Flaška po Blagdenovsku

Holtgast, společenská místnost

Pokývnu na Chloe hlavou, že může vzít dva kousky.

Otočím se na Abyho.
Chvíli nechápavě zamrkám, když mi podává sošku podivnou sošku se zvířecí hlavou. Naštěstí mi vše vyjasní.
"Děkuji. Tak to, aby jsem jí nechal se koukat, když na něco dneska dojde." Usměji se na něj.


Proti Blagdenovu nápadu není námitky a než se naději, tak je už u mně Richard, který je buď už pěkně rozjetý, nebo nevím co do něj vjelo. Nemám však volná ústa, aby jsem si stěžoval. Jediné na co se zmůžu je jej chytnout za předek trička a chvíli si jej u sebe přidržet, než se tedy rozhodne, že to už stačilo, to jej pouštím.
Ríšovy rodiče se rozvedli? No, v době dřívější to je klidně možné, takže to klidně být pravda mohla a jak se po chvilce ukáže, tak opravdu je, za což jsem trochu rád, jelikož hádám, že dneska ještě hodně popiju.

Musím se zasmát, když Raz přitáhne Ríšu, jelikož si přijde dotčený, kvůli odbyté puse.
Pak se však už přesouvá ke mně s já mu málem během toho vjedu rukou do vlasů. Je pravda, že už je doba, co jsem políbil za den více než deset chlapů a hádám, že dneska to ještě přibude.
Smrt? No, to není zrovna nic pěkného. O něčem takovém by se nemělo žertovat, i když je to Raz. Jsem v tomhle dost nerozhodný, ale nakonec si řeknu, že by to pravda být mohla.
Samozřejmě jsem se spletl a tak piju.

Usměji se na Leu poté co od ní dostanu pusu na tvář. Nevadilo by mi na rty, i když chápu, že holkám může být nepříjemné líbat gaye.
Co se týče jí, tak nemám tušení, ale předtím jsem věřil a jak to dopadlo. Tentokrát tedy věřit nebudu.

Lotti mi dá pěknou pusu na rty. Pokývnu na ní hlavou, když se vzdálí.
U zubaře... no je to něco, u čeho by většina lidí myslela, že je to lež, ale jelikož je tomu právě tak, tak to může být klidně i pravda, takže pro tentokrát dám na pravdu.

Pak tu máme Jamese. Celkem mě překvapil, když mě chytnul za zadek. To dělávám já.
Co se týče jeho otázky, tak odpovím až po jeho hubanovi.
"Jen doufám, že tu nikdo nemá opar, nebo afty, jinak to budeme mít všichni." I když jsou tu tací, kteří jsou proti takovým věcem jistě odolní.
Co se týče klavíru, tak dám, že je to pravda a nakonec se napiju, když se odhalí, že to pravda není.

Málem jsem cítil to co před chvílí Raz, když vidím, jak se James věnuje polibku Blaga.
Avšak já sám si užiju, když se ke mně přiblíží Blag. Jelikož si to sám užívám, tak se více nepřímím, aby jsem se mol polibku řádně věnovat. Málem jsem dostal chuť Blaga převrhnout na záda a položit se na něj. Hold má na mě už pití nějaký ten vliv. Při líbání jsem spíše hravý a jednou, i když možná i více než jednou Blagovy zkousnu silněji ret.
Celé to má za následek, že z toho James pomalu celý zvlhne.
Na Blagovy slova si říkám, že každý musí pracovat, takže to je podle mě lež. Za práci se dá považovat spoustu věcí a, že by nikdy nepracoval mi k němu jednoduše nesedí.

A jéje. Máme tu malou chybičku. Flaška ukázala na mě.
To znamená nejen, že dostanu od Blaga další polibek, což je jinak opravdu fajn, jelikož můžeme pokračovat tam, kde jsme před chvíli přestali a já si můžu užít jeho zajímavou vůni, ale také to znamená, že bych měl políbit sám sebe. Když by tu byla ještě Chloe, tak by mohla vytvořit druhého Emila, ale ta už šla spát, takže nic nebude.
"Tak co by jsem vám mohl říci pěkného. Třeba to, že jsem pokřtěný." To je myslím celkem fajn věc, u které si ostatní nemohou být jistí. Svoji rodinu jsem tu nikdy nějak moc neprobíral, takže co na tom je pravdy mohu vědět leda tak já a možná nějaký tem telepat.

