí naslouchat a myslím, že uvěřil mým varováním, že ze Záhoří se blíží hrozba pro celou Hatriíji. Je na první pohled rozený vojevůdce." Jak daleko mám zajít? Bude mi dál naslouchat, když začnu opět tahat ze zavřených skříní své oblíbené strašáky? Musím se zaměřit na Jonase.
"Má Nadání. Neví jaké, neví, jak jej používá, ale viděl jste někdy, jak za ním jdou jeho vojáci? Tu oddanost? Nulovou pochybnost? Má to v krvi. Klidně by mohl být generálem. Dokonce si myslím.. jsem přesvědčen, že právě on by měl stát v čele jednotné Hatriíjské armády." Opřu se o opěradlo židle, až hlasitě zaprotestuje a dám si pořádný doušek vína.
"Jen mám obavu, zda je v pořádku, slyšel jsem o zvláštních událostech na severu, kde se jeho oddíly pohybovaly."
Také se napije a chvíli mě upřeně pozoruje. Nelžu ti, dědo, nelžu! Vysyp, co víš, jde o tvého... co? Prozradíš? Vnuka? Chráněnce? Nebo tě prostě jen odzbrojil svým kouzlem jako tolik jiných? Nakonec tiše spustí: "Je v pořádku. Mám od něj nějaké zprávy. Kdyby nepotvrzovaly vaše slova, asi bych vám nevěřil. Je v pořádku. Umí se o sebe postarat, nemějte strach. Takže vy jste mu nakukal ty svoje povídačky? A proč ne? Neuškodí mu to. Zdá se, Čtvrtý," vida, i moje jméno zná, "že se blíží váš čas. I díky Jonasovi, který otevřel cestu k tomu nejméně pravděpodobnému spojenectví ze všech. Zdá se, že se vaše chmurné vize naplňují. Ale varuji vás. Nedělejte z něj svou loutku. Nikdy! Ano, má dar, cítil jsem to, myslíte, že jsem slepý, když nemám tu vaši magii?! Ano, on by nás z toho všeho mohl vyvést. Ale nedocílí toho nikdy jako generál. Myslete na to."
Náš další hovor již netrvá dlouho, ale je nesmírně efektivní. Odcházím s pocitem, že konečně aspoň trochu chápu, jak se dělá opravdová politika. Muž, kterého jsem zanechal jeho místu u krbu U Brodivého ptáka má nejen neuvěřitelný rozhled sahající daleko za moje znalosti. Takových už jsem pár poznal. Nikdo z nich ale nedokázal s alchymistickou precizností uchopit jednotlivé události, ať minulé či budoucí, a smíchat jejich následky do spolehlivého lektvaru s předem plánovaným účinkem.

"Jestli se dozvím, Čtvrtý, že vy jste objednal Gormanovu smrt, je to váš konec, rozumíte?"
Nebylo to příjemné loučení, ale rád jsem starého muže ubezpečil, že se to nedozví. Nikdo se to nedozví, dokud zůstanou Kuplíři věrní své cti. Zbývá mi něco jiného, než spolehnout se na tento prostý, desetiletími prověřený fakt? "Jak bych já, s kapsou věčně prázdnou, objednával vraždu?" opáčil jsem s nevinným výrazem, který mě jistě ze seznamu podezřelých nevymazal. Přesto si po poslední půlhodině troufám říci, že by ten v jádru dobrý člověk s krevní mstou možná i chvíli posečkal. Přinejmenším do úplné porážky Záhorského zla.

Chvíli bloumám ulicemi města. Byl to geniální nápad, zajít do toho hnízda informací. Vím, že Jonas je v pořádku. Trochu mi vrtá hlavou, proč by neměl být generálem, já v tom smysl vidím. Vzduch je svěží a silný, plný blížící se zimy. V hlavě mi pozvolna klíčí plán. Je vůbec ještě můj? Ale ano, z velké části ano, ale měl tolik slabých míst, co na něm našel a přepracoval stařík.


Další den plánuji věnovat Seanreh a provést ji po městě. Netušil jsem ovšem, že za dopoledne si stihneme prohlédnout pouze radnici. Anfernská radnice v každém případě za prohlídku stojí. Čekali byste, že bude vypadat jako vojenská pevnost? Mýlili byste se tak, jak se jen mýlit lze. Anfernská radnice je totiž architektonický skvost. Odvážná ve všech směrech. Krásná a pestrá. Až provokativní, kdy její půdorys je tvořen z pěti různě velikých, částečně se překrývajících kruhových věží. Každá je navíc z jiného materiálu. Plná velkých oken z různobarevných tvrzených skel. Hattámští stavitelé a vlantští alchymisté zde při stavbě budovy odhalili mnoho ze svého umu.
Málokdo má možnost si budovu prohlédnout i zevnitř. Mně a Seanreh se to nyní poštěstilo. Uvnitř okamžitě poznáte, že ta nádherná kulisa venku skrývá pevnost. Takovou, jakou byste čekali od Anfernské radnice. Provedli nás jen krátkou chodbou a zavedli do jedné z vyšetřovacích místností. Voják, který nás ráno očekával v hostinci, je sympatický mladý desátník, který nás neustále ujišťuje, že nejde o nic závažného, že jde o náš zájem a že jsme předvoláni pouze jako svědci. Opakuje to do úmoru, až jsem cestou přestal myslet na nejhorší a téměř mu uvěřil. Strohá vyšetřovací místnost mi klidu nepřidává. Tvářím se ovšem velice bodře a hned jdu muži, který nás očekává u velkého stolu plného dokumentů, nabídnout pravici.
"Buď silný, poručíku," odečtu rychle z uniformy jeho hodnost. "Jak ti můžeme být nápomocni?"
Všimne si samozřejmě, že přestože jsem nevoják a zjevem podobně stár, hovořím s ním jako starší s mladším nebo jako vyšší šarže s nižší, ale zdá se, že to akceptoval. Zaměří pozornost na Seanreh. Mile ji pozdraví a lehce mi na oplátku srazí hřebínek dotazem, zda jsem o ni jako dočasný opatrovatel řádně pečoval a neutrpěla snad nějakou újmu. Saenreh je naštěstí dost nesvá na to, aby jen zamumlala cosi ve smyslu, že vše bylo v naprostém pořádku. Mrkne na ni, usměje se a pokyne nám, abychom se usadili. Sám se usadí naproti.
"Poručík Sibs, vyšetřovatel ve věcech magických, těší mě." Tentokrát skoro spiklenecky mrkne na mě. Zajímavý chlapík, zjevně má o nás více než dost informací, když se cítí takto sebejistý. Anebo opravdu nejde o nic závažného a uvolněná atmosféra bude jistě užitečnější než zbytečné dusno a stres. Pokyne mladíkovi, který nás přivedl, čekajícímu ve dveřích. Ten odejde a zavře za sebou.
"Nejprve bych chtěl uvést na pravou míru, proč jste tu. Vážený pán Chavares nás požádal, abychom se ujistili o zdraví jeho dcery, což tímto činíme a můžeme formálně potvrdit. Také požádal, aby se dáma bezodkladně vydala na cestu zpět domů."
"Cože? Zbláznil se? Když jsem se konečně přes celou Kartézii dokodrcala až sem, mám se zase hned vracet?" Podívá se na mě, jako by u mě hledala ochranu. Já se ovšem jen přihlouple usmívám, jelikož ta situace mě dost baví. Na tu horší část výslechu bude času jistě ještě dost.
"Já se nikam vracet nebudu! Jsem dospělá a jsem na vzdělávací cestě, která nenahraditelným způsobem napomůže rozvoji mých schopností, dovedností a znalostí potřebných pro co možná nejlepší reprezentaci našeho rodu!" Poručík vezme do ruky pero a otevře kalamář:
"Mám to sepsat?" zeptá se nezaujatě. "Samozřejmě jste svobodná osoba na kartézské půdě a nemáme úřední pravomoc vás zadržovat, pokud nejde o bezpečnost naší země a našeho lidu. Nemyslím, že byste něco z toho ohrožovala." Seanreh se rychle uklidní, když si uvědomí význam slov sympatického, mile se usmívajícího poručíka.
"Ne, napíšu potom sama. Děkuji."
"Dobrá tedy. Odešlu tedy jen formální odpověď, že jste v pořádku a další kroky podniknete na svou žádost sama. A nyní k věci, ať vás nezdržuji příliš dlouho." Má uvolněnost je v mžiku pryč, i když na sobě nedám nic znát. Pozorně sleduji Sibsovy rty. Otáčí se spíše na mě, dokonce na mě ukáže prstem, když se nadechuje k dalším slovům. Prosím, ať to není Gorman Kladivo a jeho smrt.
"Dnes v noci se do vašeho pokoje někdo zkoušel vloupat. Tušíte kdo a proč?" Asi by mě to mělo zaskočit, polekat, ale já, přestože je to pro mě velké překvapení, si namísto toho odfouknu úlevou.
"Tuším proč. Tuším kdo. Ale oboje jsou jen dohady, o kterých sám spíše uvažuji jako o chybných. Kolik toho víte o událostech, které nás potkaly v Kilres? A o skupině, která nás pronásledovala první den cesty? Trochu se obávám, že vám nic nového neřekneme.."
Následně se zcela upřímně rozpovídám o všem, co v tomto směru vím, sám bych byl vděčný, kdyby se tu hádanku podařilo rozluštit. Nevynechám nic. Mužova funkce vyšetřovatele ve věcech magických mi dostatečně napovídá, že tady se nemusím cítit hloupě, když za příčinu sledování označím magii. Ať už tu kouzelnickou nebo jakoukoliv jinou. Zaujalo ho, když jsem hovořil o tom, jak jsem dokázal sledovat Seanreh, respektive její pronásledovatele v Kilres. Zmínil jsem ale, že to bylo zlé kouzlo spočívající na tom mladíčkovi, ze kterého jsem je při setkání ve Starých celách sňal. Poté jsem již tu stejnou energii nevnímal. Ta další skupina pronásledovatelů tedy klidně mohla mít jiný vlastní cíl.

Na závěr otevře poručík jeden ze spisů a položí před nás několik portrétů. Neznám žádnou z těch tváří, zato Seanreh ano, a dokonce velmi dobře. Je to tedy nakonec ona, kdo má hodně co přemýšlet a vysvětlovat. Nevěnuji tomu přílišnou pozornost. Když jsme na odchodu, jsem každopádně vděčný, že se výslech širokým obloukem vyhnul obávanému tématu. Zároveň cítím, že bude třeba dívku nějak rozptýlit a přivést na jiné myšlenky. Seanreh mi během cesty přirostla k srdci a jsem ochoten ji chránit před čímkoliv. S výjimkou magické teorie. Pobaveně se usměju při té myšlence. Teorie má plné zuby. Chápu, vidím to na ní a obvykle dělám, jako bych to neviděl. Dopřejeme si dnes drobnou výjimku. A tak si koupíme něco dobrého na tržišti a pak se vrátíme do hostince - kde budeme kouzlit. Jen a jen prakticky.

Nadšeně se dáme do díla. Už cestou probereme, o co by se mohla pokusit, zkusit vědomé očarování, dát předmětu od začátku plánovanou moc. Koupíme několik menších svíček, jeliikož nečekám, že se zadaří hned napoprvé, a za cíl si dáme prodloužit dobu hoření. Ač ze začátku Seanreh hodně rušily myšlenky na dopolední události, a byť nakonec nebyla úplně úspěšná, musel jsem ji za její snahu pochválit, jelikož byla cíli velice blízko.
"Dva tři další pokusy a podaří se to. Ale dnes už to opravdu stačilo."

