Uvědomění

Holtgast, společenská místnost

"Díky Mio" Poděkuji i jí za popřání k narozeninám.
Co se týče jejího prohlášení, tak jsem si řekl, že by to mohlo dávat smysl, ale bohužel to jen znamená dalšího loka pro mne.

Jelikož nevyšla Mia, tak jsem svou důvěru vložil v Dragostanova slova. Přeci je, co je psáno, to je dáno a v tomhle případě to opravdu tak platí, což jsem rád, jelikož bych byl rád zase chvíli bez panáků.

Usměji se na Orena.
"O to nejde. Prostě jen mě dneska nějak opustila moje pozitivita. Je trochu vtipné, že zrovna na moje narozeniny." Držím se nadále svého úsměvu a hrané pozitivity v mém hlase.
Celý rok utekl, svět se změnil. Já se změnil a vlastně už sám sebe pořádně nepoznávám. Nechtěl jsem si to připustit, ale je to tak. Co jsem se probudil ze zajetí divokosti, tak už si nepřipadám moc sám sebou. Zprvu jsem to mněl jen za to, že to je schopnostmi. Darem od Satana, který mi dal. Jeho požehnání, jenž se uhnízdilo v mém těla, jako odměna za to, že se moje mysl dovedla dostat ze stavu zdivočení.
Není tomu tak. Už ani nedovedu balit, být hvězdou večera, která proslaví celou noc a ráno se budí s kocovinou a příjemným pocitem hluboko uvnitř, díky nádhernému večeru. Snažím se, snažím se být takový jako dřív, ale přijdu si, jako bych si na to jen hrál.

Výborně, takže jsem už svojí náladou nakazil i Orena.
Jemně sevřu jeho ruku.
"Oslava je nádherná a jsem opravdu moc vděčný, že jste si s ní dali tolik práce." Zlehka mu položím ruku na tvář a pozvednu mu ji, aby jsme si na chvíli hleděli do očí. "Hlavně ty." Hledám mu do očí a usmívám se. Tentokrát už to není hraný úsměv. Myslím, že rozdíl jde poznat.

Jiná nálada

společenka, pevnost Holtgast, 12. listopad

Poslouchala jsem Lařino tvrzení. Ne, to nemůže být pravda. Takový obor jako psychologie a vedle toho nějakou pavědu? Leda ze srandy. Ale ne, nemyslím si.
A má domněnka se ukázala jako správná. Krátce jsem se usmála a sledovala, jak se hra přesunula k Eddie, přičemž jsem ale věnovala i pozornost i Yevě.
“No, žádnou osobní zkušenost nenabídnu, ale z bylinek bych poradila heřmánek, asi i mátu, pokud ti momentálně její vůně nedráždí. Fenykl nebo anýz jsou takové tradiční stálice, ale někdy je to všechno víc v hlavě, takže bych vzala v potaz i meduňku.”
Nad pochvalou se zářivě usměju: “Díky, vzkážu v kuchyni, až tam budeme všichni pohromadě. Já jsem teda stála jen u polívky, pečení sice zvládnu, ale to zdobení je horší. To je práce Valerie.”

“Aspoň nějaký druh přítomnosti,” uculila jsem se na Erdena. “A až tu lahev ošálíme, aby ukázala na tebe, určitě se zpřítomníš víc než dost,” zasmála jsem se ještě.
Jeho další slova mi víc, než bych chtěla, připomněla mého Erdena. I on si dělal často starosti, nedokázal přestat myslet na to, co bylo třeba.
“Odpočinek je ale důležitý. Jen ten ti může vrátit bystrost v úsudku,” trochu jsem zvážněla, než se mi na tváři dokonce usadil přísný výraz, “a ne, vykoupání se v lihu není dobrá forma odpočinku.”
Na chvíli jsem se však zarazila. Ale to se týkalo spíš mého světa…
Tvář se mi rozjasnila a nakonec jsem lehce zčervenala, když jsem ze sebe vykoktala: “Promiň, to platilo spíš pro tvé já v mém světě.”
Fakt, dobrý, Laki…

