Na baru

pevnost, společenka; 12. listopadu 2018

Nakonec je to jeden z těch nových, blonďák, který se postará o to, abych neseděla na suchu a přihraje mi pivko, kterého se pořádně napiju a hrřbetem ruky otřu zbytek pěny z horního rtu.
"Díky, tohle fakt bodlo. Bylo to v pravou chvíli. Jinak jsem Alex, se asi ještě neznáme. Jak se zatím tady líbí?" zazubím se na něj a znovu se napiju.
A vlastně jsem ani nekecala. Byla jsem po cvičení dost vyprahlá, takže pivo chutnalo ještě o chlup lépe než normálně.
Dost pobaveně koukám na Calluma, kterého se mi zjevně podařilo vyvést z rovnováhy – a to doslova a do písmene.
Hele, hele, tak moc jsem do tebe neštouchla, jen jen prťavá holka.
"Přemýšlíš nad nesmrtelností chrousta? Nebo jinou filozofií života? Ve víně je pravda, nebo tak něco?"


Uchechtnu se, když mě Aurora popíše, o co jsem vlastně přišla.
"Jako netuším, co bylo na pořadu dne, ale pokud je toho dost, tak se dá zlískat úplně ze všeho. Jen pak druhej den sakra bolí hlava a někdy i žaludek dost protestuje."

"To teda Raz bere pořádně od podlahy. No, koukám, že žijete všichni a ještě se bavíte, tak je super, že se mu to zase tak úplně nepodařilo."
Lyla vypadá, že se dneska vážně docela baví i s dobrovolnou směnou za pultem. I když si trochu "stěžuje", že druhý barman věnuje dost pozornosti jiné slečně. Ale bere to dost s humorem.
Než naděju, tak přede mnou přistane další pivo. V pravý čas, protože to první je skoro celý ve mně.
"Teda holka, tomu se říká servis. Víš, že tě žeru? A pokud kozy a nohy nezabírají, tak na to kašli, zabere to na jiného nebo jinou," mrknu na ní spiklenecky.

"Hned jsem zpátky, jen popřeju oslavenci."
Od té mise v ZOO jsme spolu nijak moc nemluvili, ale má narozeniny, pár slov je třeba. Nechám pivo na baru, přejdu pár kroků k Emilovi a položím mu ruku na rameno.
"Tak všechno nejlepší! Koukej si to dneska pořádně užít."
Vyčkám na odpověď, než se vrátím zpět ke skupince a pivku na baru, kde se vyšplhám na stoličku vedle Calluma.
"Dneska bez knížky? Řekla bych, že ji budeš mít už asi shltanou a čteš nějakou další. Nebo tak třetí jinou."
Vzpomenu si, že když jsme posledně kecali na párty, tak si nějakou bichli četl. Asi by mě s ní přetáhl, ale už ani nevím, kdo jí napsal a o čem byla.

Moc lidí a málo alkoholu

Společenská místnost - koberec

Kristoff mě informuje, že se zatím nikdo neporval, no, co není může být, víme, jak dopadl příjemný večer minule…A podle všeho se někteří už stihli docela hezky připít. Saakra. Nestíhám!

„Potřebovala jsem toho nějak moc stihnout…a ztratila jsem pojem o čase, ale já vám to vynahradím.“ Mrknu zpátky na Leu.

Maře zamávám na pozdrav a nechám ji pokračovat v již rozjetém rozhovoru s ostatními. Na další konverzaci bude času dost…možná, pokud se ještě z koupelny vrátí.

Hra se rozjíždí a já nemám co k pití! Jsem až příliš zaujatá do příběhů ostatních a nemůžu se přinutit zvednout se a pro něco si zajít. Na přiznání Razvana bych stejně nepila, nevěřím, že by opravdu viděl umřít oba dva svoje rodiče. Na přiznání Lei už bych ale pila, nějak jsem věřila, že náušnice měla.

„To je škoda, měla by sis je nechat propíchnout! Stačí nám jehla a jablko a tadá, dírka je na světě!“ Ano, asi jsou i jednodušší způsoby, zvlášť když máme různé schopnosti, ale tohle je lety prověřená metoda.

