S Seanreh z Kilres do Brajčice a ještě kousek dál

Už v achátové zahradě mi dochází, že to děvče bude přítěž a že jsem se i s půldnem zatraceně ukvapil. Měl jsem s ní raději posnídat a nechat ji tu. Jenže mezitím by se vynořilo dalších deset, kteří se mnou nutně chtějí mluvit, a tak se poddám osudu a nechám věcem jejich spád.

Budu ještě chvíli doufat, že ve stájích a na prvních kilometrech cesty se moje obavy poněkud rozptýlí.

Ještě v téže zahradě mi dochází další věc, totiž, že ona je výjimečná. Samozřejmě! Proč jinak by ona vezla šperk, který sama vyráběla v Hanosu, do Kilres a proč by po něm pásla (nejen!) madame de Vries? Leda by ji použili jako nic netušícího poslíčka pro něco jiného. Když vidím její zaujetí velmi neobvyklou achátovou zahradou, záměrně zvolním a obětuji ždibec času, abych sám nasál atmosféru tohoto místa. Skoro uhranutě sleduji její pohled, když zkoumá jeden z naprosto mimořádných stromů celého zahradního komplexu. Jaktože si hned vybrala zrovna ten? Je tu celá řada výraznějších a více oku lahodících cizokrajných dřevin. Nervózně se po mě ohlédne, jak mě nechce zdržovat. Lehce kývnu a vyzvu ji, aby sáhla na kůru. A pak to přijde. Jemné zelené vlnky, které kreslí její prst, jak odhaluje jemnou kresbu na kůře, která hmatu i zraku běžného člověka připadá dokonale hladká. Její ruka se přizpůsobí té kresbě, párkrát po ní přejede. Pak se Seanreh vytrhne ze zadumání a s omluvou se vydá dál původním směrem. Podle mého vůbec neví, že ten vzorec přečetla, nasála! Tuší aspoň?

Stáje a prvních kilometry cesty moje obavy nerozptýlily. Nejenže neumí hypnotizovat, to se dá pochopit, ale neumí ani obstojně jezdit na koni. Snad by se s přimhouřenýma očima dalo říct, že trochu, možná. Kdykoliv si všimne, že ji sleduji, nasadí líbezný úsměv druhu všechno je v nejlepším pořádku, tohle je naprosto fantastická vyjížďka a klidně to zvládnu i rychleji. Chvíli mě to zlobí, ale copak jí to mohu mít za zlé? Hrát umí, to opravdu umí, ve společnosti by jí to spolkli s naprostou samozřejmostí. Má prostě jen smůlu, že potkala po letech strávených ve světe, kde je přetvářka denním chlebem, zrovna Čtvrtého.

"Kartézie je jiná snad úplně ve všem! Je to... tvrdá země. Přísná. Nikomu nic neodpustí. Takové je tu vše. Pravý opak pohodlné Vlantie, oplývající pestrou a úrodnou krajinou, bohatou na zvěř, plody, vodstvo a dokonce i na magická zřídla. A takoví jsou i místní. Zatímco u vás máte po generace ideální prostor vyvíjet, tvořit, pěstovat, Kartézané svůj chléb musejí zemi doslova vyrvat. A proto jsou tak skvělí válečníci. Spřízněnost vašich zemí je požehnáním pro obě strany, žádné jiné dvě země Hattriíje ze spolupráce tolik neprofitují."

Když už Saenreh asi potřetí zastaví Fialku kvůli "odskočení si" rozhodl jsem se také si trochu zahrát divadlo a začnu se na dámu mračit nevrleji než dřív. Když takovou věc děláte vědomě, je to ve výsledku velká zábava.
Smích, který jsem držel ještě chvíli pod pokličkou, vyšel až poté, co jsem promluvil s prvním zajímavě vyhlížejícím poslem, který nás míjel. Jak natahovala krk, když jsem s ním šeptem vyměnil pár vět! Kdyby tolik energie vložila do jízdy na koni, jezdila by jako elfka! A tak zatímco posel uhání dál, i se zprávami, které pro mě nebyly nijak zajímavé, chechtám se, plácám se do kolen a otírám si slzy smíchu z tváří.
Když záchvat konečně opadne, přemítám, jak jí to asi vysvětlím. Jaké veselé zprávy jsem se asi dozvěděl? Ale nebudu ji trápit, divadlo končí, je čas na upřímnost.
Chytnu koně za uzdu a ukážu na dva větší balvany v trávě nedaleko cesty.

"Čas na upřímnost! A na snídani! Dáme si ji támhle! Já se musel smát, když jsem tě tak viděl."
Ovládnu pokušení oddat se další explozi a jen se vytáhnu co nevíc do výšky a nakláním se jí přes rameno, kývaje hlavou a dělaje z dlaní trychtýřky u uší.

Nechám koně napást a sáhnu do brašny pro nějaké pečivo a paštiku, které jsem si schoval od večeře.
"Vzala sis něco k jídlu? Vezmi, pokud ne. Předpokládám, že jsi stejně jako já ještě dnes nejedla." Balíček paštiky v promaštěném papíru položím mezi nás, rozlomím chléb a půlku podám Seanreh.
"Takže. Jak už jsem řekl včera v kočáru, já jsem čaroděj. No vážně!" Na chvilku se zarazím. Ona mě viděla čarovat. Tentokrát není třeba mé magické vlohy složitě obhajovat. "Říkají mi Čtvrtý. To vymyslel Manakar Bovan Kelsi, kelský král, protože tak nějak oficiálně jsou Velcí čarodějové tři. A povícero malých. A já působím na ty Velké dojmem, že jsem někde mezi tím, tak mě zařadili sice k nim, ale hezky až na konec řady. A to přesto, že chronologicky jsem první, protože jsem ovládal magii o pár let dříve, než Manakar zjistil, že má vůbec nějaké Nadání. Ovšem já sám se k nim nepočítám. Nejsem totiž z Hattriíje. Jsem z Můrdanu, tak se jmenoval svět včetně Hattriíje, když byl ještě celý obývaný lidmi, předtím, než.. " Ne, jdu na to zbytečně zeširoka.

"Zkrátka narodil jsem v Záhoří. Možná je to lež a jen se mi jako malému něco popletlo v hlavě, to mi mnozí tvrdí, a je fakt, že na svět tam nemám žádné ucelené vzpomínky, jen spoustu velmi znepokojivých obrazů. Pořádně si pamatuji až své pokročilejší mládí zde v Hattriíji, konkrétně v Baksku. Nu, a od té doby putuji po známém světě a snažím se varovat všechny rasy před těmi znepokojivými obrazy. Protože jsem přesvědčený, už jako ten mladíček jsem byl přesvědčený a stále jsem, že ty divné věci se sem budou chtít dostat a jediná opravdu spolehlivá zbraň proti tomu je jednota." Měl bych jí říci, že ona sama se málem dostala do osidel této moci? Ne, nebudu ji zbytečně děsit.
"Jednoduše shrnuto, i když už je mimořádně dlouhý čas mír a i Nesmrtelní trochu ubrali na agresivitě, zdaleka jsem se nepřiblížil tomu, co jsem si kdysi vytyčil jako cíl."

Podívám se na ni, jestli ta moje řeč vůbec zajímá. Něco ovšem velmi zajímá mě.

"Jak jsi ráno dokázala odhalit linie toho stromu? To bylo.. úžasné!"

Začátek epické výpravy

Kilres

Plán vyšel na výbornou, jak by také ne! Obětovala jsem mu hned několik hodin spánku, které si budu muset dřív nebo později řádně vynahradit. Už když jsem s vítězoslavným úsměvem na rtech cupitala v patách Čtvrtého, než jsem konečně srovnala krok, pociťovala jsem první návaly únavy. Takové, co vždycky přichází po větším vypětí, kdy vyšponovaná mysl může konečně na okamžik oddechnout. Jenže s čarodějem to nebylo až tak snadné. Co chvíli pokoušel moji pozornost, stačilo pár neopatrných slov a sny o dalším dobrodružství se mohly zbortit jak domeček z karet.
V hradě to i přes časně ranní hodinu žije, cestou míjíme nespočet služebnictva a všichni mají na spěch, připravují královské sídlo pro další den. Chodbami se linou příjemné vůně, jak kuchaři zatopili v kamnech a postavili na ně první hrnce. S lítostí si uvědomím, že snídani budu dnes muset patrně vynechat.
Rudovous si to však rázuje rovnou ke stájím, nikde se nezastavujeme. Nemám tak ani čas prohlédnout si achátové zahrady proslulé nevídanou sbírkou exotických dřevin. Ne, že bych byla nadšenou zahradnicí, ale právě v přírodě člověk nacházel ty nejroztodivnější tvary, které mu mohly sloužit k inspiraci.

Úžas tím málem, co se mi naskytne ve výhledu, tedy nemusím ani příliš předstírat, teď se mi však velice hodí zasněně hledět na upravené záhony a představovat si je, jak budou asi vypadat celé rozkvetlé, až se pupeny otevřou prvním paprskům slunce.
Královské stáje ovšem také zcela odpovídají svému názvu, už to, že mě čaroděj mohl zavést právě sem o něčem svědčí.
"Dáma upřednostní spíše klidnější, poddajnější zvíře," zaševelím k jednomu ze štolbů a ještě na něj zamrkám, "oh a dámské sedlo, samozřejmě." Poručím si a následuji chlapce ke kójím, abych si vybrala toho pravého hřebce! Tedy, klidnou grošovanou klisnu s půvabným jménem Fialka.
Nechala jsem chlapce, ať mi ji nasedlá i nauzdí a pak od něj se slovy díků převzala otěže.
"Myslím, že jsme připraveni vyrazit," houknu na Čtvrtého a s lehkým údivem sleduji, jak si vedle sebe vede mohutné, jako noc temné zvíře s divokým pohledem. Chvíli se pokouší vzpouzet a trhat hlavou, leč záhy je umravněn čarodějovou pevnou rukou a přísným pohledem, pod kterým bych snad i já ucukla.
Sotva nás vyvedou ven, na dlážděnou cestu, nechám si pomoci do sedla, jednu nohu přehoupnu přes roh a druhou zaklesnu do třmenu.
"Rozhodl jste se správně. Víte, v Kartézii jsem ještě nebyla, bude to úžasná příležitost pro to ji navštívit, zvlášť, když se mohu pyšnit přítomností tak sečtělého průvodce." Vyrážím opět plná ideálů, ačkoliv si moc dobře vzpomínám na svou cestu sem, na to, jak umí být cestování zatraceně protivné a bolavé.

Přepínám se, silou vůle musím často držet i úsměv na rtech a v těch krátkých chvilkách, co povolím, cítím, jak se mi lehce třesou ruce. Pravdou bylo, že jsem odsud chtěla být pryč. Po včerejším večeru, po té hrůzné události, ze které jsem neměla možnost se ani pořádně vzpamatovat...
Usnula jsem jen díky úplnému vyčerpání, nebýt toho, sotva dokáži i na tak bezpečném místě, jakým nepochybně sídlo vládce bylo, zamhouřit oka. Neustále se kolem sebe ohlížím, jakýkoliv rychlejší pohyb nebo silnější zvuk mě donutí téměř nadskočit. Pokaždé, když si toho čaroděj všimne, se snažím situaci zlehčit úsměvem, převést ji v žert. Nebo jen načnu téma, abych od toho všeho odvrátila pozornost.
"To bude dobré, nakonec se přeci nic nestalo. Vše dobře dopadlo a teď..."
A teď? Co vlastně, utíkám. Využívám příležitosti, abych se mohla na čas někam zastrčit a přemítat o životě. Přesto, nesmím polevit.

"Podle toho, co jste říkal, jste už jistě Kartézii navštívil mnohokrát, řekněte mi, jaké se v té zemi udržují zvyky odlišné od těch našich?" Snažím se vyzvídat, když už konečně necháváme poslední městkou bránu za sebou. Trochu pookřeji, ačkoliv ten podivný, nepříjemný pocit, co se mi usadil v útrobách stále občas vyvstane na povrch a nechá o sobě slyšet. I tak chci vědět, co mohu očekávat, i kdyby to mělo být jen na chvíli, jak mi čaroděj vyhrožoval. Budu muset cestou vymyslet, jak jej přesvědčit, že mu opravdu budu k užitku. Pravdou ovšem bylo, že ač jsem byla přivyklá koňskému sedlu, nikdy jsem necestovala na tak dlouhé vzdálenosti. Ač byla Fialka klidná, s širokými zády a posed byl vcelku pohodlný, po nějaké době se mi to přeci začalo zajídat. Jistě, občas jsem mohla požádat o kratičkou přestávku, neboť i dáma si občas potřebuje ulevit a při té příležitosti pořádně protáhnout nohy i narovnat záda, ale s každým dalším zdržením vypadal Čtvrtého obličej o něco podrážděnější. Snad jsem včas odhadla, kdy s tím přestat. Navíc to vypadalo, že někoho vyhlížel. Pečlivě si prohlédl snad každého jezdce, kterého jsme míjeli.