Byla jsem ráda, že jsem mohla mluvit o něčem jiném. Bokem posazená tak, abych mohla sledovat Erdena i Yevu, ale také hru, jsem zavzpomínala, jak to bylo u nás.
“Ano, před Výbojem byly snad jak přes kopírák s těmi tady. Pak… To bylo horší.”
Když nad tím tak přemýšlím, Triskelion u nás byl nejspíš zničen dřív, než tady. Protože jinak mi to moc nesedí.
“Ale oslavou byl každý den. Sejít se večer, vědět, že máme co jíst, pít, jsme zdraví a máme kde přečkat noc. Spíš jsme si pak povídali, někdy i zpívali,” zahleděla jsem se trochu do ztracena. Jedna chvíle mi utkvěla v hlavě, byli jsme už nějaký čas v menším jeskynním komplexu, na chvíli snad zbaveni ustavičného pronásledování Bratrstvem. Venku zuřila bouřka, každá taková získala po Výboji úplně jiný rozměr, ovšem neměla jsem znalosti na to, abych to dokázala vysvětlit.
A já si vybavila jeho blízkost, bílé vlasy, fialkové oči, jeho křivý úsměv a neustále lehce podezíravý pohled…
Dost… Přestaň na to myslet!

Trhla jsem s sebou a omluvně se ohlédla na zde přítomného Erdena.
“Promiň.”
Nevím, co mohl z mých myšlenek zachytit, ale štvala jsem samu sebe, že jsem se víc neuhlídala.
Raději jsem obrátila pozornost k místnosti. Na tvrzení Eddie jsem pít nemusela, odhadla jsem to správně, i když pro mě stále byla její schopnost plná překvapení. Na Miu jsem pila, nějak mi přišlo zvláštní, že by lyžovat neuměla, když vyrůstala v Alpách.
Na Dragostana jsem pila jen jednou, neodhadla jsem, jak dlouho je němý. O čajovně jsem ale nejspíš slyšela. Ale ne přímo, když mi u toho zase pulzují spánky…

Osazenstvo kruhu se proměnilo víc a mně přišlo, že je tu nějaká zvláštní nálada.
Mia se zdála rozrušená, Oren i Emil trošku skleslí, Razvan hodlal nejspíš svést Leu, Rúna byla v rozpacích.
“Nějak se nám to bortí?” tiše jsem zašeptala, takže to mohli slyšet jen Yeva a Erden.
“Kam vůbec všichni mizí…?”

Kamarád na nic

Holtgast, společenská místnost

Emil nevypadá, že by mu bylo skvěle... spíš naopak, působí skoro až nejistě. Což je... divné. Kdybych měl vyjmenovat přídavná jména, která mě napadají, 'sebevědomý' by mezi nimi bylo hodně vysoko.
"Jen... ale co?" nenechám se odbýt, uhnu pokusu mi rozčepýřit vlasy a nespouštím z něj pohled.

"A podivná hra... jestli ti vadí, tak to řekni, jsou to tvoje narozeniny a máš nárok říct, co chceš, aby se hrálo," odpovím vážně, zatímco mi je dost... mizerně.
Že si Emila taky doteď nevšímal zbytek party, Richard, Oscar, Eddie a Drag, neomlouvá mě, měl jsem... si všimnout, že není úplně ok.
Jsem partner k ničemu, kamarád k ničemu, nevím si rady ani sám se sebou.
Všechno se jen kazí a já... já si s tím neumím poradit.
Najednou je... hrozně těžké být pozitivní. Jako by nebylo od čeho se odrazit.

"Mrzí mě, že si narozky neužíváš podle představ, prvně odklad, teď tohle," pousměju se na Emila sklesle a vezmu ho za ruku.

