Útěk

Holtgast, ošetřovna - pokoj - společenská místnost

Brzy dokončím svoji práci, zaklapnu desky, zařadím ampule a krabičky a schovám brýle, a jsem nesmírně vděčná... že mohu z emocionálně zatopené ošetřovny konečně odejít.
"Tak zatím," pousměju se s nepatrným kývnutím na uslzenou Agnieszku a trochu bezradného Daniela, než se přesunu na pokoj.

Vydrhnout se od posledních závanů dezinfekce i náročného dne, zlehka si vlhké vlasy přistřihnu, než je vysuším. Ne že bych jako malá obdivně nekoukala na copy až k zemi, ale praktické to není ani za mák a já pokaždé, když vlasy začaly překážet v obličeji, sáhla daleko radši po nůžkách než sponkách. Zvyk.
Vklouznu pak do šatů, které jsem si vybrala - odkaz. Modré hedvábí je... nečekaně barevné na můj převážně jednolitý černý šatník, nicméně vzhledem k narozeninám jsem zvolila výjimku.
Bohatý korálkový opasek navíc seděl pohodlně vysoko a tak, že mi neutiskoval břicho, kůži stále rozcitlivělou zhojenými jizvami po duelu s Kazranem volně splývající hedvábí hladilo, neiritovalo.

Bosky jsem se pak vydala do společenky. Už před ní na toaletách je nějak rušno, nicméně nezastavuji se. Pokud někdo řeší akutní zdravotní problém, ví, kde se nachází ošetřovna, odmítám si to teď brát za povinnost.
"Všechno nejlepší," zlehka se dotknu ramena Emila sedícího v kroužku, kde se opět něco hraje.

Sama si pak zajdu pro minerálku na bar, a hlavně... pro kus dortu. Volá moje jméno, nedokážu se udržet, kdyby mi někdo chtěl dílek zatrhnout, nejspíš jdu do potyčky na nože. Ukrojím si rovnou dva dílky, zbytek talířku zaplním kousky ovoce a kousky sýra, šunky a malých slaných zelných závinků, Nik je poklad!
Usadím se vedle Lakshmi, vida, že je tam místo.

"Jak to zatím vypadá?" pousměju se směrem k ní, než nedočkavě začnu pracovat na dortu, s pocitem, že jsem nejedla snad týden.

Menší přesun

Holtgast, společenská místnost - bazén

Když se u baru uvolní místo, přesunu se zpátky kolem veselého kruhu tam. Lepší to o moc není... nikdo si mě však pořádně nevšímá, a to je dobře.
Chápu sice důležitost 'socializace', viset na okraji společnosti a být pro každého postradatelný je mizerná pozice, ale... sám ani netuším, co bych dělal, kdyby se ke mně někdo přifařil s blboučkým společenským úsměvem a otázkami 'jak se daří' a 'odkud jsem'.
Na moment mě sice zmíní Siegfried s rozhovoru s Rakušankou, blýsknu směrem k nim přimhouřeným pohledem, a Američanka zpoza baru se zajímá, co tvrdšího mi najít.
"Ohnivou vodu, samozřejmě, můžu ji vyměnit za svůj kout na pokoji," ušklíbnu se na ni jízlivě, a ona mě nechá naštěstí být.

Po boku mám dvoukřídlé dveře... po chvíli si uvědomím, že za nimi cítím vodu. Zaujatě do sebe hodím poslední doušek hořkého toniku, než se kradmo protáhnu skrze.

Bazén.
Hmm... plavky nebyly na seznamu věcí, které jsem ve skladu řešil, nenapadlo mě... ale teď se mi shánět nějaké nechce.
Během momentu se vysvléknu do spodního prádla, hromádku odsunu ke stěně, ať nepřekáží, a zajedu šipkou pod hladinu.
Několik temp, na druhou stranu bazénu, dokáže to, co zatím nic - o něco se uvolním. Bazén mi připomíná lepší časy, tréninky, tvrdé, ale zanechávající mě příjemně unaveného, s pocitem, že jsem dobrý.
Byl jsem dobrý.
A v současném světě je to k ničemu.