Vyčkám, až se ostatní rozhodnou, než povím jak to je.
"Ano jsem pokřtěný. Pocházím z rodiny Zásadových Křesťanů." Vzhledem k tomu, že jsem Satanista to není zase nějak velké překvápko, i když jí jsem tak trochu více po svém.

Roztočím flašku a ta se zastaví u Nika.
Zvednu se tedy pomalu se k němu vydám, aby jsem mu jednu ruku položil na zátylek a následně jej opravdu něžně políbil. Polibek je celkem krátký na můj vkus, ale je to Nik a nechci, aby se cítil nějak nepříjemně.

Proč by ne?

Holtgast, společenská místnost

"Tak, každý má talent na něco jiného, na tom není nic špatně," usměju se klidně.
"Jak se to říká, přinuť kočku, ptáka a rybu závodit v plavání, a nikdy nepoznáš potenciál těch prvních dvou?"

"Tak tak, bratři," kývnu, okouzlený tím drobným úsměvem neúsměvem na jejích rtech. Sluší jí, moc. Dělá ji trochu záhadnou, jak Monu Lisu.
"Jsem rád, že žádný z nás na to nebyl sám," kývnu o něco vážněji. Ne že bych pochyboval o tom, že bychom to jeden bez druhého zvládli, Friedrich má víru a Ludwig občas taky umí být nezdolný nezmar, ale přece jen... je to lepší.

Při odfrknutí mám takový blbý pocit, že mi něco uniká, nebo jsem se otřel o něco, o co jsem neměl, tak jen moment rozpaků skryju upitím.
"Hej, nikdo nedefinoval, čí ta spravedlnost musí být, za mě dobrý," mrknu na ni.

"Ne, naše rodina žila v Kolíně. Fry dostal na starost farnost v Aurichu po předchozím starém kněžím, a my dva s Ludem jsme zrovna byli na krátkém pobytu u něj, podívat se, jak tam žije a tak nějak oslavit, že dostal nějakou zodpovědnost," zasměju se krátce.
"Když se to semlelo, dlouho jsme žili na faře, předchozí majitel byl tak trochu hoarder, co se týče zásob jídla, takže to nebylo tak hrozné. Stejně jsme se vydali do Kolína zjistit, co se stalo s našima, ale... to nedopadlo moc dobře," úsměv se zamyšleně vytratí.
"Na druhou stranu jsme tam našli Johonaeie, je to nás tak trochu nedobrovolně adoptovaný brácha, čestný Engel a kamarád z donucení," usměju se nanovo, nad nepříjemným nedlím dlouho.
Vlastně by si ti dva mohli rozumět, jsou si v něčem podobní... a sotva mě to napadne, napadne mě i, že vlastně nechci, ať si ti dva rozumí. Ne moc.

"Jak ses sem dostala ty?"

Potlach a hra

Holtgast, společenská místnost

"Nejspíš mi tedy nezbyde, než se uchýlit k hanebné loupeži," mrknu na provokující Lakshmi podobně škádlivě.

Tak napůl ucha vnímám rozhovor obou dívek vedle, Korejčiny myšlenky jsou barvitější než slova... je mi to líto.
Na moment sleduji, kterak Lakshmi trpělivě vysvětluje pravidla, která jsem si v podstatě vytáhl ze zádele, dokud Hei-Ran nepochopí. Usměju se na obě.

Emil nad mým návrhem změny hry sice překvapeně kulí oči, ale překvápko je to částečně i pro mě - vážně nikdo nenamítá? Výborně!
Richard se s tím neštve, rovnou nová pravidla uplatňuje prohlášením o rozvodu. Pokud si dobře pamatuji, odpověď dokonce znám, a není mi tak překvapením.
A i kdyby ne... tahle hra je výborná na hlavologii. Už tím, co se kdo rozhodne o sobě prohlásit, se dá vysledovat mnohé - třeba Richard. Nevěřím, že by osobu, která nepoznala trauma rozvodu rodičů z první ruky, takový výrok vůbec napadl.
Ale kdoví - taky se mohu mýlit. Přes hlavu je tady koneckonců Lara, usměju se jejím směrem a kývnu, když se dostaví a přifaří na druhou stranu kruhu, ke Kristoffovi, Lei a Rúně.

"Ty nebuď drzá, a pokud má Ríšan trochu rozumu, postará se ti spíš o pás cudnosti do patnáctých narozenin," oplatím té malé blonďaté opici hubatost.