U Lotti bych nepila, nevěřím, že někdo nikdy nebyl u zubaře, ale proč by někdo zmiňoval něco takového, když by to nebyla pravda? Jamesovi také nevěřím, že by měl nejraději klavír…nějak to nejde k jeho osobnosti. U Blagdena bych také nepila, nevypadá, že by nikdy nepracoval, alespoň na tu brigádu, jak sám zmiňuje. Jestli je Emil pokřtěný je oříšek…obě možnosti jsou dostatečně pravděpodobné a nezvládnu se rozhodnout ani pro jednu. Takže bych pila. To je druhý strike! Nicolas…nečekala bych, že chtěl být boháč, ale astronauta jsem mu nevěřila, takže bez pití. A třetí strike je pro mě Oscar, tři bratři mi přišli trochu přitažení za uši. Takže se musím třikrát napít, až se dostanu k nějakému alkoholu, to není špatné.

Rozhovory ostatních jdou trochu mimo mě, chci se hlavně dovědět co nejvíc o všech, které jsem neměla možnost tak dobře poznat a tak se do dalších rozhovorů ani sama nezapojuji.

Rúna vedle mě náhle sykne a mě to vyvede ze soustředění, Kristoff ji ale pohotově bere do náruče, Lea hladí po ramenu a já se usměji, je tady dobře. Když Rúna řekne, že má křeč v noze natáhnu svoji ruku k její, natáhnu jí nohu a chodidlo propnu do flexu – s křečí v nohou mám velmi dobrou zkušenost.

„Lepší?“ Kouknu na ni, jestli křeč odchází.

Do toho se ke mně přiblíží Oscar, který mi dá lehký polibek. A teď si mám něco vymyslet já…
Nejprve věnuji polibek Emilovi a v hlavě si mezitím zformuji svoji větu. Bohužel, mě nic zajímavého nenapadá.

„Kromě studia psychologie jsem ve svém volném čase studovala také chiromantii, takže umím číst z ruky.“ Chvíle ticha a napětí…

„Ne, nic takového bohužel neumím, ale vždycky jsem to umět chtěla.“

Roztočím opět flašku, která tentokrát padá na Eddie, kterou políbím něžným polibkem na rty a rovnou si zajdu pro bar pro pití. Kde rychle vezmu první láhev a vrátím se na své místo, abych o nic nepřišla. Z láhve (ginu, jak brzy zjistím) si dám tři loky, za předchozí neuhodnuté výroky.

Změny v kruhu

společenka, pevnost Holtgast, 12. listopad

“Díky,” usmála jsem se na Hei-Ran, když mi pochválila květinový diadém. Pak jsem chápavě přikývla.
“Takhle se zvrtne snad každá párty,” pokrčila jsem lehce omluvně rameny. Mám pocit, že mé zdejší já s tím taky bojovalo, zmatené svými city. Což mě teď taky plete… Na druhou stranu se projevům náklonnosti nedivím. Svět je v troskách a tvrzení, že nevíme, zda toto není třeba náš poslední večer, je víc než kdy jindy aktuální. Jen mi to taky nejde tak hrr, i když mi smrt mnohem častěji dýchá za krk.
“Určitě nevadí, dobře se vyspi,” kývla jsem na svou spolubydlící a jemně se dotkla její paže na rozloučenou. Ještě jsem ji starostlivě vyprovodila pohledem, než opustila společenku.

Měla bych snad jít s ní? Upřímně, úplně se mi nechtělo. A nebyla jsem si jistá, že by po tom toužila i Hei-Ran. Možná jen potřebuje být chvíli sama se sebou, srovnat si myšlenky.
Blag také pití odmítl, navíc někam vyrazil. A tak jsem nyní seděla v kruhu s čerstvou sklenkou vína poněkud opuštěná. Rozhlížela jsem se kolem sebe a došlo mi, že kromě Blagdena své místo opustili i Richard a malá Lotti. Kam se všichni poděli? Příliš jsem se doposud nevěnovala rozhovorům kolem sebe, takže nyní jsem měla dojem, že mi nejspíš něco ušlo.
Otevřel se mi navíc pohled na Rúnu, která vypadala nějak nešťastně, ale naštěstí v péči Kristoffa, a z druhé strany na Oscara a Eddie, kteří se zdáli něčím zaskočeni.

