Krátce ale spokojeně

Holtgast, společenská místnost

Informace o nováčcích je překvapivá, ale cením si toho, že jsem měla možnost si odpočinout, místo abych běžela zpátky na ošetřovnu pomáhat s novými.

Lidé povídající si u baru, lidé vrtící se v kole, přátelský rozhovor Lakshmi a Erdena vedle, a plný talíř dobrot... jsou to malé věci.
Ale stejně se dobře bavím, alespoň na chvíli mi je dobře, starosti můžu pustit z hlavy.
Černé myšlenky ohledně budoucnosti... své, maličkého sotva vnímajícího života pod svým srdcem, těch, kteří mi jsou zde ti nejbližší, obyvatel základny, všech členů Triskelionu, i vlastně všech, kteří se v současném světě potýkají s existencí... jsou na moment uspány hudbou, cukrem a blízkostí živých.

I já jsem nakonec vytažena do kola, a ačkoliv tanec není mojí silnou stránkou, s letmým úsměvem se nechám Blagdenem vést.
"Všechno v pořádku?" tiše prohodím, zdál se mi trochu zachmuřený při příchodu...
S jeho odpovědí zvážním. Nezdálo se mi to, zdá se... budu muset některým věcem věnovat větší pozornost.

"Díky za tanec," kývnu mu, když song skončí. "Už ale radši půjdu spát, dobrou noc všichni," pousměju se k němu i všem, kdo mě mají šanci přes hudbu zaslechnout, mávnu k oslavenci.
Zábava pro mě byla možná krátká, ale únava je poslední dny prostě neúprosná... tak mířím na pokoj, a brzy usínám.

Odchod

Holtgast, společenská místnost - pokoj - tréninkové prostory

Pořád poněkud zaražená chováním některých svých přátel, beze slova vyhovím Kristoffově přání o zvýšení hlasitosti hudby, i když to trochu utápí Naiřinu jemnou hru na klavír.
Ale na klavír se zpravidla nedá vrtěti penisem, zavrtím hlavou, usadím se zpátky u Oscara a Orena, kteří se tiše uplakaně objímají.
Zlehka se dotknu jejich ramenou... ale hned dlaně stáhnu. Vypadají, že mají svoji chvilku, a já... já vlastně nevím, co bych mohla říct.
Nevím o situaci dost.
Připadá si docela... vyřazeně. Mimo to podstatné. Potřebuju... věnovat víc pozornosti ostatním, nejspíš?
To ale znamená, že bych musela zkrátit čas, který jsem venku mimo pevnost a doopravdy něco dělám pro společenství jako takové.

Zlehka skousnu ret. Na druhou stranu... vždycky jsem byla samotář. Nikdy jsem nevěděla moc, co říct druhým, občas jsem byla moc... prostořeká. Upřímná, tedy, ale tak to většina ostatních nikdy neviděla.
A nikdy jsem pořádně nevěděla, co říct někomu, kdo není ok.

Ostatní se poměrně dobře baví... a já bych nejspíš měla taky. Proto do sebe hodím zbytek pití, a vytratím se ze společenky. Po krátké zastávce na pokoji, kde si zaraženě povšimnu něčích nových věcí na druhé straně ložnice a zejména se převleču do legín a tílka, zamířím dolů do tréninkových prostor.

Těsno u baru

společenka, pevnost Holtgast, 12. listopadu

A Siegfried souhlasil. Byla jsem ráda, o tom žádná. Ale souhlasil hrozně rychle… Bojí se, že se tu sesypu? Krátce jsem semkla rty, ale neváhala jsem a rázně vykročila k baru.
Můj doporovod zamířil za něj vedle svého bratra. Takhle ta jejich podoba vyniká ještě víc.
"No, já vlastně za svůj krátký život piju jen pivo," pokrčila jsem rameny. "Takže můžeš zkusit rozšířit mé obzory, dnes jsem připravená na to, že mi bude blbě," krátce jsem se pobaveně ušklíbla a sledovala Siegfriedovu práci. Bráška ho v tom trochu nechal, ale co, ten byl za barem celý večer. A kde je vůbec Lyla?

