Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Triskelion
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Líbačka všude okolo Společenská místnost -> toalety Zatímco já bych nucené souboje s jinými považovala za dost mizerné povolání, Kristoffovi dle jeho slov dost vyhovovalo. Asi...fajn? Navíc v tom musel být dobrý, ty svaly se mohli dost hodit, ehm, ehm. "Já studovala na zdravotní sestru, takže proti zápasníkovi nic moc, takový svaly mi při tom rozhodně nevyrostly." Odpovím mu, načež zamávám na další dívku, která se k naší skupině přidává. "Ahoj, já jsem Mara." natáhnu se, abych se představila i jí a fakt doufám, že si všechna ta cizí jména zapamatuji. Lea, Rúna, Kristoff, Lara To není zas až tak těžké, ne? S trochou štěstí to udržím aspoň do konce večera. Nebo taky ne, protože pití se docela rozjede. Zdejší osazenstvo vůbec neznám, hádání zda jsou jejich výroky pravda či nikoliv je pro mě tedy spíš takový hod kostkou. Klučina, který působí, že to dneska s někým rozhodně rozjede, prý pochází z rozvedené rodiny - piju. Jiný zas sděluje, že viděl své oba rodiče zemřít - a já zase piju. Řekl to takovým tónem, že jsem tomu vážně věřila. Hezký věci ke sdílení... Naštěstí Lea to všechno trochu zlehčí, mluví o svých uších a já opět piji, tohle odhadování mi dost zoufale nejde. Ha, konečně! Mladá holčinka se chlubí, že nikdy nebyla u zubaře, čemuž věřím a poprvé vynechávám. I tak už ale cítím, že močový měchýř bude za chvíli naplněn. James nám sděluje, že hraje i na housle a já opět piju, tohle jsem skutečně nemohla tušit. Na to piano bych si ho skutečně tipla a ony housle! Vysoký afroameričan sděluje, že nikdy nepracoval, čemuž nevěřím, každý někdy něco dělal a dnešní oslavenec zase říká, že je pokřtěný. To mi přijde tak v pohodě a možné, že tomu věřím, díky čemuž mohu opět vynechat. Dlouhovlasý kluk, kterému je dost špatně rozumět, nechtěl být astronautem a já piju. Oni jsou kluci co tohle nechtěli? Okey no. Co je ale mnohdy zajímavější než všechny tyhle výroky, tak jsou to ty líbačky. Nikdo nikoho moc nešetří, jde se do toho naplno, každý si to dost užívá - a já hooooodně závidím, že na mě ještě nepřišla řada. Vlastně mi je jedno, komu bych tu pusu musela dát, konečně by to zas byla nějaká pusa! Flaška se mi ale vyhýbá jako čert kříži a pravda je taková, že ten močák už déle nevydrží. "Hele, omluvte mě na chvíli, za moment jsem zpátky. Jen si asi skutečně musím dát tu studenou sprchu!" Informuji Kristoffa a holky, načež se začnu zvedat. Svět se mi trochu točí, toalety ale nejsou daleko a já slavím úspěch. Nikomu jsem nic nevylila, nikoho omylem nekopla! A ani se nepočůrala cestou, bylo to už dost na krajíčku. | ||
| |||
 | Baf
Ah, Oskárek, náš milý, něžný Oskárek. Trénuje, ale reálně? Není to zabiják. Nikdy nebude – alespoň do té doby, než bude zraněný jako my ostatní. Možná by mu měl někdo ukázat, jak má vypadat chlap, ať chce, nebo ne. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
36459901187.jpg){kind=icon} | Přání oslavenci Holtgast, společenská místnost Dál tak napůl ucha poslouchám kdo co nikdy neudělal. Ale od Lei to šlo nějak kopce. U toho se sice nedalo poznat o kom se komu zdálo. Snad jen podle toho kdo se po kom podíval. Každý se jistě někdy cítil trapně. I když někteří možná více než jiní. A tvrdé drogy? Tak ty mě taky nějak nezajímají. "Spíš než značka je to druh" opravím Lylu přátelsky. "Ale to nevadí, spokojím se s tím co je" ujistím ji že nemám žádný problém. Čas od času jsme si s dědečkem připili, i když to mamka neviděla ráda a byla zásadně proti. Tolik mi to chybí. A samozřejmě by to nebyl Isaac kdyby