James se svými nevyřčenými spekulacemi docela trefí, tím, že Razvan do prohlášení zamíchal porci pravdy, zmate i mě, napít se musím.
A piju i na Leu a Lottku, Jamie mě ovšem neošálí... ale polibek s ním si užívám moc. Kdo umí, ten umí.
"Díky, díky," teatrálně se ukloním na Jamieho chválu.

Emil ode mě dostane řádnou dávku pozornosti... a UPS, podaří se mi při přesunu zpátky na místo převrhnout zbytek Jamesovy Barevné Smrti přímo do jeho klína.
"Sakra... pardon," chopím se ubrousku, který jsem původně přibral kvůli dortu, a pokusím se aspoň trochu osušit Jimovy kalhoty.
"Nemám ponětí, jak se mi to mohlo stát..." mrknu na něj.

"Takže... prohlášeníčko. Dobře. Hmmm... Nikdy jsem nepracoval," prohodím s drobným úsměvem maličko nakřivo. Tak se ukažte...

"Což je... lež. Je pravda, že jsem se narodil se stříbrnou lžičkou v puse a většinu dospělého života jsem strávil za mřížemi, ale coby starší teenager jsem dělal mnohé brigády a částečné úvazky, abych si našetřil na odchod z domova."
A točím točím točím... a hrdlo ukazuje na oslavence.
"No, netuším, jak dáš pusu sám sobě," přiznám s širokým úsměvem menší chybku v plánu, "ale snad si to zatím užíváš," dodám, než ode mě dostane Emil důkladný, nepříliš něžný druhý polibek, a já se posléze usadím zpátky.

o.o

Holtgast, společenská místnost

"Zamiloval? Oooo," usměju se, romantické příběhy jsem měla vždycky ráda. Je něčím dojemné, muž, který jde pomáhat do jiné země, najde lásku...
Jako pohádka.
Jako pohádka se špatným koncem, když si uvědomím, že oba Lakshmini rodiče jsou díky konci světa nejspíš pryč. I kdybych věděla jak, na to se přeptat však neodvážím.
Na ujišťování o Severní Koreji jen kývnu hlavou.
"Děk-uju," usměju se na Lakshmi a o něco nejistěji kývnu i na Blagdena, který nám pochutinu přinesl.

"Eh... jeden rok, ne... celá," odpovím s pousmáním, pohledem si zamyšleně měřím dort. O takových věcech se říkalo, že jsou sladší než jablka... může to být pravda?
"Co... dělal ty?" optám se Lakshmi nazpět zvídavě.

Jsem vděčná, že mi pomůže ujasnit pravidla, během toho konečně seberu odvahu a založím lžičku s kouskem dortu do úst... Na moment... je to šok.
Spousta, spousta cukru, bože, to je cukru... Ale i jiných chutí, úžasných chutí, čokoláda, krém, ovoce, nadýchaný piškot.
"Oooh... to dobré! Moc!" prohlásím, než konečně začnu zase dávat pozor na hru.

A popravdě... co se děje teď, nad tím vyděšeně valím oči. Vášnivé polibky jsou mi nepříjemné, a ty... mezi muži... dvojnásob.
"Chin-aehaneun sin," vydechnu konsternovaně, cuknu pohledem dolů, oči zabodnuté do talířku.

Malá pusa nikdy neuškodí

Společenská místnost

Never ever opět funguje jako skvělé zahájení večera, lidé si zvládají mezi sebou povídat a u toho rozvazovat jazyky pitím. Zábrany klesají, i ti největší introverti nachází někoho, s kým počestně trávit večer. Jako...nemusí úplně počestně. Ale však chápete, jak to myslím, mojí prací je to tu rozproudit a podařilo se, ten zbytek je už na nich.
Nad Nikovými tvrdými drogami chvíli váhám, experimentálně jsem tu a tam něco zkusil, byla to ale tvrdá droga? Pro jistotu si ze svého brčka ucucnu, však už jsem začínal mít žízeň.
Jediné co, tak mi to už trochu přestává chutnat, na to jedno napití to nebylo zlý, teď už to pomalu začíná být utrpením. Miluji svou sestru!