Osazenstvo na baru se docela změnilo, nebo spíš hlavně zvětšilo. Nejukecanější byla rozhodně Alex, která to valila všemi směry.
Objevil se tu i čtvrtý z naší mise. Znovu jsem si ho chvíli prohlížela. Vypadal jak vytesaná socha, kterou někdo polil vodou.

A pak nové tváře. Jeden s hadem, ze kterého je Sigi nadšený. No, já bych mu kolem krku neskákala… To raději Susi. Zkontrolovala jsem pohledem kavku, jak si za barem užívá.
A druhý, jakýsi Samir. "Mia," prohodila jsem k němu. Slušné vychování jsem ještě po třech pivech stále měla.

Je tu živo, ale aspoň se tu nikdo nesvlíká. A je tu bar, takže to zatim vydržím.
Znovu jsem obrátila svou pozornost k novému barmanovi.

Na baru

Pevnost Holtgast, společenka; 12. listopadu 2018

No hurá, konečně se usmál. Chvíli jsem měla pocit, že měl musí Callum za to vyrušení roztrhnout jako hada. Teda aspoň se tak ze začátku zatvářil.
”To zní, že přemýšlení může bejt dost nebezpečný. Co kdyby toho někdo využil? Mě k tomu moc nechybělo.”
Jo, rejpavá mě zjevně ještě neopustila. Ale mému společníkovi to zjevně nevadí.
Když si oběhnu povinné kolečko, vrátím se zpátky na bar a vyšplhám se na vedlejší židličku.
“Neblázni, s tou knihou jsem teď jen žertovala. Číst si můžeš kdykoliv jindy, teď se budem bavit. Ale si říkám, vy jste asi doma měli docela velkou knihovnu? Nebo si chodil do veřejný? To asi ne, co? Já neměla ani průkazku,” přiznám se a zakomíhám nohama ve vzduchu. Je docela vtipný, jak mi chybí kousek od země.
A s těma knihama u nás to taky nebylo valný. Pár starejch Reader’s Digest po bábi, životopis The Rocka, pár dětských knížek po mě a Ember, z doby kdy jsme se učily číst. Jo, to dokonce umím.
“Co žes to četl naposled? Villai…teda Villona?” Ani nevím, jestli jsem se trefila, ale tohle jméno mi z nějakého důvodu zůstalo zaseknuté v palici.

Ohlédnu se po Auroře, která si dřepla kousek od nás, stejně tak Rúna, která však zvolila *puf* ústup, protože oslavenec to pořádně rozjel.
”No, tak už tady máme i holej zadek. Je to narozeninový večírek nebo pánskej striptýz? Vypadáš, že bys nejraději do sebe tu medovinu kopla na ex, holka,” kývnu směrem k Rúně a sama se věnuju vlastnímu pivku. A vypadá to, že Kristoff se taky nedá zahanbit. Tak hlavně že se baví. No a já vlastně taky.
”Ahoj,” pozdravím klučinu, kterého jsem tady ještě neviděla. ”Nové maso do mlýnku? To je ale fešák,” svá slova směřuju k jeho mazlíkovi. ”Jinak já jsem Alex,” představím se.
A není zjevně jediný. Další nová tvář se objeví u baru a rád by si doplnil pitný režim. Asi se mu ani nedivím.
”Kdo slaví? To bude nejspíš támdle Emil odpovím mu a můj prst směřuje na rozvlněného Emila. ”Jo a teda ještě ahoj, Samire. Alex,” ukážu palcem pro změnu na sebe.

”Holka, ty si teda umíš poručit,” pronesu obdivně k Auroře. "Možná bych si dala whiskey. Budeš té lásky a přihodíš mi sem jednu?”poprosila jsem Siegfrieda za barem. ”Přidá se ještě někdo další? Callume, neprubneš aspoň malýho frťana?”

K baru

Holtgast, společenská místnost

Omluvně se usměju na ohnivlásku, která se k vysvětlování nedostala.