neměl k něčemu nějakou připomínku. Na všechno musí něco říct. Myslela bych si že už budu zvyklá, za tu dobu co jsem musela poslouchat jeho žvanění, ale nejsem. Ani náhodou. A asi si ani nikdy nezvyknu. A to je moje nová spolubydlící možná ještě horší než on. "Proč by ne? Připomíná mi domov" odpovím mírným pokrčením ramen. Nechci si kazit tuhle chvilku. Hra se mezitím mění z jenom z pití na líbání a pití. A aby toho nebylo málo tak pěkně každý s každým. Znovu se ozývá Isaac, tentokrát s tím jestli se nechceme taky připojit. Ken se ohlédnu do kroužku kde už se to začíná točit a hádat co je pravda, pít a líbat. "Ne, to opravdu nechci" řeknu důrazně. Zvlášť když vydím jak to probíhá. Jako by tu byly všichni milenci. "Ale Emilovi bych asi měla popřát k těm jeho narozeninám, dřív než bude úplně mimo" uvědomím si v zápětí. Dám si ještě doušek saké na posilnění a připojím se ke dvojici. Cestou pokývnu Alex na pozdrav. "Vůbec o nic jsi nepřišla, oni se jen nemůžou rozhodnout jak se mají opít" odpovím jí když procházím kolem. Není kam se hnát, k oslavenci tak dojdu akorát když už jsou s Nikolajem hotoví. Že by se mi do toho nějak chtělo říct nejde, i tak ale nasadím mile přátelský úsměv. "Tak všechno nejlepší Emilku" popřeji mu s úsměvem. Připojím ještě rychlé objetí a symbolický polibek na tvář. S dary se obtěžovat nebudu, na to se tady nikým neznám dost dobře. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Za barem Společenská místnost – bar „Můžeme pak zkusit pokecat o tom, co by mi třeba sedělo.. rada odborníka se mi může hodit.“ Odpovím ještě Razvanovi, než se odporoučí do kolečka hrajících. Callumovi jsem se nejspíše trefil do chuti, za což jsem rád. Jak mě naučili v práci, spokojený zákazník, dobrý zákazník. „Jsem rád, že chutná..“ odpovím mu mile a s úsměvem. K baru přichází snědší klučina a vyžádá si červené víno, sladké. Podávám mu skleničku na nožce a zvolím jedno z vín z pozdní sklizně, ty bývají sladké dost. Když je mezera v objednávkách, ujídám další kousek dortu a rozhlížím se po místnosti. Chvíli poslouchám hru, chvíli zas okolní hluk a rozhovory, když najednou vstává z kruhu z poza jednoho klučiny roztomilá blondýnka. Ještě jsem si jí tu nevšimnul, že by nebyla na baru? Nebo jí možná obsloužila Lyla. Sleduji její ladné kroky k nám, kde se snaží probít přes několik lidí před sebou. Hele, konečně se jí to povedlo a já hledím do modrých oček tomu andílkovi. „Hned to bude..“ Usměji se na ní mile. „Jsem Ludwig mimochodem, smím znát tvoje jméno? Nebo ti můžu říkat prostě Andílek?“ mrknu na ní. „Pro tebe je víno? Vážně suché? Tipnul bych tě spíš na polosladké..“ Ale je pravda, že ona už je sladká dost… a jak krásně voní.. „Co třeba Chardonnay, mohlo by být? Dám ti ochutnávku, co ty na to?“ Zeptám se, než otevřu láhev a připravím dvě skleničky, do jedné odliji začátek láhve, jak se to běžně po otevření flašky dělá, do druhé naliji po skle tak jednu třetinu skleničky, kterou postavím před ní. Druhou skleničkou jí přiťuknu se slovy „Ať chutná..“ jemně zalomcuji se sklenkou, než si ucucnu. Poté se zase podívám na krásku před sebou. „Tak co na to říkáš?“ Jako vodku připravuji Russian standart, medovinu vytáhnu celou a nenačatou. „Chceš i skleničky?“ Pokud přikývne, připravím i ty. „A jinak se dnes bavíš dobře?“ Zeptám se ještě, pokud mi věnuje pár dalších chvil. | ||
| |||