A pak, kus za hranicemi, jednoho z nich i zastavil. Mladého muže v lehké zbroji, nesoucího barvy Kartézie. Vypadal, že má naspěch a netvářil se zprvu zrovna důvěřivě.
"Nějaký posel snad?" Lehce jsem se vyklonila, abych si jej mohla prohlédnout a hlavně, abych zaslechla, o čem spolu budou hovořit.

Co si ta holka myslí?

kilreský hrad, ráno

Nemohu se zbavit příjemného pocitu a připitomělého úsměvu ve tváři, když na hřbetě silné černé klisny vyjíždím z bran města. Ta klisna, nu, král asi nebude nadšen, že mu chybí ve stájích, na druhou stranu už ví, že ke koním se chovat umím a za pár týdnů nejpozději mu ji pošlu pěkně vyježděnou zpět po někom spolehlivém. Slunce právě vychází, vítr si hraje s mým vousem, zatímco po dlouhé době nepřemítám o ničem a o nikom, jen o sobě samém. Je mi krásně. Konečně jsem probudil sílu, co jsem vždy cítil v srdci. Konečně můj osud vystoupil z kolejí žebráckého poutníka, přemlouvače všech, štváče proti neviditelnému. Dokážu víc. Mohu osobně přispět, až dojde na boj. Jen ať se Záhorská temnota a její intriky odváží přiblížit Čtvrtému čaroději!

---

Tak takto jsem si to vysnil, aby se mi dobře vstávalo, a nutno říct, že se nemohu dočkat, až tu myšlenku ztvárním.
Vylezu z postele a protáhnu se. Krátce a účelně se opláchnu v lavoru s vodou, přičísnu vlasy a vous, něžně poplácám brašnu s kabátem, když si ji hodím přes rameno. Nebýt kompenzačních cviků, které jsem se naučil, jak jinak, u kartézských vojáků, prý bych dávno chodil nakloněný na pravou stranu jako malinový šlahoun bez opory. Myslím, že tak zlé by to snad nebylo, ale ty cviky mi dělají dobře, takže jednou za pár dní po nich i tak s oblibou sáhnu.
Právě když hodlám opustit pokoj, prochází někdo po chodbě. To je dobře, nebudu muset pracně hledat někoho ze služebnictva. Otevřu dveře a zírám. Nevím, co tu v tak brzkou hodinu pohledává, ale k mému překvapení kromě komorné je zde i krásná mladá dáma. A není to překvapení poslední. Ona jde za mnou! A z jejích úst hned za pozdravem následuje vodopád slov. A mně až při nějaké třetí, čtvrté větě dochází, kdo přede mnou stojí. Okouzlující proměna!
„Seanreh!“ vydechnu, ale nenechá se přerušit.
Že jen tak upláchnu? No to jsem si samozřejmě myslel! Ale přesto mi její oběť, kdy musela vstávat tak brzy, jen aby mi poděkovala, zalichotí a lehce se zapýřím.
Asistentka na cestách!? Zbláznila se? To by fakt nešlo! A pozor, na kabát mi nešahej! Tentokrát se zatvářím přísně, skoro až zle.
Další věty už vnímám ovšem připravený na všechno. Přeci se nenechám rozhodit. Je čas ukázat, kdo je tu mistr psychických řemesel.
„Seanreh! Vypadáš nádherně, dodal bych, ale na starého páprdu v ošuntělém kabátu by to asi bylo příliš odvážné." Zavrtím hlavou a podívám se do stropu. "Já - děkuji za poděkování, ale raději bys po včerejšku měla využít nabídnutý hradní komfort a pořádně si odpočinout.“ Tu větu zdůrazním. „Postarají se tu o tebe, dokud nebude u mistra Augustina s jistotou bezpečně. Takže ještě jednou děkuji a opatruj se.“
Udělám krok do chodby na znamení, že hovor skončil a já odcházím. Jenže to smělé (drzé!) děvče ukročí tak, že mi zastoupí cestu. Dívá se na mě tak vyzývavě, tak odhodlaně. Ach, holka nešťastná, kdyby ses raději chtěla zamilovat do nějakého dobře postaveného hejska a on do tebe. Tady na hradě bys mohla někoho potkat, víš, jakou by rodiče měli radost? Můj rodičovský výraz pozvolna taje. Ona tuší, co jí jím chci sdělit, ale ignoruje to. Intuice mi zas jednou zaťuká někde u zátylku. Něco v ní je, nezbavuj se jí tak snadno. Zadívám se na ni na chvíli docela jinak.
To se snadno řekne, něco v ní je, ale tahat s sebou holku? Ještě ke všemu dámičku, která nejspíš nevydrží v sedle déle než dvě hodiny? Potřebuji rozum, jen krátkou konzultaci! Prohlížím si tu krasotinku a pak si ji představuji v terénu na cestách. Asistentka!
Seanreh mi nehnutě stojí v cestě, mlčí a tváří se, jako by se snažila mě zhypnotizovat. Ale neumí to.
„Neumíš to,“ řeknu. Dostal jsem ji! V jejím pohledu se bleskově vystřídá zklamání, zmatek, údiv, rezignace, nové odhodlání, zájem..
„Co?“
„No hypnotizovat, přece!“ Využiju moment překvapení a se smíchem se kolem ní tentokrát protáhnu a vyrazím k východu. Vím, že jsem se jí nezbavil, ale aspoň na chvíli mám navrch. Za chvíli mě dožene, těsně za ní jako stín droboučká komorná. Pečlivě čekám na okamžik, kdy se Seanreh nadechne k záplavě dalších slov a přesně v ten okamžik se, aniž bych se ohlédl, jednoduše použiju dobře cílenou otázku:
„Umíš jezdit na koni?“
Zalapá po dechu a spolkne plánovaný atak, který náhle naprosto pozbyl významu. Usmívám se, když si představím, co se jí teď honí hlavou. Bere mě s sebou? Nebere? Jak to sakra myslí?
Otevírám boční vchod, strážní, hlídkující venku každý z jedné strany dveří, si změří mě přísným, Seanreh zvědavým a služebnou přátelským pohledem, načež zvednou zbraně k poctě. Dobrosrdečně na ně kývnu a zamířím ke stájím, které jsou v achátové zahradě. Služebné poděkuji a pokynu jí, že může jít po svém. Myslím, že už se těší, až bude holkám vyprávět, co se jí dnes ráno přihodilo.

„Samozřejmě, že umím jezdit na koni!“ vzpamatuje se Seanreh. Nechám ji dojít na moji úroveň, a dál jdeme bok po boku.
„Tak to je dobře. Protože jsem se rozhodl, že mě dnes dopoledne můžeš doprovázet. Ale po obědě v Kartézii mladá dáma zase hezky pojede zpět do své země. Platí?“
Hodlám se držet hlavních cest, abych neminul případné rychlé posly, spěchající ze severu. Ani nezamířím přímo na severozápad, ale západně k Anfernu, kde sídlí většina hlavních kartézských institucí. Nepředpokládám, že bych na pobřeží byl včas, abych zde byl něco platný. V Anfernu budou informace. A možná i junta o trochu ochotnější mě poslouchat než uplynulých pár desítek let. A když si to budu hezky malovat, může tam být i Jonas. Zkrátka jsem přesvědčený, že za nějaký týden či víc, který zabere cesta, daleko spíš bude co řešit v Anfernu, než kdybych jel na pobřeží za slábnoucím magickým zdrojem.
Seanreh na mou otázku neodpověděla. Není hloupá a nezavírá si cestu k vyjednávání dalších zisků. Každopádně, jestli se ten půlden projeví jako rozmazlená dámička neschopná se přizpůsobit ztíženým podmínkám, prostě ji otočím čelem zpět ke Kilres a sbohem, i kdybych ji měl nechat eskortovat.

Osvoboditel

Kilres

Silou vůle se snažím kontrolovat dech; cítím, jak je mé tělo zmítáno strachem a po zádech se jako had plazí kapky studeného potu. Oči, rozbolavělé a zarudlé od přívalu slz, který už však stihl dávno vyschnout, mám doširoka otevřené. Marně se snaží prohlédnout skrze neprostupnou temnotu. Vím, že tu se mnou někdo je. Blíží se. Pomalu, jako by si celou tu chvíli nesmírně užíval.
Ne, tohle skutečně nebude nějaký ožralý chlípák nebo mučitel, ti by se jistě nějak ohlásili. Smysly mi opájí podivná, nepřirozená vůně, škrábe na patře, téměř mě hrozí zardousit.
"Magie?" Těkavá myšlenka, co nebyla daleko od pravdy.
Zády se ještě více natlačím ke zdi, ten nepatrný zvuk ohnutí několika stébel slámy zní mým uším jako burácení zvonů.

A pak mě téměř oslepí proud světla. V první okamžik si předloktím zakryji oči, nevědoma si hrozícího nebezpečí. Dusot kroků mě pak přeci donutí zpod ruky pohlédnout na mohutnou postavu postaršího muže. V záři lucerny jeho vous připomíná žhnoucí plameny. Přítomnost světla odhalí i druhou osobu; mladého kluka stojícího možná sáh ode mne.
"Ne, prosím..." zaúpím ochraptěle, jak téměř zpomaleně vnímám pohyb jeho ruky směřující k opasku. Přitáhnu nohy ještě blíže tělu, snažím se co nejvíc schoulit, schovat hlavu pod překřížené ruce. Pronášeným slovům nerozumím, dlaněmi se musím zakrýt uši, jak síla magické formule uchvacuje samotnou podstatu mého bytí.

Nemám ani čas smířit se s potupným koncem, než hlas utichne a zavládne znovu klid. Jako mávnutím kouzelného proutku mi sejme tíhu z ramen, uklidní srdce, které doposud bilo jako splašené, zjitřené myšlenky se usadí a zavládne rovnováha. Ne, něco mnohem víc. Snad blaženost, pocit podobný náboženskému vytržení, kdy je člověk náhle jedno s Vyšším. I jeho hrany se brzo otupí a převládne obyčejná úleva.
Ruce se mi svezou k zemi, pomalu a hluboce vydechuji, když je mně konečně přichází. Vím, že jsem konečně v bezpečí, ale stále nerozumím. Pod dotekem hřejivých dlaní se znovu rozklepu a chvílí se peru s tím nenadálým návalem horkosti.
"Mmhhmm," přitakám a suše polknu. Opatrně přesunu dlaně k zemi, abych se o ně mohla zapřít a trochu nejistě se zvednu. Prvních pár kroků je váhavých, ale zároveň vím, že odsud chci být co nejrychleji pryč. Koutkem oka pohlédnu i na chlapce, ve tváři má zmatek, jako by vůbec nevěděl, co tu pohledává, o co se ještě před několika okamžiky pokoušel.
"Pojď," vyzvu ho. I z toho mála, co se mi podařilo zachytit je mi jasné, že nejednal z vlastní vůle. Nezaslouží si být jakkoliv trestán. Pokusím se i o úsměv, ačkoliv na ušmudlané tváři nevypadá ani zdaleka tak půvabně jako jindy.

Úprk je to rychlý, příliš se kolem sebe nedívám, důvěřuji krokům muže, který mě sem přišel přesně jako ten pověstný rytíř na bílém koni zachránit. Nechci už znovu pohlížet na všechen ten nepořádek, rozestavěné mučící nástroje....a zdroje toho odporného puchu s kovovou příchutí. Ten záhy vystřídá chladný, večerní vzduch. Nadechnu se jej z plných plic.
K domu Augustina to není příliš daleko, patrně se vracíme stejnou cestou, jakou mě únosci táhli, ale nemám moc času všímat si detailů. Na nádvoří je rušno, trhnutí opačným směrem mě tak překvapí.
"Počkejte přeci, měla bych se ohlásit!" namítnu zcela bezelstně. Ale nakonec musím ustoupit jeho přání. Navíc se mi ještě ani nepředstavil. Neunáší si mě teď snad jenom druhá, na oko přátelštější strana?
Ta myšlenka mnou zacloumá, ale nemám příliš vůli se bránit. "Ach, děj se vůle Stvořitelova, možná bude možné alespoň s tímhle jednat."

Předtím, než způsobně nastoupím do kočáru, si dlaněmi urovnám šaty, smetu z nich prach a všechna stébla slámy, co čirou náhodou přežila všechen ten spěch. Ať už mě veze kamkoliv, lpím i na těch posledních zbytcích důstojnosti. Neposedné, rozcuchané kadeře alespoň pročísnu prsty a zastrčím za ucho.
První otázky ze sebe začnu sypat sotva zaslechnu prásknutí biče. Kdo a co je zač? Jak mne tam dole našel, tedy spíše, kdo jej poslal. Až když mne jeho první slova uklidní, zabřednu s ním do družného hovoru. Cesta uteče nesmírně rychle, téměř pocítím lítost. Tak ráda bych v konverzaci pokračovala! Bylo to vůbec poprvé, co jsem nalezla někoho, s kým si mám tolik co říct, někoho, kdo se nebojí žádného tématu, vzdělaného v kultuře, historii, umění a pochopitelně....magických vědách. Zprvu jsem toto téma načínala jen velmi opatrně, ale nakonec jsem se přeci neudržela a podělila se naprosto o vše. O to, jakým způsobem se mi podařilo změnit tvar pevné hmoty, o tenkých linkách spojujících se v obrazce schopných zahýbat se samotným předivem reality...

