Pokus se vhodně socializovat

Holtgast, bazén - pokoj - společenská místnost

Pár délek pomohlo urovnat si hlavu, odplavilo podráždění, zmírnilo pocit, že je toho moc... bylo to fajn. Zanechalo ve mně lítost, že tohle už není a nikdy nebude část mého života, jistě.
Ale z většiny to pomohlo k lepšímu. Po krátké návštěvě na pokoji, kdy se osuším a převleču do suchého prádla, se tak navrátím zpět.

Troufnu si i na něco silnějšího, becherovka s tonikem... Luda je pryč, Sigi mizí, a za barem se ocitla upovídaná ženská.
Nu, mohlo by být i hůře. Mohl by se tady stále ochometat Fry s připomínkami, co všechno je hřích, a s blbě skrývanou závistí v očích, že by taky rád.

"Narodil jsem se v rezervaci, vyrostl v Belgii a studoval v Německu," suše odpovím na dotaz, aby se neřeklo... odkud jsem (a mnohem důležitěji, kam patřím) mi nikdy nepřišlo jako jednoduchý dotaz.

"Jsem Johonaei, zkráceně mi říkají Jon nebo Joy," představím se, s pocitem, že bych měl.
"Co se vám projevilo jako první, ze schopností?" trochu neochotně a neobratně se pak přiměju přispět do debaty, pohledem přelétnu od Mii přes Alex, Calluma a Rúnu k... Manny, říkal?

Zapojit se... jakkoliv nechci. Nejhorší je zůstat v krizi odkázaný jen sám na sebe, a udržovat alespoň přiměřeně dobré vztahy s okolními tomu mohou odpomoci... jako bych otce v duchu slyšel.
Mezi milionem dalších dloubanců typu 'nekysel se' nebo 'nemůžeš se pro jednou chovat mile?', samozřejmě.
Zajímalo by mě, jestli zombie před smrtí peskoval stejně... 'Nemůžeš se při tom lemtání mého mozku alespoň usmívat?' nebo podobný bullshit.

Zelená a bílá

Holtgast, společenská místnost

"Já jsem původem z Gruzie, z Tbilisi. A tak trochu čestný Američan, ale jen ve věcech, ve kterých se to hodí," prohodím k popelovlásce zlehka s maličko zasněným výrazem.
"Díky, kouzelná vílo," kývnu pak na zelený nápoj vděčně, pozvednu jej a pohlédnu skrze něj na světlo. Turmalínový záblesk zvolna se kalící cukrem mě donutí k dalšímu letmému pousmání - po upití se však radši přesunu.
Zdá se mi, že mezi zrzkou a tmavovláskem solidně zacláním soukromé konverzaci, plus další nová tvář se hrne sednout si k baru bez ohledu na volné místo, či spíš jeho nedostatek... lépe ustoupit!
Vždy a všem - tedy kromě Rusů, to by se jeden už nikdy nezastavil.

Konverzace u baru, tanec, nově se rýsující další hra... zvážím možnosti. Nakonec však zamířím do rohu, kde se u klavíru stále snaží sněhobílé děvče.

"Ahoj," prohodím k ní s pousmáním, usadím se vedle na klavírní sesli. Je jako sněhurka z pohádky, křehce působící... "Roztála bys, kdybys přeskočila vatru?" zajímám se naprosto vážně.

Zpět na oslavu

Holtgast, společenská místnost

"Všechno je v pořádku. Na Richarda jen dolehl trochu ztěžka včerejšek," odpovím nepříliš určitě, ale klidně. Však Yeva ví, že kdyby byl někdo v ohrožení či situace vážná, tajemství bych si nedržel.

"Dobrou," kývnu jí, když odchází. Eddie mizí taky, Oren, Oscar a Lea se taky vytrácejí, zejména jednoho z nich vyprovázím pohledem poměrně ustaraně. Jamie se pořád ještě nevrátil... to tam někde ty housle vyrábí?

