A najednou jsme skupina..

Moje tiché pozorování okolí u krbu bylo narušeno Igorem, ovšem ani trochu si nestěžuji. Společnost je mi příjemná.
„Egyptské slunce umělo být zrádné, na to pozor..“ Odpovím s úsměvem.
„I když, dnes už je to asi jedno..“ dodám.

Igor navrhuje jiné zahřátí a než se stačím zamyslet nad tím, kolik významů může tato věta mít, tmavovlasý krasavec mi objasňuje svůj zamýšlený záměr.
„Minulost je už pryč, v té se pitvat nehodlám… vlastně bych to neřekl lépe..“ Odpovím následně na jeho citát.
„Klidně můžeme přistoupit ke hře, máš nápad?“

Náš rozhovor vůbec nezůstává soukromý dlouho, vlastně jsme téměř ihned prokouknuti Eddiem, následně i Elainou.
„Pyžamovou párty bych se mnou nedoporučoval, v zásadě totiž žádné pyžamo nevedu..“ Mrknu na medvědici s úsměvem.
„A k vaší otázce.. kujeme nějakou společenskou hru.. takovou zahřívačku..“ Pousměji se na oba.

„Nějaké nápady?“

Soutěž?

Kazran se očividně věnoval úklidu, zatím co nováček přijímal první objednávky.
„V pohodě, klidně ti to privilegium ´ukázat nejlepší pohyby´ přenechám..“ Uchechtnu se, když Dominik podotýká, že díky nedostatku objednávek máme prostor si přivydělat.

Mara se mezitím u baru zajímá o ten pravý vánoční film pro nás, čímž asi reaguje na původní Orenovo pobídnutí ke sledování něčeho vánočního.
„No, díky našim velkolepým vánocům pro celou rodinu, jsem se hodně viděl ve filmu „Sám Doma“. Jako malý jsem občas uvažoval, jaké by to bylo, kdyby celá rodina zmizela..“ Pousměji se, ale vlastně mi to teď tak vtipné nepřijde..
Ty si ale idiot, jakoby se už nestalo, co?..
„Ale, to už je dávno…“ dodám už s trochu vážnějším výrazem.

Jako trn do oka je mi v tu chvíli namachrovaný blbeček na baru, který si chce přeměřovat velikost mužství.
„Co takhle se prvně zeptat dámy, jestli by o něco takového stála?.. nabízet jí jako trofej bez souhlasu je fakt odporné..“ odseknu s pohledem na Maru.
„Ale jestli o tu hovadinu stojíš, tak prosím.. Jako výhra mi bude stačit tvůj protáhlý obličej..“

K baru přistupuje i druhá nová tvář s růžovými vlasy, která jde rovnou za kolegou pro drink, teprve poté se ptá, zda se nějak střídáme. Její úsměv mě trochu uklidní, než bych se stihnul nějak nezdvořile vyjádřit, což by mě pak samozřejmě mrzelo, ona za to nemůže.

„Žádný systém zatím není, pokud nebude mít čas „Domi“, klidně ti rád umíchám něco dobrého i já.“ Odpovím jí a pokouším se znít tak mile, jak jen v této chvíli dovedu.

Vánoce a čaj

pevnost Holtgast, kuchyň

Heather se brzy také připojila do hovoru a ptala se na jiné detaily, které mně známé nebyly, ale hned mi je vysvětlila. Bylo to pochopitelné, geograficky a kulturně si byla s Willem blízko. A její pojetí svíčky za oknem doplnilo mou myšlenku, rozsvítit dnes svíci u našich zemřelých. I u mého já...
“Teď jsme tu my, abychom naše zvyky udržovaly,” snažila jsem se znít povzbudivě, i když to bylo s dost beznadějným výhledem. Civilizace, jak jsme ji znali, je rozvrácená….
“Není to právě o těch maličkostech, které v nás udržují lidskost?” přemítala jsem nahlas, ale nešlo úplně o mé vlastní myšlenky. Tohle mě naučil táta.

Přede mnou se zjevil šálek čaje a já si s úsměvem oprášila ruce a vzala si nápoj do rukou: “Díky.”
Příjemné teplo se mi rozlévalo do dlaní i do tváře, když jsem se sklonila k horké tekutině blíž.
“Souhlasím,” přitakal jsem ihned Willovi. “Možná u stromku, ale třeba i v kryptě?” nadhodila jsem.
Zlehka jsem se napila a dala prostor Heather a Naiře, aby popsaly své svátky. Taky se mezi námi na chvíli objevil Oren.
“Neboj se, už jsou to opravdu poslední kousky, slibuju!” se smíchem jsem ho ujistila.

