Je s podivem jak se tady na pláních severní vrchoviny daří lučnímu kvítí. Zásobovací stezku lemují lány kopretin s hlavami jako malá slunce, modřence i zvonky sahají až do pasu a vlčí máky vlají coby nestydaťe zdvižené sukně vesnických děvčat. Naše šlépěje se měkce nořily do půdy a zanechávaly za sebou polehlá stébla travin.

Žádný z vojáků stejně nemohl dospat a tak jsme bez problémů vyrazili již za rozbřesku. Noc pak strávili bez rozbíjení tábora, což by byla velká ztráta času a energie za cenu jen o málo většího pohodlí. Bouřky nehrozily a tak jsem zavelel k včasnému odpočinku. Jak si kdo ustlal, tak si lehl. Pod příkrovem nízkého podrostu, v blízkosti lesa, kam si v případě potřeby mohli jít vojáci ulevit. Hlídek jsem postavil minimum a s častým střídáním. Potřeboval jsem, aby všichni zůstali čerství.

Nikdo nic nenamítal a morálka byla naprosto ukázková. Všichni rozuměli situaci a jejich mysl tak jako ta moje směřovala k našim bratrům na hranicích, kteří se možná už jen z posledních sil brání přesile. Osobně jsem doufal, že zatím jen chmurně shlíží na houfující se barbarské hordy. Na rozdíl od našeho propracovaného vojenského systému neměli tito protivníci žádnou jasnou hierarchii a podřídili se příkazům pouze nejznámějších válečníků či kmenových vůdců. To jim znemožňovalo efektivní koordinaci a nám získávalo drahocenný čas.

Skoro by se zdálo, že jsme ptactvo k jejich štěbetání probudili my, nikoli naopak a místo ptačího zpěvu se den zrodil do rachocení připínaných přezek zbrojí a opasků s meči. Svižně jsme pronikli lesem a stanuli u úpatí vrchu, kde se cesta rozdělovala jak hadí jazyk.
Major Set s většinou mužů se vydal přímou cestou k pevnosti Skvaldan, zatímco mně nechal k jednotce navíc ještě oddíl střelců. Ti platili na rozdíl od nás zde na severu za vysloužilce. Cvičili se ve zdejších drsných podmínkách už víc než rok a byla mezi nimi řada neskutečně nadaných chlapíků. Nejen že dokázali trefit na co jste jim ukázali, uměli přežít v divočině a pochopitelně skvěle zvládali i boj zblízka. Každý z nich s sebou měl přímo otep vlastnoručně zhotovených šípů, které jim nejlépe vyhovovaly. Moji muži měli převážně meče, kopí nebo píky, štíty zatím pověšené na zádech, většina si také nesla luky, napočítali bychom i pár kuší. K tomu dva "ohnivci". Když bylo třeba, dovedli nepříteli pěkně zatopit nejen s pomocí tekuté smoly.

Náš krok se podvědomě stále více zrychloval. Pozdě odpoledne jsme se připlazili na poslední vršek naší strany hranic. Hned za horizontem by na svahu měla být strážní vížka, jediná mezi pevností a rozeklanými mořskými útesy. Opatrně jsem rozhrnul trs trávy, abych lépe shlédl do údolí. Musel jsem pevně semknout rty, abych se udržel. Mé obavy se naplnily. Početný houf divokých bojovníků vršil u paty věže haldy klestí, aby přečíslenou posádku uvnitř kamenných zdí upekl zaživa. Vchod do věže byl vysoko a žebřík si obránci vtáhli dovnitř. I kdyby si útočníci zhotovili svůj, po jednom by neměli šanci nebo by je to alespoň stálo velké ztráty. Malá dvířka byla bytelná, z této pozice nevyrazitelná, a v jejich blízkém okolí zelo ve zdivu několik rafinovaných otvorů, jimiž šla vysunout k tomu určená čepel. Podle dlouhého kmene s otesanými zbytky větví a několika nehybných těl ležících na zemi opodál se barbaři o neúspěšný průnik již pokoušeli.

Bylo jich zhruba stejně jako nás. Šance byly tedy vyrovnané. My však měli moment překvapení. Hlupáci, byli si tak jistí svou převahou, že ani neposlali zvědy a nenechali někoho hlídkovat na vyvýšeném místě. Přesně jako je tohle. Plazili jsme se kousek pozpátku a pak se všichni nashromáždili v kleku na jednom koleni kolem mne. Povely jsem rozdal rychle a jasně. Konkrétně tuhle formaci jsme zrovna nedávno trénovali a její výhoda a další taktické možnosti jsou skvělé. Tedy:

Dvě řady střelců. Vždy polovina speciální oddíl, polovina mých. První řada vystřelí a zařadí se za druhou, aby přebila. To na samém horizontu. Nepřítel netuší, kolik nás je. Zbytek leží před nimi a podpírá hradbu ze štítů, aby podpořil krytí, kdyby chtěli barbaři střelbu opětovat. Jenže na to oni moc nejsou. Spíš se na nás vrhnou a budou chtít střelce rozsekat. Jaké bude jejich překvapení, až se jim do cesty postaví pěchota a ještě než dojde na meče, přivítají je hroty dlouhých kopí.

První salva dopadla spolu s pochodněmi. Zatímco se začal zvedat bílý kouř a drát se vzhůru lačné plaménky, k zemi naopak dopadlo dost polonahých těl. Některá se už nepohnula, jiná sebou škubala v agónii bolesti. Co šíp, to jiný cíl. Druhá dávka byla snad ještě efektnější, protože se ti nemytí neřádi podívali směrem, odkud na ně šípy přilétly. Plno obličejů a obnažených hrudí teď zdobí opeřená křidélka. Logicky se začali chránit kulatými dřevěnými štíty s okovaným okrajem, ne všichni ovšem nějaký měli. Také se dalo zahlédnout pár postav v kroužkové košili. Pár, protože zbroj byla mezi Nesmrtelnými poměrně nepopulární. Ještě tak jako zajímavý doplněk. Ale pro jejich styl boje nepraktický.

Kývnul jsem a ohnivci vypustili své dárečky. Tyto šípy dopadly schválně do rozhořívajících se plamenů. Výbuch nejenže rozmetal velkou část hořících otepí, ale zvládl popálit z nekryté strany mnoho dalších divousů. Těm hořely vlasy a kusy zvířecích kůží, v nichž byli odění. To do jejich řad vzneslo ještě větší zmatek. Mnoho se jich s řevem hnalo vzhůru po svahu. Vstříc smrti. Tisové a jasanové luky se s železnou pravidelností napínaly a šípy se zavrtávaly do tkání běžců s takovou razancí, že je odmršťovaly zpět. Většina jich to v této chvíli vzdala a otočila to, aby svůj ústup kryla paradoxně samotnou věží. Zbytek, který vyběhl až na kopec, byl nemile překvapen opevněnou hradbou, připravenou je rozsekat na kousky. Pokud některý z nepřátel neschytal šíp, byl nabodnut na kopí nebo ho bojovnost opustila spolu s první uťatou končetinou.

Pádili jsme jim v patách a dobíjeli ty nejpomalejší. Mnoho jich uteklo, ale my chtěli hlavně co nejdřív odházet zbytek hořících větví od kamenných zdí. Když jsme posbírali své šípy a naházeli těla nepřátel na hromadu, dvířka věžičky se otevřela a vykoukl z nich zpocený a očouzený obličej.

"Hlásím, poručíku, že tu máte několik pečených brambor ve slupce. Pane!"