"Možná bych si to s vámi vyměnil." Pronesu k Lottce a Blagdenovi potichu a tak, aby mě Lyla neslyšela. Jsou věci, které před ní přiznat nemohu - stejně jako to nemohu vzdát. Vypiju to do dna, jiná varianta neexistuje.
Naštěstí Blagden mění hru a nikdy bych netušil, že to kdy řeknu, ale doufám, že u téhle se bude pít o trochu méně.

A vlastně i jo. Všechno to rozehrává Richard, který je dneska - alespoň z toho, co jsem zaslechl - nějaký podezřele zlý, jízlivý a odbržděný, teď ale nejdřív věnuje polibek Emilovi a následně Razvanovi. Ani s jedním se nedrží stranou, ti dva si to ale určitě dost užívají. K tomu ta věta: rozvedení rodiče. Než mi dojde, že už hrajeme další hru, mám brčko u úst, zastavím se ale včas. Tohle už není nikdy jsem.. JO tak. Dobře, tak třeba pravda? Protože o rozvodech mluví většinou jen ti, kteří ho zažili.
Hurá, kolo kde nepiji!

Razvan zcela nonšalantně zmiňuje smrt svých rodičů a amtosféra i přes jeho lehký tón trochu potemní. Všichni dokážeme vzpomínat.
Právě ta bezstarostnost, kterou to řekl, mě donutí si myslet, že má pravdu, nakonec tedy piji. Řekl jen půlku pravdy. Vlastně dobrá strategie.

Zatímco jeho polibek Emilovi byl dost...hot, Lee věnuje něco něžnějšího, ale taky vášnivého. Ona pak přichází s větou o propíchnutých uších a já opět piju. Holka a bez naušnic? Jasný, tady to je docela standard, v boji to musí být asi dost protivný, ale fakt jsem si myslel..no dobře no, i teď umí někteří překvapit!
Pusu tentokrát kromě oslavence získává Lotti a její věta mě opět donutí pít. "To není fér!" Zasmuším se při dalším doušku té odpornosti. Možná jsem nad tím měl víc přemýšlet, ono to ale už úplně tak nejde.

Teď ale přichází prozatímní vrchol večera! Dostanu pusu! Od...malé holky? Ale tak...vypadá navíc. Kdo ví, kolik jí vlastně je. Třeba...třeba 15? Plus mínus pár let?
Nejdříve se na to tvářím dost nejistě, nerad bych získal nějakou nemravnou a nezaslouženou pověst, Lotti ale ukazuje, že se rozhodně nelíbá poprvé. Mohu se tak přitom docela uvolnit a její ne ještě tak úplně zkušený, ale rozhodně se tam blížící polibek si užít. "Kde ses tohle naučila?" Zašklebím se na ní, všechna nejistota pryč. V tomhle světě stejně věk nehraje roli, ne? Navíc prsa už má a náturu k tomu taky. Není to žádné malé dítě. Na čem že se to domlouvala s Rickem? Nechci vědět. Nechci slyšet. Možná začnu trochu odposlouchávat...

Další políbení dostává Emil. "Všechno nejlepší, chlape. Tohle je pro tebe takový ideál, co?" Šklebím se na něj, zatímco ho chytám za zadek, za který si ho přitáhnu k sobě a vlepím mu hubana na rty. Krátkého, ale rázného, cokoliv jiného si stejně užije...jinde.

"Můj nejvíc nejoblíbenější nástroj, na který hraji, je klavír." Vidíte, učím se od Razvana. Trocha pravdy, trocha lži. Možná je to trochu nefér k těm všem nováčkům, ale nevadí, někdo pít musí. "A to není pravda, jsou to housle. Někdy vám to ukážu."
Teď si vytáčím Blagdena. "Tak pojď na mou hruď, kamaráde!" Tentokrát se nijak stranou nedržím a jazyk mu strčím skoro až do krku...však on to chlapec snese.

Pak už si zase sedám na své místo a jsem plně spokojen. Tři dobré polibky během pár minut? Tohle je faaakt dobrá hra! "Dobře si to vymyslel, tohle je odměna pro všechny!"

Klub mladých alkoholikov

Pevnosť Holtgast, spoločenka,
primárne Nik, Oren, Lyla a Ludwig

Konkrétnu hru odtuším pomerne rýchlo - zvykli sme striedať tých pár overených, ktoré sme zvykli my pôvodnejší hrať. "Nikdy som" vyjadrenia ale lietajú obdivuhodnou rýchlosťou, čo spolu s mojim neskorým príchodom je dostatočné ospravedlnenie, prečo sedím nasucho, napoly schovaná za Orena. Jednou rukou mu kreslím abstraktné obrazce po chrbte, zatiaľ čo druhou sa opieram o zem a iba pozorujem ostatných, hoci oči sa mi najčastejšie zastavujú a členoch, čo sú v Triskelione dlhšie.