Nezjišťovala jsem ale podrobnosti, protože se vedle mě usadil někdo jiný.
“Ahoj,” mile jsem se usmála na Yevu.
“Vypadá to, že jsme přišli o pár účastníků, ale jinak se klasicky hraje líbací hra,” uculila jsem se a v krátkosti vysvětlila Blagdenova pravidla. “Emil si musí připadat právem jako král,” uchichtla jsem se.
“A přeju dobrou chuť,” pobaveně jsem pohlédla na Yevin bohatě obložený talířek.
“Jak se jinak cítíš?” Má otázka zcela jasně mířila na Yevin požehnaný stav. “Kdyby tě něco trápilo, můžu když tak nabídnout své znalosti bylinek a připravit ti nějaký čaj, koupel.”
Ještě jsem sice těhotnou nikdy s bylinkami neopečovávala, ale znalosti na to jsem měla. A v zahradě jsme udržovali bylinkovou zahrádku.

Jen chvíli potom jsem zaregistrovala za sebou další pohyb. On tu ještě Erden je? Trochu překvapeně jsem se usmála, když mě a další kolem oslovil. Byla jsem ráda, že si přisedl zrovna ke mně a Yevě.
Nemohla jsem zabránit tomu, aby moje zmatené srdce nejprve neposkočilo radostí, a poté neupadlo do hloubky zklamání, že tato tvář je mi sice důvěrně známá, ale přesto naprosto vzdálená. I tak jsem ale byla ráda, že jsem se navenek dokázala ovládnout. A chtěla jsem mít možnost začít znovu. Neopakovat stejný příběh, ale uzavřít nová přátelství… A třeba si jednou odpustit, že jsem v záchraně svých přátel selhala.

“Díky, je to fajn a co ty?” kývla jsem na Erdena. Zatím je to více než pohodové a snad se tu další průšvih nerýsuje.
“Jsem ráda, že jsi tu s námi,” podotkla jsem ještě naprosto upřímně, ale bez jakýchkoliv dalších pohnutek. Pak už jsem svou pozornost obrátila zpět ke hře, kde zrovna dostala políbení Lara.

No tak si trhni…

Společenská místnost – bar

Moje barová kolegyně už má lehce upito, nicméně ředí si whisky čokoládovým likérem a já nad tím kroutím pobaveně hlavou.
„Lylo, Lylo… tobě bude špatně!“ pokárám jí s úsměvem.
Poukazuje i na to, že dortu jsem se ještě moc nevěnoval.
„Nene, je opravdu skvělý jen… nejsem moc na sladké, tak pomalu uždibuji..“ Usměji se na ní. „Ale jestli mi chceš pomoct, s chutí do toho..“ dodám a nabídnu jí čistou lžičku.

Další drink jejímu bratrovi mi směle přenechá, tentokrát prý do nízké skleničky.
„Hm… jestli chceš něco méně sladkého, navrhuji třeba Negroni, tam se dává tonic, červený vermut a campari, je to mírně nahořklé… Nebo trochu silnější, ale sladší Paradise… sem patří gin, kapka pálenky a pomerančový džus…“ Dám pár návrhů a počkám, co si vybere, popřípadě nějaké další drinky přidám do nabídky. Vybraný nápoj mu poté servíruji v malé skleničce na whiskey.

Modrovláska si žádá dvojité mojito, do šejkru si připravím dva panáky bílého rumu, trošku citrónové šťávy, pár lístků máty a třtinový cukr. Celé to promíchám, než si připravím skleničku, do které připravím led. Poté promíchaný obsah šejkru přeliji do sklenice, přidám brčko a na ozdobu navrch ještě pár lístků máty. Hotový drink postavím s mírným úsměvem před Modrovlásku.

Lakshmi si přichází pro polosuché víno k Lyle a já jí pod ruce jemně podsunu láhev, ze které jsem tmavovlásce naléval předtím.

Valerie je prvně docela milá, ačkoliv neukáže snad ani jeden úsměv,
„Pokud ti bývá špatně ze sladkého, je to častý problém… nicméně polosladké už je většinou v pořádku i ve větším množství… Samozřejmě taky záleží na tom, co ti chutná…“ Usměji se na ní.

Ochutnávku přijala, ačkoliv s trochu kyselým výrazem, ale nenechal jsem se tím rozhodit.
Podotýká, že něco takového si představovala a já jí tedy podávám celou láhev s jen lehce zastrčeným korkovým špuntem, aby se jí vino po cestě nevylilo.
Žádost o skleničky byla vyslyšena, stejně tak o tác, pokud nějaký pod pultem najdu. „Můžu ti s tím pomoct, jestli chceš..“ navrhnu.

