Do tance

společenka, pevnost Holtgast, 12. listopad

Kristoffův úsměv jsem oplatila a upila vína. K tanci se přidal i Razvan, který však neshazoval oblečení, ale vyvedl Leu a snažil se zlákat i další tanečnice. A dokonce se zastavil i u mě, i když jeho úsměv se mi příliš nelíbil. Nejdřív jsem trochu našpulila rty, ale nakonec do sebe hodila zbytek vína, které se mi hřejivě rozlévalo po těle, a přijala jeho nabídku.
Ladnou otočkou jsem se vmísila mezi ostatní, a pak hbitě plácla Razvana po zadku.
“Jen počkej, já ti to vrátím!” sykla jsem s rozverným úsměvem. Štval mě pořád, ale teď jsem cítila, že víno už začíná mít své účinky. A já si chtěla jednou užít jen tak radost, ne se utápět v uraženosti. Užívat si jako dřív.

Nečekala jsem na nic a přitočila se ke Kristoffovi. Asi bych si vybrala Emila jako hlavní osobu dnešního večera, ale ten byl prostě na můj vkus už moc nahý. A já málo opilá. I když na tohle by nejspíš nepomohla ani přemíra alkoholu.
Pokud se Kristoff nechal, vzala jsem ho za jednou ruku a otočkou se přimkla k jeho boku. Poté jsem se v bocích zavlnila, abych naše pohyby sladila, zatímco jsem se usmívala do jeho modrošedých očí. Druhou ruku jsem položila na jeho hrudník a mezi rytmy vnímala tlukot jeho srdce.
Bylo to… Opojné. Tanec mi nebyl cizí, uměla jsem se hýbat na hudbu, ale přijde mi, že jsem to nedělala věky. A nešlo o to, že bych to zapomněla. Bylo to spíš jako odhalit hřejivou minulost a znovu do ní hravě vplout.
Na chvíli se nechat unést.

Nový život?

Bejrút → zahrady, pevnost Holtgast, 12. listopadu

Měla jsem pocit, že poslední měsíce proběhly jakoby v mlze. A přesto se mi některé momenty zaryly hluboko pod kůži. Turecké zajetí. Mé mučení, které jsem byla odhodlaná přežít. Mučení mého bratra, které bylo to nejhorší, co jsem zatím byla nucena sledovat. Pohození nás obou v olivovém háji. Umírající Sivan v náručí.
Selhala jsem. Naprosto. Neochránila jsem ho.
Dodnes jsem si nebyla jistá, jak dlouho jsem svírala jeho chladné tělo. Hodiny? Dny?
Musela jsem ale dál. Možná jsem neměla síly Sivanovo tělo pohřbít, ale nehodlala jsem ten dar života zahodit. Přežila jsem, abych zůstala tím, kým jsem byla zrozena. Nezlomí mě.
Nehodlala jsem se litovat. Nehodlala jsem se vydat napospas dorážející smrti.

Zprvu jsem přežívala, snad i blouznila. Chýše, kde jsem se skrývala, ale skýtala nějaké jídlo. Ve studni stále byla voda. Přežila jsem. Zhojila se. Tušila jsem, že naprosto špatně a nevhodně, mé pokusy o improvizované dlahy vyšly vniveč a já se jen chabě postavila na křivě srostlé nohy.
Jenže když jsem se konečně mohla začít zase trochu hýbat, přišel konec světa. Nebyla jsem fanaticky věřící, ale Korán jsem znala.

Ve jménu Boha milosrdného, slitovného. Až slunce bude svinuto, až hvězdy pohasnou, až hory se z místa pohnou, až březí velbloudice bude zanedbána a divoká zvířata shromážděna, až moře se povaří a duše až se spáří, až zaživa pohřbená bude tázána, pro jakou vinu byla utracena, až svitky budou rozvinuty a nebe bude staženo a peklo rozpáleno a zahrada rajská přiblížena, tehdy duše každá, co vykonala, pozná!