Keď Blagden ale zmení pravidlá hry, ktorá má vďaka všetkým tým bozkom okolo pomalšie tempo, odpadnú obe moje výhovorky. Okrem toho, vždy som sa zapájala do hier. Nechcela som navonok meniť príliš veľa zo svojich starých zvykov. Presuniem si teda vankúš trocha nabok, tak, aby som sedela medzi Nikom a Orenom, aj keď trochu vzadšie kvôli nedostatku priestoru.
Pravda ale bola, že aj keď som sa odhodlala hrať, z hrajúcich prevažovali tí, s ktorými som si nebola buď príliš, alebo absolútne blízka, a bola som rada že si veľmi nepletiem ich mená.
Hádať čokoľvek o nich bude zložité, a vlastne úplne zbytočné, keďže to bude čistý tip.
Stisnem na chvíľu pery, ale netrvá mi dlho vymyslieť riešenie.
Budem jednoducho na všetko hovoriť - áno, je to pravda. Nebude snáď veľmi veľa lží za sebou, to by stratilo zmysel.
Stále mi ale chýbalo, čo by som pila ak zrovna nejaké vyhlásenie pravdivé nebude, aj keď mi to akútne neponáhľa. Hneď Richard mi nastrelí a do seba nič liať. Získam tam aspoň čas, aby som sa spýtala spolusediacich, čo im prinesiem od baru keď už tam idem, načo ich oboch s dotykom rúk na ramenách opustím.

Už cestou k alkoholu netrafím druhú odpoveď. Razvan, ako vždy tým svojím ležérnym devil may care štýlom predhodí príbeh o smrti jeho otca a matky. Vravel to tak...ľahko. Ako?
Dokráčam k baru kým sa krúti fľaška, s uvedomením že je tam narvanejšie ako inokedy. Zvykla som proste vliezť rovno k zdroju a zobrať, si čo som chcela, ale predstava že sa mám najskôr pretlačiť cez hŕstku viac či menej neznámych ľudí a potom sa báť aby som nedrgla do niektorého z barmanov dnešného večera - nie je zrovna ideálna. Chcela som sa tu iba krátko zastaviť a prísť späť. Prejdem teda až na kraj baru, kde je ešte kúsok miesta medzi Aurorou a kýmsi kompletne neznámym. Jemne sa nakloním na pult, aby som mohla nadviazať očný kontakt s Lylou či druhou mne neidentifikovateľnou tvárou a pritiahnuť tak nejakú pozornosť.
Potrebovala by som tri fľašky, prosím. Vodku, medovinu, a víno, ideálne biele, suché.
Vysypem stručne objemnejšiu objednávku dostatočne nahlas, aby ma počuli aj cez ďalšiu otázku v hre ale bez toho, aby som kričala okolostojacim do ucha.

Tak to určitě…

pevnost Holtgast, 12. listopadu

“Ano, trénovat to bude potřeba,” souhlasně jsem přikývla. “Zatím je to pro mě pořád nová schopnost. Víc mi jde škodit, než dělat něco…,” bezděky jsem s úšklebkem pokrčila rameny, “nápomocného?”
Ale teď jsem se na misi zrovna nepředvedla. A předtím jsem svým útokem akorát zmasakrovala vlastní tým...

Upila jsem další doušek piva a poslouchala Siegfriedovo vysvětlení, jak přišel ke svému jménu. Ani jsem si neuvědomovala, že se nevědomky lehounce usmívám. Jen drobně zdvihlé koutky úst a zaujatý pohled.
“Takže… Bratři?” váhavě jsem pohledem vyhledala ty dva zmíněné. Ludwig se otáčel za barem, kněz hovořil s novým Augustem. Znovu jsem se trochu ošila, i když nyní kolárek neměl.
“Hezké, že jste zůstali pospolu,” vypadlo ze mě tiše. V nitru mě svíral zvláštní pocit. Nebyla to závist. Spíš touha pochopit, jaký mezi sebou můžou mít sourozenci vztah.

