Nechápavě jsem se na něj díval. Musel jsem vypadat opravdu nejistě. Jak čerstvý branec poprvé na cvičišti. Rozesmál se. Pak vstal a pokynul mi, abych ho následoval. Došli jsme do důstojnické jídelny a on mávl na pár svých mužů, kteří zde již čile vybalovali zásoby a připravovali různé pokrmy. Téměř ve stejném okamžiku, kdy jsme dosedli k masivnímu stolu, přistálo na něm prkénko se sýry, nakrájené ovoce, miska ořechů, džbánek a dva pěkné poháry. Dokonce měly punc kartézského důstojnictva.
Jsa "pouhý" poddůstojník, tvářil jsem se dál překvapeně. Taková žoviálnost ze strany vyšší šarže nebyla obvyklá ani při cvičných manévrech. Natož na bojové linii. Ačkoli, tady už to tak docela bojová linie není. Nebo ano?

Major Higuain ze mě nespouštěl oči, ani když naléval rudé víno do obou pohárů. Tohle nedělal poprvé, pomyslel jsem si. Dobrý trik, působivý. Neřekl jsem však nic. Ani když přede mne jeden z pohárů přistrčil.
"No tak, chop se té číše. Však máme co zapíjet! Chytils příležitost za pačesy a to se musí uznat, vedl sis zna-me-ni-tě! Jak ti říkají? Jonas? Můžu ti říkat Jonasi? Víckrát se mi to už možná nepoštěstí. Poručíkem dlouho nezůstaneš. Vím, o čem mluvím. Tohle navíc nebude jen tak obyčejné povýšení. Vyznamenání? Přinejmenším. Spíš poletíš pěkně nahoru, do diplomatického sboru. Abys rozuměl: do diplomatického sboru pro řešení situace s Nesmrtelnými. Každý "tam nahoře" má nějakou tu zemi na starosti. Vím, vím... K poddůstojníkům se takové informace nedostávají. Ale chápej, máme zájmy sahající dál než zůstat využívaným státečkem. Kdo by taky chtěl donekonečna nasazovat triko za cizáky, co si hrabou na svém písečku? My máme na to, stát se pány Hattriíje!"

Mocně upije ze svého poháru. Když už se mu hlava opět naklání dopředu, rychle si přiložím pohár k ústům i já. Hned jej však skloním a položím do klína, aby nebylo vidět, že je stále téměř plný. Zadumaně, skoro plaše se dívám na rudou hladinu. Když pozvednu oči, Higuain pokračuje ve svém výkladu geopolitické situace.
"Vlantie je už vlastně naše. Jsou na nás totálně závislí. Ostatní lidé se nakonec rádi připojí, aby se vyhnuli otevřené válce. Trpaslíci půjdou tam, kde budou peníze a těch bude, jéje. Elfové buďto zdrhnou nebo... nebo zemřou. Teď, když se barbaři odkopali, musíme toho využít. Brzy přijde naše chvíle, hochu!"
Nelíbí se mi, že mi říká "hochu". Nikoli otcovsky, ale panovačně a majetnicky.

Přestože jsme se jídla ještě ani nedotkli, na stole se kupí další a další pamlsky. Uzená šunka, pečené stehno, skýva kmínového chleba a pálená miska s vyškvařeným sádlem. Nějaké cizokrajné ovoce, které jsem nikdy nejedl. Nikdo si nepřisedá. Zdá se, že major je zvyklý si dávat do nosu. Kde je vojenská kolegialita? Copak si ho mohou jeho vojáci vážit, když na ně zbydou jen ohlodané kosti? Udržím svou zvědavost na uzdě a nechám to exotické ovoce ležet. Higuain si dolil.

"Máme své spojky dobře rozmístěné mezi vrchním velením jak v Kelsii, tak v Lumburu. V Baksku bude nejspíš nutné vyvolat převrat. Ale to těm lichvářům jen přihraje vítr do plachet. Stejně se chtějí vzájemně zruinovat. Tak jim pomůžeme. Brebeři by měli mít rozhodně dost dlouhou dobu stažený ocas a než svolají nějakou tu svojí kmenovou radu, bude už celá pevnina naše. Proti takovým zdrojům už nebudou mít šanci. Budou chcípat jako mouchy. Zatlačíme je do moře. Ať si plují jinam, jestli ovšem přežijí. To bude..."
Ještě dobrou hodinu poslouchám majorovo chvástání, jehož nabubřelost je úměrná počtu vyprázdněných pohárů.

Namažu si mezitím jeden krajíc škvarky. Kdybych musel opravdu začít pít, bude dobře chránit mé tělo odvyklé účinků alkoholu před nepožadovanými následky druhého dne a posílí žaludek. Všiml jsem si, že Higuainovi muži moji skrovnou účast na hostině zaregistrovali. Dolil jsem si několikrát. Sám. Vždy jen onen doušek, který jsem předtím upil. Zbytek vína vždy s povděkem přijal Higuain. Nakonec se omluvím na povinnosti okolo zabezpečení pevnosti. Major si své oficiální velení převezme na zítřejším ranním nástupu. Do té doby je na mně, abych dohlédl, že je vše tak, jak má. Mír nebo ne. Mám problém se zkoncentrovat, když obcházím jednotlivé strážné posty. Proberu ještě rozpis hlídek s desátníkem a pak mu pokývnutím popřeji klidnou noc.

O další hodinu později s rukou pod hlavou vleže civím do stropu své cimry. Světlo mihotavého plamínku z kahanu stolní olejové lampy tančí na stropě a má představivost si v těch kreacích formuje mapu jednotlivých států Hattriíje. Plán toho důstojníka a "jeho kliky" je smělý, avšak proveditelný. Jenže k čemu? Vůbec se s ním neztotožňuji. Ne po událostech uplynulých dní. Varování Čtvrtého čaroděje se potvrdilo. Do puntíku! Je to náhoda, že zrovna já jsem se nachomýtl k tomuto dění? Zjevně ne, když mě ten mudrc vyhledal. Věděl ale také, co bude následovat?

Jestli jsem měl pocit, že vstupem na území barbarů píchám do vosího hnízda... Pokud jsem pochyboval o svém zdravém úsudku, když jsem Nesmrtelným vytrhl trn z paty... Nyní se vařím ve vlastní šťávě jak rybí hlava v polévce. Dostal jsem se dost možná na ještě nebezpečnější cestu, jejíž hrana je ostřejší nežli čepel kartézského meče.

Hra na kočku a myš

Opět na cestě

"Čtvrtý!" zvolám z plných plic, až se musím v sedle předklonit. Abych tomu dodala na důrazu, ještě zašermuji rukou ve vzduchu. Je to něco mezi máváním a hrozením. Ať se snažím sebevíc, Fialka si prostě zvolila své tempo a po chvíli vidím jen oblak prachu odlétavší od kopyt. Ale no tak, povzdechnu si a naposled zkusím klisnu popohnat. A ta patrně v nějakém záchvatu škodolibosti poslechne. Samosebou to škubne, srdce mi div nevyskočí krkem a najednou mám plné ruce práce přesvědčit ji, aby se vrátila k původnímu kroku.
"Potvora jedna!" Určitě to pochytila od čaroděje.
Ten už se ale s pobaveným úsměvem vrací zpět, abych se opět mohla zařadit po jeho boku.
"Doufám, že vám alespoň vítr vyfoukal z vousů všechny drobky," utrousím jeho směrem a hrdě se napřímím v sedle, jako by se tady vůbec nic nedělo. Kdepak, jsem dáma a ne nějaký pošuk, abych tu rozjíveně lítala sem a tam.

Čaroděje bych bývala vyslala na další výlet, vědět, že přijde na řadu další poučování. Slušnost mi však nedovolí zvrátit oči v sloup, nebo muži skákat do řeči. Kdepak, počkám si na vhodnou pauzu, na nádech před další větou.
"Skutečně se domníváte, že přetvářka kvete pouze mezi smetánkou? V čem si myslíte, že jsou její příslušníci jiní, krom toho, že mohou disponovat větším majetkem a mocí?" A jak? To už závisí na jejich povaze. Jistě, některé z mých představ mohly být zromantizované, ale alespoň jsme měli ve zvyku naše neshody řešit poněkud...civilizovanějším způsobem.
Fakt, který nemohl zůstat opomenut. Sevřu otěže o něco pevněji a Fialka nespokojeně zafrká, jakmile vycítí tu očividnou změnu nálady a podivnou strnulost.
"Nepřeji si o tom hovořit," slova se mi sotva proderou skrze rty, pohled upírám kamsi do dáli, "jistě šlo nakonec o nějaké nedorozumění." Oběma nám je jasné, že přesně tak tomu nebylo. Jenže co s tím zmohu? Utéct z města se mi stále jeví jako to nejlepší možné řešení. Nic jsem nevěděla, jistě brzy zapomenou....
Musím pevně sevřít víčka, jak mě nadbytek slunečního svitu nepříjemně pálí v koutcích. Úzkostlivé mlčení je pro Čtvrtého dostatečným signálem pro to, aby změnil téma a věnoval se tomu, co mu ostatně jde nejlépe, vyprávění.
Postupně pookřeji, několikrát jeho historky odměním nadšeným či překvapeným úsměvem, které rozhodně nepotřebuji předstírat, ale ten podivný, tíživý pocit zcela nezmizí.

"Přestaňte! Ještě začnu na ty barbarské ženy žárlit, teď to vypadá, že byste tu raději měl nějakou z nich. Mohl byste si ji vzít třeba za ženu," utrousím a rázně zavrtím hlavou, "jenom zneužíváte toho, že jsem doteď nevytáhla paty z říše. Ti špinavci v sobě nebudou mít tolik rytířskosti ani co by se za nehet vešlo." Nahlas mu oponuji, ale kdesi uvnitř tuším, že jeho slova svým způsobem dávají smysl. Ale to všechny historky podobných pohádkářů. Tohle umění Čtvrtému rozhodně neodpářu. Každý si přeci rád své zážitky lehce přibarvuje a ohýbá tak, aby byly poutavější. Čarodějova studnice příběhů je však bezedná; mohu dlouhé hodiny jen naslouchat jeho hlasu a v duchu si představovat, jaké by asi bylo prožít si byť třeba jen jeden obyčejný rok v jeho botách. Sama už toho k vyprávění tolik nemám, u ničeho jsem nevydržela dostatečně dlouho na to, abych mohla zasvěceně poučovat. No a to, co jsem obvykle probírala s ženami mého věku nad sklenkou vína by patrně ani slyšet nechtěl.

