Nečekané setkání

Jantarová zahrada

Nebyl jsem si jistý, zda teleport vede stále na stejné místo jako před lety. Je docela pravděpodobné, že ho král dávno nechal změnit za nějaké jiné, dle jeho názoru bezpečnější nebo jinak výhodnější.
Když jsem otevřel oči, měl jsem ze všeho nejvíce pocit, že jsem v jedné z hradních zahrad. Jantarová se jí přezdívá.
Teleportace mi ani tentokrát nebyla příjemná, ale ten komfort, kdy se z bodu A do bodu B přesunete v téměř nulovém čase za trochu nepohodlí prostě stojí.
Daleko větší potíže mi způsobil fakt, že během přenosu buď magické pole nebo prostě jen vzdálenost zcela otupily mou vlastní magii a já ztratil kontakt se svým únoscem. Jak ho vlastně nazvat? Zruší přenos i jeho neviditelnost? Když se mi hned nezdařilo chytit nit, která mi umožňovala jej vidět, zvolil jsem plně fyzickou variantu úprku za blízkou kašnu. Je možné, že teleport otupil i moji schopnost myslet? Asi ano, neuvědomit si, že tu téměř jistě ten někdo má společníky, byla chyba naprosto fatální.

Meč. Mohutný muž, který si o nějaký čas dříve vybral za úkryt stejné místo jako já. Ostří míří plynule na můj krk. Zabrzdit už nedokážu, sáhnout k magii mi stále ještě nejde, byť okrajově cítím, jak se ve mně opět probouzí. Už není možné uhnout, není čas, na metru, který urazím, než se mé hrdlo setká s čepelí, dokonce není žádný teleport, který by mě dostal na nějaké poklidné místo C v nulovém čase. Definitivní konec.
Měl jsem vždy za to, že jsou to jen takové řeči, ale hlavou mi vážně během té jediné vteřiny proběhne ve zkratce celý život. Dokonce mám čas popřemýšlet o odkazu všeho toho pachtění. Jonas Yern. Pochopil, co musí udělat? Má beze mě šanci na úspěch? To už cítím chladný kov, který…
…odrazím svým nechráněným krkem na zem, kde zbraň vesele zazvoní.

Takže to ještě není?
Konec?

S rukou na krku, který zdobí jen nepatrné škrábnutí, konečně zarazím svůj sprint a ohlédnu se, kdo byl tak nešikovný, že mi hlava zůstala na místě. Tak takhle je to!

„Víš, že už tě nějakou chvíli hledám?“ vybafnu bez přemýšlení, pořád dost v šoku. Právě jsem si v hlavě přehrál celý svůj život! Málem jsi mě zabil, ty pitomej tlouštíku!
Král, na své proporce velmi mrštný, namísto odpovědi skočí pro meč, znovu jej uchopí do střehu a výhružně na mě namíří jeho špičku.
„Čtvrtý! Ty máš takové štěstí, že jsem tě na poslední chvíli poznal! Ale nejásej předčasně, prosím. Že jsem tě nezabil, neznamená, že to ještě neudělám! Ty!? O co ti sakra jde!? Proč se vloupáš do trůnního sálu bez pozvání!?“

Co já? O co jde jemu? Ví vůbec, co se stalo heroldovi? Neví, jinak by mě zabil docela. Ukážu na sebe s očima vyvalenýma nevyřčenými otázkami. Na chvíli, zíraje zprvu do náruče smrti a poté do nasupené tváře Vlantského krále, jsem úplně zapomněl, jak a proč jsem se sem dostal. Žiju a nehodlám na tom nic měnit! Tak co to tady hrajeme za hru? Rychle skočím do svého původně zamýšleného úkrytu za kašnu a na důkaz své nevinnosti tím Leanurovi bezostyšně nabídnu svá záda jako cíl.

„Schovej se, dělej!“ syknu na něj a zuřivě na něj mávám rukou. Doufám, že nás těch pár vteřin navíc nebude stát příliš.
„Jasně, že jsem to nebyl já,“ pokračuji šeptem, když se král skrčí těsně u mě. „Poslal mě sem, je neviditelný,“ dodám ještě jediné, co považuji za důležité, ale chápu, že moje vysvětlení je momentálně krajně nedostatečné. Leanurův výraz mi to plně potvrzuje. Přesto všechno jsme konečně skrytí a tiší. Je klidně možné, že už tu je s námi, že viděl naši šarvátku a pobaveně se usmívá, že už jen pustí tětivu nebo vrhne dýku, že se z okrasných keřů vynoří dvě desítky jeho kumpánů a udělají s námi rychlý proces.
Jenže něco se děje až teď. Jemný zvuk portálu, jako když se drnkne o natažený provázek, těsně následovaný několika rychlými kroky na pískem vzorně vysypané zahradní cestičce. To se nejspíš přemístil a chytal balanc ten, na kterého čekáme. Pokud to není nějaký zvědavý nenechavý čaroděj, který přišel do trůnního sálu po mě. Pátý například.

Bez mučení přiznávám, že s Leanurem po boku se cítím o mnoho bezpečněji. Když bude chtít, prostě zmizí… Zkřivím rty v úšklebku. Prostě zmizí! No jasně. Co by se namáhal odrážet šípy nebo čepele mířící na nás oba. Nechá mě tady jako vítané zdržení těch parchantů, co jdou, prosím pěkně, po něm. Nikoliv po mě! Vrzne písek. Krok. Rutinním zaklínadlem jen posunu hranici svého sluchu blíž k cíli. Krok. Čekání. Zadržím Leanura, který má nutkání vyběhnout z úkrytu. Další krok, tentokrát následovaný dalšími. Sundám ruku z králova ramene, a ten vyrazí vpřed. Přesněji řečeno vzad. Sice na cestu před neviditelného, ale ne za roh kašny k němu. Namísto toho od něj couvá, čepel jeho meče teď není téměř vidět pod spoustou miniaturních blesků, které se kolem ní divoce ovíjejí. Král má chuť na nějakou kořist. Vyskočím zpoza kašny druhou stranou, abych rozmělnil protivníkovu pozornost.

„Tady jsem,“ stručně oznámím, ale neodpustím si tu frázi posílit podprahovým vynucením pozornosti. Teď není čas na šetření magickými silami. Hned nato Leanur máchne mečem směrem, kde oba protivníka očekáváme. Energie se slije v jediný namodralý blesk, jenž vskutku bleskovou rychlostí splyne z ostří a vyrazí směrem ukázaným špičkou.

Společná strategie zafungovala. Na zem se svalí tělo. Byl čelem ke mně, když ho smrt odhalila našim očím, podíval se pro něj špatným směrem. Postarší, dobře stavěný muž, na něm přiléhavá lehká černá kožená zbroj, která u pasu hoří nenápadným zeleným plamínkem, tedy spíš čadí než hoří. Opodál můj dobrý známý, obušek, který mrtvému vypadl z ruky. Lehce zakroucené vlasy v barvě špinavé slámy v módním sestřihu vpředu k očím, vzadu k ramenům, výrazný baňatý nos a podobně nápadné silné rty. Celá tvář pečlivě oholená, trochu nepravidelná pravá část brady.

Opatrně se rozhlédnu po zahradě, než se vrátím pohledem k Leanurovi. Mračí se. Mlčky stojí nad mrtvým a rozpačitě si žmoulá levé ucho. Stoupnu si vedle něj a ještě jednou si prohlédnu tvář mrtvého. Zdálky se ozve povyk, to se blíží stráže. Královo rozpoložení to zprvu nijak neovlivní.

„Galipo Nohan, první herold.“ Sejmu z Leanura břímě říct to nahlas. Taková věc vždy zamrzí. Hodně hluboko v srdci. Dlouze vydechne nosem a kývne. Pak vyrazí vstříc strážným.

„Ano, jsem v pořádku.“ Chvíli stojím krok za králem v obavách, jak se mnou teď nechá naložit. Přestože mu musí být jasné, že jsme se setkali se společným nepřítelem, nikdo mi neodpáře, že jsem se vloupal do hradu. Navíc, nikdy jsme nebyli úplně přáteli, i když jsme se vzájemně respektovali a byli jeden druhému užiteční.
Na tázavý pohled a otázku velitele, jehož oddíl se hbitě rozmisťuje po zahradě a důkladně ji pročesává, naštěstí Leanur zareagoval mírně. „To je můj přítel,“ píchne palcem do vzduchu směrem ke mně, než pokračuje. „Nechte prohledat tělo a odnést ho na pitevnu alchymistům. Chci zjistit maximum možného o jakémkoliv možném magickém ovlivnění jeho těla i mysli. A teď podejte hlášení!“

Set si zaslouží velkolepý pohřeb se všemi vojenskými poctami, jak se pro majora sluší a patří. To ovšem teď musí počkat. On sám by to pochopil a schvaloval můj postup a tak jsem ze svého jednání neměl žádné výčitky. Pouze jsem nechal jeho tělo v péči felčarů. Bylo nutné zamezit postupu hniloby a případnému šíření nemocí. Zvláště na uzavřeném místě jako byla tato pevnost.

Nebál jsem se jakéhokoli zpochybnění mé osoby jakožto velícího důstojníka. Stejně jako na každé vojenské posádce v Kartézii, tak i zde platil jasný řád a hierarchie. Na poručíka jsem byl mladý a leckdo by mohl říci, že nepříliš zkušený. Dosavadní úspěchy mé jednotky však mluvily za vše. Jistě, velký podíl na tom měla schopnost mých vojáků. Toho jsem si byl vědom a byl na ně patřičně hrdý. Zacházel s nimi vždy korektně a spravedlivě dělil veškeré služby nehledě na zásluhy jednotlivců. Ať tak či tak, někdo nyní velet musel a já počítal s tím, že současný stav je pouze dočasný. Brzy sem dorazí posily a v jejich čele bude bezpochyby některý z generálů. Tipoval bych Hermsinga. Ten už má s barbary zkušeností až až.

Abych si byl ale jistý, že žádná ze skupin, které se zde v pevnosti setkaly, nebude mít přečíslení a lidově řečeno "zlobit", rozdělil jsem je na poloviny. Posádku Skvaldanu, Setovy muže i moji vlastní jednotku. Polovina zůstala v pevnosti, druhá polovina všech šla se mnou. Bylo nutné vyrazit co nejdříve. Měl jsem divný pocit z toho, že je od ukořistění katapultu ticho po pěšině. Hlídky ani zvědi vyslaní do bezprostředního okolí nezaznamenali jakýkoli nepřátelský pohyb. To mi k těm divočákům nesedělo. Že by je náš odpor tolik překvapil a donutil otočit se čelem vzad? Nevěřím.

Rozkaz jsem vydal za rozbřesku hned poté, co jsem oficielně informoval všechny nastoupené muže o smrti majora Seta. Od té doby jsme ušli slušnou porci mil. Opatrně jsme postupovali kolem křovin a remízků, očekávaje možné přepadení. Pomalu jsme pronikli do hustého lesa plného vzrostlých stromů. Od posledního válečného konfliktu, kdy o tuto krajinu Kartézie přišla po vpádu Nesmrtelných, se o hvozd evidentně nikdo nestaral a některé jeho části byly takřka neprostupné. Drželi jsme se proto cesty vysekané pro bitevní stroj. Byl jsem zvědav, odkud ho vlastně ti holomci přitáhli.