“Milovaná? Jo, to jsem rozhodně byla,” s jasně čitelným sarkasmem si odfrknu a záplavu hořkosti spláchnu dalším douškem piva.
“Strážkyně spravedlnosti, chm, leda té své, osobní. A to může někdo chápat jako dost nefér,” pokrčila jsem lhostejně rameny.
“Obávám se, že významu svého jména zrovna čest nedělám.”
Mělo by to být spíš podlá, pomstychtivá, asociální…

Po krátké odmlce jsem raději obrátila pozornost zpět na Siegfrieda. Pokud tedy ještě nezdrhl.
“A v Aurichu jste žili celá rodina? Nebo ses s bratry našel až po Výboji?”
To by bylo docela štěstí…

Oh

Holtgast, společenská místnost

"Beckett je náhodou skvělý!" ohradím se zapáleně bez rozmýšlení, než se zarazím. Sice asi fakt shit otec, ale... prostě... já nevím.

"Teda... ono je to těžké. Pro všechny z Řádu je to prakticky bůh v lidské kůži, co řekne, tak bude a všichni ho zbožňujou... měla jsem o rok starší kamarádku, která mi řekla, že si při sexu s tím jejím představuje Becketta, a prý že v tom není sama..." pokrčím rameny. Mám se přiznat, že jsem ho taky viděla... asi ne úplně jako tátu? Za jakoukoliv jeho pozornost bych dala leccos...
"Co takového? Jako domluvený sňatky? Jo, to jo... v Bratrstvu to nebylo, ale Beckett prakticky ustanovil, že role matky je svatá, a žena má být především tím, co tvoří rodinu rodinou. Žádné bojovnice nebo průzkumnice, ty vyvolené patří k jeho vnitřnímu kruhu a svým vybraným manželům, žijou si v pohodlném paláci, kde nikdo z nás nižších nebyl... Kámoš, co byl na jednu z Matek drzý, přišel o špičku jazyka jako trest, představ si," vylíčím skoro bez nádechů. Kdybych si vzala toho, koho mi Beckett určil, taky jsem časem mohla být součastí vnitřního kruhu... Třeba by na mě byl konečně pyšný.
A třeba taky ne.

Takže, už máš adeptku na ztrátu počestnosti?
"Možná...?" uculím se potutelně. Varování o drsnosti a masochistech mě fakt neděsí, spíš naopak - prohlédnu si Auroru u baru s novým zájmem.
Chceš s tím pomoct?
Zamrkám, na moment se nechytám. Než mi nějak... dojde, co tím možná myslel? Otevřu pusu k odpovědi, pak ji zase zavřu.
Vzpomínám si... jak mi bylo při cestě, kdy jsem Richardovi dělala společnost při řízení kamionem. Jaký... to byl pocit, když se poměrně nevinné utěšování maličko zvrhlo, na ten... podivně rozechvělý pocit v podbřišku, nejistotu a zároveň touhu.
S pocitem, že se veškerá krev v mém těle nahrnula do tváří, sklopím pohled, na moment... netuším, co říct.
Ano? Chci? Chci. Jenže ta možnost tu celou věc dělá... nějak... realnou.
Bojím se snad?
Ani náhodou!!!
A stejně ze sebe na moment nevydám ani hlásku, vděčná, že se Richard a ostatní vítají s nově příchozí cizí modrovláskou.

"Nezáviď, nemůžu za to, že sis místo něčeho dobrýho dal takový hořký humáč," ušklíbnu se drze na Blagdena, toho šoku by nebylo, abych se z něj do chvilky neotřásla.
Na prohlášení pít nemusím, slyšela jsem přímo od Ríši dost, abych si dala dohromady správnou odpověď... když ho vidím líbat se s Emilem a Razvanem, tak se mističky vah opět nakloní.
"Jo," brouknu k němu, sotva se usadí znova na místě.

Mezitím se k nám přidává Drag, kterému vesele zamávám, a Raz mě nachytal, tím, jak otázku položil, musím se tedy vlastně ještě napít. A na Leu taky, sežrala bych jí ten kec i s navijákem, heh.
Juuh, cítím, jak mi vodka schovaná v džusu maloučkato stoupá do hlavy i tváří, hehe.