Flaškopravdalež a slza

Holtgast, společenská místnost

"Ooooh... jasně. Myslím, že už to chápu," kývnu sleduje kola modrovlásky a černovlasého. Pusa vždycky oslavenci, nějaké prohlášení, pak přiznání a kdo to podělal, pije.

"Díky," usměju se na Miu. "Podle mě je to i o tom, jak se na věc rozhodneš dívat... a jo, změnit to nejspíš chce docela práce a sebeuvědomění, ale jeden je pak tak nějak... spokojenější se sebou i s okolím," pokrčím rameny.

"Myslím, že něco kolem šesti, mládě už nebyla, když ji někdo na záchytnou přinesl zapletenou v cárech plastového sáčku, napůl udušenou. Vzpamatovala se rychle, ale v křídlech měla přísun krve odřízlý příliš dlouho a museli jsme mrtvou tkáň odstranit úplně, tak bylo jasné, že se do přírody už nevrátí. Na zotavení jsem si ji vzal k sobě domů... a nakonec už se mnou zůstala natrvalo. Jmenuje se Susi," přesunu dotyčnou z ramena na koleno, odkud hopne dolů, prvně začne onipovat třásně na polštáři, potom začne našlapovat dolů a klovat do odložených sklenek a zaujatě pozorovat, jak se na rozvlněné hladince třpytně odrážejí světýlka po stěnách.

Mia je pak na řadě, lyžema mě nachytá. Jak je možné, aby byl někdo z Alp a nelyžoval, mi prostě nejde do hlavy.
A polibek jde zpátky černovláskovi... Mia však stírá slzu, a když se usadí, zaraženě na ni pohlédnu.
"Děje se něco..?" zeptám se opatrně.

Zpátky ke mně

Holtgast, společenská místnost

Na Miino prohlášení pít nemusím... možná si pamatuju špatně, možná mě hlava klame, ale zdá se mi, že mně... nebo spíš tomu druhému Dragovi, Mia něco takového před časem sdělovala.

Flaška se otáčí... a zastavuje opět přede mnou. Tentokrát má Mia dát polibek mně... a zdá se ohledně toho daleko víc vyvedeně z míry, než když tomu bylo naopak. Klopýtá ke mně, oči... lesklejší než obvykle.
Chtěl bych naznačit, že je ok to nedělat, když nechce. Je to jen hra...
Nakonec se však odvažuje, polibek na čelo... a prudký návrat zpět na místo. Tušil jsem, alespoň částečně, co se jí může v hlavě honit, nedokázal jsem se však rozhodnout, jestli ji vzít povzbudivě za dlaň... či jestli pro ni bude lehčí to skousnout bez jakýchkoliv náznaků z mé strany, že jsem si všiml nějakého duševního boje.

Skloním pohled do sklenky, na moment váhaje, jestli nebyla chyba se vůbec přidávat, a jestli bych neměl radši zamířit na kutě.
Nakonec se rozhodnu ještě chvíli pokračovat, a polibek Emilovi tentokrát věnovat zlehka na rty, než se vrátím na místo.

"Pracoval jsem nějakou chvíli v čajovně," vyznakuji pak, s prosebným pohledem k Oscarovi, jestli to přetlumočí. Když se tak stane, na moment počkám, než s úsměvem zakývu hlavou.
Byly to dobré roky.

Roztáčím opět láhev, a tentokrát její hrdlo ukáže na Rúnu. Přesunu se k ní a podobně jako Miu i Rúnu políbím zlehka a uhlazeně na hřbet její ruky, než se navrátím na svůj polštář.

A hned vytočená

společenka, pevnost Holtgast, 12. listopadu

Lařinu pravdu nebo lež jsem trochu vynechala a pohled upřela opět na Siegfrieda: “Myslím, že to trochu mám.”
Řeč byla o pravidlech. A snaživá jsem byla tolik proto… Protože byla z druhé strany Lea? Ale co, ať mu to klidně vysvětlí ona, ne?
Píchlo mě z toho na hrudi.
Uf… Co řeším… K ní se má Razvan, který je jistě nadšený, že by dnes mohl zaskórovat. Lehce jsem se otřásla a odvrátila, abych kývla na druhé straně sedící Val.