Jenže mám pocit, že Valerii šlo jen a pouze o pití, protože jak ho dostává, jdou zdvořilosti stranou. Když Lyla podotkne vtipnou poznámku, jakoby úplně otočila.
Byl to přeci jen vtip, ne?
Odpálkovaný s lehkým náznakem toho, že už si nemám dovolovat jí vůbec otravovat, jen chvíli koukám..
Přehnal jsem to? Řekl jsem něco špatně?

Nerozumím úplně tomu, kde byl problém. Možná je prostě problém v ní. Nahnu se ke své spolupracovnici a polohlasně se zeptám „Takhle se chová vždycky? Nebo jsem to potěšení s její špatnou stránkou měl jen já?“
Zakroutím nad tím nechápavě hlavou.

Pohled mi sjede na Lyly hala-bala drink. „Když dovolíš, namíchám ti něco, co by ti mohlo chutnat, chceš?“
A taky to nebude moc silný…

Vezmu menší skleničku na nožce, najdu si mezi flaškami koňak, vezmu Lyle zbytek čokoládového likéru ve flašce a seženu si i malé množství smetany. Vše promíchám v šejkru, poté přeliji do skleničky a navrch přidám trochu sypaného kakaa. Drink by měl vytvořit na povrchu sladkou pěnu.
„Zkus tohle..“ řeknu pak s úsměvem, když jí přisouvám její drink.

V jednom měla Valerie pravdu, radši se budu věnovat někomu, kde je na mě milý, než zapšklé protivné primadoně, která se chová, jakoby nebyl celý svět v prdeli a ona byla jediná, kdo o něco přišel…

Procházka v zahrádkách

Společenská místnost -> Zahrada

„To každopádně.“ Odpovím s úsměvem Emilovi, pozornosti má však kolem dost a zdá se, že v kruhu na něj čeká několik polibků.. takže se zase odporoučím a nechám ho si užít večera.

Při mém příchodu Mati odchází. Polekám se na chvíli, že za to může moje přítomnost, nicméně za ruku vede malou Chloé, takže je spíš čas na kutě, tedy pro tu malou, Mati se totiž ještě ujišťuje, že se uvidíme v zahradách.
Dobrá tedy, proti procházce nic nemám.

Písknu na Hora, který se už usazoval na výzdobě společenky, abych mu naznačil, že jdeme jinam.

Fry mi potvrzuje, že přidat se můžu a taky mi záhy objasňuje, proč se vlastně ke hře nepřidává.
Složil sliby?
Zaujme mě křížek na jeho krku. Takže nejspíš církevní hodnostář.. zajímavé..

„Hm, řekl bych, že záleží na úhlu pohledu… Jistě, nevěřícímu se může zdát, že víra je zbytečná… Pro věřícího je to však část něho, něco, co ho naplňuje a dává mu naději… A pokud ve víře nacházíš útěchu, tak důležitá je.. A společnost se najde vždy řekl bych, i taková, která tě nebude nutit porušovat tvoje sliby..“
Odpovím mu na jeho pochyby ohledně víry a začlenění se do společnosti.

Mluvil o bratrech? Myslí církevní bratry? Nebo by to možná vysvětlovalo tu jistou podobu..
„Máš tu bratry? Přišli jste společně?“ Optám se.

Poté se začne ptát na mě a na můj názor na hru, je proti ní vyloženě vysazený, zdá se. Pousměji se. „Moc dlouho ne, pár týdnů.. S pár dalšími jsme přijeli do Triskelionu z rukou šílené vědkyně, která chovala nadané jako zvířata v ZOO v klecích.“
Usrknu si ze sklenice, než pokračuji. „No a co se týče „podobných her“, myslím, že je to spíše pomůcka při sbližování se lidí vzájemně, v podstatě tě donutí k prvním krokům, kterých se někteří lidé bojí, jako je třeba ta první pusa…“ Pokrčím rameny. Ne že bych si něco podobného nikdy nezahrál, ale nepřijde mi, že bych to potřeboval. Nedělá mi problém vyjádřit někomu náklonost.