Přišla ta Hodina? Přišel konec světa, přišel Vykupitel?

Na malou chvíli jsem doufala. Doufala jsem, že má duše dojde nějakého poznání, že se shledám se svými blízkými. Cítila jsem, že jsem se změnila. Přerodila.
Svět však zůstával v temnotě. A Spasitel, pokud tu byl, zůstal utajen. Nepřišel ráj. Zůstalo peklo. Peklo na zemi. Tvorové, které jsem potkala, byly možná kdysi dávno lidmi. Ale instinkt mi radil vyhýbat se jim.
Dokázala jsem víc a děsilo mě to. První obrazy z vodní hladiny. Minulost, přítomnost, ale možná i budoucnost? Nerozuměla jsem všem výjevům.
Slyšela jsem hlasy. Málo, ale slyšela jsem je. A když zesílily, tušila jsem, že to znamená nebezpečí.

Čas plynul, tma zůstávala. Stále jsem bloudila jen v nejbližším okolí, ale zásoby byly pryč. Musela jsem dál a konečně jsem měla dostatek sil. Neměla jsem už nic jiného, co bych opatrovala. Má rodina byla mrtvá, mé přítelkyně také. Válka, kterou jsme vedly, byla pryč. Vše bylo nicotné. Pomíjivé jako můj vlastní život.
Přede mnou byla dlouhá cesta bez konce. Kam jít? Co tam čekat? Musela jsem se ale hýbat. Mít nějaký smysl. Najít nějaký smysl. A i když to šlo pomalu, šlo to. Někdy až podezřele dobře. Jako bych si to přála a ono se to mohlo splnit.
Ale co ten oheň?
Dostala jsem se jednou do potíží. Přepadli mě. A zničehonic tu byl požár. Kontrolovala jsem ho. Byl to můj výtvor. Byla jsem ve svých očích děsivější a děsivější.

Konečně jsem ale byla v Bejrútu. Větší město slibovalo možnost více úkrytů, možnost najít nějaké zásoby. Ale také přitahovalo větší pozornost. A ač jsem na to nebyla zvyklá, ta moje poklesla a kdosi mě překvapil. Málem jsem ho na místě zastřelila, protože lehký samopal, který jsem ještě v Iskenderunu sehnala, mě provázel jako věrný přítel.
Dotyčný se chtěl ale jen připojit. No, můžu ho poslat na druhý břeh, nebo… Na chvíli získat společníka? Promluvit s živou duší, jejíž tělo se nerozpadá za chůze? Bylo to nerozumné, ale lákavé.

Jenže přítomnost nás dvou byla jako světlo pro další můry. Další lidi?
Šokem jsem vytřeštila oči, samopal opět připravený. Oni dva ale naprosto zachovali klid a začali mluvit o něčem, co jsem dobře nechápala. Rozuměla jsem pár slov, úkryt, jídlo. Jejich tón zněl… Možná i přátelsky.
Můj nový společník okamžitě souhlasil. Já váhala. Ale co může být horší, než toto peklo? Zabijí mě? Pak by to asi nedělali tak zdlouhavě.
Kývla jsem tedy taky na souhlas. Následovaly další pokyny v angličtině, kdy jsem spíš jednala po vzoru ostatních, než bych plně rozuměla. Přišel zvláštní pocit, kdy jsem měla dojem, že mé vnitřnosti kdosi táhne ven. A pak zaútočil na mou kůži chlad. Štípal do tváří, řezal do rukou. A co je to bílé?
Nebyl prostor na otázky. Šli jsme dál, prošli zvláštní mlhou, a pak nějaké ošetřovna. Bledá a nejspíš slepá dívka, mladý klidný muž. Otázky, kterým jsem příliš nerozuměla. A lámání kostí. Byla jsem vyčerpaná běžně, teď přesun a nakonec toto. Zahryzla jsem se do hřbetu ruky. Ale po návalu bolesti, chladu i horka přišlo něco zvláštního. Cítila jsem, že mé tělo mě nyní bude o trochu lépe poslouchat. Nebudu nikdy nejspíš běhat tak jako dřív, ale… Je to lepší.
“Děkuji,” odpověděla jsem se silným přízvukem.

