Podpora

Holtgast, toalety u společenky

Není to dobré. Jak moc, ukazují drobné změny Richardova vzhledu, které přicházejí daleko rychleji, než bych čekal, ale zejména jeho myšlenky, pádící jako hrůzou splašení koně, k nezastavení.
"Neboj... jsi s námi. Bude to v pořádku. Soustřeď se, Ríšo... nádech. Výdech. Vnímej ten proudící vzduch... nech ho pomaličku, hrst po hrsti, odnášet strach," brouknu a přitáhnu ho jednou paží do náruče, zatímco se pokouším soustředit více na jeho myšlenky.
Není to lehké, teprve na podruhé se mi podaří udělat si daleko lepší představu, v čem je problém (2, 8).

"Nejsi mrtvý, Ríšo... poslouchej," brouknu, dlaní sklouznu z jeho líce na jeho krk, místo pod čelistí, kde je tep nejzřetelnější. Soustředím se na krev v jeho těle, manipulovat s ní nemohu ani nechci, vnímám ji ovšem jasně. Dravý proud, rázný tah, pravidelný šepot chlopní, ráznost bubnového sóla... všechno, co vnímám, sdílím s Ríšou skrze telepatii (6).

Mlčím, soustřeďuji se... ačkoliv je mi jasné, že zbavit Richarda toho zakořeněného klamu nebude tak jednoduché, pro teď vnímám podstatnější podporu spíš než léčbu.
Nepatrně se pousměju, když se přiblíží jak Nik, tak opatrně i Lottka. První zlehka položí dlaň na Richardovo rameno, druhá sevře pevně v dlaních jednu z jeho rukou.
Mlčenlivé sousoší, brzy ztrácím přehled o tom, na jak dlouho. Vše se ztrácí v tepu Richardova srdce.

Oooof...

Holtgast, společenská místnost - pokoj

Šup s colou Richardovi. "Myslíš o líbačku osa jazyk - mandle - žaludek?" rýpnu si nazpět s trochu poťouchlým úsměvem.
Ale jako... jo! Přidat se mě láká, bavit se v kolektivu ostatních. Dort mám snědený, Ludwovu porci s díky odmítnu, ačkoliv bych si ještě dala, nejsem nenažraná.
"Jen si ho užij, zase tak často se nám tady dorty nedělají," usměju se na něj.

Moje nabídka něčeho tvrdšího vyšumí do prázdna. Nový tmavovlásek mi odsekne, že se zaraženě začervenám, než odchází. Isaac je na tom podobně, jde obdivovat... chodby.
Oh.
"Ok? Tak příjemnou exkurzi?" usměju se na něj trochu nejistě.

Odchází i James s flekem na gatích.
Tentokrát něco, co není jen čarodějný lektvar.
"Budu si to brát tak, že jsem čarovná, a ne čarodějnice," zavolám za Jamiem s rukama vbok a úsměvem na stranu.
"Díky," usměju se i na Alex.

Ne každý ovšem ocení vtípky... a já krvavě zrudnu, když Valeria moje slova při odmítnutí Ludwy komplet převrátí, jako bych byla já nějaká žárlivá pipina.
Na moment na ni zvládnu jen zaraženě hledět... na cizinku se známou tváří. Odnese se k Orenovi a Nikolaiovi, a já si na moment vzpomenu na včerejšek, na kuchyni, na její reakce na moje snahy.
Nejsem 'její' Lyla. A Ludwig není 'její' sorta vybraných lidí. Což ji nejspíš naprosto opravňuje chovat se ke zbytku nevyvolených jak k otravnému hmyzu. S hrdlem staženým lisknu utěrkou o bar a na moment se k místnosti obrátím zády, jako bych v řadách lahví za barem hledala, čím doplnit zásoby po ruce, než se potupená a potupná červeň z mých lící vytratí úplně.

Na Ludwigovy otázky jen zavrtím hlavou.
"Nevím. Není to Valeria, kterou znám," odpovím šedě. Je to jednoduchá otázka s komplikovanou odpovědí, na kterou se momentálně necítím. A upřímně... chuť bavit se ve společnosti mě momentálně přešla.
"Děkuju," pousměju se na Ludwiga, který mi vyrábí pití na míru, ochutnám. "Je to výborné. Ale já už nejspíš půjdu stejně spát, přijdu si unaveně," kývnu na něj.
Je to v jistém smyslu dokonce i pravda.