-----

Další dny se po Anfernu skoro nedá chodit, napětí stoupá, město bzučí jako sršní hnízdo, do kterého někdo šťourá klackem. Velký sněm se koná právě dnes. Uspořádán byl v rekordním čase. Vyslanci a vážené osoby z Kartézie i zahraničí, početná poselstva, mraky obchodníků, kteří měli to štěstí, že byli v dojezdové vzdálenosti, kejklíři, herci, zvědavci, zlodějíčci a dobrodruzi. Všichni chtějí být v Anfernu právě v těchto dnech a mít tak příležitost změnit svůj život k lepšímu. Ubytovací kapacity dávno přeplněny, ještěže vojenská preciznost kartézských toto očekávala a uvolnila jeden z vojenských táborů, kde vybudovala dočasné přístřešky a postavila desítky velkých stanů. Abych si udržel pokoj v hostinci, musel jsem hodně připlatit.
Krom mnoha dalšího se stihlo rozkřiknout, že ona bitva na severu se nejen opravdu stala, ale že ten "spřátelený" útok na neviditelné ještěry vedl jakýsi Jonas Yern. Má mě to snad překvapit? Ať mi nikdo netvrdí, že tenhle hoch nemá na to být generálem!
Setkal jsem se v minulých dnech s pár dalšími lidmi, Saenreh také, což mě krom symbolické tíhy statusu jejího opatrovníka zbavilo i starosti o peníze. Vídáme se proto mnohem řidčeji, ale tak nějak intenzivněji. Nejen z logiky věci, ale i pocitově vnímám, že naše cesty se přinejmenším na nějaký čas zase rozdělí a žene mě to naučit ji co nejdříve co nejvíc.
Vrásek mi ale přes tyto dílčí úspěchy neubývá. Holubi stále častěji nosí zprávy o dalších neviditelných útocích. Co hůř, už i z jihozápadní Kelsie přišla podivná zpráva. Žádný útok zachycený hned na pobřeží, ale zničení starého, dávno nevyužívaného chrámu již nepříliš známého boha Tyma. V horách, dobrý den cesty ve vnitrozemí. Hrozí tedy nebezpečí i z jižních moří? Nebo to přišlo přes hory? A o co tomu šlo? Mám protivný pocit, že bych to měl vědět já. Kdo jiný? Nikde dál ve vnitrozemí už se snad nic nepřihodilo. Zatím. Mohl pro ně ten chrám být něčím nebezpečný? Tím pádem pro nás důležitý? Kontaktoval jsem historiky, teology i několik svatých mužů o nichž vím, že nelpí na jediném správném výkladu víry. Snad něco zjistí a snad se ke mě informace dostanou. Snad není chybou nechat je posílat Leanurovi, ale lepší variantu těžko lze vymyslet. Po celé Hattriíji mají holuby, kteří k němu trefí, i když jistě začínají ubývat a každým dnem se pár plných klecí znovu rozjíždí od jeho hradu do všech směrů. Stačí dát vždy vědět, kde budu další zprávy očekávat a doufat. Kéž se vše potřebné dozvím včas. Kdy to je, včas? Není už teď pozdě? Co vše asi změní velký sněm? Strhne se bitva o bábovičky na kartézském písečku nebo se konečně začne řešit otázka budoucnosti celé Hatriíje?
Tlačím se davem obklopujícím nejen radnici, ale zaplňujícím celé náměstí a dokonce řadu přilehlých ulic a dalších náměstí v okolí. Povolenku zúčastnit se sněmu jsem si zajistil s předstihem - seznámení se s vyšetřovatelem ve věcech magických Sibsem se ukázalo jako velice užitečné. Kontaktovat generála Fetrufewa se mi totiž v stávajícím zmatku za celé ty dny přes veškerou snahu nepodařilo. Ani si nechci představovat, jak náročné dny to pro oba generály musely být a nejspíš ještě budou. Sibs byl jako veliký fanoušek kouzelníků velice ochotný a nebylo třeba jej dlouze přemlouvat. Co jsem slyšel, velký sněm se koná v největší a nejširší "věži" radnice, která je jinak prázdná, respektive pro běžné schůze a porady se využívá pouze přízemí.
Kolem vchodu radnice vojáci udržují volný prostor, kam pouštějí pouze zvané, konečně se mohu trochu nadechnout. Před samotným vstupem dovnitř pak každého účastníká čeká ještě jedna zevrubná kontrola. Žádné zbraně nebo další nebezpečné předměty. Coby čaroděj dostanu dokonce náramek, který funguje jako magická rušička. Nikdo netuší, jak snadno dokážu, narozdíl od jiných, i velkých čarodějů, rušení obejít, ale zatvářím se naoko mrzutě, abych vojákovi nekazil pocit z dobře odvedené práce. Ještě jednou se podívá na mou povolenku.
"Čtvrté patro, pane." Jak symbolické. Nepřehlédl se? Ne, mé jméno na povolence není. Jen hrubá podobenka a informace, že jsem Nadaný. "Čtvrté patro je poslední, které dává právo reagovat na otázky do pléna. V jiných případech, prosím, nijak nezasahujte do jednání."
Kývnu a vydám se zcela jinou cestou, než k vyšetřovací místnosti naposledy. Cesta ke sněmovní věži je přehledně značená a samozřejmě lemovaná vojáky. Za chvíli už stoupám po schodišti spolu s dalšími lidmi. Ve čtvrtém patře vyjdu ze schodů na ochoz. Obraz, který se mi naskytne, stojí za vidění. Věž zevnitř působí prostorněji než zvenku. Je zde nad sebou sedm kruhových balkonů, ochozů, nalepených na obvodové zdi. Všechny ochozy jsou zajímavě zdobeny reliéfy v různých uměleckých slozích, jemně osvětleny lucernami. Dole je jakési podium, obklopené sochami slavných postav Kartézie, takto zvrchu ovšem nepříliš čitelných. Na kruhovém podiu je další kruh tvořený z křesel. Ta jsou dosud prázdná. Hádám, že jsou vyhrazena nejvyšším důstojníkům a nejvýznamnějším hostům sněmu. Králům či vyslancům cizích zemí.
Z prvního patra vedou ve čtyřech úzkých obloucích dolů na podium schody. Je zvláštní, že nijak neruší výhled na podium. První patro má tedy zjevně privilegium vystupovat na sněmu. Nejen podium, ale celé přízemí je z matného křišťálu, který je příjemně prosvětlován bílým světlem, jež působí dojmem, že vychází z kamenů samotných. První patro je z bílého kamene, druhé a třetí ve světlých okrových odstínech, čtvrté a páté přechází do červené, a vršek věže se pomalu ztrácí v tmavě hnědé až končí zvláštně černým stropem, který jako by tu ani nebyl, jako by šlo o bezhvězdnou noční oblohu.
Přisunu si volnou židli až k zábradlí a rozhlédnu se po přítomných. Až se to tu zaplní, bude tu několik stovek lidí. Samozřejmě i trpaslíci, nejméně deset jich po balkónech vidím už nyní, dokonce i několik elfů. Támhle v prvním patře je vyslanec Bakska, Rumund modrooký a tam v druhém, to musí být..
"To je dost, že jsem vás našla!" popadne mě náhle kdosi za loket a já leknutím vyskočím ze židle.
"Seanreh! Tys mě ale vyděsila! A jak jsi se sem vůbec dostala!?" řeknu ostřeji než bych chtěl.
"Stejně jako vy, pan poručík byl sama ochota, když mě zase viděl."
Usmívá se na mě tím svým sladkým úsměvem, který ráda používá, když má v něčem navrch, ale hned zvážní. Její hlava je najednou až příliš blízko mojí. Naléhavě mi šeptá do ucha: "Přišla ke mě u krejčího nějaká divná ženská, vypadala jako.. jako nějaká nevěstka. Vážně!"
"Co měla na předloktí? Měla nějaký obrázek na předloktí?" přeruším ji a dávám bedlivý pozor, zda nás někdo nemůže slyšet. Zdejší zmatek je ale nejlepší možná clona.
"Měla, dost okatě mi to dávala před oči. Vypadalo to jako pes nebo hyena. Něco takového."
No páni, začíná to být zajímavé. Nemusím Saenreh pobízet, aby mluvila dál.
"A že prý mám říct Čtvrtému čaroději, že může nejen splatit dluh, ale stát se přítelem. Jen prý ať dohlédne na to, že novým generálem bude Helgad Stín."
Tentokrát na mě kouká velmi kriticky a podezíravě. I já na ni, to jméno mi moc neříká a rozhodně ve volbě nepatří k favoritům.
"Helgad Stín? Slyšela jsi to správně?"
"Jsem si jistá, musela jsem jí to zopakovat! Hned na to se vypařila stejně rychle jako přišla. Přesně než se vrátil krejčí s tou látkou, co jsem chtěla ukázat. Vysvětlíte mi, o co tu jde?"
Měl bych? Měl. "Ale až jindy, dobře? Nikomu o tom setkání neříkej, rozumíš!? Prosím. A posaď se, za chvíli to začne."

Před branami Anfernu

Blíže civilizaci

Znovu se na nás usmálo štěstí; krátce po poledni, sotva pár hodin poté, co jsme opustili hostinec, naši cestu křižovala další z obchodních karavan. Ač měli viditelně naspěch, dvojici mávajících pocestných se rozhodli vyslechnout a vyjít ji vstříc. Ostřejší tempo si pochopitelně vyžádalo svoji daň, hlavně večery strávené na cestách byly zpočátku téměř k neunesení. Co bylo pro jednoho příjemné, rytmické kodrcání, co jednoho krásně ukolébá ke spánku, pro mě znamenalo jen čiré utrpení. Co chvíli to se mnou škubalo k jedné či druhé straně a předloktí jsem měla už celé obouchané, jak jsem v jeho prohlubni schovávala hlavu. A do toho všeho mě ještě Čtvrtý nutil poslouchat jeho výklady. Kdykoliv přešel v monotónní výklad, varovně jsem zvedla prst a značně přehnaně těch několik posledních slov zopakovala.

"Na rozdělávání a hašení ohně opravdu nepotřebuji být čaroděj, od toho mám služebnictvo!" Té teorie bylo už příliš, toužila jsem po praktických ukázkách. Zkoušet pod jeho dozorem a vedením znovu ohýbat struktury matérie, přetvářet je jen silou vlastní myšlenky, nechat se unášet proudy, ponořit se do okamžiku tvorby tak, že se mysl i tělo vzepne až k hranici jeho možností. Stav naprostého soustředění, který mne pokaždé naplní tou hřejivou, spontánní radostí. Existuji jen já a nové umělecké dílo pomalu vznikající pod mýma rukama. Kov kroutící se do těch nejroztodivnějších tvarů, obtékající kámen, jako by byl vazkou kapalinou. Oheň a jeho hašení, pfff. Nepotřebuji řešit, odkud vezmu jakou látku.
"Jednoduše bych nechala polínka změnit v prach. Na co se namáhat s vodou," pokrčím rameny. "Takhle!" lusknu prsty a opovážlivě nazdvihnu obočí. Na mě si ten páprda nepřijde.

Jenže pak tu byly ty zatracené meditace. Uklidnit svou mysl, vědomě dýchat...zhluboka, až do žaludku, vnímat každičkou částečku vzduchu, vzedmutí svalů, ponořit se hluboko do sebe. Utišit ten splašený vír...
Po kterém naprosto vždy přišla tma. Jaká škoda, že tahle zatracená technika nikdy nechtěla pořádně fungovat na rozjetém noze a z hodin meditací jsem si tak vždycky odnesla jen trávu obtisknutou na tváři, jak jsem s sebou vždycky někam plácla. Už jsem kvůli tomu začala nosit i vlasy vždy úhledně svázané do copu, abych z nich pak nemusela neustále ten nepořádek vyplétat.

Dva týdny tak utekly skoro jako nic. Po zkušenostech z předchozí karavany jsem byla už i méně ostýchavá, co se ostatních členů kupecké delegace týče a pokud jsem zrovna nemusela hlavu zaměstnávat studiem, ráda jsem k nim usedala v družných hovorech. Byla jsem opravdu daleko od domova, nejdále a dokonce i nejdéle, co pamatuji. A oni toho za svůj život už procestovali tolik! Ptala jsem se je na podrobnosti o Anfernu a dalších přilehlých městech, o tamější módě, obyčejích, jídle... Vše, co mi čaroděj zatajil, nebo na co se rozhodl šetřit dechem, jsem z nich vymámila. A především, kde mají to nejlepší víno! Už jsem se nemohla dočkat, až konečně budu moci po dlouhé době zase usednout ke stolu, ideálně v lepší společnosti a plkat o zbytečnostech nad sklenkou dobrého červeného.

Osud si ale vždy najde cestu, jak se našim snům potměšile vysmát. Místo vína jsem tak v prstech natáčela hliněný kalíšek jablečného moštu, zatímco jsem se ze všech sil snažila tvářit vážně, když Čtvrtý spustil "tu o Vodouchovi."
Ve správný okamžik jsem si rukou zakryla ústa, tu v němém úžasu, jindy hraným zděšením. Pomalu jsem se v tom všem snažila najít nějaký vzor, podle čeho si volí příběhy pro své posluchače. Podle věku, povolání či barvy kštice? Sama pro sebe jsem hrála hru na tipovanou, za každý uhodnutý kousek jsem si pak k obvyklé objednávce nechala přinést nějakou tu dobrotu navíc. Samozřejmě i pro Čtvrtého, aby to nebylo až tak podezřelé. A přesně tak tomu bylo i tohoto večera, už už jsem zvedala ruku v tom elegantním gestu, jakým jsem si k sobě přivolávala obsluhu, nezávisle na v tom, v jak moc špinavé díře jsme se zrovna nacházeli, když se k našemu stolu místo šenkýřky přichomýtl podezřele vypadající chlápek.

Okamžitě jsem si ho přeměřila pohledem, zvlášť, když na nás, tedy přesněji Čtvrtého, hned spustil.
"A že by se nám náš ctěný host představil," nevybíravě mu skočím do řeči, jenže to už se oba muži zvedají a míří ke dveřím. "No dobrá tedy," zamrmlám si pro sebe a ihned je následuji, ač mě na svůj soukromý dýchánek rozhodně nezvali. Potěšeně se rozhodně netvářím, už jen kvůli tomu, že se dotyčný skutečně nenamáhal s odpovědí na mou otázku. I kdyby nám dal alespoň nějaké zatracené krycí jméno, protože to určitě musel být špeh!
Historka, se kterou se vytasil, mi zprvu roztáhla rty do širokého úsměvu, možná jsem se zasmála i nahlas a byla bych v tom pokračovala, nebýt čarodějova podmračeného, nesouhlasného pohledu.
"Ještěrolidé? Skutečně? A co ještě?" Pravda, už jsem se cestou mohla dostatečně přesvědčit o tom, že přede mnou svět skrýval nejedno tajemství, ale tohle bylo jednoduše až příliš fantaskní. Oba se však tvářili tak vážně, jako by probírali chystající se navyšování daní. Nemohlo být nic serióznějšího. Přeci si ale neodpustím tu a tam nějaké pochybovačné zakroucení hlavou.

