Co jsem zač

Holtgast, nakonec stáj/chlévy

... na moment strnulá.... na moment pozadu... ...na moment, který mě přijde draho. Odporné, rozviklané a oštípané, ale stále ostré zuby... zaryté do mého ramena...
Můj pronikavý křik, můj usilovný odpor, který všechno jen zhoršuje.
Teleport... Heather.
Volání... Lei.
Chrčení... prudká bolest.... zvuky syrového hladu... děs a panikou drcená hruď.
Valeriin štít. Hlas Yuriko.
Chvíle ticha, omývaná slzami šoku.
... na moment strnulá, na moment pozadu... Odporné, rozviklané, oštípané, ostré...
Něčí pronikavý křik, svíjení se v usilovném odporu...
Teleport...
Volání... Hlas...
Chrčení... prudká bolest.... zvuky syrového hladu... děs a panikou drcená hruď.
Štít.
Chvíle ticha, omývaná slzami šoku.
Bolest, odpor, křik, slzy.
Bolestodporkřikslzychladahlad.
Hlad...
Hlad!
A vztek.
A... tma.

Probouzení je jako nořit se z hutného, hlubokého ticha na povrch.
Kolem... pach kovu a dezifekce, studený stejně jako světlo zářivek. Je rušno. Ostatní se starají o ležící. Je jich tu dost. Pomalu mrkám, trvá mi zaostřit.
Cizí tváře, všechno...? Ne... všechno ne.
Střapaté, světle narezlé vlasy, bledá ustaraná tvář... Dan, pamatuji si.
Opodál dlouhé posplétané medové prameny, mladík sklánějící se nad bledou kudrnatou zrzkou... Nik. Lea.
"Co se..." pokusím se promluvit, ale zní to tak hrubě a nakřáple, jako bych nemluvila roky. V očích kolem je ostražitost.
Pokusím se zvednout ruce, ale drží pevně. Přivázaná... jsem přivázaná. Zápěstí, pas, kotníky, krk.
"Proč...?" zaskřípe mi z hrdla poděšeně, ale částečně i trochu dotčeně.
Co se stalo? Všechno je zmatené.

Několik dalších dní trvá, než se doopravdy mohu pohybovat volně, než je důvěra ošetřovny v moje sebeovládání a moji léčbu dostatečně silná. Co se stalo, se mnou i všeobecně, dozvídám se ve střípcích od lidí, co na ošetřovně pracují.
Nechci tomu věřit.
Ale to, jak vypadají moje ruce, moje nohy, zbytek těla, na který se dokážu podívat....
Poslední ranou je pohled do zrcadla v koupelně.
To... jsem já?
TOHLE, jsem já?
Tahle hrůza jako vystřižená z hororů? V tomhle těle mám existovat? Pokoušela jsem se změnit, co jsem mohla, ale ať jsem se snažila, jak jsem mohla... pořád jsem vypadala odporně.
Dokonce jsem se prakticky navrátila k podobě, kterou jsem mívala kdysi, než jsem objevila svoje schopnosti a začala experimentovat se vzhledem. +-. Jistě, kdesi pod tím nánosem hniloby byla tvář, na kterou jsem hledívala v zrcadle odmalička, ale...
Ale.
Proč... proč mě radši nezabili?

Pokoj mám pro sebe, ačkoliv je pevnost plná, nejspíš abych někomu nepáchla pod nosem... to je další věc. Ať dělám, co dělám, neustále se kolem mě vznáší zápach. Je jedno, kolikrát se zasypu celá vonným pudrem, přeleju deodorantem, kolikrát si převážu místa, která jsou na tom s rozkladem hůře...
Vždycky je to alespoň trochu cítit. Ale kdybych se usilovně nesnažila, bude to stokrát horší. Zakrytá jsem skoro celá, i na rukou nosím rukavice, aby se ostatním nehnusilo sahat na věci, kterých jsem se mohla dotknout. Jen tvář...
Možná přijde čas na nějaký apartní papírový sáček s průstřihy, který si narazím na hlavu.

Dnes je Štědrý den. Všichni se nejspíš natlačí do společenky a budou se veselit... je mi jasné, že tam nemůžu být. Všem bych jenom připomínala smrt, které měli podle všeho dost.
Co bych tam taky dělala já? Tváří, které si pamatuju, bych mohla spočítat na prstech obou rukou, zbytek je jen moře cizinců, kteří se sotva budou chtít seznamovat s chodící mršinou.
Na pokoji povečeřím svůj slizký příděl, na ošetřovně se stavím pro zbytek mé léčebné kúry. Nebolí to. Nic vlastně nebolí, fyzicky.

Okolí se mě taky nedotýká. Nic nepoznávám. Mongolská pevnost ve vší své masivní šestihranné velkoleposti je pryč, zborcená a v ruinách. Byl to můj domov.
Tohle je stejně cizí prostředí, jako tělo, ve kterém jsem se ocitla. Zamířím... chci jít k Celám. Připomenout si, co jsem dělávala, seznámit se s novými svěřenci.
Jenže místo ke Zdivočelým bloudím do stájí a chlévů.
Koně jsou neklidní. Cítí ze mě pach smrti, instinktivně je děsí... u zbylého zvířectva to není o nic lepší. Vždycky jsem za zvířaty chodila ráda, zejména slepice a králíky jsem měla pojmenované a většinu ochočenou.
A teď většině samotná moje přítomnost taky nahání strach.
Jsem zrůda proti všemu přirozenému a dobrému.
Proč mě radši nedorazili, místo... tohohle?

Zadusím tichý vzlyk, když si uvědomím, že tu nejsem sama.
"Ahoj," zachraptím směrem k cizí holčině schovávající se u koní.
Nejistá si, co bych měla počít, naberu z nůše do rukavice hrstku zrní, a sypnu je do ohrádky k slepicím. "Na, puťa puťa..."
Naštěstí je pro slípky žvanec větší hodnotou, než řešení, od koho přišel, a pustí se do hodování.

Z temnoty do světla

Holtgast, stáj

Z rozhovoru s Nikolaiem jsem si odnesla zajímavé informace: trhliny jsou nestabilní jako nálady mé máti. Fakt, kdo jsou moji rodiče, místním nejspíš způsobí šok. Ovšem nemůžu říct, že by se ti dva v mé realitě kdoví jak milovali. Osobně se spíš považuji za výsledek vypočítavosti a touze po moci než za vzplanutí vášně. Úloha Razvana zde byla spíš v pozadí, ale to neznamená, že si toho úchyla nebudu držet dál od těla.

