Kde je má rodina?

Cosi ve mě křičí, naříká, nadává. Cosi celé hodiny a dny pláče, cosi chce zničit celý nespravedlivý, nenávistný svět. Cosi chce zničit i sebe, teď když už z toho cosi zas tolik nezbývá.
Cosi však nedostává prostor ke slovům, k činům. Cosi může křičet a být vulgární v tichosti, tam vzadu, tam chráněný vrstvou zlatých chlupů a čumákem.

Nerozumím tomu, co se děje. Domov tu byl, staral se. Známé milované ruce mě hladily, drbaly, nosily jídlo, vodily na procházku. Hrály si se mnou a já byl spokojený, v přítomnosti rodiny jsem máchal ocasem ze strany na stranu, tu a tam zaštěkal, abych vyjádřil, že takhle je to dobré, takhle to má být.
A pak...pak ty ruce nebyly. Neukázaly se, nepřišly.
Hledal jsem po celé pevnosti, čuchal od jedněch dveří k druhým a NAŠEL! Na tom místě, kde to páchlo dezinfekcí a zoufalstvím jsem vyčkával dlouho, seděl jsem u postelí, spal jsem za dveřmi, to když mě někdo chtěl dostat pryč, olízával jsem ruce těch, které jsem znal. Ty dvě s vůní rodina, ty další, kteří byli moji, i třeba dávno, před dlouhým časem, ale stále moji.
Seděl jsem a čekal, protože co jiného jsem měl dělat? Musím je hlídat, musím na ně dávat pozor, aby nikdo nepřišel a neublížil, nevzal je pryč.

A přesto...
Nechápavě jsem sledoval, jak je odnášejí pryč. Postupně, jednu po druhé, všechny. Jejich pach slábl, nahrazen jiným, ošklivějším, pachem ze kterého se mi chtělo dávit.
Rozběhl jsem se za nimi, ale nedovolili mi to, někdo mě zastavil. Chtěl jsem se po něm ohnat, místo toho se však jakési ruce obtočili kolem mého krku, snad jakoby utěšovali, snad jakoby...nechtěli, abych šel dál, abych vnímal, abych viděl. Objímali a já začal kňučet...

Zmizeli. Ty Mé vůně, mí lidé. V jednu chvíli tam byli, sice bledí a nemluvní, ale byli a v druhé chvíli už ne, jejich postele byly prázdné, jejich pokoje vyklizeny. Zkoušel jsem všechny, opět obcházel celou pevnost, hledal jsem, čmuchal, dny s čumákem u podlahy - a nic. Ze začátku jsem je ještě cítil, hlavně ty, kteří tu byli už dlouho, cítil jsem je v kuchyni, na chodbách, v tréninkových místnostech. To jsem pak vždy zvedl hlavu a hledal je, vrtěl ocasem, jazyk visící z pusy. Čekal jsem, kde se objeví, kde je uvidím, kdy mě obejmou... a nic.
Jen jediný pach zůstával, ten ale...ale už taky nebyl ten stejný.
Toho jsem se bál.

Nevím, kolik dní uplynulo, nevím, co se bude dít dál. Občas mi dá někdo něco k jídlu a já to sním jenom protože...tam nade mnou stojí a čeká. Nikdy nesním celou porci, nechutná mi to. Poslední dobou mám i méně sil, neudržím se na nohou tak dlouho, nedokáži běhat tak rychle. Však ale ani nechci. Jen chodím, hledám, doufám. Oni se musí vrátit, nemohli zmizet napořád! Jen na chvíli zmizeli a zase se vrátí, tak se to děje pořád!
Vrátí se a já je přivítám, budu první, kdo je uvidí a budu je zase hlídat a milovat jak se sluší a patří.
Jen počkat. Jen je najít. Jen věřit.

Jen nepřestat čekat a hledat.

To dělám i dnes. Cítím, že se tu něco změnilo, jakoby nějaké koření, nějaká atmosféra. To všechno znám, odkudsi z minulosti, je to ale spojené s rodinou, s úsměvy, s radostí - a radost tu ted není, tu nečmuchám, tu necítím. Já ani to cosi, co dnes pláče více než jindy.
Chodím po pevnosti a hledám, tu a tam zakňučím. Nejradši bych si lehl a zůstal ležet, co kdyby ale přišli a já je minul?
Má pouť mě dovede až do té místnosti, kterou jsem měl tak rád, s tolika ozdobami, s polštáři, na kterých by se snad aspoň na chvíli dalo spočinout. Na chvíli... Však už tu nejsem já, jsou tu i další, kteří čekají a hledají a kterým věřím.
Oni mi řeknou, kdyby se něco dělo.

Pokládám hlavu na polštář, uši sklopené, sedím a sleduji, co se bude dít, zda už je ten den, kdy se vrátí...