Odpověď přišla záhy. Když jsme uviděli stoupat bílý dým, vyslal jsem z opatrnosti několik mužů na výzvědy. O pouhou směnu později jsme již procházeli vesnicí. Světe div se, žili v ní barbaři. Tedy k vidění byly hlavně barbarky, které před chýšemi praly, zpracovávaly kůže, loupaly vypěstovanou kukuřici, pletly rohože nebo zašívaly děravé oblečení. Kolem se motalo překvapivě mnoho dětí. Pohledy vesničanů byly překvapené, nikoli nepřátelské. Nejspíš si nebyli jistí, co tu vlastně chceme a zda jim od nás nehrozí nějaké nebezpečí. Nebyl jsem si zcela jist, ale zdálo se mi, že jsem krom několika starců zahlédl také nějaké ženy lidské děti. Muži, tedy barbaři, byli opodál v lese. Těžili dřevo na stavbu domů. Ne zcela ochotně, avšak potvrdili mou domněnku, že museli mnoho dřeva vydat na stavbu katapultu před pouhými několika dny. Dostali však zaplaceno. Tedy takovou nestrannost civilistů a zároveň štědrost armády jsem nečekal.

Jelikož si zřejmě rádi odpočinuli od těžké práce, byli vesničané sdílní. Takže se nám také potvrdilo, že nepřátelští vojáci vyklidili pole ještě včerejšího večera. Že by tohle celé byla akce jen několika bojechtivých kmenů? Přání otcem myšlenky. Musíme dál a tuto teorii potvrdit nebo vyvrátit. Pokud je někde za hranicí špatně organizovaná skupina barbarů, která si krátí čas narušováním míru, pak je naprosto nutné je včas zpacifikovat. V takovém případě věřím, že by to předáci Nesmrtelných pochopili a nepovažovali za válečný akt.

K sakru, co jen si to tu namlouvám? Jsou to hrdlořezové a lační dobyvatelé. Sotva umějí obdělávat půdu. Raději po ní jezdí na koních bez sedel, ve vlasech vítr. A vši.

Nechtěl jsem se zdržet déle než to bylo nutné. Ne proto, abych nezavdal vojínům jakoukoli záminku si snad na nevinném obyvatelstvu vybíjet zlost nad ztrátou dobrého a vysokého důstojníka, jednoho z nejlepších, jež jsem měl možnost poznat. Ani bych to od nich nečekal. Chtěl jsem hlavně zjistit, na čem vlastně jsme. Jak velká armáda se na nás možná chystá? Jakou bude tedy třeba zvolit strategii obrany, abychom Skvaldan udrželi do posílení našich pozic?

To, co jsem měl ale možnost spatřit o pouhých několik hodin cesty později, na to jsem připravený nebyl. A nikdo z mých vojáků také ne. Předně, kouř nebyl tentokrát bílý, ani šedý. Byl černý a mastný. To znamenalo, že vesnice před námi je vypálená. Jenže proč by brebeři vypalovali své vlastní vesnice? To se dělává jen, když jedna strana ustupovala a nechtěla, aby druhá strana požívala výhody dobytého území.

Víska nebyla jen vypálená. Byla zmasakrovaná. Na zemi bylo plno rudých skvrn. Leckde se ani krev nestačila do půdy zcela vpít. Všude se povalovaly utržené údy. K vidění byly i hlavy bez trupu, s očima v sloup. Ženy, děti. Na první pohled všechno barbarská rasa. Tomu se v ten moment vážně nedalo porozumět. Tady byl klid po bouři. My jsme přesto zůstali ve střehu, nervy k prasknutí. Až mě jeden ze stopařů nechal zavolat. V ohradě, v prasečím rochništi, byl jasný otisk chodidla, které nemohlo být lidské. Mezi čtyřmi dlouhými prsty něco jako plovací blány, podivný výběžek na patě. Muž měl vyvalené oči. Tohle nikdo z nás jaktěživ neviděl. Je to možná stopa toho, kdo má tuto strašlivou scénu na svědomí?

Kilres

Na cestě do Kilres - příjezd do města

A vskutku, na sklonku dne se začalo na obzoru vynořovat na místní poměry impozantní stavení. S nejméně třípatrovou dřevěnou budovou s přilehlými stájemi sousedilo hned několik menších, lemovaných menšími políčky či ohradami s hospodářským zvířectvem. Ze všech komínů hostince se kouřilo, tedy jsme se kromě zaslouženého odpočinku v pohodlí pokojů mohli těšit i na teplé jídlo a káď teplé vody. Několikrát jsem se o ní během cesty toužebně zmínila, jen abych si vysloužila pobavené úsměvy. Společnou řeč s Valerií jsem nalezla až při detailním rozboru rytířské ságy, kde jsem se tu a tam spíše culila já, když se obchodníkova žena doslova rozplývala nad ctnostným, no spíše zbytečně upjatým, rytířem. Raději jsem moc nezabíhala do detailů, jak se mnozí z nich ve skutečnosti k ženám chovají. Hlavně ve chvíli, kdy mohou před případným obecenstvem zatáhnout závěsy. Nakonec i já jsem možná kdysi snila o tajném ctiteli, co mi bude nechávat na prahu dveří květiny a v rozkvetlých zahradách skládat básně oslavující mou krásu i výjimečnost. Nu, nestalo se tak. Zřejmě už všichni vymřeli, stejně jako můj zadek po tom věčném kodrcání, ubití všedností každodennosti.

Vozy konečně překonaly poslední překážku v podobě širokého dřevěného mostu, úpěnlivě naříkajícímu pod tíhou nákladu a vzorně se seřadily na volném prostranství za stájemi. Těžká, pobitá vrata se otevřela dokořán a k vedoucí skupině obchodníků se vydala dvojice mužů, aby převzala koně a dohodla se na ceně. Náš povoz zastavil příliš daleko na to, abych dokázala porozumět slovům, ovšem dle jejich gest bylo zřejmé, že se tu karavana nezdržuje ani zdaleka poprvé. Ba co víc, kolem některých se začali srocovat i místní čekající na své zásilky či naopak nabízející zboží na prodej. Chvíli jsem sledovala ten frmol, nasávala tu příjemně poklidnou atmosféru, dokud do mě opět tak nevybíravě nešťouchl Simon, že už je čas jít dovnitř. Tentokrát jsem se ještě natáhla pro svůj cestovní vak s tím nejnutnějším, co je pro přenocování potřeba. Nikoho už moc nepřekvapila jeho velikost.

Sotva jsme vešli dovnitř, udeřila na nás ta typická směsice kouře, rozlitého piva a mastnoty, kdesi pod tím tomu důraz dodávala i vůně dřeva. Musela jsem si chvilku zvykat a s radostí přijala místo blízko otevřenému oknu u jedné z dlouhých lavic přistavěných k masivním, léty ohlazeným stolům. Bylo znát, že je vnitřek uzpůsoben i pro větší výpravy, ačkoliv jsme nebyli jediní, kdo s radostí přijímal zdejší pohostinství. Několik menších stolků bylo taktéž obsazeno a ty, co zbyli, s radostí přijal někdo z našich, ačkoliv se sem rozhodně nepřesunuli všichni. Někteří společně s ochrankou zůstanou u svých vozů, nebo nepohrdnou přístřeškem u stájí, jinak vynahrazeným zdejším štolbům. Ani se nenaděju a před nos mi podstrčí korbel zlatavého piva, část pěny steče po boku a vytvoří na desce stolu další z map.
"Já bych raději," snažím se namítnout, dokonce zdvihnu i prst, ale žádné z váhavě pronesených slov nepadne na úrodnou půdu, jednoduše zanikne v kakofonii dalších zvuků.

A právě v ten okamžik zachytím upřený pohled muže usazeného u jedné ze stěn. Trvá to jen chviličku, než sklopí zrak k misce s polévkou, ale přesto mi z páru těch chladných, světlých očí přejde mráz po zádech. Zpod obnošeného, kdysi možná tmavě zeleného cestovního pláště vykukuje lehká zbroj a i z jeho konstituce a držení těla je zřejmé, že se dovede i tím mečem opřeným mezi rohem stolku a stěnou ohánět. Jindy bych takového muže považovala i za pohledného, světlé, nakrátko střižené vlasy, ostré rysy a i ta podmanivá aura nebezpečí, která mě vždy tak přitahovala, tak proč mne teď tuhne krev v žilách místo toho příjemného šimrání už jen ze samotné představy...
Tok myšlenek přeruší další hlasitá rána, jak mi vedle korbelu značně obdařená a velmi usměvavá šenkýřka postaví hluboký talíř naplněný až po okraj horkou polévkou. Po vzoru ostatních si vezmu z ošatky skývu chleba a začnu přikusovat. Až teď si uvědomím, jak moc velký hlad jsem měla. A jídlo je to až překvapivě dobré! Hned zapomenu na podivného cizince a naopak se snažím zapojit s ostatními do hovoru. Nakonec zkusím ochutnat i místní pivo, ač při prvních doušcích křivím nad tou hořkostí rty. Záchrana přijde v podobě džbánku horké medoviny, která přeci jen více lahodí mým vytříbeným chutím.

Někdy v průběhu večera se neznámý v tichosti vytratí, projde kolem našeho plně obsazeného stolu aniž by na komkoliv spočinul zrakem. Usoudím, že se mi to celé nejspíš jen zdálo a přepadl mě spíše neklid z nového prostředí, nebo mi jeho oči někoho připomněly. Kdo ví. Veškeré starosti rychle odvál čas a vcelku příjemná společnost, ač byly chvíle, kdy jsem se opět cítila nepatřičně. A jak bylo mým zvykem, i tentokrát jsem se vytratila dříve než lokál propukl v nezřízené veselí, abych si zajistila tu tak dlouho očekávanou káď horké vody. Naštěstí mi vyšli ihned vstříc a jedna z mladších dívek, nejspíše dcera hostinského, mi předtím ukázala i můj pokoj, kde jsem si mohla mezitím odložit a připravit čisté oblečení na převlečení. Dřevěné stěny nedokázaly zcela utlumit ruch ze spodního patra, ale přesto v malém pokojíku osvětleném dvojicí luceren panoval příjemný klid. Lůžek tu bylo hned několik, celá místnost vlastně byla poměrně stroze a účelně zařízená, přesto působila zvláštně útulně. Postel byla na omak možná až moc tvrdá, ale stále příjemnější než hrbolatá zem.
Zanedlouho se ozvalo zaklepání a ta samá dívka mne pak bočním schodištěm dovedla k místnosti, kde už čekala napuštěná káď. Dokonce jsem v malém dřevěném vědru pověšeném na jedné ze skob nalezla krom kartáče i mýdlo. S radostí jsem tak ze sebe shodila šaty, ponořila se do horké vody a nechala se opečovávat služebnou. "Téměř jako doma," pomyslela jsem si, když mi drobnými prsty něžně masírovala pokožku hlavy...