Brajčice-Kilres

Stará dobrá Brajčice neboli Kilres, záleží na tom, na jaké straně řeky právě jste, mě uvítá všudypřítomným pachem bahna a rybiny. Nikdy jsem nezjistil proč, možná to bude souviset s nějakou částí mého dětství, ale tuhle vůni mám rád. O mnoho raději než mořskou, slanou.
Městu jsem přišel na chuť už před lety. Dominuje mu řeka, jejíž koryto je zde velmi široké, jelikož již dávno byla přehrazená mocnou hrází. Až kolem takto vzniklé vodní plochy začalo město strhujícím tempem růst. Ale to už je vážně dávno. Dokonce dávno před mým příchodem do Hattriíje. Dnes tu máme souměstí tvořené hlavním městem Kartézie (byť administrativně je hlavním městem Anfern) i sousední Vlantie, s přísně chráněnou vodní nádrží, plné ostrovů a poloostrovů se spoustou mostů, mol, zálivů, jezírek, přívozů a lodí. Všudypřítomní jeřábi a volavky vznešeně křižují oblohu a tvoří obrovská hejna u břehů. A také slouží jako tolerované přilepšení na jídelníčku chudších obyvatel. Jejich prodej je ovšem přísně zakázán. To celkem ideálně udržuje stavy těchto ptáků na rozumné míře.
V centru i v dalších čtvrtích, zejména pak na Vlantské straně města, najdete skvostné budovy všech typů, a další stále přibývají. Lepší stavitele najdete už jedině v Hattámu. Na většině území města je živo a rušno, prázdnou ulici v centru sotva najdete. Na několika obrovských trzích panuje doslova nákupní vřava. Klidnější, ale o to drsnější obchody probíhají ve velkých skladech a halách na jižním kraji města. Pochopitelně je zde plno zlodějíčků i různě vlivných neoficiálních klanů, tahajících za nitky tak, aby si přivlastnili co nejvíce z bohatství, které městem prochází. Kdo nechce, nemůže se tu nudit. Kdo se nebojí práce, má příležitost si vydělat. Nepřeberné množství služeb na vysoké úrovni, obdivovaní mistři mnoha řemesel, to vše si žádá mnoho lidských rukou. A pak tu je, oproti mnoha chrámům a soukromým palácům nevýrazný, ale velmi prostorný a praktický, hradní komplex. Tam je cíl mé cesty, ale není důvod spěchat. Zkusím se ohlásit zítra. Nakonec jsem se totiž kodrcal s trpasličí obchodnicí až sem. Výhodu to jednu má, vlastně hned dvě. Chudáci trpaslíci netušili, že znám jejich řeč, a tak jsem se krom mnoha drobných vtípků na můj účet dozvěděl pár zajímavých novinek. Ta druhá výhoda? Už mám zase chuť chodit po svých. Nejenom zadek mě z toho věčného poskakování po tvrdých prknech bolí až běda.

Zatím opustím hlavní třídu a zamířím severněji k Zahradní čtvrti. Mimo centrum je město až překvapivě klidné, tiché a plné zeleně. Lesoparky, poměrně rozsáhlé zahrady a sady, kde si snadno vyčistíte hlavu po náročném dni.
Nu, úplně bezpečné město není, pravda. Není dne, kdy by nedošlo krom spousty drobných krádeží a rvaček k nějakému znásilnění, vraždě nebo záhadnému zmizení někoho nedostatečně opatrného. Velkoměsto, křižovatka kultur a hlavně křižovatka zboží. Moc věcí na hlídání, městská stráž by musela být dvacetkrát početnější, schopnější a zcela bezúplatná, aby měla šanci zabránit všem zločincům v jejich rejdech. A tak se jde raději cestou nejmenšího odporu, tiché spolupráce s podsvětím, dokud se nerozpíná příliš, a tvrdých trestů pro dopadené zločince, které si obvykle ochotně rozeberou zdejší alchymisté na své pokusy.
Jsem ten poslední, kdo by chtěl soudit nebo obecně hodlal řešit způsoby lidí kdekoliv na světě. Mám zcela jinou úlohu. Potřebuji všechny, ty slušné i ty neslušné, ochránit před totální zkázou, která se probouzí k životu daleko odtud. Ta myšlenka mě v kombinaci s jediným mrtvým stromem v okolí, na kterém právě spočine můj pohled, znervózní. Zastavím a sjedu očima na jeřába před sebou, který stejně jako já vyhledal klid na jednom z prosluněných severních brajčických svahů. Pokojně kráčí dlouhými kroky mezi jabloněmi, občas klofne do nějakého padavčete. Náhle však, jako by vycítil můj neklid, zastaví a zadívá se na mě svým levým okem. Natočím bezděky hlavu stejným způsobem. Tři údery srdce. Pak se pták odrazí a vznese nad stromy. Opíše široký oblouk nad sadem. Trííí důů, zakřičí a jeho křik mě donutí nejistě si otřít ruce do kabátu. Ještě jedna obrátka než nabere výšku a zamíří – přímo ke královskému hradu. To už můj klid definitivně odlétá s ním. Sleduji jeho let v naději, že jen sám sobě něco namlouvám, ale pták přísně drží vytyčený směr, žádný oblouk navíc, žádná změna ve směru letu, dokud mi nezmizí v mlze nad řekou.

Po dvou hodinách spěšné chůze, postrkování a prodírání se davy, po drobném úplatku, který se zde nazývá poplatek, a který mi umožní vstup do oblasti hradu, jsem konečně před branami. Košile prosáklá potem, kabát dávno přehozen na místě pro čas své nepotřeby, přes víko brašny, raději pevně připásaný přezkou. Vše na první pohled vypadá, jak má být. Nehybní, majestátně reprezentativní strážní u brány. Vlajky nad bránou i na střeše, oznamující: vše v pořádku, král přítomen, poklidně povlávají na svých místech. U bočního vchodu jeden z komořích trpělivě odmítá zájemce o slyšení. Mě by sice pozval, ale jistě ne dříve než za pár dní. Vím jak to chodí, v žádném případě proto neplánuji vstoupit dnes do hradu oficiálně. Něco je v nepořádku, a pohled na hrad mou chmurnou předtuchu potvrzuje. Stíny za okny, kušiníci ve střílnách. Mnohem více než by bylo potřeba ve chvíli, kdy je vše v pořádku a král přítomen. Kéž bych jako Leanur rozuměl časoprostoru, byl bych už pěkně uvnitř. Budu muset využít jiných kvalit, pro tento účel méně vhodných. Vyhlédnu si v patře otevřené okno. Blízko zahradní zdi, navíc prostor od stěny hradu až k zahradní zdi je krytý korunou mohutného kaštanu.
V okně je znát nějaký pohyb, ale po hříchu není jiné skuliny, kudy projít dovnitř. Dokážu tam vylézt? Ale ano, spáry mezi kameny hradních zdí jsou dlouhým časem míru vydrolené dost a dost.
Jelikož na mě civí hned několik strážných, popojdu a připojím se na chvilku k frontě žadatelů o slyšení.

„Musíte mě vyslechnout, ukradli mi šest balíků hedvábí, rozumíte?! Šest balíků!“ Mladý obchodník doslova huláká na komořího. To není správná cesta k úspěchu, chlapče. Komořího předstoupí jeden z jeho ochránců a netváří se o nic mileji než palcát, který netrpělivě zavrže v koženém řemení na opasku, když strážný položí dlaň na jeho topor.
„Tolik lidí,“ odfrknu naoko nespokojeně. „Zkusím to jindy.“
Po této symbolické scéně odcházím pryč ze zahrady, abych zmizel ze zorného úhlu všech lidí i oken hradních prostor. Čas mého kabátu. Skrčený za zahradní zídkou jej obléknu a po způsobu exhibicionisty jej rozevřu a nalepím se čelem ke zdi. Zhluboka a dlouze vdechnu vůni vlhkého chladného zdiva a kabát okamžitě pro oči okolí přijímá jeho strukturu, do které zahrne také celou moji auru.
Plíživě se podél zdi vydávám ke kaštanu. Patnáct rychlých kroků ke zdi hradu. Ode zdi ke zdi, no jistě, můj styl. Leanur se pobaví, až mu budu svůj příchod líčit. Pokud ho v hradu najdu, pokud je vše v pořádku a král přítomen. Vážně bych už potřeboval vědět, co se to tu děje.

Jestli jsem se cestou k hradu zpotil, šplhání v kabátu je pro mě vrcholný sportovní výkon. Modlím se, ať iluze nezeslábne, jestli mě teď někdo prohlédne, nečeká mě nic příjemného. Ještě pár chytů a jsem u okna! Vtom mi sjede noha a na drsném zdivu drsně zahrčí podrážka boty. Pár kamínků dopadne dole na trávník. Ruch města způsobený hluk z velké části skryje, ale přesto mi zatrne. Chvíli zůstanu nehybně viset. Kroky! Z okna nade mnou se vykloní trpaslík, asi padesátiletý, černé vlasy a vousy s výraznými na zlato nabarvenými prameny. Vrchní králův alchymista Jek Asfal. Se zdviženou hlavou a upřímným zájmem mu hledím do tváře, teď jsem pro něj jen součást stěny. A kdyby náhodou ne, což se také může stát, mám větší šance na přežití pokud mě pozná, než naopak. Ale nespatřil mě. Jeho hlava po krátkém rozhlédnutí se opět zmizí v místnosti. Hlavně, prosím, to okno nezavírej, Jeku. Nepochybuji o tom, že kdybych to řekl nahlas, udělá to. Klapnutí rámu okna, cvaknutí kličky. Ten parchant! Udělal to i tak, do háje!