S hlavou plnou myšlenek jsem neklidně usnula, abych se nakonec propadla do hlubokého spánku. Tak hlubokého, že z něho není možné se probrat. A když už se mi to povede, mám pocit, že má duše a mé tělo už nejsou jedno.
Proč se nemůžu pohnout? Proč sotva dýchám…? Proč všichni zní tak z daleka?
Zachvátilo mě zděšení. Tedy aspoň jsem takový měla dojem, ale těžko říct, co se v mém těle odehrávalo.
Otrávili mě… Utlumili. Co se teď?!
Sípala jsem a snažila se bránit, když se nade mnou sklonili léčitelé. Sotva jsem ale pohnula prsty a párkrát cukla tělem. Ať už to bylo cokoliv, ten jed byl dokonalý.
Cítila jsem jehlu, vnímala jsem své okolí, ale nebyla jsem schopná téměř ničeho. Nakonec i ty informace byly jak neurčitá mlhovina. Všechno se rozplývalo a když už jsem nějakou myšlenku dokázala udržet, stejně jsem nebyla schopná jí pořádně porozumět.

Bylo to nekonečné. Proč mě tak dlouho trápí? Nemučí mě, a přesto mě nechávají v takovém stavu… Proč mě rovnou nezabijou?!
Čas nejspíš plynul, ale já nebyla schopná postřehnout nic z toho. Byla snad hodina pryč? Nebo teprve nekonečně dlouhá minuta? Uběhl rok nebo jen den?
Jednu změnu jsem ale zaznamenala. Pach smrti se plížil celou pevností. Dostihne i mě?

Byla jsem přesvědčená, že ano. Bylo to jediné vyústění mé situace.
Ale nakonec se dostavil pravý opak. Zlepšení mého stavu mi nešlo na rozum. Jaký smysl v tomhle vidí?
Jakmile jsem jen trochu byla schopná mluvit, nenechala jsem si své podezření pro sebe. Proč mě Triskelionští otrávili, když mě nakonec nezabili?!
Jenže to prý nebyli oni, ale důsledek příchodu z jiných realit. Potkalo to všechny, kdo nebyli z tohoto světa.

Znělo to všechno logicky, ale přesto jsem zůstávala obezřetná. Léčitelé se nám nadále věnovali, dokud jsme nebyli všichni schopni odejít z ošetřovny po svých. Nebylo to jednoduché, skoro jako kdybych se učila znovu chodit. Měla jsem ale jasnou motivaci - být schopná se ubránit.

Kdyby se mé okolí nenadchlo příchodem Vánoc, nijak bych ono datum neřešila. Vánoce jsem neznala. Jistě, z knih jsem chápala původ těchto svátků i jejich podobu v konzumním lidském světě. Můj otec ale naprosto pohrdal náboženstvím a má matka byla raději za oslavy, které byly spojeny s kultem jejich osob. Místo Vánoc by brala spíš Valinoce.
Navíc pohybovat se mezi Triskelionskými… Bylo to zvláštní. Jako kdybych přišla včera a ne skoro před měsícem. Jenže ta zkušenost mezitím mi chybí…
Snažila jsem se zaplout do koloběhu pevnosti a příliš nevyčnívat, ale často jsem nevěděla co, kde a jak. Anebo jsem jednoduše zabloudila.
Cestu do stájí jsem však velmi brzy uměla nazpaměť. I teď jsem se tady schovávala. Obyčejné černé džíny a bílé tričko, zatímco jsem se pohybovala mezi zvířaty, vítala se s nimi a pokud jsem snad našla nějaký nedostatek, hned jsem se ho snažila napravit.
Bylo mi tu mnohem lépe, bez nutnosti neustále si hlídat záda.

A ještě jedna dobrá zpráva. Žádné další záblesky vzpomínek *od mého malého já* už nepřišly. Proč? Tím jsem se raději nezabývala a jen si to ticho ve své hlavě užívala.

Běžící čas..
Holtgast, tréninkové prostory

Nelíbilo se mi to.. ani v nejmenším.
Nejenom to, že jsme měli mezi sebou tvora z jiného světa, jiné dimenze, ale stejně tak i fakt toho, že to okupovalo tělo jednoho z nás.. a ještě k tomu to proběhlo při úmluvě, která byla jednoznačně výhodnější jenom pro onu temnou stránku.. kdo ví čeho bude schopný pokud dostane plnou kontrolu.. a vidina toho, že bychom měli nějak bojovat.. proti jednomu z nás.. mi byla krajně nesympatická..
Nepříjemný.. dotek temnoty, které tohle ´setkání´ zanechalo, jsem cítila notnou chvíli i poté.. nicméně snažila jsem se věřit tomu, Erdenově úsudku, že prozatím nebylo třeba toho mladíka nějak více omezovat v jeho vlastní svobodě. Jistý osten v mé mysli ale lehce hlodal.. byly jsme vůbec na to vybavení, kdyby došlo na nejhorší? Dokázali bychom něco takového zadržet a bezpečně udržet..?

K řešení tu ovšem byly daleko.. zásadnější věci, které se projevili ráno u množství lidí.
Z ničeho nic totiž spousta lidí skončila v divném.. katatonickém stavu. Možná nemoc? Kdo ví. Byly jsme v množství světů, dimenzích o kterých nemáme sebemenší tušení co všechno se tam může vyskytovat a co jsme si mohli případně dovléci s sebou při tomhle nedobrovolném výletě. Snažila jsem se pomáhat jak to jenom šlo a byla jsem schopná.. a to nejenom těm, co skončili na ošetřovně coby ležáci ale i další skupince, která byla schopná sice vnímat, tím, že byly při vědomí, ale když se to vzalo kolem a kolem, tak na tom byly skoro podobně jako ti ležáci..
Nejhorší, když pomineme onu bezmoc a jisté zoufalství, bylo to, že se to nedělo jenom tady u nás, ale stejně tak i v dalším sanktu..

A s dalšími dny se věci jenom horšili a horšili.
Schovávala jsem svojí frustraci nad bezmocí, která tu byla, jak nejlépe to šlo.. ale s příchodem prvních úmrtí, to už šlo jenom horko těžko.. a tak, když už to nešlo jinak, padlo za oběť pár boxovacích pytlů či jiného tréninkového náčiní v tréninkových prostorech..
Stejně tak bylo to i období, kdy mě kdokoliv mohl zastihnout právě převážně tady, poté co bylo denně postaráno o Divoké.
Nemínila jsem zahálet ale ani jinak. Dlouho jsem hledala cestu, nebo spíše myšlenku toho jak najít si zase zpátky cestu k Vali.. nicméně nic jiného než přímá řeč mě nenapadalo. Jeden večer jsem jí tedy vyhledala s tím, že bych si s ní chtěla promluvit jen my dvě.. načež jsem se jí u hrnku horké čokolády svěřila s tím, proč jsem vlastně tak najednou odešla - rozdílné názory, které jsme s Erdenem v mnoha věcech měli.. stejně jako to, že tohle nebyl život, tohle bylo jenom přežívání.. a neposlední řadě to byl můj odpor k tomu, co dělal Lilian.. na co si to pokoušel hrát když se rozhodl manipulovat se schopnostmi jiných.. prostě tak nějak všechno, kdy jsem to zakončila i upřímnou omluvou a drobnou žádostí toho, že doufám v to, že mi bude schopná někdy tohle odpustit.. a že navždy zůstane pro mě tou imouto.