Šálek jsem odložila a dokončila poslední lanýže. Pak jsem je naskládala na tác, umyla si ruce a se šálkem se pohodlně zády opřela o kuchyňskou linku. Čaj byl akorát pitelný, ale stále příjemně teplý.
“Myslím, že klidně můžeme pokračovat vedle, ale nejdřív si vychutnám ten čaj,” pousmála jsem se. Momentálně jsem se cítila na mumraj ve vedlejší místnosti více připravená. A tak by bylo fajn toho využít.
"A taky se asi skočím převléct," podotkla jsem se smíchem a při pohledu na mé zamoučené oblečení.
"Budeš potřebovat pomoct s Emily? Nebo ji mám na chvíli pohlídat, aby sis užila zábavu sama?" obrátila jsem se ještě rychle k Heather. Nedělalo mi problém malou Emily nějakou dobu chovat, však i Heather si potřebovala odpočinout.

Vánoční večírek

Společenská místnost

Eddie mě co se týče dárků uklidní, jak to tak vypadá, není to úplně povinností a ani samozřejmostí. To dává i smysl, když si vezmu že všichni pocházíme z jiných koutů světa, zároveň mi to ale přijde i trochu líto. Je pěkný pocit být obdarovaný a ještě hezčí být ten, kdo daruje. Ale ty stejně nic přichystaného nemáš. A i kdybych měla, nebylo by to dostatečně osobité vzhledem k tomu, že zdejší zas až tolik neznám.
Eddie mi ale hned připomíná, co je nyní to důležité. Na materiálnu nezáleží, hlavně že jsme spolu - hlavně že jsme s někým.
"Máš pravdu a je strašně fajn, že se tyhle oslavy a události drží a pořádají, konečně je to taky způsob jak vás všechny trochu víc poznat." Možná už některé znám z našich terapeutických sezení, to ale není...to není mé, osobní, jestli tomu jde porozumět. Je rozdíl v tom, znát lidi jako terapeut a znát je jako kamarádka.

Eddie se ptá kluků v rohu, co mají v plánu, já zatím pohlédnu směrem k baru, kde můj milý připravuje drinky a jak to tak vypadá, provokuje jiné k podobné činnosti. Nic se nezměnilo a jsem za to vlastně ráda, Dominik potřeboval mít kolem sebe lidi, potřeboval zábavu, potřeboval trochu oddechu od všech těch starostí a boje o život.
"Mohu taky poprosit o něco dobrého k pití, Domi?" Můj předchozí drink se pomalu blíží konci, je na čase využít schopností těch nejlepších. "Nebo se tu nějak střídáte?" Usměji se na Ludwiga, náhle nejistá současnou dynamikou fungování za barem a vlastně i fungování před barem. Nelezu do nějaké konverzace? Nevnucuji se?
Před přílivem pochyb utíkám ke své kotvě, ke své stabilitě a síle, pohled mi tedy skončí na Dominikovi s očekáváním přijetí, zapojení, úsměvu.

Příjemný rozhovor v zahradách

Zahrady

Sličná Mikka s jejím pohrdavým úšklebkem a morózní, pichlavou osobností mě baví čím dál více, obzvláště když každá věta, kterou vyřknu, se setkává s další a další nadávkou a ponížením!
Zatímco nad mými zády roste keř z příliš intenzivně vonícího jasmínu, na mé tváři se objevuje úsměv čím dál širší a širší. Jak je to dlouho co jsem měl příležitost k podobně příjemné disputaci na téma mých zvyklostí a neduhů!
"No dovol, teď si mě hluboce urazila!" zvolám s rukou na srdci na znamení, jak moc si to beru. "Já zvládnu víc jak jedno pivo bez zvracení! Někdy třeba i tři! Ale dobrá, budu se snažit ti kdyžtak zvracet do klína." Něco mi říká, že by to vskutku ocenila - a já bych to pak nemusel přežít.
Pohyb na opravdu úzkém provazu.. To miluju!
"A kamarádů i holek jsem měl dost, většině se mé způsoby i líbili! Víš co, brali mě takovýho, jaký jsem, se vším dobrým ale i tím zlým. Co ty, tys někoho takového měla, kdo by obdivoval tvé skvělé já?" Původně jsem jí na to chtěl odvětit něco ironického a vtipného, nechtíc se mi ale do hlasu vloudila i trocha melancholie a lítosti. To bývaly časy.

Jasmín kolem mě roste a roste a já si začínám říkat, že její výhružka možná nebyla tak úplně planá. Ani na moment ale nezvažuji svůj pohyb a ústup, to radši přivítám všechno to rostlinstvo. "Masožravky aspoň nebudou tolik zapáchat."