"Ehm, jak tedy ostatní ví, že to byli ještěři, když byli neviditelní?" dám si záležet, aby ta otázka přišla v ten pravý okamžik a patřičným důrazem. Ruce vítězoslavně propletu na hrudi. Muž překvapeně zamrká, jenže pak stejně pokračuje, jako bych tam vůbec nestála. Nakrčím nos, je tohle snad nějaký tajný kód? Dorozumívají se tu spolu pomocí předem smluvených hesel?
O severní frontě jsem netušila zhola nic, tyhle pohraniční potyčky, ať už byly kdekoliv, se stěží dotýkaly mého života, naopak sem tam představovaly nějaké menší investiční příležitosti. Jenže ani do otcova řemesla jsem nikdy příliš nezabředla, starosti o blaho našeho rodu bude muset beztak převzít Kieran a možná snoubenec Aislynn.
Jen na chvilku jsem myšlenkami utekla k těm dvěma, snad si i lehce posteskla, že je patrně ještě nějaký čas neuvidím a od neviditelných ještěrů jsme se přesunuli dokonce ke spolupráci kartézských s barbary. Zvídavě pozvednu obočí.

"Jaké info-...?" vytrhne mě Čtvrtého hlas, který náhle prořízne ticho. Zmateně zamrkám, než se mi tváře zbarví do ruda, čímž v ten okamžik patrně mužovu představu jen posilním. Jenže už je pozdě. Těžko by mě napadlo, že si naše společné putování může někdo opravdu vyložit takto. Jsem to stále já, kdo i pod tím ošoupaným, obyčejným oblečením rozhodně vypadá lépe! Incident je naštěstí rychle zamluven. Při zmínce smrti Leanurových heroldů už ale zvážním, to už je záležitost, která se velmi markantně promítne do našich běžných dní. Záhy atmosféra ještě mnohem více potemní.
Muži si vyměňují upřené pohledy, to napětí je téměř hmatatelné, až jej jako jiskra zažehne jméno slavného kartézského generála. Pohledem těkám od jednoho k druhému.
"Co to pro nás vlastně znamená?" běží mi hlavou. Beztak to byl už stařec. Své pochyby dám i nahlas najevo, ale Čtvrtý vypadá, jako by snad spatřil jeho ducha. Už se dál nevyptávám, jak o tom ten muž ví, když se to údajně stalo včerejšího večera. Záhy se s námi loučí a mě spíše zajímá, jaké měl čaroděj s generálem plány, že ho jeho odchod tak zdrtil. Pochopitelně se mnou nechce hovořit, nechám ho po zbytek večera jeho vlastním chmurným myšlenkám. Jen u hostinské objednám lahev medoviny a nechám ji poslat k němu do pokoje, sama si tentokrát nedám nic, raději budu usínat s čistou hlavou. Dlouho mě ta záležitost netrápí a odměnou je mi tak možnost ponořit se v klidu do říše snů.

Ani ráno nevypadá čaroděj v nejlepším rozpoložení. Přinejmenším bych jeho výraz označila za mrzutý. Jenže já na rozdíl od něj načerpala mnoho sil a tentokrát se rozhodně nenechám jen tak odbýt. Nad horkou ovesnou kaší a hrnkem teplého mléka se rozhodně vede debata lépe než přede dveřmi hostince.
"Tak co bude teď?" začnu hodně zeširoka. "Určitě bychom se měli co možná nejrychleji dostat do města a u někoho ověřit nově zjištěné informace. Není to nic osobního, ale ten muž se mi nezdál," ve vzduchu zamávám dřevěnou lžicí, "když mi dáte chvíli, jistě si vzpomenu na jména nějakých otcových nebo mistrových obchodních partnerů. Ti by se nám jistě rádi postarali o zázemí a určitě nám budou schopni poradit, na koho se obrátit, ať už budeme potřebovat...cokoliv." Začnu s něčím, o čem by se s trochou představivosti dalo hovořit i jako o plánování.
"Taková událost nepochybně vyvolala vlny, čekala bych, že bude v Anfernu rušno. Určitě tam máte i nějaké vlastní kontakty, že?" snažím se Čtvrtého vtáhnout do děje. "Měli bychom v tomto ohledu spojit síly. Cestou mi alespoň můžete vysvětlit, co to pro nás znamená, tváříte se, jako by vám někdo vypálil rybník. Takže si to všechno pojďme znovu projít, dokud máme klid. Co všechno se za poslední dobu odehrálo a proč..." vybídnu ho. Půjčím si od hostinského i kus pergamenu a brk, abych mohla vše sepsat, místo jmen samozřejmě použiji krycí značky, ale už jen vytvořit časovou osu a poznámky na papír nabídne člověku hned novou perspektivu. Budu s tím mučit čaroděje tak dlouho, dokud sám nepovolí.

Brány Anfernu jsou téměř na dosah, ale nemůžeme si dovolit vstoupit do nich nepřipravení.

Potřebuji čas, abych to konečně zpracoval a pořádně si nad vším zapřemýšlel, takže se rozhodnu v oněch kasárnách pár dní vyčkat. Je to relativně pohodlné místo, vojáci tu mají vše, co potřebují. Já si zatím budu moci utřídit myšlenky. Poslal jsem zprávu do Anfernu, kde jsem, mohou mě tedy kdykoli povolat. Zároveň jsem kontaktoval svého opatrovníka. "Staříkovi", jak ho s oblibou nazývám, jistě nejnovější zprávy neunikly. Jeho radu teď potřebuji, protože se mi z událostí posledních dní začíná motat hlava.
Barbarský přepad hraniční oblasti. Útok neviditelných. Šamanovo zasvěcení a podivný kámen. Komplot majora Higuaina. A teď podivná a nenadálá smrt generála Gormana. Něco se děje. To cítím, aniž bych dokázal vysvětlit jak. Předtucha? Instinkt, to spíš. Takový ten pocit, kdy na hlídce zjistíte, že vaše ruka už svírá jílec meče, zatímco vaše oči jen hledí do černošedých stínů okolních křovisek, k nimž se teprve plíží přepadový oddíl.

Odpověď na oba listy přišla překvapivě rychle, a navíc ve stejný den. No ovšem. Stařík, ten ví. Ví víc, než by měl. A tak dokonce využil stejného spěšného kurýra, který byl poslán z anfernské nejvyšší vojenské kanceláře. Rád bych se tomu usmál, ale cítím, jak se mi po zádech procházejí mravenci, když depeše přebírám. Kurýr odpověď nežádal. Takové rozkazy se většinou zkrátka uposlechnou. Jen se ještě zeptal, zda může doručit nějaké jiné listy.
Jiné listy? Že by čekal na předání zpráv od Higuaina? Je to jeho člověk? To by snad Stařík věděl. Ale možná taky ne. Přeci jen...
"Díky, doručím je osobně. Tak jako tak budu vyrážet ještě dnes." Pokývnu rozhodně na kurýra. Ten jen zasalutoval a je pryč.

Nechci se jen tak tiše vytratit, ale co mám svým mužům říct? Nic. Jinou možnost ani nemám. Těžko soudit, co po mně chce generalita, krom podrobného výslechu. Snad to neskončí vojenským soudem. Nebo rovnou popravou? Jednal jsem ale podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, navíc ve prospěch Kartézie. Přesto mi myšlenky kryje černý stín jak krajinu pod hutným bouřkovým mrakem. Ve zprávě stojí pouze, že se mám neprodleně hlásit na velitelství. Proč jen je v těchto věcech vojenská sdělení tak strohé!?

Další záhadou ovšem zůstává, proč Stařík trvá na tom, abych se nejprve "šel napít" do jeho oblíbeného podniku. Pochopitelně chápu, že se mnou chce tajně mluvit dříve než kdokoli jiný. Ale proč? Hrozí mi opravdu trest a nevole nadřízených? Nebo za tím vězí něco dalšího. Musím vyrazit. Hned.

Nechám u velícího důstojníka kasáren list pro moji jednotku, aby zde čekali na můj přímý rozkaz. Povolán jsem byl já sám. Nemá smysl je všechny vláčet do Anfernu. A půjde-li o hlavu, budou alespoň v bezpečí než je někdo převelí jinam.

Čerstvému koni to trvalo opravdu necelý den. Ač zmožený dlouhou jízdou, jsem za tmy u severní brány. Prokážu se povolávací listinou a stráže mi nejen otevřou bránu, ale navíc vzdají hold. Vojenský řád tu je vyžadován a také dodržován jako nikde na světě.
Snad kvůli přísné sebekázni místních obyvatel proto není mnoho podniků běžně v takovou pozdní hodinu v provozu. Přitáhnu si plášť blíž k tělu, abych skryl odlesky zbroje od nočních ohňů. Nechci přitahovat zbytečnou pozornost. Nebylo by příjemné, kdyby někdo povolaný náhodou spatřil moji tvář, která se bude hlásit v kanceláři až zítra ráno. Kůň počká zatím ve veřejné stáji. Než vstoupím k "Brodivému ptákovi", stáhnu si ještě kapuci víc do očí.

Ze vstupní haly nahlédnu do hlavní síně. Není to klasická hospoda, ani vykřičený podnik. Spíš něco jako klub pro lidi z lepších vrstev, kteří dávají přednost soukromí. Prohibice neplatí, důvod k utajení je ten, že se zde konají neoficiální mítinky vlivných obchodníků. Někdy i s vyššími důstojníky armády, to když si najímají větší jednotku jako doprovod obchodní karavany. Teď by se mi moc nehodilo, aby tu nějaký seděl. Nikoho, kdo by tak vyhlížel však naštěstí nevidím. Projdu tedy halou a podloubím pod několika salónky, načež vstoupím do knihovny. A zde sedí. U krbu. S knihou a rozpitou lahví. Tak jak ho znám.

Mé těžké kroky na dřevěné podlaze mne prozradily. Ne že bych se snad snažil se plížit. Vzhlédl a vstal, aby se se mnou přivítal.
"Jonasi, zvládl jsi to rychle, chlapče. Dobře. Čekal jsem tě později. Ten kurýr předčil mé očekávání."

"Stař... Strýčku." Chytneme se vzájemně s nataženými pažemi za ramena.

"Už i ty mi budeš přezdívat do starců?" Usmál se blahosklonně. Vzápětí zvážněl a vyzval mne, abych se posadil. Nalil mi do přichystaného druhého poháru z broušeného skla. Hutné víno se v něm mísilo se světlem plamenů a jeho odlesky kreslily rudé skvrny na kovových prvcích mé zbroje. Čekal jsem, co mi poví. Věděl jsem, že jeho obchodní činnost v jistých rovinách přesahuje běžné styky i praktiky. Kam se rozrůstá jeho síť, to bych se však odhadovat neodvážil. Nikdy jsem ale neměl důvod pochybovat o jeho dobrých úmyslech s mou osobou. Koneckonců se mne ujal, investoval finance i svůj volný čas do mého vzdělání, dal mi nepočítaně cenných rad do života... Vždy jednal v můj prospěch. Důvod mé neklidné mysli byla nejistota, co mne čeká zítřejšího rána na velitelství. Doufal jsem, že mi Stařík něco bude schopen poodkrýt.

"Chtěl bych, abys mi co nepřesněji vylíčil všechny události týkající se té záležitosti s Nesmrtelnými i těmi neviditelnými potvorami. Včetně toho, co tomu předcházelo a co následovalo. Až do tohoto okamžiku. Mám už totiž tu skládačku téměř složenou, pár dílků mi tu však stále chybí. Tak do toho, povídej."

Až když jsem své vyprávění skončil, dal zavolat sluhu, který zakrátko donesl tác s jídlem. Zatímco jsem něco požvýkal, abych si naplnil částečně sevřený žaludek, popocházel podél regálů s knihami, zahloubán do svých úvah a nevěnoval mi pozornost. Pak se konečně opět posadil do křesla u krbu.

"Kladivo Gorman byl zavražděn. Na objednávku. Mělo to podle všeho vypadat jako nehoda. Jakkoli jsem toho chlapa nemohl vystát, jde tu o principy suverenity a pochopitelně o bezpečnost státu jako takového, o obchodních vztazích nemluvě. Kdo si to objednal... se mi ještě nepodařilo zjistit, ale musel to být někdo zvenčí.

Podle všeho byl Gorman sympatizantem oné dobyvačné skupinky, s jejímž zástupcem jsi měl tu čest. Tím pádem Higuaina a spol. z tohoto činu nepodezřívám. Mimochodem, díky za seznam adresátů těch listin. Prověřím si je. A nechám doručit, žádné strachy. Jen ty depeše, které jsou určené pro tvé nadřízené ti ponechám, abys je mohl zítra oficiálně předat. Čímž se dostáváme k tomu, co můžeš očekávat.