Žal

Holtgast, nakonec společenská místnost

"Nět... gdyž my pókoušeli s tim bójovať, pogázoválo si tó s námi ze svjéta do svjéta kak fóukneš do péři. I téď, práskliny prýč, móžnosť dóstať se jínam táky prýč... Izvini, kak ty ztrátila njékogo jínde," ztiším hlas soucitně k Chloé.

"Mátka Vál, i ótec Lílian?" zamrkám na chvílku kompletně zaskočeně. Je upřímně dost těžké si představit, že by se na sebe ti dva vůbec usmáli, natož spolu...
Ehm.
"Prómiň, tády se ti dvaja nésnášeji, kak mór," pousměju se. "Éto... vélkyj čásovyj pósun, da? Gdyž oni u vas vjék na... dóspělyje djéti."

Chloé se pak ptá na Razvana, a já se na chvíli zamyslím.
"Da, ja dumaju, že Rázvan Válin kámrad. Ále ón táky nésnáši Líliana." Potlačím zívnutí.
"Zítra táky deň, gézky ty ódpočiň. Tády negrozí ti ničevo zlégo," usměju se na Chloé, a s mávnutím k Lei zamířím spát.

***

Následující ráno si vyčítám, že jsem jak s Chloé, tak Leou nemluvil více... že jsem si neudělal čas na to, promluvit si s Lakshmi, Lylou, Dragem, Nairou či Mikkou.
Hořkou lítostí ale ničemu nepomůžu... okamžitě se hlásím jako dobrovolník na ošetřovnu.
Jednou jedinou pozitivní zprávou je, že se vrací do hlavního štábu i ostatní, včetně Heather - a já se tak mohu starat o maličkou Emily, zatímco opravdu léčitelé mají ruce plné práce.
Moje pomoc je spíš podpůrná... očista, starost o čisté prádlo a povlečení, držení za ruku a povídání, neb Yevgeniya říkala, že to mohou vnímat...
Na pokoji skoro nejsem, jen když se starám o kočky, nebo když mě únava donutí padnout a konečně se na pár hodin vyspat.

Den, kdy se to celé zlomí, je šokující... hlavně proto, že smrti je tolik, a u některých jako rána z čistého nebe.
Přejede mi mráz po zádech, když si uvědomím, že jsem to mohl být i já, na Romanově místě, však vystřídal mě jen nějakou chvilku před půlnocí... A hlavně...
Lylky jsou pryč, obě. A Naxiya, a Marisol. Jamie... Val... jak to unesete? Jak se to vůbec zvládnout dá?
Nejradši bych se rozdělil na několik Nikolaiů... snažím se umluvit Leu k probuzení, snažím se povzbudit Val, podpořit Jamese... zvednout náladu Yevě, Kazranovi, být tu i pro všechny ostatní, ačkoliv na seznámování s novými tvářemi mi už moc kapacit nezbývá...
Kolik poryvů větru vzrostlý strom zvládne, než se zlomí? Kolik úderů blesku? šeptá Kolja jako mantru. Nebo to je můj šepot, omílaný v hlavě do zhloupnutí?
Když zavřu oči, o samotě a v tichu, vidím tváře ztracených.
Vzpomínám na chvíle s nimi, bolavé definitivní neopakovatelností.

A pak... se probouzejí přeživší. A je to další rána... vzpomínky jako by odvály se smrtí. Nic z toho, co se odehrálo po Výboji, si Lea nepamatuje...
Jí, Lakshmi i Dragostanovi se snažím pomáhat s návratem vzpomínek, ale marně - jediné, co mohu, je popsat jim, co jsme společně zažili. Ale jejich strana událostí se nevrací.
Je to... podivný, cizí pocit. Ale stejně nedokážu, než svírat Leu každou chvíli v objetí. Na vzpomínkách nezáleží. Moje kamarádka se probrala. Moje, naše, cizí, jiná? Spral ta slova děs, je to LEA a na ničem jiném nesejde.
Podobný přístup zastávám ke všem probraným, snažím se ke všem přistupovat laskavě a trpělivě. Jejich zmatek s nastálou situací vnímám silně, ale nedokážu si ho doopravdy představit... milý jsem dokonce i k Mikce.

Svoje vlastní narozeniny... pokud mě nikdo neupomněl, asi jsem zapomněl.
Vánoce ovšem musí být - ačkoliv jsou dřív, než jsem je slavíval dřív, v Petrohradě, chytnu se jich skoro jako tonoucí stébla.
Celý den se těším, odpoledne se omluvím dřív z tréninku, abych s týmem z kuchyně mohl připravit pohoštění.
Trochu zoufalá radost... je pořád radost. Uždibovat těsta od cukroví, plně vnímat příjemné vůně kolem, je jako kostka cukru po hrnku plném odvaru z pelyňku.