Rychle se vyšvihnu o kousek výš, abych se mohl opřít lokty o okenní římsu a trochu si vydechnout. Za oknem z barevných skel, jež vyobrazují draka v letu, slyším vzdalující se hlasy a spěšné kroky. Skrze průhledný kousek skla, zobrazující jezero, nahlížím dovnitř. Zkresleně, ale přece, vidím siluetu vysokého muže ve zbroji, který zůstal stát u dveří. S ohledem na zevnitř zajištěné okno dobře pro mě. Lehce zaťukám.
Pojď ke mně, aspoň se sem podívej než spustíš poplach.
Nic.
Netvrď mi, že v sobě nemáš ani špetku zvědavosti!
Zaťukám ještě jednou, voják otočí hlavu a udělá jediný váhavý krok k oknu. Dál dobrovolně nepůjdu, dává svým opatrným postojem jasně najevo. Jeho upřený plně soustředěný pohled mi ale stačí. Tisíckrát naučenou pozicí prstů ruky položené na levém spánku lehce sáhnu do hlubin svého vědomí, chytnu tenkou stříbřitou nitku, a jak namířím dlaň do místnosti, otevřenou branou jeho očí ji protáhnu do mysli toho muže. Drobný uzlík a už poslušně kráčí k oknu, aniž by si uvědomoval, že to není jeho vůle, která ho k tomu nutí. Poposunu se na římse, abych se znovu pevněji chytil, potřeba levé ruky na zaklínání mě div nestála pád zpátky dolů do zahrady. Voják dojde až k oknu a otevře jej. Nechám ho přeletět pohledem zahradu pod sebou a okno znovu zavřít. Jen na západku jaksi zapomněl. Na své stanoviště se vrací s nejistým pocitem, že se v zahradě děje něco podezřelého. Než ho ten pocit spolu s neodbytnou potřebou podat o tom hlášení přejde, budu dávno uvnitř.

Vytáhnu se konečně až do okna, do nějž stačí drknout, aby rozevřelo svá křídla a vpustilo mě dál, a tiše seskočím do místnosti. Nedá mi to a nejdříve sundám kabát. Mokrý jak vydra, s košilí přilepenou k tělu za sebou teprve zavřu okenice a vydám se plíživě z místnosti. Naštěstí jsem v hostům běžně dostupné části hradu, tím pádem v části, kterou mám pečlivě prozkoumanou. Díky tomu mi trvá jen kratičký moment, než se zorientuji. Dolů po schodech, kam bych potřeboval i já, šel strážný a proto hned zamířím na druhý konec chodby ke druhým dveřím vpravo, těm, co patří úklidové četě a jsou vždy otevřené.

Kroky na schodech mě přinutí se nejprve skrýt ve výklenku s obří, zaprášenou a pohříchu již dlouhá léta prázdnou vázou. To se vrací strážný. Hádám, že mu došla dávka znepokojení a zřejmě nakonec uznal, že není důvod s tím obtěžovat svého nadřízeného. Pohledem zkontroluji, jak zmizí zpět v místnosti, kde si nepochybně hned půjde zkontrolovat, zda zavřel okno. Usměju se, když si představím, jak s uspokojením uzná, že zavřel. Po špičkách přeběhnu do úklidové komory. Když nechám pootevřeno, mám výhled téměř na celou chodbu. Hrad působí nejen dnes, ale posledních asi deset let stále zanedbaněji. Po smrti královny Martei už málokdo řeší prochozené koberce, zaprášené komody a moly prožrané tapiserie. Na druhou stranu se od stejné chvíle daří pomalu plnit královskou pokladnu, která za života paní žila doslova z ruky do huby, na rozdíl od spousty šlechticů všech stavů, kteří zdaleka jezdili do královského města i jinam za radovánkami a luxusem hrazenými Vlantskou korunou. Mnoho astronomů, alchymistů, kejklířů a muzikantů, zahradníků, tanečníků, architektů, zedníků, služtiček a kuchtíků si muselo také najít práci jinde. Nu, Martei daněmi svého lidu věru nešetřila a Leanur jí to nedokázal zatrhnout.
Současná šeď a nuda je možná až přílišnou změnou, hrad by si zasloužil udržovat v lepším stavu, ale co naplat, konečně vládne král a zemi jako takové to rozhodně prospívá. Co sejde na pár omšelých zdech v Kilresu!

Najdu si pohodlnou pozici na dnem vzhůru otočeném vědru a vší silou se nutím k trpělivosti. Aspoň maličko vychladnu. Hlavně ale potřebuji, aby se pozornost strážného snížila na minimum, ideálně aby úplně odešel. Zatím tu chvíli postává v místnosti, tu chvíli popochází po chodbě tam a zpět a jeho odchodu nic nenasvědčuje.
Ještě jednou si v hlavě přehrávám půdorys hradu. Kde by mohl Leanur být? V trůním sále? Pokud se tu něco semlelo, tam to nebude. Přesto asi bude dobré se tam podívat. Právě pro případ, že mé obavy jsou liché. Navíc je to blízko. Hned pod schodištěm. Bývá otevřeno, jen herald přede dveřmi.

„Hertsi!“ Prudce zvednu hlavu. Křik odněkud z dolního patra? Zdá se, že ano, i když ozvěna rezonující chodbami mi nedovoluje určit to přesně. Ujistí mě až další zavolání.
„Hertsi!!“ Voják vyběhne z pokoje a valí po schodišti dolů. Že by přišla má chvíle? Napínám sluch, co to jde, abych měl jistotu, že následné kroky a nečitelné hlasy se vzdalují a nikoliv naopak. Ještě půl minuty téměř nedýchám, než tiše jako krysa v sklepních žalářích vykročím do chodby. Teď už nemá cenu se skrývat, pokud by mě tu měl někdo načapat. Hodím kabát ležérně přes rameno na způsob já jsem tu zvaný host a byl jsem se jen vyčůrat a vyrazím po schodišti dolů. Sedmnáct, osmnáct, devatenáct, krátká chodbička v mezipatře, kde si až teď všimnu u okénka ve stěně klečícího připraveného kušiníka.
V odpověď na jeho zaskočený výraz jen suverénně kývnu na pozdrav a jdu dál. Tahle hra mě začíná bavit. Nevím, zda mě někdy viděl a pokud ano, zda si mě pamatuje a tedy ví, kdo jsem, nebo zda mě nikdy neviděl, ale zná mě z vyprávění. Všechno je možné, i varianta, že mě ani nezná ani nikdy neviděl. V každém případě nenašel důvod mě oslovit nebo se mě pokusit zastřelit, za což jsem mu nyní poměrně vděčný.
Dojdu až ke stále krásným posuvným dveřím do trůnního sálu ze vzácného zeleného dřeva, řezby na nich v úchvatných podobenstvích ukazují celou známou historii Vlantie. Mé černé myšlenky nabývají konkrétnějších obrysů při pohledu na stupínek, kde by měl stát herold. Stupínek je prázdný. A není to z úsporných důvodů. Standarta napůl leží skoro symbolicky zaklíněná vrškem žerdi o řezbu krále Šafáře Silného na dveřích. Jako by na svých zádech nenesl medvěda, ale zbytky královské důstojnosti. Na stupínku pro herolda i kolem něj jsou zřetelné čerstvé stopy po krvi, rozšmatlané hrubým vzorem podrážek vojenských bot.