“Takže pusa oslavenci,” polohlasně jsem vysvětlovala, zrak upřený na hru, ale hlavu nakloněnou k mému sousedovi.
“Pak něco jako pravda nebo lež,” Eddie byl určitě kluk, přijde mi to tak, “aha, tak to jsem netrefila, takže nejspíš piju?” uchichtla jsem se a zhluboka se napila. Nijak zvlášť jsem se nedivila, odhad na lidi jsem měla vždy mizerný.
“Točení, další pusa a jede se odznova,” dodala jsem ještě a sledovala, jak se hra přesunula k Dragostanovi, kterému do tváře lehce stoupla červeň. Vypadal roztomile. Až na to, že tohoto Draga vůbec neznám. Byla jsem ale ráda, že se mezi námi pročistil vzduch. Uklidnilo mě to.

“Děsivé není to, že jsi pozitivní,” navázala jsem na náš hovor, “spíš to, že to dokážeš. Sama bych nejspíš musela něco hulit,” trochu jízlivě jsem se ušklíbla. Najít pět věcí, za které budu vděčná? Pche… Přesto jsem ale nad tím začala přemýšlet a krátce se ohlédla k baru, kde byl potomek tvůrce této myšlenky. Ale už byl pryč.
Pouštím si pusu moc na špacír…
Snad v důsledku toho pocitu jsem rychle pokračovala s pohledem upnutým na lahev uprostřed: “A kolik je tvé kavce? Jak se jmenuje?”

Po očku jsem sledovala i hru. Dragostan tvrdil, že se narodil němý. No, asi ano? Ale chyba.
Co se sakra mohlo stát? Zaujatě jsem si Draga prohlížela, zatímco jsem upila.
A jak jsem na něj zírala, oplatil mi pohled a šel ke mně. Zamrkala jsem zmateně a narovnala se ve svém tureckém sedu. Krátce jsem mrkla na lahev.
Já?
Začala jsem trochu panikařit. Rty mi zacukaly ve slabém úsměvu a já se snažila uvolnit. Nechala jsem se vzít za ruku a sledovala, jak mě na ni políbil. Bylo to vlastně.. Hezké?

Vyrazila jsem k Emilovi, sehnula jsem se a věnovala mu letmý polibek na levou tvář.
“Vše nejlepší,” dodala jsem ještě, protože doposud jsem mu nepopřála.
Narovnala jsem se a zachytila, jak se za Erdenovými zády omlouvala Naira, lehce politá.
Sakra, proč tu ještě vlastně je? Není malá holka? Proč mi ji dali na pokoj? Nechci být její chůva!
Trochu mě bodly výčitky svědomí, ale zaplašila jsem je pro tuto chvíli a jen letmo sklouzla pohledem na Erdena, než jsem se na patě otočila a sedla si zpět na své místo.

“Protože pocházím z vesničky v tyrolských Alpách, odmala jsem lyžovala,” dala jsem k dispozici své tvrzení. Chvíli jsem vyčkala, než jsem zavrtěla hlavou.
“Sice z Alp jsem, ale nikdy jsem nelyžovala. Nevím, co by se mi muselo stát, abych vložila důvěru do dvou kusů pochybného dřeva a pustila se z kopce dolů,” ušklíbla jsem se. Zimu jsem měla ráda, ale lyžování fakt ne. Akorát na zlomení nohy.