S plným tácem se pak přesunu do společenky, a rovnám věci na talíře na stůl.
Kdy naposledy jsme vlastně něco slavili? Připadá mi, jako by to naposledy bylo tak před deseti lety... A kdy jsme byli naposled veselá děcka, okouzlená novými schopnostmi, neoštípaná jedním traumatem za druhým? To už si ani sám nepamatuju.

Ztráty

Holtgast, nakonec bar ve společenské místnosti

"Miamei zní spíš jako iritovaná kočka, někdo by se mu na to střevo měl mrknout na ošetřovně," pousměju se nepatrně.
Poslední protest, jen slovní, a pak se ovíněná - ovodkovaná? - tmavovláska nechala nést jako spokojené zvířátko. Na otázku žádná odpověď nepřišla... stejně si lehce, pobaveně dloubnu.
"Je milé vidět tě pár vteřin i se zataženými drápy."
Opatrně svůj náklad donesu na její pokoj, a uložím ji tak, jak byla, zabalená v dece, na postel, přehodím přes ni další přikrývce, zatímco lahev vodky skončí zabavená na stolku.
"Dobrou," kývnu na ni, než se sám odeberu na pokoj.

***

A klidný večer s klidnou nocí vyústí v nesmírně chaotické ráno. Když zjistím, kvůli čemu je takový poplach, samotného mě zamrazí. Pokud se to stalo všem u nás...
Nemeškám a neztrácím zbytečných slov, krystalem se přemístím.
V 'Edenu' je taky poplach, naštěstí nikdo ještě neobjevil, že mou druhou věrnou polovinu postihla podobná slabost. Přímo z našeho bunkru nás přemístím druhým krystalem zpět.

Je zvláštní přátelit se sám se sebou? Nejspíš. Kazran z jiného světa byl dostatečně podobný, abychom si rozuměli - a dostatečně odlišný, abychom si nelezli na nervy.
A spolupráce, kterou nám naše podoba umožňovala, byla k nezaplacení...
Co bude teď? zasekly se myšlenky na jediné otázce, zatímco jsem stál nad lůžkem s mým dvojníkem.
Dragostan a Thadeus, dva další, jenž bych neváhal zařadit do kruhu svých bližších, bojovali o život opodál.
Proč se to stalo? Co se děje?
Že to má souvislost s anomálií, se dalo odvodit jednoduše. Ale podrobnosti? Všechno neznámé...
Bylo těžké se na svou tvář dívat, tolik známou a teď nehybnou, našedlou, sotva projevující stopy života.

A ještě stokrát divnější ji bylo, stejně jako ostatní, zaopatřovat k poslednímu rozloučení.
Výhoda dvojí síly v jednom úkolu je pryč... ale zejména jako by se ztratil i kus mne samotného. Byli jsme dva, a já jej bral jako pozdě ale přece objevené dvojče, spíš než svoji copycat.
Bude... divné... vracet se k samotě.

Kromě návštěv na ošetřovně a práce jsem se během uplynuvších týdnů příliš společensky neprojevoval, a ačkoliv jsem se vracel na noc, dlouhé dny jsem byl mimo štáb a snažil se víc objevovat, kde jsem byl očekáván.
Zastávat, co předtím zvládli dva, ale není nejjednodušší. Příležitost si oddychnout, klidný slavnostnější večer, tak nakonec jsem přivítal.
Třeba i proto, že hned zítra bychom oba slavili 27mé narozeniny.

V perfektně sedícím černém obleku, bílá košile u krku rozepnutá, vlasy lesklé a ponechané volně splývat, se chopím místa za barem, a připravuji jej na večer - Ludwig, Alexej a Dominik se nejspíš později přidají, můžeme se střídat. Setřít plochy, nakrájet citrusy, připravit led, drobnosti k zaměstnání prstů...
Na chvíli nechám myšlenky se rozutéct, jen vnímám.
Tiše si užívám zvuků okolí, lidé dozdobující stromek i místnost, tiché hlasy, praskání dřeva z krbu, cinkání s nádobím na stolku opodál v chystání připraveného jídla k uždibování, odkudsi se line příjemná kořeněná vůně.
Nepatrně se sám pro sebe pousměju.

Čas popojít kupředu

Zbytek 20. listopadu

Ani ten nejhorší, ani ten nejlepší okamžik nejde zastavit. A tak ať už o samotě na pokoji či v širší zábavě, večer se přehoupne v noc. Dozvuky řešení prasklin v matérii času však přicházejí, chtěny či nechtěny.
S ránem jsou objeveni příchozí z jiných světů v podivném stavu, s kůží studenou, tepem i dechem slaboučkým, kolísající na hraně smrti, bez zjevného zdravotního důvodu.