Major měl pravdu. Vyznamenání. Přinejmenším. Na ty, co slouží vlasti, se nezapomíná. Dále tu máme povýšení. Vojenský řád připouští ve výjimečných případech, a tohle byl výjimečný případ, přeskočit hned několik tříd najednou. Podle mne si polepšíš o dobré tři příčky.
Nekoukej tak vyjeveně. Proč? Protože od teď s tebou bude mít osud velké plány. Politické, abys rozuměl. Už je svolaná velká rada. Bude se volit někdo nový "do velké trojky". K tomu budou přítomny delegace z mnoha Hatríijských zemí, včetně Nesmrtelných. Je dokonce možné, že přijedou i elfové! Ty tam bezpochyby budeš též. I já se tam nějak dostanu.
Ale co z toho nakonec bude? To uvidíme. Jedno vím jistě - bude to stát za to!"

K branám Anfernu

Cesta uběhla, ani nevím jak. Téměř výhradně jsme se vezli. Pár dní dokonce s velmi spěšnou kupeckou výpravou, která, jakmile to bylo možné, cestovala i přes noc. Pořád jsem měl pocit, že bych se do Anfernu měl dostat dřív, než se do něj dostanu, a tak mi tato část cesty udělala velkou radost. Kéž by má radost dokázala ještě lépe obrousit mrzutou náladu mé chráněnkyně, kdykoliv nemohla nocovat v pohodlné posteli. O mnoho lépe vždy zabral dotaz, zda se již nechce vrátit domů a provždy se zbavit staříka v ošuntělém kabátu. To se vždy hned zatvrdila a rázem byla ochotná snést jakékoliv nepohodlí. Už nás nečekala žádná přepadení, žádné sledování a kostrbaté úniky.
Vždy po několika dnech jsme z poštovních stanic poslali zprávu, že je lady Chavares živa a zdráva, a že vše je v nejlepším pořádku.

Několik večerů a nocí jsme věnovali výuce.
"Vše co ovlivníš kouzlem, a v materiální magii se to dá nejsnáz představit, má nějaký harmonizující vliv. Říkám harmonizující, ovšem neznamená to, že se budeš cítit uvolněně a vyrovnaně. Je to myšleno k celku. Světu, řádu, vesmírné rovnováze, nazvi si to jak chceš. Dám jednoduchý příklad - uhasíš oheň. Bez magie obvykle použiješ vodu, máš-li ji poblíž. Můžeš ale také ohni sebrat materiál, který spaluje, popřípadě vzduch, zadusit ohniště, zašlapat pochodeň.
Pokud chceš stejného cíle dosáhnout pomocí kouzla, využiješ tyto existující principy. Vyliješ na oheň pomyslné vědro vody. A teď narazíme na to, že vodu je třeba někde získat. Pokud nepromyslíš před vyřčením zaklínadla odkud vodu vezmeš, hrozí ti dvě věci. První věc: odliv mnoha sil. Pomyslíš na nedaleký potok, jenže ono přinést vědro vody od potoka až k ohni v jediném okamžiku není taková legrace. Druhá věc: harmonizace. Svět se snaží přizpůsobit kouzlem ohnutou realitu realitě bez magie. Náš příklad, kdy ale při hašení ohně kouzlem vůbec nepromyslíš princip hašení. Kouzlo se rozhodne vzít nejbližší vlhkost, která tu je, tedy tu ze vzduchu. Ta se v jediném momentu objeví v ohni. Jenže v blízkosti ohně tato prudká změna vlhkosti vyvolá miniaturní lokální bouři. A ta může nejen uvnitř domu, ale představ si, že hasíš oheň někde v kamnech, nadělat velké škody. Nejen na majetku ale třeba i na nerozvážné kouzelnici."
Mračí se na mě. Vždy se takhle takto mračí, když moc poučuji a zejména když mluvím o omezeních, která magie má. Hrozně moc by chtěla, aby si prostě mávla svou magickou hůlkou, přála si a měla splněno. Cokoliv a bezpodmínečně.
"Bu bu bu! Zase strašíte! Vyrobím takový náhrdelník...." a je to tady, zase vymýšlí, jak by překročila nepřekročitelné!

Jinak je vynikající žačka. Má skvělou paměť, jen musí zrovna poslouchat, a její cit pro strukturu materiálu je naprosto mimořádný. Nutím ji pracovat jen na maličkých vzorcích a názorně jí ukazuji, co vše se děje kolem bez jejího vědomého úmyslu, když pracuje s liniemi. Učím ji způsobům meditace, nutím ji sledovat při zaklínání či meditaci sebe samu, aby co nejdříve dokázala vnímat svůj zdroj. Nečekám, že to zvládne za pár týdnů. Ale za rok či dva se to každý nadaný, který ví, co hledá, naučí, pak by již měla mít jasno, jak hluboko si může dovolit pro magické síly sáhnout.

Konečně jsme se přiblížili Anfernu na dohled. Jsme na cestě již dva celé týdny.

"Nohy se mi už třásly únavou, ale světlo a lidé za okny v dohledu mi dodaly ještě trochu sil. Jak jsem vešel, všechno naráz ztichlo. Všechny obličeje do jednoho otočené ke dveřím, ve kterých jsem stál já s tou holkou na ramenou, takže o dobrý metr vyšší, přes nás oba přehozený pršiplášť, jen na skulinku otevřený, abych viděl na cestu, ze kterého proudem stékala voda. V některých očích byla vidět opravdová hrůza, pár chlapů spěšně sahalo po zbraních.
Přikrčil jsem se a nemotorně se, co nejvíc skrčený, abych děvčetem nepraštil o futra, prošel dovnitř. Kymácející se mokrá obluda se znovu napřímila, ještě vyšší, než před okamžikem, protože holka se probudila a narovnala. Nějaká panička hrůzou vykvikla, odvážnější chlapi už se zbraněmi v rukách předstoupili před ostatní. A pak jsem se konečně vzmohl na nějaká slova. Přesně ve chvíli, kdy se ozvalo několik dalších hlasů:
"To je přece..."
"Počkejte, to nejni vodouch!"
"Nebojte, já nejsem vodouch!"
a hlavně:
"Mamí, tatí!!"
A to už pomáhali děvčátku z mých ramen, konečně jsem uvolněnýma rukama mohl sundat plášť a společnost se dala do pokřikování, jásání, děkování, otázek a uvolněného smíchu. Ten večer bylo co slavit, ale ještě nás čekal nelehký úkol. Popasovat se se skutečným vodouchem."

Jeden z mých oblíbených příběhů, který neváhám vždy uvést jako příběh, který se opravdu stal, byť mnoha opakováními jsem si jej přeci jen poněkud přikrášlil. V jádru se ale od skutečnosti liší jen maličko. Mě bylo kolem pětadvaceti, když do Tymárie a vůbec na většinu západního pobřeží přišly monzunové deště takového rozsahu, jaký nikdo od té doby nepamatuje. S nekončícími prudkými lijáky se začaly v rozbahněných polích objevovat podivné humanoidní bytosti, tvořené z bláta a vody. Rychle se naučily brát na sebe podobu lidí. Opravdu na ně platilo jediné - silné světlo. Dali se rozbít, rozsekat na kousky, ale rychle se zase formovali zpět. Když se jim něco živého dostalo do cesty, strhli to na zem, obtekli a zadusili.
Ještě nedospělou dívku jsem šel hledat, když jsem v jedné vsi zjistil, že se nevrátila před setměním. A našel jsem ji na poslední chvíli. Díky tomu, že vodouši měli jistý druh inteligence, dokázal jsem je rozptýlit iluzí světla. To byl ostatně důvod, proč jsem si jako jeden z mála troufal vycházet po setmění.
Posluchačům to ovšem nekomplikuji a při vyprávění sesílám na nebohé vodouchy efektní světelné koule nebo mi pomůže bouře a série mimořádně jasných blesků. Záleží, v jak bohabojné společnosti právě jsem.

I dnes tedy máme ubytování a jídlo zdarma. A ještě pár drobných zbyde. Spokojeně chladím vyschlé hrdlo zdejším vynikajícím pivem. Jeden mladý muž si s dovolením přisedne, ale na rozdíl od ostatních nechválí můj příběh, ani mě nezve na skleničku. Rovnou začne otázkami.
"Víte, co se teď děje na západním pobřeží? A neznám vás? že vy jste Čtv.."
trochu se na něj zamračím a cvrnknu do vzduchu prostředníkem, zatímco vydám zvuk podobný odkašlání. Mladík zmateně zakašle také, to už ale vstávám a vyrážím ke dveřím. Mladík za mnou a hned za ním samozřejmě i Seanreh. Ta holka nevynechá jedinou příležitost dozvědět se něco nového, co nepatří jejím uším.
Zkontroluji, zda nás nenásleduje ještě někdo další a pak na mladíka pokývnu.
"Jsem." Jednoduchým gestem dám najevo, že toto téma je uzavřené. "A nevím, co se děje na západním pobřeží. Ale jestli se tam něco děje, rozhodně to vědět chci."
Šibalsky se pousměju, abych trochu odlehčil atmosféru. Muž je ovšem stále velmi vážný. Pohlédne na Seanreh, na mě..
"Já to také chci rozhodně vědět!" přisadí si Seanreh a v tu chvíli máme vyhráno. Vzhledem k jeho chování jsou má očekávání poměrně velká. A nejsem zklamán.
"S těmi... vodouchy jste mi to připomněl. Tedy nejen na západním pobřeží. Nakonec i na severu Kartézie, a tam to prý bylo ve velkém, opravdický přepad, hromadný útok!
Začali se tedy zprvu na západě v posledních týdnech tu a tam objevovat takoví.. já je neviděl, takže se nezlobte, když ten popis bude znít divně a nebude přesný, takoví ještěři. Ještěrolidé. Napůl ještěři a napůl lidé." Váhavě ke mně zvedne oči, ale když vidí, že mu pozorně naslouchám a nepochybuji o jeho slovech, pokračuje.
"Nejzvláštnější z toho všeho je fakt, že dokud nezemřou, jsou neviditelní."
"Neviditelní?"
Stejně jako Seanreh, i mě ta informace zaskočí. Mladík jistě netuší, že právě teď dokonale podtrhl pravost svých tvrzení.
"Neviditelní." Neodpustím si také poznamenat. Zajímavé. Vytáhnu z něj ještě pár věcí, jméno tymárského městečka, kde nějaké viděli. Rozhodně neslyšel o jakékoliv souvislosti výskytu těch stvoření s magickými místy či předměty. Ještě jedna věc mě ale překvapí, věc naprosto mimořádná. Mladík jako by to ani nechtěl říkat, snad téhle části příběhu sám nevěří. A nelze se mu divit.
"Ten útok na severu prý rozprášili naši, právě když ti ještěři útočili na tábor Nesmrtelných." To by ještě šlo pochopit. "Pak bojovala obě vojska, naše a barbarské, bok po boku, aby se po porážce ještěrů v míru rozešla." To už je o mnoho méně pochopitelné. A to nejsem Kartézan!

"Snad vás mohu požádat, abyste si informace o mě a dámě nechal pro sebe," řeknu, když se zdá, že se hovor chýlí ke konci. Trošku divně si nás přeměří pohledem. Zřejmě to pochopil tak tak, že já a Seanreh jsme tu.. musím se zasmát a rozhodně ho v tom hodlám nechat. Jakoby v rozpacích se zadívám na dívčinu pěknou tvářičku a omluvně pokrčím rameny.

"Na oplátku vám také řeknu zajímavou zprávu. Zemřel jeden z heroldů krále Leanura. A jestli je pravda, co se šušká, tak dokonce oba. Král naštěstí přežil, ale i on se údajně ocitl v nebezpečí." O smrti druhého herolda záměrně trochu mlžím, vůbec nevím, jaké zprávy nakonec král pustil do světa a jaké pozdržel.
Teď se muž dívá nevěřícně na mě. Nevěří mi? Ta zpráva už se sem musela před pár dny dostat, rozhodně bych to očekával.
"Děláte si srandu nebo to nevíte? Ještě někdo zemřel." Dívá se tak, že je mi jasné, že jsem řekl něco nevhodného. Ale co? Zemřel mu někdo blízký? To není veřejně známá informace. Takže zemřel.. hlavou mi víří různé varianty a s hrůzou se opakovaně vracím k mladému Yernovi. V hierarchii armády je ale stále směšně nízko, musí být v pořádku. Zpráva o jeho smrti by zaujala jen pár zasvěcených. Nejspíš půjde o jednoho z generálů. Ano, někdo z generálů! Mé čelo ozdobí krůpěje potu v neblahém tušení. Cítím se mimořádně nesvůj.

"Kladivo. Zemřel generál Gorman Kladivo."