Svátky se blížily, ale mě.. u mě to šlo tak nějak spíše kolem než abych o to jevila nějaký aktivní zájem sama osobně.
Tížili mě naše ztráty.. nejenom při oné anomálii v New Orleans, ale poté přímo tady, když začali lidi poté co upadli do toho divného stavu, postupně i umírat a nejenom ti.. neměla jsem příliš chuti na to po tomhle všem ještě ´slavit´ nějaké svátky.
Nicméně stejně mi to nakonec ale nedalo a než jsem se postarat o večeři pro Divoké v celách, ponechala jsem Vali na polštáři její postele dvě poskládané origami labutě. Těm v celách jsem přihodila... něco malého na zub navíc. Tuším, že to nikterak příliš neocení, ale.. bylo to prostě něco malého navíc, co nedostávali každý den.
Jakmile tohle bylo hotové, poslední ujištění toho, že všechny cely byly pevně uzamčené a zajištěné, než jsem se pak vydala do svého obvyklého působiště, asice do tréninkových prostorů, kde jsem mínila zatím trávit svůj čas. Prozatím, neměla jsem pomyšlení na to se připojit k ostatním v oslavách..

Bolest

Holtgast, nakonec společenka

"V pořádku," pousměju se jemně směrem omlouvající se Laimy. Na moment rozmýšlím, než upřímně a dost otevřeně odpovím. "Byl to... zajímavý náhled do jeho smýšlení. Obávám se ale, že jeho neutichající loajalita k Bratrstvu mu tady příliš štěstí nepřinese... Erden ho nenechá odejít jen tak zpátky," povzdychnu si sklesle.
Něčím je mi Tenshi sympatický, ale jeho neochvějná víra ve správný úhel pohledu to není.
"Nikdo rozumný by ho nenechal se vrátit, s tím, co všechno zjistil a co ví. A pokud se nepokusí svůj postoj změnit, je možné, že jej v budoucnu čeká buď cela, nebo návrat k Bratrstvu s vymazaným kusem paměti, což by v jeho nově změněném stavu bylo nejspíš nemilé - a to nejspíš lidé ve velení nedopustí, neboť nechat i bezděky možnost, že se jeho a Sheenina nákaza bude šířit ve světě, kam nepatří, je proti většině zásad, které se zde snažíme prosazovat..."
Zavrtím hlavou.
"Je to komplikované."

Tu zastihne mě Aurořina telepatická prosba. "Dobrou noc vespolek," popřeju všem tiše, a vydám se autorku prosby nalézt.
V ústraní pak pokusím se vyhovět jejímu přání... pohledem jiným než fyzickým najít osobu, kterou Aurora hledá.
Podaří se mi - ale není to radostná zpráva. Nikoho by netěšilo vědět, že z jejich blízkých je teď ve zničeném světě pomalu se ploužící, nemyslící nemrtvý.

***

Další dny... po úvodním šoku přežívám tak nějak automaticky. Jsem jedna z těch, kdo ošetřovnu prakticky neopouští.
Všechno se bortí, snad jako by přímo pod rukama
Sotva jsem rozdýchala ztráty z bitvy, máme nové. A k nejhlouběji se zarývající ráně po maličké Chloé se přidaly další hluboké zářezy žalu, zejména s úmrtím Erszebet... a pro Yevinu ztrátu.
Lilianův nenarozený syn za život Lilianovy téměř dospělé dcery.

A já... jedu několik týdnů ve stavu... šoku? Podivného, odcizeného otupění, jinak bych nejspíš nebyla schopná zvládnout, že po okamžiku, kdy se zdálo, že je nebezpečí zažehnáno a naše ztráty jsou u konce, jsme zase hozeni na neznámou krutou půdu.
Tentokrát však není proti čemu bojovat - žádný hmatatelný či viditelný objekt, na který jde mrsknout telekinezí kus kovu, podpálit ho či prošít proudem energie.
Jen bezmoc a zoufalství, schované kdesi pod maskou nejistoty.

Zdá se mi, že nebýt existence Daniela, Williama a Heather a svých 'školních' svěřenců Nikolaie, Diyar a Lotti, asi se prostě zblázním. Občas pomohly i neslyšné konverzace mezi mnou a sestrou... a také přítomnost Calluma, který však musí čelit vlastním nemalým démonům, či alespoň jednomu. A ačkoliv mě temný stín za jeho myšlenkami i očima vyloženě děsil, snažila jsem se jej v jeho trápení a slabosti podpořit zpět.
Nepřidala jsem se ke kroužku uctívačů - neměla jsem problém věřit, že je. Ale odmítala jsem té existenci poskytovat... zadostiučinění?
Modlila jsem se, to ano - k Matce, pár proseb věnovala i křesťanskému bohu, aby ta zrůda Calluma opustila a nechala být, aby se třeba propadla do nejhlubších pekel... cokoliv.

Sváteční večer nastal.
Úsměv se mi dere na rty, ale ne spokojený - spíše nevěřícný. Za prvé jsme se dožili prvních Vánoc po Výboji, za druhé... někdo doopravdy očekává, že odložíme, co jsme za těch osm měsíců zvládli přežít, a skutečně se budeme bavit?
Je to jako tančit na rakvích Danse Macabre, zatímco kolem šelestí přesýpaný písek hodin.
Přesto... vyberu si na sebe svátečnější šaty z nabíraného světle šedomodrého hedvábí, čerstvě umyté vlasy nechám splývat, neupravené jinak než důkladným rozčesáním. Do kapsy strčím brýle - pracovala jsem na nich dlouho, budou třeba konečně vyzkoušet.

A pak vyrazím do společenky. Vůně cukru, jehličnatých tříslovin a pálené smoly skoro pohladí... a navzdory předsevzetí, že je to hloupost, vhrknou mi slzy do očí. Připomnělo mi to večery kdysi dávno doma...
Vytáhnu z kapsy brýle, s úzkými skly a tmavě modrými obroučkami, a nasadím si je. Rozhlédnu se kolem.
Nádherné... obraz, po dlouhé době opravdu vizuální obraz, se však začíná šmouhat, a slzy v očích za to tentokrát nemohou. Zdá se, že jakkoliv silné očarování předmětu, překlenout kletbu určenou původně Anně nedokáže.
Ale aspoň na chvíli... na chviličku.
"Jestli můžu poprosit, taky bych si trochu dala," požádám tiše Maru o trochu svařeného vína.

Slavit...?

Holtgast, nakonec společenka

Ačkoliv se v kroužku kamarádů schyluje na dobré časy, alkohol i konverzace proudí a vše slibuje chvilku zapomnění ode dneška, na Meinu odpověď zaváhám.
Santi měl pravdu, jsem zblblý a marný... jsem všechno ochotný zahodit za bloumání zahradami v její společnosti.
"Pokud ti nebude vadit ta moje? rád se přidám," pousměju se a vstanu, alkohol nechám ležet.
Na Santiaga se ale radši upřímně nedívám, ten posměch v pohledu si umím představit dobře... a co víc, mám podezření, že si ho zasloužím.