Členové ostatních sankt se opět vracejí, a záhada, co se děje, visí ve vzduchu...
Ošetřovna je plná. V podivném hlubokém smrti podobném stavu tu leží Antonio, Brannen, Lily, Lyla, Mikka, Naira, Lakshmi, Lea, Dragostan, Thadeus... do této skupinky se řadí i Sheena.
Nějakou záhadou se zde objevil i bezvědomý Kazran... druhý.
Při... nějaké formě vědomí, ale neskutečně vysílení, slabí, dezorientovaní a neschopní pořádně vnímat okolí jsou Chloé, Matisse, Luna, Alexej, Marzan, Pepe, Everett a Rudbeckia.

Za těhle okolností setrvávají i členové ostatních sankt... na pokojích je víc než plno, a kuchyňská i úklidová četa se má co ohánět, zároveň se střídají i dobrovolníci na ošetřovně ve dne v noci, kdyby se stav postižených změnil, kdyby se náhodou ukázalo, čím jim pomoci...
Atmosféra určité... bezmoci, leží na hlavním štábu jako těžký, neprodyšný přehoz.

Díky prvnímu Kazranovi má Triskelion špetku náhledu do situace Bratrstva a Řádu - čelili stejné situaci, s alternativními dvojníky svých mrtvých. Ačkoliv se s anomálií nepřišli do New Orleans vypořádat osobně, zdá se, že tohle podivné skomírání na hranici života a smrti se přihodilo prakticky všem, kteří se nenarodili v téhle realitě.

Trochu komplikovanou situaci má zároveň i Callum. Bonusový nájemník v jeho těle, vyžadující si uctívání alespoň pěti dalších tvorů, slevit z požadavků buď nechce, nebo nemůže - a ačkoliv se Callumovi podařilo přesvědčit pro svůj miniaturní kult Santiaga, Ebsaloma, Lakshmi, Maru a Emila, jedna z pětice mu ten slibný kruh zhatila nečekaným bezvědomím.
Na Callovi je, najít si náhradního člena... a Emil je pro jistotu hlídán, aby nezačal náááhodou podřezávat koně ve stájích ve snaze enthusiasticky vynahradit prastaré entitě Lakshminu neúčast.

21. listopadu - 5. prosince

Ačkoliv pravděpodobně neměl nikdo chuť slavit narozeniny, o rok staršími se oficiálně stala Aurora (21. listopadu), Santiago a Pepe (1. prosince) a Isaac (5. prosince).

Osazenstvo ošetřovny je stále ve stejném stavu, ačkoliv se zdá, že ti, co jsou v komatu, se téměř nepatrně zhoršují. Dobrovolníci na ošetřovně se střídají, jsou stále dobře odpočinutí, ale to neměnné strážení nad nehybnými je ubíjející. Ani ti, kteří blouzní v polovědomí, na tom nejsou lépe - jen ještě působí živí.

Co se otázky živých, mrtvých a nemrtvých týče, je to rozhodně dostatek času a příležitosti pro Tenshiho zjišťovat, co se z něj vlastně stalo. Pomáhá mu s tím Yevgeniya, s praxí na patologii nejen vděčná za rozptýlení, ale s poměrně přínosným kouskem vědomostí.
Sheenino bezvědomí také umožňuje mít ji na ošetřovně, aniž by někoho ohrožovala, či se bránila odběru vzorků.
Infekce těch dvou připomíná typem prionová onemocnění známá v tomhle světě... a ačkoliv Tenshi a Sheena nemusí ani jíst, ani vylučovat, hladem trpět mohou. Je to u nich spíš nutkání po zdravé mozkové tkáni, kterou potřebují, aby jejich mozkové funkce nepokračovaly v degeneraci a byly schopné normálního výkonu. Jejich chuťové buňky fungují, ale jsou pokřivené. Čerstvá krev či mozková tkáň nejspíš nebyly vysoko na žebříčku delikates ani jednoho z nich, přesto teď chutnají nejlépe. Pokud by se najedli obyčejného jídla, mohou cítit jeho chuť, mohou i matně vnímat, jak jim chutnalo/nechutnalo předtím, ale jejich tělo se ho zbaví zvracením - není schopné poradit si s ničím hutnějším než tekutiny nebo želé.
Jejich srdce nebije, jejich tělesná teplota je vždy stejná jako ta okolní (či se brzy vyrovná do okolní teploty v případě změny prostředí), jejich krev (či to co z ní zůstalo a tělo si už nevstřebalo) jsou husté tmavé sražené cucky.
Neexistuje způsob, jak tuhle kondici vyléčit - jen podpůrná léčba v podobě podávání toho, co jejich tělo potřebuje.
Pro Tenshiho to znamená dávat si tu a tam misku syrové mozkové tkáně (zaplať kdovíkdo za přítomnost fleshcrafterů mezi Triskelionskými), pro Sheenu, jejíž tkáně jsou zasažené hůř, kromě chutné mozkové diety ještě pravidelné injekční podávání mozkomíšní tekutiny s nezasaženými proteiny.