Hmh, multisvěty souvisí s Výbojem, ale lépe bych se měl zeptat jiných... nejsem toho srdce, abych Mii říkal, že ta jména, co řekla, nemám šanci si nejspíš zapamatovat ani na cestu k baru, natož abych je zvládl přiřadit ke tvářím. Nějak to vykoumám. Třeba se v knihovně najde něco užitečného.

"Oh, ok," usměju se, když Miinou strategií na strip je vytratit se. Mně dívat se na ně nevadí, však jsou to pěkní kluci, ale chápu, každý má jinou výchovu. A nebo se stydí...
Každopádně se příliš nezdržuju a nekochám, posadím Susi zpátky na rameno, i když mě nespokojeně poštipuje zobákem, a zamířím s Miou k baru. A když vidím, že Luda je trochu přehlcený objednávkama, když mu jeho půvabná společnice už odešla, tak zajedu za bar a přiložím pomocnou ruku.
Jako mistr šejkru nejsem, ale tu a tam jsem něco okoukal a nalít sklenku snad umí i úplný troglodyt.

Ať se Ludi může soustředit na mistrovské dílo pro uhrančivou černovlásku, mrknu na ně. Ludwig se pouští do 'Under the Scarlet Sea', punče ze silného černého čajového nálevu, bourbonu a štávy z granátového jablka.
"Co si dáš ty teď?" uculím se na Miu zpoza baru. Já mám pořád třešňové víno, vím, jak na mě působí alkohol, tak se rozhodně nesnažím dostat na dno co nejdřív...

Než se rozmyslí, naprosto originálně smíchám meruňkovici s meruňkovým džusem pro Erszebet. Nejspíš je to barbarské, ale co.
Ludwig se mezitím omlouvá krátce na návštěvu toalet, tedy se barmanění zatím chopím sám úplně.

Připravím beton pro Joye, který se s mokrými vlasy rozhodl vrátit k baru. Červené víno pro nově se představivšího Samira.
A sklenku whisky s ledem a lahev Fanty pro cizince... s hadem.

"Parádní kousek," pochválím mazlíčka, zatímco po desce baru k jeho vlastníkovi posunu jeho objednávku. "Jak se jmenuje?"

Soukromě

Holtgast, toalety - Richardův pokoj

Když promlouvá Richard, Lotti a Blagden, mlčím, jen poslouchám, s nepatrným pousmáním na rtech. Vnímám.

Když ti dva odejdou, sám krátce zaváhám.
"Ja slýšil... ty nechóčeš spólečnosť. Éto... pláti pro óslavu? Nébo... pro všéchnu spólečnosť?" pousměju se letmo, pohled ale vážný.
"Chočeš ty byť úplno sam? Pókud nět, ja můžu nábidnout sébje... můžéme si póvidat... ja znaju i mlčeť," pozvednu koutky maličko zasmušile.

Vím, jak být cokoliv. Cokoliv, co je třeba. A z toho, co z Richarda vnímám... nevím, jestli dokážu jen tak odejít a nechat ho jeho pocitům, které z něj kanou jako inkoust na čistý list. Nechat ho jeho myšlenkám, do kterých sice přístup nemám, ale soudě z pocitů, veselé nebudou.

Když kývne, přesuneme se na jeho pokoj.

Dobře

Holtgast, toalety - společenská místnost

Je to... jiné. Nejsem si jistý, jestli lepší, ale Richard vypadá, že to nejhorší pominulo.
Kývnu na Lottčina slova. "Máš tady hodně lidí, co ti rádo pomůže, stačí říct," usměju se na něj klidně, pevně mu stisknu rameno.

"A kdyby to... ten pocit... nechtěl přejít, zajdi za mnou. Nebo za kterýmkoliv z telepatů, komu věříš. Nebo za Yevkou, pokud nechceš nikoho v hlavě, jsem si jistý, že má i tradiční léky, kterými od některých stavů odpomoct," dodám vážně.
Doufám, že bude Ríša dostatečně zodpovědný na to, aby si řekl o pomoc... včas.
Snad.

"Zatím," kývnu nakonec, zlehka jej plácnu po zádech a sám se mám k odchodu. Lottka upaluje na dámské, já si umyju ruce, přece jenom jsme kde jsme, a zamířím zpátky do společenky.