Zajímavé. Nebezpečné. Příležitost. Kdo a proč? Napadá mě mnoho slov, která vyjadřují závažnost této zprávy. Gorman byl rozhodně nejoblíbenějším z generálů Kartézie. Měl tu výhodu, že byl generálem ještě v době, kdy se vybojovala Hitrímská bitva, nejslavnější vítězství nad Nesmrtelnými za poslední generace. Ve výsledku nebyla tak důležitá, jak ji Kartézané a Hattámští popisují, ale Gorman si právě tam vydobyl své přízvisko. Pod jeho kladivem skončilo opravdu hodně barbarů, to je nezvratitelné. Vojensky génius. Politicky... Byl vždy tím, kdo vyznával ze všech tří generálů nejagresivnější přístup. S větou nejlepší obrana je útok na rtech snídal i večeřel. Srdce mi buší zběsilou rychlostí. Pro mě a šance na vojenskou spolupráci Kartézie s dalšími zeměmi je to jistě dobrá zpráva. I když.. vždy může na uvolněné místo nastoupit někdo ještě horší. Vnímám Seanrežin pohled, takhle rozhozeného mě jistě neviděla po celou tu dobu, co jsem jí průvodcem.
"Jste v pořádku?"
Rozdýchám se, uklidním, pokývnu.
"Ano, jistě. Ví se, co se mu stalo? Nějaká bitva, nečekaný přepad? Kladivo už se přímých bojů přeci neúčastnil," obrátím pozornost zpět na mladíka. Jeho odpověď je zamítavá. O příčině úmrtí zatím neví vůbec nic, stalo se to ale včera večer nebo v noci. Zatím se to nerozkřiklo a moc lidí to neví. Nemáme si už co říct. Upjatě prohodíme už jen pár frází a rozloučíme se.
V nejkratším možném termínu se tedy bude konat velký vojenský sněm, kde musí být probrána otázka Gormanova nástupce. Tam nesmím chybět.

"Co se s vámi děje? Vysvětlíte mi, proč vás to tak vzalo? Je to jen jeden z těch jejich bláznivých generálů, dokonce už byl docela starý, to náhodou všechno vím, občas jsem na hodinách historie a heraldiky i poslouchala, abyste věděl."

Výjimečně nechám dívčiny otázky padat na svá záda jako déšť na okenní tabulku. Spát jdu brzy, ale nedaří se mi usnout. Chvíli zírám do stropu a ani krátká procházka na čerstvém vzduchu nepomůže. Na druhou stranu, když člověk nemůže usnout, leckdy připadne na ty nejlepší nápady. A tak s rukama za hlavou popustím myšlenkám uzdu.
Není to jisté, a generál už skutečně měl svůj věk, ale tuším, co se ve skutečnosti stalo. Teď se musím hodně dobře rozmyslet, co nabídnu Kuplířům jako odměnu za Gormanovu smrt.

První lekce

Blíže civilizaci

S napětím vyčkávám na čarodějovu odpověď, jako bych v ten okamžik nabyla dojmu, že přeci musí vědět úplně vše. Avšak to, jak si dával načas s odpovědí mi do mysli zaselo i pochybnosti. Jistě, bylo by to až příliš snadné, přesto jsem mu doslova visela na rtech.
"Jenže to bychom ho nejprve museli najít," odvětila jsem s jistou dávkou zklamání, copak jsem před pár okamžiky neříkala, že se po něm doslova slehla zem?
"Neznám ani žádné jeho přátele, nebo kohokoliv, na koho by bylo možné se obrátit." Nikdy předtím jsem ani moc nepřemýšlela nad tím, jak se naše světy míjejí, obklopené hloučky bezejmenných tváří. V lecčem to pochopitelně bylo snazší, jakmile by se naše cesty rozdělily, nevznikaly by žádné škody, jen snad na naší pýše a hrdosti. Kéž by se mi myšlenky tak často nestáčely k jeho kštici hebkých, plavých vlasů, kterak se mi kroutí mezi prsty.
To Čtvrtý byl už dávno někde jinde. "Tedy naše důmyslné převleky zabraly?" Musela jsem se pousmát, snad i úlevou. Stále jsme se nacházeli mimo dosah jakékoliv civilizace, zcela odříznutí od případné pomoci. A jak mi už Čaroděj mnohokrát naznačil, nemohl jen tak snadno případné útočníky pomocí magie zneškodnit. Jeden by ho mohl začít popichovat, k čemu je to všechno vlastně dobré, jenže teď jsem neměla příliš náladu na žerty.

Nepříjemný pocit posílila i jeho další slova. Teď jsem to pro změnu byla já, kdo na okamžik zůstal zahloubán ve vzpomínkách. Každičký detail se náhle zdál důležitým, všechny, byť velmi drobné nesrovnalosti, podivná gesta i nezvyklé skladby vět. Čím víc jsem se mezi nimi snažila najít nové souvislosti, tím spíše jsem upadala do beznaděje. Významy mi stále unikaly, klouzaly z konečků prstů jako pírko zmítané větrem.
Rezignovaně pokrčím rameny.
"Tohle je bohužel jediná stopa, kterou mám. Též se domnívám, že jsem sloužila jako pouhý prostředník, ale někdo jiný mohl snadno nabrat opačného dojmu. Já...doufám, že by mi Rhys nechtěl ublížit," povzdechla jsem si, oči mi opět bloudily svévolně po krajině.
"On by určitě něco takového nechtěl, jenže co když jednal na něčí příkaz?" Snažím se raději podobně vtíravé úvahy rychle vyhnat z hlavy.
Pokud ale skutečně šlo jen o magii a ve hře nebyly další kličky, dávalo to celé smysl ještě méně.
"Netuším, nakolik silným zdrojem mohly ty náušnice být, Nadání jsem při jejich výrobě použila, to ano, ostatně jako u všech svých šperků. Použité materiály pak se mnou spolupracují mnohem ochotněji, dokáži vytvářet jindy nemyslitelné tvary a navzájem je propojovat. Sám jste se ale mohl na vlastní oči přesvědčit, že vládnu jen zlomkem vaší síly. A žádnou magickou energii do předmětů nevkládám, nebo si toho nejsem vědoma. Jistě se na nich dala nalézt nějaká stopa, slabý otisk, ale to je tak vše," rozhodím rukama, div svého společníka netrefím, "stále jsem přesvědčená, že nám tu něco uniká. Zbývá už jen ta šperkovnice, ale pokud by se jednalo o nějaký mocný artefakt, určitě bychom to pocítili." Ne snad, že by mi denně procházely mezi rukama, ale jako Nadaný jedinec bych přeci měla být na výkyvy moci citlivější.

"Panu Meliori jsem se o svém Nadání nikdy nesvěřila, byl to můj vlastní způsob, jak výtvorům vtisknout osobitost, mohl si ale leccos domyslet, v řemesle se na rozdíl ode mne pohyboval desítky let," zamyslím se, "výroba těch náušnic byla vskutku něčím zvláštní, skoro jako by se mi moc vymkla z kontroly, pracovala sama, pakliže je to vůbec možné. Probrala jsem se nad svým výtvorem, k smrti unavená a nejprve i v šoku z toho, že každá z náušnic byla tvarem jiná. Přesto se podivně doplňovaly a zvláštně rezonovaly i s portrétem té ženy." Na její tvář jistojistě nějakou chvíli nezapomenu. "Jenže ti, co mě unesli, se neustále snažili doptávat na něco dalšího, co mělo být uložené v té vyřezávané krabičce. To mi celou dobu vrtá hlavou, možná jsem v ní po celou dobu něco pašovala, přenášela nějaký tajný vzkaz." Že já hloupá nebyla o něco zvědavější a pořádně se nepodívala dovnitř, nezvedla měkoučký sametový polštářek a nepátrala, zda třeba nemá dvojité dno! Cestiček se tu začalo rozbírat až příliš a většina bohužel mizela do ztracena. Vědět tak, na které z nich zrovna stojíme...

Teď měl ale určitě i Čtvrtý opět dostatek materiálu k přemýšlení, snadno jsem se dovtípila, jak rád si nechává zaměstnávat hlavu. Jenže tady bychom se už točili v kruhu, na některé záležitosti je lepší podívat se s odstupem, klidně je nechat na chvíli spát, než se odněkud vynoří nové pravdy. Změnu tématu tak uvítám a s radostí mu přenechám slovo.
Překvapením na něj kulím oči. "Taková nespravedlnost," utrousím s hranou jízlivostí, "a ještě se vychloubáte, protože se domníváte, že se jich nikdy nezeptám!" Pohrozím mu prstem, teď si může být jist tím, že to bude má první otázka hned poté, co se jim představím. Přesto jsem o jeho slovech příliš nepochybovala, na světě se rodila celá řada talentů, někdo přirozeně vynikal v boji, ve vedení, proč by tak Čtvrtý nemohl dostat do vínku takový dar?
O to budou jeho poznatky jistě zajímavější.
"A jak velký potenciál jste naměřil u mne, hm?" vyrukuji na něj hned s otázkou a pochopitelně čekám uznání, či alespoň pochvalu. Dalšími slovy mi ale poněkud srazí hřebínek. Jistě, i při výrobě těch náušnic jsem měla pocit, že mi doslova vysála život z žil.
"Stárnutí je...rozhodně nepříjemné," prsty mimoděk přejedu hranu čela, ale naštěstí nenahmátnu jedinou vrásku. Kolik může takové drobné kouzlo člověku vlastně sebrat? Pár úderů srdce, celé dny či dokonce léta?
"Skoro bych čekala, že už čarodějové přijdou na způsob, jak tyto vedlejší účinky kouzel minimalizovat či je dokonce zvrátit," zamyslím se, když už ne pomocí magie samotné, tak skrze alchymistické lektvary. Všechny ty falešné elixíry života a lásky vystavované na tržištích se mohly něčím inspirovat. Pokud se mě tím ale snažil zastrašit, povedlo se mu to jen z poloviny. Sám byl starý dost a stále v dobré kondici....vlastně až příliš dobré. "A pokud tak ještě nikdo neučinil, ráda tuhle díru na trhu zaplním," usměji se s tou typickou lehkovážností. To by tak scházelo, abych se nechala odradit na samotném začátku cesty, na to je už příliš pozdě. I kdyby to mělo znamenat občasné nocování v barbarských podmínkách.
"Ten zdroj je tedy v každém z nás? Nebo magii čerpáme z širého okolí, pokud je dokáže tělo spotřebovávat pro regeneraci, pak jen stačí nalézt dostatečně silné schránky, co ji dovedou uchovat. Takový náhrdelník tvořený magickými kameny by mohl nositelce přidat celá desetiletí!" Možná ji dokonce učinit nesmrtelnou. Mohl být tohle důvod, proč někdo vysával sílu z artefaktů?

Vysvětlení využití hůlek už přijmu bez reptání, sama bych si nějakou jistě dala vyrobit už jen na efekt, s mými dovednostmi by to ani nebylo příliš složité, zvlášť, budu-li mít možnost se v nich zlepšovat. Nit myšlenek však přetrhne padající tma, pomalu je na čase hledat si místo vhodné k utáboření. To opět nechávám na svém průvodci, dnes sice nemusím tolik přemáhat vyčerpání, ale odpočinek rozhodně přijde vhod. Co jsem začala řešit tyto přízemní starosti, hlásilo se o slovo i mé pohmožděné rameno. S radostí jsem shodila své zavazadlo na zem a pomalu se začala uvelebovat u rozdělaného ohně.
Popravdě jsem očekávala další z lekcí, hovory u táboráku za zvuku šumění přírody v sobě nesly jisté kouzlo, když se mi tedy čaroděj zahleděl hluboko do očí, pohled jsem stejně upřeně opětovala. Měla jsem pocit, jako by něco zamumlal, ale slova zahalil háv spánku. Už ani nevím, kdy jsem se k němu uložila, ale ráno jsem se probouzela příjemně odpočatá.

Snad jedinou vadou na kráse byla absence jakéhokoliv zdroje vody, abych se mohla stejně jako předchozího dne opláchnout. Takhle jsem mohla jen doufat, že brzy narazíme na další usedlost, kde by mi mohli zařídit koupel. Mé prosby jsou nakonec vyslyšeny, i když s jistým zpožděním. Přesto si nemohu nikterak stěžovat, jsem vděčná už za to, že mohu k jídlu zasednout u stolu. Zatím vskutku máme i čím zaplatit, ovšem čarodějova poznámka mě namíchne.
"No tedy! Nemělo by tomu být spíše naopak? Ve Vlantii se mohli přetrhnout, kdo získá to výsostné právo zahrnovat mě dárky. Pokud bych si už měla vydržovat muže, určitě bych zvolila jinak," rukou se natáhnu přes délku stolu a zatahám ho za šos jeho obstarožního pláště.
"Pff," odfrknu si a zase se vrátím na své místo.
"To jsem si tedy všimla, včerejšího večera jsem usnula ani nevím jak," popíchnu ho. Pravdou ale bylo, že mi byl milou společností už několikátým dnem, ani si nevzpomínám, kdy jsem s někým strávila tolik času. Rozhodně jsem se, tedy až na těch pár okamžiků, kdy nesnesitelně poučoval, nenudila.
"Ale nechám to tedy na vás, já vám budu morální podporou a budu se mile usmívat," ne že bych tedy měla moc jiných možností, když jsem s sebou netáhla svoji šperkařskou sadu. To už před nás ale postaví večeři, do které se okamžitě pustím. Nic proti kulinářskému umu čaroděje, ale na cestě se tedy moc nepředvedl a pořádné jídlo mi opravdu chybělo. A co teprv ta postel. V tu chvíli mě ani nenapadlo, že jsem vyhnala majitelku z jejího vlastního pokoje, nakonec to na žádný velký přepych nevypadalo. Několikrát jsem se ještě na měkké matraci převrátila, jen abych si užila toho pocitu, že mě nikde nic netlačí. Povlečení bylo nasáklé mýdlovou vůní a rozhodně příjemnější jak polštáře z mechoví. Také jsem ochotně vydala svůj cestovní oděv k přeprání a sama si vyžádala koupel. Vanu mi sice napustit nestačili, ale nakonec posloužilo i vědro s teplou vodou, spotřebovala jsem ho do poslední kapky. Dlouho se mi neusínalo tak dobře.