Pohled, jaký se mi naskytne, jakmile přijmu jeho ruku a vystoupím z kočáru, mi doslova vyrazí dech. S pootevřenými ústy očima kopíruji masivní opevnění i věže Kilreského hradu, sídla samotného krále i šlechty.
"Takto tam přeci nemohu," hlesnu a zadívám se na svůj znečištěný šat i okopané špičky bot. Na další objetí ani nedokáži pořádně reagovat, když si mě hned do péče bere jedna z komorných. A to jsem ani zprvu netušila, že je přímo Leanurova. Barva se mi okamžitě vytratí z tváře.
"Taková hanba!"
Snažím se na sobě nedat nic znát, držím se vzpřímeně a neklaním se více, než je skutečně nutné, když s příkladnou grácií přijímám pozvání.

Vede mne k dalšímu z pokojů pro hostí s masivními dveřmi zdobené řezbou znázorňující symboly království. Hned, co se otevřou, udeří mě do nosu příjemná, lehká vůně kvítí linoucí se z drobné, olejové lampy. Zvuk praskajícího dřeva je jen dalším balzámem na umučenou mysl. Na hedvábném přehozu zakrývajícím vysoké matrace jsou rozloženy hned několikery šaty.
"Za chvíli pro vás bude připravena koupel, zatím si můžete odložit a občerstvit se," rukou mi komorná naznačí ke stolku, kde je již připravena karafa vody i ředěného vína, čerstvé ovoce, pečivo i kousky sýra a nějaké uzeniny. S díky přijímám. Nejprve se však přesunu k toaletnímu stolku, kde si v lavoru opláchnu ruce i obličej. Vlasy vyčešu do ozdobného drdolu a navlhčenými ručníky posléze otřu i zbytek těla, když jej konečně vysvobodím z šatů. Navléknu se do tenkého župánku a teprve poté zamířím k nachystaným pochutinám, ačkoliv mě už při prvním pohledu na ně žaludek trýznil hladem. Prozatím si do křišťálového pohárku naliji jen vodu, vím, že by mi kombinace vína a horké koupele nemusela zrovna svědčit. Být ve svém pokoji, stavím si celou karafu hned ke stolku u kádě a ačkoliv komorná sem tam odbíhá, nedovolím si tu byť jen na okamžik povolit uzdu dobrým mravům.

Sotva se ponořím do horké vody provoněné pečujícími oleji i kvítky růží, na rtech se mi usadí spokojený úsměv. Zasněně přivřu oči a nechám o sebe pečovat. Zprvu mi komorná rozplete vlasy, aby mi zkušenými pohyby promasírovala pokožku hlavu, postupuje i níž, ke znaveným ramenům a ztuhlému krku. Ve chvíli, kdy konečně vše povolí, jen slastně vydechnu. Připadám si skutečně jako v pohádce a rozhodně nemám to srdce cokoliv z nabízeného odmítat!
Když už přeci jen dostatečně pookřeji, pokusím se dát i s ženou do řeči. Opatrně vyzvídám další podrobnosti o svém zachránci, o kterém hovoří jako blízkém příteli krále, jako o muži s důležitým posláním.
"Chystá se již zítra odejít?" vydechnu překvapeně, dokonce se lehce proti její vůli natočím, abych jí pohlédla do očí. Voda v kádi se tím prudkým pohybem celá rozvíří a několik kapek vyšplouchne na podlahu.
Odpovědí je mi pouze přikývnutí, je mi jasné, že mi nemůže a nejspíš ani nechce sdělovat jakékoliv podrobnosti.
"Smím vás tedy požádat o laskavost?" Otáži se již mnohem klidněji. "Dovolte mi s ním ještě během rána pohovořit. Vděčím mu za svůj život a nemohu dopustit, aby odcestoval bez díků, které mu náleží. Nechte mne vzbudit ještě dříve, než opustí své komnaty, prosím." Vlídně se usměji a trpělivě vyčkávám na její odpověď. Po krátkém zaváhání mi přeci jen vyjde vstříc a přislíbí mi, že se o vše postará.

Usínat budu s dobrým pocitem. Avšak krátce poté, co mi komorná pomůže s usušením i zapletením vlasů, si začnu v hlavě chystat svůj plán. Sama si pak ještě vlasy zaváži do hedvábného šátku, aby mi spánek neponičil kadeře a vedle postele si připravím ty nejméně honosné ze šatů.
Spát v tak překrásné, obrovitánské posteli se mi jaktěživ nepoštěstilo, o to hůře pak snáším násilné vytržení ze spánku, který přišel hned, co mi hlava dopadla na polštář. S námahou rozlepím oči, venku je ještě tma.
"Madame si přála probudit, Čtvrtý se již chystá k odchodu," promluví ke mně drobná dívenka s očima sklopenýma k zemi.
"Ano, děkuji. Prosím, pomož mi do šatů," odvětím a kývnutím naznačím k hromádce oblečení. Jistě, pomoc od ní nepotřebuji, ale zde se očekává a určitě tak budu rychlejší. Z vlasů posléze sundám šátek a rozpletu složitý cop. Stačí už jen kadeře prohrábnout prsty a na ramena dopadnou husté, lesklé vlny barvy havraních křídel.

Hned na to se nechám dovést přímo před práh čarodějova pokoje. Dorazíme vskutku za pět dvanáct, div se u dveří nesrazíme.
"Dobré ráno," pozdravím a v očích mi zajiskří, "snad jste si nemyslel, že mi jen tak upláchnete bez řádných díků!" Zaútočím hned tou nejmocnější zbraní.
"A není lepšího způsobu, jak se vám odvděčit, než se pasovat do role vaší asistenty a doprovázet vás na cestách. Je tu jistě celá řada úkolů, ve kterých vám mohu býti nápomocná. Kupříkladu váš kabát," lehounce nakrčím nos, když uchopím lem látky mezi palcem a ukazovákem jedné ruky, než pokračuji: "již dávno vyšel z módy a zrovna příliš nelichotí postavě." Stisk prstů povolí, v koutku úst mi lehce zacuká.
"Navíc je tu ještě celá řada otázek, na které jsem od vás nedostala odpovědi a určitě to platí i naopak. Přeci mne tu po tom všem jen tak nenecháte, když jste mne tak násilně vyrval od přátel mého Mistra." Snad bude ještě natolik rozespalý, že mi hned neskočí do řeči, ale jsem připravena mu snad i zastoupit cestu, abych dosáhla svého. Na tváři mi sice hraje ten lehkovážný, možná lehce samolibý úsměv, ale v očích hoří odhodlání. V hloubi duše jen doufám, že jsem právě vsadila na tu správnou kartu.

Kartézští vojáci byli efektivně rozestavěni na pozicích. V nízkých křoviskách a vysoké trávě, mezi stromy i kryti většími balvany. Hleděli jsme do údolí, ve kterém slunce začínalo kouzlit a svými paprsky si prořezávalo cestu mlhou, která se jako opar nad horkou kaší pomalu rozptylovala. Katapult byl nabit a těch několik vojáků, kteří si dali práci s jeho opravou, jsem pověřil jeho obsluhou, čehož se ujali s velkou radostí a pýchou.

Byl jsem nesvůj. Ten neklid, který začal již předcházejícího dne, nejenže zůstal, stal se intenzivnějším. Jenže ať jsem pátral ve svém nitru sebevíc, netýkal se onen špatný pocit mého rozhodnutí stanout zde se svou údernou jednotkou a dát barbarům zabrat či dostat lekci od nich. O to jsem byl roztěkanější. Co to je? Co se chystá? Přepadnou nás snad oni? Že by o nás věděli?

Mlha byla pochopitelně neutrální. Ačkoli jsem věřil, že máme taktickou výhodu. Chránila nás před jejich zrakem. Současně však i je před tím naším. Přál jsem si, aby to už začalo. Aby bylo jasné, jak se věci mají. Pokud jsme obklíčení, můžeme se zkusit prosekat a ustoupit. Nebo se bít do posledního muže. Vezmeme jich s sebou, kolik jen půjde. Ale proč by tak dlouho otáleli s útokem? Ne. Všechno je tak, jak jsem naplánoval. Musí.

Mlha nejenže brání výhledu. Ona pohlcuje i zvuky. Když se tedy začala dělit na jednotlivé chomáče a cáry, pronikl k nám občas nejasný zvuk. Cinknutí? Křik. Ano, to byl určitě křik. A to předtím bylo řinčení zbraní. Teď se přidal zvuk rohu troubícího na poplach. Jsme tedy prozrazeni? Že by si na poslední chvíli všimli nad horizont trčícího katapultu? Není možná. Vždyť je daleko. Výkřiky a řinčení se stává nejen jasnější, ale také četnější zvukovou kulisou.

Nejeden náš voják se po svých druzích nejistě a zmateně rozhlíží. Pár očí jistě skončí i na mně. Zvednu ruku v jasném gestu: vydržet na místě a neútočit. Nejbližší ostrostřelec mi vezme otázku z úst, když prohodí polohlasně: "Oni tam snad bojují mezi sebou!?!"

Napjatě jsme čekali, co se z toho vyvrbí. Mlha byla už jen jako rozvířaný prach nebo mouka. Bylo stále jasnější, že v táboře Nesmrtelných panuje chaos. O probíhajícím boji svědčilo několik hořících stanů. Mnoho dalších bylo pobořených. Všechny od západu a podél řeky dál. Mezi troskami pobíhali bojovníci a... nebojovali! Tedy, snažili se. Jenže náhle zkoprněli, chytili se za břicho, hruď či krk, prostě za místo, kam je COSI trefilo a padali k zemi jako podťatí. Šípy? Ne. Žádné střely nebyly na tuhle vzdálenost vidět. Oháněli se kolem sebe. Naslepo. V tu chvíli mi to došlo. Jejich protivník je neviditelný! A pak mi došlo ještě mnohem víc. Totiž to, o čem mluvil onen čaroděj. O neviditelné hrozbě...

Barbaři ustupovali. Pomalu, ale neodvratně. Poté, co padali jako mouchy, opouštěli své pozice a snažili se zoufale sešikovat v cosi jako obrannou linii. Nebylo jim to nic platné. Neviditelný nepřítel si z nich ukusoval a nutil se stáhnout nebo zemřít. Došla mi další věc. Že se neviditelná síla blíží k tomu zvláštnímu a důležitému stanu. Zas mne mírně zabolela hlava.

Tak a je to tady! Teď se, Jonasi Yerne, musíš rozhodnout správně. Věděl jsi, cítil jsi, že tohle přijde. Tedy ne přesně tohle, ale že nastane jednoho dne něco, co otřese základy všeho vojenství a bude se dožadovat lidskosti. Přišlo to dřiv než jsem čekal.
Bojová taktika by velela vyčkávat do poslední chvíle. Ideálně vůbec nezasahovat a jen s kamennou tváří sledovat masakr svého nepřítele. Pokud by ovšem ten druhý bojem oslabil a stal by se snadnějším protivníkem pro nás. Byl-li by to totiž spojenec, slušelo by se se do boje zapojit. Tohle spojenec není. Jestli si tohle dá Nesmrtelné k snídani, bude následovat Kartézie jako svačina, případně lehčí oběd.

Odplazil jsem se pozadu ze své pozorovatelny. Opodál jsem se napřímil a díval se chvíli do země. Vojáci ke mně obrátili se zvědavými pohledy plnými očekávání. Předpokládám, že nikdo z nich by teď se mnou neměnil. K čertu!

"Někde na tomto území přišel v boji s barbary o život můj otec. Spolu s mnoha dalšími udatnými bojovníky. Možná zde padl i někdo z vašich blízkých. Kdysi to tu patřilo nám. A dá-li osud, zase bude. Jenomže tenhle útok nepřišel kvůli Nesmrtelným. Ani kvůli nám. Přišel zničit způsob života, který tady vedeme stovky a tisíce let! V sázce je lidství. Žádám vás, bratři ve zbrani, abychom se tomu postavili. Naše nenávist musí ustoupit vyššímu cíli. A kdo jiný by měl vybojovat slavné vítězství, když ne příslušníci kartézské armády!"
A opět ty pohledy. Žádné váhání, žádné rozhlížení se, co na to ostatní. Odhodlání a bezmezná poslušnost.
Bože, smiluj se! Chraň nás dnes i zítra, až do času naší opravdové smrti, neb my bojujeme za život.