Zvláštní zakázka

Hanos -> na cestě do Kilres

Zrcadlo už odmítalo vydat další tajemství, z hlubin zádumčivosti mě vytrhl rachot na ulici. Udělala jsem těch několik rychlých kroků k oknu a otevřela okenice dokořán. Místo čerstvého vánku však dovnitř proniklo jen dusivé teplo. Jednoznačná nevýhoda lenošení, kterou ovšem vždy přehlušil ten úžasný pocit zadostiučinění prostě jen z toho, že si takový luxus mohu dovolit. To samotné stačilo, aby se mi konečně koutky úst zdvihly v úsměvu. Ten se o něco rozšířil hned poté, co jsem mohla zlomyslně sledovat trojici mužů marně se snažících zachránit poslední nedotčené zbytky zboží z převráceného vozu. Další pak pokřikoval na skupinu utíkajících děcek, která jim v tom frmolu už jistě dokázala od nákladu ulehčit. A byly to právě tyto naprosto všední maličkosti, co činily život za městskými hradbami tak okouzlujícím a radostným.
A už bylo na čase vydat se do těch barevných, životem přetékajících ulic. Okno ponechám ještě na moment otevřené, už jen kvůli tomu příjemnému, vibrujícímu ruchu. Ladně se přesunu k obrovské šatní skříni, abych mohla strávit těch několik příjemných okamžiků váháním, jaké z šatů zvolím pro dnešní den. Decentní tmavé nebo rozevláté, jako vánek lehoučké, barvou připomínající jasné nebe? Možná i k vlastnímu překvapení nakonec zvolím ty první. Ač se mi nálada už stihla vylepšit, přeci jen si něco z té tíhy nesu dál. S povzdechem vrátím ten možná nejskvostnější kousek zpět. "Ne, ty si musím nechat pro nějakou lepší příležitost," ospravedlním si nakonec rozhodnutí sama před sebou. pak už jen stačí znovu v zrcadle překontrolovat, zda pudr stále zakrývá začervenalá místa a růž napravuje bledá. Když jsem konečně s výsledkem spokojena, vyrazím přes hlavní třídu rovnou k Meliorimu šperkařství. Převrácený vůz už byl odklizen a po účastnících celého pozdvižení nezbyla ani stopa. Lehkým pokývnutím hlavy pozdravím každého ze známých stánkařů a prodejců, ke kterým tak ráda chodím pro čerstvé pečivo či nařezané květiny. Dělat dobrý dojem je důležité a jsou to právě tato drobná gesta, co tomu velmi napomáhají.

S nepředstíranou sebejistotou vcházím zadním vchodem přímo do pracovny.
"Ah, madam se nás uráčila navštívit," přivítá mě mistrův hlas se značnou dávkou jízlivosti.
"Račte být poctěn," opáčím teatrálně a v póze zůstávám, dokud neuvidím, že už mu začíná cukat v koutku.
Povzdechne si, stejně jako vždycky. Přísahala bych, že bych ho dokázala naprosto přesně napodobit, ale i já vím, kdy přestat.
"Těžká noc," řeknu nakonec téměř omluvně, když se usazuji za svůj stůl a začnu ze šuplíčků vytahovat sadu nástrojů pečlivě naskládaných v koženém pouzdru i rozpracovaný náhrdelník. "Ale už mě napadlo, jak tomuhle kousku dodat punc výjimečnosti." Prohlásím významně a přisunu si nákres, do kterého hned zanesu změny. Meliori už se mezitím stihl přesunout za má záda, aby mohl nahlížet. Lehce se natočím přes rameno a pokukuji po něm, abych zjistila, co si o tom myslí.
"Ah, už si rukou podepřel bradu a drbe se ve vousech, to je dobré znamení." Snažím se maskovat před ním radost, nechci ji dát najevo dřív, než konečně vyřkne svůj verdikt. Oči by mě sice prozradily, ale ty opět stáhnu ke stolu a zabodnu do náčrtu.
"Ten safír...-" začal, ale nenechala jsem ho myšlenku dokončit.
"Nádherně podtrhne barvu jejích očí." Dodám za něj. Uznale pokývne.
"Výborně, to bychom měli." Pokud jej dokázalo něco obměkčit, pak právě tyto vzácné chvilky propojení myšlenek.

"No, co se toho týče," způsob, jakým vyslovil ta další slova i to, že se lehce odtáhl, mě donutilo zbystřit a snad i lehce znervóznět. Otočím se na židli, abych mu mohla čelit a naznačila, že naslouchám.
"Dopoledne se u mě zastavil jeden mladík," nemohla jsem si nevšimnout, jak si mě přeměřil pohledem, "představil se mi jako Rhys."
U kořene nosu se vytvoří hluboká rýha, jak stáhnu obočí zamračeně k sobě.
"Co ten tu pohledával? Šel sem snad hned po..." lehce semknu rty, snažím si zachovat alespoň poslední zbytky důstojnosti.
"Přišel s velmi zvláštním požadavkem. Žádal si vyrobit náušnice pro tuto ženu." hovořil rozvláčně a ze spodní kapsy kožené vesty vytáhl přehnutý portrét mladé, rusovlasé ženy. "Přímo od tebe. To ale není vše, sama jí máš šperk doručit až do Kilres." Několikrát překvapeně zamrkám. Mistr ztichl, čekal na reakci, na cokoliv, ale já na chvilku nebyla schopná slova. Bylo to...proč? Proč by po mně chtěl, abych vyrobila šperk pro cizí ženu? "V téhle šperkovnici," ukáže po chvilce na umře vyřezávanou krabičku položenou na jeho vlastním stole.
"Sám jsem přijal už několik zakázek z hlavního města a pravdou je, že by mi velmi ulehčilo starosti, pokud by ses tam vydala." Stále ještě trochu omámeně přikývnu.
"Ten muž se mi ale nelíbí, Seanreh, už jsem si ho stihl proklepnout u místních a kolují o něm zlé zvěsti."
Vlastně...mě to ani příliš nepřekvapilo, tušila jsem, že to nebude jen tak nějaký zbohatlický hejsek, ale na druhou stranu, ke mně se vždy choval dobře, neměla jsem důvod o něm jakkoliv pochybovat a že jsme si sem tam byli blíž...
"O ničem takovém nevím," hlesnu po chvilce. Pokud se na něj doptával, určitě někomu unikla informace i o tom, jak se občas v pozdějších hodinách motá kolem mého domu. Nebo ještě lépe, jak mě rovnou doprovází.
"Co je to za ženu?" otáži se a snažím se, aby se mi do tónu nevkradla byť jen špetka žárlivosti.
Odpovědí je mi jen zavrtění hlavou a pokrčení ramen.
Zhluboka vydechnu. "Předpokládám. že už zaplatil. Zakázka je zakázka, postarám se o to, aby mělo vaše jméno i v hlavním městě zvuk. Vždycky jsem se tam chtěla podívat," vykouzlím na rtech jeden z těch neodolatelných úsměvů. Navíc to byla pravda. A tím spíš teď, už jen proto, abych zjistila, co je rusovláska zač.
"Kdyby alespoň včera jen naznačil...!"
"Dobrá tedy," rozhodne Mistr po krátkém zaváhání, "za tři dny by měla k městu vyrazit obchodní karavana. Dobře strážená, mohu zařídit, aby ses k ní mohla připojit. Mám v Kilres několik obchodních partnerů i přátel, ubytuješ se u některého z nich a slíbíš mi, že nikam nepůjdeš bez doprovodu."
"Jistě," zamumlám trochu udiveně, naléhavost a vážnost jeho slov mě poněkud zaskočí.
"Co přesně se o tom muži říká?" Projede mi hlavou neodbytná myšlenka. Za pouhé tři dny sotva něco zjistím a nezdá se, že by se se mnou Mistr chtěl podělit o detaily.
"Ubezpečuji vás, že se nebudu nikde příliš dlouho zdržovat, doručím všechny objednávky a s další obchodní karavanou se vrátím zpět. Nemusíte se o mě strachovat, umím si přeci poradit." Ať už se mi myslí prohání cokoliv, vše úspěšně schovávám za masku téměř dívčí nevinnosti.
"Myslím, že bych se měla dát do práce, nemáme času nazbyt." Zakončím náš dnešní rozhovor a připravím si hned čistý pergamen, abych mohla začít črtat obrysy nového šperku.