Vysvobozen je až u poštovní stanice, kde oba sesedáme, abychom nechali poslat listy o našem malém dobrodružství. Být chvíli nohama na pevné zemi přináší kýženou úlevu, ještě pár chvil a začala bych se obávat, že se mi samovolně začnou kroutit do "O". To bych vskutku nechtěla! Malinko se tedy cukám, když se Čtvrtý dožaduje i mých dopisů. Přeci jen jsou soukromé a ač jsem vynechala hromady podrobností, příliš se mi nezamlouvá, že do nich strká nos.
"Opovažte se mi tam opravovat chyby!" Ač jsem si naprosto jistá tím, že v textu žádné nejsou, jeden nikdy neví. Zvídavě se mu tak nakláním přes rameno, aby skutečně dopsal jen to nejnutnější a zase listy hezky uložil do obálky.
"Tak to bychom měli, teď jsem oficiálně volná. Mám to tu černé na bílém!" bříšky prstů poklepu na obálku, než ji zapečetěnou předám poslíčkům.

Do sedla se vyhoupnu o to radostněji a hned vyrazím plna nového elánu vpřed. Teď je to čaroděj, který je o něco zdrženlivější. Neuniknou mi ani jisté stopy po zvýšené obezřetnosti, s jakou si náhle prohlíží zvlněnou krajinu na obzoru. Ticho je v téhle chvíli vítaným průvodcem, umožní mi vychutnat si krásy zdejší přírody do posledního doušku, aniž bych musela svoji pozornost drolit. Otevřená, vzdušná krajina, která ve mne dříve vzbuzovala spíše pocity nejistoty je mi teď mnohem příjemnější jak stísněné městské uličky s jejich temnými zákoutími. Tady se přeci tak snadno mému zraku nikdo neukryje. Nebo ne?
Čtvrtého žádost se mi zprvu vůbec nezamlouvá a rozhodně nejde jen o pohodlí.
"Nebudeme tak ale mnohem zranitelnější?" špitnu úzkostlivě. Jistě, určitě by nám neustlal na otevřené louce, ale přeci jen bych se v objetí pevných stěn cítila o něco bezpečněji. "Dáma si ale snad nějak poradí," odvětím po chvíli, hlasem prostým nadšení.
Po zbytek cesty jen silou vůle odolávám nutkání ohlížet se přes rameno.

Pěšinka nás brzy svede k první menší vísce, což vyvolá jen další překvapený pohled. Neříkal snad čaroděj před chvílí, že budeme nocovat v divočině? Že by přeci jen změnil názor a rozhodl se důvěřovat místním? To lehké zmatení mě neopouští ani ve chvíli, kdy klepe na dveře jednoho z obyčejných domků.
"Že by tu snad bydlel nějaký z jeho známých?" myšlenku hned vyvrátí jeho další slova.
Jakou hru? Otázala bych se, jenže to už nám otevírá podobně nejistě vyhlížející ženština. A tak dělám to, co umím nejlépe.

Nakonec jsme vpuštěni dovnitř. Místnosti jsou tu až příliš malé, neustále si musím dávat pozor, abych do něčeho náhodou nedrcla. A že je tu všelijakých nádob požehnaně! Rukou musím lehce nazdvihnout i šňůru se svazky sušených bylinek táhnoucí se takřka přes celou kuchyň. Propůjčuje místu neopakovatelnou vůni, lehce štípající v nose. Než se stihnu řádně vzpamatovat, dostávám do rukou pohár s nějakým místním nápojem. Trochu nedůvěřivě, tedy samozřejmě až ve chvíli, kdy hostitelka zmizí za rohem, k němu přičichnu a s úlevou zjistím, že alespoň nejde o nic alkoholického. Opatrně se napiji a převaluji tu zvláštně lehkou chuť na jazyku.
"Na pomoc s čím?" Svraštím obočí a uchopím pohár do obou dlaní. Příliš se mi nezamlouvá, že vůbec netuším, co má Čtvrtý za lubem.
Netrvá to dlouho a místnost se celá zaplní. Nějakým zázrakem zvládne pojmout snad všechny členy rodiny. Též se postavím, jakmile dojde na představování a Čtvrtý se pouští do vysvětlování.

Při zmínce o únosu s sebou opět trhnu, oči klopím k podlaze a neklidnými prsty znovu pevně obemknu už prázdný pohár. Možná bych byla raději, kdyby si zkusil vymyslet jakýkoliv jiný důvod. Je mi to nepříjemné, kvůli vlastní hlouposti jsem nejprve vystavila riziku sama sebe a teď má štafetu převzít tahle rodina? Jen proto, že nám byla ochotna pomoci. To přeci...nemůžeme.
Jenže pokud proti nám skutečně někdo jde, jakou vlastně máme šanci? Čaroděj se možná zvládne nějak ubránit, ale já? Proč je prostě nezastaví nějakým kouzlem?
Přesto nepromluvím, nepřijde mi to správné, ale zároveň chci od toho všeho pryč, nejistota a strach jsou tak paralyzující, že ráda přenechám otěže zkušenějším, jak sama nemohu nabídnout lepší alternativu. Tváře mi zahoří studem z té bezradnosti.

Nakonec tedy s díky přijímám.
Má dvojnice si mě chvílí na to odvede stranou do menšího kamrlíku, který je nejspíše jejím vlastním pokojem, abychom se mohly obě v klidu převléknou.
"Jsme vám opravdu vděční," kladu dívce na srdce, "jen na sebe prosím dávejte pozor. Pokud nás pronásledovali až sem, myslí to nejspíš skutečně vážně a mohou být opravdu nebezpeční." Určitě je jí to jasné, vlastně příliš nerozumím tomu, proč se vůbec rozhodla na čarodějovu prosbu kývnout, proč dává všanc to nejcennější, co má, vlastní život pro dvojici neznámých lidí.
"Ty šaty jsou zapůjčené z královského paláce, bylo by nejspíš příliš nápadné pokoušet se je prodat, ale látka z nich by mohla posloužit." Určitě to ví mnohem lépe než já, ale co bych jí tak měla jiného říct? Ještě ji pomohu s oblékáním a úpravou, než si vezmu mnohem obyčejnější oděv skládající se z dlouhé sukně, haleny a vesty od ní. Připadám si v tom poněkud nepatřičně, až příliš lehce a volně. Nikde nic netlačí, jen v záhybech mě hrubší látka poněkud dře, nebo alespoň mám ten pocit. Nakonec si s její pomocí ještě uváži čepec zakrývající vlasy a vydám se zpět do kuchyně, kde už na mě čeká čaroděj spolu se zásobami na cestu. Také dostanu svůj cestovní vak s dekou a dalšími věcmi nutnými pro nocování v přírodě.

Pak už jsme jen z okna opatrně sledovali, jak naši společníci nasedají na koně a vyráží po stezce dál, obtěžkáni doplněnými zásobami. Chtělo to ještě několik šálků čiahnky, než jsme zpozorovali další pohyb. Pronásledovatelé se nejspíš nechali oklamat naším jednoduchým trikem a pokračovali ve stíhání dvojice. Až tehdy jsme po krátkém, leč srdečném rozloučení vyklouzli zadním vchodem. Ve vísce to beztak žilo, dvojice místních vydávající se kamkoliv nemohla vzbuzovat žádné podezření. Alespoň v to jsem doufala.
Netřeba dodávat, že zrovna nejsem zvyklá nosit si snad celý obývák na zádech. Kožené popruhy nepříjemně dřou a zanechávají za sebou otlaky. Sotva jsme byli mimo doslech, otočila jsem se ke Čtvrtému.
"Nelíbí se mi to. Co když je ti jezdci dostihnou ještě před vesnicí?" těžko i v hlase skrývám obavy. Ani se mi příliš nezamlouvá stezka, po které nás čaroděj vede. Vede přímo do lesů a terén začíná být brzy o dost náročnější. Části klikaté cestičky jsou sice vyšlapané, ale co chvíli se musím vyhýbat tlustým kořenům vyčnívajícím nad povrch.
"Proč jste mi o těch pronásledovatelích neřekl dříve? Mohli jsme vymyslet nějaký lepší plán. Jste mocný čaroděj, taková malá skupinka jezdců by pro vás neměla představovat problém." Vyslovím myšlenku, která mě hryzala většinu času.

Navíc se poměrně brzy začne stmívat. S šerem přichází i chlad, zakusuje se mi do paží a ani svižné tempo příliš nepomáhá. Nemohu se zbavit toho nepříjemného pocitu, že se ve stopách jezdců nevydali všichni. Též se mohli rozdělit na skupinky a stále nám tak může být někdo v patách. A tady, mezi hustým stromovím, si jich ani nevšimneme. Dokud nebudou stát přímo nad námi, až zmoženi únavou někde ulehneme.
"Kam vlastně jdeme?" položím další otázku, ačkoliv mi odpověď na ni vlastně žádný klid nepřinese. Sotva vím, kde se teď nacházím. Jenže je vždycky příjemné mít před sebou nějaký jasný cíl, mít jistotu, že tohle všechno může jednou skončit. Vidinu bezpečí...

Tma přichází rychleji, než jsem očekávala. Nohy mě po dlouhém pochodu pálí, sotva je dokáži ještě zvednout.
"Už nemohu, Čtvrtý. Měli bychom se...utábořit." Tak se tomu říká, že? Sama pomohu najít pěkné, vyvýšené místečko pokryté mechovím, které čaroděj pochopitelně ihned zamítne. Stejně tak přání rozdělat oheň - jistě, bylo by to příliš nápadné. Ale zase bychom od sebe odehnali divou zvěř! Sama ale moc dobře vím, čeho se teď obáváme mnohem víc.
S nocováním v přírodě mám pramalé zkušenosti, přesněji řečeno žádné. Nevím, jak si najít vhodné místo a už vůbec, jak si pomocí větví postavit provizorní přístřešek. I to tak zůstane v rukách čaroděje, snažím se plnit jím zadané instrukce, ale únava mi nedovoluje se příliš soustředit. Být to na mně, prostě si někde dřepnu, zachumlám se do deky a děj se vůle boží.
Naštěstí mě nenechá, i přes veškeré strasti s jeho pomocí vytvořím menší brloh, ve kterém se uvelebíme. Až příliš pozdě si uvědomím, jak moc nepatřičně to musí působit, ale nejsem ve stavu, kdy bych mohla cokoliv namítat.
Hrubá, chlupatá deka se též těžko srovná s hedvábnými povlaky mých podušek, ale poskytuje teplo a jistý pocit ochrany, když se do ní až po nos zachumlám.
"Takhle určitě spí ti opěvovaní barbaři," zamumlám, než se mi svět opět popustí do temnoty. Usnu jako špalek. Kdyby teď kdokoliv přišel, je se mnou jistojistě amen. Vše tak zůstává v rukách Čtvrtého, který určitě doslova jiskří nadšením.