Když se usadíme v zahradách, Fry se mě ptá, co jsem dělal před výbojem já. „No skoro, býval jsem průvodce a historik v Káhiře v Egyptě.“
Bradou naznačím směrem jeho křížku. „Pracoval si někde u církve? Jako kněz?“

V zahradách však nejsme sami, pokynu hlavou Lokimu, který tu očividně venčí psa. Fry se ptá, jestli se přidá a já nemám nic proti.
Mezitím už přichází i Mati, jak slíbil a vyjasňuje si s knězem nějakou věc okolo.. upírů? Neslyšel jsem první část rozhovoru, takže se jen těžko zapojím.
Řeč poté zamíří na schopnosti, toho už se chytit můžu. Matisse nám taky oznamuje, že je tak trochu vytvořený nadaný a ještě si zvyká na svoje schopnosti. „Tady se někomu každou chvíli objeví nějaká nová schopnost, na kterou si musí zvykat… myslím, že se nemáš za co omlouvat..“ Zkusím ho drobet povzbudit.

„Moje momentálně nejnovější schopnost je ovládání písku, taky si ještě zvykám, ale povedlo se mi vytvořit tu sošku, kterou jsem dával jako dárek oslavenci. Mám zvýšenou fyzickou sílu, také proměnu v požírače duší, ačkoliv tak jen vypadám, duše nepojídám..“ Uculím se.

„Někdy se mi vydaří změnit vlastnost předmětu, aby měl třeba léčivé účinky… no a.. mám křídla.“ Naznačím posunky ruky na své záda.
„Copak všechno se projevilo vám?“ Pohledem přejedu přes všechny, u Lokiho akorát vím o jeho proměně ve vlka.

Dneska nechci být smutná

Společenka

Snažím se udržet pozornost jak na hru, tak na rozhovory kolem mě. Kristoff aktivně zapojuje Maru, dokonce jí tak hezky prokecne, že se mu líbí, když mu prozradí, že byla zdravotní sestra. A teď se z toho snaží vymluvit… to je sranda!

Jenže Rúna se po kratičkém zapojování do konverzace zase tváří… nešťastně. Tak nějak se pokouším vydedukovat souvislosti a… pak mi to dojde. Raz a rodiče…

Kdybych tak alespoň věděla, co jí mám říct, jenže… já žádné rodiče neměla, jak tedy můžu pochopit, jak se cítí?

Kristoff jí stahuje k sobě do náruče a já se nezmůžu na nic jiného, než jí lehce pohladit po rameni.

Mezitím Mara míří na záchod, vlastně… větší část kolečka, ačkoliv je to překvapivé… Také doráží k nám i Yev, která se konečně utrhla z ošetřovny. S úsměvem na ní mávnu.

A ke mně opět promlouvá Raz… Tentokrát mi položí záludnou otázku…

Co bych nejraději dělala? Vlastně… sama nevím… dneska večer ale nechci plakat, nechci myslet na rozdvojený svět v mé hlavě a na noční můry o své smrti… Ani na to, kolik lidí už umřelo… Dneska nechci být smutná.

Pro správný efekt se rukou opřu o jedno jeho rameno.
„Dneska, můj nejdražší Razíku..“
Jiného Raze neznám, takže je ten nejdražší, hehe..
„Dneska bych se chtěla bavit… Prostě si.. užít večer..“ Mrknu na něj, než mu ruku z ramene zase sundám.
„A co ty? Máš jasno, co by si chtěl dělat?“ Kmitnu obočím. Na odpověď jsem opravdu zvědavá.

Zľahka nečakané

Pevnosť Holtgast, spoločenka,
primárne Ludwig, trochu menej Matisse, Lyla

S neutrálne pokojným výrazom krátko kývnem hlavou späť na Matissa. Vidieť niekoho, kto sa tak veľmi podobá na originál Augusteho, ako sa na mňa normálna usmieva bolo zvláštne. Dosť na to, aby moje vlastné ústa odmietali spolupracovať v aspoň slušnom napodobení. Kdesi vzadu v hrdle sa mi dokonca rozvíja veta o tom, aby tu nenechával už Chloe samú, ako keby som chcela ten úsmev z jeho tváre zmazať, ale zaseknem sa. Bola pravda, že bolo zvláštne pozorovať, ako sa ku mne malá má, keď ku mne prišla do stajní alebo počas tréningu, hlavne keď som mala podozrenie že to bola čisto iba z mylnej predstavy o našom príbuzenskom vzťahu. Stále bola iba dieťa, nechcela som k nej byť nijak veľmi zlá. Pomerne skorý príchod jej reálneho brata túto nepríjemnú situáciu snáď vyriešil, a tak si zahryznem do jazyka. Nakoniec, bola to ich vec.
Nemalo by ma vôbec trápiť, že ju tu nechal. To by malo jeho.
Otočím sa teda späť k baru, ak na mňa nemá nejakú otázku alebo žiadosť.
Stihnem ešte zaregistrovať, že ak sa budem chcieť držať hry tak by som mala piť aj na Leu a Jamesa, ktorý sľúbi mini husľový koncert - čo by mohlo byť veľmi príjemné niekedy večer v spoločenke pri oddychu - keď ku mne hneď zamieri barman bez mena. V tomto inkognite stave však nezotrváva príliš dlho.