Rád bych pokračoval v našem rozhovoru o samotě, kolem se ale blíží kdosi či cosi - ah, takhlecta. Jindy bych si jí asi ani nevšiml, koho jiného ale přivítat do našeho malého panoptika vyvrhelů než nebohou zombici Sheenu?
"Ale no tak, nebuď hrubá, má stejné právo na zahrady jako my. Jen se k nám pojď přidat a pověz jak se daří. Můžu nabídnout pivo, jestli chceš. Můžeš pít vlastně pivo?" Najednou se ve mě vzbudí zájem o její stav, o to co to obnáší, o to, v čem měli filmoví tvůrci pravdu a v čem ne. Mám tolik otázek! Ale řvát na ní na tu dálku nebudu, to až pokud přijde blíž, zas nechci rušit všechny ty, kteří si sem přišli odpočinout. Jo, umím být i ohleduplný!

Souboj

Tréninková místnost

Naše trojice není jediná, kdo se rozhodl nevynechat dnešní trénink, neboť se k nám přidává i Aurora. Bez zaváhání jí vysvětlím pravidla, nad kterými jsme se s dívkami shodli. I přestože to bude 3 vs. 1, Yuriko bude mít stále ve fyzickém souboji převahu. "Bojujeme pouze fyzicky, bez dalších schopností, všichni proti Yuriko. V dalším kole si pak můžeme dát třeba souboj 2 na 2.." Tedy za předpokladu, že se pak zbytek nerozeběhne slavit Vánoce.

Rychle se podívám, zda jsou všichni připraveni na svých místech a souboj může začít.
Evelyn na nic nečeká, mění se do dračí podoby a zahajuje útok, bez dalšího zaváhání tedy využívám jejích manévrů, rozeběhnu se a snažím se dostat k Yuriko zprava, mým cílem je pokusit se podtrhnout jí nohy (6+2) a zároveň se snažím sám sebe krýt před jejím možným protiútokem (1+2).
To jsou ale příjemné Vánoce...
Bez tréninku nemůže být zábava.

Vánoční popovídání se špetkou čokolády

kuchyně

Musel jsem se pousmát, když Lakshmi ze všeho toho mého vyprávění a popisování okomentovala zrovna tu svíčku. Ne, nedivil jsem se, tohle nebyl úplně známý fakt.
“Přiznám se, že jsem tu skutečnou symboliku doopravdy pochopil až později. Jako malý kluk jsem se několikrát vyptával babičky i mamky, stál u okna s rozsvícenou svíčkou a přemítal, zda proč by někdo chtěl k nám na Vánoce, k cizím lidem. Bohužel pak už těch svíček bylo vidět méně a méně, jak lidé zapomínají a nebo to prostě dělají jako další zavedený zvyk, ale už vlastně neví proč. Za mě je to vážně velká škoda.“
Znovu jsem si oprášil ruce do zástěry, která byla na několika místech poprášená čokoládovým práškem. Byl čas nechat cukrařinu stranou a pustit se do toho slíbeného čaje.
Ve skříňce jsem prošel několika krabičkami čaje, než jsem narazil na ten správný, jasmínový.
Čaj bych mohl udělat kdykoliv, i poslepu. I kdybyste mě vzbudili uprostřed noci. Jak říkají Britové – a já s nimi musím většinově souhlasit – není nic, co by šálek čaje nevyřešil.

Při tom jsem poslouchal Lakshmi, která pro změnu vyprávěla, jak probíhaly Vánoce u nich doma. Bylo hezké vidět ji vzpomínat a usmívat se u toho. A toho se podařilo zatáhnout i Heather. Připravil jsem na pult hrneček na čaj také pro ni i Nairu.
“Zatím se jen potvrzuje, že Vánoce jsou pořád o čase stráveným s rodinou, s někým blízkým. I ty svíčky koukám, že máme krapet podobné, i když cranachan ne. Když přivřu obě oči, tak nejpodobnější byl asi trifle. Ale...napadlo mě, proč bychom si tu svíčku nezapálili? Má to svůj význam, pro každého z nás.“
Přisunul jsem k děvčatům šálek čaje, lehce kouřícího, naplňujíc prostor exotickou vůní. Sám jsem si taky jeden vzal, protože tomu já „ne“ dokážu říct jen těžko, opřel jsem se o linku a chvíli jsem si nahříval o hrneček ruce.
“Ale pokud to nebude vadit, rád se dozvím o tvých Vánocích víc,“ obrátil jsem svá slova k Heather a následně i Naiře.

Pozvedl jsem oči k příchozímu Orenovi, vysmátému, přicházející pro další jídlo. Tedy, hezky to tam rozjíždějí.
“Tedy jen v případě, že už se nechcete přesunout k ostatním. Rád si vás poslechnu, stejně tak půjdu do společenky.“
Tedy až si vychutnám ten šálek čaje.