Barbaři přišli o svou nesmrtelnost, ale získali spojence.

Divný pocit

Kilres

Drobné záchvěvy cizí magie přicházející z Hanosu nabyly už během noci na síle. S trochou soustředění bych mohl zcela přesně lokalizovat její zdroj. Ale vyčkávám. Přeci jen je to daleko a stálo by to více sil, než jsem ochoten dát. Navíc, jde to sem a pohrdnout nabídkou zjistit víc přímo tady ve městě by bylo pošetilé.

Ztráta času mě bolí. Času, který jsem mohl strávit na cestě na sever, směr velké problémy, do kterých se snadno může zaplést i Jonas. Kdo ale ví, jestli bude co řešit, až tam po pár dnech dorazím. Kdo ví, jestli nebude daleko cennější pozorovat pěkně zblízka přeháňku v dosahu, než se hnát rovnou do oka hurikánu. A tak jsem den strávil oprašováním starých ověřených kontaktů. Až bude zdroj magie za branami města, což očekávám zítra kolem poledne, už bych mohl leccos vědět a být snad trochu připravený.

Brzy ráno se ke mně začaly sbíhat první střípky informací, ale nešlo o nic zajímavého. Ta věc se držela jedné početné obchodní výpravy. V ní dva významní kupci, dokonce snad nějaká nižší šlechta, byť v tomto bodě byly zprávy dost nejasné. Ani náznak něčeho zvláštního, co by se cestou snad přihodilo. Snad jen fakt, že na nějaké zboží z této karavany čeká madame de Vries, mě přinutila zvednout obočí. Tahle brajčická ježibaba měla vždy blízko k temným praktikám. Že by se nachomýtla k hrůzám přicházejícím ze ztraceného světa? Je to tak chytré, že už si to hledá spojence? Zatřesu zprudka hlavou. To už moje fantazie básní příliš. Dávno bych to cítil. Takže jestli náhodou ano, je to čerstvé, žádná propracovaná síť, nejvýše jednotky nějakých jedinců.
Spíš by si někdo citlivý, a to madame jistě je, mohl všimnout toho, než že by to vědomě hledalo spojence. A ještě spíš je to jen náhoda.

Sedím na lavičce nebo se procházím v parku. Setkávám se zvědy a mezitím občas lehýnce ověřím magický tok. Jak je blíž, je silnější, ale také stále méně stabilní. Při posledním kontaktu dokonce nečekaně docela zmizel a až po chvíli se objevil o kousek dál. Rád bych jeho pozici ověřoval častěji, jenže to bych také mohl být o deset let starší dřív, než vůbec dorazí do města.
Začínám být nervózní a netrpělivý. Přišly další zprávy - heroldova pitva bohužel neprozradila vůbec nic. Kolem poledne v rychlosti sním něco ze stánku na blízkém tržišti. Pak přijde očekávaná chvíle. Karavanu před malou chvílí vpustili do města a dělí se na menší skupinky.

Jak se skupina tříští, stopa celkem jistě vede k mladé, tmavovlasé dívce, zřejmě dobrého původu, dorazivší k vyhlášenému šperkařskému domu mistra Augustina. Že by doručovala nějaký artefakt? Moji i Leanurovi lidé (prostě jsem si nemohl dovolit utratit moc peněz, tak jsem požádal o drobnou pomoc) ji dále sledují během průchodu městem. Zejména díky královým zvědům, zvyklým na pedantský přístup, zpráva obsahovala i výčet stánků na městském tržišti, tom velké, hlavním, které navštívila, včetně popisu všech místních specialit, jež se rozhodla vyzkoušet. Na první pohled vše působilo naprosto obyčejným dojmem, jednotliví stánkaři spolu sdíleli pouze místo na stejném náměstí, nic víc. Dívka nakupovala, sama nevydala z rukou nic než mince na zaplacení. Dvojice mužů, sloužících jí za doprovod, patřila k Augustinovým nejvěrnějším. Nic podezřelého. Jenže temná magie se stále neodbytně motala poblíž, přesně po stejné trase.

A pak večer, celkem nečekaně, stopa zcela vychladla. Mladá žena – Seanreh se jmenuje a je z dobrého Hanosského rodu - se prostě ztratila, nikdo nevěděl kam. Ochranka působila vyděšeně a zmateně zároveň, pročesávala okolí, vyptávala se místních. Bylo to přeci sotva pár chvil, co ji pustili z dohledu, jen aby si mohla odskočit, kdo by byl čekal, že se něco stane?
Magická stopa v podobném čase zeslábla. Ztratila se kdesi v temných uličkách a nezbylo po ní téměř nic, jen matná připomínka kdesi na okraji vědomí. Naštěstí, narozdíl od zvědů, jsem se mohl držet docela jiného vodítka. Snadno jsem jej dokázal udržet, protože divný pocit mě už před setměním donutil opustit park a vydat se do centra města, blíž svému cíli. A instinkt mě včas varoval, že na tohle nebudou námezdní špehové stačit. Ne, na tohle se musím podívat já sám.
Kilres dobře znám, i mnohá jeho temná zákoutí. Mé kroky teď míří právě do jedné z méně přívětivých čtvrtí. Seanreh.. tak kde jsi, děvče? Zrychluji krok, jak jen je to možné, abych nepoutal zbytečnou pozornost a neuvázl v síti dotěrných otázek příliš snaživých strážných nebo v obklíčení těch, které by ti stejní strážní měli zavírat do cel. Blížím se k věznici. Staré věznici, již dlouho nevyužívané k původnímu účelu. Udeřím se pěstí do čela. To je ono! Pustím ještě ždibec síly, abych se ujistil, protože vysvětlení, proč došlo k tak výraznému oslabení vlákna, mám na dosah. Místo poměrně hluboko pod zemí. Zapátrám o blok dál a trochu hlouběji a zdroj temné moci mě jasně udeří do nosu. Dobře, vážení, čas jednat. Do starých cel totiž znám jednu fajnovou zkratku.


Švec Buratka mě zná a jeho děti také a tak je jejich překvapení, že jim kdosi takhle v noci tluče na dveře, jen krátké.
Sotva za mnou švec zavře, vyčte spěch v mých očích a tak pouze kývne na nejstaršího syna, se kterým rychle zamíříme na dvůr a do staré polozbořené kůlny. Mladík mi pomůže odsunout trochu harampádí, čímž se odhalí úzká kruhová šachta dolů do tmy. Nesnáším tenhle komín, ale ve výsledku jde o celkem pohodlný dopravní prostředek. Takový teleport pro chudé. Podám chlapci své věci a odkryju víko blízko stojícího soudku. Naberu hrst čiré gelovité hmoty a potřu si podpaží, strany hrudi a boky. Čvachtá to a příjemně chladí, když to prosákne košilí. Nádech a výdech na kuráž, zahajuji sestup. Nejprve nasoukám do komína nohy, pak tělo. Vteřinu visím, téměř se nemůžu hnout, za chlapcovy překvapivě silné ruce. Jestli jsem za ta léta ztloustl, kéž jsou bohové se mnou. Pustím se. Svist! Zahučím do hromady nadýchaných peřin. Nepříjemná vteřina je za mnou. Pohlédnu vzhůru a šeptem zavolám: „Připrav rumpál! Vrátím se brzy!“

To už do peřin vedle mě žuchne má brašna a kabát. Dokud sem komínem jde špetka světla, seberu věci a najdu držák s několika samozápalnými pochodněmi.
Chvála Buratkovi a jeho rodině. Vše je udržováno v perfektním stavu. Utrhnu provázek s roznětkou a napůl po hmatu najdu tu správnou cihlu a uvolním tajné dveře do chodby ke zdejším celám. Opatrně otevřu a zas za sebou pečlivě zavřu. Jakmile se ocitnu v místech mimo dosah rukou paní ševcové, dýchne na mě vlhko, chlad a pach plesniviny. Co jen tady může plesnivět? Už po pár krocích zaregistruji vyšší aktivitu hlodavců, kteří prchají před světlem pochodně do nejbližší cely. Není zavřená, zato skoro plná hnijících odpadků staršího data. Někdo si tu před pár lety plánoval zřídit kompost a zapomněl na to. Minu několik dalších cel. Dveře jsou zde zpuchřelé, chabě visící na poničených pantech nebo dokonce žádné. Zběžné nahlédnutí do útrob cel nenabízí víc než pohled na ohlazený kámen, okovy a vybělené kosti. Je zřejmé, že v této části staré věznice již léta nikdo nebyl. O to větší dík patří ševcům, že nepřestali pečovat o tajný vstup.

Dojdu až k místu, kde chodbu nekompromisně přehrazuje mříž. Je rezavá, s rezivým řetězem a rezivým zámkem na něm. To snad ne! Mít sekyru, snad by to šlo urazit, ale podobné nástroje s sebou prostě nenosím.
Gethardův šperhák! Zapátrám v brašně a vytáhnu klíč. Pořád má na jedné hraně symbol, otevírající dveře do trůnního sálu, ten nehodlám ztratit. Zasunu tedy paklíč druhou stranou do klíčové dírky visacího zámku. Čekám, až se začne přizpůsobovat odemykacímu systému, ale neděje se nic.
„No a když je zámek nefunkční, nenaděláš nic,“ byla poslední lupičova instrukce, když mi tuhle hračku dával. Dnešní případ. Vyndám klíč, uložím ho do brašny a vztekle kopnu do mříže. Drží překvapivě pevně, takže kopnutí ani nenadělalo mnoho rámusu. Řetěz se ovšem poměrně hlučně sesunul i se zámkem na zem.
Sepnu ruce u rtů a zakroutím hlavou nad vlastní nepozorností. Byl tam jen volně nastrčený, cesta je volná!
Vezmu opět do ruky pochodeň a teď už opatrněji postupuji dál. Jednak už mohu být ve frekventovanější části podzemí a pak jsem také na sebe naprosto zbytečně mohl upozornit tím randálem. Zdá se ale, že je tu klid. Hned za mříží odbočuje doprava schodiště vzhůru. Pod ním je už jen poslední cela, na rozdíl od těch za mříží vypadá ještě teoreticky použitelná. Přesto je zoufale tichá a prázdná. V koutku pod schody je stolek a dva bytelné špalky na sezení. Nad stolkem visí lucerna. Povrch stolku je hnědo fialový od spousty zašlých skvrn od vína a leží na něm balíček karet. Možná se sem čas od času zašijou nějací strážní nebo kdo to tu vlastně dnes využívá.
Opatrně zamířím po schodech nahoru. Jako ty krysy pak nějaký čas bloumám podzemím, až docela ztratím přehled, kde jsem. Chodby, odbočky, schodiště, cely i větší místnosti. Některé sloužily a možná ještě občas slouží jako v Kilresu poměrně oblíbené pitevny, některé pravděpodobně i k ne úplně pěkným rituálům. Podivné symboly a nástroje na zdech. A znovu chodby, odbočky… I když dokážu určit směr ke svému cíli a vím, že je blízko, vždy skončím u zdi a nemůžu dál. Dávno jsem přestal být opatrný a začínám mít vztek. Pochodeň začíná neklidně poprskávat a já tu co nevidět skončím potmě. Až mě konečně v jedné z odboček osvítí vzpomínka. Tohle místo znám! Ulevilo se mi mohutně. Ne, že bych se bál, že se v nouzi nedovolám pomoci a bídně zde zahynu, ale přesto bych v těchto smutných chodbách bez světla a sám nechtěl být ani vteřinu. Chytnu se vzpomínky. Byl jsem několikrát blízko, ale ani jednou jsem neodbočil správně. Doleva, doleva, nahoru a tady je to, průchod za tím velkým regálem. Uf. Odložím brašnu s kabátem, abych se mohl pořádně zapřít, dobře se pamatuju, že ten kus nábytku byl i pro dva pěkně těžký.

„Nech už mě být! Vím, že nabídl hodně!“
„Zatraceně hodně…“
Za policemi se ozvou hlasy. Po prvotním leknutí opatrně zadusím pochodeň jakýmsi plesnivým hadrem a po špičkách se přesunu do rohu místnosti. Kolem regálu, který jediný zakrývá průchod z místnosti do místnosti, lehce prosvítá světlo z druhé strany, jednoduchý důvod, proč jsem se vlastního světla zřekl.
Do napjatého ticha se znovu ozve jeden z hlasů. Vyšší, hodně nosový.
„Měls to vzít.“
Ten hlubší, huhlavý a špatně srozumitelný po další chvíli pomalu odpoví: „Už je to jedno. Navíc, on se vrátí a nabídne ještě víc, když o to tak stojí. O hodně víc.“
„To už bude nejspíš pozdě.“
„Možná. Když to ale dobře schováme… Nikdo neví, že to měla u sebe. Sami jsme to nečekali.“
„Možná…“
„Neboj.“

Kroky směrem ke mně. Regál se lehce posune. Skrčím se v koutě za nějakou desku, co je zde opřená. Do místnosti vstupuje muž. Vidím jen matně jeho nohy, víc mi můj úkryt a tma nedovolí. Motá se malou chvilku hned u průchodu, než se vrátí zpět a s pomocí toho druhého muže posune skříň na její obvyklé místo. Ano, z druhé strany to, co zakrývá průchod, vypadá jako skříň. Celkem pěkná, vzpomínám si.
A to je všechno? Co tu chtěl? Schoval tady tu věc, o které mluvili?