Je to pokus o...flirt?
Zaskočí ma to, ako pohotovo a bezprostredne to z neho vyjde, hoci je tu jeden deň aj s cestou, hlavne keď na niečo také od ľudí, čo nepoznám, som si efektne odvykla. Dupľom od niekoho, kto by s prižmúrením oka mohol vyzerať ako ja v mužskej verzii. Bledé vlasy, bledé oči, úsmev ľahko sa zjaviaci na tvár.i Bývalo aj to.
Na moment sa mi vybaví, čo by na to odpovedalo moje staré ja - to, čo tancovalo a bozkávalo sa na prvom večierku s Lokim, to ktoré išlo za Marisol aby ma naučila viac, to ktoré stiahlo Jamesa do sprchy. Dávno, dávno.
Alebo sa tak baví so všetkými a je to jednoducho jeho normálny štýl reči.
Radšej som verila tej druhej možnosti.
Niečo ako Razvan a jeho ponuky do postele, je to proste default nastavenie. Ludwig, ako sa predstaví, je pravdepodobne len veľmi spoločenský človek, čo má slabosť pre... prezývky.
To bolo pochopiteľné, logické a nekomplikované.
Vydolujem teda zo seba slušný úsmev na oplátku, cítiac ako sa krátke zaváhanie na mojej strane stráca. Je to iba ďalší neznámy, ktorého bližšie nespoznám. Bolo to tak lepšie.
Rozhodnem sa teda odpovedať v rámci toho, že je to len normálna, chvíľková konverzácia. Bola som slušná, keď už som sa dostala do rozhovoru s nováčikmi, ak mi nedali dôvod nebyť.
"Valeria bude stačiť. Anjel nie som, zatiaľ."
Ešte chvíľu nie. Deň po dni.

Keď sa uisťuje o mojej objednávke, rozhodne prikývnem hlavou aby som ho uistila o výbere. Vzápätí vysvetlí, prečo sa pýtal. Zľahka nadvihnem obočie.
"Neviem podľa čoho hádaš, komu aké víno chutí, ale z tých sladších mi býva ráno horšie. Tomu by som sa rada vyhla po predošlých skúsenostiach."
Ponúknem stručné vysvetlenie, ktoré už nemôže nechať na pochybách, že som si istá tým čo od neho chcem. Práca v stajni bola po opici ešte fajn. Práca v kuchyni, so všetkým hrmotom a cinkaním a bublaním, a pachmi jedla, to mohol byť problém.
Čakám, že mi jednoducho naloží fľašky a ja sa budem môcť vrátiť späť, medzi známe a blízke. Namiesto toho predo mnou pristane ponuka na objednávku, nasledovaná dvoma pohármi. Pristihnem sa, ako prikývnem, hádam zo zvyku keď sme toto robievali...doma.
Vie, čo robí. Za bar sa asi nepostavil náhodou. Ak bol čašník alebo barman, vysvetľovalo by to tú jeho priateľskosť. Starých zvykov sa zbavuj iba ťažko.
Pozorujem ako nalieva do pohárov. Pripomenie mi to časy, keď mi to ukazoval Jakub. On mi vysvetľoval, čo si mám všímať, čo mám robiť. Ruky mi automaticky chcú zdvihnúť pohár, potom ním zakrúžiť, pritiahnuť ho k nosu.
Nie. Na to počkám až sa znova stretneme. Čaká ma tam, určite. Tato.
Odolám popudu pošúchať si svetrom skryté tetovanie viniča. Namiesto toho oviniem prstami stopku pohára, keď už bol predo mnou. Automaticky cinknem sklom o ponúkané sklo a následne hodím do seba ochutnávku ako námorník pivo.
Neviem si ale odpustiť aspoň krátke prevalenie vína v ústach, kým preglgnem. Spolu s bledou, zlatavou tekutinou, miznúcou v hrdle, prinútim stratiť sa aj spomienky, čo sa na krátko vynorili na ten vzdialený život. Na to som ešte musela počkať.
"Také niečo som si predstavovala. Ďakujem."
Prehodím k nemu opäť čo najneutrálnejšie, nenechajúc presiaknuť, čo mi na chvíľu tak jednoduchou činnosťou Ludwig privolal. Prevezmem od neho fľašky a pri otázke na poháre sa na chvíľu zamyslím. Nik pohár mal aOren tiež, ale to čo bolo v ňom rozhodne nebola medovina.
"Okrem môjho by som vlastne potrebovala ešte jeden na tú medovinu. Nemáš tam aj nejakú tácku? Nech mi to cestou nevypadne z rúk."
Či už má alebo nie, začne nakladať fľaše a poháre buď do rúk alebo na podnos, pripravená odísť len čo to bude hotové. Ludwig sa mi ale znova prihovára - tentokrát sa ale do rozhovoru zapája aj Lyla. Až po jej slovách zídem očami, čo má oblečené, a, áno - tá sukňa je kratšia ako Lokiho zápalná šnúra trpezlivosti.
"Som v týmto večerom určite spokojnejšia ako tvoja spolubarmanka. Myslím, že by chcela viac tvojej pozornosti."
Poznamenám, opatrne skúšajúc kontrolujúc, či všetko držím bezpečne bez ohrozenia spadnutia a rozbitia.
"Nebudem ťa zdržiavať od roboty a nechávať Orena s Nikom smädných. Bavte sa."
Kývnem s klasicky používanou frázou, načo sa podujmem absolvovať cestu späť - omnoho pomalšie, dávajúc výrazne väčší pozor pod nohy. Neujde mi však Jamieho vyhlásenie a odchod. Potešený, malý úsmev je tentokrát prirodzenejší.
Tak na ten recitál nemusíme ani dlho čakať.