Přesto však nedbám, a procházka v zahradách, ač zejména mlčenlivá, neb ani jeden z nás není přílišný mluvka, je milá. Skoro, jako by Mei byla moje společnost příjemná...?

***

Další dny... jsou mizerné. Přiznám se, že s nikým, kdo je teď na ošetřovně, jsem neměl nějak extra blízký vztah, ale... třeba Jamese bych řadil mezi kamarády tady, a tomu na ošetřovně leželo hned několik lidí... a pak mu zemřely obě ségry i kamarádka. A ke všemu se zasekl v psí kůži, prvně na pár dní, teď už to ale táhne na měsíc...
Tu a tam jsem ho bral do zahrad nebo ven, když se mu zrovna nevěnoval někdo jiný z jeho blízkých. Občas jsem ho pokoušel ke hře, s míčky či klackem, ať už ve svojí lidské podobě či přeměně.

Se Santiagem je to přátelství docela komplikované... možná se nezdá, ale ten kluk umí mít ostrý jazyk a zatnout hluboko. Zmiňování Mei před ním se obloukem vyhýbám... ale snažím se ho podpořit také, pokud se dobře pamatuju, přátelil se s jednou z Lyl.
Na jeho narozeniny jsem nezapomněl - věnoval jsem mu čirý skleněný nožík na ty jeho rituály.

S Mei... jsem byl rád. Když jí nevadila moje společnost, rád jsem se k ní přidal, ať už na procházku, při jídle či na individiuální tréninky.
Zároveň jsem si ale nebyl jistý, co si vlastně můžu dovolit... žraločí dravost mi byla v její společnosti na míle vzdálená.
Mrzelo mě, že ztratila kamarádku zjevně jí velmi blízkou... snažil jsem se ji podpořit v jejím smutku, jak jsem jen dokázal.

Dnešek je pro většinu speciální den...
U nás doma jsme Vánoce nijak zvlášť neslavili, ale takový ten červenozlatý kýč plný dobrosrdečné bodrosti se skrze americké filmy vplížil leckam. A když vidím, jak se těší ostatní, rozhodně to nechci kazit.
Do kuchyně předám sepsaný recept na panettone, co se u nás o svátcích dělával často, a sám se pečlivě ustrojím.
Dlouhý heboučký černý kardigan, dlouhé tmavě modré harémové kalhoty, zlatý obojek a několikero zlatých prstýnků na obou rukou. Vlasy se mi zkrotit nepodařilo, kudrlinky si dělají, co chtějí, jako vždycky, ale nevadí.

Společenka už svítí, a taky trochu raší.
"To je nádhera, Laimo," pousměju se, a prohlížím si snítky chvojí, jmelí a cesmíny všude možně, kouzlící příjemnou zimně lesní vůni v celé místnosti. Sám zamířím s krabicí vystlanou hedvábným papírem ke stromku, a přidám k zatím poměrně chudé výzdobě kupku třpytivých čirých skleněných ozdob.
Inspiroval jsem se podobami v Triskelionu, kupka dráčků a gryfů, pegasus, jednorožec, psovití i kočkovití, roztomilí i drápatí. Nohatý žralok, zlatý retrívr, rudočerný pták a černorudý drak samozřejmě nesmí chybět.

"Neměl by," odpovím místo Nika Julii při věšení. "Když je v psím těle, tak mu lidské jídlo nedělá dobře, teda, ve větším množství. Ochutnat trochu sem nebo tam snad neuškodí," pousměju se.

Mezi knihami

Holtgast, knihovna

Po klidné noci přišlo to, co jsme nejspíš měli očekávat. Zvrat. Daň za boj s něčím, co přesahovalo zdaleka naše schopnosti? Kdo ví. Daň to ale byla vysoká.
Ačkoliv jsem k většině místních neměla žádné pevné pouto, respektovala jsem je a vážila si svého místa mezi nimi. Proto mi přišlo naprosto samozřejmé, že jsem se ze všech sil zapojila do toho, abych pomohla zajistit každodenní běh pevnosti, ale také abych byla oporou léčitelům na ošetřovně. Sama jsem sice léčit neuměla, ale jednoduché ošetřovatelské práce mi nebyly cizí. Anebo jen sedět u tichých myslí, které bloudily neznámo kde. Číst jsem jim nesvedla, ale aspoň jsem jim tiše zpívala ve své rodné řeči.

Snaha nás všech se ale nejdříve ošklivě zvrtla. Umírali ti, kteří vůbec nebyli na lůžko upoutání. Světlo na konci této strastiplné cesty se objevilo až o několik dní později, když se nemocní začali probírat.
Byla to tedy nějaký výměna? Oko za oko, zub za zub? Jak se to mohlo stát?

Nemělo smysl dlouze nad tím hloubat. Potřební byli při vědomí a znovu bylo třeba napnout všechny síly. Jak jen to šlo, pomohla jsem s rozcvičením ochablého těla, Dragostanovi jsem věnovala i v jednoduchosti ve znakové řeči potřebné informace o tom, co se stalo. Dělala jsem vše, co bylo třeba. Starosti mi dělal Nadaný v psí podobě, který tesknil po svých blízkých. Pokud to šlo, dbala jsem na to, aby měl co jíst. A pokud svolil, nabídla jsem mu oporu, krátké pomazlení. Slova útěchy se hledala těžko přes jazykovou bariéru, ale i bez ní. Něco takového může vyléčit jen čas. Sama jsem neměla pocit, že bych svou rodinu a především milovaného Sivana oplakala dostatečně.

A pak nadešel ten den, na který se většina těšila. Vánoce. Pro mě velká neznámá. Samozřejmě jsem věděla, že křesťané oslavují narození proroka Ježíše, protože ho považují za svého boha. Ovšem stromeček, světýlka, cukrovinky, dárky, zvláštní písně, to vše pro mě bylo novinkou. Tu a tam nějaká informace k nám prosákla, ale zažívat to na vlastní kůži…
Netušila jsem, jak se k tomu postavit, ani jsem nebyla příznivcem bujarých oslav. Chtěla jsem být ale připravena.

A tak jsem začátek slavnostního večera začala v knihovně, kde jsem si už dříve nachystala dětskou knížku o vánočních svátcích. Dosud ale nebyl čas se do ní začíst. Nyní jako vždy jsem si ustlala na zemi, zády se opřela o regál za sebou, a začala pomalinku louskat jednotlivá písmenka.