Horká voda i příjemné dotyky mě téměř okamžitě omámily a zvládla jsem se jen opřít hlavou o okraj a mělce vydechovat. Ruka po paměti nahmátla připravený pohár vody, který jsem po malých douškách vyprázdnila a zahnala tak alespoň z části nastupující malátnost. Téměř jsem nezachytila okamžik, kdy dívka odešla.
Bylo toho tolik k přemítání, příliš mnoho nových pocitů a vjemů, kterým jsem byla vystavena v posledních dnech. Chvílemi jsem měla pocit, že jsem sledovala život někoho úplně jiného, vždyť doposud mělo vše svým způsobem svůj pevný řád, jeden den ubíhal jako druhý v nekonečné smyčce...
Samota se nakonec stala téměř tíživou, teď bych společnost uvítala mnohem více než kdykoliv předtím. Zůstala jsem ale tak jen se svými myšlenkami a pochybami, dokud voda v kádi téměř nevychladla. Opatrně jsem se zvedla, přidržujíc se okraje a vystoupila ven. Z vlasů jsem kroutivým pohybem vyždímala přebytky vody, osušila se a převlékla do připravené noční košile a lehkého pláště. Teprve, když jsem opustila dusno místnosti a do obličeje mě udeřil večerní chlad, dokázala jsem ocenit blahodárné účinky koupele. Po tom samém schodišti jsem zamířila zpět a za tlumených zvuků veselí usínala.

Vzbudila mě čísi ruka na rameni, rozlepila jsem oči a hleděla do tváři plavovlasé ženě, co se mnou zřejmě sdílela pokoj.
"Slečno Seo," oslovila mě poněkud nejistě, "už se chystáme k odchodu." Tvářila se téměř omluvně a až po chvíli mi došlo, že jsem vlastně jediná, kdo ještě zůstal v posteli. Všechny ostatní ženy měly už dávno sbaleno a nejspíš čekaly u vozů. S trhnutím jsem se posadila a začala se spěšně chystat, byla bych uvítala klidně několik dalších hodin spánku, ale i to se dalo dohnat za jízdy. Snídani jsem bohužel propásla, nebýt hodné Valerie, nejspíš by mi většinu cesty kručelo v břiše, ale napadlo jí vyžádat si pro mě jednu porci a slavnostně mi ji předat hned, co jsem nastoupila do vozu. Byla jsem jí neskonale vděčná.

Zbytek cesty do Kilres vlastně proběhl v podobném duchu, střídavě jsme noci trávili pod širým nebem nebo v komfortu hostinců, případně větších statků, které mohly za dobrý peníz poskytnout též lůžka k přespání i lepší krmi pro tažná zvířata. Na cesty, ač zpevněné a strážené, jsem si přeci moc nezvykla a dokonce nás nenapadla ani žádná skupina lapků. Největší překážkou byl tak jeden padlý strom pro vydatné bouři. Inu, představovala jsem si to poněkud dobrodružnější, ale nakonec jsem byla ráda, že mě dopravili do města bez větších obtíží. I když jsem si na všechny výdobytky civilizace musela hezky počkat. Nebyli jsme zdaleka jediní obchodníci toužící nabídnout své boží a každý z přijíždějících vozů musel být pochopitelně podroben důkladné kontrole. Popravdě jsem se ani příliš nezajímala o všechny náležitosti nutné ke vstupu. Důležité bylo pamatovat si jména Melioriho přátel a nechat ostatní, ať se postarají o zbytek.
Dlouhá řada postupovala pomalu, střídavě jsem byla zabraná do čtení, nebo se procházela kolem vozu, netrpělivě nakukovala dopředu a s ostatníma špekulovala, kdo a proč odbavení zdržuje.
Už jsem se nemohla dočkat na okamžik, kdy se dostanu do centra a začnu si opět užívat městského života. Z radostných představ mě však vyvedla postava jezdce zahaleného ve vybledlém plášti barvy mechu mířícího k bráně sloužící místním či osamělým cestovatelům. Přísahala bych, že se i jednou otočil mým směrem. Byla to jen hloupá náhoda? Nebo jsem si to celé jen sama domyslela, plášť takové barvy přeci nosívá kde kdo.
Ač jsem se snažila sama sebe jakkoliv přesvědčit, ten nepříjemný pocit usazivší se v útrobách přetrvával. I v okamžiku, kdy jsme konečně přišli na řadu a po chvilce handrkování byli konečně vpuštěni do města...

Za dveřmi

Kilres – Královský hrad

Co se stalo, stalo se a třeba mám ještě pár vteřin, než mě tu chytnou. Vytrhnu praporec ze dveří a pohodím ho podobně jako byl předtím, načež proskočím mezerou ve dveřích do trůnního sálu. K mojí úlevě se dveře okamžitě začnout zavírat. Jen by to nemusely dělat tak líně. Zpropadená důstojnost a majestát! Dusání kroků na schodišti se nezadržitelně blíží i s chodbami mnohonásobně zesílenou ozvěnou. Možná nebyl nejlepší nápad vplížit se právě teď do hradu bez pozvání.

Trůnní sál je velký a oproti většině pokojů byl vždy, i za Marteiných časů, velice prostý. Osvětluje ho několik různobarevných „věčných“ luceren. Jedna z vlantských vychytávek, kdy je do lampy neustále automaticky doplňováno odpovídající množství oleje z kádí ve vyšším patře.
V jednom koutě je šedý závěs, vytvářející salonek určený pro komornější jednání. Právě tam okamžitě zamířím.
Za závěsem u stolku se džbánkem vína, dvěma poháry a dvěma mísami - s ovocem a s koláčky, čekají tři pohodlné židle. Naseděl jsem se před chvíli v úklidové komoře dost, nyní napjatě sleduji skrz závěs vstupní dveře. Palce mám skoro modré, jak jim fandím, aby se zavřely dřív, než dorazí vojáci. Stalo se. Ten nejrychlejší strčil instinktivně do dveří botu, kterou zázrakem stihne zout těsně před tím, než mu dveře rozdrtí nohu napadrť. Špička boty žuchne na zem, jako useknutá katovskou sekyrou. Kdepak, hochu, tohle nejsou obyčejné dveře.

S úlevou opatrně rozhrnu závěs. Za dveřmi slyším tlumené nadávky a rány. Naleju si do poháru trochu vína. Usrknu si a chvíli ho převaluji na jazyku. Je příjemně trpké, v tuto chvíli to ocením více, než sladší odrůdy. S uznale přimhouřeným okem odložím pohár a pomalu obcházím celou prostornou halu. Snažím se odhalit cokoliv podezřelého. Nějakou stopu přílišného spěchu nebo dokonce nepořádku či dokonce léčky nebo jiného nebezpečí. Vše se ale zdá v nejlepším pořádku. Všechno to riziko nakonec nemělo smysl. Shánějí teď druhého herolda, aby lapili vetřelce? Předpokládají, že je někdo uvnitř? Nebo si naopak myslí, že někdo právě uprchl ven? Nejsem si jist, zda protokol umožňuje dveře otevřít bez přímého svolení krále. Pokud by mě tu načapal král osobně, měl bych nejspíš o dost větší šanci takové setkání přežít. Kde je Leanur? Ví vůbec, co se tady děje? Zatímco tak procházím sál a přemítám, situace za dveřmi se uklidnila. Tedy zdánlivě pro ty, kteří jsou uvnitř v trůnním sále, tím myslím pro mě osobně. Vzhledem k tomu, jak málo byl slyšet prvotní ruch, což byl dozajista pořádný povyk, mohou si tam teď klidně nahlas povídat, aniž by sem proniklo jediné slovo.

Ohlédnu se k salonku a nedopitému poháru, ale nechám jej nakonec být a vykročím k trůnu. Je v něm zabudovaný jednosměrný teleport, Leanur mě jím jednou dokonce svezl. Vede z hradu ven, což není ideální, na druhou stranu mohu být vděčný za to, že se odtud mám jak dostat. Sáhnu dlaní na opěrku a hned ucítím příjemné magické chvění. Už natahuji dlaň k druhé opěrce, když mě vyruší něco neurčitého v blízkosti okrové lucerny. Nehnu brvou a jakoby mimoděk se do této části sálu přesunu. Mám to, cítím to. Dokonce mám chvíli pocit, že vidím stín, ale to už mohla být jen hra mojí fantazie a potřeba aspoň něco spatřit.
„Nic. Vůbec nic tu není,“ zablafuju, abych to ujistil o své nevědomosti, a pomaličku kráčím zpět k trůnu. Místo toho ale můj šestý smysl pomalu obléká neviditelnou bytost do jasných kontur. Aniž bych se musel dívat, zjevuje se mi před očima muž střední postavy v přiléhavém oblečení, s kuklou na hlavě. V ruce má obušek a naprosto neslyšně se mi plíží do zad.

Dostanu bláznivý nápad. Jenže jestli se s ním nechci prát, a to nechci, a jestli chci zjistit, co se tu stalo a kdo za tím stojí, a to já opravdu chci, tohle je ten nejrychlejší možný způsob.
Když je neviditelný už těsně za mnou, seberu veškerou troufalost a – neudělám nic. Jen stisknu zuby, zastavím dech a sáhnu myslí po svých kostech a tuku. Jejich tvrdost a vláčnost nastavím očekávanému úderu na zátylek, který přichází. Sáhnu po svých plicích a utlumím jejich snažení. Plynule s úderem obušku se měkce, jako bezduchý pytel masa složím útočníkovi pod nohy.
Ten mě hned nadzvedne, obejme zezadu pod pažemi za hrudník a vleče mě k trůnu. Posadí mě na něj, bezvládně kloužu, nedělám mu to snadné, ruku mi dá na opěrku, pak druhou. Jak? On zná teleport? Co jsi za chlápka, že znáš tajemství zdejšího trůnního sálu a přitom jsi neviditelný? Snad sám král? Ne, jeho postavu fakt nemáš. Leanur není štíhlý, hbitý a silný jako ty. Tak co jsi, u všech bohů, zač?

Byla dost úmorná práce odtáhnout katapult na otevřený prostor mezi hradbami a lesem, aby byl na dostřel balist z pevnosti. Víc jsme už za rychle odcházejícího světla nestihli. Kolem něj byly rozmístěny nádoby s hořlavou směsí a po celou noc na to místo bude mířit hlídka. Pokud by se Nesmrtelní chtěli pro tuhle trofej pod rouškou tmy vydat, budou si moct odnést leda ohořelé trámy.

Než se otevřela těžká brána krytá navíc padací mříží, přelétl jsem pohledem svou jednotku. Pár ovázaných ran, jednoho vojáka museli druzí dva podpírat kvůli těžké ráně na hlavě. Neztratil jsem však jediného muže. Štěstí. Pocit z toho, že to ale jednou přijde a já budu pohřbívat člověka, jenž zemře kvůli mému rozkazu, ať už dobrému či špatnému, ten tam stále někde uvnitř byl a svíral mi žaludek.