A na řadě jsem já... pusa na rty, lehoučká, ale moc hezká, uculím se na Leu vzápětí. A já jdu pro změnu pusovat Emila, zaslouží si taky jednu krásnou, na rty. Nebo alespoň tak krásnou, jak se mi podaří, zapojit jazyk si netroufám a zkušeností jsem, hm, taky moc nepobrala, překvápko, já vím.

"Uhm... hm. Nikdy jsem nebyla u zubaře," napadne mě při pohledu na dort nakonec.
"A to je... pravda. Mám po mámě dobré zuby, a když jsem byla malá, sladkosti se u nás nevedly vůbec, bonbony jsem ochutnala až v deseti. Navíc máma nebyla z těch pečlivých matek, co tyhle věci nějak moc řeší, vždycky vedla přístup 'proč řešit to, co není problém'," uculím se zářivě.
Už o něco méně zářivá je vzpomínka, že ji později Beckett a chlast zajímaly daleko víc než vlastní dcera, ale nebudu si kazit náladu.

Roztočím pak rázně, a flaška se zastaví kousek ode mě. Vstanu, a zamířím za Jamiem, i on se dočká tak zkušeného políbení, jak zvládnu, i když v jeho případě jsem maličko odvážnější... je to fakt hezkej kluk. S úculem zapluju na svoje místo a čekám, jak si James poradí.

Zajímavý večer

Společenka

„Ale samozřejmě, že máš vždy příjemné aroma.. medovina ho ale jen podtrhne a zvýrazní!“ Uculím se na Rúnu.
Kristoff namítá, že jemu nikdy ještě nikdo nepochválil politou košili. „Hele hele, medovina voní… a kdyby si s politou košilí byl v mé blízkosti, ještě bych si přivoněla, abys věděl!“ dodám s úšklebkem.

Pokračují v rozhovoru s Marou a já jsem zde spíš v roli posluchače, než že bych se zapojila.
Mar se ptá, jak jsme se dostali sem. „No k Triskelionu jsem se dostala ještě před výbojem.. Sebrali mě prakticky na ulici.“
Jen trochu v jiné dimenzi… ale ne, to sem dneska motat nebudeme. Stejně jsem přijala zdejší Leu za vlastní. Takže tak…
„Haha, to teda ne, já jsem ráda, že jsem načetla něco za sebe.. To Rúna vás zastala ale oba řekla bych..“ Podotknu na poznámku ke knihám.

Přichází k nám Lara a právě v čas, řekla bych. „Nazdár, no kde si se toulala? Atmosféra super..“ odpovím jí a pusu na tvář i obětí jí oplatím.

Raz se na mě podezřele uculuje. „No jestli víš, jak si večer vylepšit, směle do toho..“ Uculím se na něj zpátky a přidám mrknutí.
Moje nikdy jsem o erotických snech podporuje pitím a ještě k tomu mi věnuje významný pohled… Zvláštní, takovou pozornost mi nikdy nevěnoval..
Oplatím mu pohled úsměvem.

Na Rúny trapné momenty se napiji, měla jsem jich víc, než dost. Se smutnou vzpomínku se bohužel napiji i na Nikovo prohlášení o drogách.
Jednou jsem měla zvláštního zákazníka… zaplatil dost, ale chtěl, abych po celou dobu byla silně sfetovaná… ani nevím, co mi to tenkrát dal, ale nemohla jsem se ani hýbat a… brrrrr, pryč se špatnýma vzpomínkama, a rovnou k nové hře.


Začínáme s Richardem a jeho rozpadlou rodinou. Smutné, ale předpokládala jsem to. Je to dost časté v naší generaci. Pokračujeme Razem, který začíná vášnivým polibkem Richarda, poté Emila.
Zajímavé…
Jeho prohlášení o rodičích jsem doufala, že nebude pravdivé. Ale částečně ano. I když on to bere s humorem…
Flaška se znovu otáčí a obětí… jsem já!
Sleduji, jak se ke mně Raz blíží a tak nějak očekávám, že dopadnu podobně, jako kluci, ale.. něco je jinak, polibek je sice vášnivý, za to ale taky jemný a dlouhý. Až je mi z toho trochu.. stydno.
Mě a stydno? Prosím?...
Jsi na řadě, ohnivlásko.
Zatřepu hlavou, abych se zase vrátila do reality.
„Ehm, jo jasně…“
Takže co nejdřív? Jo, pusa Oslavenci.
Zvednu se k Emilovi a dám mu letmí polibek na tvář.
Pokračujeme prohlášením, pokud se nemýlím.
Ale jaké? Na rodinu se zaměřit nemůžu, žádnou jsem neměla a depresivním tématům bych se raději vyhnula.