Do společnosti

pevnost Holtgast, pokoj

Jen jsem se na Jona ušklíbla, ale neurazila se. Vlastně mě to pobavilo.
Trochu mě překvapila poznámka o Ludwigovi, který už se pustil do víru společenského života. Ale možná je to dobře, než se hrabat v minulosti, kterou nezmění.
Loupla jsem pohledem po Jonovi, který se vlastně taky zdál celkem v pohodě a dokonce se usmíval. A hned přidal další vtip. Co to s ním sakra je? Ale i tak jsem se neubránila a zacukaly mi koutky. Potřásla jsem hlavou, abych to skryla pod záplavou vlasů.

“Lepší chcípnout v náladě než se spraveným chrupem, ne?” utrousila jsem jen. Ani jsem si nevšimla, pro co se Johonaei sehnul, když se ozvalo jeho konstatování. Jen jsem škubla rameny. Nebylo nic, co bych k tomu řekla. Na to jsem byla málo opilá.
Odložila jsem pohrabáč a založila si ruce na prsou: “Ty mi asi nedáš pokoj, co?”
Moje jedovatost pomalu ale slábla. Nechápala jsem to, ale Jon ji dokázal zeslabit a přitom jsem se netopila v sebelítostných sračkách. Vlastně mi bylo i trochu do smíchu.

“Dej mi chvilku, jo?” kývla jsem na něj a zmizela do ložnice. Svou obvyklou mikinu jsem sundala a na chvíli mě v lehkém černém tílku roztřásla zima. Rychle jsem vyměnila ošoupané legíny za jiné - pevnější a hlavně čisté. Pak jsem na sebe přetáhla dlouhou kostkovanou košili v červené barvě s dlouhým rukávem. Do pasu ještě široký černý kožený pásek. Vlasy jsem prohrábla kartáčem a nechala jako vždy rozpuštěné.
“Tak můžeme,” vrátila jsem se ke krbu. Cítila jsem se poněkud nesvá, protože podobně ženský oděv jsem na sobě měla naposledy, když Heigen přepadl pevnost. Tak snad tím něco nepřivolávám… Tehdy mě dokonce Marisol nalíčila.

“O co, že Emil bude největší úchylák ve společence?” zamířila jsem s pobaveným úšklebkem ke dveřím a snažila se myslet na něco jiného než na ztracenou minulost. Nic proti Emilovi...

V duchu oslav
Společenka

Trochu jsem se zazubila na Alex.
Jo, zdá se, že šaty a my dvě prostě nejde dohromady.. proto jsem raději zvolila onen overall, kde jsem tak úplně nemusela příliš řešit věci kolem. A taky, cítila jsem se v něm více pohodlněji, i když stále iluze šatů tu byla přítomná.
"Nah, bohužel.. není čas a hlavně není z čeho.. či pro co.." odvětila jsem jí na její otázku ohledně svých udělátek. Nemyslím, že v tuhle dobu něco takového tady jeden dokáže ocenit. Nějaké počítače, televize.. pravda, docela to chybí.. nicméně i tenhle život měl svoje malé kouzlo ne? Alespoň mi nikdo necpal do obličeje to, jaká supermodelka vlastně je, či co právě za foodporno má na stole..
Přípitek samo sebou nesměl chybět. Nejsem zrovna velký píč, ale jedna, či dva svařáky bych mohla dneska dát. Pro ten pocit a pro tu náladu aspoň tedy rozhodně. Tedy pozvednu svůj a prostě.. cink, cink.
Nechybělo ani letmé očko, či snad nepatrný úsměv pro Igiho..

"Uhm... nějak jsem.. tak trochu asi pozapomněla.." přiznám se Lott, bez většího mučení. Jop, nějak jsem nepomyslela na to, že na vánoční párty bych si asi mohla vzít něco.. vánočně tématického.. aaaaleeee... ne, nedošlo mi to. Hold pako no.. teď to asi těžko zachráním ale tak co. Jsem tady..? Jsem tady.. a to by mělo být přece to hlavní ni? Jo je!
"My? No.. s rodičema to nebylo nic moc.. spíše nic, než to moc... takže, tohle jsou asi první.. relativně normálnější vánoce.." přiznám dále znovu a opět bez většího mučení nebo zbytečné omáčky. Koneckonců, nebylo to nic extra a hlavně byla to není minulost, která zůstala jenom a pouze ve vzpomínkách, ve kterých se nemíním topit.

Nicméně i napříč společnosti, nějak.. utíkal mi pohled stejně jedním směrem, k jednomu určitému v téhle místnosti.
Nakonec jsem se rozhodla tomuhle nutkání prostě podlehnout a se svým svařákem v ruce, jsem se rozešla k polštářům, kde už byla svoje malá společnost. Během té cesty jsem maličko přemítala o tom, jak se vlastně mezi ně zařadit.. než nakonec jistý nadhoz vzešel od Eddieho.
"Jo, co vy dva tady kujete hm..?" zaculila jsem se na ně, s rukou lehce položenou v bok.
"Jestli tu míníte mít vlastní pyžama párty, chci to tlupy.."