Se vstáváním tedy moc nepospíchám, vůbec se mi z vyhřátých peřin nechce, ačkoliv sem skrze dřevěné stěny začíná pronikat vábivá vůně smažené slaniny. Na nočním stolku vedle postele najdu i drobné zrcátko, s jehož pomocí se zvládnu upravit a z dveří šatní skříně sundám i své, již čisté oblečení.
Čtvrtý už je pochopitelně dávno na nohou, ale se snídaní na mě počkal. Vajíčka, již zmíněná slanina a čerstvě upečený chléb jsou za poslední dny to nejlepší, co jsem mohla ochutnat. I hrnek zředěné medoviny přijde vhod a lehce mi zabarví líce do příjemně narůžovělého odstínu. Sotva dožvýkám prvních pár soust, mrknu na čaroděje: "Jak daleko jsme od cíle, kudy se vydáme teď?" Začínám vyzvídat. Podle jeho původních slov bychom už měli mít město na dosah, tedy alespoň doufám.
Sotva se kolem nás mihne obsluha, nešetřím chválou. Než se vydáme dál, poděkuji i hostinské a za další úplatu jí požádám, aby nám zabalila i nějaké zásoby na cestu. Především ta sklenka domácí marmelády vypadá lahodně. Hned se cestuje o to lépe a kdož ví, třeba takto blízko města zastihneme i nějaké obchodníky s vozy, kteří nás výměnou za čarodějovy poutavé historky rádi svezou.

Probudím se časně zrána, protože na dvoře již panuje ruch. Jistě, hospodářství se samo neobstará. Ostatně, nás čeká další cesta. Nemáme se tu co povalovat na slámě. Ne déle než je nutné.

Z večerní svíčky zůstal jen malý rozteklý pahýl. Musel jsem spát po zbytek noci jako zabitý. Ještě štěstí, že jsem zatarasil ty dveře, pochválil jsem svou opatrnost. Ustrojil jsem se, postel zastlal jen tak, aby se neřeklo a vyhlédl z okénka. Moji muži se také probírali. Je mi jasné, že je probral ranní chlad ještě dříve nežli mne. Někteří se teď ještě v polosedě probírali ze spánku, další již balili své tlumoky, několik se jich oplachovalo nedaleko studny a pár dokonce cvičilo ranní sestavu. Jak chvályhodné. Měl bych se k nim připojit, abych neměl z dalšího dne v sedle rozlámané tělo.

Sešel jsem po dřevěných schodech do prostorné světnice, kde se včera odehrával můj "výslech". Golvud s několika čeledíny zde právě seděli u snídaně. Vzhlédl ke mně svým okem a s nic neříkajícím výrazem ukázal na volné místo u stolu. Žádné "dobré ráno", žádné pozdravy ani představování, žádné ceremonie, každý si hleděl svého talíře ovesné kaše. Med kolem huby si tu mazal každý sám sobě. Doslova. Uprostřed stolu stál pěkně vrchovatý ušák a dřevěná palička. Jedna z pěkných děveček se přitočila a položila přede mně na stůl talíř s kaší tak, že div obsah nevystříkl ven. Když jsem jí věnoval tázavý pohled, kysele se na mě ušklíbla. Čeledín sedící naproti mě se uchechtl.
Když dívka zmizela ze dveří, tiše mi její chování vysvětlil.

"Vsadila se včéra s několika dalšíma děukama, že s váma v noci pošpásuje. Teď bude pár dní jak kysaný zelí. Heh."
Seděl jsem s lžící v ruce jako opařený. Tak to byl ten noční host! A já se bál špióna či zloděje vojenské depeše. Přitom jsem si mohl zřejmě užít povyražení. Musel jsem se usmát. Kdepak! Přišel, usnul, zvítězil. Jsem hezky odpočatý a všichni tady by na mne také dnes ráno hleděli jinak, kdyby to dopadlo podle jejích představ. Se škodolibým despektem. Takhle jsem si zachoval nejen tvář, ale i hrdost.

Když jsem se ptal hospodáře, zdali bychom mohli s něčím pomoci, s něčím, na co je třeba mnoho silných paží, jen mávl rukou. "Akorát po sobě zameťte tu prázdnou slámu, ať nemám na dvoře nepořádek."

Těžko říct, co se mu od včerejšího večera honí hlavou. Nedokázal jsem odhadnout, co si o Nesmrtelných a celé té nové situaci vlastně myslí. Musel se s nimi potýkat mnoho let. Viděl jsem mu na očích, že nedokázal z armády odejít snadno. Taková ta věčná služba. A náhle se karta obrací. Cítí buďto úlevu, anebo velký vnitřní vztek. Za sebe doufám, že to první. Mohl by časem najít opravdový klid v duši.

Když jsem o pár lžic kaše později udával pokyny a chystal své mužstvo k odjezdu, narazil jsem ještě párkrát na onu děvečku. Mračila se. Na mne. Vlastně se mračila na všechny. Jak málo by stačilo, aby se cítila jako královna. Na pousmání jsem však tentokrát neměl... co? Odvahu? To zas ne. Zkrátka jsem jen zachoval dekorum a s neutrálním výrazem obličeje vydal rozkaz k osedlání. Dovedu si představit, že několik párů očí se za námi ještě chvíli dívalo, když jsme projeli otevřenou branou a této zemědělské pevnosti se rychle vzdalovali. Ale vsadil bych se, že počet očí byl sudý. Galvud nám jistě na záda nehleděl. Představil jsem si, jak náhle zpraží několik nádeníků, ať neokouní a začnou makat, jinak nedostanou k večeři ani suchou kůrku.

Hlavou mi brzy začaly vířit jiné myšlenky. Do Anfernu je to tímhle tempem necelých pět dní. Máme finance i právo dostat ubytování. Toho jsem však hodlal využít jen v nejnutnějším případě.
"Dnes to ještě jednou vydržíme na seně, hoši. Ale slibuji vám, že zítra se zastavíme v zájezdním hostinci a všichni si budou moci dát zasloužený žejdlík. Souhlasíte?"
Odpovědí mi bylo veskrze souhlasné zamručení. Že já jsem tuto noc spal v lepším si nikdo nadhodit nedovolil. Moji vojáci věděli, že bych to rýpnutí přešel. Nakonec, většinou jsem s nimi sdílel stejné podmínky jak noclehu, tak stolování.

Noc byla teplá a ráno vlahé. Jediný seník nás pojal za nevelký peníz. I tak jsem nechal držet hlídky. Ze zvyku a... z opatrnosti. Higuainovy depeše mi stále nedaly spát. V duchu jsem si dělal seznam adresátů. Jmen, na která si budu muset dávat dost možná v budoucnu pozor. Ale kdo ví, co nás bude čekat, až se nahlásíme posádce v hlavním městě.

Cesta ubíhala poklidně a my zvolnili. Nechtěl jsem zbytečně koně zmáhat a štvát je pro nic za nic. Protože se ale na odpoledním nebi objevil šedočerný mrak a ve vzduchu byla cítit voda, několik mil zbývajících k hostinci, jsme urazili tryskem. Koně si pak budou moci dostatečně odpočinout a ještě jim věnujeme nadstandartní péči v suché, dobře vybavené stáji. Ostatně, hostinec nesl příhodné jméno.

U Podkovy bylo rušno. Ještě rušněji, když jsme se tam vmáčkli my, vojáci. Nikdo nám nevěnoval větší pozornost. Že tudy projíždějí různé oddíly, bylo běžné. A zjevně tu rádi stavěl každý, kdo křižoval místní kupecké cesty. Vyjednal jsem dobrou cenu za poctivou večeři, dormitář v podkroví a na závěr objednal rundu všem svým mužům.
"Když bude slina, pokračujte za své. Ale s mírou. A žádné konflikty. Jestli někdo neumí prohrávat, ať tedy nehraje. Nemusím doufám připomínat, že si boj muže proti muži necháváme na cvičiště nebo do ostré akce. Není hrdinství poslat k zemi podnapilého chudáka, který neví co mluví, natož aby věděl něco o sebekázni.
Ále... Na zdraví! A dobrou chuť, braši."

V lokálu bylo veselo a zábava se táhla do pozdních hodin. Sám jsem měl žízeň, která si nakonec vyžádala více korbelů. S pytlem za zády a malou útočnou dýkou pod hlavou jsem usnul pozdě, ale přece. A spal jsem jako špalek.
Hostinský se ukázal jako charakter a za "klidný průběh večera" a slušnou útratu (kde taky vojenskou apanáž takhle na cestách lépe utratit, že?) nám nachystal pěknou snídani. Tři džbány mléka, čerstvé pečivo a jemně uzenou šunku. Ví, že se někdo z nás jistě rád vrátí. Nebo alespoň zmíní zdejší pohostinnost. Takhle to má vypadat.

Před vjezdem do Anfernu uděláme malou odbočku. Spíš si jen lehce zajedeme. Jedny z prvních kasáren, v nichž jsem měl tu čest pobývat, nasávat řád a kartézský bojový kodex. I můj tehdejší opatrovník mi to místo velice chválil. Však je to jen den ostré jízdy. Nebo den a půl klidné. Musíme dobrat zásoby. Musím se poradit, co s dopisy. A nakonec... bylo by dobré dát si lázeň!
Jenže jako první zpráva, kterou zvíme, sotva se odlepíme od sedel, je ta o náhlé a tragické smrti jednoho ze tří předních generálů, který byl dosud v čele státu.

Zpět mezi lidi a jinou zvěř

Ovládnu se a nezačnu si ťukat palcem do čela, jak to s oblibou dělávám, když usilovně přemýšlím. Rhys. Jeden z milenců? Vida ho, děvče.. To by mohl být ten, co se dle špehů kolem madame de Vries v minulých dnech motal. Nevím o něm bohužel nic, čím bych Seanreh mohl nějak uklidnit. Na druhou stranu nemám v tom ohledu ani žádné špatné zprávy. Třeba od Leanura ještě nějaké zprávy dorazí.
Se zájmem a pochopením nechám dívku říci, co má na srdci. Snad ji potěší, že nevím o mnoho víc, než ona sama.

"Pokud v tom je tenhle Rhys nějak zapletený, možná nám to pomůže všechno nějak ozřejmit. Zatím totiž ani já nevím, o co přesně jde. Proč se to všechno stalo. Vypadá to, že se souhrou okolností protly dva příběhy. Můj a tvůj. To nejdůležitější je nyní fakt, že jsme naše pronásledovatele setřásli, ať už chtěli cokoliv. Aspoň na chvíli."
Krátce se odmlčím a zvažuji, kolik toho ze střípků informací, co mám, mohu odkrýt. Nakonec nenajdu důvod, proč cokoliv tajit. Čím více lidí bude vědět, po čem síly ze Záhoří jdou, tím lépe. Události se dávají do chodu. Svým způsobem mohu být rád - mám konečně něco víc než slova. Chtěli jste důkazy, mocní tohoto světa? Bude jich přibývat. A tak pokračuji ve svých úvahách nahlas.

"Jsem si téměř jistý, že vím, co hledal ten mladíček, kterého jsem nachytal spolu s tebou ve staré věznici. Přesněji řečeno - co hledal někdo jiný jeho prostřednictvím. A nemyslím, že by v tom madame de Vries nebo.. Rhys.. měli prsty. Mezi nimi šlo spíše jen o obchod, možná ukázku tvého potenciálu, možná tě Rhys jen chtěl mít dál od domova, ale pochybuji, že by věděli, že máš Nadání. Jenže - a to je mé vysvětlení, proč právě ty jsi byla unesena - buď ta šperkovnice nebo ty náušnice magii obsahovaly. Shodou okolností se den předtím někdo pokusil vysát magickou sílu z jistého artefaktu v Kilres. A stopy toho, kdo šel po tobě, jsou nápadně podobné. Možná se ti uleví, možná pocítíš zklamání, že tys na tom únosu byla jen méně důležitou součástí, každopádně cíl toho únosu, té loupeže, byla magie."