Tam... se zábava poměrně proměnila. S hrou vymýšlenou záměrně, aby pozorností zahrnovala oslavence, se udělal krátký proces - Emil a Kristoff se vrtí polonazí, v případě Emila skoronazí, Lakshmi se vine po Kristoffovi, a zdá se mi tak trochu, že zvýšená nahota v kruhu způsobila značný odliv k baru.
Zavrtím hlavou, radši se neptat... zamířím zpět k původnímu místu, a když už Yevka dojedla, sám ji vyzvu k tanci, ať se čtveřice ve středu kruhu nekroutí tak sama.

Emocionálně na hajzlíkách

Holtgast, toalety

"Ííííí!" vypísknu, když si všimnu, že se Ríša opět mění, tentokrát ale k lepšímu... wow. "Vypadáš dobře!" uculím se, ráda, že na tom vypadá být pro teď lépe.
"Ještě trochu a budu vypadat starší," popíchnu ho drze přece jenom.
Miluju vás.
"Awww, my tebe taky!" prohlásím sebejistě za všechny, natáhnu se na špičky a lípnu Ríšovi pusu.

"Ééééh... to neřeš, heh," zahihňám se rozpačitě, když je příslib zasvěcování odložen. Tak jasně, na tohle nejspíš musí být nálada... a částečně se mi i ulevilo, kdoví proč.
"Ok... asi chápu. Tak... zatím dobrou? A kdyby ses z toho splínu olízal, přijď přece jenom ještě za náma, pařmenů, co nejsou rybí čumáky, je málo!" uculím se a obejmu Ríšu, než vysmahnu ze zóny nevítané.
Z pánských si ještě zaskočím krátce na dámské, tentokrát doopravdy k tomu, na co se používají.

"Jsi ok?" zaklepu pak na zavřené dveře, za kterýma tuším Maru, která tam je podezřele dlouho. "Jestli nejsi, tak nic neříkej... eh. To je vlastně samozřejmost. Teda - jsi ok? Neudělalo se ti blbě?"

Na chvíli v bezpečí

Holtgast

Ta... příhoda... mě budila ještě několik dalších nocí. Jako průzkumník jsem se navrátil ke svému osvědčenému způsobu cestování... rychle a hluboko pod povrchem vody, rozhodnutý nedělat další chyby a zbytečně se neukazovat.
Sám jsem však netušil... že hluboko pod mořskou hladinou se mohou naskytnout i jiná nebezpečí, než znepřátelení Nadaní.
Unikl jsem sotva živý - s hlubokými ranami jsem však byl plovoucí svačinka pro vše, co mou krev vnímalo. Hrůza v tu chvíli plně převážila, zuřivost z vlastní vnímané krve úspěšně potlačená. Vmáčklý do korálových útesů, nevadilo mi, že moje kůže získává další rány. Povrchové šrámy mi v té chvíli přišly daleko přijatelnější, než neviděná hrůza se zahnutými, jehlovými zuby, co by se vynořila z temnoty hlubin dokonat svoje dílo. Hluboké řezy zahrabané do písku pomalu přestávaly krvácet... strach... přetrvával.

Zabralo mi několik dní se osmělit ven, hlad mě donutil... a taky podivný pocit. Horečka. I se slanou vodou, která by jinak pomáhala rány udržet relativně čisté... cosi v zubech (či písku?) způsobovalo zánět...
Tohle už sám nezvládnu, uvědomil jsem si tehdy. Chvíli mi zabralo nalézt při útoku ztracený vak, než jsem se proměnil, hrábl pro jeden z krystalů. Ve snaze dostat se pryč kamkoliv hlavně hned mi bylo úplně jedno, který... rozdrtil jsem ho.

A okamžitě zalitoval. Zapomněl jsem na nepoměry tlaků... a po přesunu zkolaboval, sotva jsem slyšel hlasy členů sankta na Kuroshimě, kam jsem se dostal.

Nějakým zázrakem ta pitomost nebyla poslední v mém životě. Probral jsem se, víceméně celý. Rány vyčištěné - ale vzhledem k zanícení a zahnisání je nebylo možné jen tak zhojit Léčivým dotekem.
Na další dva týdny se stal ostrůvek mým útočištěm. Bylo to... ok. Většinu času, alespoň zezačátku, jsem stejně prospal.