Fľašky a poháre podám, komu treba, a preventívne si odpijem slušný glg z vína, pretože som určite mala zameškané, aj keď som si nebola istá. Ani som si pri bare neuvedomila, že som prestala dávať pozor na hru. Ludwig mi aspoň pripomenul, prečo sa držím od nováčikov ďalej. Bolo tak jednoduché dať sa do reči, odpovedať so záujmom o víno, reagovať na záujem, nájsť niečo spoločné. To podnecovalo ďalšie rozhovory a zbližovalo s ďalšou kopou osôb, a to... som nechcela. Nemalo to budúcnosť. Zmysel. Mala som ešte hŕstku ľudí, na ktorej mi záležalo. To stačilo.
Voľnou rukou sa vrátim k putovaniu prstami po Orenovom chrbte.

Na pravou míru

Holtgast, zahrady

V zahradách se rozhlížím maličko nejistě, nakonec však ostatní zahlédnu. Friedrich, Abayomi... Loki, uvědomím si a kdesi v břiše se zhmotní ledový kámen.
To bude... skutečně rozhovor.
Nicméně zamířím za trojicí, když už na mě Friedrich mávl, sotva bych se mohl tvářit, že tu nakonec přeci jen nejsem...

Usadím se poblíž těch dvou, s opatrným pohledem k zrzkovi.
"S tvou otázkou... ne. To, čemu by se dalo říkat opravdový upír, je v pevnosti jen jednou. Nevím, jestli jsi ho zahlédl - popelavé vlasy, zlatavé oči, věčně v černých sametových hávech, jménem Alasther..." rozhodnu se do odpovědi skočit rovnou, místo abych otálel a čekal, než Friedrich otázku zopakuje.
"U mě stejně jako u hrstky jiných lidí tady se objevil typ regenerace, který... potřebuje... krev," vytlačit ta poslední slova stojí nemálo úsilí.
"Když se zraním, dávka... krve, mi pomůže zranění zahojit rychle, nebo alespoň daleko rychleji, než kdybych čekal na zhojení jako člověk. Nebudu tu po nocích létat jako netopýr a... cucat ze všech jak na bufetu," zakončím a tvářím se všelijace.

"Narodil jsem se bez schopností, a ještě před pár dny jsem byl obyčejný člověk. Bude mi nejspíš trvat... si některé věci... znormalizovat, omlouvám se," dodám maličko upjatě.

"Co vlastně umíte vy dva? Taky jste Div-," hrubě se zarazím. "Nadaní."
O bože. To jsem vážně...?