"Kdyžtak se přidej k ostatním, většinou když se večer rozjede víc, tak už míchaných drinků není moc třeba," prohodím, aby neměl pocit, že musí uvázaný u baru nevolničit celý večer. "Většina si už stejně pobrala celou flašku... Dobrou," kývnu Ludovi, a zamířím rovnou na pokoj. Sprchu, převléct do pyžama a zalézt s knihou do postele.
A být na sebe docela pyšná, že ani s řádnou dávkou alkoholu v krvi jsem nakonec nešla vylít Val do vlasů colu nebo sirup, jak jsem to v jeden moment měla děsnou chuť provést.

Potěšení

Holtgast, společenská místnost

Sovětský budulínek by radši hromady rublíků než hvězd téměř nadosah, kobyle prchá jeden společník za druhým, peroxidová princezna riskuje, že jí naprší do nosu, princ z vápenky přiznává, že jeho rodiče netušili, co je guma, drama queen prchá v doprovodu sykofantů lkát kdesi nad hajzlíkem kdovíproč tentokrát, emo princezna klofla svými půvaby skopčáka tak přesného, že by nad ním Fírer ronil dojetím slzy i mrdku, a alternativní ufonka lituje, že neumí vyprávět hloupým lidem bludy z ruky.
Já prostě miluju párty večery!

"Užít si večera, říkáš? To, má nejdražší Leo," pobaveně jí oplatím oslovení, "je nesmírně moudré prohlášení. Není horšího plýtvání životem, než někde morousit. Možná čas tak rychle neplyne a život zdá se delším, ale... je pak o co stát?" pozvednu obočí s blýsknutím v pohledu, a automaticky se přesunu za Leu.

"Nebudeš tomu věřit, ale mám o dnešku naprosto stejnou představu!" odhalím to šokující sdělení s širokým úsměvem nakřivo, než se prsty zlehka proberu v rudých prstýncích její hřívy. Odsunu ji zlehka stranou, zlehka se nosem nadechnu.
"Překrásně voníš," prohodím tak, jako by nic. Vůně tak jednoduchá, a ve své simplicitě tak geniální, skořice s mátou, ostrá a hravá zároveň.

"Co masáž, zní jako dobrý první bod dobře prožitého večera?" zavrním s úsměvem, s prsty se začnu zlehka probírat svaly šíje a ramen, hladit a masírovat jemnou smetanovou kůži s hvězdnou oblohou půvabných pih.

První pomoc

Holtgast, společenská místnost

"Razvan není nad věcí, Razvan je tak trochu blb," ušklíbnu se pobaveně se vzpomínkou na to, jak nás ten floutek popoháněl v Aurichu kopat.
"Kašli na něj, nenech si zkazit náladu," usměju se na Ryšku.

Objetí sice bylo to první, co mě napadlo, ale při Ryščiných ostýchavých slovech mi dojde, že jsem nejspíš celý problém vyhodnotil špatně.
Než se v medovinou opojeném, zpomaleném mozku zacvaknou ta správná místa, do akce se vrhá Ptáče, a propíná jako pro.

"Huh, promiň," pustím zrzečku. "A zdravotní sestřička zrovna odplula na záchod... Moment, to chce hořčík! Pomáhá předcházet křečím," přidám svou špetku moudrosti na hromadu, malinko se posunu a sotva se fialovlásce podaří zbavit Ryšku křeče, přitáhnu si její nohu na klín a opatrně rozmasíruju zbytek napětí v křečí před chvilku zkoušených svalech.
"Lepší?" brouknu s trochu přihlouplým úsměvem, medovina mi už začíná trochu šlapat po jazyku. Na to, že se hraje, tak trochu pozapomínám.

Vzhůru na hru

Holtgast, společenská místnost

"Už mi to pár lidí řeklo," zasměju se na Miinu poznámku. "Ale sám nevidím, co je děsivého na tom, vidět sklenku zpola plnou," pokrčím rameny s úsměvem.
"Joy se zmínil, že ho dědeček učíval, že by každé ráno měl vstát a říct si pět věcí, za které může být vděčný, a já to vidím jako naprosto perfektní úhel pohledu - mít radost z věcí, které jsou, než hledět s nevolí na to, co není."