A Emil je sice s tancem ve svém živlu, ale já se na shazování oblečení v tanci moc necítím...
"Vážení! Je tu někdo, kdo by stál o pokračování her? Jestli ano, za mnou, uděláme malý kruh stranou," zvýším hlas, aby mě bylo slyšet i přes hudbu.

Pokud se sejdou aspoň dva tři zájemci, přednesu plán: "Dáme nějakou úkolovací? Pravda nebo úkol, třeba? Na kom bude řada, vybere si, jestli zodpoví pravdivě otázku, a nebo vyplní udělený úkol... a kdo odmítne, dává fant."

Hanba

Holtgast, společenská místnost - toalety - můj pokoj

Je mi to celé hloupé... je to Emilova oslava. A já tu bulím jak pitomeček.
"Promiňte," hlesnu, k Oscarovi, k Razvanovi, k Emilovi, pokud mě přes hudbu uslyší, nejradši bych se v ten moment někam propadl a zmizel všem z očí.
Na to ovšem schopnosti nemám...
Oscar zmizí na toalety, já zůstávám, pokouším se usmívat, dopiju medovinu...

Co by udělal veselý Oren? V pořádku Oren? Oren s kapsami plnými citrínů?
Hm.
Nejspíš bych shodil kardigan, i když se zase tolik čím chlubit není, a šel tančit s Emilem.
Ale já nejsem ok. A přijít sem a kazit náladu ostatním tou svojí nebylo fér, měl jsem to vědět...
Měl jsem se na to vykašlat.
Omluvím se, a zamířím taky na toalety, podlaha se pode mnou jakoby houpala... ne že bych potřeboval, spíš... studená voda na obličej, to je lepší. Zadívám se na sebe do zrcadla, z předních kudrn crčí voda.

Nikdy jsem se s takovými pocity vypořádávat nemusel. Ani když mě Olaf a jeho banda v Bratrstvu šikanovali, nějak jsem to zvládal s úsměvem. Ale pár dobrých sexů a pár hodně špatných hádek... člověk, který se mi dostal pod kůži tak hluboko, že nevím, co s tím.
A co je nejhorší, člověk, se kterým asi jako s jediným na planetě nejsem schopen vycházet bez potyček. Jeden moment ráj, druhý peklo, prokletá houpačka...

Do společenky se nevracím, pro tuhle chvíli to nedávám. Na pokoji se převléknu, jenom ve volných harémkách navěsím na krk několik amuletů pro pozitivní energii a čištění aury, a vytáhnu kazetu s akvarely.
Potřebuju ze sebe vše dostat... a nikdy nevím jak lépe, než skrze prsty a papír.

Trochu života do toho umírání

Holtgast, společenská místnost

Víte, jak je těžké snažit se rozproudit zábavu? Zvlášť když oslavenec sám má za to, že nám všem ke skvělé náladě až orgasmu budou stačit jeho odhalené oblé půlky.
Chyba!
Lea mé lákání do kola odmítá a odbíhá na toalety, kdoví, co Lara a Valeria, alespoň kobyla se chytá - a s plácnutím po zadku syknu a s úsměvem nakřivo blýsknu po ní pohledem, v něm se mísí podráždění, pobavení, překvapené zaujetí a malinká špetička uznání.
"... ty jedna!" pohrozím zlehka, ale můj úkol ještě neskončil!

Yevinu mi přebral Blagden před nosem, nicméně důrazným poklepáním na ramena upozorním uplakanou dvojičku: "Tady je oslava, nechte si to nadoma!"
Do kola se mi ani je nicméně vytáhnout nepodaří, oba se taky vytratí na toalety...
"No tak se nepo... snad si je nepotřebujete držet navzájem," rýpnu si přezíravě, pokračuju kruhem dál, Eddie mi taky dá košem - moje srdce!
"Jak můžeš bejt tak krutá, copak nemáš kouska citu v těle," zanotuji za jejími zády.