Zmatek a ztráty

pevnost Holtgast, pokoj

Lehce jsem se ušklíbla nad Kazranovou poznámkou ohledně Erdena, ale samotné přistání na lůžko už jsem vnímala polovičatě.
“Brou… A dí…ky,” zahuhlala jsem v mlžném oparu přicházejícího spánku, než jsem úplně ztratila pojem o světě.
Probuzení bylo bolestné. Hlava mě třeštila, všude vládl chaos a mně se povedlo až po třetím zvracení obléct se a přidat se k ostatním. Tak vodka asi nebude pro mě…
Zmatek jsem rozluštila nejspíš mezi posledními, protože mé mozkové buňky odjely na dovolenou. Takže nám tu leží tucet lidí a nevíme, co s nimi…
Možná by se hodila nějaká pomoc na ošetřovně. Ale mezi týmem léčitelů už jsem nebyla, tedy ne že bych toho předtím nějak využívala…. A k dobrovolníkům, kteří se starali o umírající, jsem se nehlásila. Co bych tam asi tak dělala? Četla někomu, kdo je totálně mimo? Povídala mu, jak mi tady chybí…?
Nebylo mi to jedno, vždyť mezi nimi byl i Dragostan. Ale nedokázala jsem to. Strach? Nevím. Nedovedla jsem to vysvětlit. Děsila mě představa, že budu sledovat jejich pomalou smrt, se kterou nedokážu nic udělat, nijak proti ní bojovat.

Stejně jako ošetřovně jsem se vyhýbala Erdenovi, jak jen to šlo. Je telepat a má mysl doslova křičela, jak to všechno posral. Jasně, nebyla jsem blázen a zůstala hezky v teplíčku pevnosti. Svou práci jsem odváděla bezchybně a snažila se zastoupit i ostatní, ať už pomoci Diyar ve zbrojnici, udělat nějakou špinavou práci na zahradě, umývat nádobí v kuchyni nebo pomoci ve skladech. Čím dál od Erdena a ošetřovny, tím lépe.

Ideálně jsem si nevšímala ničeho a nikoho. Pár večerů jsem strávila i v hrobce. A někdy i nocí. Truchlila jsem? Těžko říct. Nebylo pro co truchlit, protože blízkého člověka jsem neměla. Ale měla jsem tam ticho a klid, protože Mei mi rozhodně k srdci nepřirostla, spíš naopak.
Pár slov jsem prohodila jen s Ludwigem a Jonem. O větách se mluvit nedalo. Zajímala jsem se o Sigiho kavku a když mě ta zvědavka nechala, tak jsem ji počechrala pírka. Z Ludwiga jakoby zářila aura jeho bratra. Zvláštním způsobem mě to konejšilo. Jon mi zase byl podivně… Sympatický? Nejsem si jistá, že je to správné slovo, ale dalo se s ním bezproblémově prohodit pár slov. Hlavně žádné pitvání pocitů, tomu jsem se vyhýbala jako čert kříži. Něco takového bylo ideální zadupat, zadusit.
Nepotřebné, neužitečné…

Na Mikuláše se ale vše změnilo. Nálada v pevnosti zhoustla, protože ošetřovna hlásila vícero úmrtí. Například Kazranův dvojník, nebo obě Jamesovy sestry. Jeho žal byl čitelný i ze psí tváře. Když jsem jeho psí podobu potkala na chodbě, raději jsem zamířila jinam. Co bych mu asi mohla říct? Jak potěšit někoho, kdo ztratil milované? Všechno by to byly jen kecy.

Do naší pevnosti přibyly dvě nové tváře. Příliš pozornosti jsem jim nevěnovala a nijak se nedružila. Jen jsem zpozorněla, když žena z té dvojice začala nabízet pomoc s trablemi na duši. Hned se díky tomu dostala na můj seznam lidí, kterým je radno se vyhýbat.

Na den Nikových narozenin, který se doslova snažil pro všechny rozkrájet, se začali živoucí mrtvoly probírat. Nadále jsem nesondovala informace přímo z ošetřovny a hleděla si svého, ovšem Nikovi jsem krátce k narozeninám popřála.
Brzy ke mně však podrobnosti prosákly - někteří lidé ztratili své vzpomínky. Například Dragostan. Zatrnulo mi? Nejspíš. Ale asi je to tak lepší? Žádné vzpomínky?
Nepočkala jsem si na podrobnosti a odešla z jídelny, kde se to řešilo. Nepotřebovala jsem slyšet víc. Už jsem nechtěla slyšet víc.

Den před Vánoci se vše zdálo při starých kolejí a já odmítala jakoukoliv snahu o komunikaci i od Ludwiga nebo Jona. Vánoce jsem neměla v oblibě. A tady se to nejspíš nezmění. A nač cokoliv budovat, o cokoliv se snažit.
Nejspíš mě všichni s tou sváteční náladou docela srali.

Zašila jsem se na pokoji, vzala si jednu z odborných knížek, které jsem si občas půjčovala v knihovně. Tentokrát o napoleonských válkách. Dokonale mě to zbavilo myšlenek na cokoliv. K tomu lahev vodky. Jo, říkala jsem, že to není nic pro mě. A právě proto jsem kradla lahve tiše z baru, abych nalezla zapomnění. Dostatečně opilou mě netrápily žádné noční můry. Mei si mohla stěžovat na mé alkoholové dýchánky, ale klidně jsem ji bez ostychu poslala doprdele. Lepší, když opilá chrápu, než když ze spaní řvu a bulím. A tak jsem to plánovala udělat i dnes, pokud by měla kecy. Pevně jsem ale doufala, že zmizí do společenky, kam jsem já nehodlala jít.

Pošmourný podzim

pevnost Holtgast, eventuálně společenská místnost

Zdálo se, že by se mi i podařilo všechno utopit ve víně a pouze se další den probudit s kocovinou... Zdá se však, že svět nám nepřeje. Probouzím se do naprostého chaosu, a s tím bolehlavem mám problém se zorientovat. Brzy však zjišťuji, co se přihodilo. A z pohledu na ležící na ošetřovně mě zamrazilo. Okamžitě jsem zmizela z místa, ať už kvůli tomu, že jsem tam prostě nedokázala vydržet, tak i kvůli tomu, abych tam prostě a jednoduše nepřekážela. Uzavřená do sebe a prakticky nemluvná jsem se pustila pouze do robotické práce tam, kde to ode mě bylo třeba. Pokud na mě někdo mluvil, odpovídala jsem tiše, krátce, někdy jen posunky. Zaměstnat mysl, nepřekážet, něco dělat... Ten den jsem díky bohu do postele prakticky upadla. Noc zůstala bezesná.

Následující dny bych nazvala skoro adaptačními. V nově nastalé situaci jsem se snažila najít nějaký řád, alespoň pro sebe. Stále jsem se snažila primárně věnovat svým povinnostem, případně i tréninku, kde jsem se pokoušela dál pracovat se svými schopnostmi. Poprvé jsem se také snažila zjišťovat, jestli dokážu ovládat nebo nechat narůst i další věci - a brzy jsem zjistila, že ano. Má mysl dostala dostatečné povzbuzení, vdech inspirace. Něco, co jsem zatraceně potřebovala. A zároveň to byla další nová věc, na kterou si bylo třeba zvyknout.