Takové myšlenky ovšem vytěsním, a jen se nadále věnuji zdolávání délek bazénu, od kraje ke kraji a znova.

Co to zase...

Holtgast, společenská místnost - toalety

"Sakra, to jsem nejspíš v nevýhodě," usměju se pobaveně na Lakshmino machrování s diadémem. Měl jsem si vzít taky nějaký věnec, boj o sousto dortu by byl najednou vyváženější a nejspíš nesmírně epický... poušklíbnu se při té představě.

"Co je morálka? Věc, kterou odhodíš do hajzlu v momentě, kdy máš jasno, že tě nechytne za flígr FBI nebo tě někdo neSWATne?" odpovím pak zamyšleně Ríšovi na odseknutí, že je to Lottčina věc.
Jasně... v téhle době je leccos posunutého. A Lotti... vzhledem i chováním vypadá daleko starší. A z toho, co z ní padalo, by ji vlastní táta zapojil do chovného programu bez přemýšlení.
"Fotři dokážou být občas zmrdi," povzdychnu si a protřu oči palcem a ukazovákem. Tohle je příliš těžké k řešení, a mně se tady nechce být za arbitra, co ho ovšem pošlou do prdele obě strany.
"Pokud něco, alespoň neserte na ochranu," dodám tedy rezignovaně. Nejsme zpátky ve středověku, aby holky zase musely dělat děcka jak na běžícím páse už od první menstruace. Lotti se téma stejně nějak zalíbilo... při jejích slovech na moment skryju tvář za dlaní.

Jedno to však zanechá... a to, že Richardově projevu a myšlenkám (7) zejména věnuju zvýšenou pozornost. Jako co si budeme, ten chlap se někdy umí chovat jako debil, občas je zbrklý, nezřídka sobecký či ješitný, o tom žádná, ale... tohle působí jinak.
Zlověstně. V jeho myšlenkách je rozkol, některé úvahy... přetékají záští.
Co se proboha stalo?

"Ne... omluv mě, prosím," zachmuřeně kývnu na Lakshmi, která se sbírá k baru, a kývnutím se rozloučím i s Korejkou, na které je tu důvěrností až příliš. Zamířím za Richardem na toalety, Lottka se samozřejmě musí plést taky. Jsou věci, které bych řešit bez hubaté puberťačky v závěsu ocenil.

"Richarde, co se...-" zarazím se trochu strnule. Jeho tvář... se mění.
"Cos to udělal?" zděsím se, vezmu jeho líce do dlaní a prohlédnu si dost... nepříjemné barvy, kterými se jeho tvář zatím projevuje. I kdybych chtěl pomocí fleshcraftu prozkoumat náturu probíhaných změn (5), o vous se mi to nepodaří.

Ouvej

Holtgast, společenská místnost

"Z píchání stejného pohlaví nemáš požadované výsledky," vypláznu na Ríšu jazyk, než se zarazím.
"Nebo jo? Mohl by někdo, kdo umí co ty, to udělat tak, aby mohl mít mimino i kluk? Protože pokud jo, tak to je děsná diskriminace pak, ustanovovat jako Matky jen ženský," vykulím se.
"Ale to by zase bylo divný... by musel děcko vytlačit skrz pinďu, ne?" přepadne mě chichotací záchvat jen při té představě, až mám problém chvilku vůbec hádat... nebo spíš pít při failech, aniž bych vodku s džusem proprskla nosem.

Když se Ríša vrátí od baru, nakloní se ke mně... "Hezky voníš," vypadne ze mě.
Ríša nebo... budoucí sadomamá, ježiš.
Aurora je cool... pohled mi uteče zpátky k baru. "Když ona je fakt hrozně sexy... ale asi bych byla radši, kdyby to byl poprvé někdo, kdo... no. Kdo je i kamarád," vypadne ze mě nakonec.
Kde se ta nejistota bere? Proč se vůbec bojím, že Aurora by se mi vysmála? Proč mám za to, že Ríša to neudělá?
On je kamarád, momentálně nepříjemný a připitý, ale kamarád...
Ooof, některé věci jsou komplikované.