Pak přišla další žena oblečená jako anděl. Nechápala jsem. Nerozuměla jsem opět všemu, ale něco z pravidel jsem pochopila. I možnost si nabrat nějaké to oblečení, mýdlo. Co víc si přát?
A znovu výměna. Bledý muž. A pokoje. S někým jsem ho sdílela. Ale to mi bylo jedno. Zůstala jsem jako opařená stát uprostřed nádherné místnosti s krabicí v ruce.

Chvíli mi trvalo, než jsem se rozhoupala a položila věci na pohovku. Co teď? Brousila jsem očima po místnosti, než jsem sestoupila po schodech za další dveře. Koupelna? Byla naprosto honosná. Otočila jsem kohoutkem a šokovaně pozorovala tekoucí vodu. Po menší úpravě byla dokonce i teplá. Ještě chvíli jsem zírala, než jsem vodu zavřela, na místě se svlékla a začala se ve sprše omývat. Vše kolem mě působilo jako z pohádek.
Ještě mokrá a nahá jsem přešla zpět do pokoje ke krabici, kde jsem vyhrabala osušku. Jakmile jsem se osušila, oblékla jsem si jednoduché šedé tričko s krátkým rukávem a černé volné lněné kalhoty. Sice jsem tak dala na odiv mé zjizvené ruce, ale nikdy jsem to příliš neřešila.

A co teď?
Ten bledý mluvil o nějaké oslavě narozenin, ale přišlo mi naprosto nemístné cpát se zrovna tam. Ovšem chtěla jsem toto místo prozkoumat. Teplá sprcha byla osvěžující a má únava ustoupila zvědavosti. A taky jsem měla hlad. Matně jsem si vybavovala, že u zahrad byla jídelna. Můžu si vzít něco k jídlu…? Nejvyšší čas to zjistit. Pokoj sice skýtal nějaké možnosti si něco připravit, ale nechtěla jsem své spolubydlící šmejdit v případných zásobách. Pokud tu vůbec něco měla.
Obula jsem si tedy jednoduché černé tenisky a vydala jsem se na průzkum. V blízkosti svého pokoje jsem slyšela hluk, který se nesl od dveří na konci chodby. To bude ta oslava? Možná… Já se vydala na druhou stranu. Výtah mě nijak neuchvátil, a tak jsem zvolila schodiště a pomalu vystupovala nahoru. Užívala jsem si, že mě každý krok tolik nebolí, i tak jsem se přidržovala zábradlí.

Když jsem se dostala o patro výš a vstoupila do zahrad, na chvíli pocit hladu ustoupil. Vzkvétající zeleň mě překvapila už před tím, ale teď jsem se jí mohla opravdu kochat.
Jak je tohle možné, když nahoře je… Nic. Pomalu jsem postupovala zahradami, tiše a obezřetně. Cítila jsem, že tu jsou i jiní.
A jednoho jsem brzy spatřila. Seděl i se psem v trávě, zdál se… Unavený. Ale jeho myšlenky. Byly ve vzpomínkách. A já se je snažila ignorovat. Jenže jsem zírala.
Trochu neklidně jsem přešlápala a narovnala se. Zeptám se jeho. A pak mi docvaklo, kde to sedí. Jezírko vypadalo klidně, nevinně, ale mé vzpomínky byly jako rozbouřené moře s jedinou vidinou. Zabít mě.
Ztuhla jsem. I když mi vodní hladina často ukázala mnohé, na co bych nikdy sama nepřišla, ve větší míře byla děsivá.