6. prosince - 13. prosince

O číslici výš se v záznamech stávají staršími i Richard (narozeniny 9. prosince) a Chloé (12. prosince).

6. prosince nastal ve stavech lidí na ošetřovně zlom. Mnozí se prudce zhoršili... a s půlnocí zemřeli Brannen, Antonio, Lily, Lyla, druhý Kazran a Rudbeckia, která na tom sice původně nebyla tak zle, ale absence slunečního světla její stav rapidně zhoršila.
Mikka by pravděpodobně zemřela, ale místo ní skonal Pepe, který se nacházel v klubku vedle ní na lůžku.

Naira by pravděpodobně zemřela, ale místo ní skonala Erszebet, která na dobrovolné noční stráži zrovna jemně splétala bledému děvčeti vlasy do nepřekážejícího copu.

Lakshmi by pravděpodobně zemřela, ale místo ní skonala Naxiya, která na dobrovolné noční stráži seděla u jejího lůžka a tiše jí vyprávěla o tom, co nového podniknou se zdejšími zahradami, až se Lakshmi uzdraví.

Lea by pravděpodobně zemřela, ale místo ní skonal Roman, který na dobrovolné noční stráži usnul na židli s hlavou a pažemi položenými na jejím lůžku.

Dragostan by pravděpodobně zemřel, ale místo něj skonala Marisol, která na dobrovolné noční stráži právě kontrolovala jeho tep.

Sheena a Thadeus by pravděpodobně zemřeli, ale drží je při existenci virus/vampirismus.

Chloé by pravděpodobně zemřela, ale místo ní ztratila Yevgeniya druhé ze svých nenarozených dvojčat, když v pravidelné noční službě právě měnila sáček s IV tekutinou u Chloina lůžka.
Žádné z úmrtí neposkytlo skrze Dar smrti nové schopnosti.

Život za život... Ještě další skoro týden trvalo, než se začali polobdělí i bezvědomí probouzet. Prospali jak rozloučení se zesnulými, tak i příchod nové dvojice.

Julii a Dominika zastihl Výboj v Praze. Měsíce se jim dařilo přežívat v hlavním městě Česka, než to přestalo být možným. Jídlo a voda docházely, a nemrtví se 'množili' snad geometrickou řadou. Ani nově nabytá zvláštní Nadání nedokázala pokrýt všechny potřeby jejich života...
Dominika napadlo, že třeba nějaký ostrov by nemusel být zasažen pohromou a živými mrtvými, tak se dvojice vydala pomalu na západ v naději, že se dostanou k pobřeží a najdou nějakou loď - místo toho je našla Eddie na jednom z průzkumů kousek od Hamburku.
Po souhlasu a běžném kolečku od dekontaminace přes ošetřovnu a sklady až na pokoje se dvojka stala součástí hlavního štábu.
Po pár dnech se ukázalo, že je Julie schopná a ochotná ujmout se bývalého Lařina místa, a nabídnout pomoc s mentálním zdravím a pohodou v pevnosti pomocí dobrovolných terapií, skupinových i jednotlivců.
Dominik pro změnu nahradil Lakshmino místo v kroužku obětní povinnosti, a zabránil tak dalšímu mentálnímu týrání i fyzickému slábnutí, kterému byl Callum vystaven.

14. prosince - 23. prosince

20. prosince je o rok starší Nikolai - a zároveň se konečně postupně probouzejí a vzpamatovávají přeživší z ošetřovny.
Marzan, Everett, Alexej, Luna a Matisse se probouzejí, aniž by ztratili své vzpomínky - chybí jim jen bezmála tři týdny času, který strávili mimo.
Ani Chloé neztratila nic - jen přístup ke vzpomínkám a vjemům malé Chloé je pryč.

Sheena, Thadeus, Dragostan, Lea, Lakshmi, Naira a Mikka jsou na tom hůře. Nepamatují si nic z jejich předchozích životů. Jen a pouze to, co prožily jejich zdejší verze.
Sheena si vybavuje naposledy okamžik incidentu s vidlemi, kdy zemřela díky nehodě se Zdivočelou telekinetičkou prchající na svobodu. Nic mezi tím a současností. Půl roku života jí v podstatě chybí... a navrch k tomu šok, že je chodící mrtvolou s mlsným jazýčkem pro obsah cizích lebek.

Thadeus si vybavuje naposledy první útok Heigena na pevnost v září, nic mezi tím a současností. Jeho nová upíří podstata je mu naprostou novinkou.

Dragostan si vybavuje naposledy pokus o záchranu unesených, kdy byl zastřelen v New Yorkském Central parku, nic mezi tím a současností. Němota je nepříjemnou novinkou.