„Co uděláme s tou.. s tou holkou?“ pokračuje náhle hovor za zástěnou. „Neví nic, tím jsem si jistý. Prostě je přesvědčená, že veze obyčejné náušnice. Takže navrhuju nalít ji lihem a prostě ji zase vypustit do ulic.“
„Čím dřív, tím líp. Tohle celé je kšeft na levačku, fakt.“

Podle zvuků se oba muži po chvíli šátrání ve skříni odeberou pryč po nějakém schodišti, vedoucím z místnosti. Počkám, až jejich kroky úplně dozní a opřu se zády do pravého spodního kraje skříně. Posune se. Ještě jednou, pak potřetí a průchod je dost široký, abych se jím protáhl.
Místnost je malá, stěží tři na tři metry, téměř úplně zaplněná nábytkem a věcmi všeho druhu. Police na stěnách, stůl a hned pět židlí. Na zavřených dveřích proti mně věšák plný nepromokavých plášťů, opasků s dýkami, klobouk.. Tahle místnůstka má tedy hned tři vchody. Kromě dveří proti mně a skříně za mnou je tu ještě schodiště po mé levici, po něm odešli ti dva. Kromě lucerny zavěšené na jedné z polic, a pochodní zde nevidím nic, co by mi aktuálně mohlo být k užitku. Sáhnu po lucerně a stáhnu hořící knot na nezbytné minimum. Uvědomuji si, že jsem v bludišti chodeb strávil až příliš dlouhou dobu. Navíc v této části vězení už za každým druhým rohem můžu někoho potkat. A to nechci.

Sotva se zlehýnka dotknu Moci, ucítím silný tah magie právě ze schodiště. Je to blízko. Že by ti dva? Obléknu si kabát, ostatně, měl jsem to udělat už dřív, je tu chladno, a zastíním jím lucernu tak, abych si svítil jen pod nohy. Kráčím po schodišti níž. Je dlouhé a ochozené, hrany schodů jsou kulaté a hladké. Zdola se náhle ozve hlasité zaklení. Pár nadávek, cosi jako „jsi v pohodě?“ a dvojí bouchnutí dveří. Už před tím prvním mě doslova udeří hrůza. Jako když vás probudí dubový kolík v srdci a vy jste zrovna upír. Vztyčí se mi chlupy od zátylku až k bedrům. Zahazuji opatrnost a rozbíhám se dolů.
„Tys byl vždycky moc opatrný, čaroději, na to, jak velké poslání před sebe stavíš.“
To mi říkával asi nejrozumnější z vládců Nesmrtelných Kadenki Rouz. „Když tam se mnou půjdeš a ukážeš mi to zlo, vytáhneme proti němu.“

Proti mně po schodech vzhůru se řítí zhruba dvacetiletý černovlasý kudrnáč. Nezdržuju se jeho prohlížením, strach v jeho očích mi stačí, abych mu prostě jen uhnul a chvátal opačným směrem.

-----

Zmatená změť zvuků u dveří, oddělujících cely od schodiště utichá. Na chvíli dávala snad i naději, ale to, co následuje, to divné, nepřirozené ticho kolem vše vzdálenější přehlušuje. Pod schody zůstalo ležet nehybné tělo. Vedle něj skomírající plamen pochodně mění černočernou tmu jen v černou.
Očima do široka rozevřenýma se ji snaží Saenreh prohlédnout. Snad by bylo lepší nevidět nic. Vrzly panty a stín mříže, uzavírající její celu, se pohnul. Následující kroky ale nedoprovází žádný stín. Jsou jen zvuk. Ochromená hrůzou cítí, že cosi strašlivého je těsně u ní. Něco horšího, než muži se svými choutkami nad bezmocným ženským tělem. Něco horšího, než násilnický vyšetřovatel s kleštěmi v rukách.
„Co to je?“ ozve se šeptem nečekaně obyčejný hlas. Je cítit dech načichlý kyselým vinným oparem. Je to hlas toho mladíka, který ji vylákal z vinárny! „Kdo to vyrobil a proč!? Musím to vědět!“
I kdyby chtěla, nedokázala by Seanreh odpovědět. Dokonce by nedokázala odpovědět, i kdyby ji nedrtil strach tak, že nebyla schopná se hnout. Copak by jí někdo uvěřil, že jsou to jen jejíma vlastníma rukama zhotovené náušnice?
Vtom se znovu otevřou dveře na schodiště a prostor zalije téměř oslnivý svit lucerny, kterou drží v ruce muž s výraznou ryšavou bradou ve staromódním neforemném kabátu. Krátce se rozhlédne a vyrazí okamžitě k cele. V tu chvíli se těsně vedle Seanreh objeví poněkud zmatený mladíček.

-----

Rozrazím dveře na konci schodiště a za nimi vidím několik větších zamřížovaných cel. Druhý z těch chlapů leží bezvládně na zemi, pravděpodobně mrtvý. Nezdržuju se jeho tělem, přeskočím jej a zatímco se řítím k cele, kde se krčí k smrti vyděšená ta unesená dívka, pronáším očistnou formuli. V půli zaklínadla se těsně u Seanreh někdo objeví. Ani ne muž, chlapec! který zpoza opasku vytahuje ještě zakrvácenou dýku. On se stal tedy dalším nástrojem temné magie.

„A s t a r B e í h e r m! H e r v e n d e t B r a í m!“

Můj hlas zní v tu chvíli vzdáleně a mocně, jako by se nesl mnohokrát zesílenou ozvěnou bez vlastního zdroje. Oběma lidmi v cele síla toho hlasu třese. Dýka zazvoní o podlahu, není možné ji udržet. Chodba a cely jsou plné hlasu. Přináší posvátnou bázeň a – velkou úlevu. Pocit úplného bezpečí. S poslední hláskou kouzlo skokově skončí. Vstoupím do cely a posvítím na ty dva.

Oběma se na tvářích objeví přihlouplý úsměv a slzy. Chytím chlapce za ramena a dojatě hledím do jeho očí. Je to poprvé, co jsem použil očistnou formuli, toto niterné kouzlo. Ať mě stálo, co chtělo, to zaklínadlo je mým osudem a já se cítím, jako bych náhle omládl.
Setřu chlapci z tváře slzu a zamumlám kouzlo zapomnění.
„Nezasloužíš si vědět, co jsi udělal.“

Pohlédnu zkoumavě na Seanreh. Co s tebou, děvče? Opětuje můj pohled a němé „Proč?“ v jejích očích mě donutí ji obejmout a otcovsky pohladit po zádech. „Jsi silná, zvládneš to sama,“ zamumlám ještě, než se všichni tři vydáme ze starých cel ven. Nahoru na vzduch. Nepotkáme nikoho, jen řadu otevřených dveří, kterou po sobě nechal uprchlý muž.
Když jsme na ulici, kousek dál od těch míst, pošlu chlapce domů. Dívce nabídnu rámě a doprovodím ji k Augustinovu domu.
Bohužel kolem domu mistra je zmatek a ruch. Okamžitě změním směr a dívku, jak je do mě zavěšená, nenásilně, ale důrazně strhnu s sebou. Přirozeně se přizpůsobí novému, mnohem ostřejšímu tempu. Oba si uvědomujeme, že ten ruch je zde kvůli ní. Už nehodlám řešit, jestli ti tam jsou na té či oné straně. Už mám dost hádanek, co kdo tady chce, jestli jde o náušnice, kouzla, krásné ženy či snad o politiku a vliv.
O několik ulic dál mávnu na projíždějící kočár. Jsme unavení a nutně už potřebujeme koupel, večeři a postel. Jedno místo znám, kde lze toto všechno spolu s absolutním bezpečím získat, byť nebudeme vítaní s fanfárami.

Z Seanreh se cestou vyklube zábavná a sečtělá společnice. Nemám moc náladu na veliké povídání, ale její šarm mi rozváže jazyk. Pravdivě odpovídám na její zvědavé otázky a většinou je hned otáčím na ni. Cesta nám tak uteče jako voda.
Vypadá zaskočeně a potěšeně, když vystoupíme u soukromého vstupu do hradu, kde si ji během chvilky přebírá Leanurova komorná. Jako by se ještě nadechla k posledním slovům, ale slova uvázla v hrdle, když jsme se loučili. Ani mě nenapadá nic rozumného, a tak se jen usměju a na rozloučenou ji ještě jednou krátce obejmu. S dvorskou úklonou pak odcházím do svého pokoje pro hosty.

Protože ještě před svítáním hodlám být za branami města směr Kartézie, vyřídím už jen nezbytné vzkazy pro krále a taky pro ševce, než se konečně odevzdám měkoučkým peřinám zvoucím do tvrdého a zaslouženého spánku.

Krásy města

Kilres, odpoledne

Příliš brzy jsem propadla nadšení; i za mohutnou městskou hradbou hlídanou nejméně tuctem ozbrojených strážníků, se táhla snad nekonečná řada vozů mířících do samotného centra. Široká, kostkami dlážděná ulice dokázala pojmout hned dvojici vozů a zůstalo i dost prostoru pro pěší, přesto jsme se k cíli sunuli zoufale pomalu.
Rukou odsunu těžkou plachtu poskytující zatím jen částečný výhled a nespokojeně se zavrtím. Na čele mi vyskočí hned dvě hluboké rýhy, jak se mračím na okolní svět.
"To ještě chvilku potrvá," zaslechnu nejprve bodrý smích Valerie, načež mi položí ruku na rameno, aby mě stáhla zpět.
"Většinou jsem do měst vstupovala jinou branou," odvětím smířlivě, načež se s hlubokým výdechem znovu usadím a sáhnu po značně omšelém, koženém obalu knihy. Do mysli se mi hned vkrade vzpomínka, kdy jsem poprvé s velkou pompou přijížděla do Hanosu. Naše rodinné sídlo se rozléhalo několik mil za hranicemi města, až povinnosti mého otce nás donutili se nakonec přestěhovat. Mohlo mi být možná pět nebo šest let? Občas se mi vynoří i záblesky s života na venkovském sídle, není jich však mnoho, velká města nakonec vždy nabízela mnohem více lákadel.
"Aspoň stihneš dočíst kapitolu. Nemysli si, že ti tu knížku nechám!" vytrhne mě Valeriin hlas a musím se znovu pousmát. Knih, jaká je tato, bych si mohla opatřit celé desítky. Však má vlastní knihovna byla celkem rozsáhlá a spousta svazků se stále ledabyle povalovalo ve všech možných koutech mého pokoje. Pro ně to stále bylo obrovské bohatství, ač obchodníci, stále neměli všichni přístup k luxusu, jaký jsem si já sama mohla dopřávat denně.
"A tak je to správné, každý má ve společnosti své místo. Je to přirozený řád, který nesmí být narušen," dolehnou ke mně znovu otcova slova, kdy mi jako malé dívce vysvětloval, proč bych si neměla hrát s děvčaty ze vzdálenějších čtvrtí. S postupem času začala jeho slova dávat mnohem větší smysl, ač mi svým způsobem zdejší společnost možná přeci jen trochu přirostla k srdci.

Nakonec jsme se přeci dočkali; s každou další odbočkou se had vozů ztenčoval a brzy jsme i my vybočili z hlavního proudu a směřovali o dost užšími, ale o to lépe udržovanými uličkami do honosnějších částí města. Zdobených fasád, stejně jako parčíků a dalších, zelení osázených ploch začalo přibývat. Zastavili jsme na menším prostranství u obrovského domu, který svým okázalým, leč stále vkusným zdobením dalece převyšoval své okolí. Na štítu bylo zdobným, zlatým písmem vyvedeno jméno "Augustin". Na okamžik jsem zatajila dech, mistr mi zdělil pouze adresu svého přítele, ne však jeho jméno. Až teď mi došlo, že to od něj byl záměr a pěkně vykutálený vtip. Augustin bylo jméno, které se mezi šperkaři vyslovovalo se zaslouženou úctou i obdivem.
Opravdu jsem měla přebývat právě zde?
"No, tak jsme tady," zahlásila Valerie, načež shrnula plachtu na stranu a uvolnila západku zadních dvířek vozu. Párkrát rychle zamrkám, než mi dojde, že se mám pohnout a spěšně se natáhnu pro svá zavazadla. Kniha mi samovolně sklouzne z klína.
"Ah," vydechnu, stále příliš ohromená, "nečekala jsem, že pojedeme až sem." Až teď mi dojde, že se většina karavany oddělila a následovala nás jen trojice dalších vozů. Jenže ty zůstaly u jiných budov, kde na ně už čekali jejich obchodní partneři.