„Nechala jsem si propíchnout obě uši, ale díky regeneraci mi dírky zase zarostly..“
Chvíle napětí….
„Ne, není to pravda, nikdy jsem neměla naušnici..“ Poušklíbnu se, poté zatočím lahví, která se zastavuje na Lotti, tuším…
Přistoupím k ní a dám jí pusu na rty, jen lehkou, poté jí dávám prostor pro její část úkolu.

Oslava
společenská místnost

Po doprovodu Nairy do společenky na ní ještě chvíli dávám pozor, poté se však pustím do rozhovorů a Naira si jde po svém. Sem tam jí zkontroluji, jestli nepotřebuje pomoci, ale zdá se, že se sama začala bavit.

Byl jsem docela rád, že jsem si zase po delší době mohl v klidu popovídat s Richardem, nicméně nejspíš jsem měl ještě posečkat, možná bylo moc brzy. Orenovo pohled byl… bolavý a já jsem si v tu chvíli říkal, jakej jsem blbec, že jsem ho nechal takhle samotného. Pokud se naše pohledy setkají, omluvně skloním hlavu.
Doufám, že se nebude zlobit, hodlám s ním ještě určitě strávit nějaký čas, než oslava skončí. Je to.. oba jsou moji kamarádi a Oren mi hodně pomohl, když mi nebylo hej…

Richard se nad Lakshmi výhrou naoko podiví, a já se pousměji. „Vyhrává často, že?“
Poté mě ujišťuje, že tréninkem se otrkám. „Jo, snažím se.. děkuji.“
Řeknu trochu rozpačitě. Stydím se, za to, co jsem předvedl včera… i za ty předešlé kraviny. Všichni kolem se zdají být si tak jistí v tom, co dělají.. Jen já stále tápu. Možná… možná by byli některé věci jinak, možná bych zachránil Aarona, kdybych jen měl víc zkušeností a byl trochu jistější…
Pohled zabodnu do země.

Vedle nás si přisedává jedna Richardova stará známá, která se představuje Lotti. „Oscar, těší mě.“ Usměji se na ní mile, stejnou větu zopakuji i Igorovi, který se přidává o chviličku později. Ten se ptá i na hru. „Nikdy jsem, znáš?“ optám se, však zbytečně. Igor se hned chytá a pokračuje ve hře.

Pohledem přejíždím po místnosti, když se ve dveřích objevuje Eddie, jako holka, pořád však půvabná a krásna. Až se trochu zastydím, že mi pohled stále uniká jejím směrem. A přisedává si k nám..

„Ahoj Eddie..“ řeknu melodicky a s úsměvem. „Nic extra nového, hrajeme nikdy jsem, přidáš se?“
Richard má dotazy na její chůzi v sukni a Eddie se možná zdá, že mu její podoba vadí.
„Sluší ti to v obou podobách..“ řeknu trochu zasněně, pak radši na moment odvrátím pohled, abych se nečervenal.

S Blagem se napiji, na uhození někoho rukou, venku jsem se občas musel nějak probojovat. Při otázce Lotti trošku zrudnu, ale napiji se také. Vztek jsem na nikoho neměl, tedy určitě né střízlivý, a jestli opilý, nepamatuji si to. S Igorem nepiji, nikomu bych nepřál smrt. Knih jsem přečetl až moc, piji. Kytku jsem umořil nedopatřením bohužel na koleji, takže piji také. Erotický sen jsem asi neměl, ale o některých večerech zde se mi opakovaně zdálo. Trapně se cítím dost často, bohužel. Tvrdou drogu jsem však nikdy neměl.

Blag oznamuje změnu hry a já nestačím zírat, jak se hned v začátcích rozjíždí. Richard, Emil, Raz… to jsou ale polibky. Chvíli váhám, zda ve hře zůstat, ke mně si však přisedne i Drag, a možná bude potřebovat něco přeložit, takže dilema vyřešeno.
„Jo, docela dobrý, jak se daří tobě?“ zeptám se ho nazpátek, pokud věta byla pro všechny, rád jí ostatním přetlumočím.

Na rčení Richarda se napiji, nějak jsem nevěděl, co by mohla být pravda a co lež, na Raze se také napiji.. bohužel jsem typoval horší možnost.