Další dny utečou jako voda. Dokonce se donutím vstávat v časnějších hodinách, abych vůbec stihla náušnice dokončit. O přípravě dalších nezbytností, které se mi sotva vejdou do jedné cestovní truhly ani nemluvě. Rhys jakoby se vypařil z povrchu zemského. Ani jednoho večera nevyťukával smluvený signál na mé dveře, dokonce jsem ho neviděla ani v žádném z oblíbených podniků. Obsluha jen krčila rameny. Převrátila jsem snad celý pokoj vzhůru nohama ve snaze nalézt alespoň nějaký vzkaz, šifrovanou zprávu, cokoliv...
Překvapivě jsem ale nepociťovala strach, něco mi říkalo, že je stále naživu a v pořádku. Jeho nečekané zmizení samozřejmě nějak muselo souviset s tou podivnou zakázkou, ale nepodařilo se mi zjistit naprosto nic. Beztak jsem většinu času musela trávit v dílně a i Meliori byl obzvlášť mlčenlivý, nebo raději po několikáté kontroloval, zda je na cestu vše připraveno.
Na stole mezitím začalo vznikat další umělecké dílo. Bylo to však až na sklonku posledního večera, kdy jsem se chtěla naposledy ujistit, že tajemné ženě náušnice skutečně padnou, co se na masivní, dřevěné desce začaly znovu objevovat známé vzory. Několik tuctu zářivých linek spojených v prapodivné obrazce. Ač to rozhodně nebylo poprvé, čímsi mě ty prapodivné symboly zneklidňovaly. Už jsem sice tušila, kam myslí sáhnout, o jakou linku zavadit, abych získala kýžený výsledek, jenže cosi bylo jinak. Lehce jsem zatahala za jeden konec, aby kov ještě těsněji obemknul vzácné smaragdy, jako by s drahokamem tvořily jedno tělo a obraz před očima se zavlnil. Linky se náhle slily do jedné, v uších mi zapraskalo a hlava poklesla únavou. Přísahala bych, že se to po mně natáhlo a sebralo mi část životních sil. Nebo...nebo jsem možná byla jen moc přepracovaná. Podivný šum rázem utichl a vzory zmizely. Rukama jsem si protřela oči a znovu zaostřila na dvojici šperků.
"Co to...?" vydechnu nahlas myšlenku a nevěřícně obracím náušnice v prstech. Každá je jiná! Poleje mě horkost, střídaná s mrazením v zátylku. Tohle přeci nemohu odevzdat! Kdo by něco takového chtěl nosit? Prvotní šok i nával paniky naštěstí rychle pomine. A v ten okamžik mi to dojde. Ať už je to jakkoliv absurdní, tohle je přesně šperk zachycující vrtkavou povahu ženy, pro kterou je určen. Cítím to, kdesi na okraji vědomí a v nitru, tak silně jako nikdy předtím.
Jenže Mistr už je pryč, matně si vybavuji, jak jsem se s ním pár hodin nazpět loučila. Ráno se už nejspíš neuvidíme, nebude moci pohlédnout na můj první opravdový kousek. Jistým způsobem pociťuji lítost, ale zároveň i drobné vzrušení z tohoto malého tajemství, které si s sebou odvezu. Opatrně náušnice vložím do šperkovnice, která je na ně možná příliš velká, ale o to lépe na rudém sametu vyniknou.

Následující ráno je ve znamení shonu. Nebýt Melioriho prozíravosti, nejspíš i zaspím. Naštěstí za mnou nechal poslat nějakého malého kluka, aby mi na dveře bušil tak dlouho, dokud se v nich neobjevím a nepřipomenul mi, kde jsem už před několika okamžiky měla být. Za pár drobných mi pak ještě ochotně pomohl s těžkou truhlou i dalšími zavazadly.
Bylo to vůbec poprvé, co jsem mohla cestovat s obchodníky. Jenže počáteční nadšení už po několika hodinách vystřídalo lehké roztrpčení. Jejich vozy rozhodně nepatřily mezi nejpohodlnější a musela jsem se neustále ošívat a všelijak natáčet, abych zaujala tu pokud možno nejpohodlnější polohu. Po jisté době jsem už však měla otlačené snad úplně všechno. Pomalu docházela i první várka historek, které jsem si mohla s doprovodem vyměnit. A hlavně mě nikdo předem neupozornil, že některé večery opravdu nebudeme trávit v pohodlí hostince!

Do severního tábora v horách jsme dorazili zaprášení a zpocení, avšak ve vynikající náladě. Celá jednotka byla utrmácená, ale když jsme včera po cestě zahlédli jistý skalnatý kopec, padl návrh ho zcela mimo plán zdolat. Jen tak, ze cviku.

S plnou polní to pochopitelně nešlo. Dvacítka mužů spolu se mnou vyšplhala na samotný vrchol. Beze zbroje, jen s meči, luky, tesařským náčiním... Jeden z kuchyně si neodpustil vzít s sebou kotlík a pár surovin! A tak jsme na tomto extrémně těžko dostupném místě nezaložili jen ohniště, ale i pojedli. Když jsme před západem slunce slezli, zůstala po nás na vrcholku sbitá solidní dřevěná pozorovatelna vybavená prevétem. Dobrá půlka mužů se zubí od ucha k uchu ještě teď. A kolik vojáků z jiných jednotek se bude smát, až o tom uslyší nebo ji dokonce na vlastní oči uvidí!

Nastoupili jsme ihned po příchodu před majora Seta. Bylo vidět, že je s dobrou náladou mužstva spokojený. Něco v rysu jeho tváře mě však zneklidňovalo. Než zavelel rozchod, mně přikázal se u něj hlásit pro rozkazy na další den. To mne trochu překvapilo, většinou dostává po cvičných manévrech oddíl nějaký ten den dva volna na zotavenou. Ale což, jednou jsme vojáci, musíme být připraveni na cokoli. Kdykoli to přijde.

Přišlo to hned! Jen co jsem si vybalil a přepral nejnutnější, jen co jsem ze sebe smyl špínu, která se již drolila, jen co jsem si oblékl čistou halenu a kožené doplňky příslušící mé hodnosti poručíka, jen co jsem vstoupil do velitelského stanu, jen co jsem do ruky dostal pohár s vínem... Tak to přišlo.

"Brebeři se houfují na hranicích." Major mě nenechal ani napít. Má ruka s pohárem se zastavila na cestě ke rtům a zase klesla.

"Vždyť je přeci příměří! Jak to? Není to nějaké "jejich" cvičení?" Barbarům se u nás říká všelijak, jen ne barbaři. A už vůbec ne tak, jak si přejí být nazýváni oni sami.

"Z minulosti víme, jak dopadají jejich cvičení. Oni totiž cvičí tak, že rovnou útočí. Obávám se, že jsme se nechali ukolébat dlouhou nečinností. Teď máme na hranicích jen pár desítek mužů. A přestože jsou dobře opevnění, nemohou odolávat věčně." Set se naklonil nad desku s vyobrazením stávajících hranic mezi Kartézií a okolními zeměmi. Zvláště na severu lemovalo čáru krom strážných věží i několik pevnůstek. Těch bylo na zbylých světových stranách mnohem méně.

Konečně jsem měl čas se napít. V podstatě jsem pohár vyprázdnil na jeden ráz a vysloužil si povytažený koutek Setových úst. Stejně nebylo to víno tak dobré, aby byla škoda si ho více nevychutnat. Odložil jsem pohár na menší stolek za sebou a přistoupil k plastické mapě. "Většině armády to bude trvat přinejmenším týden, než se sem dostane. Takže... Jaké jsou vaše rozkazy, pane?"

"Přinejmenším, poručíku, přinejmenším. Se zásobovacími oddíly odhaduji spíše déle. Vrchní velení jsem již zpravil, dál je to na nich. Takže... Jaké že jsou moje rozkazy? Co myslíte, Yerne?"

Zkoumavě se na mě zahleděl. Pochopil jsem, že je to součást výcviku. Vyšší šarže trénuje svého potenciálního nástupce. Ze Seta by byl opravdu dobrý generál. Nechápu, proč už není dávno alespoň plukovník. Něco nebo někdo mu musel postup zarazit. To také vysvětluje, že velí cvičnému táboru poblíž hranic s nejméně populární zemí Hattriíje.

"Pane, sebereme všechny muže a dojdeme do večera do pevnosti Skvaldan, tady. Je nejlépe situovaná, pár hodin jízdy od pobřeží. O moře se starat nemusíme, protože zvědi žádné lodě nehlásili. A ONI raději útočí na suchu. Z druhé strany můžeme posílit věže poblíž. Dál už by museli jít i do konfliktu s Tymárií a tak hloupí nejsou. Pane."

"Přesně tak. Sebereme všechny muže a dokážeme jim, že nejsou Nesmrtelní. Dobře se vyspěte. Zítra nás a naše chlapy čeká náročný pochod. Rozchod, poručíku."

Venku už byla tma. Tady v horách jsou krásně vidět hvězdy a já si dopřál aspoň okamžik na svěžím nočním vzduchu s pohledem upřeným na ta mračna zářících teček.
Je jich určitě víc než barbarů. A i kdyby se rozhodly náhle sestoupit z nebe a napadnout naši zem, narazí na skvěle trénovanou kartézskou armádu. Už vím, jak budu ráno motivovat své muže.

S tou myšlenkou jsem počal obcházet všechny stany náležící mé jednotce.

Vrtalo mi nějakou dobu hlavou, co mi říkal onen muž. Prezentoval se mnohem starší než vypadal. Ale co já vím? Dar dlouhověkosti mají někteří trpaslíci a snad všichni elfové, proč by ho nemohli mít i někteří lidé. Ostatně, mluvila z něj moudrost, kterou obyčejný člověk těžko získá za jeden jediný život.