Když jsme vstoupili na nádvoří pevnosti, spatřili jsme zraněných mnohem víc. Ležela tu i mrtvá těla, vyrovnaná vedle sebe, s meči na hrudích. Budou pohřbeni s vojenskými poctami jak jen to bude možné. Tu mi do cesty vstoupil voják v drátěné košili, kapuci na zádech, bez helmy. Není tedy právě "ve službě" na hlídce. To by si takovou lehkovážnost nedovolil, hlásit se vyšší šarži bez výstroje v předepsaném stavu.

"Major by vás chtěl vidět, pane! O vaše muže už se postaráme, ubykace jsou připraveny ve východní části."
"Dobrá, zaveďte mne k němu."
Kývl jsem na svého seržanta a předal mu tak svou jednotku do opatrování. Pak jsem se vydal rovnou za vojákem. Přitom mi kdesi uvnitř troubila vojenská trubka na poplach.
Major by mě chtěl vidět? Žádné: Hlaste se u majora... máte se okamžitě dostavit...

Krví nasáklé obvazy jsem viděl ještě dřív než Setův bledý obličej, ze kterého vyprchával život. Ležel na lůžku a jeden z jeho blízkých desátníků mu zrovna pomáhal se napít. Došlo mi, jakou cenu major zaplatil za vydařený průnik skrz bariéru napřažených kopí.

"Nedívejte se na mě tak vyděšeně, poručíku. Nebýt vás, zůstalo nás tam mnohem víc. A nazítří by ti zmetci vesele pokračovali v ostřelování pevnosti."
Mluvil slabším hlasem, než jsem byl u něj zvyklý. Avšak s pevností a rozhodností. Bylo jisté, že svou řeč má již předem promyšlenou. Přišel jsem o něco blíže odmítaje nabízenou stoličku.

"Posily dorazí. Časem. Ale jim dřív. Jestli mají takových bitevních strojů víc, Skveldan se neudrží. Takže..."
Rozkašlal se a okolo úst mu stříkaly krvavé sliny. Snažil jsem se nedat na své tváři najevo emoce, ale soucit, lítost, koneckonců i vztek ve mně bublal a dral se napovrch. Jestli má tenhle muž poslední přání, já mu ho splním.

Set konečně dostal záchvat kašle pod kontrolu. Desátník mu dal znovu napít a otřel mu vlhkým plátnem obličej. Major ho gestem zarazil. Nebyla v tom výčitka. Jen věděl, že už mu nezbývá moc času.
"Musíme je předejít. Překvapili jsme je už dnes. Ještě si o tom ani nestihnou všechny jejich všivý kmeny povědět a vy je překvapíte znova. V lesích můžou mít zvědy. Byli by hloupí, kdyby neměli. Je to jejich území. Jděte od pobřeží, tam vás nebudou čekat. Neříkám, že je musíte do jednoho pozabíjet. Jde o to, znejistit je. Otřást jejich pozicemi. Udeřit a stáhnout se. Poslat jim ohnivé překvapení doprostřed tábora a zmizet jako pára nad hrncem. To vy a vaši muži umíte.
A až přijdou naši... Můžete..."
Můžeme to s nimi skoncovat. To chtěl říct? Nejspíš.

Desátník mu zatlačil oči. Láskyplně. Pak vzdal poctu tak, že mrtvému zasalutoval. S prsty u čela se na patě otočil ke mně.
"Vaše rozkazy, pane?"

Uvědomil jsem si, že jsem momentálně nejvyšší důstojník v celé pevnosti.
Tak, Yerne, máš velení.

Přede dveřmi

Kilres – Královský hrad

Rozhlédnu se rychle do všech chodeb. Pak sáhnu do náprsní kapsy kabátu a vytáhnu drobný šperhák. Vím, že dveře žádnou klíčovou dírku nemají, ale odemykací mechanismus ano. Také vím, že standarta musí být přesně za pravým křídlem draka, který útočí na armádu nemrtvých. Zkoumám pohledem řezby králů a královen, krásných přírodních scenérií, zástupů lidí všech ras i magických bytostí, ať existujících či smyšlených. Dokonale vyobrazenou zvěř v lesích i na lukách, trojrozměrný plán celého královského města, jak vypadalo před dvěma sty lety a další a další mistrnou práci, která svou náročností vyráží dech a která svou úrovní dokáže obyčejné řemeslo povznést ke stvoření artefaktu, kterým tato brána nepochybně je. Konečně najdu to správné místo. Zaklíním žerď o střed kruhu tančících víl a rozvinu praporec. Ano, to je ono. Teď už jen, jak to spustit. Přesný postup zná jen král a právě dva jeho heroldi, kteří se zde střídají ve službě. Speciálně vycvičení, aby ani po omámení kouzlem či lektvarem tajemství vstupu do trůnního sálu nevyzradili. O tak fádních metodách jako je uplácení nebo třeba mučení ani nemluvě. Ovšem pokud je jeden z nich čerstvě po smrti, snad bych to dokázal zjistit a hlavně se zároveň dozvědět, co se heroldovi stalo. Obezřetně se rozhlédnu a zaposlouchám do momentálně ztichlých chodeb hradu.
Kleknu si na jedno koleno na stupínek, levou dlaň položím před chodidlo a pravou na koleno druhé nohy. Hlavu hluboko skloněnou, z profilu bych měl připomínat staré písmeno Gahar, jehož zvuk mi začíná rezonovat v hrudi a tiše procházet hrdlem, to nepříliš příjemné chrčivé „Ghaaaa“. Obestoupí mě ticho a tma, chvíli teď musím spoléhat jen na svůj odhad a štěstí.

Má mysl zvolna putuje zpět do minulosti. Po pár vteřinách se ze tmy vyloupne prostor přede dveřmi, které s podivným odstupem a z mírného nadhledu sleduji. Scénu zprvu zakrývá v mlze zahalené písmeno „Gahar“, mé tělo, které zpívá a rozvibrovává vzduch. Gahar ustupuje každou chvíli více do pozadí, až zůstane jen neviditelným tetelícím se vzduchem. Čas se dává do pohybu. Kolem stupínku groteskně zrychlenými a trhanými pohyby proběhne několik postav, povětšinou hradní stráže, mezi nimi tu a tam probleskne nepřehlédnutelný Jek Asfal a nějaký postarší vysoký důstojník. Všichni couvají v kvapíkovém tempu tam a zpět, nemám čas se jimi více zaobírat. Konečně v obrazech minulosti dva vojáci přinášejí Heroldovo tělo a pokládají ho na zem. Jsem tedy u okamžiku, kdy tělo zvedli a odnesli. Promítám dál, teď trochu pomaleji. Přicouvá nějaký lokaj, s vyděšeným výrazem, to on si jako první všiml heroldova bezvládného těla, každou chvíli se dozvím, co se heroldovi stalo. Teď! Jakže!? Zastavuji obraz a vracím se v čase. A ještě jednou a pro jistotu ještě. Z toho, co vidím, jsem nadmíru zmatený. Neuniklo mi něco? Nemohlo! Navíc nemohu dál plýtvat síly a dívat se znovu. Musím se zhluboka nadechnout, abych se zkoncentroval na svůj druhý záměr.

Pustím času uzdu a obraz teď letí velkou rychlostí dál do minulosti. Zajímá mě jediný moment – otevření dveří. Teď! Zpomalím výjev, sleduji herolda, jak zastrčí ukazovák levé ruky za žerď a nepatrný okamžik na ní cosi nehtem hledá. Milimetrová prohlubeň. Přiblížím si nehet ukazováku, když je ještě na přední části tyče. Miniaturní kresba volavky stříbrnou nití. Přenesu ten obraz na hranu šperháku, či spíše klíče, úžasného daru nedávno zesnulého mistra zloděje Getharda. I díky němu teď opět umějí tyto divukrásné dveře otevřít tři lidé. Pokud nejsem jediný, pokud je druhý herold a hlavně král v pořádku. Pracně se zvednu z pozice písmene, promnu si oči, zamžourám do přítmí chodby a prohlédnu si svůj nově vytvarovaný klíček. Takto, bez zbystřených smyslů, je kresba volavky téměř neviditelná.

S Gethardem jsme prováděli spoustu lumpáren. Hlavně on mě naučil, kdekoliv jsem, důkladně si místo projít a prohlédnout. Na docela jinou úroveň pozvedl i schopnost následně ty informace zpracovat a učinit zapamatovatelnými. Naučil mě toho dost. Díky němu se mi už dávno nestalo, že bych se delší dobu musel obejít bez jediného měďáku. Já jeho na oplátku učil číst v lidech. Nejednou díky tomu vyvázl ze svých pletich se zdravou kůží. Jeden z mála, které jsem si troufal oslovovat příteli.
„Vykašli se na to, kamaráde, řemeslo je jedna věc ale kouzla a čáry jsou věc docela jiná! Nezapomeň, že jsem z těch, kteří o tom mohou zasvěceně mluvit!“
„A právě to mě na tom láká, Čtvrtý, to mě na tom láká. Ukázat, že proti chytrosti a šikovnosti je vám celá tahle magie k prdu! Seberu Kelsimu ten jeho nožík přímo pod nosem, věř mi. Mám někoho, komu padne do ruky líp. Mimochodem, ten někdo by ti v budoucnu mohl pomoci s tím tvým kšeftem. A když to nedokážu, tak co naplat? Asi už jsem stará páka a nastal čas předat řemeslo mladším.“
Věděl jsem hned, že mluví o svém levobočkovi v řadách Nesmrtelných. I tu barbarku si ukradl. Z dobrého rodu. Věděl jsem i to, že mít mezi nimi spojku může být nenahraditelná pomoc. Jenže daleko pravděpodobnější bylo, že ta zbraň v rukách barbarů nadělá spoustu problémů. Opravdu velkých problémů. Vysvětlujte ovšem Gethardovi, že by neměl dělat něco, co si právě umanul. Snazší je vzít kolo Osudu a roztočit ho opačným směrem. Nepřemlouval jsem ho dlouho, měl svou hlavu a jakákoliv argumentace neměla smysl. Můj názor, stejně jako jeho rozhodnutí, to už nemohlo změnit. Tak jsem mu jen popřál hodně štěstí. Je to skoro přesně rok. Věděl jsem, jak Gethard pracuje, a trochu jsem doufal, že třeba během příprav uzná, že jde skutečně o marný podnik. Jenže ten štírek to dokázal! Vplížil se do samotného srdce Kelsie a jejímu králi, jednomu z Velkých čarodějů, vyfoukl meč Khárndag, přezdívaný meč Obrů, přímo před nosem. Již léta král neměl dost sil, aby meč použil v boji, tak mu visel na stěně ložnice a marně čekal na dědice, který se jej chopí.
„Dědice nevyčaruješ, když jsi neplodný, Manakare Bovane Kelsi,“ řekl jsem mu málem při jednom rozhovoru a možná jsem mu to opravdu měl říci. Třeba by pochopil a meč Obrů někomu daroval. Gethard by neměl co krást a zůstal by naživu.
Takhle? Dokázal získat meč, i jej doručit do dle jeho mínění jediných správných rukou. Jenže jeho vlastní genialita v oboru se stala jediným a o to jasnějším důkazem jeho činu. Manakar okamžitě věděl, čí je ta krádež práce. A na rozdíl od plození potomků umí král Kelsie velice dobře najít a odpravit, koho se mu zamane. Kde je meč Khárndag se ale nikdy nedozvěděl.