Zakručelo mi v břiše. Proklatě nahlas. Pohodila jsem trochu naštvaně hlavou a udělala několik kroků k neznámému. Jen tolik, abych nemusela křičet.
“Promiň… Jídelna? Můžu… Sama?” snažila jsem se se svraštělým obočím vyjádřit svou myšlenku, zatímco má angličtina zněla… Víc než podivně.

Když k tanci tak k tanci

Holtgast, společenská místnost

Má nejdražší Lea si užívá mou péči nepokrytě, pokládá se do pocitů z masáže tak, že mám skoro pocit, že každou chvíli věrná svojí podobě začne příst.
A co to dělá se mnou?
Hmmm... řekněme, že na strip tanec by to nebylo, pokud bych nechtěl předvádět svůj spin na poledancing.

Strip tanec! Krucinál. Místo pokojné hry, která by mi umožnila zrzku hladce svádět a hravě pokoušet, tu plánuje Emil vrtět chlupatou řití...
Zasraný exhibicionista.
"Ne... pracoval jsem sice rukama, ale daleko víc mi vyhovovalo dostávat prachy za bodání lidí jehlou," poušklíbnu se na kompliment svému umu.
"Rád ale budu k službám," zavrním pak, aby si nemyslela, že ji chci odbývat.

Lea pak povzbuzuje Kristoffa... přimhouřím oči. Mám chuť někoho stáhnout z kůže, nicméně na maličko poťouchlém úsměvu na křivo si dávám pozor, aby to poznat nebylo.
"Tos měl říct rovnou, že bys nás radši viděl v tanci," blýsknu pohledem k Emilovi.

"Smím prosit?" vstanu a podám ručku Lei, neváhám ji řádně roztočit. Jednu po druhé pak pokouším ke společnému tanci Valerii, Laru, nezdráhám se s maličko zlomyslným úsměvem smímprosit ani Lakshmi.

Znechucených nádher u baru si lépe nevšímat, na to, pořád řešit něčí dotčené outlocity, je tenhle život moc krátký.

Medvěd přehnal medovinu

Holtgast, společenská místnost

Sotva se roztančím, na moment mě překvapí, jak Ryška upaluje k baru... udělal jsem něco špatně? Zarazím se, vrhnu za ní skoro štěněcím pohledem.
Ale... ne, to určitě nebude tím.
Nejspíš jenom má žízeň.
A krátí si chvíli povídáním s Callumem.
Hmh.

Emil se k tanci přidává, věnuju mu trochu mimo úsměv, aniž bych v tanci ustával. Teprve když mu z náhle sporého oblečení koukají jen půlky chabě kryté joksy, uvědomím si, že tohle měl být strip tanec, a já mám pořád kalhoty.
Hmmm... zaháknu palce za pás džín, ale... ten malý, mrňavoučký zbytek medovinou neutopeného rozumu mi napovídá, že pokud se pokusím ty džíny shodit taky, v momentě, kdy zůstanu stát na jedné noze, fláknu sebou na hubu.
Eee... to by nebylo cool.
Myslím.
Nebo se pletu a dal bych to? Nebo... je to vlastně jedno, pustím úvahy do větru, moje hlava momentálně nemá kapacity na rozhazování a soustředit se na dobrý tanec vyžaduje prakticky celý zbytek.

Ukážu palcové pistole na Elsu, která mě povzbuzuje, široce se usměju na ni i na Lakshmi a do tance se dám pořádně, tak, aby vynikly pořádně svaly. K čemu to roky a roky pěstovat, když bych se měl stydět za to, je ukázat, no ne?

Sem a tam

Holtgast, společenská místnost, pak chodba před pokoji

"To umí většina telepatů, v mezích ochran je to jen pro mě daleko... jednodušší," odpovím s nepatrným pousmáním.
S nimi Prastarý nebyl... Nikdy ho nenalezli? Nikdy Heigen nevytáhl na povrch, co mělo být skryto? Jak?
Naše světy jsou v jistých ohledech tak podobné... a v jiných tak dimetrálně odlišné. Pocit, že se každou chvílí může vynořit něco, cokoliv, co tak ztěžka ustálené prchavé jistoty může převrátit vzhůru nohama, je... hluboce zneklidňující.