Chviličku Seanreh nechám nad tím přemýšlet, než se upřímně zvědavý zeptám: "Mohl třeba tvůj mistr vědět o tvém Nadání? A dokázala bys do těch náušnic otisknout Moc? Cítila jsi něco speciálního při jejich výrobě?"
Nedá se tomu tématu pořád vyhýbat, pozvolna proto přecházíme k první lekci magie už cestou.
"Věř nebo ne, ale já žádného učitele neměl. Znal jsem všechen ten řád, chápal souvislosti a principy magie od první chvíle, kdy jsem si uvědomil, že mám neobvyklé schopnosti. Když se zeptáš kteréhokoliv ze tří známých Velkých čarodějů, kdo je učil, nejspíš zprvu odpovědí, že se učili sami. Ale pokud by museli jmenovat někoho, kdo je posunul na vyšší úroveň, kdo jim dal pochopit, jak Moc funguje a jakou si vybírá daň, dost možná by řekli: Čtvrtý."
Přesto nebo právě proto mi nikdy úplně neuvěřili?
"Měl jsem to přirozeně v sobě. Bez dřiny a odříkání. Možná nezaslouženě. Ale k věci. První lekce kouzelnictví právě začíná! Obvykle se zaměřuje na změření potenciálu u těch, kteří tuší, že by mohli něco dokázat, ale nedaří se jim dosáhnout konkrétního výsledku.
Pro toho, kdo v sobě Moc sám objeví a dokáže ji vědomě použít, což je náš případ," usměju se na ni, "je první lekce nabádáním k opatrnosti a strašením možnými následky kouzel.
Myslím, že jsem to již naznačil, ale kouzlením se v první řadě stárne. Vždy. Můžeš mít obří studnici Nadání, která ti pomůže dožít se věku, o jakém se ani mě nesní, pokud nebudeš nikdy čarovat. Nebo můžeš mít obří studnici Nadání, naučit se záhy kouzlo, jehož náročnost špatně odhadneš, a často a neuváženě jej využívat. I to se stává. Cesty a hostince už spatřily spoustu kouzelníků, kteří "nevysvětlitelně" zemřeli třeba už ve dvaceti letech."
Znovu nechám slova trochu zapůsobit, než pokračuji dál:
"Až časem začne čaroděj celkem zřetelně vnímat své zdroje. Upřímně řečeno, je velice nepříjemné sledovat, jak vysychají. I bez kouzel. S přibývajícím věkem je začíná požírat fyzické tělo k regeneraci, na kterou už samo nestačí. Ale co už, rozhodně je to za dar Nadání přijatelná cena."

Neušli jsme toho dnes moc, ale nevadí, počítal jsem s tím. A když se večer u ohně krátkým zaostřením vůle opět ujistím, že nás nikdo a nic nesleduje, je jasné, že není důležité, jak daleko dojdeme, spíše jen to, jak dlouho zůstaneme z dohledu zvědavých očí.

"Obraz čaroděje s hůlkou je celkem oblíbený, ve skutečnosti hůlka samozřejmě není potřeba a ani neposkytuje výraznou výhodu. Jakýkoliv důvěrně známý předmět může zvýšit dosah zaklínadla. V energetické magii se běžně jako prodloužení dosahu kouzla používá zbraň. V materiální magii výrazně šetří síly, když se cíle kouzla dotkneš, často je to ale velmi nepříjemné - a odtud se vzaly hůlky jako pomůcka čarodějů."

Vyprávím dlouho do noci, mám pocit, že přestože jde o fádní teoretické poznatky, mou novou žačku to zajímá. A když už je opravdu čas spát, zadívám se jí zhluboka do očí a pronesu uklidňující formulku pro klidný a osvěžující spánek. Dnes by jistě neusnula tak snadno a tvrdě jako včera, kdy byla opravdu vyčerpaná a beze strachu z nepohodlí, které nocování pod širým nebem obnáší. Psychická magie si žádá pohled do očí, nechcete-li plýtvat zdroji. Nebo terč vidět. Nebo jej velmi dobře znát, vědět, co vaše mysl hledá nebo ovlivňuje.
Přesnost. Přesnost myšlení je v jakékoliv magii také klíčová. Jinak se stáváte pouhým médiem magie v sobě. A ta pak dokáže věci! Ale i tom jsem už dnes večer mluvil. A i já si potřebuji dobře odpočinout.

Další den probíhá poklidně. Rozhodnu, že je čas opustit les a nocovat v hostincích. Seanreh si to zaslouží. Drží se statečně. Už po poledni začnou lesní stezky střídat cesty mezi zdejšími pastvinami a poli. "Dobrý muži, dojdeme do tmy někam, kde se lze ubytovat? Přespat a najíst?" Pastýř ochotně poradí a se západem slunce už sedíme u jednoho ze dvou stolů v maličké neoznačené hospůdce a čekáme na večeři, jejíž vůně se z kuchyně line až k nám. Nemůžu se dočkat. Na cestě jsem se nepřinutil něco vařit, krom odvaru z bylin na zahřátí po ránu. I když jsem s sebou pro jistotu vzal malý pytlíček soli. To ovšem spíše pro případ, že bychom v divočině museli zůstat déle a lovit.

"Peněz na cestu snad máme dostatek, když budeme šetřit, v Anfernu ale bude potřeba něco vydělat. Třeba se naskytne příležitost už dřív."
"Vydělat? Jak se takový čaroděj živí?" zeptá se zvědavě Seanreh.
Rozhlédnu se po lokále a gestem dám najevo, že není vhodné zmiňovat, kdo jsem. Kdo jsme. Pak se usměju a na oko bezradně rozhodím rukama. Využiju fakt, že pravděpodobně má jen minimum praxe s řešením jakýchkoliv výdajů a přísně na ni ukážu prstem: "Obvykle mě živí nějaký urozený pán nebo paní, který tento outěžek na své pokladnici ani nepozná!
Vím, jsou chvíle, kdy není zbytí, a ani urozená paní nemá právě po ruce dost zlata. Tehdy se o sebe musím postarat sám. Možná už sis všimla," nadnesu s hranou pýchou, "jsem docela dobrý vypravěč. Takže až narazíme na lokál poněkud plnější než je tento, řeknu pár zábavných nebo strašidelných historek a zase bude pár dní z čeho žít."
Na závěr odevzdaně pokrčím rameny. Je mi jasné, že něco tak strašného nečekala. Že jsem u ní právě klesl na úroveň potulných komediantů, ubohých vandrovních muzikantů či dokonce žebráků. Ale je mi to fuk a krmit ji nějakými nesmyslnými a nepravdivými povídačkami by se mi časem mohlo vymstít. Možná si vzpomene na chuť makového koláčku a domyslí si, že občas publikum slyší klepání na dveře přesně ve chvíli, kdy někdo klepe v příběhu. A že někdy pořádné tvrďáky donutím plakat a tichošlápky ukázat, co umí. To je ve společnosti, která je ochotná naslouchat a má trochu upito, hračka. A když přesvědčím tři, čtyři, běží to už samospádem a celému sálu tluče srdce jako jednomu muži, a když dovyprávím, tak vědí. Vědí, že tak silný příběh zas dlouho neuslyší, vědí, že jej prožili víc, než je běžné. A proto jsou ochotni zaplatit více než slušný peníz tomu chlapíkovi s ryšavou bradou, který zastavil v jejich vsi, aby vyprávěl.

Po večeři mi hostinská ukáže půdu a připraví zachovalý slamník, načež odejde se Seanreh do pokojíku pro hosty, aby se o ni co nejlépe postarala. Při hovoru s paní domu jsem zjistil, že jí dům zůstal po manželovi a tak, když se sejde společnost nebo objeví pocestní jako my, jej využívá k přivýdělku coby hostinec. Já pokoj odmítl a vymínil si spaní na půdě, jelikož jsem rychle pochopil, že její vlastní pokoj nyní obývá Seanreh a ten druhý je jako jediný připraven k obývání návštěvami. Ta dobrá duše by kvůli našemu pohodlí trávila noc někde v kuchyni na zemi. Co ovšem neodmítnu, je možnost nechat si vyprat košili a prádlo.
„Děkuji ti, dobrá paní, večeře byla skvělá! Vůbec se neboj, že bych se dobře nevyspal. Na rozdíl od děvčete jsem na mnohé zvyklý,“ naznačím ještě, že je žádoucí Seanreh věnovat nadstandardní péči, než se natáhnu s rukama za hlavou na svoje lože.

Skoro už spím, když mě poleká šramot ve tmě, který hned následuje tlumené žuchnutí na dřevěnou podlahu těsně za mou hlavou. Okamžitě se proberu. Vyskočím na nohy a soustředěně zírám do tmy.
S úšklebkem si promnu oči, zatímco drobný temný stín si ještě tlapičkami upravuje mnou vyhřátý důlek v slamníku, než se do něj s hlasitým předením svalí.
"Kočka! Potvoro jedna, tys mě ale vyděsila.."

Opatrně si najdu svoje místo pod přikrývkou tak, abych svou novou společnici neurazil, než, vzájemně se hřejíce, propustíme naše mysli do světa snů.

Romantika v lese

Opět na cestě

Probuzení bylo...prostě příšerné! Nutilo mne uvažovat nad tím, kde se braly všechny ty romantické příběhy s milenci usínající v těsném objetí na heboučkých pokrývkách z mechoví, obklopení šuměním i vůní lesa, tu cvrlikal nějaký ptáček, onde hrabošila veverka. Jistě, vždy byla řeč jen o usínání. Protože ti dva se patrně nikdy neprobudili, nebo na tu noc chtěli honem rychle zapomenout. Nevím, zda mne z bezesné noci dříve vytrhne chlad nebo nepěkně otlačený pravý bok. Celá rozlámaná se nejprve namáhavě posadím, aby se mi do zorného pole dostal čaroděj s potměšilou otázkou na rtech.
Něco v odpověď zamrmlám a pomalu se sunu k lesnímu potůčku, abych alespoň z očí smyla ospalky. Vidina příjemného osvěžení mi na okamžik vlije elán do žil. Pochopitelně do té doby, než dlaněmi naberu pořádnou hrst vody a šplouchnu si ji přímo do obličeje.
Je zatraceně studená! Vyjeknu, jak mi několik neposlušných kapek sjede i pod hrubou halenu a na těle okamžitě vyraší husina. Celá se otřesu a několikrát prskavě zakašlám. Jsem ráda, že mě tu nikdo nevidí. Že nikdo není svědkem toho, jak se po tomhle dalším debaklu naznak svalím do trávy a chvíli jen s pevně zavřenými víčky oddechuji. Je v tom obrovská dávka marnosti. Každý pohyb mě bolí, ať už udělám cokoliv, ozve se nějaký ze svalů, o kterých jsem doteď snad ani neměla potuchy. Kůže na rameni je celá sedřená od popruhu zavazadla a představa, že ji budu dnes muset znovu zatěžovat, mě pranic netěší. V tuto chvíli mě patrně vůbec nic netěší. I ten pitomý čepec, co bych měla nosit na hlavě si vzdorovitě sundám a zastrčím na jednoduchý kožený opasek. Místo toho si vlasy nechám spletené v copu, aby se mi po cestě co nejméně cuchaly.

Pochopitelně mi není příliš do řeči. Zmínka o pětihodinovém pochodu mi na náladě zrovna nepřidá a vidina další noci pod kusem plachty už vůbec ne. Rukou chmátnu po kousku chleba a pomalu přežvykuji. Nakonec s plnou pusou se přeci nemluví. Čtvrtý se mě snaží všemi možnými způsoby tohle mizerné ráno vylepšit, ale má to spíše opačný efekt. Tím spíš, že jsi sem své protivné rozmrzelosti moc dobře vědoma. Nechci to přenášet na nikoho dalšího, ale těžko v sobě hledám sílu, jak to překonat. Až nabídka první lekce v magii mě dokáže na chvíli vymanit z jha trudnomyslnosti, ale záhy čaroděj všechny jiskřičky rodícího se nadšení zadupe v prach.
"Bude to vůbec někdy zábavné? Když nebudu moci nepřátelům nechat vybuchovat hlavy?" Podotknu s lehkým podtónem jízlivosti, zatímco rukama imituji výbuch samotný.
"Mně ta hlava brzy bouchne," zahuhlám o chvilku později, když je představení u konce. To ten vůz už zní o dost lépe.

Chvíli téměř netečně sleduji, jak se čaroděj protahuje. Sama před sebe natáhnu nohy a obočí se mi několikrát nahněvaně zkrabatí. Mnohem lépe by teď pomohla ta horká vana, o které jsem snila už k večeru. K tomu pohár těžkého, červeného vína a miska pražených mandlí. Skoro, jako bych ve vzduchu ucítila jejich vůni! Čtvrtý už se pouští do rozbíjení tábora, čas se pomalu zvednout a když už vyloženě nepřikládat ruce k dílu, alespoň nezaclánět. Stačilo opravdu málo a veškeré stopy po našem nocování byly fuč. Tedy na první pohled se mi to tak rozhodně jevilo a s jistou špetku obdivu jsem sledovala, jak čaroděj finišuje svoje mistrovské dílo, jen místo štětců nanášejících barvy na plátno, má plnou náruč listů a chrastí, kterými pokrývá lehce rozrytou a udupanou zeminu. Těch posledních pár chvil věnuji tomu, abych si na rameni naštelovala zavazadlo tak, aby mi způsobovalo co nejméně nepohodlí. Co na tom, že mi po prvních pár krocích stejně popruh sklouzne zpět a nepříjemně se zahryzne do jamky za obloukem ramenního kloubu. Podložím ho pečlivě složeným čepcem, alespoň k něčemu bude užitečný a nebudu po zbytek cesty vypadat jak selka.