Když konečně opouštíme tábor, je naprostá tma. Jen malé plápolající světélko na obzoru nám dává vědět, kde zůstala naše záloha s katapultem. A přestože jsme se nakonec s barbary rozloučili ve více než dobré náladě, považoval jsem za lepší strávit noc v ústraní.

Pravdou je, že po výměně několika vtipů pookřály obě strany natolik, že si dovolili upřímný, od srdce vedený smích. Jak je u Nesmrtelných zvykem, okamžitě měli tendenci nás hostit. Jenže za pohostinnost vyžadují tradičně "něco na oplátku" a tady stála setina chlapů v plné zbroji, která krom svých zbraní neměla vůbec co nabídnout. Takže za nedopečená vepřová žebra, pět olámaných, jako kámen tvrdých chlebových placek a soudek kyselého piva uvařeného z bůhvíčeho, šel zpátky jeden z našich velmi nalehko. S těžkým srdcem, nutno podotknout. A to jsem mu musel slíbit, že ve Skvaldanu dostane zbroj novou a v žádném případě mu nebude její cena strhnuta z výplaty.

Nohy nám máčela padlá večerní rosa. Sehnul jsem se a prohrábl dlouhou trávu rukama. Mokré dlaně jsem pak přiložil na obličej. Cítil jsem, jak po tvářích v pramíncích stéká černá mastnota. Po cestě k pevnosti je určitě několik tůní a jezírek, jak si vzpomínám. Dokonce pěkný pramen. Tam, nedaleko té vypálené vesnice. Budeme mít příležitost se všichni pořádně umýt. Zpátky není třeba tolik spěchat. Jedině snad kvůli proviantu.

Přes tvrdý výcvik nyní většina mužů vděčně uléhá pod stromy na své deky položené na trávě či mechu. Jen z odpočaté osádky bitevního stroje jsem vybral dva muže a vypravil je s okamžitou zprávou, aby zpravili skvaldanské i okolní strážné věže o vývoji situace.

A tak když jsme na sklonku druhého dne byli hraničnímu opevnění na dohled a uslyšeli hlásnou troubu, věděl jsem, že již všechno vědí. Uvítala nás brána dokořán. Za normálních okolností by se hlídkující muži dobře ujistili, že se nejedná o léčku a čekali by na rozkaz nadřízeného. Teď nás s úsměvem poplácávali po ramenou a byla na nich vidět úleva, že se jednak vracíme téměř beze ztrát, hlavně však s úspěšným zářezem na štítu. A ne tak ledajakým. Porazit neviditelného protivníka a pobratříčkovat se s Nesmrtelnými... To se hned tak někomu nepoštěstí. Natožpak v jeden jediný den.

Nechal jsem muže pořádně odpočinout a nakázal, aby se vystřídaly posádky ve věžích po celé hraniční linii. Dostali instrukce hlásit jakékoli podezřelé okolnosti. Avšak vzhledem k tomu, že mi šaman naznačil na primitivní mapě, kde zhruba jsou další "magické prameny", jak je nazýval, byl jsem si téměř jist, že jsme mimo bezprostřední nebezpečí. Na našich současných pozicích nemají neviditelné síly žádný zájem. Horší bude ta místa přesně lokalizovat a zajistit jejich bezpečnost.

Netrvalo to dokonce ani týden a ke Skvaldanu dorazily posily. Vyslané z rozkazu generála Vanhorna, jak jsem se měl později dozvědět. Byl jsem zrovna na cvičišti a svlečen do půl těla trénoval zápas se dvěma protivníky, když trubač ohlásil příjezd početné skupiny. Major Higuain byl vpuštěn s veškerými poctami a dostal k dispozici nejlepší důstojnické prostory. Nežli jsem se však opláchl a stačil se náležitě ustrojit, vtrhl osobně do mé ubikace. Poněkud překvapeně jsem si otřel obličej osuškou.

"Vy jste Yern?"
"Poručík Yern, pane majore. Chystal jsem se vám hlásit, jen jsem se nejprve hodlal uvést do příslušného stavu."
"To si nechte od cesty. Ehm. Pohov!" Higuain byl nevysoký muž s velmi širokým hrudníkem, tmavými vlasy a malýma přísnýma očima. Ani on nebyl v čistém důstojnickém mundůru, ale v zaprášeném cestovním důstojnickém stejnokroji. Nervózně se rozhlédl po jednoduchém pokoji a pak se usadil na osamocenou židli u stolku poblíž strohé postele. Co vím, všechna lůžka v pevnosti jsou totožná. Přehodil nohu přes nohu a mávl mým směrem.
"Dobrá, oblékněte se. Musíme si promluvit. To, co se mi zatím doneslo je tak šílené, že tomu zkrátka nedokážu porozumět. Doufám, že mi to pomůžete trochu objasnit."

A tak jsem mu dopodrobna vylíčil události od opuštění výcvikového tábora až po současný moment. Nutno říci, že major mě jedinkrát nepřerušil. Hleděl na mě po celou dobu se zájmem. Z výrazu jeho obličeje šlo vyčíst, kterak vyhodnocuje bojové momenty, zvažuje rizika a hodnotí postupy.
Zatímco já jsem stál nejprve v pozoru, a až někdy v polovině mého vyprávění mi pokynul, abych si také sedl. Druhá židle tu však nebyla. Posadil jsem se proti němu na kraj své postele. Občas hleděl do zdi, až mě nakonec probodl očima. A s vědoucím výrazem poněkud pobaveně prohlásil:

"Ty asi vůbec netušíš, cos proved..."

Pronásledovaní

Opustím hostinec mírně rozladěn, ale nic, s čím by se nedalo žít. Pobídnu koně do slabin a ten radostně vyrazí vpřed. Konečně trysk! Uháníme vpřed a cítíme se nádherně svobodní. A kdesi daleko vzadu udivená slečna Chavares na Fialce. Jen ať se diví! V euforii se pousměji nad myšlenkou Co kdybych jí prostě a jednoduše ujel? Což ovšem se nesluší. Ať už pro sebe či navenek se Čtvrtý takového chování nedopouští. Ještě chvíli si ale užiju trysk, který těší i klisnu pode mnou. Až po chvíli zvolním, otočím koně a krokem se vracím k dívce, která se marně snaží donutit k spěchu i toho svého líného dobráčka. V pánském sedle vypadá lépe, vyniká její zarputilost a odhodlání. Uvidíme, jak dlouho jí vydrží. Co jí to jen napadlo putovat se mnou? Že by strach? Buď z někoho v jejím okolí nebo z Nadání v sobě? Těžko říct. Srovnám krok koně s jejím.

"Hádám, že víš mnoho o způsobech, ale zatím jen málo o lidech, Seanreh. Nikoho totiž nezajímá, jak vypadáš, když mu slíbíš dost zlata. A žádného mladého muže nezajímá, kolik mu můžeš slíbit zlata, když se zaštítíš mládím a krásou! Jistě už dávno chápeš, jak to chodí, že život smetánky je přetvářka, že je to napůl hra s napůl danými pravidly a jen napůl opravdový život. Už jen cesta do Kilres pro tebe mohla být opravdu občerstvující. Únavná, jiná, a přitom upřímná a svěží. Nemám pravdu? Jenom ten únos..." ztiším v závěru hlas. Je už čas to probrat? Je na tom co probírat? Buď je extrémně odolná nebo z toho nakonec vyvázla bez větší úhony.

Brzy od poučování a moralizování přejdu k vyprávění, baví nás to oba mnohem víc. Rozvedu zážitek s jejím pradědečkem Erlingem a přidám ještě nějaké další k dobru, určitě už teď se těší, až to vyklopí doma.
Vyprávím také o zemích Hattriíje. A nejvíc o Nesmrtelných. Líbí se mi, jak je šokovaná tím, že tahle strašidla malých nejen vlantských dětí jsou skutečnost. A že to vůbec nejsou žádná strašidla. Mocní a stateční bojovníci. A byť jsou strašliví v boji, v jejich srdcích mají své nezpochybnitelné místo oddanost, hrdost a čest. Všechny ty romantické příběhy o dokonalých rytířích by možná dávaly větší smysl, kdyby vyprávěly o barbarech, namísto synů převážně jižanské šlechty. Jen Nesmrtelní se dokáží neohroženě plavit po zrádných mořích a žít z nich. Vykládám o křehkosti a půvabu barbarských žen, a jejich klamající velikosti a síle. O tom, jak celé hodiny zpívají svým dětem, o jejich úctě a souladu s přírodou, s níž jsou spjati hlouběji než elfové. O téměř zapomenuté moci jejich šamanů, kteří jsou narozdíl od barbarských náčelníků a králů v první řadě ochránci života a s nimiž jsem často nacházel společnou řeč. A také o tom, že půda Hattriíje dříve patřila právě a pouze jim a že tedy tak trochu právem mají co ostatním zemím vracet. "Proč si to myslím? Protože i o Kelsii na jihu vědí víc než samotní Kelsové. O severněji položených zemích ani nemluvím." Ale až bude po nebezpečí a bude možné vrátit se do Můrdanu, budou mít spoustu lepší půdy k zabrání. Přeju jim to.

Mám co vyprávět. Na dlouhé hodiny, ba i dny či týdny cesty. Jen těžko se mezi živými najde někdo, kdo procestoval známý svět několikrát křížem krážem. Ještě než dojde na hodiny ovšem narazíme na poštovní stanici. Zde si i já půjčím pero, inkoust a papír a sepíšu dopisy. Jeden napíšu Leanurovi - pro jistotu - a jeden do Anfernu, adresovaný přímo juntě. Možná si ho přečtou. Neohlášené návštěvy mají rádi ještě méně než ty ohlášené.
Pak požádám Seanreh, zda by mi ukázala, co sama sepsala v hostinci a abych směl připsat řádek či dva svým jménem. Přeci jen, formálně se nyní považuji za jejího opatrovníka. Když ty řádky čtu, nebráním se lehkému úsměvu. Učím se jezdit na koni, prý.. nu, je tam toho více, ale měnit to nehodlám. Své řádky dopíšu velmi slušně a ve vší vážnosti. Zdůrazním, že Seanreh je v naprostém bezpečí a vyžádám si i speciální razítko velitele stanice, kterým stvrdí, že dáma je i dle vlastních slov naprosto v pořádku a nabídku bezpečného návratu domů za doprovodu Kartézského vojska (což znamená, že se domů dostanete, i kdyby mezitím nastal konec světa) dobrovolně odmítla.

Přicházejí chvíle, kdy jen mlčky jedeme, já příliš pomalu, ona příliš rychle. Krajina se pomaličku mění. Mlčenlivé hory před námi z neurčité mlhavé šedi na obzoru se stávají čitelnými zelenočernými kopci v podhůří s o dost vyšším mlhavým obzorem za sebou. Cestovat mlčky je krásné, paradoxně krásnější, když necestujete sami.