Kývnu zlehka na upomínky ohledně spánku. Jako by mi hrozil... nicméně ze společenky mě nevyhání obnažující se Emil, ale Agnieszčin telepatický vzkaz.
"Ještě se vrátím. Jeden z průzkumníků dovedl pár nováčků, už si prošli ošetřovnou a Erszebet je provedla, ubytovávání však nechává na mně," odpovím klidně, a zamířím ze společenky.
Dragostan, který odchází se mnou, nejspíš už končí večer na svém pokoji, já na pokoji zapisuji nová jména na ubytovací pořádek a vyzvedávám klíče.

"Díky," kývnu Erszebet, která si převzala většinu mých obvyklých činností s novými tvářemi.
"Vítejte v hlavní základně Triskelionu. Já jsem Erden," uvítám s představením dvojici nováčků, a dvojici, která už maličko ví, o co jde.

Pokoje... jsou jaké jsou. Někomu se nemusí líbit, spousta kousků je starožitných a původních, zejména obří postele v ložnicích, nicméně koupelny jsou poměrně moderní a upřímně, po možnostech, které měli tam venku, by mi osobně nejspíš bylo jedno, hlavně že čisto a teplá voda.

"Zbytek většiny je právě teď ve společenské místnosti na oslavě narozenin jednoho ze členů, pokud se chcete seznámit ještě dnes, jste vřele zváni, pokud preferujete odpočinek, uvidíme se zítra ráno na snídani v jídelně," pousměju se ke čtveřici Diyar, Manuela, Santiaga a Samira, než zmizí na pokoji.

Sám s odchodem počkám, jestli jsou nějaké dotazy.

Uff

Holtgast, kuchyně - pokoj - sem tam po pevnosti - společenka

No, kuchyně je uklizená, že bych se mohla v nerezu zhlížet, a já zamířím na pokoj. Nedá se říct, že bych pro Emila měla vymyšlený nějaký dárek - za pár dnů se představa o někom, s kým jste pořádně ani neprohodili slova, udělat moc nedá - nicméně minimálně mu popřát chci.

Čerstvě umyté vlasy vysuším do rozpuštěné hřívy, tmavě nalíčené oči a obvyklou kupku šperků doplním tentokrát šaty, které si šetřím na zvláštní příležitosti odkaz.

Než ovšem zvládnu vyrazit, Erden mě telepaticky úkoluje coby průvodkyni... povzdychnu si. Tenhle mentální pingpong mě začíná štvát. Jako telepatické SMSky, na které nemám 'kredit' odpovědět.

"Vítejte," kývnu čtveřici s nepovědomými tvářemi. "Jsem Erszebet," představím se, než je vyzvu, ať jdou se mnou.
Snad jsem nic nezapomněla... ale po krátkém okruhu se mi zdá, že každý má jasno v tom, kam se jít najíst (a kdy), co se kde kdy dělá, a každý si na pokoj odnáší aspoň krabici s nově vybranými osobními věcmi ze skladů.
Před odchodem zapíšu Jamesovi do knihy, co si kdo vybral.
"Teď vás dostane na starost Erden, velí Triskelionu i téhle pevnosti," kývnu na ně, zatímco s nimi čekám na chodbě u pokojů.
Ze společenky se ozývá hudba... lákavě.

Konečně se velkovezír objevuje v celé svojí peroxidové kráse, na 'díky' leda sarkasticky zasalutuju a čtveřici mávnu.
Ať už se rozhodnou přidat nebo ne, já osobně se na něco ostřejšího a zábavu těším dost.