A pak... se něco stane mezi Ríšou a tou modrovlasou. Zamračeně po ní blýsknu pohledem. "Nevím, cos řekla, ale běž do prdele!" a s tím do sebe hodím zbytek vodky s džusem a vydám se za Ríšou, zjišťovat, proč tak najednou mizí z oslavy.

Brzy přichází i Blagden, a mně vůbec není blbé se cpát na pánské, jen se při tom uculím na Maru, která míří za dveře s panenkou.
"NO TY VOLE," vypadne ze mě pak. "Ty vypadáš jako zdechlina."

Annyeonghi Jumuseyo

Holtgast, společenská místnost - pokoj

Nejsem si jistá, co je obor, který se Lakshmi učila, ale překvapuje mě, že se nechtěla vdávat. Nechtěl ji nikdo dobrý? Vždyť je tak krásná... překvapeně nad tím bádám.
"Krásné!" s rozevřenýma očima si všimnu květů, které v pramenech jejích vlasů narostly do půvabného květinového diadému.

"Chci... zvykat?" zeptám se nejistě s nemalou dávkou pochyb, ta přehlídka jazyků a doteků, všechno, co má být hezké soukromě mezi dvěma, je tady vystavované na odiv všem, beze studu, bez morálky.
Kam jsem se to dostala?
"Já... ne, děkovat," tiše s rozpačitým úsměvem odmítnu Lakshminu nabídku na pití. "Jít... spát, když ok," ujistím se radši, že nikoho nenazlobím neúčastí na zbytku oslavy, dojím poslední sousto dortu, a pak se tiše vytratím na pokoj.
Je toho... hodně, co za dnešek musím zpracovat.

Přišla jsem, viděla jsem a zalitovala

Holtgast, společenská místnost

"Díky," překvapeně ocením Oscarova slova. Ke hře se přidávám, jak jinak, zvědavá jsem. Uvidíme, jestli to skončí jako menší dumpsterfire, než ta poslední párty.
"Podle toho, co dělám. Být kluk je většinou pohodlnější, bojovat jsem si zvykla spíš v ženské... když si nejsem jistá či potřebuju podepřít sebevědomí, ženská podoba s výrazným líčením a zdobením je pro mě jako štít," odpovím Richardovi klidně.
"A dneska... chtěla jsem konečně vytáhnout mezi lidi šaty, se kterýma jsem si dlouho hrála. Usoudila jsem, že na klukovi by vypadaly poměrně divně," ušklíbnu se.

Krátce po mém příchodu se hra mění. Picí ovšem zůstává, a já si zaskočím k baru pro něco lehčího. Sáhla bych po skotské, ale minulé zkušenosti mě poučily, že to není tak úplně dobrý nápad, požádám tedy... Ludwiga? o jedno dvojité mojito.
"Ahoj Nairo, jak se daří? Zvykáš si tu dobře?" zlehka se dotknu dívčina ramene, zatímco blonďák rozehrává svoje skilly.
"Nechceš si pak sednout k nám?" optám se, a ať už odpoví děvče jakkoliv, zamířím s drinkem zpátky na místo. Pokud se chce přidat, opatrně ji navedu a přitáhnu pro ni jeden z polštářů.

"A můžeš? Pics or didn't happen," ušklíbnu se na Richardovy sudy, protože tomu, že mu na to alkohol nechal dostatek smyslu pro koordinaci, tak nějak nevěřím.

Hra se valí dál, na Razovu lež piju, na Leinu lež piju, na Lottčinu pravdu piju, na Jamesovu lež taky, díkybohu, že jsm si nedala skotskou.
Jsou mrtví, Eddie.
"To neznamenají, že ztratili vliv na ty, které za sebou nechali," odpovím suše, nepříjemný pohled mu oplatím poměrně tvrdě. Není sám, kdo ztratil. Troufnu si tvrdit, že úplně každý tady ztratil někoho blízkého.
Má se svět zbořit? Mají všichni vyvádět? Nechť si každý ze zdejších představí, jak by se na to, jak tu ztrátu zvládají teď, dívali jejich ztracení rodiče, sourozenci, milenci či přátelé.
Asi by to nebyl soud plný dojatých slziček a souhlasných ťapkání po zádech. Někteří tady vypadají jako trosky, triggerovatelné jediným slovem.

