Andor.cz - Dračí doupě online

Internátní škola
Claire své dny ve škole trávu tak jako vždycky; nudné a dlouhé hodiny vyšívání, nebo spíš bezhlavě zabodává jehle do kusů napnuté látky a snažící se vyšít ony tvary. Claire se u toho vždycky rozčilovala a skončila tak maximálně s rozpíchanými prsty od jehel. Když se nevěnovala tomuto potupnému umění, musela hrát na kde jaký nástroj, přičemž ona sama neměla hudbení sluch.

Akorát si češe své dlouhé vlasy, když uslyší zaklepání, až se lehce lekne a zatahá za hřeben víc než by chtěla, čímž si vytrhne pár vlasů. „Au.“ Zamumlá si pro sebe a otočí se na učitelku, když rychle vstane, pozdraví a přikývne. Jen co učitelka odjede zamračí se a hřeben naštvaně vrhne na protější stěnu. Tohle jí naprosto zničilo všechny její plány a že už měla vymyšlené, jak se odtud dostane. Ale teď bylo všechno zničeno, bude muset plánovat všechno znovu.

Nehodlala si toho muže vzít, raději by si sama vytrhla jazyk, než aby u oltáře řekla své ano. Prostě ne, ten muž za žádnou cenu nebude její manžel, jen z představy, že by se jí doktnul se jí zvedá žaludek, až se musí chytit jednou rukou za žaludek a druhou ruku si dá před ústa. Udělá cokoliv, jen aby si ho nemusela vzít, klidně ať jí otec vydědí, cokoliv lepší než lord Wilburn.

Když je sbalena, rozejde se ke kočáru a sleduje Manfreda, který ji doprovodí a dokonce jí pomůže do kočáru, jakoby to nezvládla sama. Vždyť není zase tak neschopná. Jen co dosedne, naskočí, pěkně ji bolí zadek, protože včera se jí při vyšívání opět nedařilo. Ale na proutek slečny Amandy byla již zvyklá.
Během cesty tak kouká z kočáru ven, tváří se, jako by jela na pohřeb a přemýšlí, jak se jen dostat nepozorovaně z otcova sídla, což je téměř nemožné.

Když dorazí, povzdychne si a za pomoci sluhy se dostane z kočáru ven, to už ale spatří svého otce a nakrčí jedno obočí. Co ten tu dělá? Pomyslí si, jeho by tu čekala jako posledního avšak jí neuteče jeho pohled, který se jí nelíbí. Sama se přinutí k úsměvu a lehce se ukloní. „Můj nejdražší otče, moc ráda vás vidím.“ Nejraději by si za ty slova vyrvala jazyk, je jí to tak proti srsti a to už spustí o nějakém plesu, svatbě a taky když vypustí to odporné slovo lord Wilburn z úst, zvedne se jí opět žaludek.
„Ach nebudete mi to věřit papá, ani dospat jsem nemohla! Už se na lorda Wilburna neskutečně těším. A co teprve až budu jeho ženou? Myslím, že se mu samou radostí třeba zastaví srdce. Božínku, to by byla smůla, co?“ Řekne s pořádnou dávkou ironie a už ji z úsměvu bolí tvář. Pokud ji otec nechá, zamíří do svého pokoje.