Zatočila jsem flaškou a … Jaké překvapení, znovu skončila u Draga. Tentokrát ve mně hrklo. Trochu vyděšeně jsem se po něm ohlédla, než jsem se klopýtavě vydala k němu. V hlavě jsem měla jako vygumováno.
Kdyby tu byl on... Proč jsem nikdy nic neudělala? Proč jsem se víc neotevřela?!
Zlost byla pryč. Zbyl jen smutek. Zlomenost z té ztráty, absolutní ztráty. Ztěžka jsem došla před Draga a zamrkala. Nedokázala jsem to udržet. V očích se mi objevily slzy. Neviděla jsem jeho.
Znovu jsem se sklonila. Zaváhala jsem. Na chvíli mi blesklo hlavou, políbit ho na rty.
Ale to není ON!
Musela jsem se v duchu okřiknout, ztěžka jsem se nadechla a políbila ho na čelo. Zavřela jsem oči, políbení možná bylo delší, než by se hodilo, ale ne přehnaně dlouhé. Prudce jsem se narovnala a rychle se vrátila na své místo. Ještě během chůze jsem letmo setřela jednu slzu na tváři, která mi přeci jen unikla.
Doprdele… Že já radši nezůstala jen u pití.
Dosedla jsem vedle Siegfrieda a snažila se tvářit nečitelně. Znovu jsem zamrkala a zhluboka upila piva, hra-nehra.

Ať žije oslavenec

Hotlgast, společenská místnost

Nik chtěl být astronaut? No proč by ne? Pomyslím si, načež toho lituji, jelikož to není pravda. Já jako malý opravdu nechtěl být ani astronaut a ani nohatý. Vlastně si to už nepamatuji a je mi to i celkem jedno. Třeba se jednou rozpomenu, ale dneska to nebude.

"Díky." Povím Auroře, Yev a později i Alexandře. Na všechny se posléze usměji.

"Samozřejmě." Povím Erdenovi energicky.
Celkem mě zarazilo, že se s takovým dotazem vytasil, ale asi chce být dnešní večer trochu více... otevřený. Moc dlouho jej neznám a ani jsem neměl možnost jej nějak lépe poznat.
Oslavu si však užívám. Jenom jsem toho zatím vypil více, než jsem plánoval.

Nika jsem netrefil, Oscara také ne. Laru jsem trefil, jelikož mi chiromantie zněla jako nějaká blbost, Eddieho jsem netrefil, i když musím aspoň ocenit, že se přeměnil na kluka. Líbání s kluky je mi o něco milejší, ale zjištění, že je Eddie vlastně holka ve mě na chvíli vyvolalo trochu zmatek. U Dragostana jsem se trefil.

Každopádně mi nebylo zrovna příjemné, když všichni, kteří seděli okolo mně odcházeli. Přesto jsem se nepřestával usmívat a snažil se na sobě nedat znát nejistotu.
Zamyšleně hledím před sebe a málem si tak nevšimnu, když přijde Oren.
"Jé, co ty tady?" Povím mu, než mi položí otázku.
"Jak by mi bylo? Přeci skvěle. Slaví se moje narozeniny, Blag vymyslel tuhle podivnou hru. Jen.. ale nic." Usměji se na Orena a aby jsem mu znemožnil se pokoušet vyptávat, tak mu hrábnu rukou do čupřiny.

Trochu stranou

Hotlgast, společenská místnost (u piána)

Žádost o obyčejný džus se setkala s nečekaně velkým výběrem který na mě Lyla vychrlila. Až se nemůžu rozhodnout. Byla bych možná raději kdyby měla jen dva druhy a bylo by to tak buď to nebo ono. "Jablkový prosím" odpovím nakonec ve své nerozhodnosti.

Kluk vedle sice navrhoval že se přidá ke hře ale pak stejně slyším odcházet pryč. Automaticky jsem usoudila že se určitě nebude ptát mě tak nic neříkám. Přidat bych se ale asi nechtěla, už tady u baru mám pocit že je vážně těsno a ještě se přidávat do houfu za námi?
Jen zaslechnu její hlas prudce zvednu ruce abych si dlaněmi zakryla uši. Tak v půli toho pohybu si však uvědomím že vlastně ani nemluví na mě. Už by ale asi bylo divné dávat je zase dolů, tak si jen po tom kratičkém zaseknutí při svém uvědomění projedu prsty vlasy a zatřesu hlavou abych zahnala ty zlé vzpomínky. Začala si povídat s klukem co pomáhal Lyle za barem. Určitě ani neví že jsem tady. Pokouším se rychle přesvědčit sama sebe.