Už pár hodin před místem, které jsem vytipoval jako nejpohodlnější pro přenocování, mi začalo blikat kdesi za očima varovné světélko. Tyhle pasivní dovednosti i čaroděje s obřími zdroji jednou nutně dovedou ke smrti, jenže ještě častěji je před ní dokáží ochránít. Zase se něco děje? Právě když jsem si uvázal k noze závaží? Život už je takový, pojďme se s tím vypořádat. V klidu vyčkám na konec dlouhatánského rovného a přehledného úseku cesty a pak se teprve nečekaně otočím zpět. Byli ostražití, ale ne dost. Abych neznervóznil Seanreh, dřív, než si může všimnout mého pohledu, upřu ho na oblohu, načež zase pobídnu koně a jedu dál.
"Je krásně a stále jsme v nížině, i v noci bude teplo, nevadilo by dámě, kdybych dal dnes v noci před noclehem v kvalitním zájezdním hostinci přednost přenocování pod širým nebem? K jízdě na koni patří i znalost krajiny a schopnost přežít ve volné přírodě. Co říkáš?"

Já vím, že ta otázka je položená stylem "Ber nebo si jeď domů beze mě," ostaně nemá dávat na výběr, slouží právě a pouze jako mírně zabalené oznámení. Trochu zaskočeně, ale souhlasila, i když v jejím pohledu vidím obavy. Co jí zbývá? Ještě bude dost času jí vše vysvětlit, teď by nás ale s jistotou vyzradila znejištěním jejího pohybu, ohlížením, otázkami. A přitom o žádných pronásledovatelích nevíme. Tedy oni si to musí do poslední chvíle myslet.
Promítnu si cestu před námi. Už jen kousek je vesnice, to bude muset stačit. Vzhledem k tomu, že cestou už bylo pár úseků, kde jsme mohli být přepadeni, ale nic se nestalo, mají v plánu buď počkat na noc nebo jim jde jen o sbírání informací o naší cestě. To by jich ovšem nebylo pět nebo dokonce víc.
Ve vesnici zavedu koně k jednomu většímu domu.
"Dáme si krátkou přestávku," oznámím Seanreh, seskočím z koně a i jí pomohu sesednout. "A zahrajeme si takovou hru," dodám se šibalským úsměvem.
Zabouchám na dveře: "Hej hola, občerstvěte poutníky! Hej haló, žádám o pomoc!" Pomoc se v Kartézii neodmítá. Většinou. Za chvíli se otevřou dveře, v nich stojí jakási selka, která si nás zprvu zamračeně prohlíží. Pod Seanrežiným nevinně zmateným úsměvem ale rychle taje.

"Nu pojďte, pojďte, bude dobře. Jen pojďte dál." Zavede nás do maličké útulné kuchyňky s několika malými stoličkami na které se můžeme usadit. "Dáte si čihanku?"
Čihanka, neboli čekanka, v jiných krajích cikorka nebo také cácora, všude lahodný osvěžující nápoj. S díky nabídku přijmu. Paní nám nalije do neglazovaných hliněných hrnků a na chvilenku odejde. Než se mě Seanreh stihne na cokoliv zeptat, vysvětlím jí něco málo ze zdejších zvyků.
"Žádost o pomoc se zde bere velice vážně. Pravděpodobně šla pro ostatní členy rodiny, kteří zrovna mohou přijít, aby byli u naší žádosti přítomni."

V mžiku se má slova potvrdí, když do místnosti vstoupí muž asi čtyřicetiletý a také dva další, o generaci mladší muži, zřejmě synové. A nakonec také jedna žena zhruba ve věku Seanreh. Rozestoupí se podél stěn, abychom se všichni do kuchyňky vůbec vešli. Také si proto stoupnu.

"Tak povídej, dobrý muži." Odteď se tyká. Já žádám, oni, pokud uznají mou žádost za čestnou, pomáhají, jsme přátelé. Přejedu po nich pohledem. Škoda, že nikdo z nich nemá výraznější vous, ale jeden z těch mladých aspoň řídkou bradku má, bude to muset stačit.

"Děkuji ti za vyslyšení," obrátím se nejprve na tu laskavou ženu. Na chvíli se zcela vyhýbám pohledu Seanreh, jen ať si překvapení zpracuje po svém. Přejedu pohledem po ostatních přítomných.
"Děkuji za vyslyšení. Zažili jsme včera.." úplně mě to zaskočí, bylo to teprve včera? "Včera večer velmi nepříjemnou věc, kdy tato dáma byla unesena. Pomohl jsem jí k útěku a předpokládali jsme, že je již v bezpečí, jenže jsme sledováni. Už teď nejspíš zde ve vsi jsou naši pronásledovatelé."
Jeden z mladíků opatrně podhrnul záclonku na okně a zadíval se na náves.

"O co žádám: aby dva z vás vzali na sebe naše šaty, vsedli na naše koně a pokračovali v tomto přestrojení naší původně plánovanou cestou. Do Tvrdého Smrku do tamního zájezdního hostince. Zde si zajistíte kvalitní pokoj či dva, pro mě obyčejný, objednáte si na pokoj večeři a horkou vodu, ustájíte koně a s kuchařem Dimurem, pokud tam bude - je jediný, o kom vím s jistotou, že je spolehlivý - domluvíte, aby odeslal zprávu králi Vlantie Leanurovi a o den či dva později byli do stájí krále Leanura vráceni koně."
V tomhle bodě je mi to hodně líto, ale nic lepšího jsem nevymyslel.

"V hostinském pokoji necháte naše oblečení a nenápadně se vytratíte. Budu vděčný, když ten plán sami vylepšíte, aby co nejdéle nebyla naše nepřítomnost prozrazena.
Já s touto dámou zatím, jakmile bude jisté, že pronásledovatelé jdou za vámi, se pěšky a v přestrojení za vás vydáme jinou cestou - tam k lesu.
Je to náročný úkol, ale neměl by být.." Teď jsem málem Kartézanům řekl, že pro ně mám úkol, který není nebezpečný. To by nebylo dobré. ".. neproveditelný.

Když pozoruji jejich tváře, vidím, že máme vyhráno. Ten, co koukal z okna, hned potvrdil, že muže viděl, je jich sedm. Ves projeli, ale zřejmě zastavili hned za ní. Dům rychle ožije nadšenými přípravami.

Naučíme tě jezdit na koni, říkali...

Na cestě

Čaroděj si až moc pečlivě vybíral, na které z mých otázek odpoví a jistě si byl moc dobře vědom, že to neujde mé pozornosti. Znamenalo to tedy jediné, jednoduše nechtěl, abych se v nich vrtala dál. Pro jednou tak budu muset potlačit svou zvídavost a vyjít mu vstříc. Nejednou jsem zaslechla zkazky o tom, jak s sebou jména nesou moc; nejsou jen pouhými slovy usnadňujícími komunikaci. Ba ne, obtiskávají se do nás a znát jej znamená mít nad dotyčným moc, schopnost jej ovládnout. Toho se Čtvrtý obával a proto vzal zavděk propůjčeným titulem?
Ať už to bylo jakkoliv, raději jsem naslouchala poutavému vyprávění o Baksku a dalších Hattriíjských říších. Vidět je jednotné byl určitě tajný sen nejednoho z vládců, hned by opadlo tolik potíží způsobených z malicherných svárů, civilizace by mohly volně vzkvétat. Či nikoliv?
"Vždyť se lidé sotva dokáží dohodnout jen v rámci jedné rodiny a vy byste spojoval celé říše!" snažím se to celé nějak odlehčit, ačkoliv mi rozhodně ten vážnější podtón neujde. "Opravdu jste procestoval všechny? Ve které z nich se vám líbilo nejvíce?" Vyptávám se dál, než mi stihne zamotat hlavu dalšími řečmi o jeho věku.
"Mám takový pocit, že jeden z nás tu není moc dobrý s čísly!" popíchnu ho. A mohu to být stejně dobře já. Jenže tohle mi patrně sdělit nechtěl.
"Tedy říkáte, že kouzla si na čarodějích vybírají svoji daň? Stárnou rychleji?" poslední slova naschvál pronesu s hranou podezřívavostí. "Pakliže jednou plně ovládnu své schopnosti, postarám se o to, abych zůstala mladá, krásná a mé šaty byly vždy podle poslední módy."

Zcela bezelstně okusuji chleba z naší malé svačinky.
"Možná byste se divil, jak moc dají lidé na první dojem. Ukážete se jim neupraven a navždy vás budou mít za šupáka, i kdybyste byl tím nejmocnějším z čarodějů. Tohle se nesmí podceňovat. Určitě je důvod, proč jsem o vás doposud neslyšela!" Pochopitelně očima přelétnu ten odpudivý kus hadru, co nazývá pláštěm. "Jako vaše nově jmenovaná asistentka si beru na starost navrácení vašeho majestátu. Ze všech mladých žen, které jste mohl potkat, jsem pro tento úkol ta nejpovolanější, věřte mi." Mít s sebou pergamen a brk na psaní, neváhala bych to celé sepsat, takto se ale musí spokojit jen s mými slovy.
Asistentka čaroděje, to zní mnohem lépe jak šperkařka! A mnohem nebezpečněji.

Možná se mi to i povede, nelze si nevšimnout Čtvrtého zájmu, jakmile začnu vysvětlovat své dovednosti. Už čekám na okamžik, kdy má slova doplní vlastními poznatky, nebo naopak upřesní některé příliš divoké formulace. Ale nestane se tak, opět se rozhodne mlčet, snad v očekávání, co ještě mohu nabídnout. V koutcích mi trochu nervózně zacuká. "Je to snad příliš málo? Neudělalo to na něj dojem?" Mračí se na mě, jako by stále něco zvažoval.
"Možná...možná bych se mohla pokusit vyrobit šperk i pro vás. U paní de Vries mi stačil pohled na její portrét, abych věděla, jak kov upravit." Trochu nejistě se pousměji. Podařilo se mi to všehovšudy jednou a všechny okolnosti té události byly jaksi podivné. Ovšem jak se říká, slibem nezarmoutíš. Možná se mi přeci jen cestou podaří zachytit více z čarodějova nitra, dovolí mi nahlédnout za to, co se skrývá za jeho pečlivě vytesanou maskou.