Susi se rozhodla podniknout návštěvu, a já krátce zaváhám, připraven ji okamžitě odebrat zpátky, kdyby to Mii mělo být nepříjemné, zdá se však, že černovlásce pozornost mojí malé zvědavé společnice nevadí. Snad dokonce i naopak.
"Myslím, že se jí líbíš," usměju se. "Nebo alespoň tvoje mikina," dodám pobaveně.

"Chápu," kývnu pak, když se Mia necítí na sdílení něčeho, co vypadá jako obtížné téma ke konverzaci, na přidání ke hře však souhlasí. Nejsem si jistý, jestli je ráda - na druhou stranu si nejsem sám jistý, jestli jí nevadí si se mnou povídat. Už mi pár lidí řeklo, že zdvořilost není to samé, co zájem... na druhou stranu, ten krásný jemný poloúsměv na jejích rtech nevypadal nuceně.
Alespoň v to... doufám. Přeberu si Susi zpátky a vysadím ji opět na rameno, než se usadím, kde je v kruhu zrovna místo.

"Jaká že jsou pravidla?" optám se Mii, jestli se taky nechytla, dotaz směřuji s úsměvem i na sousedku po druhé straně.

Přesun

Holtgast, společenská místnost - toalety

...je to občas nesmírně těžké, vědět, že můžu pomoct... a nesmím, protože to je spíš na škodu.
Sotva vůbec stihnu dokončit tu myšlenku, překvapí mě prazvláštní kombinace emocí, která jak výboj problýskne dosavadním rybníčkem Richardovy zahořklé kousavé rozladěnosti.
Šok a strach... Ne.
Strach ne, to je slabý výraz.
Hrůza.
Ryzí hrůza, z něčeho, co nejsem schopný definovat. Richard prchá, Blagden a Lottka za ním.
Já... zaváhám. K ničemu tam nebudu. S Richardem si nejsme tak blízcí, má tu spoustu bližších přátel.
A před chvilkou jsme se tak nějak shodli na tom, že nemůžeme šibovat pocity všech, ne?
Ano... shodli.
Ale... nemůžu jen tak sedět.
"Zá chvílku ja zpjét," promluvím k Orenovi a Valerii, a sám se vydávám za pachy ostatních... hned zkraje na toalety, vida.

Emoce i smysly mě informacemi přímo zahrnují, a přeci - na moment jen hledím bezradně, jak se Blagden pokouší Richarda uklidnit. Zdá se, že to jde asi tak lehce, jak navracet vykolejený vlak zpět na trať, ale... snad... se zadaří.
Zlehka Ríšovi stisknu rameno, a společně s ostatními vyčkávám, co bude.

Pozitivně myslet, pozitivně myslet... po co?

Holtgast, společenská místnost

Soustředění mi dneska dalo vale. Mám problém nějak... stíhat hru, občas se musím Nika nebo Val zeptat, kdo co řekl, a pokud neznám odpověď rovnou, většinou si tipnu špatně... Křečci místo aby šlapali pilně v kolečkách leží deprimovaně poházení kolem, a soukolí stojí, nejspíš.
Pohled mi utíká ke skupince... 'přátel'. Oscar se tulí a culí na Richarda a Eddie, Drag a Lottka si užívají společnosti taky.
Asi... asi mám, co jsem chtěl. Byl jsem to já, kdo... to nezvládl. Kdo měl ten blbý nápad, nabídnout Richardovi, že se nemusí vázat, jestli nechce. Že tu budu pro něj, i když se třeba rozhodne si užít noc s někým jiným. Pitomý nápad, který se zvrtl ve zlostnou hádku, že nemám Richarda dostatečně rád, když ho 'strkám do postele jiným'... tak to nebylo míněno.
A už to nejspíš nikdy nedokážu vysvětlit... nechtěl jsem, ať má Richard pocit, že musí být jen se mnou, že se nemůže pobavit po libosti s jinými.
Nejspíš jsem prostě nevěřil, že by byl spokojený jen se mnou.

A tak... to mám. Všichni společní přátelé se přiklonili na Richardovu stranu, dali jasně najevo, při kom stojí. Bolí to... dost.
Občas mi uteče pohled toužebně jejich směrem, ale když se jednou srazím s nepřátelským pohledem Richarda, už si hlídám i to.
A když vystřelí pryč... na moment hledím na dveře, za kterými se ztratil. Jít za ním by bylo přirozenější než dýchat, ale...
To právo jsem ztratil. Být mu nablízku, být s ním a pro něj.