Opatrně seskočím z vozu, dlaní uhladím šaty, abych vyrovnala všechny záhyby a opatrně vytáhnu dvojici těžkých zavazadel.
"Tedy to vypadá, že se s vámi musím rozloučit," do hlasu se mi přeci jen vkrade smutek, který nedokáži na poslední chvíli skrýt. "Bylo mi potěšením s vámi cestovat, snad to nebylo naposledy, co se naše cesty spojily." Ač bych mnohokrát dala přednost většímu pohodlí, myslela jsem to vlastně celkem upřímně. Úsměvy v jejich tvářích byly svým způsobem nakažlivé, dovolily mi lehce vystoupit z obvyklé role a umožnit průchod emocím, které jsem v tu chvíli skutečně pociťovala. A když mi pak Valerie na rozloučenou vkládala do rukou její knihu na památku, byla jsem upřímně dojatá. Vím, co pro ni samotnou ten svazek znamenal. Sama jsem pak zalovila ve svých věcech a vytáhla rudý hedvábný šátek, abych to vstřícné gesto měla jak oplatit. Naštěstí se setkalo s nadšením, dokonce mě i na rozloučenou vroucně objala, což jsem přijímala jen s velkými rozpaky. Ukázalo se, že jejich vůz ale míří ještě dál, takže to netrvalo dlouho a já téměř osaměla. Tedy nebýt místního služebnictva, které na mě pochopitelně již čekalo a během pár chvil odneslo i všechny mé věci. Bez přítomnosti všech ostatních to tu zde přeci jen působilo poněkud prázdně.

Zamířila jsem tedy k tomu nejkrásnějšímu z domů, kde už se mě ujali Augustinovi lidé. Sám majitel sídla, včetně rodiny byl momentálně zaneprázdněn, snad byli hosty na nějakém divadelním představení, dům tey téměř zel prázdnotou. Jeden ze sluhů, vcelku pohledný mladík, mě vedl po bočním, točitém schodišti nahoru do pokoje, který se měl na několik dalších dní stát mým novým útočištěm. A rozhodně jsem si nemohla stěžovat, možná byl dokonce větší než můj vlastní v Hanosu, ještě k tomu s výhledem na náměstí. Co víc jsem si mohla přát? Ah jistě, Nikolas, jak se mi mladík představil, mě záhy informoval, že je pro mě připravena lázeň i pohoštění. Obojí jsem přijala s povděkem a využila příležitosti, abych se doptala i na další maličkosti. Alfred Augustin se mnou prý zítřejšího dne posnídá a vyjádřil potěšení, že mne smí hostit pod svou střechou. Jeho nejstarší syn a dědic Julius se prý též nemůže dočkat, až se potká "s Melioriho nejnadanější žačkou". Nebudu lhát, ta slova se mi poslouchala velmi dobře a sama jsem byla na své hostitele zvědavá. Nikolas byl na sluhu vcelku sdílný a nešlo si nevšimnout i obdivných pohledů, jaké mi věnoval, když jsem se po koupeli konečně převlékla do lepších šatů a mohla se náležitě upravit. Využila jsem té příležitosti, abych se mezi řečí zmínila o ženě, kvůli které jsem do hlavního města vyrazila.

Chvilku zamyšleně převracel její portrét v prstech a po tváři mu přeběhl stín. "Madame de Vries," zamumlal spíše pro sebe. Až když si všiml mého upřeného pohledu, zpozorněl. "Ah, jedna z místních nižších šlechtičen. Je...těžké se k ní dostat." Ruka mu samovolně vjela do vlasů. "Nechám k ní vyslat posla se zprávou o vašem příjezdu," slíbil nakonec. Přesto jsem z jeho postoje vycítila jisté rozpaky, ale v tu chvíli jsem jim nevěnovala příliš pozornosti. Jehněčí pečeně a pohár červeného vína byly v tu chvíli mnohem důležitější...a lákavější.
V tu chvíli jsem samozřejmě ještě netušila, že se snídaně nebudu účastnit.

Město a jeho krásy pro mě byly příliš lákavé a tak jsem si hned po jídle vyžádala dvojici mužů jako ochranku, abych se mohla s pocitem falešného bezpečí a mé typické bezstarostnosti vydat do jeho ulic. Procházela jsem se po překrásných promenádách překypujících životem, dokonce zavítala i na jedno z místních tržišť, abych mohla nasát zdejší vůně i atmosféru, ochutnat všechny místní laskominy a po dlouhé době...zase žít. Sice jsem tu nikoho neznala, ale neměla jsem problém tu a tam zapadnout do hloučku místních a prohodit s nimi pár slov. Kornout naplněný karamelkami a vřelý úsměch dokázal obměkčit téměř každého a já se konečně ve společnosti místní smetánky cítila ve svém živlu.
Pravda, moji společníci možná nebyli mým počínáním až tak nadšení, ale byli placeni moc dobře na to, aby své stížnosti a případné pochyby vyslovili nahlas. Stále se drželi v uctivé vzdálenosti, aby mi nepřekáželi v hovorech a jindy mi svými těly vytvářeli průchod, když to situace vyžadovala.

Sotva jsem postřehla, že se začalo pomalu stmívat. Stále v povznesené náladě jsem zamířila k jedné z doporučených vináren, abych mohla dnešní den zakončit v příjemném duchu. Se sklenkou rudého moku jsem tak sledovala město osvětlené nespočtem luceren a těšila se z té chvíle, z toho pouhopouhého okamžiku bytí. Chyběla už jen hřejivá dlaň, rameno, o které bych se mohla opřít, někdo, kdo by naslouchal mým slovům a s kým bych mohla vše sdílet.
"Kde je Rhys?" Co v tuto chvíli dělá? Měl tu být se mnou. Stále mi od něj nepřišla žádná zpráva a jeho mlčení mě překvapivě rmoutilo. Možná ten náš románek přeci jen přerostl v něco víc. Co bych jen v tuto chvíli dala za jeho objetí, dotyk hebkých rtů na spánku, ruce nadzdvihávající látku široké sukně...
Tváře mi znachověly jen tou představou. Muset se někomu ospravedlňovat, svedu to na několikátou sklenku vína, ale teď jsem tu byla sama, zanechaná vlastním myšlenkám.

Tedy do chvíle, kdy jsem se musela omluvit i své společnosti a zamířila k toaletám. Sotva jsem za sebou zavřela dveře, téměř zakopnu o mladého chlapce.
"Paní Sea?" zahuhlá s očima rozšířenýma překvapením. Přikývnu, víno mi už lehce stouplo do hlavy, ani se příliš nepozastavuji nad tím, kde se tu vzal.
"Madame de Vries si vás přeje vidět," vypadne z něj překotně, dokonce se pokusí i o jakousi úklonu.
Uvědomím si, že mám krabičku se šperkem u sebe, byla až příliš cenná na to, abych ji nechala v pokoji bez dozoru.
"Ah, dobrá...kde ji najdu?" otáži se a ani příliš neprotestuji, když mě chytne za ruku a vede skrze dav bočním východem do temných ulic...

Stráže mě nenásledují, detail, který si též uvědomím až příliš pozdě.
"Seš si jistý....?" jsou nejspíš má poslední slova, než se svět propadne do temnoty...

Tedy, ne až tak docela. Kdosi ke mně zezadu přistoupí a zády mi hrubá tkanina zakryje výhled. Snažím se bránit, v naprostém šoku kolem sebe bezděčně švihám rukama, ale marně. Nikdy nezasáhnu cíl. Cítím jen, jak mě čísi dlaň zakryje ústa, abych nemohla křičet a pak mě táhnou pryč. Netuším, jak dlouho mě vláčeli zapomenutými uličkami, ze samotného šoku jsem téměř vystřízlivěla, ale strach mi nedovolil se jakkoliv vzepřít vůli únosců.
Proč...proč já? Co jsem komu kdy provedla?

Cvakne západka, uslyším zavrzání pantů, táhne mě kamsi dolů. Do nosu mě udeří pach zatuchliny, vlhka a plísně. Museli mě odvléct do nějakého sklepení. Nikdo nepromluví, jen podle zvuků rozeznávám, že jich je víc. Těžké, okované boty dopadají na dlážděnou cestu s pravidelnou kadencí. Drží mě pevně, tak abych mohla jen bez většího odporu následovat. Sama se brzy podvolím, cítím, jak se do hrubé látky vpíjí slzy, ale veškeré nářky jsou utlumeny už v samotném zárodku. Podlamují se mi kolena, ale ani to pro ně není překážkou.
V podzemí na nás čeká několik dalších, soudě podle tlumených slov, které si mezi sebou vymění, jen stěží chytám jejich význam, příliš rozrušená, než abych jim věnovala dostatečnou pozornost. Vše se sešlo tak náhle, stále nechápu.

Prudký tlak na ramena mě donutí poklesnout, dokud pod sebou nepocítím sedák židle. Náraz to byl příliš tvrdý, takový, co mě donutí bolestivě vydechnout nosem. Únoscovy ruce se mi zaklesnou pod klíční kostí a donutí mě se narovnat, opřít si záda. Celé tělo se mi třese, další pár rukou mě chytne nad zápěstím a provazem sváže ruce. Cítím, jak mi hrubé lano drásá kůži, nejspíš až do krve.
Konečně mám volná ústa. Bolestný vzdech rychle vystřídají první slova. "Pusťte mě!...Nejsem ta, kterou chcete...Můj otec...."
Zkouším to ze všech možných stran, ale odpovědí mi je jen krutý smích.

"No tak maličká, když budeš spolupracovat, nic se ti nestane," ozve se první hlas, patřící muži sedícímu naproti mě. Nemůže být starý, téměř před očima vidím, jak se na mě šklebí.
"C-co...jste zač? Já...řeknu vám vše, co chcete." Drmolím a ve spáncích cítím tlukot vlastního srdce. Až teď mi začíná docházet, co se vlastně stalo. Přestanu kolem sebe kopat a bránit se, jednoduše zamrznu. Nasucho polknu, když si uvědomím, co všechno by mi mohli jako ženě udělat. Další příval slz se řine po vyšlapané cestě brázdící bledé tváře.
Ozve se další klapnutí a zvuk, jak sunou nějaký předmět po hraně stolu.
"CO je v té šperkovnici?" Jasně zachytím důraz na první slovo.
Jsem zmatená. Až teď si uvědomím, že mi sebrali i moji tašku, ve které byla ukrytá. Ale proč se ptají zrovna na ni?
"Šperk pro paní de Vries," dostanu ze sebe s námahou a i v mém, značně rozechvělém hlase zazní stopy zmatení.
"A?" vytasí se s další otázkou.
Nerozumím mu.
"A...nic. Dostala jsem za úkol vyrobit pro ni náušnice...já nevím...museli jste se..." sypu ze sebe, než mě přeruší hlasitá rána dlaně dopadající na desku stolu. Téměř nadskočím.
"No tak, nehraj si tu před námi na hloupou. Čím dříve budeme mít tohle divadýlko za sebou, tím lépe. Možná tě necháme i jít." Jeho tón se mi pranic nepozdával, zády jsem se tiskla k opěradlu tak pevně, až se mi dřevěné příčky obtiskly do zad.
"J-já nic nevím. Vyrobila jsem ten šperk, ale..."
Další rána. A kroky. Kdosi obešel stůl a zastavil přímo za mými zády. Cvaknutí kovových kleští mě donutilo zmlknout zároveň s tím, jak se mi další chladná vlna přelila po zádech.
"Přísahám, že opravdu nic nevím, já..." pokračuji téměř plačtivě. Hlavou otáčím z jedné strany na druhou, ač je mi jasné, že skrz pevnou tkaninu nespatřím nic. Mohu si tak jen domýšlet, což je mnohem horší.
"Poslední možnost, krasotinko. Jestli nám nezazpíváš, pomůžeme si jinak. A tý tvý tvářičky by byla zatracená škoda." Ten další se ke mně nakloní, vnímám teplo jeho těla a nejspíš i touhu mi ublížit.
Ramena tisknu k sobě, jako by mi to snad mohlo nějak pomoci.
"Ne, prosím...nechte mě....já....nevím, opravdu! Neubližujte mi! Můj otec vám zaplatí...!" žadoním, jen abych se dočkala dalšího krutého výsměchu.
"Nu dobrá, když nám to říct nechceš," vydechne a vnímám, jak rozhodí rukama a nejspíš dává signál svému společníkovi. Chtěla bych křičet, zmítat sebou, dát se na útěk, ale svaly mě odmítají poslouchat. Roztřesu se tak, že sotva dokáži kontrolovat své tělo. Jen matně vnímám zvuk několika dalších kročejí a následný šepot. Skoro, jako by se ode mě únosci vzdálili, zabraní do nějaké debaty. Nebo je to prostě jen nějaký obranný mechanismus. Připravuji se...na co vlastně? Bolest, potupu. Polykám slzy, sůl mi rozežírá rty rozkousané do krve.