Z lehčího zamyšlení mě vytrhnou až jeho další slova. Ah, zpráva. Jistě, alespoň jeden z nás zůstal ještě nohama na zemi.
"Posel bude určitě stačit," odmávnu to zdánlivě nezúčastněně, tušíc zradu, "jakmile se dostaneme do nějakého hostince, sepíšu pro svého otce i mistra zprávu. Pochopitelně utajím místo svého současného pobytu, mohlo by to být nebezpečné." Pokračuji v podobném duchu.
Než mě vyruší další poznámkou. Jak nemůže znát tolik proslavené jméno našeho rodu? S patřičnou hrdostí v hlase mu připomenu další jména i zásluhy mých předků. Přeruší mě ovšem výčtem dobrodružství, které údajně s jedním z nich zažil. Semknu rty a zpoza hustých řas na něj podezřívavě upřu tmavé oči.
"Ale přeci jsem mu nesdělila jeho jméno! Opravdu se s ním mohl znát? Vždyť je to...." uh, chvilku pohybuji prsty, ale přesto se mi to nedaří přesně dopočítat.
"No vidíte! A teď máte jedinečnou příležitost v tomto rodinném podniku pokračovat. Naše setkání určitě nebude náhoda," rozhodnu se využít další příležitosti. "Matka o něm nikdy příliš nehovořila, je na čase to napravit. A určitě si hodlám ověřit, co o něm tvrdíte." Jistě, proslýchalo se, že ke svému jmění nepřišel zrovna nejpoctivějšími praktikami, ale kde kdo se snažil očernit naše jméno.

Veškerá nevole se mi ale záhy rozplynula na jazyku, jakmile jsem se místo do chleba zakousla do toho nejsladšího a nejlahodnějšího koláče. "Mmmmhm!" slastně přivřu oči. Tedy do okamžiku, než nad tím začnu moc přemýšlet, v prstech přeci stále držím kůrku, kterou si poctivě nechávám až na konec. Jakmile si to plně uvědomím, iluze se rozplyne a musím si povzdechnout. Kéž by to vydrželo o něco déle! Jenže už se zdržujeme na místě příliš dlouho.

Alespoň jsem si stihla trochu odpočinout. Znovu do sedla se mi věru nechce, zvlášť, když mě po zbytek cesty Čtvrtý neustále peskuje.
"Tohle je dámské sedlo, na něm nemohu sedět obkročmo! Jen si to zkuste, jezdit na koni v sukni!" bráním se. I tak se snažím více vyrovnat, dát na jeho rady a ač je Fialka naprosto zlatý, flegmatický tvor, který mi vychází neuvěřitelně vstříc, beztak s tím zápasím. Snad také nečeká, že se mi vše povede na první dobrou!

Cíl naší cesty naštěstí není daleko a celá nedočkavá následuji čaroděje do stájí. Se zvídavými pohledy lidí si nedělám příliš starostí, jsem na ně zvyklá. Naopak leckomu v odpověď mávnu, nebo se usměji, hlavně tedy na ty hezčí mladíky. Čistě ze zvyku. Mému společníkovi se to možná nemusí zamlouvat, ale leckdy stačí jen jedno vlídné gesto, aby se protějšku rozvázal jazyk, nebo udělal nějaký ústupek.

"Oh! Však jsme se domluvili, že napíši vzkaz. Honem, oběd čeká!" předstírám, že jsem si jeho pokusu odehnat mě nevšimla.

Nebo jako zdejší hostinský. Všimla jsem si, s jakou péčí utírá hrubě opracované dřevo svého barového pultu. Už během příchodu jsem si tohoto zvláštního kusu nábytku všimla, barevně značně odlišného od ostatních. Většina stoliček byla pravděpodobně z dubu a dalších obyčejných dřevin...
"Dobré poledne," pozdravím muže se zářivým úsměvem na rtech a už to vypadá, že se nadechuji k dalším slovům, ale místo toho se zarazím hned před barem a dlaní přejedu po desce, v očích údiv. "Oh, skutečně je z červeného tisu, jistě dovezený až z dalekého Hattámu!" V okamžiku, kdy jsem správně určila dřevinu, past sklapla a muž byl napevno omotán kolem mého prstu. V našem rodném sídle jsme měli též jeden takový stolek, otec mi mnohokrát vyprávěl, kterak k němu přišel a o jakou vzácnost se jedná, včetně toho, jak se občas na svých cestách setká s majiteli dalších, co o svých skrytých pokladech ani netuší. Jenže tenhle hostinský to moc dobře věděl. A milerád si se mnou popovídal a porce našeho jídla tak byla o něco honosnější a i chleba jsme dostali čerstvý. A pak, že tu nebudu k užitku!

Po chvilce klábosení se ve značně povznesené náladě přesunu za stůl k čaroději, když už se mi podařilo získat pro nás chutnější oběd, hodlám si ho též užít. A rozhodně teď čekám slova uznání!
"Tak mě napadlo," zvednu ukazovák ke rtům, "mohla bych zdejšího hostinského požádat, zda by nevyměnil mé sedlo na klasické. Pak bych nejspíš byla schopná cestovat rychleji, pod vaším přísným dozorem samozřejmě. Jaký je náš další cíl? Docela jsme si tu padli do oka, mohla bych zkusit zjistit nějaké novinky,..." nepřestávám hovořit, ačkoliv si vždycky dávám pozor, abych nehovořila s plnou pusou. Že jedu dále, je ovšem hotová věc.
Po jídle pak skutečně požádám o psací potřeby a začnu krasopisně sepisovat oba dopisy. Ne, vrátit se do města mě opravdu nikdo nedonutí.

S rukou již na kusu plachty obšitého kožešinou jsem se neubránil ohlédnutí. V pohledech barbarů, kteří na mne hleděli, se zračil údiv smíchaný s až posvátnou úctou. Většina z nich zřejmě do onoho stanu nikdy vstoupit nesměla, takže jsem zaznamenal i špetku závisti. Až k řadám svých vojáků jsem odsud přes dav Nesmrtelných nedohlédl. Snad se mezi těmi dvěma skupinami nic nesemele.

Do tváře mne udeřil hustý kouř a div mi nevehnal do očí slzy, jak byl štiplavý. Nakrčil jsem nos a neubránil se zakašlání. Zamrkal jsem a ze všech sil se snažil co nejrychleji rozkoukat. Šaman tu měl porůznu rozestavěné misky, přičemž v každé z nich doutnala hromádka sušených bylin. O jeho kadidelnici nemluvě. Tu právě zavěšoval na k tomu určený hák visící z jedné stanové tyče. Také hůl zapřel mezi jakousi truhlu a stolek. Pak mi pokynul, abych usedl na zvířecími houněmi pokrytý kámen, který ležel v přesném středu zastřešeného prostoru.

Jen jsem naň pohlédl, věděl jsem, že to je zdroj toho, co rozostřovalo můj pohled. Nehledě na zvláštnost situace jsem hluboko uvnitř cítil, že tohle mám udělat. Byl jsem sice vydán víceméně na milost a nemilost tomuto Nesmrtelnému, na druhou stranu, vstoupil jsem ozbrojen. Tedy i on riskoval, z čehož vyplývalo, že mi důvěřuje. Opatrně, stále čelem k němu, jsem pomalu dosedl na vrstvu chlupatých kůží. Těžko se to popisuje, neboť pocit, který mne zachvátil, jsem do té doby nezažil. Něco mezi nakopnutím a zároveň propadnutím se do prázdna. Jako by jedna část mě byla vržena dopředu, ovšem druhá část jí letěla naproti, aby si vyměnili místo. Tak. Byl jsem naruby! To asi nejlépe vyjadřuje můj prvotní pocit.

Nevím, zda jsem měl zavřené oči. Každopádně mne pohltila temnota. Plul jsem v prázdnu a jen pozvolna se v něm začaly objevovat hvězdy, tak jako po soumraku, kdy se za jasné noci člověk při pohledu na nebe teprve rozkoukává. Nijak jsem neovládal svůj pohyb. Ani jsem neměl potřebu se pohybovat. Neviděl jsem žádné obrazy, neměl jsem jakékoli vize. Zkrátka jsem byl, existoval v onen moment a zda trval několik vteřin či věčnost, jsem naprosto nedokázal odhadnout.

Když jsem si opět začal uvědomovat své tělo a vnímat, kde se nalézá, uviděl jsem jako první věc prázdné oční důlky medvědí lebky. Pod ním šamanovu tvář. Z mírně ustaraného výrazu se stal ohromený, hned posléze úlevný a snad i mírně radostný. Pak spokojeně pokýval hlavou a sňal své ohromné ruce z mých ramen, které jsem tam do té chvíle vůbec nepociťoval. Jeho další grimasou bylo uznání. Bylo neskutečné, jak jsem si uvědomoval jen skrze jeho mimiku, co se v něm skutečně odehrává. Začal ke mně promlouvat v jakési cizí řeči a já jej už už chtěl zastavit a začít se shánět po tlumočníkovi. Jenže se dostavovaly další tělesné pocity a já věnoval pozornost svým končetinám, které teprve nyní počaly přicházet k sobě a pomalu se rozhýbávaly. Pak promluvil obecnou kelštinou a já pochopil, že doposud "jen" zaříkával.

"Dobře, že jsi vedl... sem. Tamti chtěli tohle." Prstem ukázal na balvan pode mnou. "Silný proud. Moc, moc silný. Proto láká."
Zahleděl se mi do očí a já zase četl jak v obrázkové knížce. Stud. Hledal slova pro omluvu. Jenže Nesmrtelní se neomlouvají. Maximálně tak mávnou rukou. Neumí to. Ale já vím. Teď už chápu. To proto nám tenkrát tohle území násilím sebrali. Strohá kartézská mysl neměla o tomto magickém zřídle ponětí. Barbaři ano. Podle všeho věděli, že je třeba mít toto místo pod dohledem. Přikývl jsem, že rozumím.

Trvalo ještě chvíli, než jsme si ujasnili, co bude dál. Někdo opravdu hodně důležitý z řad barbarů přijede na jednání do Anfernu. Území budou nejspíš ochotni podstoupit zpět Kartézii, ovšem za smluvených podmínek, kdy se na tomto místě bude střídat neustálý dohled, ať už kartézský, barbarský nebo smíšený. Ostatně, míst jako toto je více. To byl také důvod jejich nedávného útoku na hraniční pevnosti. Leccos se tedy vysvětlilo. Pro mne osobně bylo ale nejpřínosnější těch pár slov, které mi před opuštění stanu šaman sdělil pološeptem.
"Ty máš moc. Ovládáš... Ovládat. Běž. Běž dál. Čaruj. S čaroději jedině čarovat, to se musí."