Lea si vybavuje naposledy pokus zachránit Madame Shimizu z pevnosti Bratrstva, kdy jí oživlý bronzový býk probodl hruď rohem. Nic mezi tím a současností.

Lakshmi vybavuje naposledy první útok Heigena na pevnost v září, kdy se vrhla do cesty černému blesku, aby zachránila Lilianův život. Nic mezi tím a současností.

Naira vybavuje naposledy nedávné zdlábnutí žíravou a žravou želé kostkou.

Mikka vybavuje naposledy první útok Heigena na pevnost v září, zásah do zad při pokusu o útěk... a tak trochu úplně jiné pohlaví.

Rekonvalescence je prvně obtížná, kromě psychického faktoru v tom hraje roli i těžká fyzická slabost, nicméně trvá jen pár dní než se za pomoci ostatních dostanou jak na nohy, tak do běžného života v pevnosti.

Tím jsou samozřejmě myšleny jak povinnosti, tak tréninky.
Ti, co neproleželi většinu měsíce na ošetřovně, ale měli čas protahovat tělo a schopnosti, dostávají 2 bonusové body do talentů (přiděleno po úvaze PJ).

S 23.tím odjíždí hrstka těch, kteří nebudou zůstávat v hlavním štábu, zpátky do sankt - či spíš, do zbylého sankta.

24. prosince

Po mnoha dlouhých, strastiplných dnech je konečně dnešek alespoň trochu, trošičku při 'normálu'. Osazenstvo neskomírající na ošetřovně, svět není lámán vejpůl nadpřirozenými mocnostmi... Ranní a dopolední práce, oběd, odpolední trénink.

Je Štědrý den, a přítomní se mohou po dlouhé, dlouhé době těšit na příjemnější, klidný večer ve společenské místnosti, s dobrým jídlem, vánočními světýlky rozvěšenými pod stropem a po stěnách, jemně iluminujícími zlatavým přívětivým světlem přikrývky a polštáře společenky, třpytí se odlesky v lahvích u baru, i na ozdobách pověšených na malé borovici u krbu.
Každý na něj měl příležitost vytvořit, ať už ručně či schopnostmi, ozdobu či víc, a kuchyňská četa přijímala nápady a návrhy na pohoštění pro slavnostnější večer.

Klid... a mír... byly potřeba jako sůl. Pokud ještě Triskelion nezapomněl, co ta slova znamenají.

Informace

Holtgast, jídelna

Tmavovlasý mladík byl nejspíš uražený mým nezájmem, ale to mě nechávalo chladnou. To Nikolai se zdál zajímavější, především tím, že byl sdílný, co se týká informací o tomto světě. Naslouchala jsem mu velmi pozorně. Takže to jsou ty trhliny. Cesty mezi světy.
“Dá se nějak takové cestování… Řídit?” napadlo mě jako první. Abych si dala sakra dobrý pozor, kam se vracím…
Má zmínka o Dragostanovi se ukázala jako správná.
“Ano, byl v mém světě. Podle všeho. Ale neznáme se dobře, byl na jiné straně,” přiznala jsem bez obalu, i když informaci o tom, že jsme ho věznili a mučili jsem vynechala. I když jsem to nebyla přímo já, byla to má skupina.

Nikolai nakonec zašel ještě dál ve svém vysvětlování a já zaujatě přimhouřila oči, až jsem je překvapením vykulila a tiše zalapala po dechu. Záblesk vzpomínky z příchodu té malé do pevnosti na sebe nenechal dlouho čekat, stejně jako hřejivý pocit z velkého bratra, který mi byl tak cizí.
“To… Je neuvěřitelné,” tiše jsem konstatovala a hleděla kamsi za Nika. “Přemýšlím, do jaké míry jde o shodu jmen a do jaké míry osobností… Valeria a Lilian, tak se jmenují totiž moji….,” ta slova mi nešla nikdy přes pusu, “matka a otec.”
Záplava negativních emocí mnou projela jako nečekané ochlazení. Prudce jsem zavrtěla hlavou. Teď tu nejsou… Doufejme.
“A Razvan? Je zde jejich přítel?” zajímala jsem se dál, do jaké míry je zdejší skládačka podobná té mé.

Prosba

New Orleans - Holtgast

Před bouří Yuriko jsem stačila přistát dost brzy na to aby zasáhla opravdu jen to proti čemu se chystala hromy a blesky seslat. A před dalšími společnými útoky stvůry opravdu neměli snad tu nejmenší šanci a co už nebyl čas nebo možná jen nálada zabíjet se prostě poslalo portálem kdoví kam. To bylo řešení které by nám ušetřilo dost práce. Zároveň nás ale taky připravilo o spoustu zábavy. Na druhou stranu myslím že pro jeden jsme si užili až až.