Zajedu prsty do kudrn a stisknu bolestivě. "Kuju," brouknu napůl nepřítomně k Val, která mi donesla od baru medovinu, a opět se s lehkým hlazením mých zad usadila poblíž. Na moment si ani nejsem jistý proč. Není to, jako bychom byli vždycky výborní kamarádi, většinou se Val držela Mari, Jamieho... ale jsem rád, že nejsem sám.
Moc rád.
A zatímco i Nik mě opouští a vyráží jako další beztak za Richardem, otočím se a pevně Val obejmu.
"Díky," hlesnu.

Měl bych... měl bych se vzpamatovat. Začít dávat pozor na to, co se doopravdy děje. Co kdo říká, dělá, místo... topení se sám v sobě. Ztěžka polknu, odtáhnu se a rozhlédnu kolem.
Do očí mi padne Emil, který, ač oslavencem, sedí v kruhu víceméně osaměle. Popotáhnu a pousměju se na Val.
"Omluvíš mě na chvilku?" kývnu na ni, vezmu lahev a přesunu se za oslavencem na jeden z uvolněných polštářů.

"Ahoj... jak zatím je?" váhavě oslovím Emila, posadím se zády ke skupince Oscara, Eddie a Draga.

Normální? Rozhovor?

Holtgast, společenská místnost

Politý James brzy mizí, Emil je podezřele zamlklý a Yevka si hledí víc dortu než společenských konvencí, tedy pousměji se zlehka na Lakshmi, která mi odpovídá.
Nestihnu skrýt překvapení při jejím dodatku.
"Copak, jsi ráda za duchem nepřítomný dozor?" pobaveně se pousměju.

"Zrovna jsem si říkal, že na tohle už jsem starý... zkraje jsem se bavíval dobře s ostatními. Pak přišla větší zodpovědnost... a já se teď přistihuji při tom, že se ta bezstarostnost a lehkovážnost stala docela špatně dostupným vzácným zbožím," prohodím klidně, téměř zamyšleně.

"Jaké to bylo u vás? Taky jste mívali oslavy? Pamatuji si, žes zmiňovala, že vás bylo méně," nadhodím zlehka a upiju na Lařin výrok, u jejího vzhledu si těch alternativních věd dokážu představit hodně.

Hladový drak

Holtgast, společenská místnost

"Oh, takže kromě líbání flaškou vytočeného i každý oslavenci pusu navrch? To se polibky snad ani nezastaví," pousměju se na Lakshmino shrnutí. Ne že bych se příliš cítila na oblíbávání všech, na druhou stranu je to lepší, než čistá chlastačka.

"Díky!" kývnu na přání dobré chuti i nabídku pomoci a zamávám na Leu a Rúnu na druhé straně kruhu, teprve teď jsem si jich všimla.
Plný talíř byl v současné situaci poněkud přednější, obávám se...
"Nesu to hůř, než bych na základě rodinné historie předpokládala," odpovím Lakshmi upřímně.
"Zatím mám hlavně problém udržet jídlo dole, a když už se mi podaří svými nápoji nebo zázvorovým čajem žaludek na chvíli uklidnit, přepadne mě hlad, že bych snědla snad celého koně, jako by si moje tělo říkalo, že je načase sníst, co můžu, dokud to zrovna jde," pousměju se.
"Ale jinak to není zase tak špatné. Třeba náladovost jsem očekávala horší. Něco získáš, něco ztratíš," pokrčím rameny, zatímco pilně vyprazdňuji talířek.
Natolik otevřená, abych Lakshmi přiznávala vše, však nejsem. Ty občas bezesné hodiny přelomu noci a rána, kdy se mnou hormony mlátí touhou po někom, kdo by mě objal, jemně přivinul, dal vědět, že nejsem sama, nejsme na to sami...
Naprostá sentimentální mrva, na kterou nejsem zvyklá.

"Vynikající pohoštění, mimochodem, skvělá práce," vyseknu skrze Lakshmi poklonu celé kuchyni.

Přisedává si k nám Erden, a já mám zrovna plnou pusu, tedy se jen na bělovláska usměju a na jeho otázku kývnu.