Zamířím k baru, kde se naprosto familérně opřu o Alex z jedné a Calluma z druhé strany.
"Zlatíčka, trochu života do toho umírání," ušklíbnu se k nim, než požádám Šeby o dalšího ruma s kolou.

Vydatně posilněn se navracím zpátky do kola... a maličko potměšile se přitočím k Lakshmi zezadu, přidám se k ní v tanci, prsty na jejích bocích... prakticky vytvářeje sendvič mezi mými a Kristoffovými svaly, s Lakshmi coby oblou náplní.

"Víš, někteří si plácnutí po zadku můžou vykládat všelijak," prohodím šeptem do jejího ouška rádoby nevinně.

Tanec

Holtgast, společenská místnost

Příjemná opilost mě omývá, zavírám oči, z produkce pro ostatní se propadám čistě do pocitu, kterak si užívám tanec a pohyb, po dlouhé době. Emila opodál v kruhu nevnímám, rejdícího Razvana tahajícího do kruhu další dušičky nevnímám, je jen hudba a moje tělo.

Náhle se do mého osobního prostoru vkrade nějaká osůbka, a podle vůně to rozhodně není Emil...
Otevřu přimhouřené oči, a usměju se trochu zasněně na Lakshmi, která se tiskne k mému boku, elegantní ručka na mé hrudi, oči zářící...

Tenhle večer rozhodně není k zahození, blýskne mi hlavou, aniž bych ustával v tanci, jednou dlaní sklouznu na její bedra, přitisknu si ji o něco blíž.

Kuchyně, bar, bába nebo sníh

Holtgast, společenská místnost

Večer sice trochu pokročil, ale u baru je těsno. Siegfried na drinky zůstal sám, a i když jeho bratr působil jako nápojový virtuóz, jeho meruňkovice s džusem na mě teda moc dojem neudělala. Vklouznu za bar, a taky se přidám pomocnou ruku.

Za barem to musí vždycky odsejpat, žádné zasněné civění do blba. Šup sem tam, plná sklenka whisky před Alex, půl sklenky vyzývavě před Calluma se spikleneckým mrknutím k jeho pokušitelce, děním lehce zdrble působící Rúně medoviny dolít skorem po okraj. A nový absinth pro nováčka, který na něj zjevně už chvíli čeká.

A hlavně... barman je umělec a psycholog a stratég, víme?

"Vítej, Manny. Odkud se sem bereš?" usměju se na nováčka.

Kývnu na Siega, který se maže převléct, setřu bar, svižně nakrájím novou limetu a pustím se do Mojita pro Miu.
"Zkus tohle," kývnu s pousmáním a posunu k ní sklenku.

A sklenku vodky navrátivšímu se Erdenovi.

"Odkud se tady vlastně kdo bere? Poučte mě, jsem sice stará Triskelionská treska, ale s lidmi naverbovanými do hlavního štábu za poslední tak rok jsem si moc příležitostí popovídat neměla.
Jak se sem kdo dostal? Odkud jsi ty, Callume? A ty, Alex? Co ty, Mio? Odkud sem vítr zavál tebe, Auroro? A co ty, Rún? A vy dva - sorry, jména jsem si zatím nezapamatovala," pousměju se na poslední pro mě bezejmennou dvojku tmavovlásků, s doufáním, že se ta kupka mlčenlivých barových brambor trochu rozpovídá a ožije.

Nejen lihem jeden je živ, nebo ne?

A nové střídání stráží

Holtgast, společenská místnost - pokoj

"Vypadá dobře!" pochválím hadaři mazlíka, na kterém se zdá apokalypsa zase tak moc velké škody nenadělala, duhový lesk se půvabně třpytí po šupinách.
"Těší mě, Manny, já jsem Siegfried," kývnu mu s úsměvem.

