Žijeme v pokoji a na zdi máme plakát. Zíráme na něj a myslíme si, že to je celičký svět. Ten pokoj... i ten plakát. Ale to všechno je lež. Jen snaha odvést naší pozornost od pravdy. Ten pokoj není celý svět. Svět je mnohem větší a mnohem, mnohem zvláštnější.

Kdysi dávno se svět lidí a pohádek dokonale prolínal. Na každé legendě, na každé pohádce je konečně kus pravdy. Na některých o něco více. Polednice, které unesou vaše dítě a již je nikdy neuvidíte. Vodníci čekající na nepozorného plavce. Trpaslíci, víly, skřítci... a chrabří rytíři bojující s vychytralými draky. Jenže lidstvo se rozrůstá a jakékoli hrozby sobě samotnému trestá s sebejistotou imunitního systému alergika, který právě zavětřil pyl.

Z chrabrých rytířů se stali inkvizitoři, potírající jakékoli známky nadpřirozena. Salemské čarodějky i prostí nevinní lidé by mohli vyprávět. Z nich se poté na americkém západě stali již organizovaní lovci, s opakovačkou přes rameno a koltem proklatě nízko u pasu. Již tehdy začalo legendám odzvánět. S přicházející občanskou válkou v Americe a následně dvěma světovými konflikty se lidská schopnost vraždit otočila na jiné lidi.

I tak, polednice již vymřeli. Stejně tak vodníci, když se vody začaly kazit. Čarodějkám se daří, jako prvním jim došlo, že jediná šance jak přežít je, se schovat. To urychleně následovali další nadpřirozené bytosti a ty, které se nepřizpůsobily zjistily, že lidstvo už dávno není kořist. Nadpřirozeno se začalo chránit tam, kde je největší tma - přímo pod lampou. Města vždy byla plná magie, není náhodou, že stojí kde stojí.

A v jednom takovém městě uprostřed České kotliny, v městě sta věží... respektive pod ním se ukrývá tajemství, které by mohlo celé město zničit. Panny jsou konečně v dvacátém prvním století opravdu vzácné, obzvláště v Praze, a zlato už také není co bývalo.