U baru si požádám o stopku slabší ovocné pálenky, klidně něčím mixnuté, a u baru zatím zůstanu. Oslavenec a Kristoff předvádějí zajímavé kreace... a když Emil shodí i gatě, málem mi pití proletí nosem.
Strip spodky? To jako plánoval? Nevypadají tak pohodlně, abych věřila, že je nosí pořád...

Úvod

Manuel, Diyar, Samir, Santiago

Santiago
1. listopadu byl Santiago nalezen v laboratoři ve Fargu. 2. listopadu se podrobil experimentu, který měl pomoci s jeho zdravotní kondicí... a po dnech uplynuvších jako mrknutím oka v umělém spánku se probral 10. listopadu, po nemoci, která tolik ovlivňovala posledních pár let jeho života, ani stopy.
Ještě téhož dne byl převelen do sankta v Japonsku, pod velením Yuriko.

Nestrávil tam ovšem dlouho. Ať už mu nevyhovoval způsob velení, nepříliš shovívavý k jeho vynálezavosti jak se namáhat co nejméně, či společnost, která se v jinak pohodlném sanktu v půvabné krajině ostrova nacházela, po dvou dnech byl opět na odchodu - přidal se k Samirovi, průzkumníkovi Triskelionu, který se tou dobou v sanktu nacházel a vzpamatovával ze zranění, když ten se opět vydal na cesty.

Za pomoci levitace, křídel a krystalů se dvojice brzy ocitla daleko od Japonska... a blíž dvojici, se kterou se měli brzo setkat.

Diyar
Mučená, ohněm, vodou, čepelí, ranami. Znásilněná. Nucená svědčit smrti bratra. S těžkými zlomeninami nohou, ponechaná osudu napospas. Ne... začátek tvého příběhu nepatří k nejrůžovějším.
Byla jsi bojovnice. Nejen 'povoláním', ale i duší. Nenechalas to tak být. Sotva se pozornost tvých trýznitelů upřela jiným směrem, s tebou jako nadále nezajímavým cílem, dokázala ses odtáhnout do relativně bezpečného úkrytu, do opuštěné chýšky u olivového sadu. Našla jsi způsob, jak svá zranění ošetřit, překonala jsi horečky, měla jsi štěstí - dokázala jsi nalézt jídlo, ve studené díře pod podlahou chýšky jsi objevila v soli naložené valounky kozího a ovčího sýra - na sýru, na olivách a vodě ze studny jsi přežila dostatečně dlouho alespoň k částečnému zotavení.
Částečnému - několikanásobné zlomeniny kostí stehenních i bércových srostly nakřivo a ne úplně. Pohybovat ses po prvních několika týdnech zvládla pouze naplno opřená o improvizované hole.

A mohla jsi svědčit pozoruhodnému eventu... co Nadaní znají jako Výboj. Prudká záře, pohlcující celý obzor uprostřed temné noci... měnící svět. K lepšímu? K horšímu? Kdo ví.
Ve válečné zóně bylo obtížné poznat změnu hned.
Nejzjevnější nejspíš byla temná, hustě zatažená obloha, den za dnem. Kraj, ve kterém slunce téměř nikdy nemizí za mrakem, se stal krajem bez slunce.
A pak... pozorovala jsi občas blíž městu podivně se pohybující osoby, tvory, které spíš než lidi připomínali rozpadající se nepořádek.

Něco bylo se světem velmi, velmi špatně. A něco bylo jinak i s tebou. Vždycky jsi dokázala maličko víc, než by bylo možné - předvídat některé věci, v hladině vody či v ohni zahlédnout obrazy, občas zachytit střípek čehosi, o čem jsi byla přesvědčená, že jsou cizí myšlenky a představy, drobnosti, které ti v některých situacích dovolily mít náskok.
Teď... byly silné. Dokázala jsi ve džberu vody nahlédnout do přítomnosti, zjistit, že ani tví rodiče nepřežili tureckou 'péči', mrtvá byla i drtivá většina tvých spolubojovnic z milice. Dokázala jsi nahlédnout zpět, na momenty, které prošly kolem a zanechaly jen vzpomínky. Měla jsi však obtíže rozluštit, co znamenaly některé obrazy z budoucnosti.
Dokázala ses vyhnout vojákovi, který zabloudil až do blízkosti tvé chýšky, skrýt se - jeho myšlenky neprozrazovaly dobré úmysly. Vyhladovělý Turek by neocenil společnost, zajímaly ho jiné přednosti jakéhokoliv živého tvora.