Čekal jsem, že mne oslepí polední sluneční paprsky. Namísto toho se již červený kotouč dotýkal obzoru. Strávil jsem ve stanu dobrého půl dne! Barbaři stačili poklidit část následků bitvy a pálili těla nepřátel i svých padlých druhů spolu se zničeným vybavením. Posedávali ve skupinkách a čile hovořili, posilňujíce se u toho nejspíš pálenkou. Zahlédl jsem, jak nabízejí tykvici opodál postávající skupince kartézských lučištníků. Většina s opatrným úsměvem zdvořile odmítla, ale jeden se přeci jen napil. To u Nesmrtelných vzbudilo velký ohlas a hurónsky pobízeli ke společné konzumaci a ostatní vojáky. Konečně mne někdo z nich spatřil a s výkřikem radostné úlevy strhl i pozornost ostatních. Ihned ke mně přiběhlo mnoho mých mužů, aby se ujistili, že jsem v pořádku. Netušili, co se ve stanu dělo. A těžko bych jim vysvětloval, že ani já upřímně nedokážu přesně říct, co se vlastně odehrálo. Uspokojil jsem je jen stroze: vyjednávali jsme.

Byl čas jít. Moji lidé se tu necítili dobře a bezpečně. Já věděl, že od barbarů nám už nic nehrozí. Četl jsem nejen v jejich tvářích, což byla nyní tak nějak samozřejmá schopnost. Chování celkově bylo uvolněné a přátelské.
Snad proto ta scénka. Totiž, když jsme opouštěli tábor s veškerou výzbrojí, zaslechl jsem za zády mocný šamanův hlas.

"Proč kartézan nejde za děfka?" Mnoho užaslých očí se upřelo zpět. Nejedna ruka pevněji sevřela kopí či jílec meče.
"Bez zbroje by mohla přeprat! Hahahaha..." Z našich řad se ozval nervózní smích.
Vzpomněl jsem si na vtipy o breberech. Do očí byste jim žádný normálně neřekli. Buď by vás zabili nebo by vtip nepochopili a... tak by vás raději zabili, než by se ztrapnili.
Ale tak snad tenhle by šel:
"A proč se Nesmrtelní nikdy nemyjí?"
Napětí by se dalo krájet.
"Protože se bojí zjištění, že ta krev by mohla být jejich."

Od svačiny k obědu

Povídáme si. To tohle děvče umí. Naslouchat, odpovídat na otázky, pokládat ty své. V jednu chvíli mě ale donutí na chvíli se odmlčet. Nejspíš neví, že ťala do živého. Stává se to, ta otázka se nabízí, když se uvolním a odkryju někomu trochu více svůj osud. Jednoduchá otázka, Jak se vlastně opravdu jmenuješ? mi kdysi působila velkou bolest, později neurčitý smutek a lítost, ještě později jen závan stesku a pochybnosti, zda bych ho přeci jen neměl znát. Každý má jméno! Pak jsem jej nečekaně začal objevovat. Krůček po krůčku. Jednotlivé úspěchy ale byly od sebe tak vzdálené, že jsem se znovu běžně ocital obestřen pochybnostmi, někdy až zlobou. Jako by se mi někdo vysmíval a nechtěl mě nechat se smířit s osudem. Čtvrtý přece není špatné jméno.
Dnes to ovšem není prázdné hledání v minulosti, žádný smutek, pochybnost či zloba, co stojí za mým odmlčením se. Dnes mě ta otázka těší, něco mi připomněla. Mlčky hledám další dílek skládačky, osvícený nově nalezeným světlem. A stačí chvilička, jediný pohled správným směrem, je tam. Takže díky za tu otázku! Chybí mi tedy už jen poslední písmenko. Jedno jediné. Snad už by se dalo i logicky odvodit, ale zatím nejsem nucen riskovat, že jej vyslovím špatně. Přijde. Mé jméno přijde včas, teď už to vím. Zadívám se zpět k Brajčici a na vteřinu mé oči zazáří dojetím.

To Seanreh dozajista nepostřehla. Na delší pauzu tedy zareagovala další otázkou.
"Baksko je zase o dost jiné. Vůbec, země Hattriíje jsou pestré jako drahokamy. Každá jiná, každá svá, každá originální. Ach, všechny dohromady by byly k neporažení. Jenže jsou nejednotné a to je obraz, který mě sužuje mnohem víc, než to, co sem přijde. Protože na tom jediném záleží. Na nás tady, ne na tom tam. Ale nebudu příliš mudrovat. Starej dědek, no..." Zasměju se. A využiju vlastní poznámky k odpovědi na jinou z jejích otázek. "Je mi přinejmenším šestaosmdesát. K tomu, to nevím přesně, něco mezi osmi až jedenácti. Je to dost. Kelsimu je podobně, jenže," odhalím jednu ze zákonitostí magie, "čaroval v životě mnohem víc než já, proto je dnes jednou nohou v hrobě."

Pobaveně si prohlížím její nevěřícný výraz. Pak mi pohled padne na kabát. Co na něm pořád vidí? Mám ho sotva dvacet let! Nebo už to dvacet let bylo? Kdybych ho zrovna téhle čiperce dal do rukou, hned by poznala, že je magický. A to nikdo kromě mě neví a tak je to v pořádku. Takže žádné správkování nebo dokonce úpravy dle nejnovější módy nebudou. Vlákno na ten kabát mi vyrobila jedna trpasličí přadlena z Kvěše, nejsevernějšího města světa. Barmi se jmenovala a kromě vláken z minerálů uměla i tak zvaný prachový čaj. Neskutečný životabudič! Vzpomínám na ni s láskou, asi i ona už bude nějaký ten rok v říši mrtvých. Jsem na světě opravdu dlouho.

"Asi bych si měl najít víc přátel mezi mladými, z těch starých budou brzo jen kosti." Ušklíbnu se, Seanreh bezděky také. Lepší téma? Padnu zrakem znovu na kabát. Jistě! Ty její linie. Připomenu jí, co se dělo v achátové zahradě, načež se celkem ochotně rozpovídá o něčem, na co ani Čtvrtý na svých cestách dosud nenarazil. Ona dokáže nejen číst strukturu věcí, ale ohýbat ji a měnit! Jsem v šoku. To je totiž zcela nové odvětví magie. Klasická materiální magie funguje na úplně jiném principu. Mnohem náročnějším..
Sleduji drobnou ukázku, jak lehce obnažuje strukturu kamene, lehce nakračuje k slabému místu, přesně tomu místu, které najde zkušený kameník, aby rozbil kámem jedním úderem mocného kladiva. Ale tyhle pěstěné ručky že by to dokázaly? Budu pro jistotu počítat spíše s možností ano. S kovy to už umí, nemám důvod jí to nevěřit. Možná jen někdy a jen s některými, ale z jejího tónu je pravděpodobné, že to dokáže víc a víc kontrolovat.

Jenže to nemá být vše. Vrátím se k nevinné větě, kterou řekla na úvod své řeči: Vše kolem nás, neživé i živé, má svůj magický otisk. Pročísnu si prsty bradku v zamyšlení. Mhouřím na ni oči, i když ona je tváří ke slunci a ne já.

Možná si to ani neuvědomila a pronesla to jako zajímavě znějící frázi, ale.. Jestli totéž, co už nyní dokáže s kovy, dokáže v budoucnu i se živými organismy, pak mám před sebou možná nejmocnější čarodějku všech dob.

"Tady po cestě je hostinců jen pár, ale navečer se vždy dá k nějakému dorazit. I slušnějšímu." Mluvím obecně, aby nebylo zřejmé, že nakonec přeci jen přetřásám myšlenku nechat si jí déle než slíbené dopoledne. "Každopádně tě budou hledat. Je třeba, aby ses co nejdříve vrátila. Nebo bychom aspoň měli poslat zprávu, kde a s kým jsi a kdy se vrátíš. Tvého otce ale nejspíš neznám." Zapátrám ještě v paměti. Hanos. Velké město. Na druhé straně Vlantie. Chavares. Něco mi to rodové jméno říká. Nakonec mi Seanreh napoví, když zmíní jméno matky za svobodna. Hned mi naskočí souvislosti.
"Banka! No jistě! S dědečkem tvé matky - Erlingem - jsem tu vaši banku pomáhal rozjet! No to byla divoká historie! Pašovali jsme spolu do Kelsie alkohol, hlavně pálenku z mirabelek, kterých se ten rok urodilo tolik, že se to nedalo všechno uskladnit. V Kelsii prohibice a příprava na válku, a my toho vozili plné sudy! S dvojitým dnem, nahoru jsme dávali tenkou vrstvu nějakých zasmrádlých ryb, aby to přehlušilo vůni pálenky. Vojáci včetně oficírů nám mohli urvat ruce a platili zlatem. Tenrát v tom jel také.. no to je jedno, zkrátka, to byly časy, kdy jsem si teprve budoval síť kontaktů a podobné kousky toho byly nedílnou součástí. Tvůj praděda byl střelec, děvče!"

Jak tak na mě kouká a jak jsem se uvolnil vzpomínkou na rozverné mladé časy, lehce fouknu, a prsteníčkem udělám jemné gesto.

Poslední sousto chleba náhle Seanreh zesládne v ústech a na chvíli chutná jako... čerstvý makový koláč. Ne, žádný zásah do struktury materiálu. Prachobyčejná iluze. A jakmile zapochybuje, pomyslí si, že to přece není koláč, zase to bude chutnat jako kus rozžvýkaného chleba.
Mám v rukávu varianty iluzí, které je skoro nemožné prohlédnout, ale na ty dojde, až bude třeba.

"Čas vyrazit zas o dům dál!" Zavelím k odjezdu. Z chleba zbylo jen pár drobků pro ptáky, papír od paštiky zmuchlám a strčím ho do škvíry mezi kameny. Pak si to ještě rozmyslím a strčím ho do brašny. Na zámku je to samozřejmost, ale v obyčejném zájezdním hostinci za kvalitní maštěný papír, třeba zašpiněný, rádi nabídnou pivo a polévku.

Tentokrát se dámě v sedle Fialky budu více věnovat a prostě a jednoduše budu protivný a drzý. Ne, budu milý, ale otravný, protože budu upravovat styl její jízdy tak, aby, bude-li mít kuráž a chuť, třeba za pár týdnů nebo dokonce už dnů uměla jezdit na koni. Ne sedět. Jezdit. Snad nebude úplně levá.

Čím dál jsme od hranic, tím jsme výraznější. I když cestuji sám, dokážu přitáhnout pohledy druhých. Co je to za divného týpka je asi nejběžnější fráze v hlavách těch, co mi věnují pozornost. S Seanreh je to složitější. Nejzásadnější je rozdíl mezi pohledy žen a pohledy mužů. I v obou těchto případech si dovedu snadno představit, co jim běží hlavou. Prostě jí seženu po obědě doprovod zpátky a hotovo.

Po pár hodinách sjedu v jedné z vesnic z hlavní cesty a po stejně frekventované odbočce zamířím ke zdejšímu zájezdnímu hostinci. Je zde znát střet kultur, kdy na těžkých pravidelných kamenných základech budovy stojí vzdušná dřevěná přístavba se skleněnými okny a mnoha zajímavými doplňky. Jen název hostince zůstal stroze kartézský: V Údolí.