Podstatnější bylo, jak na mě ten poutník nahlížel. Pátravě, zadumaně, snad dokonce s určitou nadějí. Všiml si chování mé jednotky. Neuniklo mu odhodlání mých mužů splnit jakýkoli rozkaz, jenž mi vyšel z úst. Přijal mé pozvání a popili jsme ve stínu důstojnického stanu kvalitní čaj z úrodných plantáží Lumburu. To, co mi před svým odchodem řekl bylo... Znepokojivé.

Několik nocí mi to nedalo spát. Hrozba celé Hattriíji? Ze Záhoří? Za jak dlouho? To přesně říci nedokázal. Ale již brzy. A v jaké podobě?
Vlastně nevím! To už mi nesdělil. Možná proto, že bych to nyní nedokázal vstřebat.

Chápu, že jiní by se mu proto vysmáli. Třeba jej i vyhnali, i s tím jeho neurčitým proroctvím, které většině uší musí znít nanejvýš pochybně. Jenže já jsem v jeho přítomnosti zažil tak zvláštní pocit... Jaký jsem naposledy cítil ve chvíli souznění s matkou.

východní podhůří Kartézských hor

Cesta za Leanurem

Zarazím svůj pohyb v půli kroku.
Před pár dny jsem opustil Jonasův oddíl, který právě pracuje ve vysokohorském terénu na nabírání kondice. Sám na sobě jsem si párkrát ověřil, že tohle, stejně jako mnoho dalších detailů v jejich výcviku, funguje perfektně. Jaký ďas stvořil tyhle Kartézany, to bych rád věděl. Geniální vojáci. Spousta. Mohli byste je přehazovat vidlemi z jedné hromádky na druhou a pořád by v té první bylo dost. Jonas Yern, tohle jméno se brzy začne v ústech lidí objevovat mnohem častěji než dosud. Řekl jsem mu toho tak akorát. Já vím, on ví. Teď ho nechám pěkně zrát, bylo by kontraproduktivní stát mu za zadkem. Rozhodnutí musí být jeho. Ani tak ne kvůli němu, ale kvůli jeho mužům. Kdybych šmejdil kolem a pořád mu něco našeptával, nedělalo by to dobrotu. Lepší zmizet jim na čas z očí.

Co s volnou chvílí, čtvrtý čaroději? Co komu našeptáš, co kde seženeš za novinky? Je to jednoduché. Musím zatahat za ty správné nitky, aby měl Jonas co nejdříve možnost vyšvihnout se o stupínek výš. Nenásilně vytvořit příležitost. Aby to vypadalo jako náhoda. Tak vyplním ten čas. Nebude to nejjednodušší věc, co jsem kdy udělal, ale mělo by to jít. Jistě, přímo se nabízí trochu polechtat pod nosem Nesmrtelné a vydráždit je k novým nájezdům. Beztak něco chystají a já zatím ještě nevím, co přesně. Mladému Yernovi pak včas dát echo, kde k útoku dojde, to mu dá dostatečnou konkurenční výhodu. Jenže má to svá úskalí. Zaprvé, stejně slízne smetanu někdo z junty. Za druhé to obnáší zbytečná rizika. A třetí věc je, že nakonec i ty barbary budeme potřebovat na své straně a pokud možno silné. Takže ať se chystají na válku. Budou ji mít.

Rozhodl jsem se, tedy vlastně jsem se pořád nerozhodl, a proto jsem donutil své nohy už poněkolikáté v posledních hodinách zastavit nebo dokonce změnit směr, že zajedu za starým známým Leanurem. Ten ví nejlépe, kde, kdo a s kým. Kde je jaká vhodná partie na vdávání, kde by se co dalo pokazit, zcizit nebo jen popíchnout, aby to vyvolalo ty správné reakce. A třebaže mě nebere vážně, vždy se mnou rád poklábosí, protože na oplátku za svoje informace získá stejně zajímavé zprávy on ode mě.

Hluboce si povzdechnu a oběma rukama se tahám za vous. Ten čas, který jsem promarnil nekonečným pátráním po správné osobnosti mě teď téměř bolí. Nelze se dál zdržovat. Tak kam?! Další minutu jsem prostál. Chvíli hledím k cestě dole pode mnou, ze které jsem před slabou čtvrthodinou sešel, chvíli k horám, ze kterých jsem sestoupil o pár hodin dřív. Když už chci bezmocně rozložit své kosti tam, kde právě stojím, rozhodne za mě vůz, směřující mým původně zvoleným směrem. K vlantské hranici. K Brajčici. Táhnou ho dva vesele cválající Hattámští poníci.

„Héééj! Počkejte! Stůjte!“

S křikem sbíhám ze svahu k cestě a snažím se vůz dohnat. Další tudy nemusí projet celé dny. Cítím, jak má brašna náhle ztratí značnou část váhy, těkám pohledem z ujíždějícího vozu na svůj stařičký, ale stále spolehlivý šedý kabát, který je mi za chladných nocí přikrývkou. Upadl mi můj milovaný kabát, který je mi na formálních jednáních majestátem, v boji štítem. Nu, ten tu nemůžu nechat, je více než mou třetí rukou. Poskakuji na místě a mávám rukou.

„Zastavte!! Halóó!“

Z dálky na mé zavolání odpoví mým očím skryté stádo ovcí nadšeným bečením. Vracím se dobře dvacet kroků zpět s hlavou neustále otočenou k vozu. K mojí úlevě právě zastavil. Z kozlíku seskočila postava dobře urostlého trpaslíka a s rukama v bok hledí mým směrem. Popadnu kabát a mohutnými skoky překonávám zelené i zažloutlé trsy dosud nespaseného lučního rostlinstva. K mým skokům se nadšeně přidávají do všech stran hopkající luční koníci.
Zpomalím, když je jisté, že se trpasličí obchodník rozhodl na mě počkat. Když dorazím až k němu, spatřím, že plachta na voze se lehce zavlní, jak zpod ní vykoukne špička kuše s hrotem šipky. Jistě, v těchto končinách je třeba být ostražitý.

„Dobrý den, dobrý muži! Jistě, v těchto končinách je třeba být ostražitý. Či spíše, vždy a všude na tomto světě je třeba být ostražitý! Ale já jsem opravdu naprosto neškodný zájemce o svezení. Divil bych se, kdybyste nemířil do Brajčice. A tam potřebuju taky. Víte,“ pohlédnu na místo s kuší, která stále číhá na můj krk, „rád bych se s vámi svezl. Nohy mám uchozené až běda a můžu zaplatit nebo nějak po cestě vypomoci.“
Trpaslíkova tvář se mračí do slunce, které právě svítí za mými zády. Tváří se, jako by mi nerozuměl. Jak bývá u kupců zvykem, má jen nakrátko střižený vous a na hlavě jednoduchou pokrývku hlavy tvořenou dvěma šátky. Jeden volně položený a druhý ovázaný kolem hlavy přes ten první. Jak mi poslední roky ubylo vlasů, také se často tímto způsobem chráním před sluncem. Baví mě měnit barevné kombinace. A pár čtverců hedvábného šátku téměř nezabírá místo v brašně, o váze ani nemluvě. Teď zrovna ale slunce nepálí a tak jsem prostovlasý. Hlavu mi lemují řídké hnědorezavé kudrny, na temeni už prosvítá malé růžové kolečko. To ovšem trpaslík nemůže vidět. To bradu mám zarostlou, vousy mi rostou naopak stále víc. Nasadím široký úsměv.
„Prosím.“ Nezdá se, že bych zapůsobil, ale nakonec mě zachrání ten druhý, s kuší. Její špička nejprve zmizí pod plachtou.
„Hustfa ni akror e baliaa-ner oj!“ Prostě ho naložíme a jedeme dál!
Hlas z vozu mě překvapí hned dvakrát. Zaprvé mluví ryzí hattámštinou, kterou se příliš nemluví už ani v Hattámu a za druhé patří ženě. Trpasličí ženě, jak mám tu čest se vzápětí na vlastní oči přesvědčit.
Trpaslice hbitě seskočí z vozu a roztáhne plachtu.
„Budeme muset trochu přeskládat náklad, aby ses tam vešel, hochu. Tohle posuň víc dozadu, tak, a tuhle velkou bednu přesuň napravo na to uvolněné místo. Bezva, šikula. Jakmile by nikdo na voze nebyl, musí se ta bedna nejdřív přesunout do leva, jasný?“
Dlouho si se mnou nikdo tak pěkně mateřsky nepovykládal. Nedá mi to a musím se při její řeči široce usmívat, zatímco ochotně kývu a plním její pokyny. Sláva! Přeci jen se kus cesty svezu.
Pak si zavolá trpaslíka a hattámsky mu vysvětlí totéž co mě, zátěž musí být rovnoměrně po obou stranách vozu, aby se nepřetáhl jeden z poníků nebo nepřevrhl vůz. Z její řeči a jeho chování teprve nyní pochopím, že ona je velitelem téhle dvoučlenné výpravy a on jejím placeným pomocníkem. Tak on mi opravdu nerozuměl.
Netrvá dlouho a už se kodrcáme ne právě pohodlnou polní cestou dál k hranicím. Nemohu si stěžovat, pořád je to o mnoho lepší, než jít tu dálku po svých. A navíc.. během zítřka jistě narazíme na větší a pohodlnější vozy, a když budu mít štěstí, seženu nějakého koně k pronajmutí.