 | Rozhovor pevnost Holtgast, 12. listopadu Až jsem se divila, jak… Podivně snadné bylo se Siegfriedem mluvit. Tak nějak to plynulo samo, bylo to snad až uklidňující. Nechápala jsem to. Ale pro teď si to můžu užívat? Všechna má slova okomentoval tak… Chápavě? S klidem? Bez odsouzení? Cítila jsem, že na něj zírám čím dál víc a nebyla jsem schopná s tím přestat. A že se mi chtělo méně a méně jízlivě šklebit. Bylo mi líto, co se s jeho rodiči stalo, ale mlčela jsem. Ještě stále jsem to nebyla schopná vyjádřit nahlas. Každý nemá rodiče jako já. Ale zůstali aspoň oni tři. Když zmínil jméno dalšího společníka, ohlédla jsem se po místnosti. V kruhu nebyl, ale u baru jsem našla postavu, která tam postávala a popíjela stranou sama. Trochu nervózně jsem si ho prohlížela. Dostala jsem strach. Nedokázala jsem si to vysvětlit, ale nějak jsem se asi bála, že Siegfried půjde za ním, až zjistí, že jeho kamarád je jen tak sám. Ale proč to řeším…? To nedává smysl. Žádný. Promnula jsem si zátylek, ale vzápětí jsem až s nadějí vzhlédla zpět ke svému společníkovi, protože našel další téma hovoru. “Dostala jsem se sem jako zdivočelá,” znovu jsem se ušklíbla, ale rychle jsem pokračovala dál, “doma jsem totiž…,” ztuhla jsem vzápětí a sevřela sklenici se zbytkem piva, až mi kloubky na ruce zbělely do absurdně bělejší barvy, než byla už má tak dost světlá pokožka. Tohle mu přece nemůžu říct. Ne, tohle ne. Řeknu mu, že jsem zabila otce a on uteče. Odejde. Odsoudí mě. Ale to ne, ne teď. Časem na to přijde, ale nemusí přeci dnes večer… Nebylo mi podobné, abych takto váhala. Naprázdno jsem polkla. “Jsem… Jsem z Lavantu. Vesnice v Tyrolsku. Jednou…,” proč mě teď tak vadí lhát, jindy s tím problém nemám, “jednou jsem zdivočela a dostala se do Triskelionu. Snad rok jsem byla mimo, než mě jeden ze zdejších probral svými hokusy pokusy.” Kdepak je Lilianovi konec, můj nepřítel číslo jedna se nakonec stal spolubojovníkem a má zášť nějak vyprchala. Zadívala jsem se trochu do prázdna, než mi došlo, že tahle část rozhovoru se mi vůbec nepovedla. A já si zrovna fakt chtěla dát záležet… Nervózně jsem si skousla spodní ret. Dopila jsem zbytek piva a mezi prsty obou dlaní si pohrávala s prázdnou sklenicí. “Co jsi dělal dřív? Jeden z bratrů byl farář, druhý snad za barem?” krátce jsem mrkla na Ludwiga, jak se zkušeně oháněl se sklenicemi a lahvemi. “Ale co ty?” se zájmem se naklonila hlavu a snažila se znovu uklidnit. | ||
| |||
 | Dobrou noc! Pevnost Holtgast, společenka → můj pokoj, 12. listopadu Stále trochu vyjukaná ze všeho kolem mě jsem ani nevnímala, kdo další se ocitl u brášky a toho druhého. Ale Laru jsem zachytila a krátce jsem na ni zamávala. Uprostřed pohybu jsem však ztuhla, protože mi došlo, co ten blonďatý říkal Matimu. Upír? Proč jako…?! Chtěla jsem něco namítnout, ale jen jsem otevřela ústa a zase je sklapla. Mati zavelel k odchodu na kutě a já, přemožena vším kolem mě, jsem souhlasila, když mi navíc nabídl pohádku. S tam těmi jsem se neloučila, vlastně s nikým, jen jsem se držela brášky a šla s ním na pokoj. Už na chodbě jsem ale spustila: “Proč ti říkal upír? Jak na takovou blbost přišel? Celej byl divnej…” Když by Mati nechtěl odpovídat, žadonila bych dál. Odbýt se nechám jen velmi těžce. I s dortem jsem si na pokoji sedla do tureckého sedu na postel. “Znáš tu o šťastném princi a vlaštovce?” vzpomněla jsem si na pohádku, co četl Blagden. Pokud Mati souhlasil, vyžádala jsem si na přečtení nebo převyprávění tu. U toho jsem v poklidu snědla dort, po pohádce věnovala políbení bráškovi a nechala ho odejít. “Ale na tamtoho podivína si dej pozor,” ještě jsem brášku varovala. Pak jsem si ještě vyčistila zuby, omyla se, vklouzla do pyžama a vyžádala si maminčin zpěv ukolébavky na dobrou noc. (5+2) To se naštěstí podařilo. Stačila mi jen hudba, která zněla tiše místností. Maminčina přítomnost mě někdy roztesknila víc, než bych chtěla. | ||