Zhluboka si povzdychnu a uložím vzpomínku, kam patří. Ještě jeden krátký pohled na dveře, zaposlouchání se do zvuků hradu. Klidný hrad není, ruch se ale nyní ozývá jen tlumeně ze vzdálenějších prostor. Standarta je na správném místě. Po hmatu najdu „klíčovou dírku“ na žerdi a přiložím na ni šperhák. Všechno běží tak, jak má. Ve dveřích cvakne a začnou se zvolna otevírat. Začnou hrát fanfáry. „U draka!“ zašeptám. Jak to!? Vždy jsem měl za to, že jsou někde za rohem ukrytí trubači a tohle mě nenapadlo ani ve snu. Něco jsi podcenil, Čtvrtý… Ty dveře jsou nejen krásné a těžko k otevření, ty dveře hrajou!

Cesta

Na cestě do Kilres

Po celém dni začala být už i okolní krajina nudná, příliš jednotvárná. Karavana, obtěžkaná vozy přeplněnými zboží se nepohybovala až tak rychle. Příliš pozdě mi došlo, že tohle nebude až tak zábavná a dobrodružná výprava, kdy si budu moci užívat pocitu svobody, větru ve vlasech a poznám celý kus světa. Ten podle všeho končil hned za hranicemi města a dokud se nedostaneme do další výspy civilizace, těžko mi mohou zdejší téměř osiřelé pláně cokoliv nabídnout. Jistě, tu a tam se zpoza horizontu vynořila nějaká menší usedlost či víska, ale nic, co by skutečně stálo za zmínku. Nebo to možná bylo celé způsobeno jen tou ukrutnou únavou z neustálého nepohodlí. Prvního večera, co celý průvod zastavil k odpočinku, jsem vystoupila z vozu celá rozhrkaná. Náhlý pocit pevné půdy pod nohama mi proměnil nohy v kus sulcu a hlava se zatočila v závrati. Tak tak jsem se došourala k nejbližšímu stromu, jehož drsná kůra mi propůjčila dočasnou oporu. Světlá tvář začala nabývat ne až tak aristokratických a vznešených odstínů. Narůstající nevolnost mě tak donutila si zcela neelegantně hrcnout na zem a skrýt líce do dlaní.

O to víc mě překvapila čilost, s jakou se všichni ostatní chopili svých povinností. Bylo to vůbec poprvé, co jsem na vlastní oči viděla, jak rychle lze postavit stany, ba co víc, celý tábor. Z každého směru se už stihly vrátit i předsunuté hlídky, aby vůdce karavany zpravily o situaci v okolí. Po krátkém oddechu se jezdci spolu s ostatními muži vrátili na své pozice, aby udrželi celou oblast v bezpečí. Někdo už stihl i zapálit oheň a postavit nad něj obrovský kotlík, ze kterého po čase začala stoupat pára nesoucí s sebou vůni uzeného masa, zeleniny i výrazných bylin. S ubývajícím světlem se v okolí rozhořelo i několik dalších, o poznání menších. A lavičky, donesené k hlavnímu ohništi, začali postupně zaplňovat členové posádky. Zprvu byl hovor spíše tišší, ale s tím, jak hostí i kolujících láhví přibývalo, nabýval citelně na hlasitosti.

Pochopitelně jsem se po chvíli osmělila a přidala se k nim, v domnění, že si vyslechnu ještě nějaké neohrané historky. Přitáhla jsem si cestovní plášť blíže tělu, aby se mi lezavá zima nezakusovala do boků a usedla mezi několika muži.
"Ale ale, princezně je zima?" vybafl na mě první z nich a doprovodil nemístnou poznámku hurónským smíchem.
"'Šak koukni, jak je bledá!" navázal druhý a rozhodil rukama.
"S tim se musí něco udělat," zazubil se další a náhle mi na ramenou přistála hrubá, značně napáchlá deka. Nevěděla jsem, kam s očima dřív....a vlastně ani jak adekvátně reagovat. Tropili si ze mě žerty, nebo byla za jejich počínáním skutečně starost o mé pohodlí? Ano, už cestou jsem pochopila, že hovoří jiným, o dost obhroublejším jazykem, ale zřejmě se drželi dost zkrátka. Tu se s každou kapkou alkoholu jejich jazyk rozvazoval stále víc.
A nejen ten. Záhy mi jeden z nich drcnul do ramene a přiblížil svou léty ošlehanou tvář až příliš blízko té mojí. "No co? Lepší?" Z jeho nakyslého dechu se mi téměř navalilo. Vykulila jsem oči a spěšně přikývla: "A-ano...děkuji," vykoktala jsem a pokusila se o letmý úsměv. Následovaný dalším řehotem ze všech stran.
"No a teď nám holka můžeš říct, co seš zač. Takovejch hostů tu moc nemáme," využil jeden z hlídkujících, co si nejspíš užíval zaslouženého odpočinku, hned situace. Několik očí se okamžitě obrátilo mým směrem, ve velkém očekávání...

Vypověděla jsem jim alespoň to něco málo, co jsem sama uznala za vhodné. Pár zkazek o mé minulosti, studiích i práci pro Melioriho. Na okamžik jsem si konečně přišla ve svém živlu, pokoušela se do svého vyprávění zanést i několik zajímavostí a vskutku, zpočátku mi publikum hltalo snad každé slovo, ale s postupem času mi přišlo, že jiskřičky zvědavosti z jejich očí vyprchávají. Mnozí byli už zpočátku zabředlí do vlastních rozhovorů, vzpomínali na staré časy, smáli se mnohokrát opakovaným žertům...
Pocítila jsem jisté zklamání, snad dokonce hořkost. Můj život byl přeci tak barvitý, natolik, že jsem si nemusela vymýšlet a přikrášlovat jakékoliv příběhy. Kolikrát jsem některé z nich přistihla i při tom, jak si znění některých známých bajek upravují k obrazu svému a předstírají v nich hlavní roli v troufalé naději, že je snad nikdo neodhalí. Pochopitelně jsem nahlas nic neřekla a nejistotu umně skryla za plachý úsměv. Nakonec zřejmě zapůsobily i zmínky o únavě a nezvyku být na cestách, když jsem ze zcela nepochopitelných důvodů měla potřebu se omlouvat za svá, zřejmě nedostatečně poutavá dobrodružství. Vzali mě na milost a já mohla být po zbytek večera převážně tichým pozorovatelem, což byla role, která mi v ten okamžik nanejvýš vyhovovala.

Během celého večera se v kolečku vystřídalo spoustu mužů i žen, k mému překvapení byly i ty neméně hlasité, vyprávění doprovázely rozmáchlými gesty, smály se s otevřenými ústy a nejednou jim zpoza rtů unikl i nějaký ten peprnější výraz. Byl to zcela jiný, doposud neprobádaný svět, jemuž jsem se, patrně z dobrého důvodu, doposud vyhýbala. Netušila jsem vůbec, co čekat. Všechna společenská pravidla, jako by tu jednoduše přestala platit, ztrácela na významu...
A pak se začala podávat polévka. Též jsem si od jedné drobnější dívky s rozkošnými světlými kudrlinkami vzala vydlabanou dřevěnou misku a přihlásila se o svůj příděl. Družný hovor tak doplnilo ještě hlasité mlaskání a srkání. To už bylo....jednoduše příliš. Po pár soustech přišly na řadu zdvořilé omluvy a úprk do jednoho z přístřešků, kde už na mě čekaly teplé houně. Jídlu jsem příliš nedala, ovšem hlad byl po tom všem to poslední, co mě trápilo.

I přes únavu odmítalo mé rozbolavělé tělo upadnout do spánku. Zem byla příliš tvrdá a bylo obtížné nalézt polohu, ze které by mě po chvilce nikde nic netlačilo. Hlava rovněž zrovna nespolupracovala a neustále mi předhazovala nové myšlenky. Otázky, které až doposud zůstávaly ukryté kdesi hluboko, za těžkými závoji všedních starostí, čekající na odhalení. Nejednou sklouzly i k Rhysovi, v toužebném přání smět se schovat v jeho hřejivé náruči. A co to pro mne vůbec znamenalo. Celá tahle cesta.
Možná...možná se v pozadí ukrývalo mnohem víc, než bylo na první pohled patrné...

Vjemy se postupně začaly slévat, jedna idea střídala druhou, pravda byla téměř na dosah. Tak samozřejmá! A pak přišla tma a s ní i sladké zapomnění. Cokoliv dokázalo té noci na okamžik osvítit mou mysl, bylo ztraceno v nenávratnu.
Probuzení též nepatřilo k nejpříjemnějším, sotva se sluneční paprsky plnou silou opřely do pevného plátna stanu, bylo uvnitř téměř nedýchatelno. Několik vrstev teplých dek se mi zatraceně vymstilo, noční košili jsem měla promáčenou potem a rozhodně se necítila ani trochu odpočatá.
"A to už musí být jistě poledne," problesklo mi hlavou, ač jsem se pochopitelně divila, proč všichni vstávají tak pozdě. Stačilo však jen odrhnout plachtoví, nechat do obličeje udeřit stále chladný ranní vánek, abych zjistila, že slunce začíná teprv postupně vylézat na obzor. Muselo být časné ráno. Přesto to v táboře žilo. Se stejnou samozřejmostí a naučenými pohyby začali s rozbíjením tábora. U ohniště se pro změnu podával horký čaj s medem, chléb a kusy tvrdého sýru.

"Jak jste se vyspala milostslečno?" zahulákal mým směrem muž, který mě večer obdaroval dekou. Simon se tuším jmenoval. Určitě jsem musela mít pořádné kruhy pod očima, ale ještě mě ani nenapadlo podívat se do zrcadla a pokusit se zakrýt všechny nedostatky. Navíc brašna s líčidly zůstala ještě ve voze, v tom večerním shonu jsem si ji zapomněla přenést. Bude to muset chvilku počkat.
"Už i lépe," pokusila jsem se o úsměv.
"Si zvyknete," odvětil a hned vzápětí se otočil na patě a pokračoval v práci.
Pozdravila jsem se s většinou z nich, v ranním světle získaly jejich tváře o něco vlídnější podobu. Netrvalo to tak dlouho a znovu jsem usedala do svého vozu a hledala způsob, jak se zabavit.
"Kéž bych si tak s sebou vzala víc knih..."
Zachránila mě až obchodníkova žena, Valerie, s několika svazky rytířských románů. Ač mi zpočátku četba za jízdy nedělala zrovna dobře, brzy jsem si zvykla. Čas hned ubíhal rychleji a z útržků rozhovorů jsem pochytila, že další noc budeme trávit v hostinci. Nic mi v tu chvíli nedokázalo přinést tolik radosti jako vidina kádě napuštěné horkou vodou. Rty mi znovu ozdobil úsměv a oči hltaly řádky o udatných činech odvážného sira Gregoryho.