Chtě nechtě, a zprvu to bylo opravdu spíše vynucené, musel jsem občas do společnosti. V kruhu mladých oficírů cítil jsem se ještě poměrně ve své kůži. Když ale došlo na výměnu zdvořilostních frází se zástupci z řad vyšší šlechty, byl jsem dlouho celý nesvůj. Nesmělost a zdrženlivost ovšem fungovala jako magnet na všechny ty hraběnky, komtesy a baronety. Nemluvě o jejich dcerách!

Čím víc jsem se snažil jim vykroutit, čím větším obloukem je obcházel, tím více po mne pásly, tím okatěji mi dávaly najevo svou přízeň. Nechápal jsem, jaký druh pyžma jim to voní. Zatímco mí vrstevníci mi záviděli, starší šlechtici tropili si ze mne žerty. Někdy se dokonce sázeli, která z dam či slečen mne nakonec dostane za trofej.

Odolával jsem dlouho a unikal za kasárenské zdi, abych mohl "v klidu" připravovat se na důstojnickou dráhu. Tvrdý trénink mi dal zapomenout. Studoval jsem pilně a cílevědomě. Ovšem jen do dalšího večírku. Nakonec jsem podlehl a nechal se na čas strhnout vodopádem pokušení, slasti a romantického opojení. Brzy jsem však vystřízlivěl.

To můj opatrovník poukázal na nebezpečné známosti, které mi mohly zajistit více blízkých nepřátel než jich bylo na hranicích země. Pochopil jsem. Nejlepší, co jsem mohl udělat, bylo nechat se konečně poslat do terénu. Tak jsem se dostal k své jednotce.

Mnoho měsíců jsme se trmáceli pustinou i hornatými kraji. Sžívali se spolu a vytyčovali si hranice poslušnosti, věrnosti a přátelství. Úkoly, kteří jiní vzdali, my dokončili. Kam se nikomu nechtělo, my se přihlásili dobrovolně. A uspěli. Dlouho mi trvalo si uvědomit, že občasné pohledy mých vojáků měly něco společného s jiskrami v očích mých dřívějších ctitelek.

Svět za barevnými skly

Vlantie, Hanos
Krátce před polednem

Slunce se vyhouplo nad vysoké věže chrámu a jeho žár nabýval na síle. Dotěrné paprsky lámající se přes barevnou vitráž vytvářely po podlaze i stěnách místnosti pitoreskní obrazce. Dobývaly se i za zavřená víčka a už ani příliš nepomáhalo přetočit se na druhý bok, jak vzduch pomalu těžkl. Ještě poslepu jsem natáhla ruku vedle sebe, abych nahmatala...prázdno.
"Ah, jistě. Už je dávno pryč." Rozmrzele si vybavuji, jak jsem s plavovlasým mužem krátce po rozbřesku prohodila těch pár slov, co nejspíš zůstanou navždy uvězněné v mlze. Líně otevřu oči, nohu spustím přes okraj postele a chvíli se snažím špičkou palce najít pevnou půdu pod nohama. Nikdy jsem nebyla ranním ptáčetem, život na panství v obležení služebných mě na nic takového nepřipravil. Unaveně se zvednu a zamířím k toaletnímu stolku, míjíc kupičky rozházených svršků, další z památek po bouřlivé noci. Pohyb vyburcuje ty zpropadené dřímající permoníky, aby mi svou neúnavným kutáním ve spáncích připomněli všechny moje hříchy. Bolest je to téměř k neunesení. A na bok převrácená karafa s vínem už stihla vydat vše ze svého obsahu.
Nespokojeně vydechnu, ze zrcadla na mě hledí pár unavených očí, bledá, téměř zašedlá pokožka, která by jen stěží mohla být považována za krásnou a zdravou. Ovšem nic, co by trocha pudru a tvářenky nespravilo. I z rozcuchaných vlasů se nakonec podaří uplést cop.

Mistr Meliori bude určitě zuřit, ale nakonec to skončí jen u několika nahněvaných slov. Měl pro mě slabost, nebo minimálně pro tučné příspěvky od mého otce. Platil jednomu z nejlepších šperkařů v zemi, aby se pokusil směřovat a kultivovat nejspíš můj jediný talent. Zpočátku jsem jím byla okouzlena, pod jeho prsty vznikaly ty nejkrásnější skvosty, ze kterých až přecházel zrak. Obdivovala jsem, s jakým zápalem hovořil o jednotlivých technikách i materiálech, jaký měl neuvěřitelný cit pro detail a dokázal ze zákazníků číst jak v otevřených knihách a vždy jim vyrobit kousek vyzdvihující co nejkrásnější v nich. Zručnost mi též nechyběla a snad jsem se i domnívala, že rozumím lidem, dokáži vycítit jejich touhy a potřeby, vždyť nakonec já sama jich cítila tolik a přeci jsme se v tom samotném jádru příliš nelišili...
Jenže něco tomu chybělo. Detail, který by možná jinde zůstal nepovšimnut, nemohl nikdy uniknout jeho přísnému oku. Někdy jsem mívala skoro pocit, že mu to láme srdce.
Sama jsem nedostatky sváděla spíše na nedostatek trpělivosti, nikdy jsem u ničeho a u nikoho nevydržela příliš dlouho. Svět nabízel tolik požitků, že by bylo hříchem nepokusit se z každého z nich uhryznout. A hádanek, které volaly po rozluštění.
Možná, kdyby starý pán neměl ve své obsáhlé knihovně tolik svazků o alchymii a pojednání o Nadaných, už bych dávno byla pryč. Ale zvědavost mi nedala, vždy mě k těm zaprášeným, užíváním ožmoulaným knihám cosi táhlo. Pár z nich jsem si vypůjčila i domů, ležely na nočním stolku a byly mými spojenci za osamělých nocí.

Snad jsem si to jen sama nalhávala, potřebovala v sobě znovunalézt další impulz, který by mi pomohl posunout se dále, ale kdykoliv jsem se zcela oddala práci, ponořila se do toho úchvatného procesu, kdy okolní svět zcela přestal existovat a já jen vnímala, jak nechávám vzniknout něčemu novému, vídávala jsem podivné vzory. Zpočátku jen na okraji zorného pole, jemňounké linky obmotávající pevnou strukturu kovu. Brzy mi došlo, že každý jeden z nich má svůj vlastní otisk, který se měnil v závislosti nad tím, jak jsem si se šperkem hrála, vnucovala mu svoji představu o tvaru. A co teprve při použití leptavých substancí! Bylo to jako pozorovat svět skrze kaleidoskop, někdy mi přišlo, že se jen stačilo naladit na některou z linek a kov se začal ohýbat sám. Meliorimu jsem se zatím nikdy nesvěřila, ani když jsem se dostala do takového tvůrčího transu, nedokázala jsem vyrobit žádný šperk s duší. Ale jednoho dne...

V mé nejstarší vzpomínce jsem s dědečkem v lese. Je mi dobře. Sluneční paprsky prosvítají mezi listovím a měkce hladí zářivě zelený mech. Posadili jsme se u palouku, poslouchali ptačí zpěv a pozorovali divokou zvěř, která tudy procházela z různých směrů. Některá zvířata, ačkoli byla plachá, prošla bezprostředně kolem nás. Cítil jsem jejich pachy, a kdybych natáhl paži, dotkl bych se i konečky prstů jejich srsti. Byli jsme v tu chvíli součástí toho místa. Splynuli s ním. Tenkrát jsem pochopil, co je to život. Od té doby ho miluji, protože chápu jeho podstatu. A jsem pro něj ochoten i zemřít.