Čas se posouval, zranění se zhojila ještě o něco víc, dovolovala pomalý pohyb i bez holí. Kalendář nebyl po ruce, na hvězdy se nedalo spolehnout, leda rýhy na zárubních dveří napovídaly, že může být tak... srpen, září přinejhůře. Olivy došly, sýr už dávno, nálezy v obydlích kolem města a na jeho okrajích už nové potraviny nepřinesly a položené pasti už hodnou chvíli zely jen prázdnotou, ani myška v nich.
Bylo načase se přesunout. Do měšce poslední pytlíček oliv a pár placek z poslední nalezené mouky, opustila jsi rodný kraj... a zjistila, že nejen ten byl prokletý.
Aleppu ses vyhnula, obrazy v ohni ti napověděly, že je nemoudré tam jít. Dostala ses do Iskenderunu, podél moře jsi pokračovala na jih, cesta ti trvala týdny... a týdny.
Kromě nazírání a telepatie se u tebe projevily další schopnosti - schopnosti manipulovat se štěstím. A nakonec i schopnost ovládat oheň.

Nakonec ses dostala do Bejrútu... kde jsi narazila na dalšího tobě podobného.

Manuel
Život běžel normálně, práce, koníčky, vztahy... A pak přišel den, který změnil vše. Nebo spíš noc - 3. května 2018. Nemohl jsi spát. A pak, v jeden moment... noční oblohu zalilo jasné světlo, a pod nohama se zachvěla zem... oblil tě podivný pocit, a ztratil jsi vědomí.

Probral ses... jiný. Doslova jiný. Zvyknout si na osm nohou obří pavoučí podoby... chvíli zabralo. Nezbláznit se při pomyšlení, že už z tebe není člověk, nejspíš dalo práce ještě víc - a nebo jsi možná byl nadšený tou nečekanou změnou, kdo ví.
Svět okolo se mezitím topil v chaosu. Hořící budovy, havarovaná auta, spadlá letadla, mrtví po ulicích. Zásahové složky nikde, žádná pomoc, jen panika.
A po pár týdnech jen ticho, přerušované maximálně chrčením a šoupáním nemrtvých.

Ať už ses smiřoval s pavoučí podobou chvíli či déle, brzy jsi přišel na to, že se dokážeš po vůli změnit i zpět, a určité aspekty pavoučí nátury si uchováváš i v lidském těle.
Objevil jsi i další schopnosti - schopnost zhypnotizovat živé tvory (objeveno na oslu, který se potloukal bezcílně a poplašeně v ulicích, okouzlen tvým pohledem a tichým přesvědčováním, nechal sebou manipulovat po libosti... chutnal dobře).
Či změnit teplotu okolních předmětů... nalezenou vodu zmrazit, či přivést hořlavé předměty do bodu vznícení, několikera nepohodlných zámků ses zbavil prudkým kolísáním extrémních teplot v kovu, tak, že se s prasknutím rozletěly při pouhém škubnutí, či ponecháním kovu roztéct se úplně na vroucí loužičky na podlaze.

Jakkoliv byla nová nadání fascinující, společnost ti nepřinesla, a jistotu jídla či vody nepřinesla. Dřív nebo později ses dostal k rozhodnutí vydat se do světa, spakoval jsi mazlíčka a co všechno jsi uznal za vhodné se s tím přes většinou nepříliš hostinné státy Afriky vláčet, a šel jsi.
Během dalších měsíců se ti podařilo projít napříč Afrikou - skrze Zimbabwe, Mosambik, Tanzánii, Keňu, Etiopii, Súdán a Egypt, až do Libanonu - a všude to bylo stejné. Temně zatažená obloha. Skomírající flóra, faunu téměř nevidět, a pokud ostatní lidi, tak jen mrtvé či nemrtvé.