Po návratu a rutinní návštěvě ošetřovny se odtud zase rychle vypařím. Ke všem okolnostem jsem vyvázla víceméně bez úhony a těch pár šrámů snad ani nemůžu počítat. Ostatní opravdu potřebovali léčitele mnohem víc než já.
Po posledním rozloučení se zemřelými, se vlastně účastním jen tak aby se neřeklo. Přece se při tom musím trochu pozastavit nad dvěma náhrobky se stejným jménem. Stejně je nahradila nová verze, už od pohledu o nic méně protivná než její mužské protějšky. Počítám že bude jen otázka času než bude v podzemí celá trojce.
Rozloučení s těmi kdo se jen přesunuly do základen kdesi po světě už se neobtěžuji.se Zastavím se ve zbrojnici, jen abych vrátila pistoli a další věci. Ani jsem si nevystřelila. Takže pro příště už vím že se takovými věcmi nemám vůbec zdržovat. Stejně jako tou kombinézou. Vlastně jsem asi neviděla nikoho že by použil z toho čím se vybavil, snad kromě nějakého posilnění nebo nějaké náplasti. Nakonec to vypadá že jediná moje příprava bude převléknout se do něčeho praktického.

Potom už konečně do pokoje. Jestli moje spolubydlící nestihne sprchu přede mnou, nezbyde jí nic jiného než si počkat až budu hotová já.
A že si dám pořádně na čas. Chci se nejen odreagovat od všeho co se stalo, ale taky se musím mentálně připravit na večeři.

Chvíli sama.

Mnoho lidí sice ubylo, ať už odchodem do jiných sankt nebo… jinak. Za to jich ale spousta přibylo. Nových neznámých, na které si budu muset zvyknout a trochu poznat. Rozhodně nejméně oblíbená část.

Do jídelny tak přicházím když už hašteření kolem stolu pomalu ústava, a začíná se to tu pomalu rozcházet. Takže snad bez větší pozornosti ostatních. Naberu si na talíř z hostiny trochu na styl “alá co dům dá” a jako bych tu nebyla se dám do jídla. Úplně mě nepotěší vyřvávání hlodavce, vážně bych byla raději kdyby ta přerostlá krysa zůstala jen němou tváří.

Snažím se ale moc nevnímat dění v jídelně, moje mysl je už trochu jinde.
Zaneprázdněná hledáním Agnieszky. To mi že začátku nejde úplně dobře. Už mám skoro pocit že se zadaří, ale pak je to pryč (5+1). Při dalším hledání její mysli už jde jak má. Pořád mi při tom neuniknou myšlenky některých ostatních. Třeba ty přiblblý pochody Isaaca. Ten se vážně nikdy nepoučí.
"Agnieszko, mohla bych s tebou potom prosím mluvit…o samotě?" Požádám telepaticky jen se mi podaří bělovlasou čarodějku najít (20+1). Víc to teď rozvádět nebudu. Z mojí otázky jsou citit obavy a nejistota které bych na sobě jinak nikdy nedala znát. Zároveň ale taky touha a naděje.

Vinný kroužek

pevnost Holtgast, zahrady

Vypadá to, že odehnána nebudu, soudě podle Matissových slov. Úsměv mu vrátím s krátkým 'díky' a usadím se do trávy, velice opatrně. Nejspíš bylo poznat, jak moc na mě doléhala únava celého dne, nenechala jsem se tím však odradit. Alkohol mě asi zabije, ale prostě... no, prostě na něj mám chuť. Po tom všem. Po tom všem dneska.

"Jé, děkuju," uculím se, když mi podává skleničku. Během chvilky mi ale dochází, že si ji nejspíše přinesl pro sebe. "Počkat, nechceš si ji nechat? Já si klidně... dojdu pro jinou..." navrhuji, ale hlas se mi postupně vytrácí, když zjišťuji, že se na mě pořád dívá... ale připadá mi, že by se skoro díval do mě, nebo možná i za mě - nesoustředěně, ale zároveň ano. Můj vlastní pohled sklouzává k vínu ve skleničce. Trošku ji protočím a zamíchám s tekutinou uvnitř. Znovu zvednu zrak směrem k Matissovi, když se mi omlouvá za zírání. "Ne, to je... to je v pohodě," odpovím mu s lehkým úsměvem. Bylo by možná trochu pokrytecké, kdyby mi to vadilo.

Vyslechnu si Emilův malý proslov, přípitek. Na jeho slova pokývnu a upiju ze skleničky. Spláchnout lítost. Lítost nad sebou. Spláchnout slzy, které jsem prolila ve sprše. Nechat dnešek pořádně za sebou - a dívat se zase k zítřku. Protože jinak to ani nejde. A utápět se tím, co bylo, co mohlo být, to má pramálo smysl.

A já tady nemusela být už dneska vůbec, připomenu si, ale rychle to nechám odtéct s dalším douškem. Jo, tohle rozhodně pomůže hodit to všechno za hlavu.