Cítím pohyb. Celá se nahrbím. Přesto mě čísi ruka uchopí pod ramenem a vytáhne zpět na nohy. Podlamují se mi. Musí mě chytnout ještě další a podepřít.
"Odveďte ji!" zaslechnu hlas muže, který mě předtím vyslýchal.
"Kam....kam mě to vedou?" Špičky nohou se mi odírají o zem. Ani nevím, jak dlouho se mnou museli zápolit, než jsme se konečně zastavili a já zaslechla typické vrznutí kovových dveří.
"Nějaká cela?" napadne mě hned vzápětí, než mě strčí dovnitř.
V posledním okamžiku složím ruce pod sebe, abych zmírnila pád, ale i tak vyjeknu bolestí, když s sebou třísknu o chladnou zem. Kolena stáhnu k sobě, zůstanu schoulená do chvíle, než uslyším vzdalující se kročeje. Až pak si opatrně, třesoucí se rukou, sejmu látkový pytel z hlavy. Všude kolem je tma. Z dálky ke mně doléhají tlumené hlasy, ale nedokážu rozeznat slova.
Opatrně se posadím, pravý loket mám celý rozdrásaný od dopadu, stejně tak kolena. Oči se mi postupně začínají přizpůsobovat přítmí, ale beztak nerozeznám víc než matné obrysy. Rukou nahmatám vlněnou deku položenou na udusané slámě, co má být nejspíše lůžkem. Pomalu se na něj přesunu, jen abych sebou znovu trhla, jak zaznamenám nějaký rychlý pohyb.
"Krysa?" vykřiknu nahlas zděšeně, ale krom neznámého tvora tu není nikdo, kdo by mi naslouchal. Celá se ošiju, ale smradlavá, kousavá deka je přeci jen lepší než tvrdý kámen. Kromě občasného zapištění ke mně doléhá jen pravidelný zvuk kapek dopadajících na zem. Celkově je tu vlhko a chlad, musíme se nacházet někde hluboko. V cele není žádné okno, ani v těch těsně přilehlých, abych se mohla pokoušet nahlédnout ven či snad přivolat pomoc. Ne, jsem tu vydaná na jejich nemilost. V mysli se mi přehrávají události posledních dní, všechna lehkovážně pronesená slova, snažím se v té změti najít cokoliv, co by mi jen mohlo napovědět, proč jsem skončila právě tady....


---

Drobné záchvěvy cizí magie přicházející z Hanosu nabývaly na síle. Čtvrtý si tím mohl být už naprosto jistý, s trochou soustředění by mohl zcela přesně lokalizovat její zdroj. Ale vyčkával. Nač zbytečně plýtvat energií s pátráním a zaplétat se do možných potyček, když mu nositel zakrátko zakrátko nakráčí přímo do centra města skoro jako na stříbrném podnose. Stačí jen počkat na vhodný okamžik, možná vyslat pár věrných, abych dotyčného sledovali, pokusili se zjistit, jaké má plány, s kým se stýká, poodkrýt složitou síť kontaktů, postupovat do jednotlivých uzlech až k samotnému tkalci.
První zpráva byla možná i překvapivá, hovořila o mladé, tmavovlasé dívce, zřejmě dobrého původu, dorazivší k vyhlášenému šperkařskému domu. Sledovali ji během průchodu městem, zpráva obsahovala i výčet stánků na městském tržišti, které navštívila, včetně popisu všech místních specialit, jež se rozhodla vyzkoušet. Na první pohled vše působilo naprosto obyčejným dojmem, jednotliví stánkaři spolu sdíleli pouze místo na hlavním náměstí, nic víc. Dvojice mužů sloužících jako doprovod patřila k Augustinovým nejvěrnějším. Neshledali nic podezřelého.
Až během večera stopa zcela vychladla. Mladá žena se prostě ztratila, nikdo nevěděl kam. Ochranka působila vyděšeně a zmateně zároveň, pročesávala okolí, vyptávala se místních. Bylo to přeci sotva pár chvil, co ji pustili z dohledu, jen aby si mohla jít odskočit, kdo by byl čekal...

Magická stopa zeslábla. Ztratila se kdesi v temných uličkách a nezbylo po ní téměř nic, jen matná připomínka kdesi na okraji vědomí. Tenounké vlákénko, kterého se však někdo tak mocný, jako byl Čtvrtý dokázal chytit. Kilres znal jako nikdo jiný, všechna jeho temná zákoutí. A něco mu říkalo, že na tohle nebudou nějací běžní pohůnci stačit. Ne, na tohle se musí podívat on sám.

---

Těžko odhadnout, kolik vlastně uplynulo času. Ležela jsem schoulená na hromádce plesnivé slámy a tiše vzlykala. Marně se snažila přemoct únavu,být ve střehu s vědomím, že dřív nebo později si pro mě přijdou. V hlavě mi běželo nespočet scénářů, co by se asi tak mohlo dít dál, od těch nejtemnějších po zbožná přání a představy, jak si pro mě přijde nějaký rytíř na bílém koni skoro jak z nějakého románu. Jenže kdo? Kdo tu o mně vlastně věděl? Ti dva mě jistě sháněli po celém městě, převraceli každou zatoulanou ošatku, jenže to bylo zoufale málo. I kdyby můj hostitel ráno udělal sebevětší poprask, už mohlo být pozdě. Opravdu tady zemřu? V nějaké odporné, plesnivé cele....a mé tělo nechají na pospas krysám?
Nedokázala jsem zamhouřit oka, alespoň jsem si to sama myslela.

Zpoza pevných dveří k mým uším dolehl hlasitý hovor, snad i řev. Záhy na to se otevřely, ale jen na kratičký okamžik, jako by si snad někdo rozmyslel, zda chce opravdu vejít. Připlazila jsem se k mřížoví a prsty objala chladný kov.
"Prosím, nechte mě jít. Nic jsem neudělala, pusťte...." můj nalomený hlas přehlušilo další prásknutí...a ticho. Zlověstné, mrtvolné.
Až po chvilce mi došlo, že kdesi na hranici vědomí začínám vnímat i cosi dalšího. Zvláštní pnutí, jako by někdo doslova drnkal o mé nervy a v prstech mi samovolně zacuká. To ticho....je až příliš nepřirozené. Kvapně odlezu od mříží a doplazím se až na opačný kraj místnosti, dokud se má záda neopřou o vlhkou stěnu. Ani nedutám. Podvědomě cítím, že se ke mně někdo blíží, nositel té prazvláštní aury.
A vskutku, netrvá to dlouho a nastalé ticho hrubě přeruší vrzání pantů a pevné, jisté kroky...
Někdo se blíží. Zatajím dech, snažím se nevydat ani hlásku, sedím na místě jako socha vytesaná z mramoru, bojím se byť jen nadechnout, abych tím pohybem nezavadila o nějaké stéblo uschlé trávy a neupozornila na sebe, ač se dalo předpokládat, že právě má cela je jeho cílem...

Po nose mi stéká kapka potu jak rosa po dlouhém listu trávy. Pod maskovací dekou je vedro. Ale trval jsem na tom, že zde zůstanu do noci. Jeden ze zvědů vypozoroval, jaká místa mají obsazené předsunuté hlídky breberů, jaké pěšiny používají, když se chodí střídat, v jakých intervalech a jak početné jsou hlídky ve dne oproti noci. Rychlý posel byl vyslán s rozkazem do Skvaldanu. Zítra ráno už budou posily na cestě. Jednotka zatím bez problémů počká tam, kde je.

Přestože mám pod sebou nastláno listí smíšené s jehličím, je ta poloha po delším ležení ohromně nepohodlná. O to hůře se mi soustředí, že mám v hlavě naprosto bláznivou bitvu, kterou svádí zodpovědnost, čest a morálka s pomstychtivostí, ambiciózností a nenávistí. Druhý tým zrovna vede. O dost.

I z posledního zmíněného důvodu mi trvá TAK dlouho, než si uvědomím, že dívám-li se na jisté místo v táboře, jeví se mi poněkud rozostřeně. A... ano, lehce mne přitom zabolí hlava. Tam, tam někde za očima, ale dál. Skoro by se mi chtělo to popsat, jako že ten bolestivý bod je mimo mou lebku, až kousek za ní.

Totiž, když pozorujete nepřátelský tábor, je vždy dobré si udělat jasno v tom, kde sídlí velitel či vysocí důstojníci. Jaký mají režim. Vypozorovat jejich návyky. Jaké pohyby po táboře jsou v rámci rutiny, a kdy se naopak děje něco neobvyklého. Jak často se střídají stráže u bran, u stanů, u skladišť s proviantem. Nakonec klidně i to, jak často vynášejí latrýny. A kam.
Tady je to jednoduché, do řeky.

Odhalování dalšího je tím nesnadnější, čím je protivník méně organizovaný. Nesmrtelní si počínají, jako by jim opravdu nic nehrozilo. Hlídky drží snad jen tak, aby se neřeklo. Po ležení se prochází kdo chce, kam chce a kdy se mu zachce.
Různí význační válečníci jsou ve větším počtu shromážděni tu v tom velkém stanu, jindy hoštěni v onom. Pak se zas rozejdou, aby se o chvíli později potkali poblíž stanu s otrokyněmi. Jen do tohoto na první pohled nepříliš nápadného vigvamu se chodí po jednom, maximálně po dvou. Nikdy zde nepobudou dlouho, zato tam chodí všichni. Všichni důležití. Co jen tam je, že mě to takhle vyvádí z koncentrace? Že by byl chráněn nějakým kouzlem?

Magie... Nikdy mi to slovo nic neříkalo. Jedině obecné poučky, jak bojovat s protivníkem, který ovládá bojová kouzla. Obecně je to ošemetná věc, protože na ně nemusí platit běžné taktické manévry. Na druhou stranu se kouzelníci příliš často spoléhají na své schopnosti a jsou přitom málo imuní vůči obyčejné hrubé síle.

Až onen Čtvrtý čaroděj mi nějak vlil do žil porozumění. Svým chováním, svým vyprávěním, svým pohledem. A s ním možná otevřel i něco víc. Že bych na magii byl teď citlivější? O ovládání nějakého kouzla nemůže být řeč. Bude to zkrátka takové tušení. To je ono. Co tam ale může být? Zřejmě vrchní velitelství bude ta nejpravděpodobnější varianta. Až zítra budeme zaměřovat katapult, vím přesně, jaký bude jeho první cíl. Jestli ho sem chlapi vůbec dostanou...

Protože se žádné velké přesuny, ani bojové přípravy v táboře evidentně neděly, vyplížil jsem se z úkrytu a nechal se bezpečnou cestou mezi křovisky odvést k dosud nadivoko utábořené jednotce. Většina klimbala. Několik vojáků kontrolovalo stav svých ostří a tiše spolu rozprávělo. Střelci utahovali hroty i letky šípů, zkusmo napínali tětivy a prověřovali pružnost dřeva. Všichni vědí, co chci udělat. Není tu nikdo, kdo by mi chtěl cokoli rozmlouvat. Kromě mě samého.

Ráno přišel mírný deštík. Spíše osvěžení nežli nepříjemnost. A po něm mlha. Fantastické! Lepší podmínky jsme si nemohli přát! Vydržela dokonce až do příchodu předsunutého průzkumného oddílu, který potvrdil, že zadní voj tu bude kolem poledne.
V bílých chuchvalcích se ke každé nepřátelské hlídce připlížila dvojice mužů a tiše ji odpravila. Cesta byla volná, překvapení naše.

Nechal jsem všechny víceméně pohromadě. Budeme moci ostřelovat tábor. Posléze každého, kdo se vydá naším směrem, nakonec bude toto návrší bránit skvěle fungující formace pěšáků s pevnými štíty a dobrou ocelí. Bylo to troufalé, ale věřil jsem, že se Nesmrtelní nedokáží rychle zorganizovat, natož vyslat jednotný protiútok. A pak už se po našem drtivém úderu neodváží v nejblížších dnech naše hraniční pozice napadat.

S očima navrch hlavy jsem hleděl na blížící se katapult. Ti borci ho dokázali nejen přivalit, ale cestou ještě doopravit. Byl funkční. Teď už jen stačilo počkat, až mlha klesne a začne se rozptylovat. Je potřeba zaměřit dobře hned napoprvé. Počítám, že mnohokrát onen bitevní stroj nebudeme mít šanci použít. Jakmile bude nepřátelský tábor vidět alespoň v obrysech, spustíme to.