Změna nastala až v Bejrútu. Zahlédl jsi mladou ženu, kterak paklíčem otevírá těžký zámek na něčem, co připomíná drobný obchůdek, snad večerku. Opatrně, aby chrastění řetězů nebylo slyšet, posunuje je tak, aby mohla otevřít neslyšně, a pak do improvizovaného vůzku vrší nálezy, těžká balení s pitnou vodou, konzervy... nepochybně zásoby do nějaké skrýše.
Žena se pohybovala sice s obtížemi, ale ne trhaně či skoro nekoordinovaně jako nemrtví - po měsících jsi v podstatě spatřil další živou bytost.

A nebyla jediná. Ať už jsi vykročil jí pomoct, pozdravit ji či ses rozhodl se zatím neprojevovat, na scéně se objevila další dvojice.

Všichni
Dva mladíci, hispánec a míšenec, se objevili zpoza rohu jakoby nic, oslovili vás oba, bez ohledu na případné pokusy se skrýt či utéct. Nepůsobili nepřátelsky - maximálně unaveně. Hovořili o místě, o útočišti, kde se nacházejí ostatní Nadaní, bezpečném úkrytu, kde nikdo nemusí trpět nedostatkem jídla či zdravotní péče.

Znělo to dobře. Možná... až moc dobře. Ale po měsících, kdy jste se oba museli protloukat tvrdě na vlastní pěst, o samotě, s nejistotou, jestli najdete dostatek jídla, vodu, nebo vás při odpočinku vyruší útok zombie... to stálo minimálně za pokus.

Míšenec vytáhl rudý krystal, a s doporučením pro všechny, nechť se ho pevně chytí, rozdrtil jej v dlaních. Svět se rozmazal, a s pocitem, že vás někdo hákem zaseklým kdesi za žaludkem táhne dopředu a vzhůru, ocitli jste se jinde. Na chlad nového místa jste nebyli dvakrát připraveni... pláž, na které jste se ocitnuli, omývalo černé ledové moře, a k tenké vrstvě sněhu na písku i trávě opodál přibývaly další, pomalu se snášející vločky.

Po pár minutách chůze směrem od moře a do mírného kopce jste se ocitli u smíšeného lesíku, s kamennými rozvalinami mezi stromy... vchod dovnitř, krytý architekturou i závojem břečťanu, se po chvilce čekání otevřel.
Po vstupu nastala dekontaminace, a kdo neposlechl/neporozuměl varování o zavřených ústech, lokl si hojně dezinfekční mlhy.
Dekontaminaci následovalo osušení, a čtveřice se přesunula na ošetřovnu, kde se o vás postarala slepá bledá dívka, Agnieszka, a vážný mladý muž, Daniel.

Manuel a Diyar se dočkali prohlídky Dotekem a registrace, stará zranění Diyar vyžadovala větší péči... na dvou místech bylo třeba kost znova zlomit. Následné hojení trvalo pár intenzivních minut, místo obvyklých týdnů... vzhledem k rozsahu špatně zhojených zlomů výsledek nebyl ani tak perfektní, nicméně umožnil Diyar se lépe pohybovat.

Do péče si vás převzala rázná popelovláska, která se představila jako Erszebet. Vysvětlila pravidla a řád pevnosti, provedla vás po většině přístupných místech, pomohla vám ve skladech navybírat si potřebné oblečení a věci běžné potřeby.

Nakonec si vás převzal velitel celé pevnosti, a pomohl vám se ubytovat. Konečně klid a po dlouhých měsících pohodlí pokoje, teplá voda, čisté oblečení...