Zanechal jsem za sebou pět lučištníků a desetinu své jednotky. Chlapi pomohou s odklízením a nutnými opravami, ošetří a nakrmí tu statečnou posádku věže. S ostrostřelci by měli být schopní se ubránit, i kdyby se ještě někdo odvážil do rána zaútočit. Potřásl jsem si znovu pravicí s bodrým desátníkem, o kterém jsem se přesvědčil, že je mužem na svém místě, vzhledem ke zkušenostem, jež nastřádal za léta strávená zde v pohraničí. To on mi poradil, že bychom se ke Skvaldanu mohli přiblížit z tohoto směru nepozorovaně, skryti mezi zubatými skalními výčnělky. Na oplátku mi poskytl jednoho ze svých vojáků, aby nám ukázal cestu.

Nepotřebovali jsme odpočívat. Nabuzeni krátkým bojem, který byl korunován vítězstvím, jsme rychle postupovali za naším průvodcem. Po necelých deseti směnách jsme se přikrčeni mezi skalisky měli možnost zorientovat v situaci. Pevnost se podle předpokladu držela. Pláň okolo ní byla krom lučních květů doplněna o mrtvá těla polooděná ve zvířecích kožkách. Jenže vrásku na čele mi vykouzlil mocný katapult, který se pomalu vynořil z lesa, mimo dostřel veškerých skvaldanských balist. Ty, umístěny na pevných hradebních postech, mají funkci spíše defenzivní, především k ničení dobývacích věží nebo rozhánění jízdy. Proti tomuhle kolosu jsou naprosto neúčinné.

Major Set byl zjevně dávno na místě a svým příchodem již stačil vyřešit pokus Nesmrtelných o dopravení beranidla k bráně. V těch místech bylo možné takhle z dálky rozeznat víc těl nežli květů. Beranidlo v souladu se strategickými směrnicemi jistě vtáhli na nádvoří, aby nemohlo znovu posloužit nepříteli, který je v početní převaze a mohl by ho tedy bojem získat zpět a chtít znovu použít. Mimo hradby už zbyl jen "vozík", na němž dobyvatelé mohutnou kládu přitáhli. Nyní však bude třeba se postavit čelem nové situaci. Věděl jsem přesně, co major udělá. Jen jsem z toho neměl dobrý pocit. Mít teď cvičeného holuba, havrana nebo dravce. Byla by šance se s ním spojit a dát mu vědět o naší poloze. Jenže sokolníka měl ve své jednotce Set, ne já.

Dlouho se však nedělo nic. Možná osazenstvo Skvaldanu vyčkávalo, zda barbaři vůbec budou schopni složité zařízení správně obsluhovat. Čekali na první ránu.
Když rameno katapultu švihlo, vymrštilo hned tři přitesané kameny. Už v letu bylo podle trajektorie jasné, že zasáhnou. Dopad byl drtivý. Jedna z balist byla na třísky, nedaleko ní se střela zabořila do obranné zdi a část se tak sesula. Třetí kámen dopadl kamsi do prostoru nádvoří. Bylo však jasné, že vzhledem k nyní početnější posádce musel nadělat škodu.

Jako důkaz to stačilo. Nedalo se již jen nečinně přihlížet, až nabijí větší kalibr, proboří zeď docela a půjdou si pro skalpy obnažených obránců. Podle očekávání se z brány téměř okamžitě po zásahu vyřítil jízdní oddíl. Koně obkroužili pevnost zprava a mířili přímo k dobývacímu stroji. V tu chvíli jsem přes varovné mrazení po těle vydal rozkaz k přesunu. Bude dobré to pojistit a jít jim na pomoc. Kdo ví, kolik se v lese skrývá divých válečníků lačnících po boji muže proti muži. Kryti terénem i porostem, mířili jsme ke stejnému cíli jako jízda. Ta byla pochopitelně rychlejší.

Cestou jsem se snažil proniknout pohledem k planině. Už jsem viděl ojedinělé šípy, které se snažily složit jezdce či rovnou celá zvířata. Koně byli naštěstí na zásadních místech obrněni, stejně jako muži na jejich hřbetech. Helma pokrývala hlavu i krk, kyrys kryl hruď i stehna, štítem se dalo odrazit ledacos. Pak už létaly i oštěpy. Bolestné zaržání nebylo možné přeslechnout, ačkoli pouze jedno či dvě. Ale pak to přišlo.

Bojový řev přehlušil všechny další zvuky. Neviděl jsem to přímo, ale dokázal jsem si živě představit, co se děje. Barbaři měli v záloze přepadový oddíl. Počmáraní válečnými barvami, s divokým pohledem, otevřená ústa odhalující místa po vyražených zubech nebo zkažený nečištěný chrup. Ve svalnatých rukou kopí s dlouhým dosahem. Jestli se jim dostali do boku, nedejbože je obklíčili, jsou jezdci ztraceni. To už se dalo listovím dobře přehlédnout dění.

Major si zjevně vzal jako hlavní cíl zničit či alespoň poškodit katapult stůj co stůj, protože když jsme konečně vyběhli z mlází, hnal se v čele jízdy nedbaje na zákeřný útok z boku. Někteří z jezdců měli v rukou připraveny sekery s širokým ostřím na přesekání lan a provazů. Nyní se tedy hnali k bitevnímu stroji, jehož posádka se počala jen chabě bránit. Věděli, že proti jízdě v plné zbroji mnoho nezmůžou, spoléhali na záložníky. Ti se ovšem činili. Jejich pás se táhl dobrých sto sáhů a zatínali své prodloužené drápy snad cíleně především do zvířat. Na jistotu. Chtěli jejich řady ztenčit nebo lépe rozprášit. Na zemi pak proti přesile neměl těžkooděnec mnoho šancí.

Divoši se ani neobtěžovali zřídit provizorní obranný val. Pro jezdce nebyl problém se v blízkosti katapultu přehnat jako roj divokých včel. Špice porážela pěšáky, aby se v zápětí stočila okolo. Zadní voj se pokoušel pustit sekyrami do napínacího mechanismu a opravdu se jim podařilo několikero lan přesekat. Rameno s lžící nyní neškodně trčelo k nebi. Vzápětí byl zavelen ústup, protože barbarští pikeníci se oddílu na koních pokoušeli odříznout cestu zpět k pevnosti. Setovi se podařil riskantní kousek, když si vyhlédl slabinu k průniku. Za ním se přehnal zbytek jeho jízdy, ztrátám se přesto nešlo vyhnout. Zvířata se proti nastaveným hrotům vzpínala, shazovala z hřbetů na zem své pány a ti se pak leckdy ani nestihli postavit na nohy.

Na to jsem se již nevydržel dívat. Založili jsme šípy a skropili ty zlosyny. Pocítili vlastní medicínu, když se jim ze zálohy zavrtávaly naše šípy do nechráněných míst. Pro jízdu to znamenalo vysvobození a ujížděli do bezpečí. Věda, že svými dlouhými hroty již na jezdce nedosáhnou, obrátili se špinavci proti nám. Byli však v otevřeném terénu, tedy snadné terče. Ještě chvíli jim to bude trvat než k nám doběhnou. Jedna salva. Druhá. Zbyla jich už jen polovina. Na můj pokyn jsme zacouvali hloub do lesa. Mezi kmeny se jim s tak dlouhými násadami nebude dobře bojovat. A už je mí muži s meči a štíty porcují. Prý Nesmrtelní. Řada z nich odhodila píky a kopí, přičemž tasila sekery, tesáky nebo meče. Jejich zuřivost však nemohla překonat chladnou taktiku sevřené formace a pokud jim nerozčíslo lebku naše ostří, skončili s šípem mezi žebry.

A zase se znenadání dali na bezhlavý útěk. Nepočítali s tak nečekaným napadením. Mysleli si, že krev poteče jen na té druhé straně barikády. Tak to se hošánci přepočítali. Doplížili jsme se opatrně až ke katapultu. Opuštěnému. Neuvěřitelné. Vyslal jsem muže ve větších skupinách, aby obhlédli bezprostřední okolí a zůstali na hlídce. Nehodlal jsem se tu nechat zmasakrovat. Zakrátko už jsme vysílali s pomocí zakryté lucerny směrem k pevnosti zprávu s žádostí o posily. Když se ze skvaldanské strany rozblikala světélka v odpověď, konečně jsem si na sklonku tohoto dne zhluboka oddechl.

Je s podivem jak se tady na pláních severní vrchoviny daří lučnímu kvítí. Zásobovací stezku lemují lány kopretin s hlavami jako malá slunce, modřence i zvonky sahají až do pasu a vlčí máky vlají coby nestydaťe zdvižené sukně vesnických děvčat. Naše šlépěje se měkce nořily do půdy a zanechávaly za sebou polehlá stébla travin.

Žádný z vojáků stejně nemohl dospat a tak jsme bez problémů vyrazili již za rozbřesku. Noc pak strávili bez rozbíjení tábora, což by byla velká ztráta času a energie za cenu jen o málo většího pohodlí. Bouřky nehrozily a tak jsem zavelel k včasnému odpočinku. Jak si kdo ustlal, tak si lehl. Pod příkrovem nízkého podrostu, v blízkosti lesa, kam si v případě potřeby mohli jít vojáci ulevit. Hlídek jsem postavil minimum a s častým střídáním. Potřeboval jsem, aby všichni zůstali čerství.

Nikdo nic nenamítal a morálka byla naprosto ukázková. Všichni rozuměli situaci a jejich mysl tak jako ta moje směřovala k našim bratrům na hranicích, kteří se možná už jen z posledních sil brání přesile. Osobně jsem doufal, že zatím jen chmurně shlíží na houfující se barbarské hordy. Na rozdíl od našeho propracovaného vojenského systému neměli tito protivníci žádnou jasnou hierarchii a podřídili se příkazům pouze nejznámějších válečníků či kmenových vůdců. To jim znemožňovalo efektivní koordinaci a nám získávalo drahocenný čas.

Skoro by se zdálo, že jsme ptactvo k jejich štěbetání probudili my, nikoli naopak a místo ptačího zpěvu se den zrodil do rachocení připínaných přezek zbrojí a opasků s meči. Svižně jsme pronikli lesem a stanuli u úpatí vrchu, kde se cesta rozdělovala jak hadí jazyk.
Major Set s většinou mužů se vydal přímou cestou k pevnosti Skvaldan, zatímco mně nechal k jednotce navíc ještě oddíl střelců. Ti platili na rozdíl od nás zde na severu za vysloužilce. Cvičili se ve zdejších drsných podmínkách už víc než rok a byla mezi nimi řada neskutečně nadaných chlapíků. Nejen že dokázali trefit na co jste jim ukázali, uměli přežít v divočině a pochopitelně skvěle zvládali i boj zblízka. Každý z nich s sebou měl přímo otep vlastnoručně zhotovených šípů, které jim nejlépe vyhovovaly. Moji muži měli převážně meče, kopí nebo píky, štíty zatím pověšené na zádech, většina si také nesla luky, napočítali bychom i pár kuší. K tomu dva "ohnivci". Když bylo třeba, dovedli nepříteli pěkně zatopit nejen s pomocí tekuté smoly.