Chvíle klidu

Kilres - Leanurův hrad

Dobrou hodinu jsem jako Leanurův ocásek chodil od jednoho strážného ke druhému a poslouchal jejich nesourodá hlášení. I s Jekem Asfalem prohodil pár slov. Všechno dohromady to nedávalo moc smysl, ani když jsem mezi čtyřma očima dovysvětlil, proč a kdy se dveře otevřely podruhé, když on už byl dávno v zahradě. Až tehdy to navíc bylo s fanfárami. Jak jsem zjistil, měly se dveře otevřít bez nich.

„Co si o tom myslíš ty?“ zeptal se mě král, když jsme později seděli v soukromém salonku hostinské části hradu. „Umíš odhadovat lidské záměry lépe než já. Než kdokoliv.“
Usmál jsem se v odpověď na tu dobře zacílenou lichotku. Chceš vědět, co si o tom myslím? Dobře, máš to mít, budu upřímný.
„Jsem si skoro jistý,“ začnu opatrně, „ne, jsem si naprosto jistý, že to.. nebyla Galipova vůle, co udělal. A vzhledem ke všem těm střípkům informací, co jsme slyšeli, jsem také přesvědčený, že v tom nejede nikdo další. Byla to jeho sóloakce. Alespoň v rámci hradu, pravděpodobně i města. Ale něco se děje na severu. Něco většího, jinak bych to na takovou dálku necítil. Je to magie podobná té, co visela na heroldovi. A ještě jednu tenkou nitku vnímám směrem od Hanosu sem.“

Vidím, že Leanur z toho není moudrý, ale nemá v plánu skákat mi do řeči a tak svou domněnku rozvedu:
„Něco nebo někdo, pojmenujme to jakkoliv, ho ovládlo. On tím získal nějaké zvláštní schopnosti, přinejmenším dokázal být neviditelný. Když byla vhodná příležitost, zabil druhého herolda – což byl s jistotou záměr, protože pokud by se potřeboval pouze dostat do trůnního sálu, jistě by našel mnoho pro něj jednodušších způsobů a spíše by to učinil v čase, kdy sám měl u dveří čestnou stráž.“
„Ale já byl zrovna uvnitř!“ skočí mi tentokrát král do řeči. „Naprosto v utajení. Nikdo to nemohl vědět!! Jak to zjistil on?“
Chvíli přemýšlím nad královou otázkou. Zřejmě se mu v hlavě obracela již nějakou dobu, když ho donutila přerušit mé dohady. Jistěže předpokládá, že druhý herold šel po něm. Snad každý si myslí, že šel po králi a ta možnost se doslova nabízí. Ale já si to nemyslím.

„Nedokážu říct, jak zjistil, že tam jsi. Dokonce si myslím, že to netušil. Že to bylo i pro něj překvapení. Nemyslím totiž, že šel po tobě. Zatím. Spíš by si tě nechal na později. Samozřejmě se můžu plést a byl to pokus o vraždu tvojí maličkosti. Ovšem,“ zvednu ukazovák a lehce ho rozkývu ze strany na stranu. „Rozhodně ne proto, že jsi král.“
Tentokrát se Leanur skoro hrozivě nakloní přes stůl blíž ke mně a mlčky se mi zahledí do tváře. Pak se svalí zpět do křesla na své straně stolu a s úsměvem zavrtí hlavou.
„Ty to vždy musíš dělat napínavější, viď? Tak pokračuj.“ Už se uvolnil, teď mě bude poslouchat pečlivě a trpělivě třeba hodiny.

„Nejde tady o politiku. Hrad je cíl z jiného důvodu. Je doslova protkán magií. A to ne jen tak nějakou, je tu hodně staré, artefaktové magie. Pak magie krve. Pak jsi tu ty, jeden z Velkých, a až nakonec, té je sice objemově zdaleka nejvíc, ale pro pachatele nejméně zajímavá, obyčejná řemeslná alchymistická magie.“
Leanur se mírně zamračí, upije trochu mimořádně lahodné medoviny a napjatě čeká, co mu ještě povím.

„Když jsem četl v minulosti, abych se naučil otevřít dveře – bál jsem se, že jsi v nebezpečí, opravdu, tak už mi to odpusť – na té chodbě jsem tedy spatřil, že vrah prvního herolda je neviditelný a také to, že mrtvému chvíli držel ruku zdviženou za prst a z toho prstu vycházel proužek nějaké energie, připomínalo to dým.
Měl jsem to zprvu za nějaký barbarský rituál, ale o chvilku později jsem zjistil, že právě na tom prstě měl symbol, jistě magický, který funguje jako klíč ke dveřím.
Co se ještě přihodilo. Dveře nefungovaly správně. Je možné, že to bylo mou nepřesností v postupu, ale z toho, co jsem zaslechl od Jeka a jednoho z tvých velitelů, rozhodně ty dveře neměly hrát fanfáry a rozhodně se zavřely mnohem dřív, než je normální. Naštěstí pro mě. A nakonec i pro tebe a všechny ostatní, protože vtrhnout tam oddíl strážných, pochybuju, že bychom ho dostali. Prostě by se v nastalém zmatku nenápadně někam vypařil.
Myslím si proto, že ze dveří, stejně jako ze znamení na nehtu, vysál magickou sílu a tím je poškodil. A že to samé plánoval s trůnem a možná s dalšími magickými věcmi, které v trůnním sále jsou. Pravděpodobně o nich jako herold měl o dost lepší přehled než já. Nedivil bych se, kdyby i teleport v trůnu byl nějak poškozený. Myslím, že jsme měli celkem štěstí, že nestihl nakumulovat moci víc a využít ji ke své obraně.“

Odmlčím se a napiju. Většinu svých dohadů už jsem odhalil. Krom toho nejzásadnějšího. Ke kterému ovšem nemám jediný důkaz. Jen pocit. A i když číst v lidech tady u toho stolu bych měl umět lépe já, z Leanurova výrazu je zřejmé, že on mě má momentálně přečteného dokonale. Trochu je to dobře a trochu je mi to líto. Je jasné, že mě nepodezírá z účasti na tom všem. Jenže stejně tak je jasné, že mi, jako vždy, neuvěří ani slovo z toho nejdůležitějšího.
„To, co říkáš, dává smysl, Čtvrtý, tak nějak to bude. A moji lidé už najdou stopu toho, kdo za tím stojí.“
„To doufám. Na Kartézském po..“
„Jasně, příšery ze Záhoří. Známe, už nám tu běhají kolik? Dvacet, třicet let? Prosím tě, nech si je od cesty. Raději mi řekni, cos dělal ty roky, co jsme se neviděli.“
A tak jsem vyprávěl, ale pořád se mi vracelo to jedno. Na Kartézském pobřeží je stejná magie jakou byl ovládaný Galipo Nohan. Na Kartézském pobřeží je stejná magie jakou byl ovládaný Galipo Nohan. Ve větším. Magie, která nepatří do Hattriíje. Magie, se kterou jsem se setkal jako malý chlapec. Magie ze Záhoří. Ano, už víc než třicet let tady zbytečně pobíhám. A ono už to sem jde! Ne, ono už to tu je!

Chvíli zas vyprávěl Leanur, než přišel velitel, ten, co nás našel v Jantarové zahradě, s dalším hlášením. Potvrzovalo moje domněnky a i když jsem se mu tentokrát vyhnul, cítil jsem na sobě Leanurův pohled. Kéž by mu to došlo! Co nejdříve! Nejpozději, až přijdou zprávy z Kartézie. Budu se tam muset co nejdříve vrátit. Ovšem byla by hloupost nevyužít komfort hradního hostinského pokoje a důkladně si neodpočinout. Po dnešních událostech zde budu ve větším bezpečí než kdy jindy.

„Až přijdou zprávy ze severu Kartézie, vezmi je vážně. Snad ještě pořád není pozdě. A vlantské alchymisty budeme nutně potřebovat.“ Musel jsem mu to na rozloučenou říct, musel. A snad poprvé se znechuceně nezašklebil ani nezasmál.

Rozešli jsme se brzy, poněkud upjatě a škrobeně. Přesto jsem cítil, že jsme si nejblíž, co jsme si kdy byli.

Přirozené by bylo další postup zpomalit. Klást důraz na hledání stop, zajistit hlídky a celkově se držet zpátky. Jenže ve mně se to pralo. Načtené směrnice a zkušenosti na straně jedné s intuicí a vnitřním pocitem na straně druhé. Hledíc zadumaně k obzoru, rozhoduji se jen chvilku.

Postupujeme vpřed územím Nesmrtelných jako horký nůž máslem. Nikde nikdo. Další vesnice, na kterou jsme narazili, byla "jen" v rozvalinách. Obyvatelé, nejspíš včas varováni, stačili tedy utéct. Jediné mrtvoly patřily domácím zvířatům. Po stopách jsem pátrat nedal. Nemělo to význam. Ať to udělal kdokoli, my ho musíme konfrontovat. Tady měl celý můj plán velmi pochybné základy. Totiž, co až se potkáme s barbary? Pokud už o masakrech vědí, budou je mít tendenci přisoudit nám? Už tak jsme se tu pohybovali na tenkém ledě. Inu, teď především zjistit, co se tu vlastně děje a kdo v tom má prsty. Čtyřy. S blánami...

Bylo už pozdní odpoledne. Věděl jsem, že nejpozději večer bychom se měli otočit. Na další dny nemáme s sebou dost proviantu. Hlavně se nesmíme příliš vzdálit od Skvaldanu. Pořád musí být kam ustoupit nebo mít v na blízku posily.

"Pane! Naši zvědi se vrátili."
Vyšel jsem z hustého lesíku, kde na zemi mezi kmeny jednotka odpočívala a posilňovala se ze zásob. V ústrety se mi lehkými skoky blížili dva vysocí muži v lehkých hnědých kazajkách, v nichž měli vpleteno listí, trsy travin a několik jehličnatých větviček. Dali si několik dlouhých výdechů a pak mi podali hlášení.

"Poručíku, objevili jsme nepřátelské tábořiště. Je velké, pane. Stovky mužů. Možná víc než tisíc. Vypadá to jako stanové město. Víme, kde mají hlídky. Těm jsme se úspěšně vyhnuli. Nevědí o nás. Zatím. Ale jsou blízko, pane."
S výrazem spokojenosti sami se sebou mi hleděli do tváře a čekali, co já na to. S kamenným výrazem jsem hleděl na ty jejich maskovací prvky a pokyvoval hlavou.Tak, co teď?

"Rozumím. Velmi dobře. Díky." Konečně jim pohlédnu do očí. Udělají cokoli. Cokoli jim řeknu. Nejen kvůli mé hodnosti. Jen je nenechat o mně zapochybovat. Musím vydat rozkaz. No tak, poručíku Yerne, rozhodni se přece!

"Dejte si chvíli odpočinku, chlapi, zasloužíte si ji. Za dvě směny se tu opět hlaste, zavedete mne na místo. Potřebuji ho vidět a vyhodnotit jak stupeň ohrožení a možná rizika, tak další postup." Vlastně jsem si to říkal spíš pro sebe. Nicméně vojáci zasalutovali a volným krokem zamířili ke své bagáži.

Vzal jsem s sebou jednoho ohnivce, dva z elitních střelců a zvědi už nás vedli poměrně složitými cestičkami mezi křovisky. Bylo jasné, že se vyhýbáme nepřátelským očím. Krýt jsme se uměli, což o to. Jen jsem měl strach, abychom nenarazili znenadání na nějakou výpravu, ať už bojovou nebo jen loveckou. Takový tábor přeci musí také být z něčeho živ.

A opravdu. Tolik stanů jsem doposud neviděl. Zdání rozlehlosti celého ležení dodávala především neuspořádanost. Velmi dlouho trvalo, než jsem mezi různými typy stanových obydlí rozpoznal ty, v nichž nejspíš dleli významnější představitelé barbarské hordy. Tábor byl ze vzdálenější strany ohraničený řekou. Teď tedy jedí nejspíš především ryby.

Odhadoval jsem, jak dlouho si můžeme ještě dovolit je z tohoto místa šmírovat. Přece jejich hlídky budou také obcházet a měnit pozice. Nebo ne? Špitnul jsem střelcům, aby si obhlédli, odkud by se jim nejlépe střílelo a přece zůstali kryti. Od ohnivce jsem chtěl vědět, jakým způsobem a kde přesně by se dal v táboře založit požár, aby vyvolal co největší zmatek. A pak jsem dostal nápad.

Oni se totiž evidentně nikam hned tak nechystali. Dokonce se možná právě teď pod jednou z těch obrovských plachet rozhodovali, jestli své tažení nerozpustí a neodjedou si zase trochu zakočovat. Také se třeba radili, co za tajemné znamení je to napadání jejich vesnic. Teď, ani v nejbližší době útočit nebudou. Kdo tedy? My!

"Pošlete rychlou spojku do pevnosti. Chci, aby tam zůstala jen nejnutnější posádka schopná pevnost udržet do příchodu posil. Ostatní se sem přesunou pěkně za námi. A...
Ať s sebou přitáhnou ten katapult! Něco breberům předvedeme."