Přišla taky Eddie, která mě taky zve do toho hlučného houfu. "Ahoj, je dobře. T...tedy ano. Snažím se" zablekotám trochu nesmyslně. "Jsem tady" špitnu ještě s nervózně křečovitým úsměvem. Ano, jsem na párty. Mi zní skoro neuvěřitelně. "Půjdu si hrát" řeknu pak jen ještě než se Eddie přidá k ostatním. Ještě víc než kdy dřív se mi splývá kdo přichází, kdo odchází a nebo co se vlastně děje kolem. Někdo se zlobil na Eddie potom několik lidíé odešlo. Ale proč nevím. Moc jsem tomu nerozuměla.

Ještě než si vezmu svojí sklenku s džusem řádně z ní upiji abych jí cestou nerozlila. Jako předtím s tou horkou čokoládou. Opatrnými krůčky pak vyrazím k piánu za rohem. Cestu znám dobře, ale teď když jsou kolem lidi není to zase tak jednoduché. A udělala jsem si to ještě o to těžší že jsem se rozhodla vzít si džus s sebou. Mie a Siegfriedovi na rohu se vyhnu snadno. Trochu moc velký oblouček kolem rohu a vrazím ramenem do vysokého, podle pachu, Erdena. Zprudka se leknutím nadechnu jako kdyby chtěla zadržet dech a preventivně potom skloním hlavu mezi ramena. "Moc se omlouvám...n...nechtěla jsem. Ne...nevyšlo to kolem. Jak jsem...emmm. Jak jsem je chtěla obejít" vykoktám ze sebe kostrbatou omluvu tou svojí slabou angličtinou.
Sklenici pevně svírám oběma rukama těsně u těla pro co největší stabilitu. Ale stejně na hrudi cítím mokrý kousek látky jak jsem to předtím přece trochu vylila. Už raději nic dalšího neříkám a rychle odejdu dozadu místnosti.
Znovu mě zamrzí že si se mnou Mia nechce taky takhle povídat, když spolu bydlíme. Asi jen nevím jak na to. No ne asi. Nevím. A neměla bych se moc divit, předtím se se mnou nikdo kamarádit nechtěla. A i teď se mě čas od času zmocňuje pocit že se tady se mnou někdo baví jen ze slušnosti nebo protože musí než že by opravdu chtěl.

Tyhle obavy rychle zmizí když si přisednu k piánu. Sklenku odložím na zem vedle židličky. Začnu si tiše hrát jen abych nikoho nerušila. Jen tak pro sebe, co jsem předtím zaslechla hrát Lylu. Jen z toho co jsem zaslechla když jsem předtím přišla. neznám tu skladbu přesně notu od noty tak některé chybí, některé si nahradím novýma a jiné přidám navíc. V některých část je trochu rychlejší než by měla, ale netrénovanému oušku to nejspíš ani nepřijde. Také jsem si jí nestihla doposlechnout celou. Začátek mi taky trochu utekl takže i tam musím zaimprovizovat. Třeba by mi jí Lyla mohla zahrát celou. Zkusím se jí zeptat později.

Předávám štafetu

Holtgast, společenská místnost

Co se děje kolem... nechce se mi moc líbit. Ne kvůli polibkům, to... na to už jsem před pár oslavami přivykl, i když líbat se s kdekým je pořád ještě velmi surreální pocit.
Spíš... ta rozpolcenost ve skupince, kterou vnímám jako své přátele. Nabručený Richard, opodál uplakaný Oren, rozladěná Eddie, zmatený Oscar, vážný Nik, a poněkud osamělý Emil. Navrch k tomu cizinec Igor a upovídaná Lottka bez schopnosti číst mezi řádky. Na druhou stranu, někteří se baví dobře... usměju se bezděky na Miu, zapovídanou do rozhovoru s cizincem, a Calluma s Alex povídající si spolu u baru.