Ze hry se mi vlastně podaří tipnout náhodou jen Blagdena, Emila a Nika... a Richard se na některé věci ksichtí, jako by snad řečníky nemohl vystát. Zamyšleně se na něj podívám.
Sklapni, Eddie.
Svedu jen povytáhnout obočí. "Co s tebou je?" otážu se trochu podrážděně, upřímně se mi ještě nestalo, aby mě někdo umlčoval, aniž bych vůbec promluvila...
"Co s ním je?" pohlédnu překvapeně na Oscara a Draga, když se Richard hrne pryč ze společenky.

A jedeme dál...

11. listopadu
Pevnost Holtgast

"Heh, děkuju," opáčila jsem na jeho pochvalu, ale moc dlouho mi ta nálada nevydržela. Jeho plameny neměly problém se zbavováním mých šlahounů a brzy mě začaly obklopovat celou. Mohla jsem se bránit ještě vlasy, ale jakmile mi z okolí zmizela prakticky veškerá použitelná flóra, věděla jsem, že asi opravdu nevyhraju. Když se plameny začaly natahovat i po mně, jen jsem zvedla ruce. "Jo, dobře. Vzdávám to," uznala jsem. Ale tak... čekat se to asi dalo. Nevadí.

Ani jsem si nevšimla, kolik času vůbec uběhlo. Nového sparring partnera už jsem si najít nestihla, trénink se nám tak nějak... uzavřel. Po zbytek dne a večera jsem se držela hlavně ve svém pokoji, tedy s výjimkou večeře a rozloučení se s padlými. Přišlo sem zase dost nových, takže jsem se nikomu nechtěla plést pod nohy. Usoudila jsem, že zalézt do pokoje a trochu se prospat může být vlastně docela dobrý nápad. Usínám celkem brzy. Snad poprvé od mého příchodu sem mám bezesnou noc.

12. listopadu

Další den probíhá dost standardně, ani se moc nemám možnost zastavit. Všechno uběhne jak voda, a najednou přichází odpoledne a trénink. Trochu s nevolí opouštím svou práci a vydávám se tam. Střelba a schopnosti, určitě užitečné věci... a taky věci, ve kterých nejsem snad úplně nejhorší. Doufám. Snad.

Ke své práci bych se skoro ráda vrátila, nakonec však dole znovu zůstávám až do večeře. No, asi bude třeba to trochu odložit, ale opravdu jenom trochu... Zatímco většina ostatních míří na oslavu do společenky, já o chvilku déle zůstávám v jídelně a pak mířím do zahrad. Věnuji se tam především užitečným rostlinám, kontroluji jejich stav a životaschopnost, snažím se vycítit, jak se mají, případně se jim pokusit pomoci, pokud je něco trápí. Postupně takto přecházím od jedné ke druhé a přejímám od nich informace. Dělám to pomalu, tiše, sama.

Krátce zaregistruji přicházejícího Lokiho, ale ani na něj nemluvím, vlastně se na něj ani neotočím, dokud si nelehne. To se na něj jen krátce podívám, ale pak se zase raději otočím zpátky. Nevypadal zrovna v nejlepší náladě, takže ani nemělo cenu ho otravovat.

Místo toho jsem se po několika minutách sama sbalila a odešla na pokoj. Neměla jsem zájem se připojovat ke dnešní party a myslím, že jsem v zahradách strávila víc než dost času, takže si teď aspoň trochu odpočinu. Po důkladné sprše zamířím hned do postele, kde si nějakou chvíli ještě kreslím, než mě přepadne spaní, krutě a rychle. Ani si nestihnu uklidit svůj skicák a tužku...