Po nějaké době si přeci jen zvyknu, nakonec mi nic jiného nezbude. Tempo udržujeme sice o dost volnější a ohledně častějších přestávek Čtvrtý též neklamal, cesta přesto nějak ubíhá. Když se konečně slunce vyhoupne výše na obzor a hřejivé paprsky rozeženou ranní rosu i chlad, trochu pookřeji. Možná tomu pomůže i těch pár keříků divokých malin a ostružin, které alespoň ze strany blíže cestě pečlivě očešu. Jednu hrst lesního ovoce vnutím i čaroději, možná jako lehkou omluvu za to nepříjemné ráno, nebo z vděčnosti za snídani. Mlčet také nedokáži věčně. Začne to nenápadně. Vyptáváním se na magii, na to, jak vlastně probíhají první lekce, co je k nim vše zapotřebí. A především, dostanu magickou hůlku?
"Potřebují vůbec čarodějové magické hůlky?" položím mu zcela vážně a zaujatě tento možná na první pohled hloupý dotaz.
"Tedy, potřebují nějaké médium, nástroj, skrze který směřují a ovládají magické proudy? Nebo je to čistě jen v mysli?" Prstem poklepu na čelo. Když se nad tím sama zamyslím, stačilo mi vlastně vždycky jen soustředit se, vizualizovat si strukturu materiálu, který chci přetvořit. Ale vše, co jsem doposud zvládla, byly nejspíš jen jednoduché triky. Možná jsem nějaký krok přeskočila, nebo k tomu v prvé řadě vůbec nepřistupovala správně.
"Kdo vlastně učil vás?" téměř okamžitě přejdu k další otázce, jak u mne bývá zvykem, když se mi hlava zaplaví nespočtem podnětů a potřebuji je nějak usměrnit a zároveň ventilovat.

Jenže později začal čaroděj moji netrpělivou a místy roztěkanou mysl odměňovat leda tajuplnými úsměvy a nicneříkajícími zkazkami. Došlo mi, že když už jsem znovunalezla řeč, chce slyšet o něčem úplně jiném. Pochopitelně jsem většinu společného času přemítala, jak ono nepříjemné téma vůbec nakousnout a zda vůbec. Na jednu stranu mi vše přišlo tak samozřejmé, ale vždy se kdesi v koutku mysli ozýval ne zrovna slabý hlásek, že si nejspíš vše jen nalhávám, nakonec nejsem až tak důležitá, aby si mě někdo jen tak zatáhl do svých zlovolných plánů. Ale nebyl právě tohle ten fakt, který měl celou konspiraci spíše posilovat?
"Ten šperk,..." nechám Čtvrtému k dobru dostatečně dlouhou pauzu, aby se mohl naladit na jinou notu, "tedy spíše celá ta zakázka byla dost podivná." Lehce mi zacuká v koutcích rtů a obočí stáhnu k sobě, jak si snažím ten okamžik zpětně vybavit. "Zadal mi ji, ehm....jeden z mých milenců," oči klopím kamsi ke straně, jedna věc byla hovořit o nich se svými přítelkyněmi, ale takto...
"U všech svatých, JEDEN z mých!"
Líce mi zahořely, alespoň tohle jsem tedy prozrazovat nemusela.
Zvednu ruku před ústa a lehce si odkašlu. Ten detail byl...alespoň pro mě dost podstatný.
"Chtěl zhotovit náušnice pro jinou ženu. A ne, jsem si jistá, že to od něj nebyla jen nějaká zlomyslnost. Naopak. Vím, že on sám byl také do lecčeho zapleten. I Mistr mě před ním několikrát varoval, ale pochopitelně jsem to nebrala na velkou váhu. Já se nepletla do jeho osobních záležitostí a on zase do mých." Krátce si povzdechnu. Jistě, byla to nerozvážnost. A na otázku, proč zatraceně udržovat vztah, ať už jakýkoliv s někým takovým existovala velmi prostá odpověď. Byl hezký. Přitažlivý tím správným způsobem, jaký vás donutí zahodit veškeré zásady i opatrnost. Ten punc nebezpečí a čehosi zakázaného tomu jen přidával.
"Trval na tom, abych šperk doručila přímo já, a to ve zvláštní, zdobené šperkovnici, kterou mi u Melioriho zanechal. Vím, že jsem z ní měla velmi zvláštní pocit, ale nevěnovala jsem tomu tehdy příliš pozornosti. Pochopitelně mě více zajímala ta žena."
A dle lehkého posunu mého tónu mě patrně stále zajímá. "Po Rhysovi se pak doslova slehla zem. Čekala jsem na jakoukoliv zmínku několik dlouhých dnů, ale ani nikdo z našich společných známých o něm nevěděl. On...míval ve zvyku mizet, klidně i na týden nebo déle, ale tohle bylo neobvyklé. I to, že šel za Mistrem sám, časně z rána, mnohem dříve, než jsem dorazila do dílny." Konečně jsem ochotna ke Čtvrtému znovu vzhlédnout, pátravě, snažíce se dopátrat, co si o tom všem myslí.

"Nemohu se zbavit podezření, že to spolu nějak souvisí. A také se obávám, zda není Rhys v nebezpečí," svěřím se nakonec. Raději to, pro klid vlastní duše, formuluji takto. Nechci si v žádném případě připouštět, že už by třeba mohlo být pozdě.
"On se o sebe vždycky uměl postarat." Unikla mi další myšlenka se vzpomínkou, jak bříškem ukazováčku přejíždím po nejedné ošklivé jizvě, ke které rozhodně nepřišel nějakou nešťastnou náhodou, jak mi rád s tím okouzlujícím úsměvem tvrdil.

Hradby Skvaldanu jsme nechali za zády. Propocenými zády, nutno podotknout, protože nesu celkem dost objemné zavazadlo skládající se především z písemností. Majorovi trvalo několik dní, než ukojil svoji ambici napsat snad všem svým nadřízeným, spojencům, přátelům i nepřátelům, nejspíš i rodině a možná dokonce i několika milenkám. A ze mne si udělal poštovního holuba. Ano, mohl jsem přijmout koně a taky ho na cestu přijmul. Ale předal jsem ho zásobovacím hochům, aby ho mohli naložit něčím, co se samo neodnese na svých nohou.

Malou část své původní jednotky jsem nechal ve výcvikovém táboře. Jsem si jist, že jeden ze Setových desátníků to tu udrží na proslulé výši. Vlastně až zde jsme si dovolili opravdu trochu toho uvolněného veselí. Několik vojáků, kteří jedou s námi do Anfernu, jsou Higuainovi muži. Překvapeně přisedli k velkému ohništi, přijali kus pečeně a pomohli vypít naražený sud piva. Prý si ho tu kuchaři uvařili po našem odchodu z dlouhé chvíle. Vojáci vypravovali každý ze svého pohledu ty podivné události na hranicích s Nesmrtelnou říší. Naslouchali jim jak ti, co tam chyběli, tak jejich druhové ve zbrani a doplňovali nejrůznější detaily. Nakonec se všichni rozesmáli tomu okamžiku, kdy jsme proti barbarům zůstali stát, černí až po uši pod helmou. Jen oční bělma na sebe svítila navzájem. Voják, který to předváděl, si dělal z rukou legrační kornoutky, kterými se rozhlížel po ostatních. Několik mužů přepadlo smíchy z lavic a museli jim na nohy pomoci jejich sousedé. Byla to dobrá noc.

Nostalgicky jsem všechny předměty ze svého stanu obrátil dvakrát v ruce, než jsem je uložil do truhly. Odsud se pojede koňmo a zavazadla se vejdou na vůz. Ostatně, nepojede nás bůhví kolik. Pět Higuainových mužů, já a kolem dvaceti mých mužů včetně divousů a ostrostřelců. Zbytek jednotky počká v táboře na převelení k různým útvarům. Budou mi chybět. Za chvíli se s nimi rozloučím na ranním nástupu. Třeba se ještě někdy potkáme. V poli. Nebo v některých z požehnaných kartézských kasáren. Setův velitelský stan jsem navštívit otálel. Ale nakonec jsem z něj zabalil a zapečetil to nejcennější a adresoval jeho rodině.

Přicházejí sucha. Trsy vyšisované trávy podél cesty se koním otírají o nohy. Mouchy se nás drží. A čůrek potu si hledá cestu po zádech. Konečně jsme v údolí a několik zemědělců se vrací s vozy plnými snopů pšenice na vymlácení.
"Buďte pozdraveni, dobří lidé. Jaká bude letos úroda, řekněte. Bude ještě pršet, co myslíte?"

"Ech, poručíku. Dá-li nebe, bude i déšť. Hodil by se, což o to. Ale vlastně jsme aspoň za sucha sklidili. Nic nehnije. Ono zaprší, až bude třeba. A když ne... tak holt nasněží."

"Zima ještě daleko, strejčku. Nechme pány vojáky nás předjet. Však jistě mají důležitý zprávy o barbarech, nemám pravdu? Chystají nějakou kulišárnu, povězte, co?" Druhý sedlák se zvědavě zachmuřil pod hučkou. I zde mívají obavy z případných nájezdů. V minulosti si jich asi užívali víc. Ale strach o život zůstal.

"Není třeba se bát. Naopak. Blýská se na lepší časy, pantátové. Věřte. Jen si nechte dost zrna na zasetí. Bude třeba hodně chleba."

Nakonec poradí, kde se o nás dobře postarají a my pobídneme koně, abychom do setmění stihli do opevněného dvorce dojet. Tamní zeman je vysloužilý voják a přivítá nás prý jak se patří. Až když dal své svolení šedivý muž s jedním okem, který vyhlédl zpoza do špičky otesaných kůlů, brána se dala do pohybu. Do té doby na nás sice nikdo otevřeně nemířil, ale bylo mi jasné, že ostří či kotlíky smoly byly připraveny.

"Co bychom to byli za vlastence, nechat kartézské vojáky nocovat v prachu cesty! Jen dál, jen dál. Támhle jsou stáje. Čeládka vám pomůže se postarat o koně. Odkud, mládenci? A kdo že vám velí?"

"Jsme vám zavázáni za vaše přijetí, pane! O své koně se postaráme, bez obav. Nechceme vytěžovat vaše unavené pracanty. Poručík Yern k vašim službám. Plukovníku... ?"
Jistěže jsem se na něj cestou poptal. Jen jsem si nebyl jistý, že ta šarže je pravdivá. Pokud ano, je úcta na místě.

"Třesky, plesky, ať se propadnu! Jsi příliš mladý, abys pode mnou sloužil. Znáš mě? Jak?"

"Z vyprávění otce. Tedy, snad. Byl jsem malý, když... Se nevrátil z tažení. Pamatuji si jen útržky. Omlouvám se, jestli to působilo nevhodně, pane. Nechci rozjitřovat staré jizvy."

Zapráskal knírem a mávl rukou. Pak se jal vydávat rozkazy, jak byl zvyklý. Jeho čeládka byla v jedné lajně. Jaksepatří na bývalého důstojníka. Nanosili vodu do koryt, podestlali více slámy. My jen koně odstrojili a vytřeli dosucha. Píce už byla také nachystaná. Byli opravdu zlatí. A děvčata... jako lusk! Však se také za nimi otáčely snad všechny hlavy. Raději aby si je pak na noc někam zamkli. Pousměji se.

Já dostal pozvání do stavení. Odmítnout by bylo neslušné. To museli vojáci pochopit. V jasné noci se poskládali pod střechy přístěnků, zatímco zemědělské vozy a nástroje byly vytaženy doprostřed dvora, aby bylo místa dost. Popřál jsem svým mužům dobrou noc a vzal s sebou pouze vak s listinami. Jejich důležitost a úřední pečetě (alespoň na většině z nich) mi kladla břímě, které jsem nemohl nechat bez dozoru.

Na rozdíl od Higuaina se zdejší pán s pamlsky nevytasil. Mezi námi stál na stole džbán studniční vody a to bylo vše. Pokynul mi, abych se usadil. Nalil jsem si a vypil pohár jedním douškem. Znovu jsem si dolil. Jediné oko si mne přísně měřilo.

"Jmenuji se Golvud. Ano, býval jsem plukovníkem. Nyní je ze mě veterán. V zemědělství jsem to dotáhl těžko na rotmistra. Už jsem na tu práci starý. Ale umím si zorganizovat mužstvo. Tedy... i ženstvo. Heh. Zkrátka, co zastanou, to dostanou. Ber nebo nech. Myslím, že se u mne nemají zle. Ale musí zabrat. Vědí to. Někteří odešli, jiní se vracejí, hodně jich zůstalo. Je to těžké. Co ti budu vykládat. No, ale já chci teď vědět, co se děje na severu! Chci říct... totiž... Zajímá mě to."
Oko hledí nyní zvědavě. Udržím se neusmát. Přikývnu a dám se do vyprávění.

Komůrku jsem dostal malou, skrovnou, zřejmě tu spí obyčejně nějaký podomek. Chvíli váhám, ale nakonec zajistím židlí dveře, které nemají zámek. Z malého okénka sotva vyhlédnu, tudy se nikdo neprotáhne. Vak položím pod postel, odstrojím se a ulehnu.

Přijde mi, že jsem sotva zavřel oči, když jasné vrzání a skřípání hlásí namáhané dveře. Někdo se sem snaží dostat! Vyskočím a shodím tak ze stolku své oblečení. Přezka bouchne hlasitě o zem. Rychle se vzdalující kroky. Ksakru! Vylekal jsem ho. Když vyhlédnu na chodbu, nikde ani noha. Zvláštní. Člověk by si myslel, že alespoň někdo se vzbudí. Jako by všichni obyvatelé domu o této tajné návštěvě věděli. Dveře opět zajistím a pro jistotu nechám svítit svíci. S mečem vedle hlavy, jen pomalu se opět propadám do víru snění.