Náš krok se podvědomě stále více zrychloval. Pozdě odpoledne jsme se připlazili na poslední vršek naší strany hranic. Hned za horizontem by na svahu měla být strážní vížka, jediná mezi pevností a rozeklanými mořskými útesy. Opatrně jsem rozhrnul trs trávy, abych lépe shlédl do údolí. Musel jsem pevně semknout rty, abych se udržel. Mé obavy se naplnily. Početný houf divokých bojovníků vršil u paty věže haldy klestí, aby přečíslenou posádku uvnitř kamenných zdí upekl zaživa. Vchod do věže byl vysoko a žebřík si obránci vtáhli dovnitř. I kdyby si útočníci zhotovili svůj, po jednom by neměli šanci nebo by je to alespoň stálo velké ztráty. Malá dvířka byla bytelná, z této pozice nevyrazitelná, a v jejich blízkém okolí zelo ve zdivu několik rafinovaných otvorů, jimiž šla vysunout k tomu určená čepel. Podle dlouhého kmene s otesanými zbytky větví a několika nehybných těl ležících na zemi opodál se barbaři o neúspěšný průnik již pokoušeli.

Bylo jich zhruba stejně jako nás. Šance byly tedy vyrovnané. My však měli moment překvapení. Hlupáci, byli si tak jistí svou převahou, že ani neposlali zvědy a nenechali někoho hlídkovat na vyvýšeném místě. Přesně jako je tohle. Plazili jsme se kousek pozpátku a pak se všichni nashromáždili v kleku na jednom koleni kolem mne. Povely jsem rozdal rychle a jasně. Konkrétně tuhle formaci jsme zrovna nedávno trénovali a její výhoda a další taktické možnosti jsou skvělé. Tedy:

Dvě řady střelců. Vždy polovina speciální oddíl, polovina mých. První řada vystřelí a zařadí se za druhou, aby přebila. To na samém horizontu. Nepřítel netuší, kolik nás je. Zbytek leží před nimi a podpírá hradbu ze štítů, aby podpořil krytí, kdyby chtěli barbaři střelbu opětovat. Jenže na to oni moc nejsou. Spíš se na nás vrhnou a budou chtít střelce rozsekat. Jaké bude jejich překvapení, až se jim do cesty postaví pěchota a ještě než dojde na meče, přivítají je hroty dlouhých kopí.

První salva dopadla spolu s pochodněmi. Zatímco se začal zvedat bílý kouř a drát se vzhůru lačné plaménky, k zemi naopak dopadlo dost polonahých těl. Některá se už nepohnula, jiná sebou škubala v agónii bolesti. Co šíp, to jiný cíl. Druhá dávka byla snad ještě efektnější, protože se ti nemytí neřádi podívali směrem, odkud na ně šípy přilétly. Plno obličejů a obnažených hrudí teď zdobí opeřená křidélka. Logicky se začali chránit kulatými dřevěnými štíty s okovaným okrajem, ne všichni ovšem nějaký měli. Také se dalo zahlédnout pár postav v kroužkové košili. Pár, protože zbroj byla mezi Nesmrtelnými poměrně nepopulární. Ještě tak jako zajímavý doplněk. Ale pro jejich styl boje nepraktický.

Kývnul jsem a ohnivci vypustili své dárečky. Tyto šípy dopadly schválně do rozhořívajících se plamenů. Výbuch nejenže rozmetal velkou část hořících otepí, ale zvládl popálit z nekryté strany mnoho dalších divousů. Těm hořely vlasy a kusy zvířecích kůží, v nichž byli odění. To do jejich řad vzneslo ještě větší zmatek. Mnoho se jich s řevem hnalo vzhůru po svahu. Vstříc smrti. Tisové a jasanové luky se s železnou pravidelností napínaly a šípy se zavrtávaly do tkání běžců s takovou razancí, že je odmršťovaly zpět. Většina jich to v této chvíli vzdala a otočila to, aby svůj ústup kryla paradoxně samotnou věží. Zbytek, který vyběhl až na kopec, byl nemile překvapen opevněnou hradbou, připravenou je rozsekat na kousky. Pokud některý z nepřátel neschytal šíp, byl nabodnut na kopí nebo ho bojovnost opustila spolu s první uťatou končetinou.

Pádili jsme jim v patách a dobíjeli ty nejpomalejší. Mnoho jich uteklo, ale my chtěli hlavně co nejdřív odházet zbytek hořících větví od kamenných zdí. Když jsme posbírali své šípy a naházeli těla nepřátel na hromadu, dvířka věžičky se otevřela a vykoukl z nich zpocený a očouzený obličej.

"Hlásím, poručíku, že tu máte několik pečených brambor ve slupce. Pane!"

Brajčice-Kilres

Stará dobrá Brajčice neboli Kilres, záleží na tom, na jaké straně řeky právě jste, mě uvítá všudypřítomným pachem bahna a rybiny. Nikdy jsem nezjistil proč, možná to bude souviset s nějakou částí mého dětství, ale tuhle vůni mám rád. O mnoho raději než mořskou, slanou.
Městu jsem přišel na chuť už před lety. Dominuje mu řeka, jejíž koryto je zde velmi široké, jelikož již dávno byla přehrazená mocnou hrází. Až kolem takto vzniklé vodní plochy začalo město strhujícím tempem růst. Ale to už je vážně dávno. Dokonce dávno před mým příchodem do Hattriíje. Dnes tu máme souměstí tvořené hlavním městem Kartézie (byť administrativně je hlavním městem Anfern) i sousední Vlantie, s přísně chráněnou vodní nádrží, plné ostrovů a poloostrovů se spoustou mostů, mol, zálivů, jezírek, přívozů a lodí. Všudypřítomní jeřábi a volavky vznešeně křižují oblohu a tvoří obrovská hejna u břehů. A také slouží jako tolerované přilepšení na jídelníčku chudších obyvatel. Jejich prodej je ovšem přísně zakázán. To celkem ideálně udržuje stavy těchto ptáků na rozumné míře.
V centru i v dalších čtvrtích, zejména pak na Vlantské straně města, najdete skvostné budovy všech typů, a další stále přibývají. Lepší stavitele najdete už jedině v Hattámu. Na většině území města je živo a rušno, prázdnou ulici v centru sotva najdete. Na několika obrovských trzích panuje doslova nákupní vřava. Klidnější, ale o to drsnější obchody probíhají ve velkých skladech a halách na jižním kraji města. Pochopitelně je zde plno zlodějíčků i různě vlivných neoficiálních klanů, tahajících za nitky tak, aby si přivlastnili co nejvíce z bohatství, které městem prochází. Kdo nechce, nemůže se tu nudit. Kdo se nebojí práce, má příležitost si vydělat. Nepřeberné množství služeb na vysoké úrovni, obdivovaní mistři mnoha řemesel, to vše si žádá mnoho lidských rukou. A pak tu je, oproti mnoha chrámům a soukromým palácům nevýrazný, ale velmi prostorný a praktický, hradní komplex. Tam je cíl mé cesty, ale není důvod spěchat. Zkusím se ohlásit zítra. Nakonec jsem se totiž kodrcal s trpasličí obchodnicí až sem. Výhodu to jednu má, vlastně hned dvě. Chudáci trpaslíci netušili, že znám jejich řeč, a tak jsem se krom mnoha drobných vtípků na můj účet dozvěděl pár zajímavých novinek. Ta druhá výhoda? Už mám zase chuť chodit po svých. Nejenom zadek mě z toho věčného poskakování po tvrdých prknech bolí až běda.

Zatím opustím hlavní třídu a zamířím severněji k Zahradní čtvrti. Mimo centrum je město až překvapivě klidné, tiché a plné zeleně. Lesoparky, poměrně rozsáhlé zahrady a sady, kde si snadno vyčistíte hlavu po náročném dni.
Nu, úplně bezpečné město není, pravda. Není dne, kdy by nedošlo krom spousty drobných krádeží a rvaček k nějakému znásilnění, vraždě nebo záhadnému zmizení někoho nedostatečně opatrného. Velkoměsto, křižovatka kultur a hlavně křižovatka zboží. Moc věcí na hlídání, městská stráž by musela být dvacetkrát početnější, schopnější a zcela bezúplatná, aby měla šanci zabránit všem zločincům v jejich rejdech. A tak se jde raději cestou nejmenšího odporu, tiché spolupráce s podsvětím, dokud se nerozpíná příliš, a tvrdých trestů pro dopadené zločince, které si obvykle ochotně rozeberou zdejší alchymisté na své pokusy.
Jsem ten poslední, kdo by chtěl soudit nebo obecně hodlal řešit způsoby lidí kdekoliv na světě. Mám zcela jinou úlohu. Potřebuji všechny, ty slušné i ty neslušné, ochránit před totální zkázou, která se probouzí k životu daleko odtud. Ta myšlenka mě v kombinaci s jediným mrtvým stromem v okolí, na kterém právě spočine můj pohled, znervózní. Zastavím a sjedu očima na jeřába před sebou, který stejně jako já vyhledal klid na jednom z prosluněných severních brajčických svahů. Pokojně kráčí dlouhými kroky mezi jabloněmi, občas klofne do nějakého padavčete. Náhle však, jako by vycítil můj neklid, zastaví a zadívá se na mě svým levým okem. Natočím bezděky hlavu stejným způsobem. Tři údery srdce. Pak se pták odrazí a vznese nad stromy. Opíše široký oblouk nad sadem. Trííí důů, zakřičí a jeho křik mě donutí nejistě si otřít ruce do kabátu. Ještě jedna obrátka než nabere výšku a zamíří – přímo ke královskému hradu. To už můj klid definitivně odlétá s ním. Sleduji jeho let v naději, že jen sám sobě něco namlouvám, ale pták přísně drží vytyčený směr, žádný oblouk navíc, žádná změna ve směru letu, dokud mi nezmizí v mlze nad řekou.