Zatímco ve stáji uvazuji koně, monotónně ohlásím:
"Pro změnu čas na oběd, a pak pěkně pojedeš zpátky za mistrem Augustinem. A kdyby se tam náhodou pořád něco dělo, napíšu ti vzkaz pro krále. Ani sis neprohlédla hrad, kdy budeš zase mít takovou příležitost?"

Příliš zvědavý čaroděj

Na cestě

Čarodějův hlas je příjemný, uklidňující. Dovoluje mi aspoň na tu chvíli zapomenout na nepohodlí jízdy i otlačeniny z dlouhé cesty. Pozorně naslouchám jeho slovům, když vypráví o Kartézii. Tvrdá, krutá země plodící silné a stejně houževnaté syny, to jsem o ní čítávala, ačkoliv jsem podobné texty vždy považovala za značně přikrášlené. Z úst Čtvrtého znělo vše nějak věrohodněji, zaujala mě však zcela jiná část.
"Našich zemí?" tázavě zdvihnu obočí. "Hovoříte, jako byste nebyl zdejší." Neodpoví mi hned, přesto je mi jasné, že tu formulaci nezvolil náhodně.
"Snad bude Kartézie o něco vlídnější ke svým návštěvníkům," pousměji se nakonec, než se opět ponořím do vlastních myšlenek, snažíc se vybavit trochu více podrobností o místech, do kterých hodláme zavítat.

Tajemný posel by jistě do celé záležitosti vnesl mnohem více světla, ale Čtvrtý náhle pobídl hřebce do klusu a nechal mě dobré dvě koňské délky za sebou. Určitě naschvál! Jistěže jsem sama nemohla zrychlit a ani se příliš okatě naklánět a špicovat uši. Jako by to už dávno tušil, určitě za tím bude nějaký prašivý magický trik! Vážná tvář se mu záhy začala prohýbat škodolibým smíchem a chvilku mi trvalo, než mi konečně došlo, že si ze mě udělal další terč svých vtípků.
"Vy...!" vydechnu a našpulím rty, jak ta malá holka. Než ale najdu vhodný výraz, kterým bych jej počastovala, začne mi cukat v koutku. Ale udržím se, ještě si hraně odfrknu. To by tak hrálo, abych se tu ještě já začala lámat v pase.

Ovšem nabídku k snídani nemohu odmítnout. I když je korunovaná parodií na mé předchozí "snažení". Už hezký kus cesty nemyslím skoro na nic jiného než na jídlo, z jízdy na koni člověku zvlášť vyhládne. S výdechem slezu z koně a chvíli se zadržuji o sedlo, než si nohy opět zvyknou na pevnou zem.
Ah, jídlo? Jistě, to jsem si nebrala. Copak jsem si měla snad do ubrusu sbalit zbytky nedojedené večeře?
"Nikoliv. Předpokládala jsem, že se zastavíme v nějakém hostinci u cesty," odvětím sebejistě a sedám na balvan vedle Čtvrtého. S díky tak přijmu skývu chleba i paštiku. "Už tomu chybí jen karafa vína," povzdechnu si. Tajně doufám, že ji odněkud vytáhne, nebo ji přičaruje. No, nestane se tak. Místo toho dostanu jen měch s vodou, ale nakonec jsem vděčná i za tu.

"Ha, opravdu? Co nám třeba vyčarovat makové koláče?"
Samozřejmě, že byl čaroděj. Už mu chyběl jen špičatý klobouk. To, čeho jsem byla svědkem v těch plesnivých sklepeních, nemohlo být nic jiného než magie. I jeho aura ho prozrazovala, v jeho přítomnosti mě nikdy neopouštěl ten podivně šimravý pocit, jako kdyby vám o jeden jediný vlas drnkaly pavoučí nožičky. Cosi na samotné hranici vědomí, možná varující, nabádající k neustálé obezřetnosti.
Ale dále jej nepřerušuji.
Ne ani tak ze slušnosti samotné, ale.... první, čtvrtý, konec řady...
Několikrát zamrkám, jak se v tom snažím najít nějaký smysl a zcela neztratit nit.
"Nejste z Hattriíje?" Vydechnu překvapeně a rovnou ze sebe vyklopím zcela přirozeně navazující otázku: "Odkud tedy?" odpovědi se mi dostane záhy.
"Předtím, než..." zopakuji a z překvapení se brzy stane podezřívavost. "Určitě zase žertujete! Nevypadáte tak starý, ačkoliv tomu kabátu bych i věřila, že pamatuje tak dávné časy!" Obviním ho. Neříkal snad něco o upřímnosti?
Pakliže by to byla pravda...
Ne, nad něčím takovým se mi ani nechce uvažovat. Jaké by to asi bylo, prožít celá staletí, být svědkem vzestupů i pádů celých civilizací?

Určitě přehání!
"Pamatujete si alespoň své skutečné jméno?" vložím se do jeho monologu, zatímco přemýšlím, co vlastně vím o Záhoří. Zmínka o znepokojivých obrazech mě ovšem znovu donutí se stáhnout. Že by oplýval i věšteckým darem? Nechce se mi tomu všemu příliš věřit, možná to až na tu část o popletené hlavě bude celé smyšlené. Nahlas to ovšem nevyslovím, nebylo by to ode mě zrovna slušné, vděčím mu za život....a vlastně se mi jeho společnost zamlouvá, s málokterým mužem jsem prohodila tolik slov, aniž by v tom nebyl i nějaký jiný záměr. Pokud tedy nezapočtu i všechny své učitele. Na jednu stranu je to vcelku příjemná změna.

"Myslím, že mi budete muset o Záhoří a Baksku ještě vyprávět. I o těch obrazech, co vás sužují, možná tomu cestou přijdeme na kloub," vyzvu ho. Skoro bych čekala, že bude žádat o nějaké upřesnění mých otázek, co přesně bych chtěla slyšet, z jaké doby....
Ale z úst mu vyjdou zcela jiná slova.
Napřímím se, kousek chleba odložím vedle sebe na kámen.
"Hm?" mrknu překvapeně, sama musím přemýšlet, co tím vlastně myslí, vrátit se o těch několik hodin zpět.
"Ah, v zahradách?" Řečnická otázka, jen nabírám čas na to, abych dokázala svou odpověď lépe zformulovat.
"To je jednoduché. Vše kolem nás, neživé i živé, má svůj magický otisk. Pokud se soustředím, dokáži jej vnímat. Vnímám ho jako pavučinu tvořenou magickými vlákny, stačí za některé z nich zatahat a struktura materiálu se může změnit. Nejsnazší je to s kovy, jsou poddajné. Někdy se mi ty vzory prostě objeví před očima, nebo ve snu, možná jako vám ty hrůzné vize. Naposledy se tak stalo, když jsem vyráběla náušnice pro madame de Vries. Vlastně všechny mé šperky jsou tím poznamenané, je to snazší a mnohem preciznější, než ohýbat drátky či plíšky ručně." Rozhovořím se a mimoděk rukou přejedu po hrubém kameni, bříšky prstů pečlivě prozkoumám každou proláklinu.
A začnu se soustředit, snažím se znovu nahlédnout za oponu. Sáhnout si na samotnou podstatu předmětu pod sebou. Tenké line seskupené do pravidelného, těsného vzoru začnou postupně vystupovat a lehce vibrovat pod zdviženou dlaní, stačilo by najít tu nejsilnější z nich a obrovský balvan by se rozetnul ve dví. To bych ovšem neměla na čem sedět, tak nechám všechna vlákna hezky na svém místě.
"Vidíte? Přesně takhle. Pro vás, jakožto mocného čaroděje, i když posledního v řadě, to musí být jako pouhý pouťový trik." Pousměji se, možná až příliš skromně. Ne, opravdu mne zajímá, co mi o tom řekne.
O magii a o...
"Nesmrtelní jsou skuteční? Není to jenom povídačka pro strašení dětí, aby je rodiče přivedli k poslušnosti?" Navážu ještě na jedno z předchozích témat. Kolikrát mi jimi chůva vyhrožovala, jak si pro mě přijdou, pokud nebudu dobře jíst, pokud nepůjdu včas spát a bůhvíco ještě. Všechno mi to tehdy přišlo stejné, fantaskní příběhy, co měly podnítit zvědavost, vystrašit, nebo naopak povzbudit k nějakým činům. Stále to ale byly jen povídačky, i když je lidé potřebují.

Mlhy zbývá už jen několik chomáčů a vlají nad ležením barbarů jak bílé vousy stařečka, co hrával nejrůznější strategické hry v parčíku poblíž višňové aleje za městem. Tu a tam se za ním někdo stavil, aby prohrál. Po skončení hry se dědoušek mile a soucitně usmál, odhalil dva poslední zuby, a poraženého povzbudivě poplácal po ruce, rameni či ho pohladil po vlasech, to podle věku nebo postavení. Tak třeba příště...

Tak třeba teď!
Zásadní byla porada s ohnivci. Měli v zásobě nejrůznější arzenál, přičemž leccos mohli namíchat podle toho, co si vyžadovala aktuální situace. Věděl jsem z výcviku, že existuje směs používaná především pro krytí ústupu. Něco jako dýmovnice, jen kouř je značně mastný, ulpívající na celém povrchu těla, kde zanechává nepříjemně olejový film. Sice soupeři vysloveně neublíží, ale ztěžuje mu pohyb, vidění a občas dokonce i dýchání. Právě na něco podobného jsem je navedl. Ihned se toho chytili a mezi sebou už spřádali návrhy na znásobení suroviny a vylepšení efektu.

Další krok bylo zacílení balistické střely. Vítr šel směrem od nás, tedy z jihu. Podle toho, jak se neviditelná vlna zakusovala do tábora, zdálo se nejvhodnější zamířit právě na jihovýchodní cíp. Poupravil jsem tento záměr jen tak, aby jistojistě efektní rádius zahrnoval i bojovou linii. Věřil jsem, že pokud naše střela pomůže protivníky zviditelnit, výrazně tak zamícháme kartami. Obsluha si pohrála s několika klínky a zarážkami na napínacím mechanismu. Tak to by také bylo.

"Musíme počítat i s tím, že dojde ke zmatku a někteří z Nesmrtelných by mohli zaútočit na nás." obrátil jsem se pak k vojákům na pozicích. "Pokuste se je zadržet bez krveprolití. Omráčit, v horším případě zranit a vyřadit z boje. Ale další mrtvé nepotřebujeme. Snad pochopí co nejdříve, na čí straně stojíme. Dosud jsme byli v právu, takže předešlé ztráty nám nemohou vyčítat. A teď je zcela nová situace. Tak tedy, připraveni? Pal!!!"