A možná i nedopité Kirschewine bylo možná moc, když se tak zamyslím... když se natahuju pro láhev whisky, vyplnit Alexino přání, podaří se mi na sebe vylít shaker se zbytkem nápoje pro Auroru, co se nevešlo do sklenky.

"Mist!" zanadávám, prohlížeje tmavě rudohnědou skvrnu na světle modré košili.

"Omluvte mě na chvíli, zaběhnu se převléct," směruji všem s omluvným úsměvem zejména k Mii, a rád, že za barem zůstane světlovláska, vysmahu i se Susi na rameni na pokoj. Pokusím se v koupelně alespoň tmavý flek zkusit namočit v umyvadle, třeba se košile ještě dá zachránit...
Šikula, fakt.

Oslava

Holtgast, společenská místnost

Černovláska se ujme odpovědi, a já sleduji její prst namířený ke spoře oděnému brunetovi, který se nezdráhá vlnit poměrně pěkným tělem už jenom ve strip prádle.
Pozvednu jedno obočí.
"Ahoj Alex, díky," kývnu, a převezmu si sklenku vína. Napiju se zhluboka, a posunu se dál od baru, je tam poměrně přeplněno.

No, když Emil, tak Emil. Odložím si sklenku i talířek na jeden z stolků, a vydám se k roztančenému oslavenci, nezdráhám se k němu přidat tělo na tělo, i když teda moje svršky zůstávají, kde jsou.

"Čau... Emile. Všechno nej, když teda prý slavíš," prohodím s náznakem vyzývavého úsměvu, otřu se o něj při otočce. "Já jsem Samir," dodám, nejspíš by bylo na místě znát i jméno, když už tu máme intimčo jak v odpoledním buse z Mġarru do Rabatu.

....

Holtgast, zahrady - společenská místnost

V tomhle stavu... jsou detaily náhle výraznější než celek. Váha, která mě táhne k zemi. Hrubost kůry skrze tenkou látku košile tlačící do zad. Vůně trávy, vody. Eyřina srst pod prsty, pravidelnost jejího dechu, tepu...
... a otravná přítomnost trojice, která si rozložila svůj debatní kroužek těsně vedle.

A navrch k tomu cizí ženská, která si z těch tří hochů očividně ochotných klapat pantem vybrala variantu drbat do někoho, kdo o to nemá zájem.
Kurva, to měl u některých Výboj jako vedlejší účinek i naprostou retardaci, nebo co??
Otevřu oči a podívám se na ni pohledem, který kdybych to uměl, zabíjí.

"V jídelně ani kuchyni teď nikdo nebude," zavrčím nenadšeně. To jí nikdo neukázal, kde je kus žvance? Když je tady očividně nová...
Debil v čele na to nejspíš nenašel ve svém předůležitě přeplněném rozvrhu čas, zdá se. O co, že šel radši vyhulovat 'na střechu', kokot. Zhluboka se nadechnu, místo abych ji poslal do piče, pracně se nakonec vyhrabu na nohy.

"Pojď, ukážu ti, kde najít něco k jídlu," prohodím a pomalu se vydám ke společence, Eyr po boku, prsty zlehka položené za jejíma ušima. Beru si z ní energii (8), po maloučkatých dávkách, že to sotva cítí... ale mně to pomáhá velmi, aby se pode mnou nepodlomily nohy a já nehodil držku.

"Tady," kývnu k nepřebernému množství žrádla, kterého si skoro nikdo nevšímá, zbytek dortu, ovoce, sladkosti, slané pečivo... opřu se pokud možno nenápadně o stěnu. "Nebo potřebuješ pomoct si něco vůbec nabrat?" ušklíbnu se k ní jízlivě.

Situace ve společence vypadá dost neutěšeně. Všichni nalepení u baru, nic se nehraje, jen pár lidí včetně Emila trapní 'v tanci', pokud se tomu tak dá říkat.
Zdá se, že jsme o nic nepřišli, pousměju se nepatrně k Eyr a podrbu ji za ušima.