Na otce si nepamatuji. Vím jen z vyprávění, že se nevrátil z velké bitvy na severu země. Tehdy přišla Kartézie o několik ostrovů. To bylo jen několik měsíců po mém narození. Byl to prý zásadový muž a jeho čest mu byla vším. Více než rodinou.

Matka byla častokráte duchem nepřítomna, jako kdyby její mysl dlela ve zcela jiném světě. Nádherně zpívávala, častokráte večer u mého lože. Vždy jsem měl klidný spánek a ráno vstal čerstvý. Mnoho nemluvila a když přece, nedávaly slova která jí vycházela z úst nikomu smysl. Své tělo opustila docela, když jsem byl ještě chlapec. Už tehdy se o mne staral především děd, muž matčiny matky.

Babička se starala o rodinnou tvrz. Pevnou rukou řídila veškeré služebnictvo. Všehovšudy jich bylo pouze pět, ale já se dlouho vídal jen s dětmi z okolních vesnic a měl tedy pocit bůhvíjak nejsme bohatý a vznešený rod. Když jsem byl záhy poslán na studia do Anfernu, přistihl jsem se nejednou s ústy dokořán. Ty nádherné paláce a bohatě zdobené fasády vysokých domů! Za některými šlechtici se táhl celý zástup sloužících.

Studoval jsem pilně, abych nezklamal svého opatrovníka, dědova dávného přítele. U něj nalezl jsem přístřeší i mnoho moudrých rad. Dokázal jsem se díky němu zdokonalit v umění šermu, stejně jako vylepšovat strategii v reprodukcích duelů i rozsáhlých válečných konfliktů na obrovském stole v jeho pracovně.

Rostl jsem pro armádu. Jak jinak, tady v Kartézii.

Sedmdesát sedm let se snažím přesvědčit obyvatele Hattriíje o blížícím se nebezpečí. A přiznávám bez mučení, už mě to dávno přestalo bavit. Naplňovat. Už léta jde jen o neurčité naplnění nejasné povinnosti. Už jen jiskřička naděje a špetka přeschlého troudu odpovědnosti mě nutí dál chodit světem a hledat někoho, kdo vzplane pro mé varování.

Mocní mužové pyšné Kelsie, stejně jako krajin od Tymárie až po Lumbur, vládci a jejich synové, vnuci, ba i uzurpátoři, kteří zabrali jejich místa, tyrani i umírnění vládci, církevní hodnostáři i sektáři, vládci podsvětí, kteří tahají za nitky napříč zeměmi, ti všichni mě už dávno mají jen za blázna. Kde zpočátku možná i se zájmem naslouchali, je dnes odpovědí na má slova jen ticho, v horším případě bič a psi.
Blázen. Tak mě s oblibou titulují. Ne, mezi vládnoucí vrstvou už není mezery, kudy by vniklo varování na úrodnou půdu. Už mi nevěří. Pochopitelně. Oni neviděli, co se skrývá v Záhoří.
„Tos vyprávěl už mýmu dědkovi, hochu! A co se stalo? Nic!“
Pro jejich krátké životy je to typické a já jim rozumím, je tak těžké uvažovat za hranice vlastní smrti! Nechápou, že by mě mohli brát vážně právě z toho důvodu. Že tu stále jsem, stejný muž, který vyprávěl stejný příběh už jejich dědům. A že s vážnou tváří jej vyprávím stále a stále a dál a dál. Nebezpečí neubývá. Čas ano.

Elfové z Doänu? Jsou tak směšní! Vůbec nejsou ochotní si přiznat, že jsou jen (zatraceně zakrnělou) větví kdysi slavného rodu, původem z jižního Můrdanu. Že jejich rod byl mnohem mocnějším než trpaslíci, lidé či barbaři. Než překročil hranici povoleného. Než ohrozil Bohy, kteří jej následně srazili na kolena.
Vážně nikdo nechápe, proč se už po generace nikdo nevydal do Záhoří či přesněji se odtud nevrátil a když, tak s velmi znepokojivými zvěstmi? Vážně je tak těžké pochopit, že Hattriíja je na řadě? Proč ani lodě Nesmrtelných nedokáží plout jižněji a vlny bouří vrhají jejich lodi zpět na sever? Právě mezi barbary, co si říkají Nesmrtelní, jsem nejvíc čekal pochopení a odvahu. Ale oni mají jen tu odvahu. "Ať přijdou!" Volají v odpověď na má varování. Ano, zkoušeli tam plout. Že prý se vrátí s bohatou kořistí. Ano, pár se jich vydalo po zemi přes hory. Jenže jinou cestou, jiným způsobem, než jsem jim radil. Odsouzeni k neúspěchu.
Ani s trpaslíky se mi nevedlo lépe. Jsou rádi, že jsou rádi. Sedí si na své pracně vydobyté půdě v Hattámu nebo se věčně kodrcají na vozech a věnují se svým kšeftům. Jsou mezi nimi chlapíci, kteří stojí za zmínku. Vzhledem k jejich tradicionalismu ale bez šance vést masy. A já nutně potřebuji vůdce. Chytrý, charismatický, odhodlaný, nadaný. Válečník. Čaroděj. Ano, i Nadání v něm musí dřímat, tolik spící mezi lidmi. Tak hloupě zmrzačené mezi elfy. Proč by jeden rod měl ovládnout vždy jen jednu oblast!? Uvěřili tomu už dávno, že nelze překročit stín otce či matky. A tak je dávno zastínili lidští čarodějové. Chodí teď po světě čtyři Velcí a pár desítek malých. Velcí vládnou silným a pestrým balíčkem kouzel. Tři z nich díky tomu obsadili trůn některé z Hattriíjských zemí. Ti malí pak obvykle skončí u několika málo pouťových triků, v lepším případě zvládnou neviditelnost či magické léčení.

Kráčím Hattriíjí tam a zpět. A hledám ten pravý talent. Pořád. Tu pravou osobnost. Stále ještě vytrvávám. A zas jednou mám před sebou zajímavou stopu. Poslední měsíce slídím v patách jednomu mladému důstojníkovi Kartézské armády. Snažím se. Mohl by to být on? Co zbývá? Musí. Jiskřičku mé naděje rozsvěcí fakt, že jsem ho objevil právě v sedmasedmdesátém roce. Věřím na znamení. Krátce jsem s ním pohovořil a vycítil z něj Nadání, ale dosud to nepotvrdil. Nenašel jsem nejmenší důkaz. I přesto rozdmýchává doutnající popel v nový oheň. To, jakým způsobem za ním jdou jeho muži, jsem viděl naposledy za starých časů. Má hluboký cit a ocelovou vůli a ještě něco k tomu, přesně tu vlastnost, která z oddílu dělá jediný celek, jediný organismus, jehož každá buňka dýchá pro všechny ostatní. Celek, který přesně ví, kdy musí některou část obětovat, aby ostatní mohli přežít.
Je jako chřestýš, ví, kdy se skrýt a kdy uštknout a obojí umí velice dobře. Dokáže trpělivě naslouchat a třeba až s odstupem udělat rozhodnutí. V akci však jedná rychle a precizně. Má dobré předpoklady, ale i pár takových už jsem měl tu čest poznat. Tento muž má přece něco víc, oproti všem těm talentům, se kterými jsem hovořil před lety. Má to hlavní, co je třeba mít. Uvěřil mi. Od prvního slova po poslední. Ví, že mluvím pravdu. Sám to tak cítí. Věří, že čtvrtý čaroděj, ten o kterém se ví, že mnoho umí, ale málo předvádí, o kterém se ví, že mnoho mluví, ale konat mají podle něj jiní, mluví pravdu. A já zas vím, že jsem mu nasadil pořádného brouka do hlavy. Že o tom přemýšlí. Dnem i nocí. A to jsem mu odkryl jen jedno pole hracího plánu. To největší a poslední. Bitvu o Můrdan.

Ještě snad máme čas na pár tahů, které násobně zvednou naše šance. Ještě pár let. Kelsie, nejdůležitější říše Hattriíje, je sice velká, ale poslední roky měkká a zranitelná jako obří červ. Kdyby proti ní Kartézie teď vytáhla v plné síle, obsadí ji kromě hlavního města během pár týdnů. Kdyby on byl v čele Kartézské armády, mohl by přesvědčit davy o hrozícím nebezpečí. Mnohem větším, než jsou armády sousedních zemí. Ano, to je můj plán. Pokud se Hattriíja včas nesjednotí, její šance jsou mizivé.