Rameno katapultu se vzpřímilo a k nebi se vznesla hliněná amfora. Původně byla určena pro olej, aby byl vržen do plamenů již hořícího Skvaldanu. Nebo jiného cíle. Z nádoby se stala na moment tečka sotva viditelná proti dosud rozednívající se obloze. Její sestoupení pod horizont se dalo pouze tušit. A pak přišla exploze. Nikoli výbuch, ale vzedmutí se černého mračna, které se okamžitě při zemi šířilo od místa dopadu do všech stran. I takhle z dálky vypadalo obrovské.

Se zatajeným dechem se zraky nás všech upíraly do onoho tmavého koláče. Tam! Něco se tam hýbe. A další hned o kus dál. Drobné nebo snad přihrbené postavy. Na onu vzdálenost se černě lesklý objekt na černém pozadí pozoruje velmi obtížně. Po chvíli si šlo všimnout krátkých končetin a... ocasu? Ještěří, zužující se prodloužená páteř. Odkud se tohle u všech bohů vzalo? A proč to napadá tábor Nesmrtelných? Čtvrtý snad bude vědět. Teď je třeba jednat.

Pár desítek barbarů v těch místech instinktivně využilo situace, že svého nepřítele vidí, a nemilosrdně se do něho pustili. Bylo jich však zoufale málo. Proti přesile jednoho na pět, ne-li více.

"Jdeme! Kopí, štíty. Lučištníci za námi. Vpřéééééd!"

Vítr pomohl rozptýlit černou směsku dále na sever, vznikla tak jistá elipsa, která zasahovala téměř k tomu (dle mého názoru) veledůležitému stanu. Bude to chtít další střelu, ale to ohnivci vědí. Mají své instrukce. My se odlepili od země a hrneme se dolů z kopce. Bez útočného řevu či jásotu. Pragmaticky. Podrážky bot tu dobře přilnou ke skalnatému výčnělku, aby se posléze odrazily a pokračovaly v měkké půdě porostlé bujnou travou. Jak se člověk rozběhne z kopce, jde to samospádem. Vrhnout se takhle proti připraveným breberům by byl čirý nerozum. Jenže teď musíme doufat buďto v jejich pružné reakce na vzniklou situaci, anebo v naše rychlé a úspěšné zapojení se do bitvy.

Několik překvapeným barbarských bojovníků opravdu míjíme. Opustili tábor v zoufalé snaze si zachránit holý život. Jsou osamocení a nic proti nám nepodnikají. Možná se jen diví, že jsme si je rovnou nenamazali na chleba. Ne, teď spěcháme! Ale cestou zpátky si je ještě posypeme pažitkou. Cha, takové myšlenky ve vypjaté situaci jako tahle? Celý já. Levá, pravá, pozor, pařez... Trochu mě tlačí přezka nárameníku, ale co teď s tím?!

Vzdálenost naší výchozí pozice a tábora nebyla nikterak velká, pár stovek sáhů, možná lehce přes tisíc. Než se tam ale dostaneme, zdá se náš běh nekonečný. Náhle se z úbočí změnilo v úpatí a terén se narovnává v pastvinu táhnoucí se až k řece. Právě zde vbíháme mezi první pobořené stany. Vše je pokryté černotou. Z roztrhaných plachet trčí polámané stanové tyče, připomínající tak obří strašáky do zelí. Odtud bychom měli přece vpadnout nepříteli do zad. Myslím tím teď ty neviditelné potvory. Tak kde ale jsou?

Ženeme se dál, i když opatrněji. Zakopnout o stanový kolík je vždy bolestivé. A vyválet se teď v té naší břečce by byla velká nepříjemnost. Tam! Tam! Vidím je! Krátký pohled stranou. Ano, ostatní je vidí též. Do nich. Ale opatrně. S tímto soupeřem jsme dosud neměli tu čest. Co když má v záloze něco, na co nejsme připraveni? Pozor na ten ocas! Ale vypadá to spíš, že útočí rukama. Každý z nevelkých skorohumanoidních bytostí, nejvíce asi připomínající varany, jen s oblejší hlavou, drží v každé ruce cosi špičatého. Bodec, dýku, rapír či krátké kopí. Něco takového. Těžko to blíže rozeznat, vše splývá jednolitou černí. Tak pojď, potvoro! Vidím, jak jednoho z nich proklálo naše kopí. Padl k zemi, jako každý jiný tvor po dobře mířeném zásahu, neschopen ničeho jiného než poškubávání tělem a vydávání bublavých zvuků. Z tlamy vyčnívají malé ostré zoubky a uchází zvláštní sten.

Povzbuzeni prvními úspěchy, postupujeme dál. Ještě několik se nám podaří dostat, leč náhle zasténá pro změnu člověk. V nechráněném boku našeho druha zeje díra. Další krvavá rána se objevuje záhy na stehně. Krátký výkřik bolesti střídá bolestná grimasa se zaťatými zuby. Další neviditelná vlna. Ksakru!

"Obranná formace! Střelci do středu. Zády k soběééé!"

Štíty se semknou a kopí činí naslepo výpady do všech stran. Zásahy jsou náhodné a tedy málo efektivní, ale jde o to, že šanci zasáhnout někoho z nás mají teď minimální. Ne s tou jejich předpotopní výbavou. Manévrujeme krok za krokem dál do centra tábora. Musíme se přiblížit k tomu stanu stůj co stůj. Chci hlavně zjistit, co tam vlastně je, i když je to možná nedůležité. Zvědavost je velký tahoun.

Kdosi náhle zvolá: "Už letí. Kryjte se!" Instinktivně se přikrčíme a kdo má štít, vleze alespoň částečně pod něj. Většina střelců v hloučku za našimi zády alespoň se zavřenýma očima sklopí hlavy, aby si uchránili důležité smyslové orgány. Nedaleko od nás to mlaskne, křápne a vyvalí se oblak. O vteřinu později padají k zemi první "zviditelnění" nepřátelé. A že jich kolem nás kroužilo. Střelci neváhají a posílají do záhrobí další. Ty obludy se vůbec nekryjí! Jako by si ani neuvědomovaly, že jsou vidět. Že jsou zranitelní, že jdou zabít. Že si jdou pro smrt.

Opodál už vidím náš cíl. Stan je již také černý. A kolem něj vřava, ve které Nesmrtelní konečně vracejí i s úroky, co si od nich útočníci vzali. Mocnými údery je rozsekávají, párají a drtí. To by jim šlo. Nemáte zač. Snad umíte také poděkovat...

Sám se musím ohánět, protože nepřátelé jako by ani neubývali. Je jich jak mravenců a valí se další a další. Muži se automaticky semkli ještě těsněji a drží se nyní ve dvou vrstvách, kdy první drží obranu, druzí útočí kopími. V určitém momentu se hbitě vystřídají a šetří tak síly i pozornost. Není to lehké, zem pod nohama je kluzká. Mastná nálož se mísí s krví a bahnem. Je to jedna velká čvachtavá louže. Připomíná mi to tréninkový plácek po dešti. Bylo vždy jisté, že před koncem dne bude nutná nejen koupel, ale i velké praní. Má čepel hladce proniká do masa protivníka. Jeho kůže se sice zdá šupinatá, ale není tak tvrdá, jako třeba krokodýlí. Zaúpí a jde k zemi. Voják přede mnou ho pohotově dorazí hranou štítu, takže zaslechnu, jak mu praskla lebka.

Náhle si všimnu, jak ze stanu vychází veliká postava. V obrovské kožešině, s medvědí lebkou místo pokrývky hlavy, masivní zakroucenou hůl v ruce jedné, podivnou kadidelnici na řetězu v ruce druhé. Šaman Nesmrtelných. On ale není ten důvod, proč se neviditelná síla zformovala a zaútočila. Je to něco v tom stanu. Protože zatímco šamana vidím zřetelně, stan se mi mlží a rozostřuje. Pohlédl okolo a nevynechal ani nás. Dokonce mám pocit, že se naše pohledy setkaly. Jen jsem kývnul. Nevím ani proč. Bylo to tak nějak automatické. Silnější reakce nežli naučené prvky nonverbální komunikace v boji. Nezaregistroval jsem z jeho strany žádnou reakci. Jen máchl kouřící nádobou v širokém oblouku a vzápětí praštil holí o zem. Musel do toho dát neskutečnou sílu, protože v místě, kde se hůl zabořila do půdy, se rozlétly na všechny strany kamínky a pár drnů trávy do vzdálenosti mnoha metrů! Následovala tlaková vlna, která zamávala i s námi. Bylo to jako strašlivá facka následovaná tisícem drobných jehliček. Několik mužů to neustálo a teď se rychle hrabou zpátky na nohy.

Neujde nám, že kromě mastného filmu máme na sobě navíc ještě vrstvu prachu. Sice jen ze jedné strany, tedy ze směru od šamana, ale i to stačilo, aby byly i nové šiky nepřátel vidět. Barbaři mají své práce dost a tak se jim do ní nemotáme. Odoláváme dál náporu, a když je jasné, že přichází z jediné strany, roztáhneme svou řadu do půloblouku. Nyní mají i střelci více prostoru. Systematicky vyhlazují přicházející stvoření, zatímco pěchota jim poskytuje potřebný obranný val. Až se po dlouhých směnách konečně zdá, že tlak polevuje. Nejedna ruka už klesala únavou. Náhle je klid. Jen kouř, pot a krev jsou cítit všude ve vzduchu.

Když se pak nevyhnutelně zadívám k barbarským pozicím, vidím, kterak se houfují na jednom místě. Hledí na nás. Černí a ušmudlaní, bělma jim svítí, odfrkávají doširoka rozevřeným chřípím. V rukou těžké zbraně, připravené k masakru. Pak z jejich řady vykročil ten s medvědí hlavou a oni se uctivě rozestupují. Jde pomalu přímo k nám. Jde sám. Nikdo jej nenásleduje. Není hoden. Tak také já se dám do pohybu učiním mu několik kroků v ústrety.

Zastaví se pár kroků přede mnou. Hledí mi do očí pevně a vědoucně. Z ničeho nic se otočil a rázně kráčí zpět ke stanu. Jsem tak zmatený, že mi několik chvil trvá než si uvědomím, že ho mám následovat. Nu dobrá. Máš cos chtěl, Jonasi. Míjím o hlavu větší barbarské bojovníky, kteří ještě pořád hlasitě oddychují. Žádný z nich mě nepraštil, nikdo po mně neplivl, jen nedůvěřivě hledí na mou tvář a hodnotí výzbroj.

Vědomě se nadechnu velmi zhluboka, když odhrnuji plachtu, za kterou šaman zmizel. Aniž bych předem tušil, to, co se stane uvnitř stanu, změní už nadobro můj osud.