Pořád jsem zůstávala spíše introvertní, a pokud jsem měla chvíli volného času, snažila jsem se procvičovat svou pravou ruku a znovu ji učit všechny ty jemné práce - šití, kreslení. Dělala jsem to i po chvilkách na ošetřovně, kde jsem se přidala k dobrovolným pomocníkům. Neměla jsem sice přesné lékařské znalosti, s nějakými jednoduššími úkony jsem snad však pomoci dokázala - a třeba jsem se i něco dalšího přiučila. A pokud to bude znamenat, že si někdo další bude moct jít na chvíli odpočinout... jedině dobře. Ano, záleží nám na těch, co tady leží, tak bezmocní, ale přeci jen na nás, těch vzhůru a pracujících - záleží přeci taky. A tak jsem se to snažila i naznačovat, když jsem přicházela na ošetřovnu, i když bych třeba ani nemusela.

Pár z večerů jsem i četla polohlasně, zatímco jsem seděla u některých ležících. Netušila jsem, kolik z toho oni slyší, ale mně to přišlo docela... uklidňující. Uzdravující - alespoň pro mou mysl. Jednou třeba u Nairy, jednou u Matisse, jednou u Lakshmi... Pokračovala jsem i u jiných poté, co přišel nepříjemný zlom.

Přes noc náhle zemřelo množství našich. Další, jejichž tváře zmizí, a nikdy je už neuvidím. Další, jejichž odchod bolí, a zůstane po nich jenom obrovská díra. Bylo těžké se na ně dívat, vidět je... bezbranné, studené, nehybné. Při pohledu na druhého Kazrana ve mně instinktivně hrklo, i když jsem věděla, že to vlastně není ten náš... ale přeci jen. Něco ve mně si nemohlo pomoci. A i při posledním rozloučení jsem pohledem pátrala po tom našem, chtěla jsem něco říct, nabídnout útěchu, ale... nevěděla jsem, jak k tomu přistoupit. A tak jsem zůstala zase zticha a nechala ho svým povinnostem, ačkoliv má mysl protestovala.

Jak další dny postupovaly, tak přicházely další nové, ne vždy dobré zprávy. Jednou pozitivní věcí - ti, kteří tu noc nezemřeli, se začali probouzet. S postupnou ztrátou potřeby, aby někdo pořád hlídal na ošetřovně, jsem se opět vydávala trošku ven, i když tedy většinu času jsem i tak trávila v zahradách, nebo tréninkem. Pokud to šlo, stále jsem pomáhala, tentokrát i těm probuzeným - v orientaci a v socializaci, ačkoliv s některými se to zdálo složitější díky jejich ztrátě paměti.

Celý ten zvláštní čas se najednou začal měnit v takové klubko, nejasné, nerozmotatelné, a dny my začaly splývat. Ani mi nedošlo, kolik času uteklo, dokud jsme se nerozutekli po odpoledním tréninku s tím, že je Štedrý den, a tak bychom ty Vánoce přeci měli oslavit. A ačkoliv jsem dosud spíše bojovala se svými chmurnými myšlenkami, tohle mi přímo vykouzlilo upřímný úsměv ve tváři.

Než jsem se pustila do příprav, rozhodla jsem se samozřejmě náležitě obléknout a upravit. Vlasy jsem si hodila do téměř až stříbrné, délky někam pod lopatky. Věděla jsem přesně, že budu chtít mít na sobě rostlinnou korunu ze zimních rostlin - cesmíny, šípku, jehličnanu. Na sebe jsem pak zvolila tmavě červené sametové šaty, a přes ně ještě jemně pletený světle šedivý kardigan (kdyby náhodou mi přece jen byla zima). Pohodlné boty, a pak už jsem jen zamířila do zahrad, kde jsem nabrala, či přímo nechala vyrůst, všechny potřebné "ozdoby". Nejprve jsem si dozdobila vlasy, abych pořádně dotvořila svůj dnešní outfit, a pak jsem vyrazila směr společenská místnost, kde už stál stromeček s ozdobami.

Skoro jsem se až rozplakala, když jsem ho uviděla.

Přišlo mi to jako věčnost, co jsem naposledy mohla mít tenhle pocit normálnosti. A tahle místnost, tahle maličká, zelená věc u krbu... Domov.

Zatlačila jsem slzy a jala jsem se zdobení místnosti. Světýlka byla krásná, ale přeci jen, kromě stromečku tady nebylo nic moc jiného, co se týče zeleně. Musí se to tedy změnit, samozřejmě. A kdo jiný by to dělal než já? A proč? Protože chci. Jak svými vlasy, tak jednoduše ručně jsem přidávala snítky cesmíny, jmelí, nebo větviček z jedlí tam, kde byla světla zavěšená. A bavilo mě to, moc. Možná bylo pro ostatní kolem divné vidět mě v takto rozjařené náladě, ale já si prostě nemůžu pomoct.

A zdá se, že nejsem jediná, kdo se svým 'úkolem' baví. Mara už teď nabízí svařené víno zdejším v místnosti. Pootočím se směrem k baru a chvilku ji sleduji, pak se ještě naposled vracím ke své práci. Umístím poslední kousek a nakonec se rozhlédnu po celé místnosti, jak ve finále vypadá. Vánoční atmosféra z ní přímo sálala, a ve mně to vyvolávalo příjemný pocit. I když v pozadí setrvávaly zbytky předchozích týdnů. I když jsem věděla, že tenhle klid nevydrží navždycky. Ale v tomhle světě, v tomhle novém světě, člověk musí žít v této chvíli. A teď, teď jsou prostě Vánoce, a my si zasloužíme oddechnout.

"No, to by bylo," pokývnu si nad výsledkem své práce s lehkým úsměvem. "Doufám, že se to bude líbit, pokud si toho někdo všimne," dodám, spíše pro sebe, ale zároveň ne dost potichu na to, aby to lidé stojící blíž mé osoby neslyšeli. Následně se otáčím směrem k Maře, a pokud nabídne svařák i mně, neodmítnu. Je příjemné, jak se jeho kořeněná vůně začíná rozléhat místností... Na ten nejkratší moment zavřu oči a zhluboka vydechnu.