Co dělají puberťáci

pevnost Holtgast, 12. listopadu

Nádech, výdech.
Je logický, že se ptá. Proč by se neptal.
Ale i tak jsem se cítila… Hrozně. Vztek, nejistota, strach.
Zdivočelá jako ta Stínová...
Znovu se mi vybavila ta nestvůra a já se lehce otřásla. Neděsila mě její síla. Děsil mě fakt, jak málo stačí. Jak málo a můžu být jako ona. Už jsem byla. Nemám snad tím víc nakročeno k tomu, abych se znovu ztratila ve svý vlastní hlavě?!
Siegfried zase ale prokázal svou duchapřítomnost a omluvil se. Krátce jsem zamrkala a dlouze vydechla. Lehce jsem potřásla hlavou. A já bych se na něj chtěla zlobit pro jeho otázku.

Chtěla jsem si znovu loknout, ale napodruhé jsem zjistila, že mám vlastně dopito. Aha… Ehm…
“Já? No, puberťáci toho moc nedělají,” trhla jsem trochu rameny a začala přemýšlet nad svou minulostí.
Všechno je to tak… Temné. Mám pocit, že život začal až tady. Ač jsem vlastně nikdy nechtěla brát Triskelion jako svůj domov, nakonec se jím chtě nechtě stával. Stal se pro mě útočištěm, místem, kde jsem zažila víc přijetí, než bych si kdy doma mohla vysnít.
A nakonec mě napadlo, které chvíle jsem dřív měla nejraději.
“Ale ráda jsem chodila na gymnastiku, bavilo mě tancování. Trávila jsem taky čas u kamaráda v autodílně. Ale že bych díky tomu rozuměla technickým věcem, to ani náhodou. Já si nerozuměla ani s mobilem,” uchechtla jsem se. Vzpomínka na Karla dokázal pročistit mé myšlenky. Rád si ze mě utahoval, že jsem takový odpuzovač všeho technického.

Znovu jsem krátce pohlédla na Ludwiga, a pak zpět na Siegfrieda. A znovu jsem se přistihla, jak jeho tvář doslova hltám.
“Já mám pocit, že pro mě… Pro mě to tady začal být teprve život. I s tím bahnem,” trochu tiše jsem prohodila a zase sklopila pohled.
Proč? Protože s tímhle už konečně můžu bojovat. Dřív jsem se jen nechala vláčet. Zbytečně dlouho…

Téma se změnilo a já opět našla na rtech svůj drobný úsměv. Přišlo mi tak samozřejmé, že ze Siegfrieda měl být veterinář. A konečně jsem věnovala větší pozornost i jeho kavce.
“Nikdy jsem žádné zvíře neměla,” potichu jsem podotkla. “Ale ptáci se mi líbí asi nejvíc.”
Opatrně jsem natáhla ruku směrem ke kavce, zda by byla ochotná nechat mě, abych se jí dotkla. Nedorážela jsem, jen jsem vyčkávala.
Jsou tak svobodní… Jenže při pohledu na její křídlo mi bylo jasné, že zrovna u ní už je ta svoboda hodně omezená.

“A… Neomlouvej se,” pokračovala jsem dál, zatímco jsem sledovala kavku. Bylo trochu lehčí o tom mluvit bez pohledu do jeho šedomodrých očí.
“Téměř nic si z toho období nepamatuju. Jen vím, co mě k tomu přivedlo,” celým tělem mi projel drobný třes a já svou ruku stáhla, abych snad kavku nevyplašila.

“Chceš něco k pití?” znovu jsem vzhlédla s lehkým potřesením hlavy, snad až příliš rychle, takže se mi tmavé rozpuštěné vlasy rozvířily. Jako bych se dostala z transu…
Potřebovala jsem to spláchnout. Ne snad, že bych se cítila nepříjemně. Ale hrabat se ve svých pocitech a někomu o tom vykládat?? To přece nedělám…

Líbačka sem, líbačka tam

Pevnost Holtgast, 12. listopad

Mávla jsem mezi sousty na pozdrav Laře, která se přihnala s lehkým zpožděním, než jsem se opět otočila k Blagovi: “Tak loupež? To chci vidět, mám nejen oči na šťopkách.”
Mrkla jsem na něj a drobná kvítka v mých vlasech trochu zmohutněla, zatímco jejich stonky se prodloužily a vzájemně propletly do diadému. (9+3)
Hei-Ran si zatím užívala dort, z čehož jsem měla radost, ale uvnitř mě z toho až zatrnulo. Stále mě na jazyku pálila spousta otázek, ale musela jsem vydržet.
Místo toho se ptala Hei-Ran.
“Studovala jsem germanistiku v Mnichově. Chtěla jsem poznat tatínkovu vlast a taky uniknout maminčiným plánům na vdavky,” pousmála jsem se. Ty starosti mi teď přišly tak vzdálené.