Hrát, či nehrát!

společenka, pevnost Holtgast, 12. listopadu

Slabě jsem se pousmála, když Siegfried zmínil, že s telefonem, nebo spíš bez něj, jsem byla až unikát. No, taky mi to pomohlo být lépe nedostupná, nikdo mě neobtěžoval. A o kluky jsem se nezajímala. Stačilo mi, že ostatní si mysleli, že chodím s Karlem. Se kterým jsem se ani nikdy neobjala…
“To se nejdřív budu muset hodně opít,” uchichtla jsem se při představě, že bych tu před někým tančila. “Možná dát si nohu za krk,” ušklíbla jsem se ještě. Na to bych se asi nestyděla.
Tanec byl vždy fajn, věnovala jsem se spíš výrazovému, modernímu tanci. Ale tančila jsem vždy pro sebe. Učitelku to sice mrzelo, ale její snahy dotlačit mě na vystoupení jsem s úspěchem bojkotovala.

Lehce jsem nahnula hlavu k rameni nad dalšími slovy Siegfrieda.
“Ty jsi až děsivě pozitivní, co?”
Jak je to vůbec možné, v dnešní době? Není to takové sluníčko jako Valerie, no, spíš jako byla Val, ale je to takové hluboké nastavení mysli? Prostě všude najdu něco dobrého? Uf… To se dá zvládnout bez alkoholu a drog?
“Ale ano, je to tak. Možná klišé, jenže teď si člověk fakt připadá každý den živý, než kdy dřív,” tiše jsem vyjádřila souhlas. Dřív jsem jen tak přežívala ze dne na den.

Hebká pírka kavky mě okouzlila. Znovu se mi na rty vrátil ten zasněný úsměv, který jsem nedokázala v jeho přítomnosti skrýt. Jak to dělal? Je to jeho nějaká schopnost? Koutkem oka jsem loupla po Siegfriedovi, zda mě nějak manipuluje, ale nezdálo se. Jen vtipkoval o svém mazlíčkovi, který zničehonic skončil u mě na mikině.
“No… Teda!” trochu překvapeně jsem hekla, ale jen lehce jsem zavrávorala, než jsem se opět uklidnila, abych kavku víc neděsila.
“Ty malá potvůrko,” až nezvykle jsem se rozněžnila a znovu kavku jemně pohladila, zatímco si hrála se šňůrkami mé mikiny.

“Myslím… Že to není téma na dnešní večer,” trochu spěšně jsem odsunula svou tíživou minulost s pohledem upřeným na peříčka.
Přikývla jsem na fakt, že pití má můj společník dostatek. A nabídka hry? Trochu mi zatrnulo a úsměv zmizel. Dostavila se obvyklá nečitelná tvář. Ohlédla jsem se po kruhu. Nechybí pár lidí? Ale Emil je přítomný a stále se hraje. Líbačka jako vždy.
Nebylo by to poprvé, co bych se účastnila. Brala jsem to jako osobní terapii, zvykat si na lidskou blízkost a důvěrnost, ovšem bez nutnosti budovat nějaké hluboké vztahy.
Takže se se mnou nudí? Znovu jsem pohlédla na Siegfrieda. Ale když s ním půjdu, budu si moct aspoň chvíli užívat jeho blíz… Společnost. Stojí to za to?

“Jo, může být. Skočím si jen pro pivo,” opatrně jsem přitakala. “A asi ti přenechám tvou malou,” pokusila jsem se přemístit kavku zpět k jejímu majiteli.
Jakmile jsem požádala u baru kohokoliv o pivo a bylo mi vyhověno, obrátila jsem se ke kroužku. Výběr místa jsem nechala na Siegfriedovi a posadila se vedle něj. Na pravidla jsem se neptala, tak nějak jsem doufala, že to pochopím z průběhu hry. Na řadě byla očividně Lara. Políbila Emila, podala tvrzení o sobě, po chvíli dodala, že šlo o lež. A jak jsem si všimla, někdo se napil a někdo ne. A štafeta zamířila k Eddiemu a padla další pusa. Takže dvojnásobná nálož líbání? Bezva…
Trochu neklidně jsem se ošila a pořádně upila piva. Jo… No, mimo hru, to nevadí, ne?
Znovu jsem pohlédla na Siegfrieda v marné snaze nějak navázat řeč, ale napadaly mě samé hlouposti. A ty by ho nezajímaly. A tak jsem se snažila aspoň vyčíst z jeho tváře, co si o tom všem myslí.