Vánoce

Tak tohle byla pořádná jízda.
Akce sice skončila, její dozvuky budeme ale pociťovat ještě dlouhé měsíce, ne-li roky. Ve chvíli, kdy jsme zavírali průchody do jiných realit, mě ani na okamžik nenapadlo, jaké to může mít důsledky. Chtěli jsme se zbavit anomálie, té pohromy, která nás posílala tam a zpátky a vytvářela chaos - a zároveň jsme se tím zbavili životů našich vlastních lidí. Jak jinak si vysvětlit, co se stalo? Nemusím být raketový inženýr, abych si dala dvě a dvě dohromady.
Rovnováha v tomhle světě musela být napravena, to co sem nepatřilo muselo zmizet. A když nezmizelo, musel zaplatit někdo jiný, život za život. Dávalo to smysl, fakt že jo. Jen je to zkurveně debilní - a to říkám já, člověk, který o nikoho obzvlášť blízkého v tomhle všem zas tolik nepřišel.
Všichni jsou ale posmutnělí, obzvláště ti starší, kteří se už dobře mezi sebou znali a ovlivňuje to atmosféru v celém Triskelionu. Prostě...je to naprd. Kolem některých se chodí po špičkách, kolem dalších aby se člověk vůbec bál zasmát, aby to nebylo blbý a nevhodný. Ne, nevyčítám jim to, mají na to plné právo, musí si to prožít, ale - ale je to sakra těžké tu žít. A existovat. A...skrývat radost.
Protože já vlastně radost mám. Jsem mezi lidmi a mám pořád co dělat. Mám s kým pokecat, mám s kým...ehm...no vy víte co, provádět jisté aktivity, mám s kým popít, probrat co je nového, mám se s kým pobít, když chci. Mám všechno, co jsem v posledních měsících, kdy jsem se toulala postapokalyptickým světem neměla a fakt strašně moc si toho vážím a chci užívat.
Jenže tu jsou ty pohřby. A smutek. A spousta tváří s vyhaslými výrazy ve tváři. To se pak těžko dělá nějaká párty - a sakra, že bych si dala párty. Hrozně bych si chtěla zatancovat a zařádit a zase trochu žít.
Prostě nejenom akce a nekonečné tréninky nebo povinnosti v chlévě a při úklidu, ale i něco, kde se budu cítit jako já. Jako stará já. Jako klubko energie, které září a musí ven.
Jenže nejdřív to nejde, protože spousta z nás leží na ošetřovně a nikdo netuší, jak to s nimi dopadne.
A pak to nejde, protože půlka z nich umřela a za druhou zaplatili jiní, náhodní. Debilní načasování.

Nezbývá nic jiného než pracovat s tím, co je. Ze začátku jsem měla trochu problém, že jsem se tu cítila cize, čím víc se ale seznamuju s ostatními, tím lepší to je. A tak se o to seznamování a dělání kamarádů snažím a nedělám to jen kvůli nim, ale hlavně kvůli sobě. Lidi mi dodávají energii a vůli.
Zábava je s mou spolubydlou, které je sice jenom 13, ale někdy mi přijde, že vibujeme na podobné vlně. Nad čímž bych se asi měla zamyslet, ale pojďme si to vysvětlit tím, že Lottka je na svůj věk prostě vyspělejší, ano?
Předtím byla sranda i s Leou, ta se ale stala jednou ze stálých obyvatel ošetřovny a přestože se z toho dostala, tak dost jiná. Spoustu si toho nepamatuje, což věřím, že je dost na houby. I tak (nebo právě proto) se jí občas snažím vytáhnout na nějaký trénink a trochu jí víc usnadnit práci během úklidů. Podobné je to i u Lakshmi, kterou jsem sice tolik neznala předtím, ale...no, chudák holka, takových změn.
Taky jsem během té doby omylem zjistila, že jaksi umím oživovat obrázky a tak jsem jednoho dne požádala Orena, u kterého vím, že to dost dobře umí, aby mi s tím nepomohl, chvíli se mnou nepotrénoval, nepředal nějaký rady. Ta schopnost může být dost dobrá, když se trochu zapojí fantazie a bylo by škoda toho nevyužít.
Zajímavou postavičkou je i Igor. Krom toho, že vždycky musím namáhat mozek, abych pochopila, co má na mysli, jsem se mu párkrát snažila naznačit, že by mi někdy nevadilo udělat si trochu...výlet. Výlet jinam. Rozvířit vlastní mysl, ne? Nevím, zda to pochopil, spíš jsem jen tak prozkoumávala, co umí a tak, ale třeba až tu nebude všeobecná atmosféra pohřbu, tak by něco šlo vymyslet. Uvidíme.
Pár slov jsem prohodila i s Alex, která je dost dobrá v boji na blízko, proto jsem jí několikrát vytáhla do ringu, abych se sama něco přiučila.

No a pak tu máme Calluma. To je taky zajímavý příběh. Ten kluk se dostal do zajímavých trablů, když se přislíbil té temné entitě. Chápu důvody, nešlo to jinak, stejně mi ho ale bylo líto. Ta příšerka ho může dost potrápit, bude-li chtít, proto by bylo fajn mu pomoci. Tak jsem se optala co a jak a přidala se do kroužku věřících. Bůh, Alláh, Prastarý - není to vlastně jedno, čemu člověk věří? Všichni chtějí nějaké oběti a dokud to nebude něčí život, zvířátko nebo vlastní krev, tak proč ne. Klidně ráno a večer zopakuju pár modlitbiček, klidně přinesu na oltářík nějaké kytky a šutříky a několikrát se ukloním. Možná by to někdo mohl brát, že to neberu vážně, ale fakt v jeho existenci věřím a fakt nechci, aby se Callumovi něco stalo. Dodržuju všechno co mám a dělám to rozhodně lépe než taková Lakshmi, která se sice přihlásila, pak se ale z toho rozhodla vycouvat kómatem a pak amnezii. Fakt smůla.

No ale stejně nejvíc času trávím s Kristoffem. Nevím, co přesně jsme, tomuhle tématu se vyhýbám, stačí mi, že se spolu bavíme, provokujeme se a spíme. Je to hra? Jen zábava? Povyražení? Nebo něco víc? Musí to mít nějakou nálepku? Nijak se svou nákloností netajím, zároveň ale nemám problém ukazovat svou náklonost jiným. Jsem ráda, když spolu strávíme trénink, večer, noc, nemusím s ním být ale každou minutu svého dne, nedržím se s ním za ručičku a neplánuji milion malých děťátek. Užívám si. A fakt doufám, že Kristoff to má stejně.

Užít si chci i dnešní den. Nejsou Vánoce ten nejlepší čas, jak překlenout všechno, co nás trápí? Jasný, všichni včetně mě budeme myslet na ty, které jsme ztratili, není to ale taky příležitost na úsměv, na trochu radosti, na život?
Doufám v to a dávám si záležet jak s přípravami prostoru, atmosféry tak i sebe samotné. Umyté vlasy, černé krátké šaty s ačkovou sukní a mírným výstřihem, balerínky. Jop, dneska to je dobré.

A kde jinde začít oslavy než u svařáku, k jehož přípravě jsem se dobrovolně a s nadšením přihlásila? První hrnec s horkým vínem přináším kousek od baru.

"Chcete už někdo nalít?" Ptám se nahlas, rovnou ale začnu nalévat do hrníčků a jednotlivým lidem poblíž jej nosit. "Jeden pro tebe, Kazi. A pro vás dva, Niku, Julie, taky už toho nechte a pojďte si odpočinout." Usmívám se na ně a vážně hrozně moc si přeji, aby...aby byl dnešek hezký a klidný a spokojený.