Změna pravidel přinesla sérii polibků, které by mě dřív najisto šokovaly. Teď už jsem byla klidnější, to ale neznamená, že bych si užívala pohled na líbající se kluky. Na druhou stranu… Kdy já jsem někoho políbila? Stulila se někomu do náručí? Od příchodu do této reality snad uplynula věčnost. A krom spletených vzpomínek jsem se trápila truchlením i nejistotou, kdy vlastně truchlit přestat.

Razvanova slova mě zneklidnila. Říká to s takovým klidem, lhostejností… Ne, určitě to není pravda. A nebyla. Takže pít jsem nemusela. Ale realita Razových slov nebyla o moc lepší.

Lea měla tvrzení o zrychlené regeneraci. Ale jo, proč ne, to by pravda být mohla. Jenže chyba lávky a já musela pít!

Lotti prý nikdy nebyla u zubaře. Ne, to nemůže být pravda! No jo, holt dítě z doktorské rodiny, i když tatínek byl pediatr. Jenže i tady jsem byla překvapena a já znovu pila.

U Jamese jsem si vůbec nebyla jistá. Vždyť na housle jsem ho ani hrát snad neviděla? Jednotlivé vzpomínky se příliš pletly a já si promnula čelo. Pokaždé, když jsem se v tom chtěla zorientovat, dostavila se bolest hlavy. A čím víc jsem se snažila, tak bolest sílila nebo se stávala vytrvalejší. A tak jsem od toho raději nyní upustila a prostě si tipla. Tohle bude pravda.
A zas špatně. S uchichtnutím jsem se napila a víno se ve sklence povážlivě tenčilo.
Na chvíli jsem si všimla Nikova pohledu a jeho úsměv oplatila. Jeden z mála, který mi přijde tak stejný, jako bych nezměnila světy. Byl to pocit bezpečí.

James líbal Blagdena tak zuřivě, že jsem raději zabořila pohled na dno své sklenice. Tohle vidět fakt nemusím. Vzbuzovalo to ve mně zvláštní pocity, nechuť, závist, …
Šok jsem vycítila i od své sousedky. Po očku jsem na ni pohlédla. Bylo snadné ji pochopit.
“Zvykneš si,” naklonila jsem se k ní a tiše zašeptala. Dokázala jsem si představit, že její kultura byla v sexuální výchově hodně přísná. Já sama byla v určitých ohledech hodně stydlivá a moje rodina nebyla příliš tolerantní.
“Ale jestli nechceš, nemusíš to hrát,” podotkla jsem ještě tiše, aby si nepřidala Hei-Ran do čehokoliv tlačená. Snažila jsem se nějak z pohledu do tváře vycítit její náladu, úmysly či přání, takže jsem vůbec nezaznamenala situaci kolem Jamesova pití.

Další tvrzení mi ale neušlo. Pokřtěný… On? Ale jo, mohlo by být. Naštěstí je to pravda a já si doušek můžu pošetřit.
Nik si prý přál stát se kosmonautem. A kdo ne?! Určitě pravda!
A zase nic. Napila jsem se a sklenička byla prázdná.

“Dojdu si pro pití, chcete něco přinést?” otočila jsem se k Hei-Ran, a pak k Blagdenovi. Pokud měli nějaká přání, přikývla jsem a přesunula se k baru. Ten nový měl zrovna zapředený hovor s Val, na kterou jsem se usmála, než jsem se obrátila na Lylu a poprosila ji o další polosuché víno, případně i o to, co si žádali moji spolusedící. Jakmile bylo zařízeno, vracela jsem se na své místo.