Po dvou hodinách spěšné chůze, postrkování a prodírání se davy, po drobném úplatku, který se zde nazývá poplatek, a který mi umožní vstup do oblasti hradu, jsem konečně před branami. Košile prosáklá potem, kabát dávno přehozen na místě pro čas své nepotřeby, přes víko brašny, raději pevně připásaný přezkou. Vše na první pohled vypadá, jak má být. Nehybní, majestátně reprezentativní strážní u brány. Vlajky nad bránou i na střeše, oznamující: vše v pořádku, král přítomen, poklidně povlávají na svých místech. U bočního vchodu jeden z komořích trpělivě odmítá zájemce o slyšení. Mě by sice pozval, ale jistě ne dříve než za pár dní. Vím jak to chodí, v žádném případě proto neplánuji vstoupit dnes do hradu oficiálně. Něco je v nepořádku, a pohled na hrad mou chmurnou předtuchu potvrzuje. Stíny za okny, kušiníci ve střílnách. Mnohem více než by bylo potřeba ve chvíli, kdy je vše v pořádku a král přítomen. Kéž bych jako Leanur rozuměl časoprostoru, byl bych už pěkně uvnitř. Budu muset využít jiných kvalit, pro tento účel méně vhodných. Vyhlédnu si v patře otevřené okno. Blízko zahradní zdi, navíc prostor od stěny hradu až k zahradní zdi je krytý korunou mohutného kaštanu.
V okně je znát nějaký pohyb, ale po hříchu není jiné skuliny, kudy projít dovnitř. Dokážu tam vylézt? Ale ano, spáry mezi kameny hradních zdí jsou dlouhým časem míru vydrolené dost a dost.
Jelikož na mě civí hned několik strážných, popojdu a připojím se na chvilku k frontě žadatelů o slyšení.

„Musíte mě vyslechnout, ukradli mi šest balíků hedvábí, rozumíte?! Šest balíků!“ Mladý obchodník doslova huláká na komořího. To není správná cesta k úspěchu, chlapče. Komořího předstoupí jeden z jeho ochránců a netváří se o nic mileji než palcát, který netrpělivě zavrže v koženém řemení na opasku, když strážný položí dlaň na jeho topor.
„Tolik lidí,“ odfrknu naoko nespokojeně. „Zkusím to jindy.“
Po této symbolické scéně odcházím pryč ze zahrady, abych zmizel ze zorného úhlu všech lidí i oken hradních prostor. Čas mého kabátu. Skrčený za zahradní zídkou jej obléknu a po způsobu exhibicionisty jej rozevřu a nalepím se čelem ke zdi. Zhluboka a dlouze vdechnu vůni vlhkého chladného zdiva a kabát okamžitě pro oči okolí přijímá jeho strukturu, do které zahrne také celou moji auru.
Plíživě se podél zdi vydávám ke kaštanu. Patnáct rychlých kroků ke zdi hradu. Ode zdi ke zdi, no jistě, můj styl. Leanur se pobaví, až mu budu svůj příchod líčit. Pokud ho v hradu najdu, pokud je vše v pořádku a král přítomen. Vážně bych už potřeboval vědět, co se to tu děje.

Jestli jsem se cestou k hradu zpotil, šplhání v kabátu je pro mě vrcholný sportovní výkon. Modlím se, ať iluze nezeslábne, jestli mě teď někdo prohlédne, nečeká mě nic příjemného. Ještě pár chytů a jsem u okna! Vtom mi sjede noha a na drsném zdivu drsně zahrčí podrážka boty. Pár kamínků dopadne dole na trávník. Ruch města způsobený hluk z velké části skryje, ale přesto mi zatrne. Chvíli zůstanu nehybně viset. Kroky! Z okna nade mnou se vykloní trpaslík, asi padesátiletý, černé vlasy a vousy s výraznými na zlato nabarvenými prameny. Vrchní králův alchymista Jek Asfal. Se zdviženou hlavou a upřímným zájmem mu hledím do tváře, teď jsem pro něj jen součást stěny. A kdyby náhodou ne, což se také může stát, mám větší šance na přežití pokud mě pozná, než naopak. Ale nespatřil mě. Jeho hlava po krátkém rozhlédnutí se opět zmizí v místnosti. Hlavně, prosím, to okno nezavírej, Jeku. Nepochybuji o tom, že kdybych to řekl nahlas, udělá to. Klapnutí rámu okna, cvaknutí kličky. Ten parchant! Udělal to i tak, do háje!

Rychle se vyšvihnu o kousek výš, abych se mohl opřít lokty o okenní římsu a trochu si vydechnout. Za oknem z barevných skel, jež vyobrazují draka v letu, slyším vzdalující se hlasy a spěšné kroky. Skrze průhledný kousek skla, zobrazující jezero, nahlížím dovnitř. Zkresleně, ale přece, vidím siluetu vysokého muže ve zbroji, který zůstal stát u dveří. S ohledem na zevnitř zajištěné okno dobře pro mě. Lehce zaťukám.
Pojď ke mně, aspoň se sem podívej než spustíš poplach.
Nic.
Netvrď mi, že v sobě nemáš ani špetku zvědavosti!
Zaťukám ještě jednou, voják otočí hlavu a udělá jediný váhavý krok k oknu. Dál dobrovolně nepůjdu, dává svým opatrným postojem jasně najevo. Jeho upřený plně soustředěný pohled mi ale stačí. Tisíckrát naučenou pozicí prstů ruky položené na levém spánku lehce sáhnu do hlubin svého vědomí, chytnu tenkou stříbřitou nitku, a jak namířím dlaň do místnosti, otevřenou branou jeho očí ji protáhnu do mysli toho muže. Drobný uzlík a už poslušně kráčí k oknu, aniž by si uvědomoval, že to není jeho vůle, která ho k tomu nutí. Poposunu se na římse, abych se znovu pevněji chytil, potřeba levé ruky na zaklínání mě div nestála pád zpátky dolů do zahrady. Voják dojde až k oknu a otevře jej. Nechám ho přeletět pohledem zahradu pod sebou a okno znovu zavřít. Jen na západku jaksi zapomněl. Na své stanoviště se vrací s nejistým pocitem, že se v zahradě děje něco podezřelého. Než ho ten pocit spolu s neodbytnou potřebou podat o tom hlášení přejde, budu dávno uvnitř.

Vytáhnu se konečně až do okna, do nějž stačí drknout, aby rozevřelo svá křídla a vpustilo mě dál, a tiše seskočím do místnosti. Nedá mi to a nejdříve sundám kabát. Mokrý jak vydra, s košilí přilepenou k tělu za sebou teprve zavřu okenice a vydám se plíživě z místnosti. Naštěstí jsem v hostům běžně dostupné části hradu, tím pádem v části, kterou mám pečlivě prozkoumanou. Díky tomu mi trvá jen kratičký moment, než se zorientuji. Dolů po schodech, kam bych potřeboval i já, šel strážný a proto hned zamířím na druhý konec chodby ke druhým dveřím vpravo, těm, co patří úklidové četě a jsou vždy otevřené.

Kroky na schodech mě přinutí se nejprve skrýt ve výklenku s obří, zaprášenou a pohříchu již dlouhá léta prázdnou vázou. To se vrací strážný. Hádám, že mu došla dávka znepokojení a zřejmě nakonec uznal, že není důvod s tím obtěžovat svého nadřízeného. Pohledem zkontroluji, jak zmizí zpět v místnosti, kde si nepochybně hned půjde zkontrolovat, zda zavřel okno. Usměju se, když si představím, jak s uspokojením uzná, že zavřel. Po špičkách přeběhnu do úklidové komory. Když nechám pootevřeno, mám výhled téměř na celou chodbu. Hrad působí nejen dnes, ale posledních asi deset let stále zanedbaněji. Po smrti královny Martei už málokdo řeší prochozené koberce, zaprášené komody a moly prožrané tapiserie. Na druhou stranu se od stejné chvíle daří pomalu plnit královskou pokladnu, která za života paní žila doslova z ruky do huby, na rozdíl od spousty šlechticů všech stavů, kteří zdaleka jezdili do královského města i jinam za radovánkami a luxusem hrazenými Vlantskou korunou. Mnoho astronomů, alchymistů, kejklířů a muzikantů, zahradníků, tanečníků, architektů, zedníků, služtiček a kuchtíků si muselo také najít práci jinde. Nu, Martei daněmi svého lidu věru nešetřila a Leanur jí to nedokázal zatrhnout.
Současná šeď a nuda je možná až přílišnou změnou, hrad by si zasloužil udržovat v lepším stavu, ale co naplat, konečně vládne král a zemi jako takové to rozhodně prospívá. Co sejde na pár omšelých zdech v Kilresu!

Najdu si pohodlnou pozici na dnem vzhůru otočeném vědru a vší silou se nutím k trpělivosti. Aspoň maličko vychladnu. Hlavně ale potřebuji, aby se pozornost strážného snížila na minimum, ideálně aby úplně odešel. Zatím tu chvíli postává v místnosti, tu chvíli popochází po chodbě tam a zpět a jeho odchodu nic nenasvědčuje.
Ještě jednou si v hlavě přehrávám půdorys hradu. Kde by mohl Leanur být? V trůním sále? Pokud se tu něco semlelo, tam to nebude. Přesto asi bude dobré se tam podívat. Právě pro případ, že mé obavy jsou liché. Navíc je to blízko. Hned pod schodištěm. Bývá otevřeno, jen herald přede dveřmi.

„Hertsi!“ Prudce zvednu hlavu. Křik odněkud z dolního patra? Zdá se, že ano, i když ozvěna rezonující chodbami mi nedovoluje určit to přesně. Ujistí mě až další zavolání.
„Hertsi!!“ Voják vyběhne z pokoje a valí po schodišti dolů. Že by přišla má chvíle? Napínám sluch, co to jde, abych měl jistotu, že následné kroky a nečitelné hlasy se vzdalují a nikoliv naopak. Ještě půl minuty téměř nedýchám, než tiše jako krysa v sklepních žalářích vykročím do chodby. Teď už nemá cenu se skrývat, pokud by mě tu měl někdo načapat. Hodím kabát ležérně přes rameno na způsob já jsem tu zvaný host a byl jsem se jen vyčůrat a vyrazím po schodišti dolů. Sedmnáct, osmnáct, devatenáct, krátká chodbička v mezipatře, kde si až teď všimnu u okénka ve stěně klečícího připraveného kušiníka.
V odpověď na jeho zaskočený výraz jen suverénně kývnu na pozdrav a jdu dál. Tahle hra mě začíná bavit. Nevím, zda mě někdy viděl a pokud ano, zda si mě pamatuje a tedy ví, kdo jsem, nebo zda mě nikdy neviděl, ale zná mě z vyprávění. Všechno je možné, i varianta, že mě ani nezná ani nikdy neviděl. V každém případě nenašel důvod mě oslovit nebo se mě pokusit zastřelit, za což jsem mu nyní poměrně vděčný.
Dojdu až ke stále krásným posuvným dveřím do trůnního sálu ze vzácného zeleného dřeva, řezby na nich v úchvatných podobenstvích ukazují celou známou historii Vlantie. Mé černé myšlenky nabývají konkrétnějších obrysů při pohledu na stupínek, kde by měl stát herold. Stupínek je prázdný. A není to z úsporných důvodů. Standarta napůl leží skoro symbolicky zaklíněná vrškem žerdi o řezbu krále Šafáře Silného na dveřích. Jako by na svých zádech nenesl medvěda, ale zbytky královské důstojnosti. Na stupínku pro herolda i kolem něj jsou zřetelné čerstvé stopy po krvi, rozšmatlané hrubým vzorem podrážek vojenských bot.