Šťastné a veselé

Jak rychle se může život obrátit o 180 stupňů? V jednu chvíli jsem byla obyčejná holka v Praze, studentka, co se chystá na státnice, poslušná dcera, která doma pomáhá mámě s večeří a o moment později jsem už stála sama, na poloprázdné ulici, zmatená a nejistá, zatímco kolem probíhal konec světa.
Ten konec světa jsem přežila a do teď netuším jak. Kdybych ještě před apokalypsou měla říci, kdo si myslím, že by z naší rodiny v podobných podmínkách přežil nejdéle, rozhodně bych netipovala sebe. Právě naopak, dle mých skromných odhadů bych byla já prvním, kdo skoná, místo toho to ale byla máma a táta, jejich mrtvé, bledé tváře občas vídám ve snech ještě dnes.
A bratři - kdo ví, co se stalo s nimi. Zrovna nebyli v Praze a pak, pak už se nám nikdy nepodařilo se vidět. Jsou mrtví? Ráda bych si přála, aby ne, ale jak říká Dominik, musím stát nohama pevně na zemi. Není moc velká šance, aby přežili, když - když všichni ostatní taky ne.
Možná Dominik... Možná Dominik je důvod, proč ještě žiji. On z nás dvou je ten, kdo má ty dobré nápady, kdo umí jednat, rozhodovat, kdo se nebojí. On vždycky ví, co dělat a jak a to i ve chvílích, když už jsem ztrácela naději. To Dominik stál po mém boku poprvé, kdy jsem se omylem stala veverkou, to Dominik mi pomohl nezbláznit se z toho a dostat se zase zpátky. Bez něj...Ne, nechci vědět, co bych byla bez něj. Je to jednoduché, Juli. Nebyla bys.
Když si vzpomenu, jak moc ho máma s tátou neměli rádi, jak moc ho neschvalovali, tak je to až úsměvné.

Pak se život změnil znovu, tentokrát ale k lepšímu. Život v Čechách se už stal nesnesitelným, neměli jsme dost jídla, dost základních prostředků, nemrtví na nás dotírali ve dne v noci, pomalu bez odpočinku. Dominik přišel s nápadem, že třeba jinde je to lepší a normální a já chtě nechtě musela uznat, že je vážně čas jít. Cesty jsem se bála, ani na moment jsem ale nezvažovala, že bych s Dominikem odmítla jít. On ví, co dělá, ne?
A náhodou či osudem nás to skutečně vedlo ke změně, které ještě teď příliš nevěřím.

Lidé. Skuteční, normální a živí lidé! Nikdo kdo by se nás snažil zabít nebo zničit!
Měkká postel. Teplo. Pravidelné jídlo!

Plakala jsem, když jsem sem poprvé vstoupila a uvědomila si naše štěstí. S radostí jsem objímala svýho kluka, s radostí jsem objímala i Eddie, tu kterou nás našla. Jsme zachráněni! Běželo mi hlavou a já své slzy nedokázala a ani nechtěla zastavit. Ať mě ti noví klidně plakat vidí, však je to teď naprosto vhodná emoce, která potřebuje ven!
Hned poté, co jsme si prošli povinnými procedurami jsem dostala vlastní pokoj, s jakousi Reagan, která tu prý taky nebyla moc dlouho. Chtěla jsem se s ní pořádně seznámit jak se sluší a patří, byla jsem ale tolik přemožena novými událostmi a únavou z posledních měsíců, že jsem hned usnula - a spala více jak celý den. A kdybych mohla, spala bych pořád.

Jenže to nejde, neboť aby to tu fungovalo, musí se pořád pracovat a něco dělat. Netrvalo mi dlouho než jsem pochopila, jak to tu funguje, jaká jsou pravidla a co je třeba dělat. Nebála jsem se ptát a nebála se ani přiložit ruku k dílu. Byla jsem přidělena jako výpomoc do kuchyně, zároveň mi ale byla svěřena další zodpovědná práce a to psychologická pomoc ostatním zde. A že ta byla třeba.
Rychle jsem pochopila, že každý z nás si už něčím prošel. Všichni jsme tu měli mladé, někteří až dětské tváře, nikdo z nás ale už dítětem nebyl. Ztráty, smrt, nehostinné podmínky tam venku, to všechno vykoná své.
Plus se tu dělo ještě něco dalšího. Lidé umírali přímo tady, v tomhle místě, kde mělo být bezpečno. Co jsem tak pochopila z vyprávění a řečí, byl velký boj, po něm někteří upadli do bezvědomí - a spousta z nich se neprobudila. Jo, bylo to prý složitější, snad nějaká alternativní realita, ale - ale v důsledku vlastně stejné.
Tihle lidé přišli o rodiny, o přátelé, o ty, které milovali.
Tihle lidé je museli pohřbít a není to tak dávno. Tihle lidé si prochází tím nejhorším smutkem, který může být.

A bylo to vidět v jejich pohybech, v jejích tvářích, slyšet v jejich slovech, v jejích větách. V každém jejich pohybu.

Hned jsem si uvědomila, že jim chci pomoci. Ne, ještě možná nejsem dostudovaná, ještě možná nemám všechnu povinnou praxi, ale třeba aspoň to málo, co umím, k něčemu bude. Nějakými kurzy jsem si prošla, třeba tedy někomu i pomůžu.
Neodmítám nikoho a nikdy. Svou pomoc se snažím nabízet a pokud za mnou někdo sám přijde, že by si chtěl popovídat, udělám si čas třeba i ve dvě ráno. Chci tu pro tyhle lidi být, protože vidím, že to jsou dobří lidé. Oni si pomoc zaslouží.
Domča by možná řekl, že se snažím až moc, ale..Domča má zase své způsoby, jak sem zapadnout a jak pomoci.

Pomáhám i dnes. Hodiny jsem strávila s kuchyňskou četou přípravou všemožných dobrot, které k Vánocům patří a následně přípravou společenské místnosti. Vánoce jsou speciální čas a já bych byla ráda, aby ostatní na chvíli zapomněli na jejich strasti a smutky a zase poznali, že život jim ještě může něco nabídnout. Ano, taky mi chybí staré dobré časy, rodina, přátelé, normální život, ale - ale je čas jít dál, je čas projít si truchlením a všímat si i těch, co ještě žijí.

"Mohu ti pomoc, Nikolaii?" ptám se světlovlasého Rusa, který chystá ve společence občerstvení. Nejsem tu zatím příliš dlouho, i tak jsem si ale už v prvních dnech dala za úkol dozvědět se a zapamatovat si jména ostatních. Díky tomu bych snad dokázala pojmenovat všechny ty, kteří teď připravují, taky vím že k baru se postavil Kazran a támhle v těch polštářích leží James, který není ve skutečnosti psem, ale člověkem. Jen moc smutným člověkem, podle toho, co říkali ostatní. Má tu vlastně co jíst? Může jíst psí nebo lidské jídlo?
Tvář se mi přemýšlením zakaboní, proč to ale rovnou nevyřešit. Nikolai bude určitě vědět, co jsem si tak všimla, Nikolai většinou ví. "Může James lidské jídlo nebo bude lepší, když mu z kuchyně přinesu ještě něco...jiného?" Můžu jako veverka jíst lidské jídlo? To asi bude stejné, ne? Ale vlastně jsem to nikdy nezkoušela. Hmm.