Je jen otázkou času, kdy ta pomyslná past na myši secvakne, Richard oštěkne Eddie a vyletí jako čertík z krabičky a pryč z místnosti.
Na tázavé pohledy jen zavrtím hlavou.
"Rozchod mezi těma dvěma je čerstvá věc... nemyslím, že to chce víc než trpělivost. Mnoho trpělivosti a pochopení. A možná nejen pro Richarda," vyznakuji Oscarovi nakonec, s doufáním, že to přetlumočí i ostatním okolním.

Hra se přesune brzo do naší skupinky, Lara líbá Eddie. Na její výrok nepiju, nebyl jsem si tím sice jistý, ale nezdálo se mi, že by někdo, kdo studuje vážný obor jako psychologii zároveň tíhl k šarlatánštině - nakonec mám sice pravdu s výrokem, ale pletu se, Lara číst z dlaně umět chtěla.
Na výrok Eddie taky nepiju. V ženském těle se pohybuje daleko sebevědoměji, ačkoliv je otázka nejspíš chyták z vícera stran.

A pak je řada na mně... v lících ucítím horko, když mě Eddie počastuje delším než jen letmým políbením, její paže kolem mého těla.
A horkost nezmizí, ani když líbám oslavence Emila na líc. S lehkým rozpačitým úsměvem se stahuju zpět na svůj polštář, a naznačím Oscarovi prosbu o přetlumočení.

"Narodil jsem se němý," vyznakuji, pohledem přelétnu kroužek hrajících, než s drobným pousmáním zavrtím hlavou. "Vlivem jedné zásadní události jsem ztratil schopnosti mluvit až v pubertě," dodám vysvětlení, a sotva jej Oscar přetlumočí všem nahlas, roztočím lahev.
Její hrdlo se zastaví před Miou. Oh.

S váhavým poloúsměvem zamířím k ní, chopím se její ruky a galantně políbím hřbet její dlaně, než zamířím zpět na své místo.

Další dílek do hry

Holtgast, společenská místnost

"No tak dík...?" odvětím vyvedeně z míry na blondýnku, která skočí na Ríšovu obranu a pošle mě do prdele, jen to hvízdne, aniž by nejspíš taky tušila, co se děje.
Což neví ani Oscar. I Dragostan krčí zjevně překvapeně rameny.
"Fakt?" normální se mi nezdál... ale co já můžu vědět, spíš tu nejsem než jsem, spousta mi toho uniká.

Hra by to ovšem být nemusela, zkusím se soustředit. Oscarovy bratry jsem věděla, už z první oslavy tady, Lara mě ovšem dostane a tak upíjím. Další jsem na řadě já... Lařin polibek je půvabný, něžný, a já se na ni usměju, než se vrací na své místo.

Sama vstanu a zamířím k Emilovi. Vím - ne, spíš mám jen silné podezření, že je mu moje klučičí podoba daleko sympatičtější, proto se během těch pár kroků změním, a dlouhý, promyšlený polibek dostává Emil od modrovlasého mladíka, i když v dámských společenských šatech.
Eh, jeden nemůže mít všechno, ne?
Vracím se zpět na místo, a usedám opět v dívčí podobě. A když jsme už u těch podob:

"Narodila jsem se v dívčím těle," pronesu jako další příspěvek do debaty.

".... což je pravda. Měla jsem prý být kluk, ale mámin doktor se nejspíš spletl. Vyrůstala jsem s modrými hadříky, autíčky a dinosaury," zasměju se. Což nebyl jediný kiks mého raného dětství, ale o tom třeba další kolo, jestli se ještě dostanu na řadu.
Vytáčím, a hle, na řadu padá mlčenlivý jemný obr.
Polibek ode mě dostane jemný, ale dlouhý, popravdě... tisknout se k takové hoře svalů není ani trochu špatný pocit. Jaké by asi bylo objetí?