William a Josefine na mě dohlíželi jako léčitelé, klidný a odměřená, Yuriko byla ve velení nejspíš na správném místě, a zbytek... s Mei si člověk jeden nepopovídal, s Romanem ani nechtěl, černovlasý Kyrgyz by mohl ztělesňovat přezíravý posměch. Pořád ovšem lepší, než lehce vlezlá empatie slepého blonďáčka Phillipa.
S Astrid a Olivií jsem toho taky příliš neprobral... a co se Lucase a Eliota týče? Tam jsem nechápal. Oba se rozešli s někým, po kom zdá se pořád fňukali.
Protože na konci světa není lepšího řešit nic, než rozchodová traumíčka.

Krátce před tím, než jsem plánoval odejít, dorazila nová tvář, Santiago. Diego. Whatever. Moje zranění už se připomínalo jenom docela odpornými jizvami po bocích, lýtkách a stehnech. Pobolívaly, ale to bylo v pořádku. Byl jsem naživu, a celý. Co víc může jeden chtít?
No... možná by se něco našlo. Nováček se mi se svou představou trávení volného času trefil do noty.

Že se chtěl nakonec přidat, když jsem vyrážel na cestu, mě neštvalo, netěšilo ani nepřekvapilo. Suše jsem shrnul, s čím by měl počítat a na co dávat pozor, a když mi bylo jasné, že má představu, do čeho s průzkumničením jde, vyrazili jsme.
Krystalem jsme se přesunuli do Istanbulu, k troskám bývalého sankta, a vyrazili jsme na sever. Tentokrát vzduchem, já levitací, Santi na křídlech svojí zvláštní podoby.

A v Bejrútu jsme konečně našli něco... někoho. Chlápka a ženskou, oba působili místně, ale co můžu vědět... spekulace nepatří mezi naše úkoly. Nabídl jsem jim bezpečné útočiště, Santi dodal pár detailů, slovo dalo slovo. Zalovil jsem v tašce, a vytáhl krystal vázaný k hlavní základně, ať si nováčky velení protřídí samo, kam koho potřebuje. To není moje starost.

Na ošetřovně je hlavní péče věnována zejména děvčeti, musí jí chuděře lámat znova nohu... uh.
"Rád bych se pár dní zdržel," prohodím k léčitelům, pak pohlédnu na Santiho. Nejspíš čekal, že ta cesta bude větší dobrodrůžo než dlouhý let a pak přesun zpátky do hlavní.
"Myslel jsem, že to půjde lépe, ale pořád ještě nejsem ok," pokrčím rameny neochotně, nechce se mi zabřehávat do podrobností, že po dni užívání schopností jsem skoro vyřízený, čerstvé jizvy se bolestně ozývají...
Dostanu mast, doporučení si promluvit s nějakým ze zdejších fleshcrafterů ohledně jizev, a pak se všichni vydáváme na průzkum tentokrát pevnosti. Nikdy jsem tu osobně nebyl, tak je to vítané gesto.
Daleko lepší je ovšem návštěva ve skladech, kde si aktivně navybírám nové věci, a na pokoji, kde se zabydlím bleskově. Otázky nemám.

Po horké důkladné sprše opatrně nanesu masti, než vklouznu do aladinek, sandálů a tílka, všeho černé barvy. A zamířím do společenky. U baru je menší fronta, což mi nevadí, narozdíl od Manuela zamířím rovnou ke stolu s občerstvením, které volá moje jméno. Pokud zbyl dort, dám si dílek, neopomenu ani něco slaného.

Jedna část společenky se tlačí u baru, jedna sněhová vločka sedí v koutě, zbytek blbne v kruhu, nejspíš to má být... tanec. Na některé se rozhodně špatně nekouká, o to nic... stydliví tady moc lidi asi převážně taky nebudou.

"Zdravím," kývnu na tři tmavovlásky, a pokud někdo za barem bude mít čas, požádám o víno.

"Já jsem Samir. Kdo že slaví?"