Zvednu hlavu, a za chvilku se otáčím na Abayomiho, který mi nabízí... portské? Zvednu skleničku, kterou už držím v ruce.

"Až dopiju tohle, ale děkuju," pokývnu. No, Matisse byl prostě trošku rychlejší - a blíž. Zdá se však, že tím to nekončí, tmavovlásek má zájem konverzovat. No, i proto jsem vlastně tady... "Myslím, že Emil to shrnul dobře. Spláchnout všechno. Co nezvládla sprcha, musí zvládnout alkohol. A taky... myslím, že samota by mi v tuhle chvíli úplně neprospěla. Sedět ve vlastní hlavě by byl docela špatný nápad." Pokusím se o úsměv, ale moc se mi to nepodaří, protože se přeci jen do své hlavy dostávám. "A trocha socializace jednou za čas taky neuškodí, zvlášť po dnešku," dodám už o trochu tišeji s pohledem stočeným do trávy pode mnou.

Vedle mě si sedá někdo další. Agnieszka. Když jsem přišla do zahrady, ještě se bavila s tím... no, s Tenshim. Můj výraz se pomalu změní v úšklebek, který opět skryji dalším upitím. Hm, to víno je docela dost dobré.

"Jaká byla konverzace s Tenshim? Doufám, že aspoň za něco stála," prohodím směrem k ní, možná trochu kysele, ale... snad to pochopí. Neměla jsem sebemenší důvod skrývat svou nechuť. K němu. K Bratrstvu. Ke všemu, co představuje - představují. "Ale samozřejmě nemusíš nic říkat, není to moje věc, o čem jste se bavili," dodám hned, už o dost mileji. Nechci nikoho do ničeho nutit, to rozhodně ne. Tady... tady rozhodně Dotek Pravdy používat nebudu - nemusím. Nechci. "Promiň," hlesnu ještě směrem k ní, než se znova napiju, a zhluboka vydechnu. Dost už bylo. Teď je čas na příjemnější věci. Možná.

     Zahrada a pozvání k procházce  

Vážně zde bylo dost lidí a ani se nedivím každý si zaslouží po tom co jsme prožili vypustit trochu páry a na chvíli zapomenout na vše to zlé co sám zažil. Jen jsem klidně stála a na chvíli jsem se snažila na nic nemyslet a dostat z hlavy tu nepříjemnou večeři. Doufála jsem, že si mne nikdo nevšimne. Ale smůla a nebo štěstí kdo ví? Všiml si mne Samir. Pomalu jsem šla blíž jeho směrem. ,, Ahoj Samire. Děkuji za nabídku ale raději před spaním se projdu zde v zahradě. Nejsem v téhle zábavě s alkoholem dobrá společnice. Ale společnost by mi nevadila." odpovím Samirovi a lehce se pousměji. Je to na něm jak se rozhodne? Jestli půjde se mnou nebude mi to vadit jeho společnost mi je docela příjemná.

Rozloučení a další rozpravy

Holtgast, zahrady

Mlčky poslouchám jeho slova a zvažuji je. Vidím to jinak, oceňuji však jeho úhel pohledu, jakkoliv s ním nesouhlasím.
"Někdo to dělat musí. Pokud by se všichni obrátili zády k problémům, jen narostou. A pokud by absolutně nikdo, ani Bratrstvo, ani Řád, ani Triskelion, ani nikdo jiný neřešil dnešní problém, z toho, co o tom všem víme, ačkoliv je to málo, je poměrně zjevné, že by to byla konečná pro celý svět, ať už by mu 'vládl' kdokoliv," pousměju se.

Tenshiho brzy omrzí zvuky dalších návštěvníků zahrady, a já s kývnutím přijmu jeho důvod opustit rozhovor. "Příjemnou noc přeji."

Já ještě chvíli zůstávám, a vlastně bych měla v plánu jít spát. Únava už se hlásí ke slovu, léčení bylo dneska až až, daleko za hranicemi normálních rezerv...
Abayomi mě však oslovuje, a láká na víno.
Chvilička neuškodí, ne?
Zamyšleně volání zvážím, než nakonec vykročím k ostatním, převezmu si sklenku a zhluboka se napiju. Pár chvil mi trvá trochu se v hovoru a zvucích zorientovat, než se opatrně posadím poblíž Laimy.

Rozhovor s Tenshim mi stále vrtá hlavou, zatímco drobným douškem upiju vína ze sklenice. Byla to zajímavá sonda do jeho 'duše', nicméně... zdá se mi, že jeho výroky nejsou úplně stoprocentně tím, co zastává, spíš jsou přáním, aby to byla pravda. Že by Bratrstvo neoceňovalo a neodměňovalo krutost, se mi úplně nezdá, to by ve vedení momentálně nestál právě Loutkař.